Příspěvky uživatele

< návrat zpět

To že se u něj zastaví ještě dva vlci skutečně nečekal. Spíše naopak. Cítil se jako kdyby na těhle ostrovech jeden skutečně neměl právo se ani o samotě nadechl. Podíval se na toho s netopýřími křídly a protočil očima. "To vy jste si vybrali místo u mě. Ale fajn. Když už se tak nabízíš. Hledám Chaos." Odpověděl mu a přejel po něm pohledem. Dokonce i po jeho dceři. Voněli stejně. Nebyl pochyb, že by to byla jedna rodina. Ještě to jak k ní mluvil. Jasná rodina. Nebo to byla partnerka, ale na to byla až moc mladá. Leda že by tenhle vlk byl na zajíčky. Ušklíbl se a šlehl ocasem. Vydal se za ním. Krok za krokem. Docela tohle byl zajímavý styl rozhovoru. Tohle naposled dělal s otcem. Když po něm něco chtěl. "Docela rád bych se do něj přidal. Ostatní smečky se mi zdají jako budižkničemu. Ani pořádně si své hranice neumí obránit. Jejich vlci ani na pozdrav neumí odpovědět a pravidla? Pff. Radši se podívám po smečce, kterou každý odsuzuje." Byli tohle snad vlci Chaosu? Byli zcela běžní.

--> Temný les (Přes Hraniční pohoří)

<-- Zubří pláň (Přes Tichou zátoku)

Během toho, co se vydával přes Tichou zátoku se rozhodl, že se podívá i na onu zátoku podrobněji. Dokonce se i napil jednoho sladkého ramene řeky. Byl za to rád. Spokojeně se pak mohl pokračovat ve své cestě. Jenže kam? Kde říkali, že takový Chaos byl? Byl to přeci jen Chaos a to slovo znamenalo pořád bordel. Zmatek. Ocasem šlehnul a zamručel. Měl hlad. Rád by si dal něco na bolavé svaly. No bylo toho hodně, co by si rád dopřál.
S tím se rozhodl protáhnout jen co se dostal na tu louku plnou umírajících květin. No konečně něco, co se mu spíše líbilo. Něco, co připomínalo jeho rodnou vlast. Líbily se mu ty hory v pozadí. Pokračoval dál, směrem k Temnému lesu. Ale přesto se ještě na kraji louky zastavil a zavětřil, jestli neucítí nějakou lehkou a zraněnou kořist.

<-- Zlaťák (Přes Baštu)
A tak se Ezra konečně zase pohyboval. Jak mu to chybělo. Florence se vydala směrem bůh ví kam a on? On si tu rozhodoval do jaké smečky by se měl přidat. Jako kdyby to bylo rozhodnutí, co si má dát k večeři. Ale tak to čert vem. Podíval se na nebe a pak zase na své packy. Ezra neměl nikdy tak dobré vztahy se svou domovskou smečkou, spíše naopak. Jeho huňatá spíše nadýchaná srst mu dávala optické mohutnosti.
Neměl rád tolik pravidel. Proto se mu stále víc a víc zdál Chaos, o kterém slyšel možná negativní reklamu, ale přesto reklamu, která se mu líbila čím dál více. Sakra práce, tohle celé se mu zdálo jako vybírání náhodných věcí. Zamyslel se nad tím. Možná se hodil do Chaosu. Ještě více než si chtěl připustit.
--> Kvetoucí louka (Přes Tichou zátoku)

A tak ho tu nechal samotného. Sledoval ještě Deirona jak odchází a on si něco zamumlal pod vousy. "Fajn, jestli ani člen o té smečce nemůže říct nic dobrého, tak dobrá nejspíše není." Usoudil Ezra a šlehl ocasem. Jestli to bylo tak jak si myslel, tak skutečně hlavní propagaci smečce dělali členi a až pak alfa. Jestli si Alfa nemohl udržet své členy v pozoru, tak to za nic nestálo. Navíc poslední dobou neměl moc rád, když mu někdo rozkazoval. Rád využíval bonusy smečky, ale aby šaškoval pro svého Alfu na každém srazu? Tak to vůbec. "Nejlépe teda zní ten Chaos. Pokud tam jsou ale zlý vlci, budu se tam hodit? Těžko říct. Nevim o tom ani já sám. Teda zabít sem zabil v minulosti a udělal bych to klidně zase, ale že bych tyranizoval lidi na potkání? To se tomu říct nedá." Zamumlal a podíval se na nebe. Uvažoval takto nahlas. Zatím co se vydal směrem dál.
--> Zubří pláň (Přes Baštu)

Ezra se na něj podíval. Potvrdil mu skutečně jak se to jmenovalo. Uchechtl se tomu. Jo. Takže se to tu nějak nakonec jmenuje. Nechtělo se mu tomu snad ani moc věřit. "Hm. Nevím moc co by se hodilo ke mě. Rozhodně nejsem tak dokonalý a milý jak by si někdo myslel." Ušklíbl se tomu. Střihl uchem a podíval se na něj. "Ale ten Chaos zní jako banda č--ra-u kompenzujicí si své maličké titerné ego za účelem toho, aby si ostatní o nich říkali, jak zlí jsou a vlastně je to akorát banda looserů, co se nedokázala smířit s tím, že vražda jinde neprojde, i když ten jeden mele třeba s--č-y a jeden by ho nejraději na místě zardousil." Vypadalo to, že Ezrovo názor na věci byl skutečně vytříbený! Zcela gentlemanský! Jeden by nejspíše na něj musel používat televizní cenzuru a občas by to jen a pouze pípalo jako kdyby on komunikoval. Ne spíše on byl tohoto ostřejšího typu a k nadávkám neměl daleko do kapsy. "Předpokládám, že ty budeš z té Zlaté. Tak šup, zapropaguj jsou domovinu. Možná když uděláš dobrej marketing, tak se přidám." Uchechtl se tomu pobaveně. Přesto to myslel smrtelně vážně.

Rychle vyskočil zpět na břeh, když na něj promluvil. To donutilo Ezru, aby se tiše začal smát. Bylo to konečně příjemné, když na tom místě nebyl on, ale někdo jiný. "No, tohle místo jsem zrovna nemyslel. To bude nějaké košér jméno jako... třpytivé zlato či zlaté jezero... aspoň na to to typuji... nikdo není moc originální, co se týče vymýšlení názvů. Ale myslel jsem ostrovy... na to jak dlouho se tu potuluji tak až teď pořádně slyším jejich jméno... takže Mois Gris, jo?" Na to se Ezra odmlčel. Konečně věděl jak se jmenovalo tohle prokleté místo kde byl uvězněný. Dlouho neviděl Vex. Jak se asi měla? Uvidí jí ještě někdy? Nebo bude odsouzený k tomu se tu toulat navždy sám? "Jsou tu nějaké smečky? Docela mi nebaví se bezcílně potulovat." Zeptal se cizince. Možná mu konečně dá nějakou odpověď. Na to co by si mohl zkusit. Nebo kam by se spíše mohl přidat a nazývat to svým domovem. "Promiň, že se tak ptám, ale za tu dobu mi nikdo nebyl schopen dát... kvalitní odpověď." Vydechl nakonec tiše.

<- Bažiny (přes Baštu)
Na Baště se nejspíše jako většina těch, kteří jí procházely občerstvil z keříčku na které byly bobulky. Sladké maliny, borůvčí a spousty dalšího lákalo i drobné živočichy, kteří se ovšem před jeho přítomností ztratili. Povzdechl si a sledoval jak se myška zrovna schovávala ve své noře. Nechal to. Vydal se dál klidným krokem. Nebylo kam spěchat. Bůh ví jaký měla jeho sestra náskok.
A tak se dostal skutečně k jezeru, které se pyšnilo ve světlu měsíce zvláštní to barvě. Zlatá? Skutečně viděl odlesky zlaté? Ne to ho jen šálil zajisté zrak. Vkročil přímo k jezeru než si všiml cizince v dálce. Ezra nikdy nebyl ten, co by hned mluvil. Přesto dneska vzal odhodlání do hrsti. "Hej, cizinče, můžeš mi říct, kde se to nacházím? Je to tu... vskutku zvláštní." Podíval se na Deirona. Doufal, že získá mnohem lepší odpovědi.

Střihl ušima., když se na ní podíval. "Moje ego je perfektně v pohodě... nepřipadá mi, že by bylo popíchnuto... nebo snad se ti zdá, že od té doby nabobtnalo?" Zeptal se své sestry s drobným úšklebkem. Jestli si ona myslela, že jeho ego nabobtnalo, tak na tom nejspíše něco bude. Ptala se jestli si je jist, že napodobí jejich otce. Zamyslel se. "Myslím si, že bych to dokázal. Proč myslíš že ne?" Zeptal se jí nakonec.
Nakonec opakovala jeho slova. Pokyvoval hlavou s menším úšklebkem. "Ano, přesně tak. Šikovná." Pochválil svou sestru. Ona pocítila jisté nutkání jít jiným směrem. Vydechl a sledovala jak mu mizí v dálce. "Pak se sejdeme!" Zavolal ještě za ní a nakonec se vydal směrem stejným, ale v části odbočil tam, kde cítil vodu.
-> Zlaťák přes Baštu

<- Mělká pláž
Zopakovala nejistě jeho slova. Jako kdyby si jejich významem nebyla jistá. Podíval se na ni s otázkou v očích. Chápala tomu? Avšak to jak to zopakovala. Tak bez chuti. Ezrovi to nesedělo. "Hele, Ci, já vím že to zní prostě... egoisticky. Ale nech mě chvilku být zas tím velkým bráškou, ano?" Jeho hlas zjemnil v těchto slovech. Došel k ní blíže, aby se o ní otřel. Nejstarší z vrhu. Ten, který měl nést přece všechny další sourozence na zádech. Otřel se o její tvář a nadechl se znovu vůně. Bylo by skvělé zde mít i zbytek rodiny. Bylo by úžasné se zase cítit s někým spojován. Nebýt tu tak sám proti světu. Vedl ji směrem k bažinám. Potřebovali se konečně hýbat. Nechával ji mluvit dále zatím co on přemýšlel nad tím, co ji sdělit na věty dávno minulé. Krok ladný a přesto natolik sebejistý. Byl vojákem, kterému někdo sebral meče. Byl králem, kterému někdo sebral koruny a byl zároveň i poetou, kterému někdo sebral brk. Přesto se na slova, kdy zmiňovala minulost musel uchechtnout. Jo, to bylo skutečně fajn. Nakonec mu hlavou blikla ona slova, kterými by ji mohl ujistit. "Dokud tu jsem já, dokud tu jsi ty tak jsme menší rodina. Protože krev není voda. Protože jak otec rád říkal..." S tím už cestou rovnou hupl na kámen. Dostatečně velký, aby se na něm udržel. Leč doskočení mohlo být lepší. Zaujal hrdého postavení, jak si vždy pamatoval od otce. "Až mé místo bude tvým, říkej i těm posledním. Jeden strom, jeden stín stal se z nás." S tím ještě chvilku držel pózu než se tiše začal chechtat. Skočil k ní a drkl do ní bokem. Pokynul ji, aby ho zase následovala. "Minulost je sice dávno pryč, byla fajnová. Ale..." Dodal nakonec a zastavil se, aby se na ní podíval. "Tvořit nové vzpomínky bude ještě lepší, ne?" Usmál se na ni.

V jejím tváři dozníval strach, bolest a další co si vytrpěla předtím než dorazila na ostrovy. Její další slova ho donutila se začít smát. Možná v tomto ji nebral vážně. "Ale notak, já tě jen tak škádlím. Máš plné právo se o mne bát." Podotkl nakonec a přišel ke své sestře ještě blíž. Olízl ji tvář a otřel se o ni. Konečně si spolu více rozuměli. Tak jako dva sourozenci. Ptala se na jeho tuhý kořínek. "Ano, mám tuhý kořínek! Dosti tuhý." Usmál se na ni typickým Ezra způsobem. Hrál si na drsného. A to se mu dost možná jednoho dne vymstí. Leč Ezra uměl logicky uvažovat a rád analyzoval určité věci. S tím co řekla jako další musel souhlasně pokývat hlavou a zamručet. "Jo, taky mi budou chybět. Ale když si sem došla ty, možná sem dojdou i oni." A to by se taky dost mohlo stát! Ale bůh ví co osud plánoval.
Ona by chtěla poznat nová místa. Zamyslel se. "Můžeme! Jsem na téhle části ostrovů ještě nebyl. Takže to voba dva prozkoumáme spolu. Jako za starých dobrých časů!" Nabízel hrdě. A tak tedy nezbývalo nic jiného než jít.
-> Bažiny

Tolik pohybů které odrážely její psychický stav na těle. Všímal si toho jak těkala k němu a pak po okolí. Prohlížela si nové místo. Tak jako to dělal on, když poprvé přišel. A pak tam spatřil Vex, Ta jejíž kožíšek byl skutečně zářivý a takový, který usedlý Ezra neznal. Bála se, že o něj přišla. To u něj vyvolalo vlnu hrdelního smíchu. Takového, kterým se smál když jej to skutečně pobavilo. Možná v tomto měl trochu ego. Potvrdila to i slova, která se chystal říct. "Myslíš si, sestřičko, že bych se jen tak nechal? Nene. Já mám tuhý kořínek a to se ti mohlo tolikrát potvrdit." Tiše se tomu zasmál. A tak bylo velice jasné, že se Ezra jen tak nenechá zlomit a bude se snažit, aby vydržel co nejdéle na tomto světě. Tak jako každý, kdo měl tu chuť bojovat a vydávat ze sebe nějaké hodnoty. A možná, že by si každý měl stanovit nějaké takové zdravé ego, jako měl právě Ezra. Nevěřil, že byl neporazitelný, ale věřil v to, že vždy bojoval až do vyčerpání sil. A tak tomu bylo vždy. Nehledě na překážky, které mu život házel do cesty. Ty dokázal překovat s trochou snahy.
Snažil se vyčíst cokoliv v jejích slovech. Něco, co by mu prozradilo to, čím si prošla. A tak se mu v hlavě docela začal skládat nějaký příběh. Ten, který konečně vysvětloval dosti a zároveň nezabředával tolik do hloubky. "Pevnina. Více ostrovů, které jsou mezi sebou spojené třeba portály a nebo určitě bude existovat i cesta pěšky. Je tu docela dost lesů, hor. Bude se nám tu líbit. Akorát si nemyslím, že je odsud cesta domů." To byl možná jediný problém, který jim stál v cestě. Že neměli jak se dostat zpět do jejich rodné země. "Hm? Ne. Jsou tam kdesi za mořem. Živý a zdravý. Nevěřím, že by se jim něco stalo. Jsou to sice naprostí troubové, ale zase ne takový." Zasmál se tomu tiše Ezra. Poslouchal její líčení toho co prožila. Udělal k ní ještě pár kroků blíže, aby ji k sobě přitiskl do objetí, takového vlčího. Nebylo to jako lidské, ale rozhodně to druhého vlka dokázalo potěšit. "Hele, ale už je dobrý, ano? Všecky ty hrůzy jsou už za tebou." Snažil se uklidnit sestru svým Ezrovským způsobem. "Hm? No, vypadá to tu, že je tu dostatek potravy, vlci jsou taky docela milý a navíc se domů nedostaneme. Takže... vítej ve svém novém domově, bych řekl?" Zazubil se na ni jako kdyby tomu chtěl dodat to komické odlehčení.

Klepala se, chovala se celkově jinak než byl u Ciel zvyklý. Chvilku jí proto nedůvěřivě sledoval. Byl celkově zdrženlivý vůči ní. Jako kdyby i uvnitř sebe měl dilema. Byla to ona? Byla to jeho sestra? Voněla jako jeho sestra. Ale to chování... jako kdyby jí někdo něco udělal, než se dostala na ostrovy. Bylo to dost možné, ale s tímto mohl jen spekulovat, Dokud se mu nedostane jasného potvrzení od ní. "Ano, jsem to já." Odpověděl jí na tu první větu. Následně k ní udělal pár kroků blíže, když ona nemohla díky tomu jak se klepala. "Stalo se ti něco, Ciel? Ublížil ti někdo? Klepeš se jako osika. Vůbec tě takto nepoznávám." Prohlížel si sestru a snažil se najít vysvětlení pro toto velice podivné chování. A i ty její otázky. Ptala se jej jestli byl celý a zdráv. Překvapeně se podíval na ni. "Ano, jsem zcela v pořádku. Nebo spíš aspoň myslím." Odpověděl ji a překvapeně se díval jejím směrem. Co se to muselo sakra stát, že se chovala takto? Zcela iracionálně?
A následně se tedy podíval na obzor. Za moře. "Ne, tohle není náš domov. Vše je pryč. Tam někde za mořem. Ještě jsem nezjistil, jak se to tu jmenuje, ale... myslím si, že to nebude tak špatné." Podíval se na ni s úsměvem slabým. Přitiskl jí k sobě jak jen vlk mohl. "Taky tě rád vidím. Hlavně že jsi v pořádku." Zamumlal skrz pysky. Muselo se jí fakt něco příšerného stát.

<- Bašta

A tak po vstupu na pláž cítil velice povědomý pach. Pach, který ho donutil, aby se zastavil a nastavil čenich k nebi. Nasál znovu. Povědomý pach borovic, bláta, horského větru, ale zároveň i slané vody. Překvapeně se podíval k mořské hladině, jenž omývala břeh. Něco ho tam lákalo. A on věděl po chvilce, co to bylo.
Všiml si ji. Tu srst by poznal snad všude a teď byla promočená jako durch. Jako když se jim podařilo spadnout do řeky když ji přeskakovali. A dokonce slyšel i tu její řečnickou otázku. Jo kdyby věděla. Kdyby věděla, že zde to není jejich domov. Udělal k ní pár kroků. "Ciel, nečekal bych, že se tu objeví ještě někdo z naší rodiny." Podotkl překvapeně zcela první větu. Prohlížel si svou sestru, která se zdála být stejně oslabená jako byl on. Nakonec se musel pokusit o slabý úsměv. "Tohle území je zvláštní, Ciel, ale bude se ti zde líbit. Je to tu plné hor. Jen to není... domov. Není to tu jako u nás doma. A to mi na tom možná vadí nejvíce. Chybí mi tu ty borovicové lesy. Ten horský vítr. Bohužel jsem o tom já sám moc nezjistil. Ale je tu prý několik smeček. Ale ani jednu jsem ještě nepotkal." A tak se dalo možná říct, že to tu neznal. Neznal to tu skoro vůbec.

<- Zubří pláň

A hle, kdo by to byl čekal? Další planina, která toho v zimě skutečně moc nenabízela. Maximálně se dalo uvažovat o tom, jestli se pod tím sněhem neschovávalo něco skutečně neodolatelného. Něco co by ocenila každá duše. Třeba nějaký blyštivý kamínek. Nebo něco velice dobrého k snědku. Jenže o tom se taky dalo pochybovat. A pak to přišlo. Ezra šlápl na trn, jenž tam byl z nějakého ostružiníku, který se líně táhl po zemi v trávě, která spolu s ním byla zasypaná tunami sněhu. Zavyl bolestí a začal poskakovat jako postřelená srna. Bolestivě se podíval na packu a opatrně začal vytahoval ten nástroj mučení z polštářku. Podíval se na tu krev, která se z rány začala linout. Povzdechl si. Tohle bylo za trest. Fajn planiny. Nechá vám tuto výhru. A raději se poraženě začne šinout na lepší místo. Stejně on moc na ty zelený věci nikdy nebyl. Pro něj byla každá květina plevel.

-> Mělká pláž

<- Sněžné tesáky

Fajn, tohle území se mu začínalo zdát jen jako nekonečné hory, pláně a nic víc. Začínal mít takový pocit, že se ani na nic zajímavého nedalo narazit. Že se bude muset smířit s tím, že to tu je takto jiné jak doma. Na hory byl zvyklý, měl je rád, ale pořád tam bylo co objevovat, když se jeden nudil. Pořád tam bylo co hledat, pořád tam byla možnost něco řešit. Tady? Cítil jak lenivěl. Cítil jak lenivěl, i když se snažil pohybovat co nejvíce. I když se snažil své svaly udržovat v nějakém rytmu. Povzdechl si a podíval se na nebe. Začínala být noc. Začínalo se zdát, že se další den blížil ke konci a on nevěděl, co si o tom myslet. Jestli měl být rád za to, co tu stihl a nebo se snažit najít cestu domů. Nevěděl. Nevěděl co z těchto možností si vybrat.

-> Bašta