Příspěvky uživatele

Trochu si stihla odpočinout a sestry souhlasily, že tohle místo přišlo zajímavé i jim. Cítila se dobře. Měla ráda, když s ní ostatní souhlasili. Jenže Meridia zjevně neměla v plánu zůstat na tomhle vyhřátém místečku, co Ikari tak pracně objevila. Nejstarší ze sester proto protáhla obličej a podívala se po Ithial. ,,Je nějaká akční, co?" zavrčela nespokojeně a konečně se i ona vydrápala na všechny čtyři a nespokojeně se oklepala. ,,Jeden by řekl, že bude šťastná, že si může na chvíli lehnout." Pravdou bylo, že měla Ikari docela hlad, ale teď se prostě jen nepříjemně ksichtila, protože Meridia zjevně chtěla kazit její ukázkový klid. Chtěla toho tak moc, chvilku složit hlavu? ,,Tak pojďme... aby se nám slečna neztratila," mlaskla nespokojeně šedivka a vyrazila v Meridiiných stopách. Ty nebylo tak těžké objevit, jelikož sníh je za sebou nechával docela znatelně a navíc obě viděly, kterým směrem nejtmavší ze sester vyrazila.

>> Vlčí jezero

>> Sněžné tesáky

Ikari vešla jako první do jeskyně a vypadala, že se jí docela dost ulevilo. Nožky měla celé ztuhlé a potřebovala si odpočinout. Vyrazila hlouběji. Cítila tu čerstvé pachy, asi se tu s někým minuly, ale na tom nezáleželo, protože ti vlci už byli pryč. Ale... aspoň tu nebyly samotné vlčí osadnice. Brzy využila možnosti, aby se posadila a dlouze vyfoukla, než se posadila a následně se schoulila do klubka. ,,Nevím jak vy, ale jsem unavená," řekla konečně pravdu a důvod, proč zamířila do téhle jeskyně. Navíc venku už začínalo slábnout světlo a nebyla si jistá, jestli chce někam chodit za tmy. Raději by si počkala na ráno. Taky by se mohly dohodnout, co později udělají, jak se rozdělí... stříhla ouškem a zadívala se na východ. Viděly docela dost rozlehlé území, ale jak ho pokrýt? Ikari se moc nelíbila ta myšlenka toho, že by tu měly zůstat dlouho - přeci jen, nikdo netušil, kde jsou. Budou je považovat za mrtvé. Ale... na druhou stranu... ,,Je to docela vzrušující, ne? Že jsme tady. Zrovna my tři. Ne jen tak někomu se podaří ztratit v bouři a skončit na úplně cizím místě," podotkla k sestrám a zastřihala ušima. Upřímně byla zvědavá i na jejich názor na celou tuhle věc.

Ikari pokračovala v cestě a ani moc nevnímala, že sestry pokračují za ní. Asi to brala jako něco přirozeného. Přivírala nespokojeně oči a rozhlížela se, zatímco se snažila nějak pochopit, co je tohle za místo. Necítila žádné povědomé pachy ani nic takového. Co však poznala, byla únava. Nevěděla, jak to mají sestry, ale potřebovala si na chvilku lehnout. Už jen prorvat se tou bouří bylo nepříjemné a když tak její zrak dopadl na vchod do nějaké jeskyně, nastražila uši a trochu přidala. Přes rameno překontrolovala, jestli jsou sestry stále s ní a nebo ne. Nezdálo se, že by se nějak odpojovaly. Ithial byla jako vždycky tak nějak smířená s tím, že to udělají podle jedné ze sester a Meridia jí nepřišla kdo ví jak nadšená. Možná to však byl její pocit. ,,Jeskyně. Můžeme si na chvíli odpočinout, než budeme pokračovat," informovala a i když říkala můžeme, jednoduše to brala tak, že si odpočinou. Návrh o rozdělení zatím nekomentovala. Už jen z toho důvodu, že samotná Ikari se nijak vzdalovat nechtěla. Na cizím území byla v počtu síla a jiní vlci, co se tu pohybovali, mohli klidně chodit ve smečkách zrovna tak. Nespokojeně se oblízla a konečně vlezla do jeskyně, aby se oklepala a zbavila se zbytků sněhu v srsti.

>> Krápníková jeskyně

Ani Ikari neměla na krku svou šálu a přívěšek. Nyní si toho však nevšímala, nebylo to moc důležité. Bouře mohla způsobit mnohem větší problémy než ztráty pár cetek - i když jí na nich možná až moc záleželo. Musely se hnout kupředu. Proto se i rozhodla vzít nějaké to velení do svých tlapek. I když lov vedla Meridia, pořád za své sestry přebírala jistou zodpovědnost. ,,Prvně se dostaneme z hor. Bude lepší najít místo, kde nebude hrozit další bouře nebo lavina," prohodila jen tak, protože většinou nebyla zvyklá moc obhajovat své počínání. S tím se tedy sama rozešla vpřed směrem, kterým už byla natočená Meridia. Našlapovala opatrně, dle všeho se snažila najít cestičku, skrz kterou se jim podaří sejít bez větších problémů. Sníh tu byl však poměrně vysoký a tak prorážet cestu závějemi bylo poměrně náročné. ,,Pojďme za sebou v lince. Bude to nejlehčí," navrhla a nečekala na možné protesty. Konec konců, ušetří jim to síly a kdyby něco, mohou se vystřídat. Bylo to efektivnější než kdyby si každá razila cestu sama. Ikari si u toho tiše cosi vrčela, moc se jí nelíbila celá nastalá situace. Doma na ně čekalo něco známého... každý kout byl něčím, čím si byla jistá, co znala nazpaměť. To bylo na celé té věci nejhorší - na jednu stranu se jí líbilo, že jsou tady, ale na tu druhou si vážně moc přála vypadnout.

>> Jiný svět

Vlčice potřebovaly ulovit něco, co by se dalo dostat zpět ke smečce. Stopování si Ikari povětšinou užívala, ale dnes jí bylo chladno. Přišlo jí, že kožíšek oproti jiným dnům dost profukuje. Na tom ale moc nezáleželo. Problém představovala až bouře, která přišla zdánlivě odnikud. Ikari se natiskla bokem na Ithial a nechávala Meridiu, aby vedla cestu. Byla z nich nejmohutnější a nejsilnější, takže jí v tom Ikari věřila. Musela mhouřit zelené oči a snažila se nějak rozeznat, kde se to vlastně nachází - nedařilo se. Pak najednou však bouře skončila skoro tak rychle, jako začala. Ikari si uvědomovala, že vůbec netuší, kde se nachází. Mírně zmateně zvedla hlavu, celá zavátá sněhem, a zavětřila. Na oslovení Meridii se jen mírně zašklebila a odstoupila od Ithial, jakoby se k ní vlastně bokem nikdy kvůli sněhu netiskla. Oklepala se a rozhlédla. ,,Kde jsme?" optala se spíš tak do větru, jelikož neočekávala, že by to nějaká z nich věděla. Nespokojeně přivřela oči. ,,Tohle není náš domov," dodala věc, kterou už stejně všechny tři věděly. Byla docela jasná. Tyhle hory byly... neznámé.