Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ozdnáček | 10 Obrázků

Scar
Příliš se nechytal toho, co se na srazu vlastně dělo... Ten černý s bílým pruhem byl Scar. Jo, toho poznával! Ale on nepoznával už jeho, a tak jen stáhnul uši. Nedošlo mu, že skrz změnu zbarvení budou s jeho rozeznáváním problémy, a tak suše polkl. „Faust, jsem Faust a zdavím,“ pokynul lehce hlavou a ač se to v něm přelo... vnímal z toho tmavého vlka podivné pocity. Jako kdyby mu něčím naháněl strach a on raději ustupoval, ale... „Myslím, že jsem se s vámi už potkal... jen se mi o něco víc vybarvila srst a trochu jsem zesílil.“ pokusil se nahnat plusové body.
Brzy pohled otočil na Thiu, která ho před chvílí popíchla slovy zatímco se nyní věnovala komusi jinému. Chtěl ho vlastně taky poznat... A tak se neurvale přidal. Hlavu by býval i prostrčil před Thiu a za vlkem vyrazil s radostí do konverzace, kde by tak nenápadně vytáhl své přednosti, které neměl.
Dallius a Noir
„Zdravím, tebe jsme taky já ještě neviděl... a vlastně ani tebe a tamtu..“

Výplaty Květen a Červen
Jméno vlka: Faust
Počet postů: 2 a 5
Postavení: Sigma
Aktivita pro smečku: Rozvíjení vztahů skrz Thiu a aktuální sraz.
Krátké shrnutí (i rychlohry):Faust cestoval, následně potkal Thiu a s tou se vrátil na sraz, cestou si ještě zaskočil do svatyně, kde získal většinu dovedností na plno. Nyní je na srazu.

→ Luka
Thia a její okolí
Byla to dlouhá chvíle. Z tlamy nechal vytékat sliny, které následně ponechal na listech s jinovatkou. Opatrně se rozešel vpřed... cítil už ten známý a lákavý pach vlčice, kterou potkal v tom podivném lese. Nyní bylo na čase se vrátit ke smečce, ve které jej dost možná většina ze členů na první pohled nepozná. Měl sic charakteristické chování, jeho pohled... ale nejsou to jediné prvky, které nás rozeznávají a dělají z nás originály, které jen sotva zvládneme zaměnit. „Hm..“ prolétlo mu lehce neohrabaně ke skupině, smečce, která se zde zrovna svolávala.
Musel přijít mezi těmi opozdilci... sotva držel krok s Thiou. Měl nyní dlouhý spánek, se kterým by měl mít potřebných sil a jistě... bude i připraven na případný program či povinnost, kterou bude muset plnit. Příliš neznal co znamená pojem smečka a... vlastně oč v ní šlo? Byl opravdu jako malé vlče... Zrzavý se tedy rozešel k ostatním, tak nějak náhodou zastavil zrovna u jeho nové známosti, kterou znal jen pod přezdívkou, která mu během cesty stihla vypadnout. „Zdravim zdravim,“ vyšlo charakteristickým tónem, který dráždil v uších co ho jen někdo mohl slyšet, „přeji dobré dopoledne...“ a na znak úcty si samozřejmě i lehce zívnul. Ta radost jej brzy přejde.
Ohlédl se po ostatních... no mezi jedinci viděl i kohosi okřídleného, kterého ještě pár hodin či den zpět urážel v tom barevném lese. Ajaj. doufal, že ta slova neslyšel! Opatrně tak stáhnul pohled ke své společnici, která mu zmizela v lese a čumákem se k ní jen tak trošilinku natočil. Byla jednou z mála, kterou zde znal.

→ Svatyně

Zrzavý sotva šel. Tlapy se motaly nepřirozeně mezi sebou a ani ho nenapadlo nic... čím by mohl jen tak někomu uškodit. Byla to tak zvláštní, bezvládná chvíle, ve které se Faust začínal cítit silně nesvůj. Byl snad tím jediným živým, co v aktuální životní chvíli dokázal ve svém životě vnímat. Brzy minul poslední náznaky tropického podnebí a začínaje se blížit ke klidnějším, mírnějším podmínkám se spokojeně - a jen tak - usmál. Hlavu strčil pod úroveň svého hřbetu, čumákem sem tam nešikovně drhnul o zem a přemýšleje, kde složit svou hlavu...
Brzy místo našel. Byl to takový podivný kout místních Luk, které mu dodávaly příjemnou energii a pocit klidu. Možná, že by moudřejší vlk utekl někam, co by mělo alespoň nějak kryté místo, ale... on si šel čistě užít příjemného pobytu v takto větrném a otevřeném prostoru. Netrvalo dlouho, zalehl a následně se začal ztrácet ve svých myšlenkách.
...
Byla to nějaká chvíle, co zde ležel a doslovně spal. Byl jako mrtvý. A brzy, když se počasí a den začínalo Slunce brzy ráno objevovat na obloze, vydal se vpřed.

→ Křišťálové jezero

37 mincí → 296%
-
Svatyně | Přidaná procenta
· Boj s mistrem: Síla 25% + 18% = 43%/50%
· Výšlap do skal: Vytrvalost 3% + 77% = 80%/80%
· Běh s mistrem: Rychlost 3% + 67% = 70%/70%
· Překážky v džungli: Obratnost 3% + 57% = 60%/60%
· Lov určeného zvířete: Schopnost lovu 3% + 77% = 80%/80%- Součet -
18 + 77 + 67 + 57 + 77 = 296
Po svatyni mi zůstane 0 mincí.
Schváleno
→ Mlžná džungle

Přicházel do čím dál tím více charakteristických končin, které se barvily podivnou atmosférou a pocity. Jakoby okolí tak zajímavě začínalo hrát barvami; bylo to cosi, co někteří již zvládli poznat. Byl to ten moment, při kterém zrzavý vlk pozná nových duší a nových sil, dovedností... Brzy se zjevil v podivné končině, která se lemovala kamennými obrazci. Pohled zastavil až u cizáka, který se v místě pohyboval - Mistr.Síla
Začínalo se zvedat počasí, když se oranžové oči dostaly k očím vlka, který se právě díval na cizince. Boj. Byla to první disciplína, kterou Faust hodlal dobrovolně absolvovat. Nikdy před tím se moc nepral, neútočil… byla to chvíle, kdy musel nahnat ztracené síly, a tak se při prvním pokusu Mistra na něj narazit pokusil vyhnout. Marně. Tělo bylo tak neohebné, neprocvičované… neuměl ovládat vlastní motoriku, která mu dělala v posledních letech problémy. Vlk se začal tedy pokoušet uhýbat, ale… když se zaměřil na zornice hnědého samce s šedou srstí a charakteristickým vyjadřováním skrz „pohled“ odhodlal se. Brzy začal zapojovat do souboje tělo. Neměl tolik sil a odvahy. To bylo jasné, ale snažil se samci ukázat svou pomyslnou sílu a odhodlanost. Souboj dvojice musel být poměrně nevyrovnaný, těžko říct, jak Mistr doopravdy volil, ale Faustovi to rozhodně nedával jen tak. Chvílemi byl vysílen – vnímal sílu protivníka – ten jej rozhodně nešetřil, jelikož jakmile začal zrzavému docházet dech… rozmohla se další vlna pokusů o útok, kterým se snažil čelit. Měl na svém těle již nějaké známky toho, co mu přinesla minulost a pokusy čelit nepříteli, který pro něj byl nadměrně silný.
Zrzek začínal sílit, osvalení pracovalo, a i jeho psychický stav se průběhem zápasu s cizákem začal poměrně měnit. Oč šlo? Proč? To on sám netušil, neuvědomoval si opravdovou tvář tohoto místa, která jej nadměrně vysilovala…
Vytrvalost
Brzy se mračna zatáhla a zrzavý vlk se zjevil kdesi… byly to hory. Brzy k nim přišel a začal sledovat končiny, které jej táhly kamsi. Dýchal zběsile ač nepoznaně, jeho tělo tepalo v rychlosti, kterou nikdy před tím nepoznával, ale nemohl se vzdát. Ten, se kterým bojoval jej právě pohledem jen čistě provokoval, ale nedokázal mu vzdorovat. Měl respekt. Faust tak sklonil svou hlavu, šedým okem se podíval za sebe hledaje pomoc od svého přítele Rytíře… „Kde jsi?“ šeptal si tiše, ale tu jej cosi popíchlo vpřed. Vydal se. Musel zrychlit, cítil, jak se mu ozývá nepříjemný pocit dechu na krku. Byla to tak podivná situace, ve které se zrzavý nacházel, ale… odmítal svou vytrvalost, ač malou, vzdávat. Bylo na čase se dostat vzhůru… tam, kam… kam většina z nás sotva dohlédne. Letmo klopýtl, brzy se dostal na všechny čtyři a vybíhaje skálu se sem tam mu pod tlapy dostal nepříjemný výmol, který jej donutil pokračovat vpřed. Přidával, občas se zastavil a s nedostatečnými nádechy byl nucen zastavit. Brzy začal pohledem vyhledávat místo připomínající vrchol; Kde je? Kde je? Býval by si říkal, ale neměl na myšlenky sebemenší sílu. Pokračoval vpřed, hlavu sklonil, aby si lehce ulevil a brzy pokračoval kamsi vpřed... Doufaje, že brzy nalezne vrchol, který.... ano nalezl, ale za jeho zdánlivým koncem bylo nepříjemné sklouznutí, se kterým se Faust dostal do míst, kde se nacházely charakteristické, cinkavé zvuky místního hmyzu. Džungle. Slyšel jak se okolí mění, on však stále stoupal, ač už vnímal, že se pod jeho tlapami tvoří přímý sráz. Pokračoval. Tělo začínalo mít dost, avšak mysl jej stále držela na nohou. Musel již dlouze přemýšlet nad spánkem, do kterého se hodí hned potom, co svatyni opustí. Bylo to velice vyčerpávající.
Rychlost a obratnost
Brzy se zastavil před čímsi… byla to rádoby opičí dráha; překážky, občasné rovinky či prudké obraty, které se mu ještě „započítávaly“ do obratnosti, která byla hlavním tématem. Zrzek s bílými řezy v srsti začínal litovat. Byla to chyba, která ho bude stát život! Ten… ten vlk, ke kterému choval vlastní nechuť… byla to nehezká zkušenost, ale podstupoval ji dobrovolně. Brzy se jako by ozval výstřel, ale vlastně se žádný neozval a Faust zaměřil veškerou pozornost na „starce“ jenž vybíhal a neohlížel se. Byl proti vlku poměrně hubený… čím to asi bude? Brzy se zrzek rozhoupal a vyběhl v poměrně pomalém tempu a začínaje dohánět jedince se mu zas začínal ztrácet. To vše… bylo to tak těžké, tak náročné! Faust nemohl ani pomýšlet na špatné úmysly, na zkratky a nebyl schopen pokoušet důvěru cizáka, který právě utíkal před ním. Brzy se rovinka začínala měnit.
Terén již nebyl tak hladký a přátelský… přidal se padající strom, pod kterým zrzavý jen tak tak podklouzl a následně se s vyděšením podíval na tvář Mistra: „Běž. Skoč.“ To byla slova, která jak kdyby vyčetl z jeho výrazu… byl tak zvláštní. Faust si na jeho podnět – skoč – začal hledět cesty a vybíhaje vpřed již odlepujíc tlapy od země přeskakoval první padající kládu. Dopadaje na zem se před ním objevila úzká ulička, ihned po dopadu s vyděšeným výrazem začal své zrzavé tělo s bílými řezy točit do pravého boku a vytáčeje nepříjemnou situaci ztrácel Mistra, který se kdesi zamotal? Ne nezamotal. Běžel dál vpřed, byl tak o překážku a smečku vlků dále! To mu nemohl nechat jen tak! Však měl už někde šedou srst.
Faustova povaha mu nedovolila otálet, byl poserou, byl zbabělcem, který ukrývá všechno za lži a nerovná slova, ale tohle… to mu nechat nemohl. Jako by tělo zapomenulo na to, že před chvílí sotva dýchal. Vyběhl vpřed. Jeho tělo sílilo a zároveň sláblo, byla to podívaná. Vlk se hnal vpřed, skok, skočil. Následně tak úzký povrch, že musel najít cestu na spadlém kmenu. Našel. Držel si dech, soustředil se a šedým očím tak nezůstávalo nic podivného v cestě… Bylo na čase pokračovat. Hledal všelijaké skulinky, kterými mohl podlézat, ale užíval si i rovných rovinek, na kterých obvykle střetl Mistra a během pár chvil ztratil. Byla to zábava, bylo to něco tak příjemného a zajímavého!
Našel si nové zájmy. Vlk pokračoval tedy vpřed. Byla to již nějaká chvíle, kdy míjel všelijaké skoky, následně i roviny či klikatice, do kterých byl nucen obratně otočit své „mohutné“ tělo, které připomínalo zdánlivě podvraťáka. Byl to milovaný Faust matky přírody, ten, který žužlal zeleň, když mu bylo úzko, ten, který hledal útěchu v cizincích, kteří neexistovali. Byl to zkrátka Faust. Zrzek se hnal tedy vpřed, Mistr se začínaje pomalu blížit k pomyslnému cíli. Byla to útěcha a pochvala pro zrzka samotného, který už s vyplazeným jazykem dokončoval, co začal.
Brzy zastavoval, šedýma očima hledal náhradní plíce v zemi a brzy… brzy se začínal modlit za konec. Ten byl však ještě daleko.
Schopnost lovu
Zrzavý se brzy zastavil… Mistr již vyklidněný svou vlastní hlavou posedával na kraji džungle, do které se zrzavý bude již v pár chvilkách vracet. Zahleděl se mu do očí, které vypovídaly o tom, že zrzavý se nyní půjde najíst. Byl to výmysl… pokus jej navnadit a Mistrovi se to samozřejmě povedlo. Faustovo hlava spadla k zemi, spokojeně se podíval s vysílenýma očima do míst, ve kterých dnes bude jeho hlavní loviště… Měl ulovit lasici… a i něco většího, pokud si na to troufne.
Zrzavý se brzy dostal do terénu, tam už zaslechl šustivé zvuky, které by měly patřit tomu, oč jej Mistr žádal: chyť mi lasici. Byla jeho neřečena slova. Faust se tedy vydal do džungle, ve které začal prvně stopovat… do čumáku se mu dostávaly velice zajímavé pachy, a tak následně začal hledat. Trvalo mu nějakou tu chvíli, než vůbec správnou stopu nalezl… nikdy nebyl zrovna šikovným v tomto směru. Pokračoval vpřed, oči zaryté v zemi… a, a, a! následně se cosi dostalo do vzduchu. Ihned se mu naježily chlupy na hřbetu a tiše se vydal za tím příjemným pachem, který jej vábil až k sobě… Bylo to tak příjemně čisté. Tak krásná vůně… Zrzavý pokračoval za pachem, který začínal získávat siluetu a hmotnou podobu. Byla to ona. Lasice. Sotva se na něj zahleděl a se svou nešikovností a zbrklostí se pohnul keř, který jej měl ukrývat. Vzal nohy na ramena a utekl. Ta lasice.
Faust se setinu přemlouval, ale následně se vydal s hlavou pod úroveň kohoutku vpřed. Hnal se za cizincem, který měl být obětním beránkem celého večera… Bylo to sobecké, ale byli to přeci vlci? No ne? Faust tedy pokračoval vpřed, oči držeje v zemi hledal cestu kamsi, pokračoval vpřed za lasicí, který mu uhýbal mezi stromy, sem tam se mu ztratil… občas se oba lehce propadly ve vlhkém terénu, ale snažil se držet stopu… Byla to chvíle, ve které musel toho chlupáče dostat, aby…. Aby utvrdil i sám sobě svou schopnost. Běžel tedy vpřed, očima sledoval drobné stvoření a využívaje i znalostí z obratného kola se dostal na kládu, která mu darovala větší rozhled.
Nyní viděl chlupáče přímo. Přidal do plné rychlosti, která nebyla zrovna jeho slabinou a během chvíle byl na stejné úrovni co to drobné stvoření. Kousl. Prvně a na druhý pokus… a na třetí už vnímal, jak se stvoření trhá v jeho tlamě, zkouší se vyvléct. Pevně stisknul a následně mu již mrtvolné tělíčko leželo v tlamě.
Hrdě se otočil, hlavu vztyčil, ač zadýchaně, ale spokojeně pokračoval za Mistrem… když tu se cosi pohnulo v křoví. Zrzavé to stvoření, které Faustovi připomínalo lišku… a byla to ona. Dívala se na něj… Jak byl zvyklý odezírat, vnímal, že ho snad provokuje. Odhodil lasici a bezhlavě začal hnát tuto zrzavou, která kamsi utíkala… no brzy jejich naháňka skončila. Stvoření jej přechytračilo a předehnalo. Brzy začínal ztrácet naději, když tu… jakoby světlo z nebes otevřelo brány a on chytl další dech. Hnal za stvořením, ale čím déle hnal, tím dále byl od lasice a od svých sil. Sem tam se pokusil o chňapnutí… ale začínal ztrácet dech a soustředěnost. Liška jej šikovně navedla zpět k lasici, kterého měl za úkol ulovit od Mistra. No, nedařilo se. Vzal aspoň jeho a znaven se vrátil. Mistr si při jeho návratu mohl však všimnout, že na kraji jeho uslintané tlamy bylo i několik trsů liščí srsti, kterou se pokoušel dohnat až získat... No, zůstalo to fyzicky jen u lasice. Zrzavý mládenec byl na pokraji svých sil. Starší vlk, bytost, mu dávala pořádně za uši a on sám cítil, že se cosi... cosi dostávalo více do jeho hlavy jak zdravý rozum - únava. „Naučil jsem se toho mnoho, ač jsou zde slova málo, děkuju.“ Bylo to snad poprvé co se zrzek odhodlal vyslovit tak silná slova, která použil obratně a schopně... Jeho poslední pohled věnoval Mistrovi a následně začal mizet džunglí pryč... pravděpodobně za Thiou.

→ Luka

→ Temný les přes Most, Les u Mostu

Zatoulal se poměrně hojně. Most, následně les, který u něj sousedil a pak se špatně protočil na tlapách a skončil ve vlhkém prostředí. Bylo mu velmi neznámé a sotva si dokázal uvědomit, kde se v aktuální chvíli zrzavý nachází. Bylo to pro něj poměrně zajímavé místo, ve kterém se nacházela zvláštní až podivná flóra s faunou.
Kdyby chudák jen tušil... minul svou matku, která by jej nejspíš jen sotva poznala a on sotva poznal ji. Byla to souhra náhod, která se udála tak rychle, že jen stihl sotva pochytit pach, který by mu v čumáčku měl odehrát jakousi zajímavou hru emocí v těle... no upřímně, nestalo se nic. Zrzavý se tedy odhodlaně vydal vpřed, sledoval místo, které se otevíralo před ním a jen spokojeně kráčel vpřed. Byla tu spousta zajímavých pachů, které... mu cosi přidávaly a vlk mohl tak s klidem pokračovat vpřed. Co to je?

→ Svatyně

→ Tajga

Následoval černou vlčici s bílými znaky. Lhal a vlčice mu vpálila do očí, že lhát neumí. To on si samozřejmě nepřiznával. „Počkej!“ zavolal na ni, když se rozutekla vpřed. První chvíli se držel, ale... brzy se začínal za vlčicí ztrácet. Byla mnohem znalejší místního terénu, a tak se brzy oddělili. Bylo mu to líto... zrovna si měl s někým co říct, mohl se něco naučit a zároveň cizince ukázat, že je schopný samec, který se ničeho... no bojí, ale ne jen tak!
Zrzek se tedy vydával vpřed. Minul pohoří, přes která se vítězně dostával a nasledujíc pach jeho nové, potencionální kamarádky se mu začínal tak letmo ztrácet. Byl v temném lese, který svými tajemnými větvemi začal zakrývat místní faunu a flóru. Divil by se, kdyby se cosi rostlo, ale až tak znalý a zkušený nebyl. Pokračoval tedy vpřed, kamsi... bylo to jakési místo, které ještě nepoznával.

→ Džungle

→ Začarovaný les

Faust následoval vlčici, která jej vedla do končin, které netušil, že někdy navštívil. Naslouchal jí. Její hlas pro něj byl medovou melodií, která se jej snažila neustále udávit svým množstvím sladkého pocitu, který vyvolává med ve vašich ústech. Byla drsná. To musel uznat. „Říkají mi... Faust.“ odpověděl se pár minutovým zpožděním, kdy si v hravě přehrával dvě myšlenky; přiznat se či nikoliv. Scar, Milost.... či jak si jej pamatoval jej jménem již poznal. Ještě před poznáním s tím rudým jedincem, který jej učil zlosti. „Taky tomu zázraku moc nevěřím, prakticky... nevím, co to je za... smečku. Moc jsem toho nepochytil.“ přiznal vlčici a snažil se množstvím slov přejít její pobídnutí k vyslání ohnivých šípů. Vyslal by sotva hlínu do vzduchu... díky fyzické „zdatnosti“.
„Pokud se ten černý vlk s bílými pruhy nepletl, tak bych měl být... Nedávno jsem je potkal s Ryt-se zbytkem pod tím vodopádem.“ pokračoval v konverzaci o snaze nechat zmizet její zájem o ukázání ohnivého šípu. Měl k ní o něco blíž, když zjistil informace o jejím postu ve smečce... Nemohl si toho příliš dovolit, ač chtěl. „Fajn... tak povídej. Corinne.“ špitnul k ní a zazubil se bílými tesáky.

→ Temný les přes Hraniční pohoří

Slova by bývala měla v kuličce strakatých chlupů projevit úctu. Netušil do chvíle Thiín slov nic. Byla to podivná slovní spojení; dcera alfy Chaosu. projelo jeho hlavou klepavým tónem. To jméno... jakoby jej už někdy slyšel, ale hlava jej nepouštěla ke skleněnce, která by se přikutálela k jeho maličkosti a říkala mu; ano, to si pamatuješ. „Hlupák strakatý,“ obnažil bílé tesáky a následně se vyhoupl na všechny čtyři. Našel stabilitu a brzy si snesl hlavu níže pod lopatky, tak jako to vlci mají, prázdnýma očima se podíval na vlčici. Její tmavé vlna, která byla překryta sněžnou pokrývkou, maskou, na tváři jej na moment zaujala. Jakoby mu cosi připomínala. Její rysy byly pro něj známě neznámé, ale... neuměl najít to jediné... Proč?
Šedé oči se snesly houpaje k zemi prohlížeje si orosená stébla trávy, která vlhčila jeho tlapy. Noc se vystřídala s dnem a energie v slunečních paprscích utichala společně s jeho vnitřní negací, se kterou hodlal Corinne kazit náladu. „Dcera... Chaosu?“ špitnul k ní nevěřícně, uši ve vteřině stáhnul ke své hlavě a s mrknutím si vlčici ještě jednou prohlédl. „Taky jsem součástí Chaosu,“ přiznal poněkud tišeji a už ne tak jistě jako před krátkým momentem, „ohnivý šíp? Ten jsem náhodou záhlédl. Ten jsem už... už udělal taky. Kdysi.“ zalhal, ale tón neměnil. Oči držel stále sebejistě na vlčici, které nedával podnět k tomu, aby jej podezírala.
„Moc jsem se u Choasu nepohyboval.... přiblížíš mi ho, Corinne?“

→ Tajga

Jméno vlka: Faust
Partnerka: Thia
Čísla: 5, 13, 21

Bílá hlava se zrzavými úmysly v podobě vyčuhujících, nazrzlých růžků, uší, sledovala pobouřenou vlčici, kterou zvládl zcela s klidem provokovat. Býval by z vlčice respekt nesl, ale... neznal opravdový původ perfektně upraveného kožichu, který měla. Prohlížel si ji a suše polkl. Byla pro něj zajímavým stvořením.„Ahaha,“ znejistil po zvýšení tónu a jen ladně hodil očima nezaujatě do strany, „nikdy jsem o někom jako ty neslyšel, ale věřím, že to byla chyba.“ sescvakávaje zuby k sobě vytvořil nevinný pohled v podobě úsměvu, se kterým samici hodla... potěšit? Faust opravdu nevěděl, že škádlí hada tlapou... Co hada, chřestýše, jenž začínal třepat zbrklostí ocáskem, ale nedával takovou tu známkou melodii, byl to hlas vlčice, kterou nyní měl před sebou a nechoval k ní absolutně žádný respekt, který... neměl potřebu chovat?
„Okřídlený? To byla ta přerostlá...“ rychle přerušil svá slova, když si povšiml známějšího pachu v tom jejím. Něco mu to říkalo, ale... nedokázal přesně určit co. Lehce tedy popotáhl čumákem a pokusil se očima vyhledat útěk z nynější situace, kterou si tak nějak způsobil sám. „Dopadl bych špatně díky... tobě?“ střihnul ušima k vlčici, jeho prázdné oči vyhledaly narudlé, které jakoby odrážely heterochromii v jeho levém. „Kdo vlastně tedy jsi?“ zeptal se nakonec se zájmem v hlase a opatrně očima sklouzl k jejím červeným znakům na těle... byly zajímavé, ale vůbec netušil oč šlo, a tak si hodlal otázku udržet.

Faustovo uši možná mohla i vlčice zahlédnout, ale kdoví. Hlavu vystrčil až ve chvíli, kdy jej sama cizinka vyzvala a on si ji mohl prohlédnout jako jeden celek, kterému od tlamy šla železitá vůně, která až dráždivě tančila na jeho jazyku. Pustil nechtěně slinu, ne z vlčice, ale z toho, že by si sám měl něco ulovit. „Radíte mi, abych vylezl?“ řekl zcela sebejistě, hlavu ladně vznesl jako labuť, která ji následně složí na zbytek těla o který ji tak ladně opře, zbytek těla se držel v ústupu, který vlčici nechával značný prostor pro to, aby mezi nimi nevznikal jakýsi konflikt. „Nechtěl jsem vás, vyrušit?“ naklonil hlavu, lehce zákeřně pozvedl koutek a šedýma očima začal vyhledávat cosi, co by mu přineslo něco k snědku, co by vlčici mohl zkusit sebrat, ale... bylo pozdě. Musel tedy situaci zahrát tak, aby z ní vyšel, samozřejmě, jako ten dobrý. „Chtěl jsem toho zajíce taktéž ulovit, ale... nechtěl jsem vám udělat problémy, a tak jsem jen sledoval.... zda vůbec jej dokážete chytit.“ slovo řekl s krátkým odkašláním jakoby o její šikovnosti pochyboval. Neuvědomoval si fakt, že vlčice před malou chvílí vyslala ohnivý šíp, který by se šikovností mohla vyslat i vůči zrzkovi.
„Kdo to vůbec byl... ten s tím vtipným vzhledem? Snad neříkejte, že se bavíte s takovými... chudáky?“ zavrtěl hlavou, usadil se a znepokojeně mlaskl.

Faust byl hrdý na to, co Gareth způsobil, ale... začal v sobě cítit ty hořké emoce strachu; oč se jednalo? Proč... se jeho ocas začal nad zvedajícími se plameny stahovat mezi zadní nohy a... Pryč, pryč, pryč! a se zvukem kníknutí se během vteřiny začal otáčet a s rozběhnutím pokračoval kamsi vpřed. Do neznáma. Les navštívil snad poprvé, a tak... jej jednotlivé iluze začaly motat. „Doprava, ne-ne!“ vyděšeně se zastavil u stromu, který mu jak kdyby zarazil cestu a nazrzlý mládenec jen prázdnýma očima začal hledat východisko z onoho cizého místa.
Škvíra. Byla tam! Hlava klesla pod úroveň kohoutku, nyní, světlé tlapy se daly do zmateného pohybu, který jej začínal vysilovat: běh. Hnal se vpřed, nic mu nebránilo v cestě? A nebo bránilo? Faust se hnal pryč od toho děsivého místa, které mohlo být i kilometr za ním až... se mu do uší dostal hlásek. Nerad by jej nazval tím tvrdým slovem: hlas. Byl to hlásek. Slyšel ho už někdy dříve? To asi ne, ale... měl k jeho zaslechnutí více než jen trochu blízko. Opatrně tak otřepal hlavou, stáhnul uši k hlavě a nadhodil povýšený krok, kdy jen s elegancí a občasným klopýtnutím pokračoval společně s Rytířem za jeden z místních stromů, za kterým.... se zastavil a velmi nenápadně vykoukl za hláskem, který se do jeho uší dostal.
Bylo to ve velmi (ne)vhodnou chvíli, kdy se ozval jakýsi pohybující se zvuk- ohnivý šíp - nebyl schopen si v hlavě zvuk k ničemu přirovnat, ale... když se naklonil více, všiml si vlčice. Ne jen tak ledajaké, ale... bílá hlava s tmavým tělem a něco... zajímavě barevného na těle. Lehce nastražil uši a ač nechtěl, lehce se mu začal vrtět ocas. „Proč to děláš?!“ okřikl Rytíře, kterého u svého ocasu viděl, nebylo to hlasitým tónem, spíše... tak trochu šeptal.
„Ne-nech toho!“ zamručel nespokojeně a se svraštělou kůži na hlavě se otočil znepokojeně na Rytíře, který mu už s úšklebky kdesi mizel, „Pitomec!“ zamručel.

Chvíli se zastavil a prázdnýma očima se zahleděl do míst, kde se rostliny všelijak začínaly hýbat... Bylo to velmi podivné, jak se chovaly jakoby je nezajímalo, že mají plnit svou funkci. Gareth mu objasnil oč přesně jde, což Faust nikdy dříve příliš nesledoval, a tak jen nejistě šedýma očima přejížděl po stromech. Sem tam mu zornice uhla k pohybu, který byl a náhle zmizel: Vymykají se zákonům přírody.. zopakoval si pro sebe a pojem si tak ustálil v hlavě. Prázdné oči se už tak prázdné nemusely zdát; byl v nich zachycen tichý zájem a překvapení, kdy nazrzlý jedinec jen sledoval co se kolem něj děje. „Podivuhodné,“ zašeptal charakteristickým přidrzlým tónem hlasu, který by jindy vlka tahal za uši, ale nyní byl pro uši poměrně přijatelný a klidný, „nikdy jsem to neviděl.“ přiznal s tichým výdechem jakoby se za svou, až nadměrnou, neznalost styděl. Proč toho tak málo věděl? Proč... proč toho neprozkoumal více a nepoučoval nyní Garetha on?! Proč byl každý v něčem dobrý a jemu chyběla spousta... spousta sil?
Byla to spousta otázek, které mu zůstávaly prázdné, a tak se nakonec, ač by jindy vymýšlel možný úšklebek či pokus Garetha shodit, podíval zcela upřímným pohledem na cizého vlka, který... mu ukazoval, že nemusí být pouze zákeřným a silným, ačkoliv se to v něm pralo, sledoval ho a nic neříkal. Mohlo to být děsivé, a kdyby se Gareth náhodou otázal, odpověděl by zcela jednoduše: „Nic.“ Faust se následně otočil, střihnul pravým uchem nad protivnějším tónem, který mu do tváře nahnal již známé emoce, které projevoval; negativní. Letmo se sklouzla kůže na hlavě do úšklebku a následně obnažil i bílé tesáky nad temnou myšlenkou: zapálil? prošlo mu hlavou. Uměl zapalovat? Proč? tázal se v sobě jakoby čekal, že mu rytíř odpoví, ale ten? Byl kdesi pryč a nikdo nemohl vědět kde.
„Tak to udělejte,“ pobídnul ho k činu, který říkal svým zlým tónem, „jestli jsou proti zákonům, proč jim dávat milost?“ zeptal se.