Příspěvky uživatele

< návrat zpět

→ Tajné ostrovy

Faust pokračoval v jejich cestě. Zelený les začínal objímat obě maličkosti, které se ponořovaly dále do hlubin lesa. Bylo to místo, které se začínalo barvit jinými energiemi a pocity. Jako kdyby zde vnímal, jemu, něco blízkého, co sám chtěl vždy poznat. Zavřel na chvíli oči a zastavil se. Snad jako kdyby v jeho duši nacházel zapomenutý klid, který si dlouho potřeboval dopřát... Snad jako kdyby měl opět upadnout do toho dlouhého spánku, ve kterém se jeho myšlenky dostávaly do podivných hlubin... Mysl měnila svou formu a Faust... zapomínal. Jeho minulost se stávala skrytou. Byly to ty chvíle, které někde hluboko uvnitř sebe měl, ale... musí až někdy v budoucnu naleznou vhodnou chvíli je probrat.
„Brzy budeme u vody.“ oznámil tak mimochodem, když se dal znovu do pohybu a začal očima pozorovat povrch. Vyschlá půda i koryta... Byla to ta méně příjemná část jejich cesty, ale tušil, že řeku zde jistě někde zahlédnul. Jeho oči se začaly plnit třpytem, který odrážela vodní hladina chvíli od nich. Cítil, že vzduch je chladnější a zároveň se jim dostává mnohem příjemnějších nádechů, které jsou přinášeny samotným lesem.
„Nechci ti ten Chaos vnucovat... ale dá ti to zázemí a hodně svobody.“ řekl k ní a otočil i hlavu, kdy si prohlédnul její maličkost. Hodila se mu tam... Měla takový ten přidrzlý nádech, který Chaos vždy potřeboval a navíc... Budou mě mít radši, když někoho přivedu... A ještě bude k něčemu. spokojeně vrněl myšlenkami nad tou představou.
Hlavu otočil brzy vpřed, když se jeho tlapy začaly dotýkat o něco vlhčího povrchu. Asi se blížili?

→ Luka

Pomalu se s Cizinkou blížily do míst, která se začínala hemžit vlky. Faust si povšimnul okolních jedinců nejen díky pachům, ale... tak trochu ho místní dění zaujalo. Byla to však situace, ve které by se nerad nacházel, a tak se rozhodnul změnit lokaci... Tu ho to i trklo. Voda byla v nedalekém lese, který byl jen kousek od Chaosu. „Nevím... jak se definuje kutl,“ přiznal a zastavil se na pár vteřin kousek od skupiny vlků, kteří zde postávali, „řekl bych, že zde něco dělají.“ a převrátil očima. Ten fakt byl velmi zřejmý.
Faustovi oči projely nynějším místem a začaly vyhledávat v končinách nové věci... S Odeliah stáli na jednom z kopců, který byl blízko ostrovům, které se rozpínaly pod nimi. Bylo to velmi výrazné území, které mu utkví v paměti... Byla zde i sešlost, o které bude Faust dále informovat. Hodně vlků na jednom místě? To není jen tak.
Kéžby zde nyní viděl svého přítele Rytíře... mohl by mu o tomhle všem povyprávět... Až náhle otočil směr jejich cesty. „Chaos tě přivítá jako jednu z sester. Budeš mít početnou rodinu, která tě uvítá s nadšením kdykoliv tě uvidí... Dostane se ti uznání.“ podíval se prázdnýma očima na cizinku a následně se rozešel k lesu, který se rozpínal nedaleko odsud.
„Sladký tok je v lese, popletl jsem cestu.“ ale nepopletl... To místo chtěl už dávno najít a projít.

→ Les u Mostu

Byl si sám sebou v jednu chvíli tak jist, že začínal sám o sobě během pár vteřin pochybovat. Bylo to podivné… dvě sklenice a voda v nich se stále přelévala z jedné do druhé. Tělo mu hřálo podivnými pocity, které možná začínal poznávat… Uměl jim dát jméno a sem tam je zazdít, aby se tvář křivila do jiných emocí, než mluvila jeho vnitřní stránka.
Cizinka. Byl to nový název pro někoho, koho sotva poznal a rád by jej naverboval do temných krajů... Byl by jistě hned o něco více žádaný! „To znělo zajímavě,“ přiznal jí a hlavu uložil do srstnaté náprsenky, „rád tě budu doprovázet ke zmíněné řece či jiné vodě… Třeba si cestou uvědomíš, že Chaos a toto místo ve jméně chaosu, ti je souzené.“ křivě zvedl koutek a následně i své tělo. Moc nevěděl, kam jít, ale… bylo tu jedno z míst, kterých si cestou zvládl povšimnout. Mohla by to být zajímavá zastávka a navíc… ještě tam sám tak úplně nebyl. Třeba… třeba s Cizinkou najdou další zajímavé věci. „Kousek odtud je hodně vodních toků… viděl jsem to místo jen z dálky, tak můžeme zkusit to.“ přemýšlel nad tím hlasitě a brzy se vydal vpřed.
Stébla trávy začala jemně hladit jeho tlapy, které do ní tak jemně a citlivě pokládal. Hlavu nesl hrdě vzpřímenou s naprostým rozhledem a dokonce… ukázal Cizince i svou slabinu; hřbet, který měla nyní přímo přístupný a připravený k případnému přepadu. On sám nad tím nepřemýšlel – ten fakt mu unikl.
Pokračoval tedy vpřed. Směrem k ostrůvkům, kterých si při svých cestách zvládl povšimnout. Co tam mohlo být tak zajímavého?

→ Tajné ostrovy

Všimnul si její reakce a ve vteřině jí uhnul. Odmítal získat další otázky na své tělo v podobě jizev. Sledoval ji, pečlivě si přejel po jejím těle a následně uznal, že by bylo vhodné od ní ustoupit a dát si na samici větší pozor. Následně nasál její pach a nechal si jej pořádně zarýt do paměti, aby případně věděl a následně si olíznul krvavý pysk od Noira, který jej způsobil. „Vypadáš exoticky, sám jsem soudil, že v místních končinách budeš cizinkou, která sotva poznala zdejší vzduch...“ pokusil se působit zajímavě, kdy se následně usadil kousek od ní a sledujíc ji se následně začal zamýšlet nad slovy, která mu řekla. Jeho koutek začal s příchozí myšlenkou padat do křivého úsměvu, který k němu tak nějak seděl. Ten prázdný pohled se následně zaryl do jejích očí a začal hledat vhodná slova, která by jí mohl dále věnovat. „Děkuji ti za kompliment,“ pozvedl koutek a následně se ohlédnul kolem sebe, „Chaos by tě právě zajímat mohl... nechci tě k ničemu nutit, to je jediná věc, kterou odmítám dělat. Chaos by ti dodal moc a jistotu na těchto ostrovech... Rád tě seznámím.“ stáhnul uši k hlavě a povznesl ji k nebi sledujíc jak se mění. Začínalo být silné dusno, které nebylo příliš příjemné na setrvání na rozlehlé pláni... Mohli by se projít a Faust by ji mohl přesvědčit. „Nechceme se projít? To počasí... je to spíše na trávení času někde u vody.“ zeptal se s klidným tónem a následně si olíznul ret.

Když se k cizince pokusil přiblížit, cítil jen podivný pach, který mu cosi připomínal. Byl velmi charakteristický... snad jakoby jeho vůně proplétala lesní porost, porůstala je a jemu samotnému připomínala cosi známého. Co to je? tázal se sám sebe, když její pach udeřil do jeho světlého čumáku. Rozhodně ji zde nikdy neviděl a rozhodně tuto vlčici potkal zcela poprvé. Působila jako prostý cizák, který Faustovi přinášel do obličeje mnoho skrytý otázek, na které hodlal najít odpověď.
Jeho tělo se bez váhání pohnulo směrem k cizé, která se právě skrývala mezi stébly. Moc dobře o sobě oba věděli a on jí hodlal ukázat svou křivou stránku, která měla protivně ostrý záhyb s ostrým písmem. Snažil se takto působit a najít v ostatních touho po jeho maličkosti... Byl možná narcisem? Možná začínal být příliš sobecký? To byla smršť otázek, které Faust začínal nacházet při pohledu na cizou vlčici.
Rozešel se směrem k ní poněkud rychlejším krokem, který by jednoho mohl vyděsit. Hodlal jí věnovat svou pozornost, a to i z důvodu, že jej setkání s cizinkou zkrátka lákalo. „Neměla bys víc bázlivá k cizím, kteří znatelně jsou silnější než ty?“ zvednul hlavu a drze jí začal tykat. Věkový rozdíl být mohl znatelný... minimálně Odeliah jej mohla cítit a vnímat z jeho mladých rysů a rychlého přemýšlení. „Odpočinout si jistě můžete, ale si pro tuhle louku příliš nápadná- jeden by po tobě očima přešel snadno... Jsi poblíž míst, která by ti v blízké době nemusela udělat úplně dobře.“ začal svým tónem hlasu kroužit pomocí kroků kolem těla cizinky. Kdo byla? Co by mu mohla přinést? Faust začínal skrývat svou slabou tvář pod maskou hrdého a neohroženého samce.
Jeho pysk byl stále poraněný od nedávného souboje, avšak krev, která z něj ještě před chvílí tekla v tenkým čůrcích... byla již ztracena a zastavena.. „,Nebo máš snad dost odvahy na to získat místní přívěť ve jméně Chaosu? Tyto končiny jsou součástí onoho žijícího tvora, který se probouzí v každém z nás.“ začal k ní zvědavě strkat čumák aby si očichal pořádně její pach, byl drzý.

Výplaty Červenec
Jméno vlka: Faust
Počet postů: 7
Postavení: Sigma
Aktivita pro smečku: Zesílení ve svatyni, poznal se novými členy a zúčastnil se srazu.
Krátké shrnutí (i rychlohry): Cestoval, následně potkal Thiu, se kterou se vydal na sraz a tam se seznámil se členy. Začal tam problém mezi jím a Noirem.

→ Křišťálové jezírko

Krev z pysků se již začínala vytrácet. Tělo zregenerovalo a on sám měl náhle trochu více sil a možnosti pokračovat kamsi vpřed. Vlastně tak docela tušil, kam by nyní měl zamířit... Někam dál od smečky a vyhledat toho podivného vlka, který jeho srst zcela změnil. Musel zesílit. Faust si jednotlivá fakta uvědomoval jak nikdy dřív... Musí zesílit, aby mohl začít stačit svým bratrům a sestrám. Musí se jim naučit stavět a hlavně... musí se naučit postavit sám sobě.
Hlavu nesl pod kohoutkem. Místem se pronášel jistý železitý zápach, který mohl na zrzavého vlka poutat pozornost okolí. Časy se měnily. Věci pro něj přestávaly být kladné a Faust musel najít možnou útěchu či možnost, jak svůj osud začít i měnit. Chtěl najít novou cestu jak najít sám v sobě to, co uvnitř sebe skrývá již několikátým rokem života.
Okolní vzduch byl dusivý svou vyšší teplotou. Jeho srst zatím zvládala izolovat skvěle, a tak se příliš Faust netrápil hledáním případné vody. Opatrně se rozešel směrem k Ovocnému lesíku, když tu si povšimnul cizinky. Hnědý hřbet s charakteristickým zbarvením ho ihned zaujal. „Co zde pohledáváš?|“ křivil tvář a statně se proti cizince začal stavět.

Sledoval svůj odraz ve vodě nějakých pár minut. Oči měl mnohem více vyhaslé jak kdy jindy a nakonec... zvednul své tělo a podíval se směrem ke dvojici známých, která se zde zatím stále nacházela. Prohlédnul si znovu tvář Noira a následně se rozešel směrem od jezírka, které bylo ušpiněno jeho krví.
Místem se prohnal jakýsi divný pach... někdy ho snad mohl i cítit, ale jen jej zaštípal v čumáčku a následně se odhodlal rozejít pryč. Bylo na čase se vydat dál do míst, která zatím Faust neobjevil, že jich byla spousta. Brzy se klidným krokem odhodlal zmizet. Vše mu v hlavě začínalo jít do prapodivných otázek, na které neměl tak úplně odpovědi. Byly to chvíle, které jemu samotnému nedávaly smysl a učily je něčemu novému. Musel si toho ještě spoustu a spoustu uvědomit. Byl sic dospělý, ale... nebyla to jediná věc, kterou si začínal uvědomovat.

→ Luka

Zrzavý byl nyní pod Noirem, kterému prázdnýma očima hleděl do těch jeho. Byl zadýchaný, v místě se táhla železitá pachuť a on jen zrychleně vnímal toho protivníka před sebou samým. Vycenil naposledy zuby, když mu po tlamě začala téct vlastní krev a brzy se vymanil ze sevření velkého protivníka, kterého taktéž zrovna nešetřil. Thia na ně během jejich pranice několikrát reagovala, ale... Faust zkrátka zalitý adrenalinem sotva slyšel slova Noira. Byla to nová zkušenost pro zrzavý, flekatý ksicht, který nyní byl polit vlastní a možná i Noirovou krví. „S tebou jsem neskončil,“ zavrčel k němu a nechovaje žádnou úctu stáhnul uši k hlavě - neměl ponětí o jak postaveného vlka se jedná - „sotva jsem začal.“ stáhnul kůži do agresivního výrazu, který se prolil obličejem. Byl na pohled velmi protivný a rozhodně se s Noirem nebil naposledy.
„Tam si to klidně s tebou bratře,“ to slovo řekl velmi neúctivě, „zopakuji a budeš tentokrát ty ten, kdo pocítí vlastní krev.“ vyjel směrem k Noirovi, na kterého už by znovu startoval, ale brzy ho dostal pach Corine, která se na dvojici stále dívala a on si tak nechtěl udělat ostudu. Začal následně opatrně otírat krev o trávu a brzy si šel sednout blíže k jezírku, u kterého začal ránu chladit. Dělal to nějak přirozeně. Neměl nyní chuť se moc bavit, a tak seděl opodál.
Hlava klesla k průzračné hladině, do které se začalo míchat pár zbloudilých červených bludiček s tekutým obalem. Chvíli se jen díval sám na sebe a následně hlavu strčil opatrně k jezírku, tlapou si ji začal nešikovně otírat a sem tam se i napil. Naježení již vymizelo a možný adrenalin začínal též.

Přišla rána z levé strany od Noira, který svou silou dostal Fausta od jeho boku, u kterého se celou tu dobu držel. Z tlamy mu tekl čůrek krve, vlastní, byl pár centimetrů od jeho protivníka, který byl rozhodně silnější a znalejší v boji. Faust se tedy začínal vzpamatovávat. Zatřepal hlavou, rozmrkal. V tu chvíli získal Noir jistě čas, aby na zrzavého jakkoliv zaútočil, a pokud se tak stalo, Faust využil své mrštnosti a uskočil.
Prázdnýma šedýma očima si prohlížel toho vlka před sebou samým. „Máš dost?“ pokusil se ho lehce vyprovokovat a vzít jeho pozornost na to, že bude chtít rozvést konverzaci. V tu chvíli se však rozeběhnul a přiskočil k Noirovi, který měl nyní dost volných míst na útok na Fausta. Ten se snažil Noirovi dostat za krku, aby ho stáhnul k zemi, kde mu hodlal vrátit to vše. Byl v sobě tak rozčílen, byl uvnitř sebe tak plný zlosti, že nakonec mu podklouzla noha a spadl sám na zem.

Faustovi se zatmělo. Jeho strach nabíral na intenzitě společně s návalem adrenalinu. Byl neomalený a drzý! „Kdybych nebyl, asi bych zde nestál,“ zavrčel a když Noir zaútočil po tlamě, pokusil se mu uhnout, ale byl lapen. Měl však volné tělo, ač bolest byla velká odhodlal se pokračovat v jeho činu. Hlavu začal tahat od Noira aby si získal prostor a pakliže se mu povedlo vyhoupnout z rvačky s oděrkami na čumáku. Pokusil se obratně poskočit vedle, aby mohl jít tmavému po krku. Bylo to riskantní a rozhodně ho nechtěl zabít, ale zasloužil! Pitomec. Faust se tedy atleticky dostal k boku Noira, kdy se pokusil ho ze strany svalit k zemi. Sílu měl menší, ale mířim mu hlavou přímo pod přední tlapy, které hodlal podkosit a následně mu za doprovodu vrčivých zvuků začal chňapat po maličkosti. Cvak cvak cvak! Ozývalo se. Faust sebou i škubnul a zkusil se Noirovi zakousnout do slabiny u přední končiny. Pokud se mu to povedlo, tak držel a za kůži velmi nepříjemně zarýval své tesáky. Těžko říct, zda už na něm Noir nehodlal ležet či mu dával rány jinde. Pokud přišel útok do boku Fausta, pokusil se jej kopnou tlapou kterou velmi neohrabaně vyhodil do levé strany kde měl Noirovu hlavu.

Sledoval ho šedýma očima. V jeho těle se hřála krev až začínala jít do bodu varu, on sám se cítil poměrně vytočen a zároveň... Byla zde Thia, a tak se mohl ukázat! Hloupý mladý vlk, který se nechal vyprovokovat dalším mládětem chaosu. „Dovoluji, nic z toho co jsi zatím pověděl... se nikdy nestalo.“ zavrčel k němu, hlavu nechal vysoko postavenou společně s ježící se srstí, se kterou mířil směrem k černému vlku se světlým hřbetem. Bylo na čase mu ukázat, že se opravdu mýlí!
„Nemám z tebe strach,“ zavrčel, čímž mu začínal dávat najevo, že se přibližujícím soubojem souhlasí, „rád si to vyříkám s někým, kdo očerňuje ostatní a má potřebu křivdit druhým.“ zavrněl ta prašivá slova, ale... když Noir zmínil boj - lehce se mu roztlouklo srdce - bál se. Měl uvnitř sebe strach, který doprovázelo cosi neznámého uvnitř Fausta...
„Dostaneš tak či tak, rád tě toho ušetřím.“ zavrtěl hlavou a lehce se odtáhnul od Noira, čímž mohl dát najevo strach. Suše polknul, hlavu držel tak podivně zvedlou.... tělo se možná chvílemi lehce chvělo. Adrenalin, strach? Proč?
Kde je Rytíř? Kde je Rytíř? volajíc kolem sebe, marně.

Zrzavý byl vděčný, že si jej povšimnul druhý zrzek. Dallius. Faust by se býval zapojil do konverzace více, ale... nebyla možnost. Nyní mu před maličkostí stál tmavý s maskou, měl na hřbetu bílé fleky a na tlapě zelený znak. Opomenul by býval i zajímavou věc na krku, která se zrzkovi začínala líbit. „To je fajn, ale já o tobě slyším opravdu poprvé.“ odseknul drzým tónem. Nebylo mu tohle příjemné.. O čem to mluví? stáhnul uši k hlavě, šedé oči skřípl mezi víčky a sledujíc cizince si drze olíznul čumák společně se zuby, které mu beze strachu ukazoval. Byl hloupý, ale... taky už ne malý a slabý. „Nikdy jsem o tobě, Noire, neslyšel a opravdu nemám ponětí o čem to tu povídáš... Vymýšlíš si? Zkoušíš být zajímavý?“ začínal si nabíhat drze a ač byl nejspíš menší jak Noir, vytáhnul se co nejvíce do výšky aby proti cizákovi se stříbrem místo oka začal dávat možnost strachu. „Nic a nic a nic! Nikdy jsem tě neviděl... proč mi vnucuješ nějaký tvůj hloupý vymyšlený příběh? Chceš být zajímavý a zaujmout?“ rýpal do něj čím dál tím více. Začínal si dovolovat, možná by i neomaleně vrčel... Svatyně Faustovi nechala narůst svaly, ale zmenšila mu jeho kapky rozumu na páru, která pomaličku odcházela.
Aura pro Noira byla viditelná a zřetelná; Faust nic nevěděl, netušil. „Máš problém a předvádíš ho zde? Aby si tě všimli?“ začal startovat a lehce vycenil zuby sledujíc ksichtík před sebou.

A nastalo naprosté ticho, při kterém nikdo z pětice neměl co říct... ani strýc Rufus a ani nebojácný Norbert.. Maru a Šmudla se kryli za dvojicí nejurostlejších členů skupiny. Atmosféra začala houstnout. Ten podivný pach z tlamy mohutného samce ledního medvěda, který jako zimní vánice přistál každému v tváři. Mezi všemi byla náhle zima, jako kdyby se vše změnilo v ledový kraj, který obklopil jen onu pětici... Heřmánek se skrýval mezi tlapami, Mráček se raději ani neukazoval. Zůstali v tom ledovém momentu jen oni tři... bylo to tak zvláštní, bylo to tak nelogické... Špitajíc jako myšky by si možná dovolily před neohroženým obrem více kdyby jeho oči barvené cukrátky nezalily i jejich duhovky a nepřeměnily barvy.
„Cedule vás evidentně nezajímá,“ vydechl mezi hrozivými zuby, které stále obnažujíc hrdě ukazoval jako kdyby neuměl nic jiného, „co tu otravujete v tuhle dobu? Co vás to napadlo?“ vyzvídaje přibližoval hlavu postupně po jednotlivých členech skupiny, kteří sotva samci dávali neochotně odpovědi. Rufus si už býval odkašlal, ale sotva našel vlastní střepy rozumu. „Býval bych si na vás dával pozor, ale... když nemáte zřejmě žádný větší důvod... pozvu vás alespoň dovnitř,“ vydechl dramaticky, „rok od roku vy vlci jste mnohem horší... víte, to bych-“

Zrzavý si nabíhal sám sobě na vidle. Byla to tvrdá realita společenství, ve kterém se nacházel a v nynější chvíli se jako hrdinná stránka začínala přít s tím, že by se měl předvést před Milostí. Byla to podivná chvíle, při které se tak trochu zkoušel zapojit mezi ostatní... byl to podivný boj, který sám v sobě sváděl. Mohlo to být i zřejmé na jeho vizuálu, kdy sem tam přešlápl, střihnul nervózně uchem či koukal tak nejistě po všech... byl v této smečce cizákem, který se špatně dostával do své role a uvědomoval si svůj post. Byl nic.
Náhle se však vynořila ta tmavá vlčice - Thia -, která jej přizvala k seznámení. Nechtěl příliš odporovat, a tak se vydal jejím směrem. „Jo... jo rád!“ a už se chtěl blížit k ní, když tu se zjevila poměrně vysoká stavba, vlk, který jak kdyby vykročil směrem k zrzavému, který si jej prohlédl. (Kdo to byl?) procházelo jeho hlavou, zatímco si vlka prohlížel... nic neřekl, byl jako tělo bez duše, které Faustovi něčemu bránilo a on to v něm neviděl. „Zdravím,“ olíznul si čumák, „vás taktéž jsem nikdy neviděl, jsem Faust,“ kývnul k němu a pokusil se nadhodit úsměv. Byl bohužel příliš křivý na to, aby onoho cizince pozdravil upřímným úsměvem. Čekal chvíli než cizí otevře tlamu a něco řekne.