Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Necítil to tak, že by mělo vlče právo jej takhle, nebo dokonce Nirana odsuzovat: co si ale pozapomněl připomenout bylo, že dělal to stejné. Faustovi to nikdo nevysvětlit tak, jak by to byl pochopil - a pak se nebylo čemu divit, hledící všude, než-li na onoho uplakaného kluka, co tu s ním byl. Nebude mít nic společného s takovým pokrytcem - s někým, kým se nechtěl stát.
Shine. Nikterak reagujíce, Faust se jako jindy velmi lehce ponořil do svého světa a nevěnoval tak dvojici před sebou sebemenší pozornost. V jeho očích si to byli ani nezasloužili za to, jak prazvláštně se oba dva chovali - mnohem jinak, než-li Niran, nebo očividně okolní vlci, kolem kterých tehdy procházeli. Jak vůbec dopadl Noir? Tomu by se možná i omluvil! Rozhodně si to zasloužil více, než Wyian.
Naštvaně, leč s očividnou kapkou smutku v pohledu se začal soustředil pod svoje nohy, aby se před tím blbečkem neztrapnil. To by bylo nadělení! Rozhodně nechtěl, aby jej ono vlče vidělo ve špatném světle zrovna z tohoto soudku - vždyť sám Niran mu ani ne před chvílí tvrdil opak. Měl by se nést ... hrdě! A přesto mu bylo mizerně: nic nešlo tak, jak by si byl přál, a jak by chtěl. A co vůbec chtěl? Zadumaně mrkl po svém náramku, načež se v jeho tváři objevil smutek. Chtěl Nirana, Mamon a nebo zpět pod zem - ke svému vlastnímu druhu vlků. Nepřipadalo mu, že jej ti zemní příliš brali, opomenul-li Mamon.

> Bažiny

Uraženě si odfrkl, jakoby snad on sám byl Niran. Kdyby byl, Wyian by zřejmě již nestál - tím si byl Faust jistý. Do jisté míry jej to až těšilo: přestože teprve do chvíle, než si uvědomil, že jeho přítel již ... není. „Ne. Narozdíl od vás nebyl hloupý a věděl, kde je dobře!“ odsekl mu, odporovačně vrtíce hlavou nad absolutní nelogikou, kterou mu vlček předváděl. Na druhou stranu byla pravda, že oba onen svět poznali z trošku jiného pohledu: a Faust by dost možná udělal to stejné. Jenže na to nehleděl, ba mu to ani neproletělo hlavou - v této chvíli nepřemýšlel, ale konal tak, jak by mu Niran jistě nejlépe řekl.
„To si my-myslíš ty. To ti taky asi nakukal ten tvůj kamarád. A-A vůbec, kdoví, co je pravda!“ vyštěkl frustrovaně za dalšího popotahování, za žádnou cenu mu nechtějíce věřit. Na vlastní oči viděl to, že mu dali šanci - a tu velmi dobře využil. Pokud to tak neudělali ostatní, o kterých Wyian očividně mluvil, jeho chyba to být nemohla: zahodili svůj život zcela dobrovolně. Vždyť vlče samo si zvolilo to, že na něj nyní byl Faust naštvaný - dělal všechno, a pak se vymlouval! Uplakánek jeden hloupý!
Smekajíce pohledem k vlčici, za poměrně roztřeseného nádechu semkl pysky k sobě - trklo jej, že si neuvědomil, jestli i ona nemá ohledně mluvení nějaké pravidla. Na druhou stranu by stejně byl poslouchal jen Nirana, a tunelové vlky: tato vlčice rozhodně musela patřit mezi pozemní druh. „Učitel. Přítel. Nezrádce,“ vydrkocal ze sebe téměř okamžitě po tom, co se jej otázala - nechtějíce, aby se mu bylo něco stalo. Třeba by mu ... vzala náramek, co dostal od Nirana! Jakoby chtěl být nenápadný, pomalu si stáhl tlapku s náramkem blíž k tělu a uhnul černavé pohledem.
„F-fajn,“ žbletl po krátké odmlce, protíraje si oko vstal - nikterak se k nim ale nehnul. Rozhodně se k černobílému vlčeti nebude přibližovat: vždyť by jej ještě mohl nakazit zrádcovstvím, jako určitě nakazil i toho svého kamaráda! Musí najít Mamon a pak se tu s ní podívat, jestli tu Niran předci jen někde není. Nebo ten velký černavý ... Kdokoliv jiný, než-li Wyian.

Naštvaně po vlčeti šlehl pohledem, nevěřícně vrtící hlavou. Hlupák! Uplakánek a ještě k tomu hlupák! S takovými on rozhodně nechtěl mít nic společného - vždyť s Niranem mu bylo mnohem lépe, jak s tak falešným vlkem, jak si o Wyianovi usmyslel. „Niran byl mnohem lepší než ten bezmozkový kamarádíček, cos ho měl!“ Vyštěkl po něm uraženě, nemohoucí uvěřit vlastním slovům. „Nebýt vaší chyby, byl by i žil. A ty bys nebyl-!“ Odfrkl si, popotahující tak, aby se před ním nerozplakal - to by mu ještě zbývalo! Niran říkal ... on by to jistě nechtěl! Nemohl uvěřit žvástům, co vlče napovídalo.
„A ty zas nevíš, co jsem zažil já,“ zavrčel mu, ačkoliv mu to přílišně nešlo. Pak ale pohledem šlehl po oné černé - a snad jej i lehce zabolelo, že s ním nesouhlasí. Neviděla snad chování toho hlupáka? Krčící čumák, odmítavě, prudce zavrtěl hlavou. „S ním nikam nejdu. S vlkem jako on nechci mít nic společného!“ Zahlásil, pevně rozhodnut vydat se hledat Nirana: a to bez problémů sám. Nezajímalo jej vlastní vyčerpání, ba hlad - byl pevně přesvědčen, že s černobílým vlčetem se on již nikdy v životě nechce potkat.

Lehce otřesen, stále nemohl uvěřit tomu, že zde nemohl najít Nirana - bylo mu až líto, že s ním opět nemohl sdílet svou společnost. Vždyť se u něj měl tak dobře: nepochopil, proč tu najednou nebyl, protože tentokrát jej nevzalo nic více, než ... voda! Vzpomínal si na vlny vody - na druhou stranu také na sílu Nirana, která rozhodně nemohla být slabá vůči takové obyčejné, byť očividně silné vodě. Podvědomě se musel otřást: voda, ještě by mě mohla utopit! Do té já už nikdy nechci. S popotáhnutím se konečně otočil k přítomným vlkům.
Přišlo mu naivní a hloupé, jak se ten černobílý vlk sápal po vlčici - i proto rychle slzy rozmrkal, a nasadil vůči němu nevraživý výraz. Uplakánek! Tak hloupě já vypadat nechci, a nebudu. A přesto se v jeho očích hromadily další slzy - hrubě se je snažil tlapkami rozmazat, až se mu nakonec i zadařilo. „J-jo. Vlastně ne. Já už nevím,“ zahlásil plačivě, ačkoliv se narozdíl od Wyiana držel vcelku statečně: rozhodně před ní nebude plakat. Byla neznámá, a to vlče bylo zrádce - Faust mezi ně nepatřil! Patřil s Niranem, který tu bohužel nebyl. „Ale ... ale vůbec! To je fuk, vždyť- vždyť já ho najdu sám a bez jakékoliv pomoci!“ Zahlásil nakonec, plně rozhodnut. Se zavrtěním hlavy znovu popotáhl, věnujíce Shine konečně letmý pohled. „A i bez toho zrádce. Najednou máš city, co? Ale když tam umírali, tak jsi je neměl!“ Štěkl proti vlčeti. Dříve by jej byl litoval - jenže podle něj se skutečně zachoval ohavně, jakoby mu bylo nezáleželo na tom, že ti vlci pravděpodobně budou po svém obživnutí zmatení z toho, kde jsou.
„Jen se díval, jak umírají, a ještě s chladem ve tváři. Jakoby jimi úplně pohrdal! Jakoby byl on tím nejlepším,“ odfrkl si směrem k černavé vlčici, zatímco věnoval vlčeti zamračení. „Nedivil bych se, kdyby chtěl někoho z nich zabít on sám,“ obvinil jej, vrtící hlavou - opět mu slzely oči. Určitě by zabil i Nirana, kdyby mohl, uplakánek jeden! „Jen se přetváří, to rozhodně! Dělá ze sebe chudáka.“

- procenta: 5% do rychlosti, 5% do síly
- 30 KMŠ + 2 mince na Fausta
- přívěšek si nechávám, prosím zakreslit - takto si jej představuji celou dobu já (bez toho buddhy, pls :D)
mystery box: 11 - Máta

celkem 48 bodů
tohle je diskriminace proti vlkům bez magie!! >:(
- 15 bodů mystery box,
- zbylých 33 bodů na KMŠ >> 66 kmš, i believe, zas na Fausta

Zapsáno

<< Camp

Čím déle tu Faust byl, tím více se na jeho tváři tvořila drobná, převelice zmatená grimasa, která s nárůstem boje jen rostla. Nechápal, co přesně se děje: přišlo mu to jako jakési … plýtvání jídlem. Všechno to jednou doroste, tak proč to vůbec sundávat? Někdy sebou škubnul – jiny přimhouřil oči a doufal, že to byla jen vidina. Přišlo mu, že se to všechno táhle příliš dlouho – jakoby snad mělo přijít ještě něco, mezi masy těl a proudy krve naokolo: a z toho jej až zamrazilo. Jako Wyian, uvědomoval si, jako on si přišel lehce otupělým, plně nerozumějíce okolnímu dění. Bylo toho hodně – a na vlčata možná příliš mnoho.
Se silným nadskočením ale švihl pohledem po Shine, která se u nich znenadání objevila: té již ale nestihl zareagovat, a jeho hlava znovu trhla směrem k vlku, kterému se za odporně bijícího ticha podařilo … něco, co s ním nevyčíslitelnou silou pohlo, a on si nebyl jistý, kde přesně to byl skončil. Faust tomu nerozuměl: a takové neznámo jej pořádně vystrašilo. Byl by přicupital k Niranovi, aby mu byl nablízku – jenže teprve tehdy si zhrozeně uvědomil, že jej ztratil, a šedavý vlk tak byl … někde. Polilo jej horko, a stoupající strach. Pokud tu nebyl Niran, nebyl v bezpečí- Jenže nebyl to právě Niranův hlas, který tak zřetelně zaslechl? „NIRANE-“ Zavyl jen zoufale, na co mu dech stačil.
Hrůzou po něm brzy zalapal – a pozdě si uvědomil, že zřejmě bylo příliš pozdě na to se ujistit, zda-li nebyl jeho ochránce zraněn, a dovedl své přívěšky právě k této … k čemu? S mírnou bolestí v krku tentokrát švihl pohledem po vodě, která se odkudsi vzala: a pak už toho bylo příliš moc, aby to Faust zvládl plně chápat, a možná i proto jeho mysl i tělo uvítaly jakousi přítomnost – snad oné vlčice, které se ještě před chvílí chtěl vyhnout obloukem – a tmu, která jej obklopila.

Shine, Wyian

Jenže Faust byl smolař. S hlasitým rozkašláním prudce otevřel oči, necítíce se zrovna v té nejlepší formě, jakou kdy měl. Bylo mu zle, a tentokrát to nebylo jen hladem – vyplivl tedy z tlamy cokoliv, co tam ve výsledku dala jen jeho pošramocená hlava, a zmateně se započat rozhlížet: značně pomalu, vzhledem k tomu, že se mu i přes jeho ležící tělo motala. Nedocházelo mu to – teprve až při pohledu na Wyiana pootevřel tlamičku, a prudce se vyšvihl do sedu, což v jeho případě rozhodně nebyl skvělý plán. Nemluvil: jeho oči ale jasně značily, že něco, nebo někoho hledá. Opustil jej snad? Nechal napospas se zrádci? A kde vůbec byl? Tohle rozhodně nebyla zábava. Se zafuněním a kalnýma očima od slz stáhl ocas mezi tlapky, pociťující strach z tolika neznámého – a především ze skutečnosti, že zraky nemohl vyhledat Nirana.

Noir, Wyian, (Niran)

Zprvu zmateně šlehl pohledem po Wyianovi, kterému očividně v hlavě chybělo nějaké kolečko, které kdesi musel zašantročit – nemohl si ale odpustit, jak by vypadala jeho hlava, kdyby se s ní stalo to samé, co s vlkem, který dopadl tak ohavně. Faust sebou nepříjemně zacukal, a zavrtěl hlavou nad představou, která mu utkvěla v paměti. Byly by mu vyhrkly slzy, kdyby si uvědomoval, že mu ona hlava již nikdy nedoroste, a vlk tedy zemřel.
Se zafuněním scvakl tlamičku k sobě, aby byl neřekl černobílému vlčeti, co nevěnovalo zbaběle pozornost ničemu, jak moc Fausta zrádci jako on frustrují. Nevěděl, co cítit první – a po chvíli pozorování děje s vykulenýma očima nakonec pokýval hlavou sám sobě, jakoby byl mohl s někým mluvit: jakoby byl viděl, co vidět nebylo. „Ty jsi tu taky kořist, protože se neumíš probrat,“ sykl jen směrem k vlčeti odmítavě, a s přísným, ne moc povedeným pohledem, který věnoval Noirovi, se Faust raději vzdálil od vlčat – blíže k dospělým, kteří mu přišli mnohem lepší společností. Tobě by bylo líp mrtvému! Zanadával si naposledy na toho ubožáka, a veškerou svou pozornost přehodil na Nirana, který na něj konečně promluvil – tedy, ke všem vlčatům. Ten zbytek si to ale nezasloužil. Zasloužili si-! V hlavě se mu opět objevila tvář vlka, z nějž nyní bylo… mleté maso.
S jiskřičkami v očích tak natahoval krk, aby viděl co nejvíce z Niranova hrdinského zásahu.

Niran team - Noir, Wyian

Teprve se slovy Nirana si povšiml Noira, který zde byl, a cosi si vykřikoval – pochyboval, že by jej v směsici takových zmatků byl někdo schopen poslouchat. Nestaral se o něj - snad již jen ze skutečnosti, že mu snědl na přání Nirana oko – a svou pozornost tak věnoval předněji Wyianovi, který také nepůsobil… šťastně. Byl to zrádce, a takoví radost v životě zřejmě mít ani nemohli: proto si Faust jen lehce pokývl hlavou, a s tichým zafuněním nervózně pozoroval své okolí – především rudavého vlka, který stál vedle Nirana, u jehož tlap se Faust tak hloupě tvářil. V onu chvíli se vypnul, a narovnal: přijmul dívat se na cokoliv, aby před vlkem nevypadal slabě. Uvnitř vlčete se to ale vše bilo – a on si nebyl jistý, co náhle chtěl. Nebyli to oni, co zaútočili, a špatností také mnoho neudělali: nevěděl o nich. Nezná někdo z nich Mamon? Zemní vlci nejsou tak dobří. Možná ani ona není dobrá…
Zaujaly jej ale také stíny, kteří si zasloužili mnohem více pozornosti, nežli okolní ruch – a vlče tak snad až vyplo, s úžasem pozorující tento úkaz: tedy do chvíle, než jeho hlava svižně střelila k Niranovi, jemuž zakýval. V tom mu ale nad hlavou vysvitla drobná žárovička, a on se bezmyšlenkovitě zaradoval. „Černobílý,“ zašeptal jen směrem k Wyianovi, jehož jméno neznal – byl ale odstrčen od těla Yrena, a tak zacítil příležitost, „pomoz mi. Mohlo by tě to zachránit,“ navrhl mu jen, a pár kroky se vypnul nad Noirem, na nějž byl stále naštvaný. „Šmudlo, hej ty… ty neřáde,“ oslovil jej, a tlapkou do něj dloubl, nevěděl, jak na to. „Drž tlamu, nebo… nebo uvidíš! A, a přijdeš i o druhé oko, a pak o celý obličej, a i ocas!“ Vyhrožoval mu, zatímco se pokusil na tvář narazit jeden z úšklebků, které vypozoroval od Nirana.
Jenže dříve, nežli se mu tato akce povedla, ustrašeně trhl pohledem po vlku a stínech, které konečně, jak si tiše přál, uviděl v akci. Pohled, který se mu ale naskytl, rozhodně vidět nechtěl – a s hlasitým polknutím a vykulenýma očima tak hlavu rychlostí stočil zpět na Noira, jakoby se jej byl ptal, jestli to taky viděl. Zkolaboval mu hlas, a tak i tlapky: spadl na zadek, a měl co dělat, aby se z toho pohledu nepozvracel. Notak, jsi silný! Troška krve ti neublíží! Nebyla tvoje, byla to prolitá krev zrádce! Rozhodně… rozhodně, chtěl tě s nima zabít, a oni tě ochránili! Tak moc jim teď dlužím…

niran (?) <3<3 wyian >:(
V lehce potlačeném úžasu hleděl na vlka, který se u nich pnul – byl by promluvil na Nirana, kdyby si včas neuvědomil, jak významnou situací toto musí být, a on by tak s ještě větším důrazem neměl promluvit: ať už by byl potřeboval cokoliv, v tuto chvíli jej nemohl zklamat – to vycítil v kostech. Zastavil se dokonce od pohupování ocasem, kterým s šedavým vlkem alespoň nějak projevoval své emoce, aby nepůsobil příliš uspěchaně – zdálo se, že za chvíli, co Faust absolutně netušil, se najednou až příliš podezřele vzpamatoval, a nyní tak již jen lehce pnul hruď: nevědomky se nedržeje poblíž Nirana, který jej ale očividně včas stihl stáhnout, nežli byl i on nařknut ze zrady.
Velmi se mu zalíbilo, jak vlk mluvil – o čem ale mluvil, pochyboval. Smrt byla děsivým neznámým, před kterým by se kroutil i on – bodejť, vždyť se jednalo o zhola neznámou skutečnost, které si byl povšimnul snad jen u Noira, anebo nově i Yrena. Zrovna u těchto vlčat jej to ale… nemrzelo. Jsou to zrádci, Fauste, podporoval se, takoví si zaslouží smrt. Stále byl ale lehce otřesen z toho, co viděl – a tak značně znervózněl, připravujíce se odvrátit zrak od jakékoliv metody, kterou na vlčata plánovali použít.
Pak nastal zmatek: a to už se Faust nestyděl natisknout se na Niranovu nohu, a v němém strachu, leč i úžasu pozoroval veškerý chaos – vnímal klid, který vydedukoval u svého šedavého společníka. Nevypadal, že by jej tam nechal napospas: a to malého vlčka neskutečně potěšilo, neb nerozuměl proudícím vlkům, výkřikům a ani nesmyslným bojům, které v campu propukly. Věděl jen jedno – s Niranem se neměl čeho bát.

Lehce nervózně pohupoval za kroku ocasem, ale mnoho toho udělat nemohl. Nevěděl, kam se jde: a hlavně z jakého důvodu vůbec mířili na další místo, když spolu s Niranem měli zprvu namířeno absolutně jinam. Faustovi se nelíbilo, jak jim vlčata narušila program – a ve výsledku se jim ani nelíbilo, jak se zachovali k jeho… společníkovi. Stále si nebyl jistý, jak jej měl nazývat: a možná jej ani nechtěl takto neoficiálně pojmenovat, vzhledem k tomu, že mu to přišlo vůči tak mocnému a respektovanému vlku hloupým.
Jakmile došli, držel se blízko Nirana – rozhodně se nechtěl zapojovat do toho být spleten se zrádci, vlčaty, které si po dlouhém přemýšlení Fausta rozhodně nemohly jen hrát. Střípky této skutečnosti se mu pomalu, ale jistě dávaly dohromady – a on si o nich tak mohl udělat jakýsi obrázek, který rozhodně nebyl pozitivní. Vyjeknutí Nirana jej donutilo stáhnout uši, a konečně: upnul své zraky na vlka, který měl ony vlčata soudit.

Jako by se v něm bylo přelo zlo a dobro – zatímco on sám netušil, která strana byla tou dobrou, a která představovala ono zlo. Přiklonil se ale ke skutečnosti, že vlčata, a ta jejich hloupá hra ústící v tyto meze rozhodně neznamenala nic dobrého, ba výhodného: popotáhl, a zavrtěl nad svou hloupostí hlavou – tentokrát zmateně pokukující po vlčici, co se zde přihnala jako velká voda. Zrádci, jako to černavé vlče, pomyslel si jen, nemaje právo se hlasitě vyjadřovat: respektoval pravidla, protože mu to nařídil Niran, který by na něj jinak nebyl pyšným.
Na moment ale zmateně trhl hlavou, slyšíce své jméno bez toho, aby plně vnímal – v reflexu alespoň pokýval, dívajíce se po Niranovi, který se již avšak soustředil na něco absolutně jiného. Bylo to… zmatkové. Soud? Dříve, než-li byl schopen pobrat své okolí, už ucukával nad vyjeknutím černého, jemuž také věnoval nejistý pohled. Cožpak samice nemohou mít slovo? Možná je také zrádkyní, pomyslel si, ale mnoho, čemu by porozuměl, z toho nedostal.
Následně ale opět pokýval hlavou, ačkoliv tehdy byl chycen Niranem. Nebudu, nebudu! S lehkým zafuněním, kterým umlčel překvapený pazvuk nad prudkým pohybem, se vyškrábal na tlapky, a následoval je – tak, jak by to každý vlk, co je schopným, udělal. Jednou budu věčným. V těsném závěsu za Niranem tedy vykračoval kupředu - tak, aby nezůstával pozadu. Neodpustil si přitom vcelku hrdě vypnout hruď.

Wyian

Tentokrát se již neodvažoval mluvit – pouze pozoroval, a nad odpovědí černavého jen lehce zmateně kývnul. Nebylo zrovna příjemné mít zakloněnou hlavu, a tak se po chvíli němého, nesoustředěného zírání na cizince jal pohledem sklouznout na ony pravidla porušující vlčata. Koutkem oka si povšiml, že i on měl ony magické nástroje, v nichž tedy ony kouzla musely být uloženy – a tak s pokýváním hlavy uznal, že tomuto vlku může věřit. Předci nyní patřil mezi ně.
Byl nucen přivřít oči nad věcí, která se mu rozhodně nelíbila. Vždyť tak taky mohl dopadnout, kdyby byl hloupý – naštěstí mu ale dobře vyšla skutečnost, že se jej ujal zrovna šedavý vlk, kterého si za tu krátkou chvíli tak oblíbil. Pokud ale nemůže zabíjet… a proč by vůbec zabíjel? Byla to hra, zadumal nad tím, opět si nešťastně uvědomující, že mu tito dva kumpáni narušili program. Jenže pohled, který dostal – to jej přinutilo stáhnout uši, a uhnout pohledem. Možná si nezaslouží tak moc tvrdé zacházení. Jsou to vlčata. Na druhou stranu tu očividně museli být déle: Faust z nich cítil všudypřítomný, lehce nevýrazný pach. Když se na to nyní soustředil, pocítil krev – a tím tuplem nechtěl pozorovat jak Nirana, tak neznámé vlče, přestože jim oběma seděl vcelku blízko. Proč jen on měl takové neštěstí!
„Možná to byla jen hloupá hra,“ kuňkl, aby si ulevil od špatného pocitu. Jenže to bylo složité – pociťoval zklamání, které nyní musel vůči obrovskému vlku, a hlavně Niranovi, učinit. Nechtěl: aby ale jen postával za neštěstí jiného, to se mu po situací s Noirem také nelíbilo. Vždyť jsou to slabí vlci. Nemají tu co dělat, pomyslel si trpce, opět nechávající ve své hlavě plout dlouhý monolog, díky němuž nezastihl podivné zvuky, které se chodbami donesly jen nepatrně.

Wyian (?)

S tlumeným nadšením pokývl nad odpovědí – a jednoduše se usmál. Neuvědomoval si, že by jméno občas mohlo stát i čas, a tato metoda se mu ve své podstatě i zalíbila. Chtěl ji také používat: určit vlkovi jeho hranice, a pak jej nechat chovat se tak, aby si vysloužil znát jeho jméno. Věčný Niran! Následně si ale uvědomil, že měli namířeno za zřejmě velmi důležitou, ne-li absolutně nejvyšší osobou, kterou by zde mohl objevit, a na jeho tváři se tak opět rozjel lehce sebevědomý, neutrální výraz. Jeho společnost se jmenovala Niran. V uších mu to znělo stejně dobře, jako Mamon.
Ve chvíli, co se přiřítili dvě vlčata, zacukaly mu koutky pysků – v jeho očích to vypadalo jako hra, které by se chtěl zúčastnit – nebýt skutečnosti, že má jako pan důležitý namířeno na neodkladnou besedu k vlku, jehož představa se mu hodila hlavou. Nemohl svůj obraz ale ustálit: a po incidentu, který mu zježil srst na krku, se již nemohl soustředit. „N-“
Ucouvnul, tisknoucí se instinktivně na zeď nevěřícně, s otevřenou tlamičkou pozoroval neznámého vlčka, který se odvážil udeřit Nirana. Proč by si hráli takhle hloupě? Předali mu snad nějakou roli? To nikoliv. Bolestivě stáhl uši nad dalším skřekem, který se tentokrát vydral z vlčete, a nervózně jej pozoroval – byl ztuhlý na místě. Nechápal, proč se zachovaly vlčata tak hnusně: o to více nepochopil jednání šedookého vlka, který o jeden ze svých zdrojů zrakového smyslu mohl přijít. Dorůstají oči i dospělým? Chtějíce se dětinsky odvést od situace, s hlasitým, ostrým nádechem šlehl pohledem po svém fialovém náramku.
V tlapkách cukající instinkty, nevyběhl. Pouze prolomil své posvátné ticho, které se snažil tak dobře udržovat, aby na něj byl Niran hrdým, a zvolal: „Utíkej, než ti taky sní oči! Nemá to cenu, tuhle hru nemáš šanci vyhrát! Schovej se!“ Jestli jej černobílý vlček, Wyian slyšel – to Faust rozhodně nevěděl. Tahle hra se mi vůbec nelíbí. A vůbec, takové porušování pravidel! S podrážděným, nakonec ale dokonce ustrašeným zafuněním zaklonil svou hlavu, aby mohl pohlédnout na velkého společníka. „Zabije je? Jako zabil to druhé vlče, co tu bylo se mnou?“ Šeptl k němu, protože si neuvědomoval, že jej Niran nemůže slyšet. Bylo by pozdě vyběhnout: a Faust chtěl být šedavému dobrým společníkem. Stejně si to pokazil! S provinilou, absolutně nešťastnou tváří hleděl po tom, co se bude dít dále.

Otázky konečně ustaly, a mezi vlky tak nastalo ticho, v němž Faust usoudil, že již nemusí dávat převeliký pozor. Využil tuto situaci k tomu, aby se tentokrát pořádně začal rozhlížet po svém okolí – a zkoumal tak zhola obyčejné chodby, kterou také vyšel na zem, a odtud se vydal s Mamon. Mohli vzít i tu, byla by jim tak užitečná! Pomyslel si, náhle lehce uražen skutečností, že tu s ním jeho nejlepší kamarádka, a především cestovatelský dobrodruh, nebyla. Třeba by se mu líbila, a vlče by tak přišlo rovnou o obě dvě oči. Nemá být hrubiánským! Posteskl si s mírnou frustrací. Kde vůbec nyní je?
Ze svého krátkého přemýšlený byl avšak vytrhnut, a tak se mu uši našpicovaly, aby mohl slova dospělého plně slyšet: nedalo se říci, že jeho hlas působil jeho uším medově, ale Faust se rád dozvídal nové věci, které vycházely právě z úst tohoto vlka. Párkrát zamrkal – potřeboval chvíli, aby hlava absorbovala informaci – a následně se radostně, ba hrdě usmál. Byla to pro něj čest: mít tuto příležitost. Jenže… na co se zeptat? Hmknul, a zadumaně pohlédl před sebe – jedna věc by zde předci jen byla. „Mohu znát tvé jméno?“ Navrhnul opatrně, a s lehce pozvednutým obočím mu věnoval letmý pohled. To, co viděl, se mu ale nelíbilo: a tak hlavou brzy trhl na stranu, sledující své pilné tlapky.
Netrvalo dlouho, a přes chodbu, v níž jim bylo uhnuto – můj společník musí být ten nejlepší, co je v širém okolí! – se dostali až před vstup, který si Faust ze své cesty za šedookým nepamatoval. Vlastně… nepamatoval si téměř nic: dokázal si vybavit pouze chodbu, a možná jednu z tváří, kterou očima zastihl v jakési z místností. Z nevyřčenou otázkou se podíval po svém společníkovi: a na jeho slova se samozřejmostí pokýval hlavou. Chovat se slušně. Nemluvit, když se tě na něco nezeptají. Pokud… A pokud ti budou chtít sebrat oko, nech se. Třeba tak budeš vypadat dobře! S tlumeným zacukáním koutků pysků, které potlačil, opět lehce pokýval hlavou. Důležitější než šedavý? Možná jsem také důležitý, že se potkávám právě s nimi! Zmínka jeho sestry jej ale skutečně potěšila – a úsměvu se tak neubránil. Tak dlouho Anemone neviděl!

V hlavě mu to pracovalo na plné obrátky: stále se ale nemohl dopracovat výsledků, kterých chtěl. Vlk se jej ptal na otázky, o nichž Faust nikdy nepřemýšlel – a byl tak postaven před vcelku novou věc. Ptal se, protože chtěl, aby se mu s takovými věcmi svěřil? Nebylo by to nelogickým, vzhledem k tomu, že nyní byl přijat mezi vlky tunelové. Jednalo se snad o přijímací výslech? Faust byl dlouho na zemi, a mohl tak prozkoumat primárně Mamon – a její návyky zemního vlka.
Po očku pozorující činy šedavého, stále se mu nelíbila skutečnost, že mu bylo neznámé jeho jméno. Budilo to v něm určitý pocit mystérie a neprobádaného tajemství, po kterém chtěl skočit, a polapit jej výhradně do svých tlapek. Uvědomoval si, že on nebyl tím, který se měl ptát – to nikoliv. Možná by ale mohl… Ne. Faust to nechtěl udělat už jen z principu, že to nyní byli… přátelé! Byli známí, kteří respektovali jeden druhého. Alespoň tak se vlče cítilo. „Může! Má sestra zůstala v podzemí, kde jsem žil. Jednou se tam objevilo ještě jedno vlče, ale mělo po boku nějakého dospělého- a to i ona, byla tam s ní Domov,“ vyřkl vše, co věděl bez otázání – a bez sebemenšího zaváhání. Ačkoliv měl vlk sebevíce děsivé pohledy, pod kterými by se byl kroutil nervozitou, on mu… důvěřoval. Nedotkl se jej: vyloupl oko vlčeti, které na něj bylo nemilé.
„Ane,“ usmál se lehce, „Anemone.“ Tentokrát se avšak zdržel vyprávění o tom, jaká kráska to byla: nejhezčí z celých tunelů, kde žili! Skutečnost, že avšak viděl tak málo vlčích dam jeho věku, jej nemrzelo. Holky byly… fajn! Naopak kluci – stačilo mu poznat Šmouhu, více jich ani potkat nechtěl. Jenže pokud byl on sám kluk… nebyl on jedním z nich? Vždyť někomu snědl oko. Ale ty alespoň dorůstají! Slova tu zůstanou, tiše si odfrkl, aby nevzbudil příliš pozornosti u šedookého, který se nyní rozešel. I tomu by měl vymyslet nějakou přezdívku, když mu jako Šmudla neřekl své jméno.
Jakmile se rozešli, věnoval svému okolí překvapený, divně zkroucený pohled. Šedavý byl sic ověšen kouzelnými věcmi, Faustovi nepřipadal nikterak výjimečně svalnatý – a ani s pořádně vypaseným břichem. Jeho tělo si bleskurychle samo vzpomnělo, že snědl oko – a jinak nic. I proto se z něj vydralo tiché zakručení, při němž si vlče hlasitě odkašlalo, aby to nevypadalo tak nápadně, a rychle odpovědělo: „Černé vlče. To s námi bylo ale jen chviličku, a teď už možná vyrostlo. Hlídal jej jeden hnědý vlk, který vypadal docela dospěle: jenže pak odešli,“ sdělil zamyšleně, dumající, proč se jej ptá na takové otázky. Byl důvěřivým, ba hloupým: a takovýto výslech mu té chytrosti mnoho nedá.