Příspěvky uživatele

< návrat zpět

→ Němé údolí

Nijak se k tomu nevyjádřil, a tak to i zrzek přešel. Brzy se přesunuli od jezírka do dalších skalnatých částí ostrova... Bylo to tu takové... asi pro Fausta i normální. On vlastně nikdy jinou zem nepoznal, a tak neměl z čeho příliš usuzovat. Bylo však už i lehce unavující... stále nahoru a dolu a zároveň je čekalo něco velkého, co se v následujících dnech jistě projeví i ve vztazích smečky, ve které byl. „Mně vždy z principu připadal nebezpečný oheň,“ popřemýšlel pár vteřin, „všichni se ho z principu bojí a budí strach... působí nezkrotně, ale čím jsem nad tím v poslední době přemýšlel... kdybych měl asi možnost, rád bych ovládal něco z těch co jsi zmínil... Voda nebo země... to mi připadá zajímavé.“ pozastavoval se nad tím a vlastně mu to přišlo i zábavné... nemusel by nic dělat! Jen by pomyslel a-. Takhle to asi nefunguje. napomenul se a podíval se od sebe do dálky zatímco nad nimi se rozpínala samotná obloha ukazující veškerá svá kouzla... Jeho nynější společnost mu byla příjemná a hodlal se rovnou i hloupě zeptat.
„Jak jsem se zmiňoval o tom, že jsem asi... nejspíš zapomenul,“ polknul, „dokázal bys mi víc přiblížit tu smečku, ve které jsem? Je to... je to hrozně potupný se ptát a uvědomuju si to... Milost mi už něco málo kdysi říkal, ale...“ a v tu chvíli se zastavil. Podíval se před sebe jako kdyby cosi spatřil a následně se podíval na černého. „Asi se bojim přiznat tohle. Abych nebyl vyvrhelem, kterej něco ve svých letech neví.“ otočil se k nebi, které začínalo s blížícím se lesem mizet. „Je to hrozně divný žít s tím, že zjistíš, že něco bylo a pak prostě... sám nedokážeš říct co. Nikdy jsem to nepřiznal... až v posledních dnech.“ ukázal naprosto cizému vlku svou největší slabinu... Proč?

→ Les Alf

→ Irisin ráj

Pokračoval s klidem dál. Přítomnost velkého vlka mu začínala být poměrně sympatická a tak nějak nelitoval, že ho při svém toulání potkal. Nasměřoval k němu vždy jen kousek tváře, která se otáčela krátce za pravým uchem aby černému věnoval alespoň trochu své pozornosti a nebyl tak úplně neslušný, ačkoliv... To Faust byl a byl vždy velmi neomalený. V posledních dnech byl o něco klidnější? Proč?
„Asi jsem se trefil,“ zvedl nad tím koutek a i se nad tím faktem musel sám zasmát, „souvisí to trochu s tvým bratrem. Prý jsem něco udělal, ale já nevím, že se to stalo. Tak jsme se trochu porvali.“ převrátil dramaticky očima a následně se ušklíbl směrem k jezeru od něhož se právě odrážely paprsky. Byl to zajímavější pohled jak na oheň... Ten měl za to, že je vždy úkazem síly... ale... v poslední době začínal o ohni mít jisté pochyby. Kdyby mohl vládnout něčemu, co by to bylo?„A... ač to nerad přiznávám,“ zamručel po zakončení svých slov, kdy se podíval vpřed, „co za živel ti připadá nejvíc fascinující?“ zeptal se tak mimo.

→ Furijské hory

→ Jižní hory

Dával mu pádné argumenty, kterým se Faust sem tam cukal... bylo to něco, co příliš nebyl schopný zodpovědět. Sám si nebyl svou slabinou jistý... a vlastně... jak ji vlastně zjistí? Každý se něčeho bojí. zopakoval si pro sebe a klidným krokem pokračoval pod noční oblohou vpřed. „Snažím se to v poslední době zjistit... zjistil jsem, že část mého života v mé hlavě nebyla uschována.“ přiznal tmavému samci a brzy se začali napříč horami přesouvat k místům, která byla zakrytá až ostřejšími hranami Severních hor. Byla to krásná místa... ta noc... Něco na tom bylo a Faust byl vlastně vděčný, že toho tmavého vlka na své cestě potkal.
„Ty máš z něčeho strach?“ oplatil mu otázku, která jemu byla asi i lehce nekomfortní. Její odpovědi se vyhýbal a zároveň čekal, že jeho odpověď by mohla být podobná. Promlčená. Nikdo zde nikoho k ničemu nenutil a zrzavý s tím byl smířený. Nedávné setkání s Cizačkou hnědého zbarvení ho naučilo prostou věc; prohlubovat svou skrytou zákeřnost v příjemných emocích. Zabalit ji. „Docela jo... rád bych šel s Noirem. Měl se mnou nějaký problém, ale ten jsme si už vyřešili... připadá mi jako příjemný protivník, a tak... kdybych proti němu mohl jít znovu.. vlastně bych si to i užil.“ olíznul si jizvu, kterou měl na levé straně tlamy přesně přes pysky. Nijak výrazná, ale stále ještě vonící železitým pachem, který na něm Noir zanechal.

→ Němé údolí přes Severní hory

→ Luka

Hlavu držel pod úrovní kohoutku. Čumák nesl o něco výše než byla zem a sem tam se na krátký moment pozastavil šedýma očima před sebou... Byla tam spousta neznámých, na které při jejich cestě mohli s černým vlkem v tento čas narazit. „Bojím?“ zopakoval otázku černého vlka a odmlčel se. Proč to někoho zajímá? ušklíbl se nad tím a podíval směrem k majestátně zelenému místu. Samozřejmě, že viděl sotva dopředu ale uměl ocenit i tu zeleň, která se začínala před jeho očima otevírat. „Faust,“ odpověděl černému vlku a brzy se podíval směrem k němu, „mám pocit, že jsem tě u toho jezera... alespoň krátce viděl.“ zadíval se jeho směrem jakoby i on sám nad tím faktem přemýšlel. Nebo se pletu?
Sám o sobě byl v jeho smečce poměrně hodně neznalý, a tak mu bylo trochu cizí se takto vyptávat, ale... zatím zjistil, že příliš nevěděl... Bylo příjemné alespoň základně najít nové znalosti a rozšířit si povědomí o něčem, co mělo být jeho součástí.

→ Irisin ráj

Vlk působil na Fausta jako přijatelný společník, se kterým by možná časem mohl prohodit i nějaká příjemná slova, která by mu dodala jistých... třeba i znalostí? Chvíli přemýšlel nad jeho otázkou, ale ne moc dlouho. „Už jsem něco málo prošel... chtěl bych se podívat k těm horám co jsou na pravé straně průsmyku.“ popsal mu přesněji místo, které doposud ještě nenavštívil, ač... v místních končinách se motal poměrně znale. Už je měl jistě proběhnuté z několika stran a za několik životních fází, které mu hlava vynechávala. „Můžeme vyrazit tam... vím, že jsem našel i nějakou rokli, ve které byla nějaká díra... tak třeba nás dovede v těchto hodinách na
nějaké zajímavé místo.“ pozvedl koutek do křivého úsměvu a brzy se bez váhání rozešel.
„Chladu se nebojím... naopak si teď užívám, že mi do zad nepálí Slunce.“ prohodil dodatečně k otázce vlka a následně se jen otočil hlavou směrem k samci, který asi šel za ním... v té tmě ho bylo sotva vidět, a tak se chvíli zaměřoval do tmy aby si obtáhl siluetu.

→ Jižní hory

Oba si nejspíš hleděli do očí. Zrzavý sledoval tmavou srst, která se proti němu rozpínala s modrými odlesky. Byl to zajímavý, mohutný vlk s velmi charakteristickými křídly na hřbetu. Měl tušení, že ho už viděl... nejspíš se u jezera jen sotva viděli a černý Fausta jen možná letmo nechal ve své paměti. „Hm,“ vydechl mu zpět a v tu chvíli se jen otřepal nad letícím ptákem, který mu začal oždibovat hřbet. Pár chlupů si vzala s sebou... světlé, zrzavé... kombinovala se spousta barev, které v noci byly mnohem výraznější jak tmavá srst cizince. Možná byli i podobně staří... ale jen možná, to si Faust nedovolil soudit a brzy se odhodlal přijít blíže. „Zpět k jezeru, kde bych měl být s ostatními... kam ty obře?“ odpověděl mu bez jakékoliv sebezáchovy a úcty k výše postavenému vlku... Možná mu jen tak tak docházelo, že se jednalo o někoho z Chaosu... Chaos. prošlo mu ve vteřině hlavou... ještě před pár chvílemi se rval s Noirem a nyní provokoval dalšího možného člena? Kdoví zda to byl opravdu on... to si potvrdí až odpověďmi pakliže se nebude jednat o lháře.
„Chci se ještě dnes v noci krátce projít... nějak mě zajímá co je v okolí.“ nastínil své následující plány a hlavu natočil k Dračímu průsmyku... Nyní tmavá část místa, do které jen marně hleděl a slepě hledal jak se do místa dostane. Nebylo to asi nejmoudřejší před příchozí událostí, ale on sám to v sobě cítil.
„Nerad bych promrhal příjemné teploty nic neděláním.“ pokusil se zahrát na vlka pózu a hlavu hrdě umístil do srsti na hrudi, kdy se jen tak křivě usmál do tmavého koutu, kdy se na černého ani nepodíval.

→ Ovocný lesík

Vydal se směrem k jezírku, které už bylo nějakých pár minut chůze od něj... Ten sladký háj byl poměrně zajímavou novinou v jeho životě, a tak se jen s klidem přehupoval skrz místní traviny směrem k domovině. „Měl bych se vydat zpět,“ přejížděla mu slova po jazyku, se kterými si rád hrával a brzy... brzy si povšimnul v dálce tmavé siluety, poměrně urostlé, „další cizák...“ zasyčel si pro sebe a provokativně pokračoval stejně k siluetě a jako kdyby mu svět patřil se hodlal kolem cizího obra proplést. Byl poměrně přidrzlý... jako kdyby mu jeho síla přelézala přes hlavu a on přestával vnímat, že není nekončící... vše bylo poněkud... přeplněné v jeho hlavě a přetažené za vlasy. Kdyby tak tušil, kdo onen vysoký samec je.
„Ještě bych se vracet nemusel-,“ a v tu chvíli se pohledem zastavil jen kousek od vysokého samce, kterého vlastně někde viděl... vlastně docela nedávno. To byl... „Zdravím, zdravím!“ vykřikl oprskle po vlku a stáhnul možná i na vteřinu ocas mezi nohy.

→ Les u Mostu

Pokračoval vpřed. Cizačka, kterou před nějakou chvílí potkal mu do hlavy prodala spoustu nápadů a myšlenek. Když na ní byl... hodný a laskavý... mnohem snáž se k samotnému vlku dostávalo a v jedinci to tvořilo jisté nutkání být vůči němu solidární. Nechtěl však vypadat všude jako chudák, a tak se vydal skrz Luka vpřed.
Hlavu nesl níže a hodlal objevit to místo, odkud cizinku viděl přicházet... Ten kraj byl opravdu velmi rozlehlý. Šedé oči se nesly místem dál a brzy se vydal směrem, odkud ji viděl přicházet. Traviny se ladně otíraly o jeho tlapy, jemně se nesly s nočním vánkem, který tančil ladnými kroky po jeho hřbetu. Sem tam střihnul uchem či se otočil za větrem, který se divoce proháněl kolem něj. Ten kraj byl... nádherný? na chvíli se zastavil, když ucítil sladké pachy, které by možná jednoho šimraly lehce v čumáčku.
Tlapy jemně tančily skrz stébla a drny, o které sem tam zavadil tlapou. Byl brzy v místním ovocném háji, který jeho srst provoněl sladkou vůní. Zvědavě se za tím příjemným rozešel a samozřejmě, že nenechal křovíčka bez ochutnání... bylo to zajímavé!
Cítil však povinnost se vydat směrem k jezírku... avšak... stále měl to nutkání. Co je tady kolem? pozastavoval se pohledem při cestě na Luka.

→ Luka

Podíval se směrem k vlčici, které se právě svěřil. Byla to zajímavá novina, která mu připadala poměrně naučná. Brzy se však v prázdném pohledu objevily další známky života. Odrážející hvězdy a šumivé listí kolem jakoby probudilo Faustovu maličkost, která uvnitř něj samotného vzbudila pravý, křivý charakter. Podíval se směrem k vlčici, pozvedl koutek. Jeho tvář nabrala toho křivého pohledu. „Myslím, že zrovna ty mi nemáš co radit.“ zamručel směrem k vlčici a následně se zvednul a zkrátka rozešel pryč.
Její slova... to vše co mu řekla bylo nyní jen součástí místa, ve kterém zůstávají vzpomínky.
„Moje budoucnost je víc než doposud byla ta tvá... naletěla si.“ zastavil se a otočil hlavu jen letmo k vlčici, kterou nechal nyní za svými zády. Faust musel nyní pokračovat vpřed... Jeho cesta vedla stále do těch stejných míst - smečka.
Chtěl se i vrátit za Noirem. Nyní byl o něco znalejší a samotného ho vlastně zajímalo... proč měl Noir tak hořká slova a nutkání Faustovi všecičko říkat. Co to vše vlastně znamenalo? Proč toho byla taková spousta? Ale prvně se chtěl podívat ještě na jedno místo, které doposud tak úplně nenavštívil...

→ Ovocný lesík přes Luka

Držel pohled upřený vpřed. Jednotlivé stromy jak lámajíc světlo působily o to víc majestátně než kdy jindy. Nikdy by neřekl, že v přírodě se nachází tak zajímavé věci... Okolní vzduch a všechno to zelené... bylo to něco nového, co Faustovi přinášelo do těla ztracené potěšení. Bylo to jako cítit nějaké nové pohlazení, které dříve nevnímal. Brzy se naklonil uchem k ní a začal jejím slovům naslouchat. „Spíš si připadám jako kdybych neměl už žádnou budoucnost. Občas nemám motivaci a nevím, co bych zde měl dál dělat.“ pokrčil by rameny a následně tlapou rozrazil odraz ve vodě.
„Máš odpor k vlastní rodině?“ stáhnul s nepochopením uši k hlavě a podíval se na ni. Víčka byla lehce přizvednutá do tázaní, které potřeboval od vlčice zodpovědět aby věděl, co tím přesně myslela... Měl nyní spoustu chutí Odeliah jakkoliv zradit. Udělat cokoliv, aby jí mohl nevděčně vrátit to, co se zde nyní stalo... Byl tomu tak blízko a chtíč začínal být větší a větší.

Prázdný pohled byl nyní pustější než kdy jindy. Šedé oči se zalívaly podivnými emocemi, které zrzavý zdravil prostým „ahoj“. Byla to ta podivná chvíle, při které hleděl sám na sebe a okolní slova byla jen jistou útěchou či možností vykročit vpřed. Donutila ho však Cizinka naslouchat. Ladná volba slov a umění taktně pozorovat emoce jiných byly její evidentní sílou. Vnímal jak si hraje se slovy na jazyku, jak je vypouští jaké lodičky na širé moře a čeká, zda nějaká z nich zasáhne bouře.
On jim dával jisté světlo, které dávalo okolí pocit, že na lodičkách ještě někdo žije. „Připadá mi, že osud každého z nás se před námi stále mění... asi to je součást života, že stále poznáváme co se v nás skrýva.“ opatrně vyslovil ta slova, která v něm dřímala už nějakou chvíli a chtěl jimi podpořit i její znalosti. Byly to chvíle, které poznala jako starší vlčice a jemu mohla přenést jistá moudra a znalosti, která on od svých rodičů nikdá neslyšel... Kdo vlastně jsou? Kdo je můj otec a matka? projelo jeho tělem jako bodný nůž, který do šedých očí začínal vkapávat průhledné kapičky.
„Matka... tu já neznám. Vlastně ani otce... netuším, kdo jsou mí příbuzní, akorát vím to, že... že znám Milost, to je má Alfa. Znal jsem i nějaké jiné vlky, ale jen matně... Máš nějaké blízké tady na ostrovech?“ zeptal se Faust, když se nad tím zamyslel... On znal ostrovy jako rodné místo, alespoň si nevybavoval jedinou vzpomínku, která by jej zavedla mimo ně.

Naslouchal těm zvukům, které se právě pronášely jeho ušima. Byly tak charakteristické a přínosné... Slunce začínalo mizet mezi stromy. Jednotlivé větve začaly lámat světlo. Jednotlivé doteky světla procházely kolem dřeva, které v onom světle měnilo svou texturu. Brzy začal zvedat svou hlavu a podíval se přímo k vlčici, na kterou ještě malou chvíli před tím zkoušel své silové dovednosti. „Je zvláštní mít jinou cestu než ostatní,“ přiznal k ní, „nevím kdo jsem.. prakticky netuším, co se vše dělo před tím než jsem se probudil na té louce.“ přiznal k vlčici jako kdyby právě přiznal svou největší slabost. Vařilo se to v něm. Bylo to jako najít něco ztraceného, ale stále nemohl dostat ten usedlý prach z té knihy aby přečetl název. „Připadám si ztracený... jako kdybych dělal něco, co vlastně nejsem já.“ pokračoval důvěrně k vlčici a celou tu chvíli ji jen sledoval.
„Jak dokážu očistit něco, co sám neznám a vlastně... nevím ani co sám od sebe očekávám? Připadám si jako tělo bez duše, které jde za tím, abych byl úžasný.“ stáhnul uši k hlavě a křivě se usmál do vody, která tekla kolem jeho tlap. Opět hlavu začal přibližovat k ní a opatrně do hladiny šťouchnul špičkou čumáku. „Jak si se naučila žít sama se sebou?“ zeptal se zcela náhodně.

...Ztracený...
Slovo, které Faustovi nyní cinkalo v uších jako rozbitá zvonkohra. Všechny ty vysoké tóny, které procházely jeho tělem... vše pro něj bylo v nynějším světě ztraceným a silně zmatený. „Ztracený-,“ zopakoval slova k Cizince a následně se podíval co dělá. Pohled měl více prázdný jak kdy dřív... Něco mu v životě chybělo a on sám zatím netušil o co šlo. „Zkusil,“ olíznul bílé zuby a podíval se za sebe, aby případně zkontroloval okolní situaci, „mám odvahu i sílu... ale zjistil jsem, že ta síla a odvaha nikoho nezajímá.“ zavrtěl hlavou a následoval ji směrem k toku. On sám se však vydal vpřed do něj a začal v něm máčet své tlapy. „Pochyby jsou tím, co vídám na každém kroku... Nevím kdo jsem.“ vydechnul a následně přiblížil hlavu k hadině, aby v jejím odrazu, díky světlu, viděl blíže sám sebe. „Nemám schopnosti jako ostatní, kteří se narodili s vrozenými magiemi.“ a jemně tlapou odraz zkoušel odehnat. Bylo to jako kdyby prvně v životě viděl opravdovou stránku sám sebe. „Všechno se mění... i já se změnil.“ a podíval se směrem ke své srsti, která dříve byla v béžových odstínech... „Chtěl... nevím ani jak jsem se k ní dostal.. Připadá mi, že jsem zažil část života a vůbec o ní nic nevím... Občas se jen najde někdo, kdo mě už zná, ale já jeho ne.“ začal si stěžovat a následně začal pít.

Vlčici dokázal dostat na zem, ale byla to stále živá bytost, která uměla okolí dávat dostatečnou vzpouru a nutit jej, aby si uvědomoval své postavení. Zrzavý ji ihned pustil. Hlavu vznesl do vzduchu a začal si ji prohlížet. Probudil v ní zlost. Hněv... to co se skrývalo uvnitř její maličkosti a on mohl vnímat i pravou tvář jejího charakteru. „Nikdo nemá v zájmu tě zastrašit,“ obnažil bílé zuby. Hlavu položil do chundelaté srsti na krku, podezíravý pohled mířil přímo k Odeliah a tělo držel ve spořádaném sedu jakoby ji tím varoval. „Nemám v plánu ubližovat někomu, kdo je slabší.“ lehce ji podcenil a pokud by po něm vlčice nyní vystartovala - neměl by se čemu divit. Byl sám ztraceným a zastrašeným jedincem, který každý svůj souboj prohrával... jeho maličkost byla ztracená sama v sobě a on jen těžce vnímal, kde ji najít. „Nemám potřebu ti ubližovat.“ nakonec vydechl a pohled stočil k vlhké půdě do které více zaryl své tlapy. Změnilo se něco. Cítil, že se uvnitř jeho těla cosi rve a trhá na kusy. „Jsem ztracený sám v sobě.“ vyslovil nakonec k Odeliah a podíval se k ní. Nedivil by se, kdyby z jeho změn nálad byla zmatená... on sám nevěděl co vlastně chce.
Byl křivý, nedalo se mu nikdá věřit a každé slovo mohla být další vznikající propast. „Chtěl jsem vám přinést domov a místo, které by se o vás mohlo postarat. Mně by to dalo lepší pohledy od ostatních.“ olíznul suchý čumák a brzy se podíval směrem k řece.

Naslouchal tichu, které protrhávala tekoucí voda. Jednotlivé kapičky se začaly unášet jedním jediným směrem. Opatrně se šoupaly kolem kamenů, hlíny a braly nutné a potřebné pro okolní organismy. Sám se do těch kapek zahleděl a nacházel v nich pár minut jisté útěchy, která mu přinášela něco nového. Bylo to osudové setkání, při kterém si měl uvědomit fakt, že... že vlastně není už tak docela sám a ta slova, která byla Noirem řečena... Co na nich byla pravda?
Brzy se však otočil směrem k cizince, která mu dělala společnost. Nasál její pach a jako kdyby její tělo bylo průhledné se začal dívat směrem k její hlavě. „Nechtěla nové spojence,“ zopakoval naivní slova a brzy se k vlčici dostatečně přiblížit, mohla chňapnout a mohla se bránit, „budeš mít nouzi, kdy ti půjde o život a sotva se nadechneš. Bratři a sestry by se o tvou maličkost postarali vřele,“ začal šeptat k jejímu uchu a pakliže o něm šla zuby, schytal to. Faust se však brzy začal chovat poněkud dominantně.
Vnímal, že by vlčici mohl ublížit a i skrz svou nynější novou sílu, kterou stále ještě úplně neovládal, se začal k cizince blížit a tlačit ji k zemi. Chtěl získat ten pocit, při kterém jí dokáže nahnat strach a nabízet jí jediné odpovědi. Zbláznil se? Co se mu dělo v hlavě?
Dospíval. Byla to fáze dospívání, při které jako šílený začínal vnímat jistou změnu sám na sobě. Mohl všem říct co chtěl a oni se v těch slovech mohli začít ztrácet. Co skrýval? Co byla jeho tajemství? „Chaos je rodina, která se nebojí ztratit. Jediná věc, která je součástí chaosu... pakliže smečku opustíš, budeš navždy nepřítel.“ a opatrně ji strčil na zem. Nechtěl jí ublížit, ale... dělalo mu dobře mít navrch nad slabšími. Něco si kompenzoval?