Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Stále přemýšlející, na moment pohlédl na vlčici, jejíž vlastní jméno neznal - měl si ji snad také pojmenovat? Vždyť on neznal dobré jména, posmutněl si, leč při jejích slovech se jeho pysky rozjely do dalšího z velkých úsměvů, kterým ji obdařil. Byl takové sluníčko, co tolik nevědělo. „A moc,“ vyřkl bez přemýšlení, přestože sám ji moc neznal, a tak tedy nevěděl, jestli s ní nebude jen někde lenošit - zpátky ve tmě, to by se mu tak moc nelíbilo! Faust ale usoudil, že tahle vlčice bude zábavnější, než-li matka - proto se nezalekl riskovat. „Tak moc- a ještě víc!“ Vyjádřil nakonec, roztahující přední tlapky tak, aby jí to dokázal. I kdyby s ní zábava nakonec nebyla - na což nepomyslel - líbila se mu.
Pak ale přišla otázka, nad kterou se samotný Faust zasekl. Chtěl vyřknout jméno, které mu bylo původně dáno, ale když se nad tak zamyslel, bylo těžké na vyřknutí. „Euk,“ navrhl nakonec, tvář formující do nadějné grimasy, zatímco jí vzhlédl ke tváři, aby mu to schválila. Euk? Nevěděl, jestli to vůbec něco znamenalo, ale z tlamy to šlo lehce.
Její čin jej donutí se pobaveně zachichotat, prudce přikyvující na její slova. Budou spolu cestovat, a třeba narazí i na něco velkého a zlého, co spolu porazí! A pak to budou hrdinové celé této země, ať už si byla velká, jak chtěla. Sám energicky vyskočil na nohy, napodobující tak vlčici, která vypadala stejně natěšená, jako on - a z toho se jeho duše tetelila štěstím nad tím, jaká radost jej potkala. „Kam půjdeme? Můžu rozhodnout? Najdeme více vlků?“ Zeptal se s odmlkou, upírající na ní své šedavé oči plny naděje. Byl připraven vyrazit, ale nechtěl, aby přitom ztratil svou společnost.

Otázka, která byla před Fausta postavena, jej nepatrně zmátla - a to se odrazilo i na jeho obličeji, který se zkroutil do podivného, zmateného výrazu, s nímž se na vlčici obrátil. Samotného? Nebyl sám: to si avšak zřejmě vlčice neuvědomila, a tak to nechal plavat. „Nudil-o mě to tam,“ pronesl zvesela, nezaměřující se na to, že svým útěkem zřejmě nadělal velkou neplechu. Neuvědomil si skutečnost, že jeho dobrodružství může mít za následek vyšilující matku oplývající instinkty, s nimiž jej bude nahánět po celém prostoru. Ale co: matka si nevšímala, tak si nebude všímat ani on! Vždyť potřeboval v životě kus radosti, ne temnotu jeskyně.
„Nějak?“ Zadumaně se rozhlédl, jakoby tu byl někdo, kdo by jí - a nyní vlastně i jemu - mohl odpovědět. Uvědomoval si, že měl něco společného se jménem Faust: usmyslel si avšak, že každý vlk dává každému jiné jméno, a tak zamyšleně seděl, zatímco sám přemýšlel. Jak by si měl on říkat?

Omrzele se podíval směrem dolů, nikterak se nebojící výšky tak, jako smutnící nad tím, že mu ta drzá věc neodpověděla zpět. Cožpak takhle se k sobě měli navzájem chovat? Ačkoliv tak stále nepatrně smutnil nad ignorací ze strany prostoru, jeho mysl už běžela dále: stále okolo sebe viděl neznámé věci, pro něž neměl kusu logického pojmenování, které by v jeho hlavě nastolilo dostatečný řád. A ten potřeboval jako sůl! „Co- co?“ Vydal zprvu udiveně, oči zpětně hledíce dolů - byl přesvědčen, že odpovídajíc přestal trucovat, a Faust se s ním mohl konečně pobavit. Vlček se avšak mýlil: a to si uvědomil vcelku brzy, otáčejíc se s neskrývaným zájmem na vlčici po tom, co logicky usoudil, že odpovídající nemusí být skryt někde dole.
„Ahoj!“ Odpověděl zvesela, rozčarován cizí společností, kterou ještě jaktěživ neviděl. Kdopak tohle byl - to netušil. Musel avšak přiznat, že mu vzhledově byla lehce povědomou: pravděpodobně si to jen usmyslel, avšak Faustovi se tato představa zalíbila, a tak se jí jal pevně chytit. „Cesťuju,“ vysoukal ze sebe s lehkou obtížností, protože nebyl zvyknut na mluvení, avšak snažil se. Její poznámka jej pohladila po duši - v radosti se zazubil, dívaje se naň.
Nechat? Vlček zbystří, sám oklamán vlastními růžovými brýlemi se nechá vtáhnout do její náruče. „Ano!“ Zvolá jen, vyciťujíc v téhle věci velkou příležitost za dobrodružstvím. Zatímco Ayshi jej naučila žít v přítmí jeskyně, tato vlčice by jej mohla naučit žít na čirém vzduchu! A vůbec: však on si někdy najde cestu domů. Pokud si vzpomene.

Kroutící hlavou nad tou parádou, kterou svět na povrchu byl, mohl se až utlouci nad všemi barvami, které jeho oči zaznamenaly. V mnohém se musel uskromnit - si přeskakoval od rostliny k brouku, uvědomoval si, že tohle není cílem jeho cesty. Dobrodružství: prahnul po něm více, jen co se tlapky minuly s druhými. I nyní přiskočil ke kamenu, který se lišil od toho jeskynního: pozapomněl se avšak udržet, a tak překvapeně vyjekl, s tvrdým dopadnutím na zadek rychlostí couvaje. Srdce mu bilo, div nevypadlo! V tomhle aby jeden hledal logické vysvětlení.
Jeho hlava jej brzy ukonejšila obrovským zájem, který se od sebe snažil odstrčit. Okraj tohoto místa byl nebezpečný, hlásal na poplach, aby se tělo nehnulo ve vlastním impulzu - to se avšak nedařilo. Ač s větší opatrností, stále vcelku ledabyle pokročil zpět na místo, kam zprvu dopadl - a už jen hledět dolů! Nakláněl se, aby více viděl, jeho vlastní oči mu nestačily. S cizím zvukem se nicméně otočil - prudce, ale měl to štěstí. „Hele!“ Zopakoval zvesela, myslejíc si snad, že k němu promlouvá sráz, přestože hlas jasně vycházel odjinud.

Maso nemusel - a nudu též ne. S neparně zamračeným, v podání tohoto vlčete téměř komickým obličejem se rozhlédl okolo sebe, uvědomujíce si náhlou změnu v počtech. Jeho společnost někam odešla, uvědomoval si, dlouhou chvílí dumaje, a také on vyrazí! S náhle nabytou myšlenkou dobrodružství, které by jej mohlo potkat, se bez většího otálení vydal po pachu cizích - předpokládal, že oni věděli, kam míří. Faust to nevěděl: a nikterak jej to netrápilo. V jeho hlavě si maloval perfektní obrázek, kterého se bez výčitek držel za ucho, a nehodlal se pustit.
Nechávající za sebou sestru i svou matku - možná tam byl ještě někdo, Faust byl tomuto faktu přílišně otupělým zavánějícím snem - se vydal skrze spleť tunelů a podivných tvarů, které se jeho očím avšak nelíbily. Ač bylo zřejmým, že je z těchto věcí vyjukaný: byl to velký svět, uvědomoval si, nezdál se nechat své pochyby zahnat jeho hlavu zpět do nudné, jednotvárné jeskyňky, v níž pospolu doteď žili. Nyní vycítil příležitost, větší, než byl zajíc a maso - a hnal se za ní, div mu neodpadly tlapky.
Bylo těžkým říci, co si mladý vlček představoval - zatímco krok touto praxí nabyl na stabilní jistotě, která dodala jeho chůzi to pravé postrčení, podivně oslepující světlo jej zastavilo v jeho krocích. Cožpak tohle byl svět - tak se lišil od toho, který znal! Tentokrát se jeho oči vykulily, zkoumající každý roh. On už si něco najde!

> Na vyhlídce

Maso - to nebylo nic pro Fausta! Sic si předci jen kousek odkousl a pořádně rozžvýkal, v žaludku dostatek, nemohl říci, že by se mu chuť právě takového zajíce zamlouvala. Ale možná tomu někdy přijde na chuť: předci jen, nepochyboval o tom, že jíst se dá vše, co hezky voní - až tedy na ostatní vlky, ti vypadali nebezpečně. Hledící očkem na Anemon, pouze jí věnoval úsměv zkřiven nechutí, a dále se věnoval už jen naslouchání větších.
Však co též mohl dělat: povídat on, to by bylo hned zábavy! Faust se o něco takové prozatím avšak nepokoušel, jen s nezájmem okolo této věci obcházeje - mluvení mu zřejmě nikdy nepůjde tak, jako jim, a tak se zprvu zbaví konkurence, než-li by sám na něčem takovém zapracoval. Vždyť aby ne: mluvit za ně, to tak!
Hledící na svou sestru, které též očividně stačilo - s výjimkou jejího spokojení a jeho nechutenství - svůj pohled přesunul kamsi za Havrana, pochycující jen tohle jméno: jiné jej ani tak moc nezajímaly, vzhledem k tomu, že černý vlk se mu jediný ze všech tří zalíbil nejvíce - a to i přes to, že logickým by se zdálo mít nejraději matku!

Faust, nevšímavý svému okolí, se opět musel zamyslet nad náhlým příchodem jejich nynějších společníků. Co když to skutečně byly nějaké zlé entity, co je seberou pryč? Bojovali by, to vskutku - ale zřejmě by se před tak velkým vlkem neubránili, ještě když měl za partii onoho černavého vlčka, který na druhou stranu vypadal podobně, jako oni. Možná-... byl ten hnědý otec? Takže černý musel být jistě jejich sourozenec: sic s jiným pachem, Faustovi to náhle dávalo mnohem větší smysl, než-li předtím.
Zubící se nad svým novým poznatkem, pohlédl na svou sestru přesně ve chvíli, co přišla ona múza s hezkým hlasem, kterou konečně znovu slyšeli - ba i viděli! Byli jedna velká rodina, přestože nemohl dopátrat vzpomínek na to, že by kdy cítil či viděl nejtmavšího vlčka v jejich partii. Zřejmě se vyvíjel rychleji, přestože nyní se zastavil - tak, aby počkal na Fausta a Anemone.
Házející po své sestře znechucený pohled - konečně si povšiml, že se jala vydat k cizímu objektu - nenápadně přicupital za ní a držel se za jejími zády, nakukujíc na zajíce. Nemyslel si, že jazykem něco zvládne: s opatrností, nechtějící si ublížit, se přiblížil k masu a otevíraje tlamu zkusil kousnout.

Zrazen vlastním tělem padl do sedu, vcelku vyjeveně hledící na obrovského vlka, který se před ním nacházel. Zdálo se být podivným, jak rozdílný byl: rozhodně musel patřit mezi druh největší z nich, která se zde avšak momentálně nenacházela. Faust se musel zamyslet: kovové oči sjíždějící na kohosi černého v blízkosti vlka, který zde měl co dělat. Avšak kdo byl to? Nezdál se mu být tak rozdílným, byť ovšem - od koho se zrovna tento narezlý vlček nelišil.
Překvapeně se avšak otočil po sestře, která se odvážila přiblížit - jak se vůbec opovažuje krást mu jeho... jeho? Šrotujíc mu to v hlavě, zmohl se jen v jakémsi zmateném výrazu pozorovat nejtmavšího ze společníků, který vypadal jako jeho nynější sourozenec - a třeba i byl! Faust nerozuměl jejich sešlosti, ale jedno mu přes ten rámus padajícího nářadí v hlavě docvaklo: pokud má něco sestra, získá to i on.
Místo za Azraelem se avšak vydal rovnou za černým, mladým vlkem, aby mohli oba dva pohlídat: možná jsou to draci, co je přišli ukrást- páni, to by bylo super!

Faust nakonec opět usnul, v hlavě se odehrávajíc pozoruhodné sny plné dobrodružství a nepředstavitelných věcí hraničícími se zákony reality, které se mnohdy nebály přeskočit. Bylo čiře jasným, že zrovna tento vlček nikdy ničemu neřekne nikdy, vzhledem k nesmyslně vypadající představivosti - s lehkostí se dalo říci, že odtud to půjde čiře dolů. Možná bylo hloupým cokoliv si představit, byť jen pomyslet na budoucnost někoho tvarem tak nejasného. Anebo...?
Nakonec se budící, drobné vlče se zájmem zjistilo, že tentokrát již vidělo - a vidělo toho spoustu! Jeho oči byly obrovské, plny úžasu z okolí, kterým se zdálo být celou tu dobu oplývat. Předpokládal, že navěky věků bude žít v čiré tmě po boku menší kuličky, která s ním sdílela tento život: tuto matku. S myšlenkou ohledně největší koule se Faust rozhlédl v naději, že bude zpět: střetl se pouze se zelenkavou věcí pod sebou a někým, kdo rozhodně musel být tou velkou koulí. Tak tohle byla ona? "Woaah!"

Narozdíl od sestry, která očividně nebyla s odchodem jejich matky spokojena, se toto vlče dále spokojeně rozvalovalo - neplánoval někdy odejít, zdající se dokonale zapadnout do pohodlného mechu tak, jakoby s ním byl jeden. Snad jakoby zrovna země byla jeho magie: leč bylo pošetilým, byť jen pomyslet na to, že by vlče jeho věku objevilo moc, kterou bude ovládat již do konce svého života. Magie samotná pro něj představovala pouhou hloupost, nikdy o ní nesnil: leda tak při kouzelném vylepšení jejich matky pocítil uvnitř tepla cosi, co jeho tělo odmítlo. Jak bylo řečeno: nesmyslná, čirá hloupost!
Ležící na břichu, oddechujíc - a přesto se nezdál být spokojen, naslouchající naříkání středně chlupaté věci se v něm cosi zmohlo. Dříve, než-li byl avšak schopen převalit se ke své společnici, přišla ona sama: a to s pořádnou salvou, zabodávajíc do něj svůj meč pokryt jedem - přímo do ucha, které bude ještě potřebovat! Sám tedy nespokojeně vypískl, aby jí projevil kus odporu, a volnou tlapkou našel její krk, který nemotorně, leč sebevědomě poplácal tlapkou. Mohlo to vypadat jako jakýsi akt soucitu: vlče pouze ale chtělo, aby se to vyplo.
Zjišťující, že to nefungovalo, vzdal se. Pouze do ní drcl čumákem v poslední naději toho, že jeho bitva bude vyhrána - a hle! Pustila jeho tlapku, Faust byl svobodný! Opět - dnes již snad po páté - se jím rozlil pocit vítězství, který oslavil radostným vypísknutím: třeba to i pomůže jeho sestře v tom uklidnit se a nedělat scénu. Pokud velká chlupatá věc nepřijde, mohou si tuhle skvělou podlahu nechat pro sebe!

Vítězně pokračoval ve své cestě, plánující po intuici došplhat až k větší chlupaté věci, která se o tu druhou jistě postará: třeba ji nemilosrdně potrestá, vyrve její srdce a v zápalu výhry jej spolkne. Ačkoliv tohle bylo vcelku nevhodnou představou budoucnosti, nezdálo se, že by vlče jakkoliv zastavila - urputně se snažilo pokračovat dále, byť byla na vině zřejmě jeho špatná postava, která neposkytovala dostatečnou rychlost - stejně tak, jako nemohlo být pohodlným se plazit jeho sestře, která na druhou stranu avšak výjimečně obstávala. Vždyť on se ještě naučí pořádné výhře!
Byl přesvědčen, že ji setřásl, byť zaregistroval jakýsi pohyb: brzy nato zmateně natáhl tlapku po čemsi vlhkém, které se opovážilo dotknout se jej. Nechal to avšak plavat, pociťující jakýsi cit z hlasu, jehož slovům stále nemohl porozumět. Ten ale brzy vyprchal, zdaje se být opuštěni - snad měli zemřít? Rozhodl se přidat ke svému ďábelskému společníku, hlasitě se ozývaje v naději, že to snad přinese jejich zdroj tepla zpět: za nimi! Velká chlupatá věc byl jejich majetek, střed vesmíru - kam zmizel? Musí ho najít.
Jeho příprava na plazení se tam, kde se jistě musel nacházet onen velký objekt, byl avšak přerušen čímsi pohodlným, mnohem více vyhovujícím, než-li chlad země: vlče se téměř okamžitě rozpláclo po mechu, spokojeně vydechujíc. Již neměli velkou věc- aťsi! Tohle mu vyhovovalo mnohem lépe: to se ale nedalo říci o jeho sestře, která se zdála být stále protestovat vůči odchodu jejich zdroje tepla, a vůbec života samotného. Ta mu avšak byla jedno - byl klid. Vyhrál válku titánů, vyhrál!

Přežili: překvapivě. Život samotný avšak nedával smysl, hlava vlčka si nebyla schopna uvědomit téměř nic - jeho tělo působilo jako pouhopouhá stránka, s níž si mohl udělat každý co chtěl - kdykoliv chtěl. Byla zde možnost, že jej někdo zabije: jeho duše by do určité míry byla s tímto faktem spokojena, neboť občasné okolní zvuky nezněly nikterak krásně: byly chaotické a plny čehosi, čemu Faust nerozuměl.
Nebylo tedy divu, že jediný zdroj pohodlí a zábavy nacházel v čemsi chlupatém, měnícím tvary - nepochopil rozdíl mezi velkou tlapkou matky a tou drobnou, vcelku podobnou té jeho. Tak fungoval svět tohoto vlčete: co je chlupaté, to je hračka. K jeho smůle se avšak zdálo, že onen menší tvar měl podobné úmysly. Pocit chladu, kvůli kterému vlče mrzutě vypísklo se zdál být avšak nevyrovnaný - pociťoval okolo sebe určitý zdroj tepla, že by avšak byl schopen ohřát vše, co se mu nikterak nezdálo. I on měl tvar: vypadalo to avšak tak, že je poměrně menší oproti středně velké, chlupaté věci, se kterou sdílel svůj pobyt u větší chlupaté věci. A to? Ovšemže se to stalo nepřijatelným - vždyť on měl jednou vyrůst v toho, co obě chlupaté věci ochrání!
Pokud avšak vlk přehlédnul tyto drobné nedostatky, život se zdál být krásným: až do chvíle, kdy byl vyzván k bitvě titánů, která jistě potrvá několik století - zalehla jej sestra, která představovala střední chlupatou věc. S dalším tichým vypísknutím, kterým prohlásil tuto válku za započatou, se kostrbatě pokusil proplazit pod její úporně silnou tlamou, nebezpečným tvorem z hlubin, který terorizoval jeho ucho. Tohle si on nenechá líbit!

Všecko na Gwyna, děkuji :D

Zapsáno