Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zatímco vlčice bojovaly s proudem, jejich těly se prolilo podivné teplo, skoro až horko a do žil se jim vlila energie. Vodou se mihnul černý stín, který obtančil těla dvojic a pak se pokusil mírným pokývnutím hlavy povolat vodu, aby je vynesla výš k hladině. Z temnoty se k němu přidal i další, šedivější, který do sester už narazil silou vody zcela a vynesl je výš k hladině a k jejich společnosti, světlé vlčici a ryšavému alfovi.
Dvojice tmavých stínů je chvíli následovala, než se jejich průhledná těla zastavila a zelené, mírně svítivé oči Šalvěj a Mátu následovaly.
Ani jeden z bratrů by přeci jen pro své malé sestřičky nechtěl, aby utonuly jako oni. Jeden by možná až řekl, že se Heřmánek přišel znovu rozloučit, tentokrát i se Šalvějí - a Tymián ho následoval.

Kapky tiše klapaly o průhlednou bariéru, zatímco kroupy o ni klikaly a následně se kvůli vodě svážely do stran a mizely kdesi na stráních pod celou smečkou. Klik, klik, klik, klik. Cinder byla mrtvá a vlci se s ní naposledy loučili.
Tap, tap, tap, tap.
Země si povzdechla a objala Cinder, skrývající ji ve své náruči. Schoulenou v jemné srsti soba, zakrytou květy, její oči věčně zavřené. S posledním kořínkem, s posledním zrnkem trávy se země uzavřela a štít nad vlčími hlavami se protrhla. Možná vyčerpáním, možná množstvím vody, možná to bylo magickou silou. Kroupy se utišily, nebe bylo stále ocelově šedé, ale už jím netřásl ledový vítr. Jen kapky, ledové. Za krkem, v očích, pod tlapkami.
Pod Alateyskými se rychle začaly zvětšovat všudypřítomné louže a srst začala přilehávat k tělu. Chlad se proháněl vlčími těly a mnozí se nejspíše zaobírali sami sebou... nebo možná bleskem, co se prohnal kdesi v dáli nad zlatým lesem. Možná tam hledal slibovanou bouři a možná ne. Možná se jen ztratil.
Faktem však bylo, že hlína Cindeřina hrobu se hnula. Zachvěla se jako by se snad snažila nadechnout a pak z ní vynořil klíček. Malý stromek, který se z hlubin Cindeřina hrobu vynořil. Stromek, který se díky vší té magie země smíchané se zeminou začal hnát nahoru, rozvíjejíc koruny a brzy... se mezi listy objevily květy.
Otvíraly se pomalu, skryté a bojácné, jakoby jim svět mohl ještě něco vzít. Drobné, ohnivé kvítky co vyzařovaly teplo Cindeřiných očí a jejích plamenů.
Cindeřino poslední sbohem.

Byl krásný začátek jara a větřík zlehka prohrabával vlčí srst i tady na poušti. Slunce zacházelo za obzor a barvilo veškeré okolí barvami žluté, oranžové, růžové a trochu i červené. Vzduch se vrtěl kvůli teplu a kvůli energii, která v něm pomalu začínala praskat. Cosi se dělo.
Jak Peisia a Zohar mířili směrem vpřed, zrzavá vlčice se na okamžik zastavila, aby se zahleděla na západ a to bylo to jediné, co jí v této situaci zachránilo kožíšek. Před Zoharem se totiž objevil oblouk jasného světla, ze kterého tryskala záře a dunivý vítr. Ovanula ho vůně slané vody. Moře. Na druhé straně bylo moře.
A portál? Bez okolků začal dovnitř vtahovat. Písek, větvičky, kamínky, drobné živočiny... a vlastně i Zohara.

Naxin rád utíkal. Před povinnostmi, před rodinou, před city i před nebezpečím. Čemu se v životě postavil čelem? Bylo tu vůbec něco takového, před čím Naxin neutíkal?
Přesto bleskový vlk měl tentokrát namále. Běžel a za ním se ozýval klapot něčeho cizího, nevlčího, co ho následovalo. Naxin něco... měl? Věděl? Možná něco viděl. Něco, co vidět neměl. A teď utíkal, lapal po dechu a nemohl se zastavit. A pak se obloha otevřela a do nebohého vlka udeřil blesk.
Být to kdokoliv jiný, blesk z čista jasna by jej jednoduše sežehnul a zabil na místě. Naxin však klopýtl, napůl v bezvědomí a začal se řítit dolů z drobného svahu, přes který právě utíkal. Jeho tělo se zastavilo o ohořelý kmen stromu a vlk zůstal nehybně ležet.
To něco - ten někdo - se zastavil a podíval se dolů. Vlk obalený popelem a krví vypadal, že už mu není pomoci. A tak přežil. A sotva pár hodin později se Naxin zhluboka nadechl a probudil se.
Jediné, co si pamatoval, bylo jeho jméno - a že musí nutně domů.

Letní větřík a vůně fialových kvítků zavanula až do oázy klidu. Ovanul oba rodiče i tři z jejich dětí, zavlnil se v podivných spirálách ve vzduchu, kde se z něj stalo okno. Všichni vlci v místnosti nad sebou viděli trhlinu v podobě zrcadla, která jim ukazovala z ptačího pohledu Ilianu. Stála před portálem, jehož strany olizovaly plameny, a zírala na louku plnou fialových květů.
Její obličej byl prázdný. Nebylo na něm nic, oči, čumáček, jen rozmazané něco od vlčice, kterou zde sotva někdo znal. Přesto... věděli. Měla kožich jako Xander, dvě hřbet následující čáry, které se táhly přes celý její kožich.
Do portálu ji nic nenutilo vstoupit. Rozhodla se sama. Možná, že trochu váhala, ale nakonec... opustila je. Zrcadlo ukazovalo scénu ještě chvíli potom, jak vlčice zmizela a nevracela se. Ukazovalo jim, jak dlouho zůstával portál otevřený a jak dlouho jí dával možnost se otočit a vrátit. Iliana to však neudělala.
Nakonec se zrcadlo stáhlo a fialové kvítky skončily v srsti vlků stojících pod zrcadlem. Byl to... konec. Byla pryč. Na dobro.

Ačkoliv byla Iliana poměrně nerozhodná, co dál se svým životem, nakonec někdo rozhodl za ni.
Před Ilianinýma očima se objevil plamínek. Malý, horký plamínek, který ji lákal vpřed a k sobě. V momentě, kdy se do něj zahleděla, se všimla čehosi... zvláštního. Uvnitř viděla rodinu. První okamžiky, kdy byla na světě. Svou matku, své sourozence. Svého otce, jak s ním dováděla na území Alatey. Jen... všechny jejich tváře chyběly. Byla pryč příliš dlouho. Utekl čas, který si už nikdy nevynahradí.
Plamen se rozrostl a brzy se před Ilianou otevřela trhlina. Možná, že zde měla rodinu, ale ti vlci jí už byli cizí. Po většinu života je neznala, nevídala je, netušila, jak se oslovit. Znala vlastně pořádně své jméno? Jméno své matky a otce? Trhlina ve vzduchu se zvětšovala a Iliana viděla na druhé straně... svět. Jiný svět. Pláně plné fialového kvítí, které kontrastovaly s bílým sněhem a třpytivým ledem plání. A pak... stačil jediný krok kupředu. Fialové kvítky se zavlnily v závanu větru a ten trhlinou proplul směrem na ledové pláně a kamsi dál. Teplý, letní větřík, který na Mois Grisu neměl co dělat.
Jediný krok a Iliana byla pryč. Kdesi na nepoznaných pláních jiného světa, sama, stejně jako byla tady. Na ostrovech ji nic nečekalo - a bylo tak lepší hledat své štěstí jinde a na vlastní pěst.

Angel. Jakoby jen zmínka o tomto vlkovi přitáhla pohledy něčeho většího, než byl Alduin a nebo snad Thia samotná. Okřídlený vlk, který dával křídla na obdiv všem, kteří se snad v jeho přítomnosti nachomýtli. Zdálo se, že šlo snad o poctu hodnou jen těch, kteří se na ostrovech zdržovali a prováděli velké činy - činy, které někdo viděl. Vnímal. Byl Alduin jedním z takových vlků?
K dvojici jemný, jarní větřík donesl první známky jara. Vůni květů, které brzy budou v rozkvětu. Slunce se sklánělo k odpočinku za horizontem a několik ztracených, rozverných ptáčků za hlasitého čerykání proletělo přímo nad jejich hlavami. Jaro bylo tady a i s ním i nový začátek.
Zatímco Alduina na těle hřálo slunce a jeho paprsky, pod jeho srstí se cosi hnulo. Cosi, co by nemělo v těle vlka nic dělat. Alduin prvně zaznamenal podivné šimrání, nadměrné teplo přicházející někde z míst, kde měl lopatky a ač to bylo zvláštní, rozhodně to nebylo nic neznámého. Co však zvláštní bylo byla náhle napjatá kůže právě v dříve zmíněných oblastech - pak se ozval podivný zvuk, jak kůže popraskala a Alduinovo tělo sebou samovolně škublo, jak se naplnilo bolestí. Na jeho zádech se otevřely stejně dlouhé, úzké ranky a skrz ty se prodralo cosi vlhkého, stále obaleného krví. Stejně jako motýli a můry nedokázali létat hned po opuštění kokonu, i tato křídla byla vlhká, vláčná, jakoby prvně musela pořádně ztuhnout a nabrat dostatek síly pro let.
Netopýří křídla, kterými se nyní Alduin pyšnil, tak byla splihlá okolo jeho boků a na jeho srsti se nalézaly zbytky krve a tkáně. Naštěstí bylo však slunce vysoko a stále hřálo. Do pár hodin budou křídla jistě zcela funkční.
S novými končetinami Alduinovi nepřišlo vysvětlení a ani pokyny k tomu, jak s novinkou na svých zádech fungovat. Ať mu je daroval kdokoliv, cokoliv, nyní měl na svých zádech stejnou dominantu, jako kdysi právě zmiňovaný Angel.

Pohořím začalo v odpoledních hodinách otřásat zemětřesení. Prvně šlo o menší otřesy a drobné sesuvy půdy někde uprostřed pohoří. Jeden by si v dálce pořádně ani nevšiml. Když se k tomu však nad stejným místem začaly stahovat mraky a následně do stejného místa udeřil blesk - čtyřikrát! - to už by kde kdo pochopil, že se tam děje nejspíš něco nadpřirozeného. Dokonce i přišla oslnivá záře, která šla vidět i na kilometry daleko. Brzy na to přišlo další zemětřesení, tentokrát mnohem silnější.
Hraničním pohořím a Alatey se prohnaly sesuvy půdy a zemětřesení. Tady byl slyšet neskutečný hluk snad všude, kam se vlci hnuli. Celá věc konečně odezněla po několika minutách - pokud by se však někdo zašel podívat na místo, odkud celá věc přicházela, našel by tam jen hromadu pachů a nějakou tu krev. Rvačka. Zjevně však ukončená.

// Vlci účastnící se Noramu mimo Lokiho skupinu byli v té době ve své skupince, zemětřesení tedy zažít nemohou.

Pohořím začalo v odpoledních hodinách otřásat zemětřesení. Prvně šlo o menší otřesy a drobné sesuvy půdy někde uprostřed pohoří. Jeden by si v dálce pořádně ani nevšiml. Když se k tomu však nad stejným místem začaly stahovat mraky a následně do stejného místa udeřil blesk - čtyřikrát! - to už by kde kdo pochopil, že se tam děje nejspíš něco nadpřirozeného. Dokonce i přišla oslnivá záře, která šla vidět i na kilometry daleko. Brzy na to přišlo další zemětřesení, tentokrát mnohem silnější.
Hraničním pohořím a Alatey se prohnaly sesuvy půdy a zemětřesení. Tady byl slyšet neskutečný hluk snad všude, kam se vlci hnuli. Celá věc konečně odezněla po několika minutách - pokud by se však někdo zašel podívat na místo, odkud celá věc přicházela, našel by tam jen hromadu pachů a nějakou tu krev. Rvačka. Zjevně však ukončená.

// Vlci účastnící se Noramu mimo Lokiho skupinu byli v té době ve své skupince, zemětřesení tedy zažít nemohou.

Napětí viselo ve vzduchu spolu s ranním oparem, nad momenty nejistot a předtuch. Světla zaplála, v jednu chvíli ozařující veškeré shromážděné tváře a emoce na nich, a v tu další– byla pryč. Sfouknuta jako plamen svíčky. A nová by neposlechla volání magie. Zbyl jediný bod světla, tam kde se ranní světlo protáhlo rozbitou klenbou a větvemi pradávných stromů. Roztříštěné, vykreslující na kamenném podstavci novou mozaiku, pro novou dobu chrámu. Nejjasnější z oněch paprsků, visící nad Einarem jako jevištní světlo.
Drobné částečky zachycené v páscích světla tančily svůj nepochopitelný tanec, jako jiskry nad ohněm. A pak se jiskrami staly. Oheň znovu zažehl, ale tentokrát v zrzavé srsti. Prvně jako hluboká zář z popela a skomírajících uhlíků, poté sílící, živoucí, v prasklinách se deroucí na povrch.
Zrod něčeho nového.
K jiskrám vířícím nad řvoucím ohněm se přidala první drobná pírka. Stejná jako nyní rašila z Einarových lopatek, netčená žárem. Pár prokvétající srst, pak již v trsech dávající první náznaky dění, na odiv všem zrození z popela. Co měl sežehnout, to oheň přidal, řadu po řadě, kde nebylo nic, nyní kost a sval, měnící předchozí strukturu, tak aby zapadly na svá místa. A mezi vlky dopadala čím dál větší pírka.
Einar to cítil, kdesi na přelomu řezavé bolesti a pálícího ohně, ne nesnesitelné, ale nemožné zcela ignorovat, Taková již byla cena stvoření, vykoupená mnohým, bolestí, žalem i ztrátou. Stejně tak ale mohl poznat, kdy celý proces skončil, kdy se vrátila magie pod jeho kontrolu a spolu s ní, pár křídel, řezaných jako těch dravčích, rezavých a bílých.
Stál ve svém vlastním světle a tom nového dne.

PŘÍLEŽITOST DNE, POČASÍ

Území na nějakou dobu utichlo. Některým se zdálo tak tiché, že by šlo slyšet i pouhé padnutí větvičky na zem. Zvířata se začala chovat zvláštně, přesouvala se z území pryč, hledala nějaký bezpečný úkryt… I vlci cítili, že něco nebylo v pořádku. Jen bylo těžké přijít na to, co tento pocit způsobovalo.
Odpověď na onu zapeklitou otázku přišla poměrně brzy. Vítr se začal zvedat a nezdálo se, že by měl v plánu brzy přestat. V kombinaci se sněhem tak bylo jasné, co zdejší místo čekalo. Sněhová bouře. Pakliže se nějaké rostlině podařilo prorvat se skrz tlustou vrstvu sněhu, která pokrývala zem, vítr s ní s trochou štěstí nemilosrdně lomcoval, v opačném případě ji vyrval ze země a vzal s sebou. Podobný osud měly i některé větvě stromů, zimou poznamenané a vyschlé. Stromy samotné musely bojovat s bouří, která se je snažila vyvrátit a zlámat.
Vlky chycené ve sněhové bouři čekalo hned několik problémů. Ten, který zasáhl všechny, byla snížená viditelnost. Dezorientace však nemusela zasáhnout jen schopnost vlků přemístit se na bezpečnější místo, ale mohla přinést i emocionální zátěž. Strach a nejistota jsou přeci jen mocní vládci. Společnost jiných tvorů kolem nebyla vůbec nápomocná, neboť přes silný vítr nebylo téměř nic slyšet a jedinec by musel opravdu křičet, aby jej někdo v jeho blízkosti vůbec alespoň částečně slyšel. Se slabšími, vyhublejšími vlky bez úkrytu si vítr mohl zahrávat jak s panenkou, ostatní alespoň ošklivě štípal a čas od času je praštil nějakým tím bordelem, který vzal po cestě – ať už se jednalo o menší kamení, větvičky, nebo třeba nějaké ty rostliny.

// Vlci mají možnost odejít v prvním příspěvku, který po tomto oznámení napíšou. V tomto případě se jim podařilo utéct před příchodem bouře, např. na základě instinktů, předchozích zkušeností se zvláštním chováním zvířat apod. Okolní oblasti zasahuje především zvýšený vítr a pro naprosté bezpečí se musí přesunout alespoň přes 3 území. V opačném případě jsou chyceni ve sněhové bouři, která na zdejším území bude 24.-26. února 2024.

PŘÍLEŽITOST DNE, POČASÍ

Území na nějakou dobu utichlo. Některým se zdálo tak tiché, že by šlo slyšet i pouhé padnutí větvičky na zem. Zvířata se začala chovat zvláštně, přesouvala se z území pryč, hledala nějaký bezpečný úkryt… I vlci cítili, že něco nebylo v pořádku. Jen bylo těžké přijít na to, co tento pocit způsobovalo.
Odpověď na onu zapeklitou otázku přišla poměrně brzy. Vítr se začal zvedat a nezdálo se, že by měl v plánu brzy přestat. V kombinaci se sněhem tak bylo jasné, co zdejší místo čekalo. Sněhová bouře. Pakliže se nějaké rostlině podařilo prorvat se skrz tlustou vrstvu sněhu, která pokrývala zem, vítr s ní s trochou štěstí nemilosrdně lomcoval, v opačném případě ji vyrval ze země a vzal s sebou. Podobný osud měly i některé větvě stromů, zimou poznamenané a vyschlé. Stromy samotné musely bojovat s bouří, která se je snažila vyvrátit a zlámat.
Vlky chycené ve sněhové bouři čekalo hned několik problémů. Ten, který zasáhl všechny, byla snížená viditelnost. Dezorientace však nemusela zasáhnout jen schopnost vlků přemístit se na bezpečnější místo, ale mohla přinést i emocionální zátěž. Strach a nejistota jsou přeci jen mocní vládci. Společnost jiných tvorů kolem nebyla vůbec nápomocná, neboť přes silný vítr nebylo téměř nic slyšet a jedinec by musel opravdu křičet, aby jej někdo v jeho blízkosti vůbec alespoň částečně slyšel. Se slabšími, vyhublejšími vlky bez úkrytu si vítr mohl zahrávat jak s panenkou, ostatní alespoň ošklivě štípal a čas od času je praštil nějakým tím bordelem, který vzal po cestě – ať už se jednalo o menší kamení, větvičky, nebo třeba nějaké ty rostliny.

// Vlci mají možnost odejít v prvním příspěvku, který po tomto oznámení napíšou. V tomto případě se jim podařilo utéct před příchodem bouře, např. na základě instinktů, předchozích zkušeností se zvláštním chováním zvířat apod. Okolní oblasti zasahuje především zvýšený vítr a pro naprosté bezpečí se musí přesunout alespoň přes 3 území. V opačném případě jsou chyceni ve sněhové bouři, která na zdejším území bude 24.-26. února 2024.

PŘÍLEŽITOST DNE, POČASÍ

Území na nějakou dobu utichlo. Některým se zdálo tak tiché, že by šlo slyšet i pouhé padnutí větvičky na zem. Zvířata se začala chovat zvláštně, přesouvala se z území pryč, hledala nějaký bezpečný úkryt… I vlci cítili, že něco nebylo v pořádku. Jen bylo těžké přijít na to, co tento pocit způsobovalo.
Odpověď na onu zapeklitou otázku přišla poměrně brzy. Vítr se začal zvedat a nezdálo se, že by měl v plánu brzy přestat. V kombinaci se sněhem tak bylo jasné, co zdejší místo čekalo. Sněhová bouře. Pakliže se nějaké rostlině podařilo prorvat se skrz tlustou vrstvu sněhu, která pokrývala zem, vítr s ní s trochou štěstí nemilosrdně lomcoval, v opačném případě ji vyrval ze země a vzal s sebou. Podobný osud měly i některé větvě stromů, zimou poznamenané a vyschlé. Stromy samotné musely bojovat s bouří, která se je snažila vyvrátit a zlámat.
Vlky chycené ve sněhové bouři čekalo hned několik problémů. Ten, který zasáhl všechny, byla snížená viditelnost. Dezorientace však nemusela zasáhnout jen schopnost vlků přemístit se na bezpečnější místo, ale mohla přinést i emocionální zátěž. Strach a nejistota jsou přeci jen mocní vládci. Společnost jiných tvorů kolem nebyla vůbec nápomocná, neboť přes silný vítr nebylo téměř nic slyšet a jedinec by musel opravdu křičet, aby jej někdo v jeho blízkosti vůbec alespoň částečně slyšel. Se slabšími, vyhublejšími vlky bez úkrytu si vítr mohl zahrávat jak s panenkou, ostatní alespoň ošklivě štípal a čas od času je praštil nějakým tím bordelem, který vzal po cestě – ať už se jednalo o menší kamení, větvičky, nebo třeba nějaké ty rostliny.

// Vlci mají možnost odejít v prvním příspěvku, který po tomto oznámení napíšou. V tomto případě se jim podařilo utéct před příchodem bouře, např. na základě instinktů, předchozích zkušeností se zvláštním chováním zvířat apod. Okolní oblasti zasahuje především zvýšený vítr a pro naprosté bezpečí se musí přesunout alespoň přes 3 území. V opačném případě jsou chyceni ve sněhové bouři, která na zdejším území bude 24.-26. února 2024.

PŘÍLEŽITOST DNE, POČASÍ

Území na nějakou dobu utichlo. Některým se zdálo tak tiché, že by šlo slyšet i pouhé padnutí větvičky na zem. Zvířata se začala chovat zvláštně, přesouvala se z území pryč, hledala nějaký bezpečný úkryt… I vlci cítili, že něco nebylo v pořádku. Jen bylo těžké přijít na to, co tento pocit způsobovalo.
Odpověď na onu zapeklitou otázku přišla poměrně brzy. Vítr se začal zvedat a nezdálo se, že by měl v plánu brzy přestat. V kombinaci se sněhem tak bylo jasné, co zdejší místo čekalo. Sněhová bouře. Pakliže se nějaké rostlině podařilo prorvat se skrz tlustou vrstvu sněhu, která pokrývala zem, vítr s ní s trochou štěstí nemilosrdně lomcoval, v opačném případě ji vyrval ze země a vzal s sebou. Podobný osud měly i některé větvě stromů, zimou poznamenané a vyschlé. Stromy samotné musely bojovat s bouří, která se je snažila vyvrátit a zlámat.
Vlky chycené ve sněhové bouři čekalo hned několik problémů. Ten, který zasáhl všechny, byla snížená viditelnost. Dezorientace však nemusela zasáhnout jen schopnost vlků přemístit se na bezpečnější místo, ale mohla přinést i emocionální zátěž. Strach a nejistota jsou přeci jen mocní vládci. Společnost jiných tvorů kolem nebyla vůbec nápomocná, neboť přes silný vítr nebylo téměř nic slyšet a jedinec by musel opravdu křičet, aby jej někdo v jeho blízkosti vůbec alespoň částečně slyšel. Se slabšími, vyhublejšími vlky bez úkrytu si vítr mohl zahrávat jak s panenkou, ostatní alespoň ošklivě štípal a čas od času je praštil nějakým tím bordelem, který vzal po cestě – ať už se jednalo o menší kamení, větvičky, nebo třeba nějaké ty rostliny.

// Vlci mají možnost odejít v prvním příspěvku, který po tomto oznámení napíšou. V tomto případě se jim podařilo utéct před příchodem bouře, např. na základě instinktů, předchozích zkušeností se zvláštním chováním zvířat apod. Okolní oblasti zasahuje především zvýšený vítr a pro naprosté bezpečí se musí přesunout alespoň přes 3 území. V opačném případě jsou chyceni ve sněhové bouři, která na zdejším území bude 19.-22. února 2024.

PŘÍLEŽITOST DNE, POČASÍ

Území na nějakou dobu utichlo. Některým se zdálo tak tiché, že by šlo slyšet i pouhé padnutí větvičky na zem. Zvířata se začala chovat zvláštně, přesouvala se z území pryč, hledala nějaký bezpečný úkryt… I vlci cítili, že něco nebylo v pořádku. Jen bylo těžké přijít na to, co tento pocit způsobovalo.
Odpověď na onu zapeklitou otázku přišla poměrně brzy. Vítr se začal zvedat a nezdálo se, že by měl v plánu brzy přestat. V kombinaci se sněhem tak bylo jasné, co zdejší místo čekalo. Sněhová bouře. Pakliže se nějaké rostlině podařilo prorvat se skrz tlustou vrstvu sněhu, která pokrývala zem, vítr s ní s trochou štěstí nemilosrdně lomcoval, v opačném případě ji vyrval ze země a vzal s sebou. Podobný osud měly i některé větvě stromů, zimou poznamenané a vyschlé. Stromy samotné musely bojovat s bouří, která se je snažila vyvrátit a zlámat.
Vlky chycené ve sněhové bouři čekalo hned několik problémů. Ten, který zasáhl všechny, byla snížená viditelnost. Dezorientace však nemusela zasáhnout jen schopnost vlků přemístit se na bezpečnější místo, ale mohla přinést i emocionální zátěž. Strach a nejistota jsou přeci jen mocní vládci. Společnost jiných tvorů kolem nebyla vůbec nápomocná, neboť přes silný vítr nebylo téměř nic slyšet a jedinec by musel opravdu křičet, aby jej někdo v jeho blízkosti vůbec alespoň částečně slyšel. Se slabšími, vyhublejšími vlky bez úkrytu si vítr mohl zahrávat jak s panenkou, ostatní alespoň ošklivě štípal a čas od času je praštil nějakým tím bordelem, který vzal po cestě – ať už se jednalo o menší kamení, větvičky, nebo třeba nějaké ty rostliny.

// Vlci mají možnost odejít v prvním příspěvku, který po tomto oznámení napíšou. V tomto případě se jim podařilo utéct před příchodem bouře, např. na základě instinktů, předchozích zkušeností se zvláštním chováním zvířat apod. Okolní oblasti zasahuje především zvýšený vítr a pro naprosté bezpečí se musí přesunout alespoň přes 3 území. V opačném případě jsou chyceni ve sněhové bouři, která na zdejším území bude 19.-22. února 2024.