Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Na moment provinile stáhl uši: on sám si z toho velkou hlavu ale nakonec nedělal. Toto pravidlo mu osobně nešlo do hlavy, a sám Faust byl vcelku výřečným – pochyboval o skutečnosti, že tohle bude naposledy, co udělal přešlap. Teď se ale musíš snažit, protože jsi jedním z vlků tunelových! Nad svou vlastní myšlenkou se hrdě napnul, zatímco se konečně odvážil pohlédnout šedavému vlku, jehož jméno mu stále bylo záhadou, do očí. Byli si v tomto směru podobní: a možná i díky tomu vůči němu vlče pociťovalo obdobu důvěry, a pozorně naslouchalo. Vzácný… Ale ten můj určitě také za něco stojí! Své spekulace si avšak nyní nechal pro sebe: nebyl tázán.
Jeho tvář se ale poměrně brzy stočila do lehce zmatené – neměl sebemenší tušení, o čem to začal mluvit. Cožpak měl… Ukradnout duši? To by bylo věru něco pro takového dobrodruha, jakým byl! Jenže… jak se takové duše vůbec vybíraly? Zamyšlen se zahleděl na své tlapky, ačkoliv z nich nevyčetl zhola nic – bylo to mnohem lepší, než-li pozorovat onu strašidelnou tvář šedého cizince. „Zrádce? Jako to vlče, co, to, no,“ vyřkl zvědavě, sic lehce znervózněl. Všem pojídat oči? Ale pokud šlo o zrádce-! „Chápu a rozumím!“ Štěkl ale nakonec rozhodně, tentokrát sebejistý ve svém činu. Šedý vlk na něj měl velký vliv.
I proto se nyní s lehkou nejistotou, kterou neustále střídal s pocitem hrdosti a klidu pod pohledem dospělého, opět podíval na místo, jímž zmizel Šmudla.On mi řekl mladý bojovníku- aaaaAAAA!! „Záleží,“ pronesl, vyhýbajíc se plné odpovědi, „jaké vlčata jsou. Ty, ty jako ten, co tu byl-!“ Zamračil se lehce, nikterak se nebránící na uzdě. Ve své podstatě ale názor neměl, a tak bylo zatěžko říci, co si myslel. Lehce se zamračil, nejist si svým vlastním názorem: a jeho existencí. „Vlčata nejsou špatná. Moje sestra vůbec, to je dobrý vlk! Moc jsem jich ale nepotkal, a tak nevím,“ přiznal nakonec.

Nemohl se soustředit na nic jiného, než-li onu nepříjemnou pachuť v tlamě, která tam setrvávala – přestože oko samotné mu nechutnalo… tak špatně. Nebyl zvyknut na to, co vlci normálně jedí: a vzhledem k tomu, že byl vcelku vyhládlý, taková odporná jednohubka mu bodla – kdyby byl zvracel, moc by z toho sebe nedostal.
Silnější vydrží nejdýl, kývl si v jakési mantře, přestože pohled k šedavému vlku nechtěl zvednout. Nebyl to ani tak respekt, jako náhlé uvědomění, že by mohl dopadnout jako ten neposedný vlček, Šmudla. Ačkoliv si usmyslel, že oči dorůstají stejně tak, jako mnoho jiných věcí, nechtěl si projít bolestí, pod kterou byl onen cizinec. „Ve velkého bojovníka, to by- to by bylo,“ pronesl, zatímco se v podtónu jeho hlasu opatrně zdála jevit radost. Svou chybu v promluvení bez vyzvání si uvědomil nedlouho poté: to už ale hleděl do tváře onomu šedookému, a sám se s pokýváním hlavy zazubil – protože byl Faust odvážným a poslušným vlkem, dostane za to odměnu! Jen na chvíli se zhrozil, že by to mohlo být další oko, tentokrát jeho, ačkoliv pochyboval, že by to vlčeti, kterým byl, udělali. Nyní byl jeden z nich, protože prokázal, že nezanedbá své… povinnosti – byl vlkem tunelovým!
Zatímco nakukoval, kam vlk vykročil, nemohl si odpustit věnovat zkroušený pohled odnešenému vlčeti: ať už se bál být osamotě s tímto cizincem, anebo jej litoval. Možná, že všem vlkům nebylo souzeno stát se pravými tunelovými vlky, a prokázat se jako odvážný – ba silný! připomněl si – kus jejich druhu. Trhl pohledem a mírně i tělem zpět k šedavému, a rychlostí splnil, co od něj bylo žádané. Mísil se v něm respekt, ale i strach z tohoto neznámého dospívajícího, jehož srst rozhodně musela být šedá právě kvůli věku. Být navždy vlčetem, to je to nejlepší! Zkoumavě a především s radostnou jiskrou prohlédl onen fialový náramek, kterému byl nyní pánem. Udělalo to z něj snad… jednoho z nich? Zacukal ušima nad nelibými zvuky, ale nedělal si z toho velkou hlavu. „Mo-určitě v tom bude nějaká síla!“ Vyhrkl, poněkud rychleji, než původně smýšlel, a tak se na moment odmlčel. „Taková, kterou jsi použil na… to vlče,“ nasucho polknul, jakoby si byl náhle uvědomil, že má nejen moc, a snad konečně našel Domov: nemohl si odpustit myšlenku, že jistojistě tam šlo i o to, že nyní zřejmě bude muset působit jiným bolest.
Zaujatě ale pohlédl na cizince, jakmile promluvil – a nemohl se nic, než usmát nad jeho slovy. „Výjimečný,“ houkl si tichounce pro sebe, nemohoucí ovládnout náhlou hrdost, která s ním lehce zatřásla. Byl do dobrý pocit, a Faust plahočil po tom, aby snad byl dostal více. Další slova jej ale spíše zamrazila: a na jeho tváři se tak objevil nerozhodný výraz, zatímco poočku zkoumal různorodé přívěšky. „Nevyberu! Pokud, pokud patřím tady a,“ štěkl odhodlaně, přestože to příliš přesvědčivě neznělo, „tak to něco znamená. A já tomu pocitu budu věrný! A, a budu věrný i tobě. Vám,“ sám se pokusil o obdobu zazubení, ale místo toho na jeho pyscích utkvěl úsměv pokřivený nejistotou. Nenáviděly by mě i Mamon a Anemone?

Nakonec ve strachu dokonce sklonil hlavu, a zarytě mlčel. Strnul strachem, a to poměrně tvrdým způsobem – zatímco se tak ani jeden z nich nemohl pohnout, byť by toho Faust mohl být schopen, podivným úkrytem se rozléhaly pouze zvuky, co vydával onen dospělý vlk. Mamon by… zastavil se uprostřed své myšlenky, a nasucho polknul. Nevěděl, čeho je ona podivně nabitá věc schopnou. Vlče si uvědomovalo jedno: bálo se ho, a rozhodně nechtělo na vlastní kůži pocítit, co by dokázalo udělat někomu, kdo má lehce urážlivé myšlenky vůči tomuto vlku. Potkali jsme jich ale více, nezdržel se na moc dlouho, ubíjející se v chvilkovém tichu chvíle, jsou všichni tuneloví vlci obdařeni tak výjimečnou silou?
Byl by nadskočil z hlasu šedookého vlka, po němž vcelku překvapeně hodil pohledem. Nebyla to ani minuta, a on už byl schopen spadnout z několika set schodů, které se v jeho hlavě nacházely. Pohledem se po černém raději ani nepodíval, protože si od toho hloupého, nepříjemného vlčete nechtěl vysloužit další nepěkné přezdívky, anebo nadávky na svůj účet. Se svou kamarádkou již věděl, že takové chování není správné, a pokud chtěli být s tím cizincem, jehož jméno stále neznal, přátelé, tak si neměli dělat takové naschvály. Jenže když už u toho byli… Faust rozhodně nebude žádná třasořiťka, a takové nepříjemnosti mu dvakrát tak oplatí! Zrádci? Možná bylo ono vlče vlkem zemním – a jeho si s nimi jen spletli!
Nechápavě, snažící se zpracovat, co se před ním dělo, vykulil oči nad poměrně nechutnou věcí, které by vlk jeho věku rozhodně neměl vidět. Zhrozen se odsunul, pociťující, že již není místa nazbyt. Byl tu -… pohledem vyhledal místo, kterým odešli oni dva statní samci. Mohl by také odejít? Jenže nebyl otázán – a jak říkal šedooký vlk, tady se nemluvilo, pokud k tomu nebyli vyzváni. Faust byl předci dobrý vlk: a nemohl Mamon zklamat v tom, že by neuposlechl dospělého. Jeho pohled se s touto myšlenou obrátil zpět na ony dva cizí vlky, ačkoliv ty velmi brzy znovu zavřel, aby tak nebyl svědkem oné odpornosti.
Nakonec se ale stejně dostal do jejich blízkosti, a se staženýma ušima jen zprvu nechápavě hleděl na onoho dospělého jedince, nepříjemně sebou ošívajíc nad chvilkovou blízkostí. Cožpak si myslel, že neslyší? Mírně se od něj odtáhnul – odcouvnout se neodvažoval. Neudělalo by to z něj… zrádce? „Silnější vydrží nejdýl,“ hlesl si pro sebe, a očima probodl onu nechutnou věc, co před ním byla držena. Silnější vydrží nejdýl. A pokud chci být silný, nesmím se nechat otravovat Šmouhou. A kdybych nebyl silný, Mamon bych nemohl ochránit. A kdybych neochránil Mamon, nemohli bychom spolu podnikat výpravy. A… Kdybych nebyl silným, všichni by si mysleli, že jsem srab.
Pomalu uvolnil pevně stisknuté čelisti, a se znechuceným výrazem dostal Noirovo oko do tlamy. Bylo těžkým určit chuť: křečovitě zavřel oči, a snažil si představit zaječí maso, co jednou měl – s Domovem. Byl teď Faust odvážným? Přinutil obsah svých úst projít do žaludku, a s pootevřením očí nervózně zasekl svůj pohled k srsti onoho vlka. Onen náhrdelník mu nebyl daleko – kdyby jej snad popadl a utekl-… Jenže to by Faust nebyl dobrým: ani pro Mamon, pro šedookého dospěláka, či snad ono vlče, jehož oko právě snědl.

Uraženě mrskl pohledem po tom malém capartovi, se kterým měl sdílet … tohle podivné místo. Nemohli sobě věkově být natolik rozdílní, aby jej mohl nazývat skrčkem: i proto trucovně zavrtěl hlavou, a raději od něj poodešel. Až najdu velký poklad a všichni se mi budou klanět, to teprve uvidíš skrčka, ty… ty ušmudlanče! Snažil se ve své hlavě přicházet na různorodé nadávky, mnoho jich ale nepřekvapivě nenašel. „Šmouho jedna,“ vyřkl si jen pro sebe potichu – to svou pozornost ale opět upřel na vlka, který v jeho očích musel být nepochybně starší, nežli Mamon. Ta měla krásnou srst, zatímco tento... By si náramně padl se Šmouhou do očka!
Jeho obdobně sebevědomý pohled mu avšak klesl, a v náhlé nejistotě z toho, co dospělý udělá, nepatrně ošil ocasem – zastal tak podobnou pohyblivost, jako předtím samec, až na to, že on si v oné chvíli neodpustil cukat ušima nad vábivými zvuky, co vydávaly jeho kamínky. Musely být velmi vzácné – a to znamenalo, že to možná taky mohl být nějaký dobrodruh! Možná by mu je ukázal, kdyby se Faust dobře optal. Mamon předci- „ŠMUdlo-“ vyštěkl špatně samým překvapením, a jakoby byla energie mířila na něj, trhnul tělem, chtějíce se dostat na dobrou vzdálenost od onoho vlčete. Vyjukaně po něm pokukovat v něm zacloumalo jakýmsi pocitem: neodvažoval se ale pohnout, ačkoliv v nevíře obrátil se zatnutými zuby od strachu pohled na onoho vlka, který se najednou nezdál tak slabým, a starým. Tohle není poklad, tohle musí být dar od něčeho nemyslitelného!
Ještě nikdy neviděl magii, a že ji viděl zrovna takto – těžko říci, jestli vůbec chtěl vědět, jak to funguje. Pootevřel tlamičku, aby mu něco odfrkl: místo toho ale svou hlavu znovu vytočil na onoho vlčka, co na něj byl tak hnusný, a nejistě pohupoval očima mezi jím a oním nadpřirozeně nabitým dospělákem. Proč nemůže být jako Mamon? Jeho uši se postupně sklonily, jakmile začal přistupovat s tím srst-ježícím zubením. Mamon má hezčí zuby, trklo jej jen, ale rychle tu myšlenku spolkl. Co kdyby se mu dostal do hlavy! „Faust,“ hlesl rychle, aby neskončil jako Šmouha. Vždyť ten si to možná i zasloužil!

Faust nevěděl, kam by byl skočil první. Chtěl ječet – vytrhnout se a utéci zpět, aby se mohl Mamon skutálet k nohám; na druhou stranu se hrozil nad tím, co jej čeká přes onu kouzelnou věc, do které vstoupili – sic měl přes portál křečovitě zavřené oči, a nebyl tak schopen se rozhodnout hned po tom, co by viděl tu melu, do které se dostal. Ty se mu podařilo otevřít teprve ve chvíli, co se mu v uších rozezněl smích. Byl překvapený, vzhledem k tomu, jak vystrašeně se v tento moment cítil on – na druhou stranu se mu ale nahrnula krev do hlavy ze studu, který jím obratně projel. Choval se jako malé vlče … vždyť já vlčetem ale jsem, a být chci! V hlavě mu to najednou začalo šrotovat tak, až by byl pozapomněl, že byl vůbec někam nesen: polovinu své cesty si tak nepamatoval.
Pokud se směje … tak je musí znát! Měl nutkání po svém společníkovi v této lapálii vrhnout pohledem, jakoby mu mohl číst myšlenky a potvrdit tak to, co si usmyslel: dříve, nežli tak stihnul učinit, si povšiml výšky. Té ukrutné, velké výšky, která se pro mládě jeho věku zdála být nedosažitelná – v překladu ohromující. S pootevřenou tlamou se na moment podíval na to, jak jeho tlapky až létaly ve vzduchu: mimoděk si povšiml také svého staženého ocasu mezi tlapkami, který okamžitě přinutil povolit. Mamon by na mě nebyla vůbec hrdá! Vždyť mám být dobrodruhem a najít poklady- a vůbec, třeba jsem zrovna zavítal do ráje pokladů!
Ačkoliv si to neuvědomoval, stále tak s jiskřičkami v očích, leč lehce pochybovačnou tváří konečně poohlížel po svém okolí. Nenapadlo jej si cestu zapamatovat – jeho oči se zasekávaly o tu žalostně maličkou náplň vlků zde, sic do čumáku jej udeřilo tolik pachů, až mu z toho šla hlava kolem. Pokud tu je jejich pach, ale nejsou tu … znamená to vůbec něco? Třeba to byli ti, u kterých se ztratil domov! Nebylo pochyb – byl jejich druhem, vlkem tunelovým. V tom případě je i to druhé vlče podzemní vlk! Co když je tohle můj domov? … Ha! Kdyby tu byla Mamon, ta by viděla! Tentokrát se rozzářenému úsměvu neubránil, a věnoval jej právě vlkům, které míjeli. Třeba to jsou moji bratři.
Pach domova znal jen jeden – nyní si ale uvědomil, že jich může být mnoho. „Počkej- kam jdete?“ V náhlém omámení radostnou zprávou, kterou sám sobě domyslel, jen nechápavě pokukoval po obrovskému vlku – do jehož výšky jistě jednou Faust sám doroste – a pach starce zaregistroval o něco později, stejně tak skutečnost, že ono druhé vlče to bylo s ním. Tento už tak robustně nevypadal: i proto neslušně, ale automaticky se zavrtěním hlavy ucouvl. Taková vyžle! Jak dlouho je tu zavřený? Třeba … třeba nikdy neslyšel o světě na zemi! S chvilkovým nepřítomným výrazem poočku prohlédl černobílého vlčka, a pak svou pozornost upřel na toho … toho. Nevěděl, jak jej měl pojmenovat – jeho oči ale zaujal velmi fešný žlutý, podivně nabitý kamínek, co se mu pyšnil na krku. „No … no ahoj, ty … vlku! Nechceš nás tu,“ koukl po cizím vlčeti, „nějak představit? Podzemní vlci musí být fajn! Ale my jsme tu, jak sis asi všiml, noví. A pár informací by se nám rozhodně hodilo! Pokud chceš, já ti třeba můžu povědět o světě zemních vlků! Nevím toho tolik, ale snažím se udělat tajný výzkum!“ Nahlásil s potuleným zazubením, doufajíce, že tváři jednoho z nich ten stařec neodolá. Alespoň jednomu z nich!

Rozhodně pokyvoval hlavou, a již by si byl nenechal vymluvit skutečnost, že se zde skutečně jednou objevila jeho biologická maminka, vlk tunelový, vedle jejíž pachu se nacházel také jakýsi podivný, co mu v čumáku nedělal moc dobroty. Nedokázal jej ale pojmenovat, a tak usoudil, že to byl nějaký smradlavec, co by si měl zajít na pláž, kde před chvílí byli: takových se po světě muselo motat habaděj! „Tak to nebude jen domov! To ti vlci na zemi tak moc smrdí? Fuj, to abych se raději vrátil za tunelovými vlky!“ Pouze tak nakrčil ve znechucené grimase čumák, a vyplázl na Mamon jazyk – jakoby mu ona mohla dopomoci k pochopení. Pachů tam ale bylo více – a některé mu i zajímavě voněly!
Pohazující radostně ocasem ze strany na stranu, absolutně mu ucházelo jeho okolí. Jeho středobodem byla Mamon: a že šli směrem k nějakému bojišti, to mu skutečně nedocházelo. „Lepší? Hm … třeba ne! Třeba se mýlíš, a pravda je na mojí straně,“ oponoval tvrdohlavě, zubící se přitom jen na svou vlčí společnici. Ještě to tak, aby měla ve všem pravdu ona! „Svět z výšky? Jakože z tvých zad?“ Zeptal se zvědavě a pokukoval po ní. Jak by se na ně vůbec dostal? To rozhodně nebylo možným. „Musí na to být nějaké speciální místo, to jo! Ať si to pamatuju, až teda … tfuh, vyrostu!“ Zatvářil se naoko kysele, považující to za součást hry. On bude ten bručoun, a Mamon chytrá liška! „I když si rozhodně myslím, že budu výjimka, a bohové mě nechají být vlčetem, až uvidí, jakou větší zábavu ze všeho mám!“ Dodal rychlostí blesku, aby ji byl snad přesvědčil, že možná a třeba má pravdu zrovna on. Pak už ale od tématu očividně opustila, a tak se v tom nenimral ani Faust.
Vykulil na ni oči. „A- ale vždyť o ní ani jeden nic nevíme! Možná, víš co! Možná mám být, ten, no, že mám jakože natajňačku zkoumat vás pozemské vlky na cestách a pak se vrátit, ale nikdo mi to ještě neřekl!“ Zavrtěl okamžitě hlavou. Nemyslel si, že bylo správné takovou věc říci: sic vůbec svou smečku a ve výsledku ani rodinu neznal, rozhodně by se mu líbilo něco takového mít a udržovat si to – proto se mu slova Mamon ani v nejmenším nelíbila. Třeba, no, třeba totiž v nějaké jsem! A to by se pak mohli i zlobit, že jsem je tak, tak nepěkně nazýval! A to by mě mohli vyhodit! I když, byla by to taková škoda? Takhle nechat vlče samotné napospas cizímu světu … to by se jim mohlo šeredně oplatit! zazubil se, ale naštěstí mají mě, a ne nějakého … neposlušného vlka, co by se přidal na stranu pozemních vlků! Tajuplně zamrkal na vlčici, než jí věnoval jakousi obdobu nepovedeného úškrnu. „Teď mi o vašem druhu řekneš všechno! Nebo … no, řekneš mi to! Žejo?“ Seriózní tvář mu ale vůbec nevydržela, a tak se začal smát na celé kolo. I to možná přitáhlo pozornost cizáka.
„A co když je ta moje rodina ještě větší, než ta tvoje! A moje … moji … moje, to, no,“ nemohl ze sebe dostat oslovení, a tak se rozhodl Ayshi nazvat domovem, „Můj domov je třeba nějaká velitelka!“ Zvolal radostně, očkama opět pokukující po své společnici. Neptal se na potvrzení, ale snažil se jí svým uvažováním naznačit, že by jeho názor měla brát převelice vážně. Určitě to tak bylo! Proto poslali na tuto zkoumačku zrovna jeho. Telepaticky mu ovládli nohy, a tak Faust našel svou Mamon, vlka pozemního! „Ale možná máš pravdu. Ale jen MOŽNÁ!“ Veleváženě dával důraz na své slova, jakoby snad nevěděl, že je dospělá, a takové slova jí asi říkají více, nežli jemu.
„Takový dobrý zajíc, jak rychlí jsou? Abych je předeHNAAAA-“ vyjekl náhle, jakmile byl čapnut cizincem. Polekaně sebou začal trhat, nutno podotknout, že ale příliš pozdě: no co je tohle za pozemského vlka! „Mamoooo-!“ Ani nedokončil svůj řev za svou dočasnou svěřenkyní, a už byl nesen pryč – skrze věc, nad níž zhrozeně pootevřel tlamu. Tělem mu vystřelil náhlý adrenalin, a Faust najednou nevěděl, jestli zrovna tohle není součástí lovu za pokladem, o kterých mu vlčice něco málo řekla.
>>> Portál

<< Irisin ráj
Sic zalitoval toho, že opustili tu nádhernou pláž a vše-požírající moře, které mu již brzy bude jen malým protivníkem, musel uznat, že jakmile přešli na travnatou louku, udělalo se mu o poznání lépe – a snad to bylo i tím, že se mu do čumáku nahrnuly pachy, které ještě nikdy v životě nepocítil. S lehce pootevřenou tlamičkou se otočil na Mamon, které mezi cestou nic neřekl: očividně byl zabrán do své cesty. „Co to tak voní?“ Zeptal se hned, leč brzy nesouhlasně zavrtěl hlavou, a vytrhl se z transu tak, aby jí mohl odporovat. „Vždyť to můžu i teď, tak proč nezůstat vlčetem? Je to lepší! Tu zdola vidím … mnohem líp, jak ty! To se vsadím!“ Zaculil se s lehkým zamračením, přesvědčený to nějak dokázat. „No a když Anemone a … a ta, no, dala mi zajíce! Zapomněl jsem její jméno. To jsou vlci tuneloví. Mají takoví vlci taky nějaké pravidla? Co když je to smečka?! Týjo, já možná patřím do smečky!“ Cvakalo mu postupně v hlavě, sic jej naštvalo, že si nemohl vzpomenout na jméno oné vlčice. Zaslechl jej vůbec někdy? Nevybavoval si to čistě.
Brzy ale zpomalil, dlouze se protahující. „Docela mě bolí tlapky. Myslíš, že je to z toho písku?“ Vrhl po ni zaraženě pohledem, nestydíc se posadit a s neskrývaným zájmem si začít obhlížet vlastní tlapky. Vypadaly tak černě – tak, jak bylo tam dole! Možná to patřilo k jeho druhu. Pro svou jistotu poočku pohlédl na tlapky Mamon: zmátlo jej, že nebyly plně černé, ale spíše … šedavé. Znamenalo to, že ona žila někde mezi tuleny a zemí? Anebo možná obojživelník, vzhledem k tomu, jak se ve věcech vyznala! „Mami,“ popletl si písmenko, „jak se loví?“
Zatímco ale trpělivě vyčkával na odpověď, jeho oči se znenadání vykulily. „Tu to voní jako domov!“ Pach Ayshi byl sice starý, ale dokázal Fausta nastartovat tak, že hned rychlostí docupital opodál a za nadšeného vrtění ocasu se otočil na Mamon. „Cítíš to taky? Cítíš?“

„Já bych tě taky nenechal!“ Štěkl hned radostně, ačkoliv jeho tváří projel zcela vážný výraz. Byl zbrklým, ale s Mamon mu to nevadilo: ostatně, ukazovala mu, že věci, které dělá, nejsou špatné, a tak usoudil, že je může ukázat také ostatním. „Za nic tu bych tě nedal! Nikomu!“ Zavrtěl hlavou se štěněčí vervou, zubící se na plné kolo. Odedneška to byla jen jeho kamarádka – teta? – se kterou se s žádným vlčetem nepodělí. No dobrá, možná s Anemone, ale rozhodně ne natolik, aby z ní měla více, nežli on. To by si jeho sestra nezasloužila, byl si tím jistý.
S jejím souhlasem přišla i pýcha, která se mu příjemně rozjela po hrudi. Ó ano, jednou bude tak velkým, až se všechny vlčata budou muset stavět na špičky tlapek, aby mu vůbec viděly do očí! To by se mu tak líbilo. „Takže taky se stanu … dospělým?“ To už se mu tak nelíbilo. V nechuti na tváři zformoval nesouhlasnou, místy snad až smutnou grimasu. Cožpak nemohl zůstat vlčetem? Tak by se mohl vytahovat před ostatními! Neznal dospělé, ale pokud byli jako Mamon, na druhou stranu by to jít mohlo. „Čím mladší, tím lepší!“ Dodal nakonec bleskovou rychlostí, aby jí ukázal, že pravda stojí na jeho straně, jakoby tu nějaká byla.
Ještě chvíli se nadmíru spokojeně čvachtal ve vodě, protože jej v tak horkém dni příjemně omývala, ale nakonec toho nechal tak, jako jeho společnice. Jakmile se zeptala, hned mu zakručelo v břiše a on polekaně sklonil hlavu, aby se mohl ujistit, že je všechno v pořádku. „Mám!“ Zvolal prostě, nebyl si jist, co s tím dělat. Byla to hra? Anebo to mělo co dočinění s jeho žaludkem? Tak či tak se mu do tlamičky nahrnuly sliny. „Jednou jsem snědl celého zajíce!“ Vychvaloval se hned, zatímco mu to docvaklo. Zajíce měl: že by jej avšak snědl celého, to rozhodně ne.
„Hmm …“ Zadumal, dokonce si unaveně z vodních hrátek zívnul, „tudy!“
>> Ostříží zrak

Faustovi to ne a ne skočit do hlavy: přišlo mu to divným. Jak to mohlo nežít? Usuzoval, že vše, co dělá podobné věci, jako oni, žije: a tak tedy musí žít i moře, které se pohybovalo a v žaludku přechovávalo ryby, jak to řekla Mamon. Má v žaludku taky nějaké tvory? Tfuj – a vůbec, měl hlad, a kdyby se najedl, tak by mu to ty potvory sežraly, a on by neustále jedl a jedl, ti tvorové by se zvětšovali a on by nakonec prasknul. „Já si myslím, že to žije,“ pronesl lehce tvrdohlavě, nafukující tváře nad tím, že mu jeho společnice nechtěla dát zapravdu. Třeba se mohou zeptat někoho jiného, jestli se s takovým střetnou na cestě! „Možná to té vodě i ubližuje, když jí někdo pije!“ Pronesl rozhodně, dívajíc se velkými kukadly po Mamon. Zalitoval toho, že v ní vůbec byl – ale měla pravdu. Bylo to příjemným, a lehce studilo: to se mu na tom ale líbilo nejvíce.
„Anebo fakt nežije. Asi bych radši, kdyby nežila. Ještě by mě snědla, jako ty ryby, co jí žijí v břichu!“ Zavrtěl znechuceně hlavou, nechtějíce mít s takovou věcí vůbec nic společného. Třeba ta voda bylo to, co se mu nahromadilo v tlamičce, když pomyslel na zajíce, co mu byl dán k jídlu. „Ale určitě nebude tak velké, jako já, až jednou vyrostu!“ Zahlásil s lehkým dupnutím, což vedlo k vyšplouchnutí vody. „A proč toho vlastně víš tolik? Taky bych to někdy chtěl umět!“ Vyřkl, s jiskřičkami v očích hledíce na vlčici. Třeba je to kouzelník, když ví všechno o světě. Naučila by mě kouzlit? Chtěl bych!
Nechávaje chaoticky poskakující myšlenky, se zazubením se oklepal a nakonec se sám rozesmál na celé kolo. „Však počkej!“ V nadšení se otočil a zadními tlapkami zabral tak, aby ji alespoň trochu namočil. Však on si tohle nenechá líbit!

„Neživoucí. Hm,“ dostal ze sebe jen nevědomky, již se avšak plně culící na svou společnost, která se zdála vědět mnohem více, než-li on. Jednou se to změní,[/b] pomyslel si, jednou budu tím chytrým já. Myšlenku samotnou brzy avšak zahodil za svá záda, nezajímal se o cosi, co sám nemohl vidět před svýma očima – ty samotné byly upjatě zabodnuty do vody, která se občas samovolně pohnula. „Tohle ale musí žít, Ma. Tahle … voda“ Optal se, odhodlaně tlapkou bouchajíc do vodní plochy. „Hýbe se to, jako my. Takže to žít musí! Jí to něco? Jak velké to asi je!“ Pokračoval ve svých otázkách, nepatrně dychtivě hypnotizujíce Mamon svými očky. Musel vědět absolutně všechno!
Slova o různorodých věcech jeho pozornost avšak roztěkala: hlavou radostně zakýval, culící se od ucha k uchu. „Třeba nějaké můžeme přinést i tvým sourozencům! Anebo Anemone!“ Zašvitořil, neuvědomujíce si, že takový návrat domů by jej mohl stát krk. Na druhou stranu Faust nechtěl žít jako vlk jeskyní – chtěl se promenádovat po světě a lovit duchy, příšery ze zákoutí každého místa! Kdoví, jestli Ane taky nevzala roha: to by jí musel najít a ukázat písek!
Vrtící ocasem, opět lehce naklonil hlavu. Takže odporná voda, co v sobě skrývá další tvory! „Takže je to odporný tvor ve kterém žije mnoho dalších tvorů,“ vyřkl, nato ale zase rychle zmlkl: se zlomyslným zazubením skočil dostatečně blízko vody, aby vyšplouchla na vlčici – to se mu ale nepovedlo moc dobře, a voda skončila především na jeho obličeji. „Eugh!“

Máchal ocasem a nevěděl si s tím rady. Cožpak tohle budou moci překročit, takovou … věc! Jistě je to oba dva zmerčí a pak aby tak zamávali svým sourozencům z nebíčka. Muselo se avšak přiznat, že přemýšlel vcelku tvrdě: na takovou věc se dle všeho muselo buďto čistě pomaličku a opatrně, anebo velmi rychle. „Možná nás to slyší.“
Zřejmě by to mohli nějak chytře přeskočit – sic o tom si neodpustil zapochybovat – anebo potichoučku obejít. Jenže mnoho východisek neviděl, vzhledem k jakési tekuté věci a pak samotné zlatavé věci, co již na pohled vypadala nevesele jejich švitoření a cestám.
Nad jejími slovy jen nedůvěřivě probodl onen písek pohledem, mračící se. S Mamon nablízku opět nabyl odvahy: vždyť by vypadal jako směšný ocas, co by se jen nesl za jejími zády, zatímco by ona zbyla sama na veškeré nástrahy, do kterých se zprvu tak hrnul. To nemohl dopustit! Skepticky a především pomalu vloží tlapku na písek – jakmile si uvědomí, že okolo ní necítí nic ostrého, odhodlá se pokročit vpřed, máchající ocasem. „A fakt se nám nic nestane?“ Zeptal se nesměle, sic jej prvotní strach již opustil: nyní v písku sám poletoval. Měla pravdu! „Oh, oh! Myslíš, že tu něco najdeme? Třeba zahrabaného?“ Štěkl hned nadšeně, náhle zabrán do toho něco objevit. To by se mu líbilo! „Žije to tak, jako my?“ Vrhl po ní pohled, poskakujíce blíže k vodě – dokonce jí ucítil na vlastních tlapkách! Byla překvapivě příjemnou, což Fausta donutilo pokročit o kousek dále. Že by se do ní zase hrnul, to ale ne.

< Severní hory

„Jestli se tam vůbec všechny ty poklady vlezou!“ Přitakal se svou vlastní řečnickou otázkou, v hlavě opět snící o krásné vizi vlastní budoucnosti, co mu Mamon tak zajímavě pomohla nastínit. Bylo zvláštním, přemýšlet nad takovými věcmi: popravdě se vlček samotný natolik netěšil na to, co nastane až na nějaký čas – přišlo mu výhradně pozoruhodným navymýšlet si co nejvíce, a pak to prezentovat do světa. Jakýmkoliv způsobem se zrovna to mělo stát: možná ani nezáleželo na tom naslibovat to do budoucnosti ostatním, nýbrž jemu samotnému. Jak si to vysní, tak si to taky namaluje! Jenže co do té doby bude? Možná se stane něco špatného, jemu či Mamon – v takovém případě by jen těžce získali nějaké ty poklady. Co takový poklad vůbec obsahoval, a hlavně, kde se vyskytovali? Zřejmě to byly nějaké věci s nožkami, co cupitaly z místa na místo.
To už byl ale ponořen do hry, která tak náhle začala – ve sladkou představou osobního vítězství se hnal poněkud neopatrně, až se za ním prášilo. Představa vítězství jej sic lákala, jeho mysl se odradila od podobných myšlenek: uvědomil si totiž, že neví, kdy zastavit, ale Mamon také nechtěl nechat vyhrát. Byl to předci silný chlap a musí jí dokázat, že na dobrodružství je ten největší machr, kterého mohla poznat! Váhavost jej nakonec opustila – ba i chuť po tom ukázat, co takové nedochůdče vlastně umí. Celý uřícený se totiž zastavil nad zvláštním povrchem, který jej značně vyděsil.
„Mamon! Nechoď tu, vždyť se to- ono se to pode mnou propadne!“ Zvolal čiře zděšeně, hledící vyjeveně na teplou, avšak také nepojmenovatelnou směs pod sebou. Plně zadýchaný, tlapky bolící z běhu – ale nevzdal se! Znamenalo to, že vyhrál? Vždyť přes takovou požírající věc nemohou přejít! Se svým strachem vycouval, mračící se na tu podivnou žlutou hlínu. „Myslíš, že nás to může slyšet? Anebo cítit? Možná bychom to měli obejít!“ Zdál se být neokouzlen krásou, nýbrž zhrozen tím, co je mohlo čekat. Dobrodružství náhle nezněly tak lákavě: ačkoliv by si to Faust nepřiznal, tlačil jej nepatrný, vcelku náhlý strach.

Se silnou dávkou nadšení pokývl hlavou a vesele se usmál, neskutečně šťasten, že vlčice sdílí jeho radost. Zamyslel se nad skutečností, jestli existoval ještě někdo, kdo by mohl být podoben této dvojici: nakonec avšak sám uznal, že to zřejmě bude možným. Byli výjimeční, přímo unikátní! Avšak ne samotní. Zřejmě i to stálo za důvodem Faustova podezřelého rozhlédnutí, při němž nezjistil téměř nic, opomineme-li krásnou, ačkoliv nebezpečně vyhlížející krajinu, skrze níž si to mířili. „A budeme si je moci nechat?“ Zeptal se s nepatrnou zvědavostí, nechtějíc znít příliš natešeně, aby nepůsobil špatně, přestože si uvědomoval oboustranný zájem.
„Chci! A to moc!“ Přitakal bez většího úmyslu, pozorující ji velkýma očima, které se až zaplnily nadějí. Mít dvě rodiny - Anemone a nyní ještě Mamon - tomu říkal absolutní vítězství! Po těle se mu rozjel podivný náboj energie, díky němuž zvesela přidal do kroku: byl rád za to, co mu bylo nabídnuto. „To už bych tě viděl každý den, viď?“ Zazubil se, vrtící ocáskem. Vítězství bylo jeho! A ani toho tolik neudělal.
„Mamon, Anemon- oh! To zní podobně, jako jméno mé sestry!“ Zvolal nadšeně, sám překvapen, jak dobře se to rýmovalo. Možná by si rozuměly, pomyslil si, přestože si nemohl být jistým. A navíc - Mamon byla jeho kamarádka, sestra ať si najde vlastní! Sic je Faust bude muset zprvu zkontrolovat, aby se nemíchala okolo zlých záporáků, co by jí jen dělali neplechu. To by takovou neplechu nadělil on jim, jen ať se bojí!
Nad jejími slovy zpozorněl, téměř zapomínaje vlastní hlavu nad tím, jak rychle vyštěkl na souhlas, upalující směrem, kterým věřil, že myslela. „Jen abys mě ještě dohnala!“ Zasmál se na cestě, ač osobně pocítil únavu poněkud brzy - to avšak nezastavovalo jeho vůli, která byla silnější.

> Irisin ráj

< Na vyhlídce

Byl natěšen vědomím, že s vlčicí zřejmě sdíleli myšlenky podobného rázu. Poklad, pomyslil si uznale, „najdeme jich spousty!“ Přitakal na její slova. Co v takovém pokladu vůbec bylo - a bylo v nich vůbec něco? Na jazyku jej sežehla otázka, na kterou se nakonec ale nezeptal. Bude větší překvapení, když na nějaký narazí, uchlácholil nenaplněné přání, nechtějíc se převelice provokovat k tomu, aby se skutečně zeptal. „Myslíš, že bych mohl tvou rodinu potkat?“ Navrhl, oči zvědavě dychtící po odpovědi. Pokud tohle byl jen jeden vlk - a kolik radosti se do ní vlezlo! - jaký byl zbytek rodiny? A mohl by je někdy představit jeho sestře? Nechtěl, aby v jeskyni trčela sama, jen s matkou. To nebyla sranda.
„Jak se vlastně jmenuješ ty?“ Trklo jej konečně se zájmem, vrazilo do jeho hlavy tak tvrdě, jako by na něj spadl kaštan. Náhlé uvědomění si v něm probudilo dobrý pocit s dojmem, že se znalostí jeho jména to hned půjde všecko lépe - možná, že až k oblakům se jednou dotrmácejí!
Nad jejími slovy se hrdě vypnul, přestože ze sebe brzy dostal smích. Sic to v jeho hlavě znělo skvěle, musel přiznat, že takto nahlas se mu to zdálo být podivným: však on se svého rytířství, ale nevzdá! „Nebezpeční je mé druhé jméno!“ Zazubil se pyšně, konečně se plně rozhlížející, kam to vlastně kráčeli. „Páni- vydíš tu výšku?“ Vyřkl, krajina mu vyrazila dech. Na kolik barev zde bylo: nevyčíslitelně tolik, až mu z toho šla hlava kolem. „Ale asi tu nic nenajdeme,“ zamyslil se nad tím, nakonec vrtící hlavou. „Byla jsi tu někdy? Já nevím, kam dřív!“ Pronesl lehce nešťastně, hledící okolo nich.

Její pozitivní nálada zvedla i tu jeho, a vlček brzy zapomněl na nějakou mlčenlivou ozvěnu, ba i skutečnost, že doma kohosi nechal. Však on se jednou ze svých cest vrátí: a ještě uvidí, že žít podzemí není nic zábavného! Tohle bude jednou vyprávět Anemon, až jí zase uvidí. Doufal, že bude žárlit - chtěl se prokázat jako ten schopnější ze sourozenců, ten, který toho bude vědět z obou dvou nejvíce. Zalitoval, že jí nevzal s sebou - možná by se k nim přidal i ten černý vlk! Cožpak ale byl čas na to vracet se? „Třeba, třeba něco najdeme!“ Podělil se nakonec se svými představy, které si tak hezky namaloval. „A uvidíme jiné vlky. Znáš jiné vlky? Já jo!“ Zeptal se, tentokrát více zadumaně. Byli všichni vlci, jako Mamon, anebo spíše jako jeho matka? Modlil se v první možnost, vzhledem k tomu, jak nečinnou se zdála být Ayshi. To po ní Anemone zdědila, chudák! Jej by to za žádných okolností nebavilo.
Nad její otázkou pokrčil rameny, sám si nevěděl rady se jménem. „V jeskyni jsem byl Faust,“ podělil se nakonec, plně chytající své věty tak, aby dávaly smysl - byť zrovna jemu by nevadilo mlčet. Raději se vyjadřoval posunky, slova mu přišla moc dlouhá na to, aby se s nimi vůbec snažil. „Anebo Azrael?“ Dodal lehce zmateně, neschopen si vybavit, na koho tehdy bylo promluveno. Uznal ale, že Faust bylo zřejmě tím správným.
Zatímco mu hlavou šrotovalo, jestli mu dala na výběr, nebo si mluvila pro sebe, zachytil její povolení - a s tím se natěšeně vydal kupředu. Nebylo času nazbyt, musí toho tolik zažít! „Myslíš, že tam budou nějaké příšery, co budeme muset porazit?“ Zazubil se, nepozastavující se nad tím, že on sám její jméno neznal. Až by mu hlava z toho adrenalinu sama odletěla: jde ven, jde na výpravu, a není sám!

> Severní hory