Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Měla pocit, že na pár minut ztratila vědomí, jak se její tělo svalilo dolů ze svahu a nakonec se její pohled zcela zahalil v mlze bezvědomí. Když se konečně donutila otevřít oči, do jejího kožichu se vpíjelo teplo slunce nad její hlavou. Opatrně hlavu nadzvedla a podívala se nahoru. Žila. Okolo nikdo nebyl. Slyšela, jak se někde z míst nad ní ozývají hlasy, ale byly vzdálené a Ikari si jich moc nevšímala. Pomalu se posadila a okamžitě všeho zalitovala. Tělo ji bolelo, hlava se jí točila a dýchalo se jí ještě hůř než předtím. Pomalu se postavila, prvně jen na přední nohy, zatímco těmi zadními se snažila zapřít. Hlavu měla od krve, která se jí lila z tuctů malých šrámů a i z těch větších, tlapy zepředu spálené a její tělo se hýbalo vpřed jen snad ze setrvačnosti. Pravé oko měla zvláštně přivřené a celé tělo bylo nakloněno vlevo, jak se i její percepce přítomnosti změnila. Alespoň že cesta před ní byla otevřená dost na to, aby se jí pomalu a jistě podařilo dostat z území smečky.

>> Nížina hojnosti

Každý sval křičel, že tohle je konec, že tady skončily a nemá cenu pokračovat dál. A stejně... k sakru, ne, tady to nemůže skončit. Nebo snad ano? Podařilo se jí zaseknout drápy pod její oči, přímo do tváře a pak? Pak se už jen snažila přežít. Zrzka se do ní pustila, ač zjevně pořád ne s takovou parádou, s jaký mohla - přesto se Ikari až zdálo, že slyší vlčici hekat a lapat po vzduchu. Ne, to byla spíše iluze a nebo... její vlastní hekání. Když pocítila, že se vlčice pohybuje jejím směrem, aby ji poradila, Ikari málem až zasyčela, z čumáku a tlamy proudíc krev (některá i její) a jen její výška zabránila tomu, aby se tohle zrzce zcela zdárně podařilo. Ikari byla o krapítek vyšší, ale i stejně vysokého oponenta bylo za těžko zasáhnout v místech jeho největší výšky - stále se však zrzce podařilo zaklesnout zuby, ač níž, než kam očekávala.
V ten moment se už Ikari zatmívalo před očima a sama si nebyla jistá, jak dlouze toto ještě vydrží. Pokoušela se vlčici setřást, ale nedařilo se jí. Couvala, snažila se hlavou zavrtět tak, aby vlčici povolily tesáky, aby se pustila, aby ji nechala jít - už nevzdorovala zuby a drápy tak, aby zrzavé nějak extrémně ublížila, docházely jí síly. To se hlavně potvrdilo v moment, kdy její zadní nohy náhle nenašly oporu.
Zrzavá měla šanci ji pustit a nebo se měla skulit spolu s Ikari ještě níž, dolů, mezi drobné keříky na horskou louku, která se svážela mírně směrem dolů. Byl by to poněkud delší pád, ale stále by snad šel přežít - pro Cinder však nejspíše bylo lepší, pokud další pád již neabsolvuje.

Nehodlala zrzavé dát to zadostiučinění, že by se teď snad stáhla. Ne, bude bojovat- třeba až do smrti. Pomalu si začínala uvědomovat, že tyhle myšlenky jí v hlavě jedou cyklicky. Možná, že vážně neměla žádný pud sebezáchovy. Maličko ji ta možnost děsila. Možná... Možná, že by se měla přeci jen pustit a jít rychle dělat něco jiného. Snažit se zapomenout, že tu vůbec byla a se zrzavou skřížila cestu. Možná, že by měla požádat o parley.
Jenže uvažovala moc dlouho - a šla upřímně moc hluboko na to, aby se ještě dalo vrátit. Vlčice před ní po ní šlehla bičem, když se Ikari konečně podařilo najít měkkou tkáň, jednoduše jí tím zase donutila ustoupit. Bolelo to, pálilo, poměrně v panice zvedla přední tlapy a rychle ucukla jen proto, aby si zrzka znovu přechytla a pustila se do ní. Ikari zakvičela s tesáky pronikající kůží. Jen se modlila, aby jí zrzka nezasáhla tepnu.
Tohle byl.. Konec? Nejspíš. Pokud se zrzka rozhodne trhat, vezme kus kůže a masa z krku, což by vlčici mohlo v konečném výsledku vážně zabít. Co to s ní dnes bylo? Mohla být jízlivá za hranicemi, sama proti cizímu vlku moc šancí neměla. Už teď v ní bublala panika, to, jak těžko se jí dýchalo ani příliš nepomáhalo a hlava jí brněla nárazem. Ale pokud tu zemře....
Nezbývalo nic jiného. Zatímco se snažila vlčici donutit jí pustit, zrzka jí akorát zranila o to víc- a Ikari se proto teď, sic drápy, ale přeci, pustila do měkké tkáně očí. Kdyby měla vlčice hlavu výš, bylo by to nejspíš jinak. Ale teď, když ji sklonila, aby se dostala ke krku, Ikari využila šance jí aspoň donutit, aby na její kožich nezapomněla. Mělo to být totiž poslední, co uvidí.

Zadařilo se! Zrzce se podsmýkly díky váze Ikari nohy a brzy už letěla dolů - a Ikari s ní. Stačil jí první náraz, aby si uvědomila, jak zle na tom je. Tělo ji bolelo a nepochybovala, že se celá situace ještě zhorší až přistanou. Žebra ji brněla a mezi zuby se jí řinula z tlamy krev, jak si při pádu přikousla jazyk. Přesto se statečně vydrápala na nohy a oklepala se, pořád cítíc zuby zrzky, jak se jí tak pěkně zachytila, než spadla. Nu, stejně to nemělo smysl - s takovou silou, se kterou do toho šla, by se převrhla s ní tak či tak. Jen by možná skončila i kousíček vedle.
Sotva se postavila, zrzka se po ní už vrhla. Ikari si to přeci jenom zasloužila - po všech těch provokacích a poté, co zrzku srazila dolů ze srázu, bylo nejspíš jenom jasné že se na ni vlčice s oranžovým symbolem zaútočí. Tohle nebyl vyrovnaný boj a obě si toho byly vědomi už od začátku - Ikari však nebyla ten typ, co stáhne ocas a uši a půjde si po svých. Hodlala bojovat. A dokud tu byl jenom jeden nepřítel, pořád tu byla velmi mizivá šance výhry a nějakého toho zadostiučinění. Na rozdíl od zrzky Ikari sice tolik nekrvácela (kromě jazyka), ale cítila, že nějaká zranění přeci jen měla. Žebra měla od pádu naražená, nehezky se udeřila do hlavy. Zrzavá se však rozhodla, že ji krvácet nakonec donutí. Vrhla se po Ikari, zuby docela jasně hledajíc měkké místo, kde by stihla a možná nakonec i trhla. Nad horami se ozval zvuk, jaký by každý dokázal rozšifrovat: vysoké zakňučení, nebo zaskučení, které jakákoliv psovitá šelma vydala, pokud ji něco zabolelo. Přesto se Ikari pokusila cvaknout po uších, nebo aspoň použít ne zrovna ostré drápy, aby vlčici od sebe odstrčila a možná jí nějaké to zranění taky nechala. Cvakala především po uších a po měkkých tkáních, kde by to přeci jen bolelo víc.

Zrzka si zachránila plec díky plamenům, Ikari však zrovna tohle moc nevychytala. Spíš do plece narazila, než že by se zakousla. Brzy však uhnula s tichým kňknutím, jak se jí popálila tlama. S tím se jí však zablesklo v očích. Co udělat, když je oponent silnější než vy? Využijte svého okolí a nejlépe chytře! Proto se i rozhodla místo dalšího útoku do vlčice jen narazit celým tělem, aby jí vychýlila a ideálně srazila dolů a rozkutálela po kamení. Těžko říct, zda by se jí zadařilo, zda se Cinder uhne a nebo jestli skončí v kotoulech obě dvě. A záleželo na tom? Dokud protivník padne, ať se klidně Ikari zraní.
I proto se stáhla, ač jen na moment, tlamu popálenou jako když se napijete horké polévky a vyrazila proti Cinder, využivajíc celého těla a síly prudkého pohybu, jak se tělo neslo prudce vpřed. Ne, tohle nezabrzdí. Spadnou obě a nebo ani jedna, Ikari v tom jinou možnost moc neviděla.

Bylo jí jasné, že pokud se ti dva, co je cítila, nějakým způsobem přiblíží, mohl by z toho být vetsi problém než jedna zrzka, co se snažila tvářit, jak je hrozně nad věcí. Přesto však vyplázla jazyk a vlčice před ní se brzy hnula s rychlostí, které se Ikari momentálně nemohla moc rovnat. To však nezměnilo nic na tom, že s hlavou šikovnè ucukla, ale vlčice si stejně odnesla krev a chomáč chlupů, které jí zůstaly mezi zuby. Srst měla zatím pěkně řídkou a tak toho nebylo zas tak moc. Tady nahoře stejně byla zima, takže tu nehodlala být dlouho. To už však její hlavou projela otázka a rozhodnutí. Ano, dneska se popere a pak si olíže rány někde v klidu. Ne že by na tom záleželo. Tesáky totiž cvakla nazpět - ne po krku, zvlášť ne teď, když to zrzka čekala. Šla po čemkoliv, co bylo dost blízko na to, aby zrzka měla zlomek momentu na ucuknutí. To se však lépe řeklo a hůř dělalo, když byla pomalá a zesláblá.
Hlavou jí projela Ithial na mostě, Meridia, co se jednoduše zvedla a odešla, orel, co se jí pustil do zad, Minkar a všichni ti další vlci okolo toho jezera v horách. Chtěla krev a ač netušila, kde jí vzít, tahle vlčice jí ochotně nabízela. Možná, že bude Ikariina, ale to byl jen dnešek. Možná, že zítra přijde a celá situace bude vypadat jinak. Každopádně to potřebovala- vylít si zlost na někom, kdo ani netušil, co to právě dělá a proč to dělá. Vždyť taky proč? Ikari nechtěla lítost nebi soucit.

Neucukla, nesklopila pohled. Těžko říct, zda si byla sama sebou příliš jistá a nebo jednoduše odmítala přijmout, že kdyby zrzka chtěla, z jejího bílého kožichu moc nic nezbude. Přesto se však jízlivě usmála, když vlčice začala vyhrožovat a pak zase oheň zhasla. Skrz Ikari projela podivná, masochistická touha nechat si od ní skutečně ublížit. Jen však zatřásla hlavou a pokračovala ve své večeři dokud mohla. Přejela si jen jazykem po tesácích a spokojeně přivřela oči, zatímco slunce pomalu rozhánělo mlhu, která se tu od rána plazila. Pomalu a jistě, stejně tak, jak Ikari pomalu ničila nervy své skvělé společnice.
,,Ale notak. Kdybys mi chtěla ublížit, už to uděláš. Možná, že se ti až moc nelíbím. A nebo..." Ikari začenichala, ,,ti tvůj partner není dost, co?" krákoravě se zasmála, ač jí samotné její vtip zas tak vtipný nebyl. Konečně se však postavila u mrtvolky a oblízla si pysky. Zvedla hlavu a zavětřila. Víc pachů? Otráveně si povzdechla a podívala se na zrzku. Byly skoro stejné velikosti, ale přesto se Ikari napřímila, aby vypadala o ten kousíček vyšší, když už jí matka příroda nadělila. Pak konečně pouze mezi předními zuby protáhla kus jazyku a jednoduše ho Cinder ukázala s docela silným zadostiučiněním, že ji vlčice nevyhnala z území.

Přivřela oči. Ona tedy rozhodně se staženým ocasem utíkat nebude. Nakonec však zrzečce věnovala jízlivý pohled. Vážně si myslela, že kdyby jí vyškubala chlupy, Ikari po sobě bude uklízet? Ach, ta naivita. Dnešní vlci byli byli vážně hloupoučcí. Ušklíbla se nad tím. Ano, její den se stával rázem lepším, když mohla provokovat nevinné kolemjdoucí. Tedy, tenhle kolemjdoucí došel až k ní a tím si právě vlčice se symboly koledovala.
S tím spokojeně zavrněla, když se jí vlčice ptala, co je zač.
,,Já? Jsem tvoje minulost, přítomnost a budoucnost. Neřekla bych přímo tvoje zkáza a kdybys byla jen trochu shovívavější, možná bych ti dnes večer i zahřála pelech." S tím si oblízla zakrvavenou tlamu a oči jí světélkovaly pobavením. Doteď si zrzavá dopřávala klidného hovoru a Ikari zajímalo, kdy jí rupnou nervy. Ovšem, jídla už jí zbývalo jen minimálně a taky se do konečně pustila do vnitřností. Když stihla mezi zuby srdce, vyprskla z něj krev, která jí ohodila tlamu, přední tlapky a prostor před Cinder. Otázka byla, zda nezasáhla i vlčici samotnou.
,,Takhle přeci magie ohně nefunguje, drahá. Ale to bys měla vědět, když ho ovládáš, ne?" Její oči mluvily za vše. Ikariiny, na druhou stranu... ty byly fialové a nic neříkající o její magii.

Ikari otráveně zvedla oči k vlčici, která se tvářila jako ta nejdůležitější bytost na světe.
,,Ale no tak, zrzečko, kdo ty vytrhaný chlupy bude uklízet, huh?" optala se jí s úšklebkem na tváři. Byla otravná a koledovala si, napůl čekala, že po ní ta tmavá vyrazí a vážně jí pár chlupů vyškube. Na druhou stranu, doteď to neudělala a Ikari si nehodlala dát pokoj, i když možná byla z dvojice vyhublejší a slabší. Přeci jen měla stále a vždy otevřenou tlamu dost na to, aby téhle vlčici ztěžovala život. A kdo ví, třeba jednou přijde Ikari silnější než kdy dřív a trochu si tady s touhle smečkou poměří síly. Nebo je prodá jiné smečce, která by z toho rozhodně měla radost.
Ikari jen mlaskla a přejela oranžovookou ještě jednou poměrně odsuzujícím pohledem. ,,Víš," začala konečně, ,,možná, že kdyby ta vaše smečka za něco stála, tak bych o ní věděla a vlastně sem ani nešla. Řekni mi, copak ty jsi? Nějakej hraničář? Nebo snad alfy holka? Na to kožich máš, otázka je, zda i vychování, protože zatím na mě jen zíráš a vyhrožuješ místo toho, aby sis lákala možnýho člena smečky," mlaskla. To už možná přeháněla. I když, co z toho, co řekla, by nebylo přehánění?

Vlčice se před Ikari prostě posadila a rozhodla se, že na ni bude hledět, než se Ikari sbalí a odejde. Ta jen s jasným nezájmem zvedla oči. Ale taky se v ní pomalu a jistě začínala zvedat frustrace. To tu vážně ta vlčice bude jen tak sedět a zhoršovat jí den ještě víc? S tím tedy bělovo-šedivá vyvalila půlku těla ještě víc a přimhouřila oči, aby se pohled fialových a oranžových očí střetl.
,,Takže teď tu obě budeme prostě trávit čas, doufat, že nezačne pršet a zírat na sebe? No, mě to nevadí. Lepší než moje sestry. Když nad tím tak přemýšlím, všechno je lepší než moje sestry. Aspoň nejsi šedá, abys mi ty mrchy připomínala," pronesla jednoduše, držka otevřená až na podlahu a s tím se sama pustila do masa, které momentálně pitvala a snažila se dostala z žeber co nejvíc masa. V jeden moment i musela zvednout tlapu a žebra si přidržet, aby se tam líp dostala.
,,Chceš vnitřnosti? Ještě jsem se k nim nedostala."

Ikari zrovna trhala kusy ze zajíce, když si konečně všimla své nové společnosti. Tedy, prvně pachu, pak siluety a pak i hlasu. Málem až zakoulela očima. Vlčice, která se k ní právě blížila, zněla Ikari tak otravně jako... jako co? jako Meridia? Jako Ithial? Jako obě dohromady? Jako její matka, když ji peskovala?
Líně jen zvedla hlavu, pomlaskávajíc si nad rozežraným zajícem a upřela fialový pohled hezky nazpět. ,,Hele," pronesla konečně, ,,Mám fakt na hovno den. A jestli tohle má být území smečky, tak ho značkujete docela blbě, protože tu skoro nic cítit není. Možná tak dole z lesa, ale tady nahoře se vám fakt nedaří." S tím vlčici začala opět ignorovat. Tedy, aspoň pro teď. Znovu se pustila do svého šťavnatého, krvavého masa, ležíc si zvesela na hranicích. Jasně, hlouběji do smečky by nešla - to by mohla být v klidu i sebevražda. Ale jen si tu ležet a cukat ze zajíce maso? Jo, to jí nevadilo. A když tím někoho podráždí, o to líp! Co sakra byla, že po ní chtěli, aby se uhnula? No, ošklivá byla. Ale to nebyla ta pointa.
Co moment zvedala k té tmavohlavé oči, aby zkontrolovala, zda se nějak agresivně pohybuje a nebo ne. Kromě tohoto pohybu však působila zcela klidně a vyrovnaně, okusujíc si šedavou mrtvolku, která už nestihla pořádně změnit kožich. Chudák, chudák, ale pořád to bylo jídlo.

>> Hraniční pohoří

Ikari doběhla zvíře až na hranicích, kde sebou jednoduše sekla. Nebo možná kousek za hranicemi? Jednoduše tu nebylo tolik pachů na to, aby se dostatečně zajímala. Jednoduše se položila na zem, zakousla se do zajíce a začala si pochutnávat na jeho zbytcích. Čistě bílá srst nového Ikariina kožichu se brzo zbarvila do karmínové a vlčice se snažila neplýtvat ani kouskem. Sice žrala už na červené louce, ale koho to upřímně zajímalo? Teď se svým obědem jednoduše pokračovala a nutno říct, že docela spokojeně. Čerstvé jídlo a čerstvá krev na jejím jazyku chutnaly docela dobře a ona si byla jistá, že brzy zbyde jen kost a kůže. To ať si pak klidně oberou vrány a podobná verbež. Už teď viděla dvojici vran, co si poletovala v okolí. Možná, že zdejší smečka jim nechávala zbytky, ale Ikari to v plánu neměla. Nespokojeně na vrány zavrčela a párkrát po nich cvakla, načež pokračovala ve své snídani a okolí zas tak moc neřešila. Vždyť k čemu.

>> Most

Ikari pokračovala směrem, který i tak náhodně zvolila. Pořád drkotala zuby, že její sestra si radši tráví čas s cizinci než s rodinou, když ji měla tady. Prvně je opustila Meridia a teď ji ještě opustila Ithial a její kožich prošel tak drastickou změnou, že se ani nepoznávala. Tohle nebylo fér. Proč měla ze všech vlků v okolí takovou smůlu zrovna ona? Proč se na ni všichni vykašlali a její kožich změnil a zničil nějakej starej, šedivej vlk, co ho i odmítal vrátit zpátky?! Vždyť se chtěla jen zbavit jizev a vrátit zpátky pěknou koloraci mezi jejími lopatkami. A teď? Teď tu běhala, napůl bílá, nehezky vytočená a nakonec i schoulená a plačící. Takže co teď? Mohla by si najít nějaké místo, kde se nažere. A tak se Ikari po pár minutách rozběhla za zajícem, kterého chytla hned na hranicích, kde se nacházela smečka. Ne že by jí to nebylo momentálně úplně fuk.

>> Alatté

>> Luka

Ikari ve svém novém kožichu si to vzala hezky přes most, který se nacházel mezi dvojicí ostrovů. Že to bylo zrovna štěstí, že na tomhle mostu zahlédla ne jednoho, ale dva vlky, kteří si to kráčeli z jedné strany na druhou. A jeden z těch kožichů jí byl pěkně známý. Ikari zle zavrčela a jednoduše se vydala na druhou stranu. Bylo jí jedno, o čem si dvojice povídá nebo nepovídá, jednoduše rozezleně cvakla po Ithial, zatímco kolem ní procházela. Pak si uraženě se zvednutým ocasem prostě přešla na druhou stranu, kde se zvednutým ocasem hodila ještě vzteklý pohled nazpět. Tak ona ji hledá po celém ostrově a její sestra si dřepí tady? K sakru s ní! Ikari si nezasloužila. Meridia si beztak s někým někde povídala taky a užívala si života místo toho, aby trávila čas se svými sestrami. Ikari jen tiše sykla a zmizela s posledním pohledem po Ithial v lese na druhé straně.

>> Hraniční pohoří

>> Jezero

Ikari ležela schoulená na zelených loukách druhého ostrova a sama sebe ukolébala ke spánku slanými slzami. Jenže bylo na čase se konečně zvednout a hnout. Rozhlédla se po svém okolí a nikde neviděla nikoho. Světlou tlapkou si přejela přes obličej a oklepala se, aby se zvedla s odhodlaným výrazem. Ne, tady si jen tak brečet nebude. A proto zvedla čenich, celá se načepýřila a vydala se směrem, který měla naplánovaný pochod už dříve. Mírně podmračená, ne zrovna nadšená a s mírně vyceněnými zoubky. Však ono bylo na čase, aby všem v okolí ukázala, že s ní si nemají zahrávat. Včetně svých sester. Vždyť její drahé sestřičky vzaly roha jakmile měly tu možnost. Tak co by se s nimi zaobírala?

>> Most