Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<- Krápníková jeskyně

O tom, co se stalo v jeskyni se nejspíše Ezra nebude chtít jen tak s někým bavit. Cítil se nadmíru trapně. A děkoval jakémukoliv božstvu, které zde na ostrovech bylo a nějak zasahovalo do chodu, že jej u toho nikdo neviděl. By si to nejspíše jinak šel hodit. Nemělo by to pro něj smysl. Viděl by jej někdo z té nejvíce trapné a choulostivé chvíli a to skutečně ne! Raději by se do země propadl a nechal se bičovat ďábly. Přesto jeho cesta za poznáním ostrovů zde nekončila. Bylo toho ještě spoustu, co chtěl vidět. Bylo toho spoustu, co chtěl objevit. A tak si musel hnout kostrou, aby to všechno, co chtěl stihl. Aby se dokázal dostat na místo, které si vyhlídl. Jezero. Jezero, které by mohlo posloužit jako dobré prozkoumání. Co když na jeho dně byl i nějaký poklad? Co když na jeho dně bylo něco, co by se mu mohlo líbit? Nehodlal si to nechat uniknout! A tak třes se jezero! Hrdiný Ezra tě jde pokořit. Jenže v moment, co jej do čenichu udeřily pachy dalších vlků to raději srabácky stočil směrem na pláně. Raději.

-> Zubří pláň

Trvalo pár hodin, než se Ezra probral. Spokojeně odpočat. Nikdo jej zde nerušil. Byl tu dokonalý klid. Dokonalé místo na to rozjímat nad životem. Jenže potřeboval to zrovna někdo jako on? Nemyslel si. Nepotřeboval si přivodit další deprese. Těch měl až požehnaně, někde uvnitř něj se to vařilo. Někde uvnitř něj se toho mísilo hromady. A kdo mu co mohl říct? Nikdo! A to na tom bylo to suprové. Neměl ho kdo poučit o životě zde. Leč by se to docela hodilo. Hodilo by se mu něco vědět. Cokoli. A pak se tedy vydal směrem k východu z jeskyně. Jeho pohled padl na takový pěkný rampouch jenž se vytvořil u jejího vchodu. Leč na to zrovna dvakrát moc Ezra nebyl, tak se postavil na zadní, aby si jen trošilinku lízl. Aby si jen trošičku dovolil ochutnat té zmrzlé vody, která tvořila dokonalý nanuk pro vlky a... ups. Jeho jazyk k tomu přimrzl. Zachytil se na rampouchu jako se moucha zachytila na mucholapce. Výraz v jeho očích byl zcela komický. A tak se snažil dostat svůj jazyk dolů. Snažil se a škubal sebou jako ryba chycená na návnadu. Až se nakonec s velice hlasitým lupnutím utrhl jeho jazyk. Respektive tedy utrhl se ten kousíček rampouchu na kterém byl tento velice vypracovaný sval těla přichycený. A bolelo jej to jako čert. Ihned jazyk i s kouskem rampouchu schoval do tlamy, kde jej nechal rozpustit. Jo, za blbost se holt platí, chlapče. Raději se vydal rychle pryč z toho místa činu. Tak, aby mu nikdo nemohl nic říct.

-> Sněžné tesáky

1) Zahraj, jak se tvému vlku zachytil jazyk o ledový rampouch. Jak ho asi dostaneš dolů?

<- Sněžné tesáky
A tak se Ezra dostal do jeskyně. Každý jeho krok se rozléhal po této velké jeskyni. Po jeskyni, kde se z velké části stropu viseli jako nehybní netopýři krápníky. Možná díky tomu dostala svůj název. Jestli nějaký měla. Bylo by škoda, kdyby tohle místo zůstalo nepojmenované a on na jména kreativní rozhodně nebyl. Dával je většinou ze své vlasti a nebo prostě dle vizuálu. Proto dle něj byl název Krápníková jeskyně ideální. Podíval se na vchod. Bylo zde nádherně teplo. Příjemně teplo oproti venku. Tak, že by bylo ideální si lehnout někam do růžku a nabrat energii. Jestli tu nějaké místo bylo. Rozhlížel se. Bylo tu dost pachů. Nových pachů, které znamenali, že se zde někdo v poslední době zdržoval. Že se něco tady kutilo poslední dobou. Nebo snad jen zima naháněla vlky do takovýchto úkrytů?
Udělal pár kroků směrem hlouběji než se rozhodl stočit se do klubka kousek od jakéhosi výčnělku ze země. Spokojeně se ještě protáhl než skutečně zavřel oči a spokojeně začal pochrupkávat.

Ohřej se v libovolném úkrytu

<- Nejvyšší hora (přes Červenou louku)
Portál. Na té louce, kde se ten plevel, jenž každý obdivoval a Ezra to totálně nechápal, bylo živo a zde v horách? Ani živáčka. Zrovna v horách! Hory takové pěkné a chladné. Zde se mu líbilo, leč... ironie že to byli další hory. Potřeboval konečně objevovat něco sám. Aby pak mohl říkat Vex, až se jednou zase potkají, co všechno na těchto podivných ostrovech ještě bylo a o co přišla. Ta mu bude určitě závidět. Záviděla by mu i jeho sestra? Záviděl by mu kdokoliv z rodiny? Zase na jednu stranu on zde byl uvězněn. Nenašel zde žádné možnosti jak odejít, zatímco jeho rodina se mohla volně pohybovat kdekoliv se jim zachtělo. Klidně i po celém kontinentu. Podíval se směrem k místu, kde si všímal zvláštních věcí. Mlha. Mlha na pláních pod horami. A jemu se zrovna dvakrát do mlhy nechtělo. Nebral to zrovna jako pozitivní věc ve které by se dobře orientovalo. a zrovna na téhle cestě na poznáním se nechtěl ztratit.
-> Krápníková jeskyně

<--Ostříží zrak
Belhala se. Dál směrem neznámo. Docela pospíchala. Chápal její důvod. Chápal kam tím mířila. Podíval se na ni a šlehl ocasem. Byl připravený být sám? Těžko říct. Tohle se velice špatně určovalo.
A teď mluvila zase Vex. Netýkalo se to jeho. "Snad se z toho dokážeš dostat." Popřál ji. V těchto chvílích nevěděl co říct, protože sám v sobě neměl uzavřená citlivá témata. A Vex byla po delší době někdo, kdo se mu skutečně věnoval. Kdo mu dokázal vykouzlit úsměv. Ale nesměli se na sebe tak moc upínat. I když toto bylo skutečně hezké. Musel poznat více vlků. Dát i jim šanci. Nebýt taková konzerva. Roztáhnout trochu více křídla.
"Chápu, Vex. Leč si byla po delší době někdo, kdo mne dokázal rozmluvit, nejspíše bude lepší když se naše cesty pro teď rozdělí. Ať ti nedávám pocit, jako že se dusíš." A on ten pocit sám dobře znal. Když na něj někdo tlačil, aby se bavil a přesto ho neznal. Ironie, že to bylo v jeho očích stejné. Nechával ji jít dopředu zatímco on se zdržel za ni. "Hodně štěstí, Vex." Zašeptal nakonec tišším hlasem. Bůh ví jestli ho vůbec slyšela. On se pak vydal obloukem. Další květina jej skutečně nezajímala. Nebyl typem, který by se o květiny nějak extra zajímal. Pro něj to byl kus plevelu, který občas hezky voněl a dokázal získat srdce někoho jíného. Koho měl sakra poznat?
Co vlastně teď bude dělat? Vydá se hledat něco někde? Bude to tu objevovat na vlastní pěst?
-> Sněžné tesáky (Přes Červenou louku)

<- Les alf
A tak Ezra ztrácel úctyhodné bodíky. Mohl jim jedině z dálky smutně zamávat a doufat, že se ještě někdy vrátí. Že toho neřekl zase tak moc, co by nešlo vzít zpět. "Přijdeš mi přesto taková jiná. Více nadýchaná. Taková... jako obláček." Snažil se ji lichotit, ale ještě více se to u něj vymykalo kontrole. Možná tu bylo jasné, proč Ezra ve většině případů držel tlamu. Slova nebyla jeho silná stránka. Nebylo to něco v čem by vynikal. Hlavně poté, co nechal své city v sobě uzavřít.
A pak další pokles bodíků v moment, co po něm vyjela. Nebo ona nemusela vyjet, ale její slova jasně dala najevo, jak se cítila. Podíval se na ni lehce zaraženě. Znali se pár hodin. Bylo to pár hodin Ezro. "Tak mě do toho zasvěť. Mohl bych ti s tím pomoct. Stejně jako jsem ti pomáhal od začátku. Nemusíš být na všechno sama jako doposud. Chápeš? Od toho jsem se k tobě přidal. Aby ani jeden z nás nebyl na věci tady sám a hlavně protože jsme byli ve stejné situaci. Dva cizinci proti celému světu." Odvětil jí on chladným hlasem. Zase se mu potvrzovalo, že věřit někomu se nevyplácelo. A on ji začínal věřit více a více. Bolestivě odvrátil pohled směrem k hoře. "Jo, známe se pár hodin. Ale..." Byla ta, co ho dokázala rozmluvit zase po delší době. Odmlčel se zase. Volila se těžce ta slova. "Pokud se za touto horou budeš chtít stále rozdělit, tak to pochopím." Dodal nakonec tišším hlasem.
-> Nejvyšší hora

<- Furijské hory

On se rozmluvil a místo toho mlčela Vex. Jaká to ironie osudu. Nejspíše nemohli oba dva nastejno tolik hovořit. A nebo? Ne, nejspíše to nebylo možné. Pořád si na sebe zvykali. Pořád se to pro ně zdálo tak jiné než doma. A tak Ezra zase zavřel tlamu. Ptala se ho co tím myslí. "Na co teď narážíš z těch padesáti věcí, které jsem ti momentálně řekl?" Zeptal se jí on pobaveným hlasem. Nehodlal si z ní ale už více dělat srandu. Prožila si toho až až za poslední dny a přilévat benzín do ohně více než jednou poznámkou nebylo dobré. Olízl si čumák a zalitoval. Stále byla zima, která se rozhodně nedala pokládat za příjemnou. Spíše velice nepříjemnou a takovou, kdy navlhčený čumáček začal nepříjemně štípat.
To už ale vešli do lesa. Ihned vnímal spousty pachů. Byla zde smečka. Něco, co ho donutilo se na ní podívat a následně si stoupnout před ni, tak aby mohl dál pokračoval v chůzi před ní. Jeho srst se začínala ježit. Nelíbilo se mu to. Instinkty vyšilovali. Ne v dobré míře. Jako kdyby mu cokoliv v jeho hlavě říkalo, aby se z tohoto lesa ztratil co nejdál. Měla to ona také tak? A pak si jich všiml. To už se mu skutečně z plic dostalo zavrčení. Šedivá a jeden mladší vlček. Podobal se možná trochu na Vex? Ne to se mu jen zdálo. Určitě se mu to jen zdálo. "Myslíš ten očividný problém před námi? Ano, zajisté to vidím." Zrak mu ještě sloužil dobře.
Ona pak začala jako na lesy hulákat na ty cizince. "Zbláznila ses? Jsou to členi té smečky. Nemůžeš tu hulákat na každého." Zavrčel nakonec a snažil se je odtamtud dostat co nejrychleji. Nepotřeboval problémy.

-> Ostříží zrak

<- Němé údolí

Všiml si toho křivého úsměvu. Vydechl a nechal opadnout zase trochu ten svůj kamenný výraz. Dokonce se tomu i zasmál. „Galantní pan kuře zní jako něco, co by byla schopna použít matka, když by mluvila s otcem." Vzpomínal si matně na ní. Nebyla to zrovna vlčice, která by se nechala zlomit. Ráda vtipkovala spolu s otcem. Jejich vztah byl v tomto dosti zdravý. Když si uměli udělat ze sebe srandu a přesto to odráželo, jak jim na tom druhém záleželo. „Jinak jsem byl Ez, pokud někdo chtěl volit nějakou přezdívku." Odhalil další kousek své minulosti. Nic, co by mu uškodilo, ale tolik aby to o něm něco zase poodhalilo. Aby tím odkryl pro ní zase nějaký kousek. Něco, co jí mohlo zaujmout a čeho se mohla chytit.
Zdálo se jí, že vlky docela soudil. Uchechtl se tomu. „Je to zvyk. Možná bych to nazval i mentální deformací z pozice." Udělal si sám ze sebe srandu. Dělo se něco neuvěřitelného. „Analyzuj, nejednej na základě emocí. Vždy třikrát měr a pak řež. Hlavně tedy nikomu nedůvěřuj. Neodhaluj své slabiny a mohl bych pokračovat do nekonečna. Tím jak moje mysl byla zpracována od útlého věku." Znovu se tomu zasmál. Mohla se nad tím bavit spolu s ním. „Jsem zvyklý být takový jakého si mne doposud viděla. Tak, aby mi nic neublížilo." Každý měl nějakou minulost, většinou teda vlci na mg dosti tragickou a dle toho jednal. Nikdy ji nebylo líp. „Jsem rád. Budu to brát jako znamení, že tě noha bolí méně." Pokynul hlavou. Na to jak se cítil on ovšem stále neodpověděl.
Hory pro něj byly příjemné. To na co byl zvyklý. A to, že jich zde bylo tolika dávalo jen možnosti výběru. Do čenichu ho udeřil silný pach. Někdo v jejich okolí byl. Nabral zase plné ostražitosti. Podařilo se jim skutečně narazit na šedivého vlka s... On měl vozíček plný věcí. Fajn. Tohle se řadí do top tří nejvíce divných věcí, které za svůj život viděl.
A samo sebou, že se k němu Vex vydala. Tahle vlčice skákala nebezpečí do chřtánu. Protočil očima a přesto se na setinu okamžiku usmál. „Fajn, sama si říkal, že bych neměl tak soudit." Následoval ji. Dozvěděli se toho spoustu. Hlavně o ekonomice těchto ostrovů, ale že by se vlk chtěl nějak bavit víc? To ne. Vex ho i přesto týrala otázkami na které ji nebožák musel věnovat odpovědi. Vyměnili si pohledy, on jen zavrtěl hlavou a hlavou poukázal na Vex. Bylo to něco jako neverbální komunikace. Ptal se zdali bude chtít něco taky koupit a on odpověděl, že pouze dělá doprovod dámě. Jako správný "manžel".
Prohlédl si ji jen co se vydala dál nebo spíše teď to byl on, co tempo určil. "Sluší ti to. Ne, že by tomu tak předtím nebylo, ale teď vypadáš skutečně jako princezna nebo nějaká víla." Odvětil ji s drobným úsměvem. Uměl taky pochválit, když na to přišlo.
-> Les Alf

<- Irisin ráj
Více méně mu bylo řečeno, že bude skutečně použit jako živý štít. Sám si na to naběhl, neměl se tak hloupě nabízet. Ona jen do toho skočila po hlavě. „Když myslíš, že jim v tomhle stavu vyprášim kožich." Odpověděl ji pobaveným hlasem a uchechtl se. Její chichotani bylo roztomilé. Ne! Sotva se znali. Láska nebyla jako v seriálech pro dospívající dívky, Ezro. Tady se nevezmete a budete spolu žít šťastně až na věky jen po prvním setkání. Leč občas to u některých tak vypadalo. Těm bláznům ovšem nezáviděl. Nebylo ani co.
Leč se k ní choval mileji než by se choval k valné většině, kterou by potkal, tak si na ní dával podvědomě pozor. Věděl moc dobře, že ho kdykoliv může odkopnout. Zbavit se ho jako se lidé zbavovali zvířat, která je přestala bavit. Ale byla na něčem, co by se dalo nazývat rovinou, kdy by se k ní nemusel chovat zase tak chladně. Sice to nebylo ještě na zveřejňování informací a už vůbec ne na sdělování informací, které byli citlivé jako údaje k bankovní kartě, ale někam se to blížilo. Možná k tomu, že pro něj nebude jen Vex. Ale bude to TA Vex. Ta se kterou prošel kus ostrovů, skolil srnu a ještě další jejich společné vzpomínky.
Byl skutečně načechraná slepice. "Abys věděla, tak ego nás samců je velice křehké. To skutečně nevím jestli ti jako tohle odpustim." Pronesl naoko uraženě a zvedl hezky hlavu. Celkově se narovnal. Tak aby dokázal, jak moc se ho dotkla. Leč byl oproti ní barevnější, tak žádná slepice nebyl. Našli to! I Vex jak se zdálo oslavovala. „Velice staré pachy smečky. Někdo tu roky už nebyl. Ale něco takového nevyčichne. Uschová se to." Nikdy už to nezmizí. Jako upomínka na to, že tu něco takového bylo. Ovšem kdo by chtěl smečku v tak otevřeném prostoru? Jaký blázen?!
Spokojeně došel k jezeru stejně jako ona a sklonil hlavu. Voda nebyla ničím cítit a tak se napojil. Ona se rovnou i oplachovala. Což ho pobavilo. Tiše se tomu zachechtal.
Ptala se na jeho blaho a ani nepočkala. Šel za ní. Do těch hor. „Co ty? Je ti líp?" Zeptal se jí bez toho, aby on poskytl odpověď.
-> Furijské hory

<- Dračí průsmyk

Hned se mu dostalo odpovědi, co vysvětlovala více než dost. Tulák. Ona byla tulák a nikdy tedy nezažila jaké je to být ve smečce. "Chápu." Leč vnímal její stav, tak se uklidňoval tím, že zajisté mohlo jít o nějaký souboj. Jenže to by nevysvětlovalo to, proč byla hubená. Možná to potřeboval jen slyšet. Potřebovala to slyšet hlavně jeho hlava, která vždy reagovala až moc systematicky, bez empatie a to nebylo dobré. Každý měl mít nějaké to morální cítění.
Možná tu bude v okolí smečka. Překvapeně se na ni podíval. Byl to chlap. A ti, leč je to neuvěřitelně nechutná stereotypizace, obvykle potřebovali všechno slyšet na plnou hubu. Potřebovali všechno vysvětlovat a když se jim něco nedařilo a oni nemohli být jako ti ochranáři, ti jenž by se starali o ochranu vlčic, přesně takových jako byla ona - prostě princeznovských typů, které se snažili chovat tak tvrdě a zároveň by je dost možná sebemenší závan větru zlomil, tak jejich křehké mužské ego to nezvládalo. "Drž se tedy spíše za mnou, Vex. Ať se první když tak zahryznou do mne. To není nic, co bych nezvládl ustát." Pobaveně se na ni zazubil. Poprvé, co to Ezra udělal. Byl to skutečně zázrak! Ono se to umělo takto od srdce usmívat. A to si piš, Vex, že by se před medvěda postavil! Byl to až takový šílenec a gentleman, že by si od něj tu tlamu rozbít nechal. Ale jizvy tak rozsáhlého rázu by mu neslušely.
Upozornila ho na podivné ptactvo. Zadíval se na ně a musel se pousmát. "Slyšel jsem o nich od cestovatelů z naší smečky. Ale poprvé je vidím na vlastní oči. Jaká to pěkně barevná a načančaná slepice." Nazvat páva slepicí mohl skutečně jen Ezra. Doufejme, že to neslyšela o jejím oblíbeném ptactvu Iris. Ta by mu dala za uši. Jen aby to už znovu neudělal. Paví samice už takový šmrnc neměli, přesto se na ně Ezra dlouze podíval. Vex do něj šťouchla bokem a přirovnala ho k nim. "Nazýváš mne modrým ptákem, který se chlubí ocasem před samičkami? Au, to zranilo mé křehké samčí ego." Dodal pobaveným hlasem. Následoval ji směrem do údolí. Dál z pláže a pryč od pávů.

-> Němé údolí

<- Jižní hory

Dozvěděl se od Vex docela zajímavé věci. Věci nad kterými doposud neuvažoval. Že ne každý měl stále přístup k vodním zdrojům. "Tvá smečka neměla přirozenou vodní plochu? Já vždy myslel, že něco takového je základ. Promiň, předpokládám že jsi ze smečky. Pokud ne, omlouvám se zdali se tě to nějak dotknulo." Nechtěl ji něčím urazit. Ezra se víc a víc vybarvoval. Společný strávený čas jej otevíral. Byla to snad starost o její blaho, která z něj hned dělala o chlup lepšího? To ví jen Iris. Vzpomínkami se vrátil k tomu jezeru. K řekám, které zběsile protékali skrz západní kraj území, tam kde se z hor stávaly nekonečné planiny. Domov. Chyběl mu domov. Uvědomoval si to stále více a více. Ovšem zde to nebylo nějak špatné. Dalo se to tu přežít. Mohl také skončit v nějaké nehostinné planině, která by byla trestem za všechny jeho ledové poznámky.
Zmínila se o stopách. Světlýma očima k nim sjel. Bylo tomu skutečně tak. I pachů zde bylo více. "Vypadá to tu na frekventované místo. Měli bychom se držet na pozoru. Ne každý má dobré úmysly." Věděl co mu zase věnuje za pohled nebo poznámku. Proto si jen v rychlosti olízl pysky. "A ne, nevidím to všechno černě. Snažím se být ostražitý. Nechci, aby se ti něco stalo." Konec věty zamumlal stejně neslyšitelně. Nechtěl to přiznávat ani on sám. Ale vlčice s ním už nějaký čas strávila a... být tu na ostrovech sám? Ne. Sledoval stopy a volil spolu s ní cestu zcela jinou než předchozí dvojice.
-> Irisin ráj

<-- Ovocný lesík

Zasmál se tiše na její spíše sarkastickou poznámku. Ne že by měl nějaký problém bez vody vydržet, ale hodilo by se minimálně tělo hydratovat. V téhle zimě obzvlášť. Předcházelo se tím hlavně hezky nákazám. "Ne, ale vím jak je důležité udržovat hydrataci. Hlavně poté co jsme se najedli." Snažil se ji to vysvětlit. Jenže jak by to mohlo vůbec vyjít? Když on se ani nedokázal obhájit více. Předtím byl ve smečce společně se svými sourozenci. Hezky v horách, které se zacházeli ve Francii. Možná proto nebyl zas tak moc oškubaný, stihl si totiž srst ulízat. Ale jizev pod hustým kožichem bylo spousta. Dokonce i tisíce. Lehce tedy přestřeleno, více než lehce.
Hory, nebýt na to zvyklý ze své domoviny, tak by se už asi zbláznil kolik hor zde bylo. Nešplhali přímo do nich. Šli mimo. Což možná bylo dobré vzhledem k bolavým žebrům. Postupovali do průsmyku. Sledoval změny. Ovšem tohle nebyla tak... moc změna. Vzhledem k tomu, že byl všude SNÍH. Sníh, který se nechtěl rozpustit.
--> Dračí průsmyk

Všiml si toho nespokojeného pohledu. Také se mu nechtělo od kořisti, která je mohla sytit ještě několik následujících dní. Jenže pach, který se začal objevovat v jejich okolí nebyl moc příjemný. Hlavou naznačil tím směrem. A pak jí zavrtěl skoro nepostřehnutelně. Důvod to mělo zcela jasný. Tím směrem bylo to nebezpečí. Vlk, který nejspíše ublížil srně samotné a nemuselo být dobré, kdyby se v jejich stavu, leč s plnými žaludky, setkali s někým z těchto ostrovů. Měl by značnou výhodu. Znal to zde, věděl co si mohl dovolit. Když se rozešla ona, rozešel se za ní i on. Všímal si toho, že i přes zásah léčitele kulhala. Ale nemohl očekávat zázraky. Takhle rychle by ji vyléčila pouze léčivá magie nebo nějaká dosti vzácná rostlina. Existovalo něco takového? Nebyl léčitel, ale tuhle myšlenku od něj mohl každý číst již několikrát. Když byli dostatečně daleko, tak se rozhodl konečně promluvit. "Slibuji, že si brzy zase odpočineme. Jen co najdeme zdroj pitné vody." Mluvil tiše, tak aby ho slyšela jen a pouze ona. Nehodlal riskovat, že by je někdo následoval. Možná v tomto byl až moc paranoidní, ale jeho život ho naučil jedno. Nikdy nikomu nevěř. Vex byla na tom s důvěrou na neutrální úrovni. Tu bral více kvůli jejímu zranění.
--> Jižní hory

Slušela by mu ale křídla? Někomu s jeho stavbou těla? A jeho vzorem kožichu, který byl spíše o to více komplikovaný než u jiných zrzavých chlapců a děvčat zde? Podařilo se jim skolit srnu. Mohl si oddechnout a odškrtnout si toto pomyslné vítězství ze svého zatím málo plného seznamu. Postupem času, až bude objevovat ostrovy toho jistě přibude více. Zatím se ale smířil s tímto. Byl skromný. Stejně jako byl skromný i toho, co se týkalo podílu. Nechal si ji vzít to co potřebovala ona a sám se následně prohraboval dutinou břišní. Ledabyle. Jako kdyby mu fakt, že srna před pár okamžiky ještě dýchala. Sice stěží, ale i to se počítalo mezi projevy života. Játra ještě k tomu nechutně teplá nebyla nic pro něj. Snažil se je vynechávat. Spíše se zaměřovat na přísun vitamínů jiným způsobem. Dával si je pouze tehdy, když byla vychladlá. On šel po srdci. Musel se dostat přes bránici, poplicnici a další věci, či už nevěděl ani jak je označovat než se dostal k němu. Nádherný sval, který mu vždy chutnal nejvíce. Vyrvat jej bylo těžší než by si jeden myslel. Ale pak? S hlasitým lupnutím pár žeber a sterna vytáhl pochutinu. Začal si na ni pochutnávat. Následně se přesunul ještě k běžným svalům. Vynechával žlučník a jiné, aby se mu ihned ne zhnusila chuť srnčího.
Když dojedl, olízl si své pysky. „Měli bychom jít dál, Vex." Podotkl tento zcela jasný fakt. Spíše ji tim dával možnost výběru. Aby vedla tam kam se odhodlala.

Zvažoval kde by se mohl usadit. Vždy byl spíše společenským tvorem nežli někým, kdo by se snažil přežívat na vlastní pěst. Do smečky se narodil, byl to život, který znal společně se svými sourozenci. Představa toho, že by se měl spoléhat jen sám na sebe ve stavu, kdy nebyl ještě stoprocentně ve své kondici? Velké špatné. Podíval se na Vex. První cizinka, kterou zde spatřil. Byla pěkná. To se muselo nechat. On se uměl navíc chovat jako správný gentleman, ale jeho život zde teprve začínal. 'Nad čím přemýšlíš, Ezro, tohle není pohádka, kdy ti hned první cizinka co potkáš padne kolem krku. Měl bys objevovat své okolí a roztahovat svá křídla. Ne vzít první možnost. Takhle život nefunguje.' napomenul sám sebe. Tak jako by to udělal jeho otec. Pořád byl dost mladý na to, aby spíše spoléhal na rady starších. Vex se s ním už moc nebavila. Nebylo o čem. A on to respektoval. Nehodlal se bavit s cizinkou třeba na téma 'tvé nejvíce trapné příhody z dospívání'. Na to přijde čas pokud se více poznají. Nebo se jejich cesty rozdělí a oni se nikdy neuvidí? Neplánoval to.
Ze stran. Pokynul hlavou na její další slova. Souhlasil s jejím vyjádřením. Jen co se přikrčila ona se začal plížit spolu s ní. Jeho mohutné tělo sice nikdy nebylo stavěno k tomu, aby byl dobrým lovcem, ale při takto oslabené kořisti se jeho stavba hodila. Jen co se na ni vrhla neváhal. Dopomohl tomu, aby srna nedokázala už vůbec vstát. Cítil železitou chuť ve své tlamě. Pevně svítal krk. Neváhal a ladným pohybem trhl hlavou. Tak aby oddělil obratle od sebe a porušil tím míchu případně srnu i usmrtil pokud by se mu podařilo poranit přímo mozkový přívěsek. Nebylo k tomu třeba ani tolik síly jako znát ten správný chvat. A ten on znal jako bývalý bojovník. Teď už skutečně neměla jak utéct. Měli čím zasytit svůj žaludek. Spokojeně se podíval na Vex. Pokynul hlavou. Dával ji tím najevo, aby jedla ona první.

2) Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist - 4/4