Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Šalvěj
Zrzavé tělo zatím jen leželo, držel přední popálené tlapy natažené, tudíž byla možnost vidět přímo jak vypadají. Sem tam po těle mu chyběla sežehnutá srst. Zadní tlapy byly jen lehce ochotné spolupracovat či se hýbnout. „Zdravím,“ pokývnul hlavou k šedé cizince, na kterou se podíval - nezaznamenal zatím příchod Alduina - „jak říká tady Emil... jo, dostal jsem se nějak poblíž blesku... Ono asi jak je všude vlhko, tak jsem... no to dostal.“ zamručel a podíval se smutně k předním tlapám. „Ty přední... pálí to a nepříjemně bolí a zadní? Ty... ty mi tak nějak přestaly fungovat, ale teď se zas trochu daly do normálu...“ v tváři se mu rozlil smutek, bolení a nepříjemné pocity, které musela rána doprovázet. Občas zkoušel vytáhnout i slzu, hlavu zarazil do srsti na krku a následně se podíval k šedé vlčici. „Pokud bys byla tak hodná,“ zamrkal na ní šedýma očima a pozvednul s bolestí koutek, „bylo by to fajn... dávali jsme na to plazivec, ale... nic víc moc neumíme. Potřebuješ nějakou rostlinu? Emil je umí vyvolat.“

× Dej své alfě (nebo betě*) vědět o momentální situaci
Dostali se společně z vody. Štípání a protivný pocit v čumáčku zrzavému vlku zůstával ještě doposud v něm a se vší radostí vyhledal Noira, který mu pomohl uniknout z hlubokého místa. „Eh eh!“ začal kašlat vodu, kterou vdechnul, zatímco v zátoce hodlal plavat. Bylo vše tak moc jiné a zároveň... vše začínalo být stále stejné, ale vlastně... kraj se měnil. Spousta vody Faustovi dodávala do tváře jen jediného chtíče, a to se podělit o novinky, které ale s Noirem již viděli cestou sem...„Tolik vody si nikdy nepamatuju,“ podíval se kolem, když promlouval k Noirovi, „neustálý déšť, který jakoby... snad ty ostrovy brečely nebo donášely něco jiného... Hele, nemůže to být něco s těma, kde jsem ti sežral to oko?,“ začal uvažovat nad možnou realitou, která jej rozhodně děsila. „Hladiny musí stoupat vše, jelikož zde jak vidíš, je zátoka mnohem silnější než byla a... místa jsou promáčená, tvoří se kaluže, kde to jen jde... měli bychom se někde pak ukrýt.“ konstatoval směrem k Noirovi, kterého si prohlédnul se zcela vážným výrazem, zatímco mu věnoval veškeré získané znalosti o tomto místě.

Projdi (utop) se zatopeným územím/Pokus se plavat 1+1

Pro dvojici cesta rozhodně byla při nejmenším alespoň dobrodružná. Vše bylo plné čehosi podivného, co do života Fausta přinášelo další nepříjemnosti; sic tlapy měl již více pohyblivé, stále měl popálená místa, která mu dávala jisté připomínky, aby byl více opatrný. Čím více procházeli územím, tím více vody vnímal.
Situace se mu nelíbila i skrz ledové doteky vody, která jej sváděla k sobě. „Co když zkusím ochladit to pálení?“ začal zkoušet se do vody více dostat, tím více se odtrhával od Noira, kdy nakonec jeho tlapy sklouzávaje začaly mířit do vody. Ledová, tak neochotná! Díval se do hladiny a s pokusem si zaplavat, začal cítit jak je jeho tělo slabé a hladina začíná vyhrávat. Faust se otočil směrem k Noirovi, alespoň hlavou a plácaje předními tlapami zkoušel Noira přivolat či mu dát nevyřčenou žádost o další záchranu.
Vše bolelo, tělo slabé s popálenými místy muselo kopat silnou bolest do mladého těla. „Noire, auh!“ zavolal k němu a zapojujíc síly předních začal zkoušet z vody se dostat pryč. Co to je?! tázal se svých nápadů a o snaze rozpohybovat zadní partie začal zabírat o něco více. Na jeho samotného stále doléhaly kapající kapky deště, jenž se pokoušely přispět už do tak plné zátoky. Byl naivní a neznalý, okusujíc chléb jako nové a nepoznané. Faust litoval toho, co právě udělal.

→ Zubří pláň
Promluv si o počasí | 1b
Naslouchal mu a přemýšlel právě nad Hradbou. Byla to možnost obrany, ale… stejně potřeboval alespoň ovládnout ještě jednu magii, aby dokázal protivníku obstát déle. Byla to věc, na kterou bude muset přijít časem a je to zatím pro Fausta něco nového, co se zatím snaží chápat teoreticky.
„Takže hradbu a k tomu oheň? S teplem problém nemám… osobně mě láká ta země… Může tě uzdravit, chytit někoho či jiné další zajímavé věci… A taky si myslím, že bych ji pochopil nejlépe. Matka měla zelené oči… mohl bych k ní mít blízko, co myslíš?“ tázal se stále a stále. Vše pro něj bylo nové a Faust chtěl vědět snad vše jistě…
Otázkou bylo, zda magii a element dokáže tělo pochopit a on se tím začít bránit. Byla spousta nových věcí, které se potřeboval zrzek naučit a doufal, že mu pomohou v tom, aby byl silnější a lepší! Brzy se však začali dostávat do Zátoky, která vypadala plnější jak kdy dřív. „To počasí je hrůza,“ zavrtěl nespokojeně hlavou, „pořád jen prší… je chladno. Může to něco znamenat?“ otočil se směrem k Noirovi, kterého si prohlédnul a následně hlavu natočil k hladině, která stoupala. Minimálně musela být o dost větší.

→ Bažiny

Naslouchal bratru pozorně. Rozhodně se chtěl přiučit o nových věcech, které by Faustovi do života donesly lahodné plody ovoce. Obrazně řečeno! Vše to bylo tak hezké slyšet a rád by tomu zrzek i věřil, ale… čekala ho spousta práce, kterou měl před sebou a taky fakt, zda on bude vůbec schopen magii v sobě probudit. Byly další a další otazníky, které chtěl zrzavý vlk zodpovědět, ale… ale jak? Jak to… no jistě. Musím ji prvně získat. profackoval sebe v myšlenkách, když se snažil najít jiná východiska. „Prv musím získat tu magii… musíš mi ji pomoc vybrat, potřebuju něco, co bude silné a dokáže mě to chránit. Havran říkal, že země, voda a vzduch jsou dle něj nejsilnější… Ale jak se budu bránit bleskům? Odfouknutím?“ tázal se Noira, který situaci moc dobře chápal a vlastně za to byl rád! „Nahý?! Prosím? No… vlastně máš pravdu. Mám pocit, že jsem ze sebe upustil většinu pozůstalé srsti. Jsem jako… jako bídák.“ zavrtěl nad tím hlavou a podíval se na zadní tlapy, které trochu začínaly ožívat, tedy, ne že by životem zcela zářily či zrály, ale… jen raději hlavu přesunul k Noirovi, který stále ochotně věnoval tolik pozornosti někomu, kdo ještě před nějakou dobou nechal jeho oko rozložit v žaludku. „Oba jsme takový nahý,“ vyslovil pak a drcnul do něj, „takže Wu? Fajn. Kdy tam jdeme?“ zeptal se ihned a brzy podíval směrem k Zátoce, která byla před nimi.

→ Tichá zátoka

→ Mangrovy

Podíval se na Noira. Pohled mu zamrznul jakoby cosi měl na jazyku, ale ta slova… netušil jak je vyslovit. „No.. takže většina se s tím prostě narodí? Tse,“ zavrtěl nespokojeně hlavou a snad se i začal ušklebovat, „pak mi řekni… jak vlk bez magie má vyhrát nad těmi, kteří s ní umí?“ otázal se. Možná to byla řečnická otázka a možná to byla otázka na někoho jiného, ale… mohl se zkusit zeptat Noira. „Co by mohlo ochránit mě jako vlka, který neumí nic? Mám trochu strach, že nedokážu ty magie tolik uchopit a budu snadným terče, když nedokážu ovládat tyhle síly. Teda. Chtěl bych, ale je to pro mě docela děsivá představa, že mě tim bleskem sejme znova. “ nebylo mu z toho zrovna nejvíc veselo a rozhodně se mu ta myšlenka nelíbila.
Brzy se dostali z Mangrov do další části blížíc se k místu, kde se to vše odehrálo. Kroupy ustaly a oni mohli klidně jít vpřed. „Vezmeme to přes tu zátoku a k jezeru?“ zeptal se, zatímco začínal zadní cítit o něco víc.

→ Zubří pláň

→ Zlaťák

Držel se tělem u Noira, kterému naslouchal a hodlal s ním zůstat alespoň nyní za dobře. Byl to docela zajímavý vlk, od kterého mohl dostat znalosti, a taky… mohl získat nějaké zkušenosti s magiemi, které by rád zkusil používat taky. Předpokládal, že on sám je bude používat hůře jak ti, kteří se s nimi narodili a bylo to pro ně typické.
„Vrátíme se tam, ale… chce to víc vlků a zároveň si musím získat nějakou ochranu, kdyby na mě někdo útočil s magií… připadá mi to občas složité.“ přemýšlel a možná nad tím začne přemýšlet hlouběji. „Jaké jsou všechny magie vlastně a co od nich můžu čekat?“ zeptal se náhle, když ho to tak napdlo… Bylo faktem, že Faust o spoustě z nich neměl zdání a doufal, že se brzy bude schopný naučit víc. „Spíš se neuměl ovládat… nestabilní.“ pokrčil by rameny, kdyby to gesto znal a následně se rozešel předními dál k místu, kam se brodili… Museli se vrátit. Začínalo to být horší a popáleninám to zrovna nepomáhalo. Nad tím jak bolely se ušklíbnul a následně se začal otáčet.
„Nevim hodně věcí, a tak je nechci už brát jako nutné. Je to moje nové já.“

→ Bažiny

→ Mělká pláž

Bylo mu podivné jít po boku Noira. Nikdy by neřekl, že mu bude tak moc blízko a bude s ním tak ochotně kráčet vpřed... „Abych nedorazil já tebe,“ zamručel nespokojeně Faust a následně pokračoval k jezeru, které je oslňovalo svým zářem. Zvláštní! „Hele, pojď, dojdeme támhle... nevím, že jsem tam byl, tak mi to připomeneš... navíc. Nechceš to už zapomenout taky? Je to dávno.“ zramučel k němu nespokojeně Faust, který už táhnul předníma k místu, které chtěl prozkoumat. byl sic silně handicapovaný, ale... byl i zvědavý. Mohli se tam skrýt a následně se vydat kamsi vpřed. Kdoví, zda to bude dostačující či na okraji Mangrov objeví cosi cizího. On sám si příliš nebyl jist, zda to zvládne a zda to byl dobrý nápad. Otupil bolestí a byl připraven nyní zařídit, aby tělo alespoň chvíli žilo bez ran do něj. Noir jej navíc ošetřil Plazivcem, tudíž... na tom mohl být už o něco lépe.

→ Mangrovy (přes Bažiny)

Podíval se směrem k Noirovi, kterého si začal prohlížet, zda to myslí vážně. „Ale jsou tam stromy!“ poznamenal, zatímco vnímal ještě brnění a podivné pocity v zadních nohou. Brzy se Noir se začal věnovat ošetření Fausta, kterému naflusal plazivec, a tak Noir dostal alespoň základní pomoc, která pro něj byla důležitá. „Děkuju.“ podíval se směrem k vlku a prohlédnul si ho. Děkovat někomu, kdo mu ještě před chvílí hodlal rozbít hubu? Tse!
„Do hor nezvládnu. Zatím. Šel bych tam, třeba se tam něco stane?“ otočil se směrem k němu a stáhnul uši, kdy si stále stál za svým a hodlal se, zatím, ještě odplazit k místu, které bylo alespoň kryté stromy. Do Zlatého lesa nemohl.. tam si docela netroufal! Brzy se Faust podíval k Noirovi, který jej držel liánou na pomyslném nosítku. „Pojď, to zvládnem.“ drcnul do něj hlavou, jelikož už mu začínala být zima a rány štípaly od ledové vody.

→ Zlaťák přes Baštu

Doplazil se postupně až sem. Místo u vody, kterou by dříve přijmul jako pomocníka, ale brzy pochopil, že jeho tlapy byly posety bolestí a nynějším strachem, který Faust uvnitř sebe skrýval co mohl. „A co tne plazivec?!“ opatrně si olíznul čumák a následně se podíval ke slané vodě, do které padaly silou kroupy. Šílenost. „Ty máš tu... tu magii ne? Tak to prosím vyvolej, Noire.“ třepal se od bolesti z padajících kroup a zároveň i z přicházející bolesti, která probouzela zadní. Začínal je i cítit. Konečně.„Už jsem se bál, že jsem přišel o ně,“ stáhnul nespokojeně uši a následně se podíval směrem k Noirovi, který taktéž dostal nějaké rány. Nohy... nohy, začněte! pobízel je a šedýma očima se podíval směrem k obloze, která do nich tak neuctivě útočila. „Támhle je les... Co se schovat zatím tam?“ otočil se směrem k Noirovi, aby alespoň po nějakou dobu přečkali než bude možnost se přesunout. Sám nevěděl, jak moc tlapy neposlušné budou a kdy se dostane do kondice, aby přešel dálku... Alduin mohl být kdekoliv.

→ Zlatý les

Faustovo tělo bylo plné bolesti. Začínala na vrchní části, kůže, kterou měl na tlapách popálenou mu připomínala dost nepříjemný moment, který prožíval ještě vteřiny před tímhle vším. Bylo to tak bolestivé. Puchýře, zarudlá místa a zatímco kroupy sypaly do jeho těla, on trpěl. Podíval se kolem, zda uvidí nějakou pomoc. Záchranu. Podíval se kolem, zatímco cítil jak jeho tělo je paralyzované. Tedy.. spíš necítil a sledujíc dopadající kroupy jen sykal nad nepříjemnou, nechutnou bolestí. „Ahh...“ vydechl s bolestí, tělo sotva cítil a zůstávaje ležet se podíval směrem k Noirovi, který mu byl v patách. „Nevíš, ne-nev-víš co s-s tím?!“ křiknul po něm, když mu tělem stále procházel ten nepříjemný pocit, který pouštěl Faustovi ty nejvíce nepříjemné pocity, které kdy cítil. Doufal, že to zmizí a nebudou s ním tyto rány do konce... To nemohlo tak být!
„No-Noire,“ vyjekl k němu, když se podíval na své tlapy a viděl ty zrůdnosti, které se děly na hřbetu předních nohou, „pomoc mi. Prosím.“ chtěl to zkusit olíznout, ale jakmile se jen trochu dotknul popáleniny, cítil bolest. Z nebes jej tloukly kroupy, déšť. Vše šlo proti nim.

Byl připravený na útok, hodlal ho držet za hrdlo a stisknout vší silou. Byl tak rozhořčen, tak pln negativních emocí, které začerňovaly jeho mysl... Šílenec. dost možná se Faust ještě chvíli zdržel u pohledu na žlutého vlka. V místě jakoby začínalo sílit pachů, které se nyní v místě prolínaly. Bobr nebude to, co si hodlal Faust z místa odnést. „Ah,“ vyšlo z tlamy flekatého vlka, který nestihnul dotknout se těla vlka s magií. Faust tedy před útokem uskočil, zatímco jeho srst se začínala ježit od momentu, kdy jeho tělem procházela energie, kterou sám prozatím nedokázal popsat, cítil tu sílu, jak jej nabíjí. Tohle je to, čemu vládnul? zatnul zuby, ostatní mohli vidět jak se vlk utápí v temnu, které pohlcovalo jeho mysl a převracelo realitu. Točilo ji, měnilo její význam. Samotný Faust nedokázal pochopit opravdový smysl toho, co se právě dělo. Až do chvíle, než se před jeho očima zjevila realita.
Energii vnímal. Vše smrdělo a brzy... brzy se místem začínal prohánět smrad, který přicházel z opravdového útoku Rhaaxina, který právě zaútočil na jeho tělo. Trefil se, pakliže útok směřoval jako samotný blesk, jenž prolétnul tělem a dokázal zrzavého zbavit srsti a popálit jeho kůži s nepopsatelnou bolestí. „Ah!“ vyjekl znovu, zatímco tělo zrzavého bylo během vteřiny jiné. Spadnul k zemi. Uvnitř samotného Fausta probíhal boj se samotným já. Jeho ego. On. Nepopsatelné pálení, které přicházelo s tím, jak se tělo začínalo dávat dohromady. Odkud rána šla? Odkud jej blesk probil? Co trefil? Bylo to jedno. Cítil jen a pouze silnou bolest, která mu byla způsobena zlatým vlkem. Začínal se cítit dezorientovaný, tělo ve vteřině nemělo. Brzy se jeho zadní nohy prolomily a zrzavý polovinou těla spadnul k zemi.
Podíval se směrem k tomu jedinému, kdo mu byl znám. Noir. Co se mu stalo? Jak na tom byl? Ale to už se intuitivně snažil při pomocí předních tlap dostat pryč. Okolní členové smečky museli mít jasno, že se Faust jen tak nevrátí. Dokud mu tlapy neslouží minimálně a následně se doufaje brzy vytratil pryč. Bez dalších interakcí?

→ Mělká pláž

Očima utekl na pár vteřin ke svému bratrovi, který během chvíle Faustovo hrdlo zachránil. On sám se rozhodnul využívat každé chvíle, kterou v případném souboji dostane. S velkou mocí je i velká zodpovědnost. procházelo mu hlavou, když si prohlížel žlutého vlka, který byl... i dle Fausta nestabilní. Sledoval ho, nechával mezi nimi proudit konverzaci, do které se přidala i cizí vlčice. Věnoval jí jen pohled, jelikož mu její slova připadala... zybtečná. On sám o sobě zběhlý v magiích nebyl. Nemohl tak bratru pomáhat v případných útocích, ale dokázal minimálně využívat své dovednosti a plný potenciál. „Všiml jsem si, že tady mistr hněvu začíná být vytočen jen z toho, že do něj vlk pošle pár slov... Vztekáš se takhle i doma mamince?“ rýpnul si, zatímco sledoval příchozí dění. Cosi se jiskřilo na hřbetu. Něco přicházelo a společně i s tím musel zrzavý vlk jednat. Byla to ta světla z nebes, která slýchával a rozhodně nevěděl, co vše dokáží způsobit... byl to však souboj a Faust nemohl nechat Noira ve štychu. Kdyby utekl... co by byl za bratra? zatímco se žlutý vlk věnoval slovy Noirovi, využíval příležitosti. Otočil hlavu k vlčici za ním, které zatím neměl důvod ublížit a následně se podíval do očí někomu, kdo právě útočil na Noira.
Stáhnul uši, srst se začala ježit či plnit energií a Faust jen se zamračením kouknul do žlutých očí. „Jestli ji chrání vlk s lehce nestabilním charakterem, pak přeji hodně štěstí,“ popotáhnul a ve vteřině využil momentu, kdy mohl žlutému jít po hrdlu, jelikož koukali přímo na sebe.
Využívaje své rychlosti společně s obratností se Faust svižně dokázal dostat pod hlavu. Počítal s případným útokem, ale taky tušil, že tak silný jako byl u Noira by vlk tak rychle po sobě nedokázal - nebyl znalý v magiích a jejich silách, pouze domněnka. Brzy se pokusil Rhaaxinovi chmátnout po krku, který pakliže trefil, dokázal se na něm silou držet. Neznal, jak energie fungují. Následně začal využívat i svou sílu, váhu a výšku, aby vlka pomocí pravé tlapy dostal k zemi. Dával do toho hodně sil a hodlal pomstít útok na Noira. Ten musel být rozhodně v boji taktéž dobrý, ale pravdou bylo... že tento vlk vládl, pro Fausta, něčím, co neznal.

Sledoval vlka, který byl nyní jejich soupeřem. Zrzavý vlk moc dobře věděl pro co si nyní přišel. Chtěl dva bobry a věřil, že cizince společně zvládnout alespoň na chvíli uštvat a následně využít chvíle. Netušil, zda byl na to silově jako oba, ale... minimálně museli mít přesilu pocitovou. Vlk nedával rozhodně znát strach, což... mohlo být trochu zvláštní, když na něj byli dva. Byla to další výzva a rozhodně ji nehodlal jen tak zahodit. Vzal tedy první část na sebe. Kroužíc kolem, sledujíc jeho zakrvácenou kořist. „Aby ti neukápla slina jak se vztekáš,“ ušklíbnul se a následně pokračoval pomalu blíže k němu, to ho ale Rhaaxin zastavil jakýmsi předmětem, který byl pro Fausta neznámý, „břídilové?“ natáhnul čumákem pach krve, na který se mu už teď zbíhaly sliny a on se tak moc těšil až tvory bude moct okusit. „To máš z toho chcaní,“ zaculil se, ač držel hlavu stále nad věcí, kterou mu žlutý vlk držel u krku, „měl bys dávat víc pozor.“ upozornil ho Faust, který se očima stále věnoval Rhaaxinovi, ač periférně vnímal i přítomného Noira. Syn Letce. Velevážený člen smečky, který ho rozhodně nemůže nechat ve štychu. Byli silní soupeři a rozhodně to cizinci nechtěli dát jen tak.

Musel se nad poznatkem Noira tak docela zasmát. „Ochcávat stromy,“ zopakoval to tak pro sebe, zatímco pokračovali v překazování činnosti a toho, co si zde členi cizího společenství udělali, „myslím, že tahle sorta bude nižší jak my… Vem si… proč máš nutnost si někam házet chcanky,?..“[/b] zamručel znovu a otřel se o další ze stromů, který byl poblíž vyběhané stopy, která se v místech nacházela… Území bylo dost možná o něco útulnější, ale na to Faust přihlížet rozhodně nemohl. Bylo to tak zvláštní, když si dobrovolně dvojice mladých vlků nechávala házet oštěpy do hřbetu a nechat si ublížit. Byli snad přesvědčeni svou sílou a nepřemožitelností?
Podíval se brzy směrem, odkud přicházel jiný pach… podobný tomu, co zde cítil z keře či stromu, kolem kterého se vlk protahoval. Byl to cizák a asi se vracel z lovu… To by tak Faust mohl využít a onu ulovenou kořist samci vzít. Rozhodně měli přesilu na počty a vzhledem k síle obou… spoléhal, že společně s Noirem najdou cestu k tomu, aby mu kořist vzali. Vlk byl zřejmě neznalý, a tak toho oba mohli využít… Fakt byl, že chaos neměl stálý pach a Faust se tak mohl snadno přimluvit k jiné existující smečce či zcela vymyšlené. „Hranice?“ zopakoval to slovo jakoby jej slyšel poprvé. „Nic takového tu nevidím… tedy… Tos chytal sám uhlíku?“ zeptal se vtíravým tónem Faust, který se následně začal dávat do pohybu a kolem cizince kroužit. Spoléhal i na svého bratra, kterému mohl věřit. Sic k sobě dlouho vedli nenávist… cosi se změnilo. „Jak ti vlastně říkají, uhlíku?“ tázal se a dále klidně pokračoval.