Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Je jasné, že si všiml jejích růžových oček. Ovšem nechtěl jim propadnout. Byl to přeci jen silný samec, ne? Nikdy nechtěl uvažovat tím, co měl mezi slabinami. Věděl, že přesně to vedlo k problémům. Všímal si toho u zadaných páru, kdy se jeden zběsile vrhal do spárů nebezpečí, aby toho druhého ochránil. To sebou neslo mnoho nebezpečí. A v jeho stavu by tohle nebylo vhodné. Ani v tom jejím. Opravdu byl toho názoru, že by je zabil i jen blbý pohled někoho silného. A že takových vlků zde bylo.
Několikrát musel zafrkat, když se mu jedna z otravných vloček dostala do čumáku, stejně jako ji předtím. Musel u toho vypadat vtipně. Stejně jako když se pak rozkýchal. Až se naražená žebra zase začala ozývat. Hodila by se jim i nějaká bylinka na nachlazení. Tímto si totiž vyslouží pořádný zápal plic pokud si někam nezalezou.
Srna. Tím odsouhlasila jeho myšlenky a pohřbila ty jeho další. Nebyl nikdy lovcem. Předtím se dokázal nakrmit on sám, ale teď? Byl ve stavu, kdy ne. Srna byla pro ně dva ideální. „Máš pravdu. Dokáže zasytit a nemusí být zase tak nebezpečná, kdyby měla energii se ještě bránit." A to bylo to, co se jim hodilo. Zadíval se znovu na stopy a snažil se je zapamatovat. Tak aby mu to v následujících lovech pomohlo. I když pochyboval, že by někdy lovil pro smečku třeba. Spíše bude její obránce.
Neměl být pesimista. Podíval se na ni s pozdviženým obočím. „Jsem realista. Ale fajn. Pro tebe to zkusím. Budu nám věřit." Odvětil ji pobaveným hlasem a doufal, že ji to potěší. Bude jim věřit. Oni to zvládnou. Bylo teprve dopoledne a sněžilo chvilku od otisku kopýtek. Tohle jim nahrávalo do karet. Narazit na to déle, tak by se mohlo stát, že najdou úplný prd.
Přikrčil se spolu s ní. Podíval se směrem, kterým se dívala ona. Byla tam ta srna. A teď zbývalo jen vymyslet plán. „Ty zezadu a já zepředu. Odstřihnem ji cestu. Nebo ještě můžeme ze stran. Řekni si, jak ti je to víc sympatické." Zašeptal tichým hlasem. Tak aby ho slyšela pouze ona.

2) Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist - 3/4

Nemohla tomu uvěřit, že mluvil? Nejspíše. Soudil dle toho, jak by reagoval i on. On sám tomu nemohl věřit. Přesto se to dělo. Mluvil s ní a docela se během toho rozpovídával. Jeho mluva byla jiná než u běžných vlků. Byla komplikovanější. Dosti složitější na větnou skladbu. Ne každému se tím líbila.
I kdyby ho nenašli, tak možná najdou víc rostlinek. Její optimismus byl příjemný oproti tomu jeho věčnému tvrdému realismu, který byl možná i lehce poznamenán jeho flegmatismus, kdy mu bylo jedno jestli by zemřel dnes či zítra."Nebo by je někdo z těchto ostrovů mohl znát. Nemůže to být jediný vlk, který o nich něco ví." Ještě dodal něco k té její poznámce. Snažila se všechno vidět růžově. "Neboj, jestli přežila ta jedna, tak jich zajisté muselo přežít i více." Aspoň takto to mohlo fungovat. Leč na kolik procent tomu věřil ani on sám netušil. Ale za pokus nic nedají. Nebo najít prostě někoho, kdo se v nich vyzná a má možná i nějakou schopnost, co by se mohla hodit k jejich růstu? Možná magii země? Netušil specifika zdejší flóry. Jestli se to dalo nebo museli čekat až vyroste rostlina sama.
Dostalo se jim požehnání v podobě stop, které našli. Jenže ani jeden na tom nejspíše s lovem nebude nejlépe a tak bude teď následovat to horší. Modlit se, aby to zvíře bylo skutečně zraněné tak jak si mysleli.
Věnovala mu pochvalu. Donutila ho, aby se pousmál. Konečně jiná emoce vyjma té chladné masky, kterou měl věčně nasazenou. "Tak to děkuji za tvou pochvalu, spanilá princezno. Tvůj zrak je zase naopak jako ostříží." Uměl lichotit, když se mu chtělo. Nebo spíše když si to ten vlk zasloužil. Sklonil se ke stopám stejně jako ona.
Věnoval ji pohled. Nakonec se znovu podíval na stopy. "Srna?" Zeptal se ji nahlas, co si oba dva nejspíše mysleli. Jenže ani jeden to nechtěl nejspíše říct. On se na kopýtka díval nedůvěřivě. Ale jiné zvíře s podobným tvarem jej nenapadalo. Nebo snad divoké prase? Nenašlapovalo by to hlouběji? Netušil.
Pokynul znovu hlavou na její další větu. "Budu ti krýt záda. Jen mám pocit, že v tomhle našem stavu nás skolí snad všechno." Uchechtl se tomu. Snažil se to tím odlehčit. I když to byla krutá realita.

2) Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist - 2/4

<- Luka
Překvapeně uskočila což v něm vyvolalo reakci takovou, že se postavil do obranného postoje. Pro něj to bylo uskočení, které nečekal. Naježil svou srst a zornice se mu stáhly spolu s tím, jak vycenil tesáky. Přesto její kníknutí a nedůvěřivý pohled jej donutili, aby se ihned uklidnil a odkašlal si, což na vteřinu mohlo jeho ledový obličej zkřivit bolestí. Ozvala se naražená žebra díky kterým dýchal mělce aniž by si to uvědomoval. „Promiň, nebylo to myšleno nějak zle. Vidím, že jsi v bolestech a to nejmenší co mohu teď udělat je, že ti pomohu aspoň takto." S tím už vydechl. Další bolest. Chlad v jeho obličeji ale pomalu mizel. Stával se méně hmatatelným. Už jen díky tomu, že si zvykal na její přítomnost a také na nové území okolo něj. To ovšem neubíralo na ostražitosti. Pořád si dával pozor, aby případně mohl zakročit a nebyl vykulený, že co se vlastně děje a proč se tak děje. Byl to ten bojovník v něm? Dost možná. Starý pes se novým kouskům jen tak nenaučí. Hlavně když nemusel chránit jen svůj život, ale chránil i její.
Odpověděla mu, jakmile opustili toho hnědo-šedivého vlka. Obsah odpovědi ovšem uspokojující nebyl. Bude potřeba na účinky počkat. „Uvidíme tedy jak se noha bude hojit. Případně bychom ho mohli vyhledat znovu. Vypadal jako cestovatel, někdo kdo se na jednom místě příliš nedrží. Takže ho najít bude asi oříšek. Ovšem v tomhle nám poradí více on." Nevadilo mu přiznat, že v tomto byl někdo lepší. Jeho křehké mužské ego tím nějak neutrpělo. Ten cizinec třeba nemusel mít takové znalosti co se týkalo boje. Byli spolu delší dobu než pár minut. Ne tolik, aby ji zcela věřil a říkal ji svá nejhlubší tajemství, ale tolik aby s ní už mluvil. V lesíku to bylo mnohem lepší než na louce. Vítr se zde lámal o stromy. Díky větvím zde také tolik vloček nepadalo, ale stále jich bylo více než v lese jehličnatém. Ráda se pak i projde. Pokynul hlavou a na jeho chladné tváři se objevilo něco, co by se dalo brát jako náznak úsměvu. „U mě to je podobné." Odvětil nakonec.
Kráčel tišeji vedle ní. Jako kdyby stopoval. Po chvilce ho něco udeřilo do čenichu. Stejně jako ji. Zvedl čumák k nebi a nasál okolní pachy. Krev. Nebyla to krev vlka, tu moc dobře znal. Voněla jinak. Chutnala jinak. Zavřel oči, aby se mohl soustředit jakým směrem kořist byla. Jenže nebyl nikdy vynikající lovec. Leč sílu a taktiku měl dobrou, stopování a určování směru mu nikdy nešlo. Pokračoval pak dále vedle ní. Také hledající ty stopy či krev na sněhu. Upozornila ho na drobné kapičky a kopýtka. Něco malého a zraněného. Přišel k ukážu blíže a nasál pach. „Byl jsem bojovník. Můžeš se na mne spolehnout silou a vydrží, ovšem lovem... Ne. Pokud jsi na tom dobře s určováním směru či jestli kulhá. Budu jedině rád. Ale i bez toho si poradíme. Neboj." Tuhle část o tom, že byl bojovník mu nevadilo sdílet. Byla to jeho minulost. Ano byla. Ale neni to nějak top tajná informace, aby litoval, že se o ní podělil. On sám se koukal na ty stopy a snažil se aspoň maličko něco zjistit. „Přijde mi, že odlehčovalo pravou zadní. Jako kdyby už do ní někdo zaryl drápy a poranil svaly. Ale zase na to tu je málo krve..." Snažil se v tom číst.


2) Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist - 1/4

< - Les u Mostu
Nebylo třeba dle ní. Pokynul tedy hlavou. Zvažoval dalších slov, věděl, že nejspíše nebude v tomto nejlepší společností. Držel si svůj chladný odstup, zabraňoval tím bolesti. Zabraňoval tím tomu, že by pak po někom truchlil jako po jeho rodičích. Jenže bylo tohle na jednu stranu správné? Neotevírat se ostatním? I přes to, že ona nechtěla se na ní lehce natiskl, aby ji podpořil váhou svého těla, spíše aby se o něj mohla kdykoliv opřít kdyby její tlapy už nemohly. Jako správný gentleman, bůh ví jestli si to on sám víc uvědomoval nebo tak dělal automaticky, aby ji tím dodal nějakou jistotu, že on, leč nemluvící, není zase tak špatný. Měl by se rozmluvit. Věděl to. Jen zrealizovat to, to byl vskutku oříšek.
Chlad se mu zahryzával do kůže. Mohl mít silnou srst jak chtěl, ale i přes to to nebylo nejlepší. Cítil jak mrzne. Měl by jim brzy najít úkrytu, aby mohli načerpat energii a hlavně se soustředit na další plány. Jestli budou společné? Těžko říci. Jediné co věděl bylo, že tomu skutečně tak chtěl. Nepatrně zavrtěl hlavou. 'Sotva jí znáš, ty mladej osle. Nemůžeš se uvázat hned na první samici, co zde potkáš' Kritizoval sám sebe v hlavě. Vločky padající všude, hlavně kde se to nehodilo pro něj nebyly moc příjemné. Kord když se vedle něj Vex rozkašlala. Starostlivě se na ni podíval a počkal chvilinku, jestli záchvat kašle nepřejde. Pozoroval ji celou dobo svým chladným kukučem. "Dobrý? Dýchá se ti dobře?" Zeptal se ji nakonec starostlivým hlasem. Jeho další reakce si zasloužila pobavené vyfouknutí vzduchu z nozder. On sám nakonec chňapl po pár sněhových vločkách, aby ji v tom nenechal samotnou. Už se chystal zase něco říct, jenže vlk s fialovýma očima si je povolal.
Léčivá rostlina. Naklonil hlavu trochu na stranu a pozvedl obočí. Nedůvěřivě cizince sjížděl pohledem a držel nad Vex jakousi stráž. Jako kdyby byl eskort princezny. Vyznal se mnohem více než on v tomto odvětví. Nikdy nebyl léčitelem. Uměl si zastavit krvácení, aby mohl dál efektivně v boji pokračovat, ale léčivé rostliny? Ty šly mimo něj velkým obloukem. Vysvětloval jim, co je květina zač a jakého nese jména. Plazivec léčivý. Když se jal předvést účinky na Vex tak si přešlápl. Jako kdyby mu to nebylo příjemné a nedůvěřoval mu natolik, aby mu bylo příjemné, že se ji dotýká. Ale svolila ona, nemohl ji jakkoliv bránit. Bylo to její rozhodnutí a pokud to pomůže, bude to jedině dobře. On sám zavrtěl hlavou. "Nejsem zraněn. Mám jen pohmožděná žebra." Odvětil nakonec další slova, která z něj mohly dostat. Ptala se na úkryt kam byli odkázaní. Kývl na znak díků a podíval se na Vex. Chtěla jít nejspíše.
Jen co se vydala na cestu ji následoval. Po jejím boku. "Je ta noha lepší aspoň trochu? Mohu se pak pokusit rostlinu někde taky vyhrabat, aby se opakovalo to nanesení jen co si odpočineme." Nabídl ji. Konečně mluvil více. Něco jej rozmluvilo. "Co si odpočineme by se hodilo si zmapovat území a utvořit plán. Nevíme, co zde číhá za nástrahy. Po nějakém plánu bych mohl něco zkusit najít k snědku, pokud by se tvé pacce tolik neulevilo." Uvažoval nahlas. Věděl, že Vex nebyla zrovna ten typ, který by konverzace začínal, ale takhle se mohla zapojit.

-> Ovocný lesík


2) Chyť do tlamy vločku (klidně i s velkým V) ✔️
3) Najdi léčivou rostlinu, kterou zachoval a pohřbil sníh (osud) ✔️

(-- Tajné ostrovy
Nesoudil jí. Spíše naopak. Něco v něm jí naopak obdivovalo, jako statečnou a silnou vlčici. Prožila toho momentálně dosti na to, aby se sotva udržela na nohách a ona i přes to všechno dál šla. Šla dál a dokazovala mu tím, že je neskutečně odvážnou. A tím si vysluhovala jeho respektu. A zároveň i toho, že jí tím pomůže. Jmenovala se Vex. To docela sedělo. Leč si trochu pod tím představoval nějakou spíše černo-zrzavou vlčici. Odpovídajicí pattern spíše lišce. Ovšem nebyla tu taková předtím? Jo, to už Ezra netušil.
Byla tu zima. Nepříjemná lezavá zima. Ta, která se jednomu dokázala dostat až ke kůži, i přes to, že jeho kožíšek byl huňatý. Nešlo dělat nic. Jen tiše čekat a jít. Doufat, že se jim povede najít někoho ochotného. I on byl ale v bolestech. Jen se za ty roky naučil to nedávat znát. Žebra měl naražené nejspíše po pádu, který musel prodělat. Podíval se na svou kolegyni. "Dobrý? Nechceš podepřít?" Zeptal se nakonec, aby prolomil to ticho.
--) Luka

On ze sebe rád dělal rytíře v zářné zbroji neúmyslně. Ne, že by někdy toho chtěl nějak docílit. Byl tak naučen od otce předtím než zemřel. Naučil se respektu k samicím takového, že kdyby vůči nim byl hnusný, tak by mu nejspíše duch jeho otce dal za uši. Nemohl být vůči dámám zlý. Nedovoloval mu to morální kodex. A navíc tato vlčí dáma byla typickým úkazem dívky v nesnázích či jak se toto klišé obecně nazývalo, proč k tomu nepřidat i prince? Ještě jim chyběla zlá macecha a bude to dokonalé.
Vyrušil ho hlas dalšího samce. Střelil k němu pohledem a zaujal více obranného postoje. Nemluvil, pouze jej sledoval jako ostříž. Zato vlčice mu věnovala pár ostrých poznámek. Ne přímo ostrých. Bylo to vzhledem k jejich stavu normální. Na poznámku o barvě on pokrčil rameny. Nechával ji. Nechával ji, aby si myslela své. Nebyl zrovna nějak ukecaný typ. Držel si svou chladnou masku. Analyzoval okolí. Byli na ostrovech. Aspoň dle rozložení, kterého si mohl všimnout. Obklopovalo je moře které přeplavat jen tak nepůjde. A dle toho co si stihl všimnout tu budou minimálně dva ostrovy.
Měl je vést. Pokrčil rameny jak se jen ve vlčím těle dalo a vydal se tedy kupředu. "Ezra." Podotkl nakonec mezi kroky. Nebude mu přeci jen do nekonečna říkat milý neznámý. "A ty?" Dodal nakonec po delší chvíli. Ledovost jeho hlasu se neměnila. A nakonec tedy vedl směrem k lesíku. Lesíku, který jim mohl poskytnout nějakou potravu.
---) Les u mostu

Zastavila se konečně. Zastavila její kulhavý pochod vpřed během kterého by jí povalil na zem i sebemenší závan větru. Prohlížela si ho stejně jako si on prohlížel jí. Beze slov. Nač byla potřebná? Hodně řekl právě postoj, který on jen tak kvůli někomu neměnil. Byla odhodlaná a kurážná. S tím jak se zase vydala vpřed po její ne příliš uspokojivé odpovědi. Nedal na sobě znát znepokojení, které mu její odpověď přinesla. Vypovídalo to ovšem mnoho, co mohl ihned ve své hlavě zase probírat. Nebyla zdejší minimálně ne dle pachu, jestli byla z jiné části území on netušil. Ale zatím se zdálo, že stejně jako on skončila zde nějakou nechutnou náhodou osudu.
Obalená pískem, srst slepená slanou vodou a krví. Vypadala díky tomu jako křehká princezna. Dáma v nesnázích, ale její tělo mluvilo jasně. Byla odhodlanou a nesnížila by se jen tak na pomoc od cizince. Vedl vnitřní rozepři. Její otázka ho z ní vytáhla. Vnitřně si povzdechl, nahlas z něj však nevyšel ani sebemenší zvuk. "Ne." Promluvil nakonec chladným hlasem,. který se mohl zdát nepřátelský zprvu. Uvědomoval si to, že musel znít jako naprosté přirození samce. Jako to co tolik odsuzoval. Vnitřní hádka byla pro něj velmi drásající. Představovala riziko, ale přesto jeho dobrá duše zamčená někde za vrstvami opevnění, které si okolo sebe vybudoval, aby mu nikdo už neublížil, mu nedovolila ji v tomto stavu se tu nechávat poflakovat.
Dohnal jí svými pár kroky. "Líbí se mi tvé odhodlání, ovšem teď není moc důvodu si hrát na hrdiny." Začal chladným hlasem nakonec. "Neznám to tu a ty taky nevypadáš jako zkušený zdejší průvodce, přesto... ve dvou se čelí nebezpečí lépe." Bylo to pro něj něco jako nabídka toho, že půjde s ní. Leč to z jeho úst znělo skutečně Ezrovsky.

(--- Domovina
Šel s bratrem mlčky bok po boku. Našlapovali tiše a vnímali terén jejich domova. Vánek, který čechral jejich srst. Málokdy zde napadl sníh, který by pokryl zem. Spíše byla zmrzlá a zcela bez života bez slunečního svitu, který se zde objevoval maximálně na tři hodiny denně v zimním období. Díky tomu jeho zrak byl vycvičen na to hledat mezi nízkým porostem cizince. Jeho bratr vedle něj zastavil. Než se rozběhl beze slov dál. Něco viděl. Jeho zrak to spatřil také. Na zmrzlém jezeře bylo vlče. Moc dobře věděl jakému nezodpovědnému páru z jejich smečky bude patřit. Ovšem než stihl bratra zastavit, tak už bez rozmyslu vběhl na plochu jezera. Nestihl pro něj skočit, aby ho stihl varovat před možným popraskáním ledu, které zde bylo díky silným proudům pod hladinou možné. Jezero nebylo jen tak ledajaké, to věděli už jako vlčata. Přesto když se odrazil...

Bolestivě zaskuhral, když se probral. Bok jej bolel po dopadu. Jako kdyby se propadl a objevil se zde. Kožich měl ale suchý, necítil, že by zcela spadl do vody či se mu trvalo dost dlouho probrat, aby promrzl. Byla stále noc. Ihned zbystřil, když kousek od něj slyšel pohyb. Zamrkal, aby se jeho zrak ustálil a všiml si vlčice. Analyzoval ji. Její pohyby byly těžkopádné, zatěžovala tři packy místo čtyř. Chvilku si dokonce myslel, že má pouze jen tři tlapy. Ale vypadalo to, že končetiny měla všechny. Zvažoval. Hodně se to v něm dralo. Přesto se v něm něco nakonec zlomilo. Byla neškodnou, aspoň v jeho očích momentálně. Přešel k ní. Blíže a přesto stále nemluvil. Jeho pohled byl stále analyzující. Nakonec se skutečně kousl. "Mohu vám pomoci někam do úkrytu? Zcela upřímně si nemyslím, že jste schopna se někam sama dostat. Minimálně ne daleko odsud." Pronesl svým chladným hlasem. Byl logik. City mu moc neříkaly. Přesto momentálně udělal něco, co by jindy jen tak neudělal. Byl hodný. Proč? Nebyla hrozbou a matka mu do hlavy od malička vtloukala, aby pomohl samicím.