Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<- Dvojčata
A tak se Kara dostala k místu, které viděla z dálky. Místu, které jí lákalo už jen díky tomu jak nebezpečně to vypadalo. Byla v tomto šílená? Dost možná. Sama se označovala za blázna. Naprostého šílence, který neměl občas pudu sebezáchovy. A tak přešla ke kraji a skočila na první ledovou kru. Cítila jak se s ní zakymácela. Kara se ovšem nedala. Nechtěla se nechat dát. Hrdinně proto přešla ke kraji kry a skočila na další. Ta se nahnula, ale rychlím poskočením dál se s ní naštěstí nepřevrátila. Oddechla si a podívala se zpět ke břehu. Vypadalo to, že se tu více cizinců pokoušelo ukázat svou statečnost. Ona se usadila na kru, na které se momentálně nacházela a chvilku se potřebovala vydýchat. Tohle byl adrenalinový zážitek, který bude chtít stoprocentně zopakovat. Postavila se nakonec a jala se skočit zpět k břehu. Kra na kterou doskočila zakřupala a už už se jí chtěla rozpadnout pod nohama. Odrazila se od ní a dopadla na břeh bokem. Oddechla si. Tak tohle tedy nakonec skutečně přežila. Mohla oslavovat svou statečnost.
-> Tundra

4) Prokaž svou odvahu skokem na nebezpečné kry! (rozbitý sever)

<- Ledovcové jezero
A tak dorazila ke dvěma zcela identickým horám. Na chvilku se musela zarazit a několikrát zamrkat, aby se ujistila, že nevidí dvojmo, ale jsou tam dvě skutečně stejné hory. Na jednu vedla vyšlapaná cestička a tak se po ní vydala. Co by se přece jen mohlo zvrtnout, ne? Ta ji zavedla až na římsu, kde měla ostrovy jako na dlani.
Tak tohle byl ten Mois, který jí Atray natolik propagoval. Nechtěla mu věřit, že by zde mohla vidět i něco pěkného. Spíše byla ohledně toho skeptickou, ale to na čem jí teď spočinul pohled bylo jiné. Před ní ozářené svitem hvězd, měsíce a dokonce i polární záře byly nekonečné sněžné pláně. Za noci působyly jako spící vodní hladina, jenž neměla žádného odlesku. Jezero na kterém před chivlkou měla tu čest kontrolovat pevnost ledu nebylo od zbytku lehce rozeznatelné. Prozradil ho jen lehký odraz, který byl téměř nevnímatelný. Skoro by ani neřekla, že zde byla nějaká změna oproti jiným částem. Směrem k oceánu začínaly kry praskat a vytvářeli tak nebezpečné místo, kde by jeden mohl dokazovat svou odvahu. Každá působila v tom tmavém, až skoro inkoustovém moři, jako ostrůvek. Některé vypadaly již takto z dálky a výšky jako kdyby nebylo vůbec vhodno na ně skočit, jiné vypadaly dost pevně takto na dálku. A Kara by možná i přísahala, že kdesi v dálce, ještě dál za místem, kde byla poslední kra se nacházelo jakési lehké fialové mihotavé světýlko. Něco jako ten portál na sněžných tesásích. Působilo to nebezpečně. Rozhodně by se tam nevrhla po hlavě. Něco, co se samo distancovalo od jiných nemohlo být zcela bezpečné. Ne, takto to nemohlo být. Pohledem přejížděla po zasněžených krajinách a hledala aspoň něco, co by jí připomínalo domova. A hle, tam v dálce! Skaliska jenž se táhla a tvořila pomyslné hranice od zbytku ostrovů. Dělila je na více částí snad? Vypadalo to tak takto z dálky. To jí připomínalo domova. Ještě s jejich zasněženýma špičkama. Rozhodně by se nedivila, kdyby se tam nějaká smečka usadila. Bylo to dle ní přímo ideální místo. Ale chtěla by ona do nějaké smečky v horách? Netušila. Nebyla si ničím jistá. Možná, skutečně možná kdyby tam byl někdo z její rodiny, tak by se k nim přidala znovu. Ale neměla dobré vzpomínky na to. Hory ovšem působily aspoň takto z dálky útulně. Bylo jich více než by zvládla napočítat. Výčnělek vedle výčnělku. Občas se tam táhlo nějaké dlouhé sedlo hory a pak další špičička. Vedle pohoří ležel onen lesík, který prošla, aby se dostala sem. A pak jen planiny. Nic, co by skutečně dokýzala odlišit od zbytku. Jedno tuctové místo za druhým. To tento ostrov neuměl nabídnout více než stále se opakující místa? Dokonce si všimla i toho podivně fialového lesa, který neměla tu čest projít a nejspíše ji jeho barva odrazovala natolik, že se k tomu ani v nejměnším případě nechystala. Fialové stromy nebyly dobrým znamením. A v té největší dálce, na kterou se Kara musela ještě více zaměřit se nacházela ona. Hora, jenž vyčuhovala z druhého ostrova jako vyčuhovala kost z otevřené zlomeniny, dokonce to bylo i stejně bolestivé na pohled. Hora, která byla nejvyšší si jen tak seděla ke konci druhého ostrova. Zbytek byl z této dálky nerozluštitelný. Spíše se více podobali na podivné šmouhy tmavých barev než na něco specifického, co by ji něco říkalo. Kara rozhodně nebyla tak znalou ostrovů, aby se orientovala takto za tmy. Proto toho rozhodla nechat. 
Vyrazila zase jinam. Na ty kry, které jí dokázaly tak zaujmout.
-> Rozbitý sever

7) Vyšplhej na rozhlednu na Dvojčatech a popiš výhled formou líčení na 500 slov

<- Ledové pláně
A tak se dostala sem. Na jezero, které rozhodně nebylo jako to, kde předtím byla. Tohle působilo, jako kdyby snad po celý rok ani nerozmrzalo. Proto se rozhodla svou teorii otestovat. Rozhodla se, že se tedy vypraví směrem k onomu jezeru a prokáže tak, že nebyla jen tak nějaká tuctová vlčice. 
Opatrně na něj vstoupila a překvapeně zastřihala uchem. Nevypadalo to, jako kdyby se led měl pod ní každou vteřinu propadnout. Měla mu věřit? Udělala krok dál a začaly se jí rozjíždět packy od sebe, ale ustála to. Zaryla drápy do ledu až to zabolelo. Nevypadalo to, že by to ledu nějak uškodilo. Vůbec to neprošlo do hloubky. Zdálo se, že led byl ještě pod jejím poškrábáním ještě několik metrů hluboký. Dobře, tohle bylo tedy děsivé. Přecházela tedy jezero opatrně a nejistě. Dávala si pozor na to, aby se jí packy nerozjely více než by chtěla a ona si tak nerozbila čenich. Na cestu po zamrzlém jezeře jí svítila pouze polární záře. 
Přesto jej zdolala, aby se mohla vydat dál. Vstříc dalším územím severu. 
-> Dvojčata (Přes ledové pláně)

3) Vyprav se k nějakému z vodních toků a porovnej, jestli je jeho led stejně pevný jako ten na ledovcovém jezeře (nutno odehrát na dvou oblastech) - 2/2

<- Tajga
Po úspěšném uměleckém dílu, které měla možnost utvořit díky větru, se vydala hlouběji do zimy. Nevnímala ji tolik díky její srsti. Nebylo to tak příšerné jako by to bylo pro vlka, který měl srst menší podsady. Pro ní nebyl problém si lehnout venku a nechat se zapadat sněhem. Leč musela uznat, že by jí tu byla taky po delší době kosa. Hlavně kdyby začalo foukat. To by už tak statečná nebyla.
Ale teď následovalo to, proč se sem původně přišla podívat. Zvedla hlavu a podívala se na nebe. Na tlamě se jí ihned začal tvořit úsměv. Tohle bylo něco, co jí neskutečně chybělo. Tohle je to, po čem její srdce prahlo. Zase barvy na noční obloze, které tančily v uklidňujícím rytmu. V tempu, které by mohlo určovat romanci mezi dvěma vlky. Měla ráda polární záři už od doby, co byla malé vlče. Dívala se na ni pokaždé zasněně a střádala ve své hlavě sny. Ulver v tom neviděl žádný terno. Nazýval to jako dětinskost. A ona to s ním nikdy nedělala. Ale tohle by s novým partnerem nejraději prožívala stále. Jaký to krásný nápad na rande, které by jí vyrazilo dech.
Ovšem teď nebylo času dívat se na nebe a camrat se v minulosti. Ne, to mohla dělat kdykoliv jindy. Ale teď momentálně chtěla prozkoumat severská území. Ještě předtím ale udělá něco, co taky nedělala od útlého věku. Začala před sebou pomaličku hrnout sníh. Občas měla pocit jako kdyby se v tom sněhu měla čumákem vyválet jak to bylo velice nepraktické. Ale přesto se jí podařilo nasbírat dostatečnou kopičku, aby jí mohla začít packami ještě tvarovat. Uhlazovat a tvarovat na ní různé další menší výstupky. A tak se zrodil sněhuláček, který byl spíše menší než větší. Možná by se díky své podobě s vlkem měl nazývat spíše vlčím mužem než sněžným mužem. Zasmála se tomu a ještě naposledy se na něj podívala, než se vydala dál. 
->Ledovcové jezero

6) Vyber si jedno ze severních území a během herního večera/noci sledujte polární záři
6) Postav sněhovou sochu, sněhuláka, nebo něco jiného - samozřejmě ze sněhu

<- Poušť
Tajga bylo zase něco zcela jiného, než běžné lesy zde. Tento les byl jen a pouze tvořen jehličnany. Navíc zde bylo pocitově chladněji než na louce skrz kterou procházela. Podívala se na nebe. Vyjasňovalo se. Takže to znamenalo, že více sněhu zde již nepřipadne. Ne do dalšího dne aspoň.
Udělala pár kroků více na Sever. Než se zarazila a pohled jí padl k menším kamínkům a větvičkám u kterých bylo o bahno. Dlouho neovládala svoji magii. Dlouho se o nic nesnažila a tak by tedy mohla pokusit zase ji ovládnout, něco procvičit. Udělat zde něco originálního či aspoň trochu zapojit svou kreativitu. Zamyslela se. Co by tak mohlo být kreativní s tímto? Soustředěně se dívala na nazelené přírodniny než se jí je podařilo zvednout maličkou hrudku bahna do vzduchu. Nechávala jej rozstříknout do okolí pomocí větru a tvořila jim blátené obrazce. Smála se u toho jak malé vlče a vůbec ji nevadilo, že si tím trochu zacákala svůj šedý kožíšek. Bavilo jí být takto kreativní a za pomocí vetru udělat v jejím okolí abstraktní expresionalistický obraz. 
-> Ledové pláně

5) Vytvoř za pomoci magie něco kreativního

<- Temný les
A tak se dostala do pouště. Do něčeho, co v životě neměla tu čest a vlastně ani možnost poznat. Cítila jak se písek dostává mezi její polštářky. Jak se dostával do její srsti a ona se nakonec musela oklepat. Cítila jak musela kýchat, protože se jí dostal prach do čenichu. Rychle si dala tlamu k čenichu. Jenže to asi neměla dělat. Bylo to velice... bolestivé. Jak se jí ty zrnka zaryla do čenichu. Dobře, tohle se velice rychle dostávalo k jejím méně oblíbeným místům. A že jich teda jako nebylo moc. Aspoň že přestalo sněžit. Ale sněžilo tady vůbec? Nevypadalo to. Absolutně to nevypadalo. A že měla tu čest toho vidět docela dost. Spíše to vypadalo, že tady bylo neustále nad nulou. Troufla by si tvrdit, že to tu bylo i nad deset stupňů, ale teploměr v hlavě neměla. Proto mohla jen odhadovat. Zima to tu neměla prostě šanci ovlivnit. Ale to by musela poznat v létě více. Jestli tu bude extrémní vedro, když teď tu oproti zbytku bylo teplo.
-> Tajga (Přes Kvetoucí louku)

10) Prozkoumej, jak zima ovlivňuje pouštní oblasti

<- Most
A tak se ocitla na druhé straně mostu v lese temném, že by mu jeho auru mohl závidět jakýkoliv depresivní mladistvý. Ne, špatné přirovnání a velice nevkusné. Les byl i přes napadaný bělostný sníh velice temný. Kochala se okolím, až se jí to vymstilo. Velice vymstilo. Podjela jí packa a tak se natáhla jak široká tak dlouhá. Natáhla se a bolestivě zakňučela. Zvedání se bylo také něco. Nedalo se to. Cítila jak se jí naražená nožka vyklala, když na ni dala váhu. Bolelo to. Příšerně to bolelo. Dokonce si i narazila kostrč. Teda páteř v oblasti začátku ocasu. Když udělala pár prvních kroků, tak to bolelo. Bolelo to tak moc, že se nechtěla už dál pohnout. Pevně stiskla čelisti k sobě. Pár metrů, pár metrů dál. Pokračovala dál. Musela. 
Zastavila se v moment, co viděla rampouch. Jak si tam tak ležárně visel. Jak ji lákal. Byl jako zakázaná zmrzlina pro děti. A to co bylo zakázané bylo to nejvíce lákavé, tak to bohužel bylo a bude. Dívala se ještě chvilku na tu zmrzlou vodu a nakonec neodolala. Odhodlala se k tomu, aby vyplázla jazyk a olízla ho. Bylo to velice podivné. Jak jí potom hezky brněl jazyk. A nakonec tedy musela opakovat onu činnost znovu. Až jí k němu přimrzl jazyk. Cítila jak jí přimrzl jazyk k němu. A sakra. Tohle bylo bolestivé. Jak se jazyk stával necitelným. Nevyšilovala a necukala hlavou. Musela ukousnout kus rampouchu, aby se osvobodila. Raději o tom nikomu říkat nebude. Rychle se snažila vyklidit vzduch. 
-> Poušť (přes Duny)

1) Zahraj, jak se tvému vlku zachytil jazyk o ledový rampouch. Jak ho asi dostaneš dolů?
8) Popiš, jak se tvůj vlk zotavil z uklouznutí na ledu

<- Křištálové jezero
A tak se Kara dostala až k tomuto vratkému most. Udělalo se jí zle jakmile na něj vstoupila. Dívala se pouze před sebe. Snažila se, aby neprovokovala svůj velice vratký žaludek tím, že by se dívala pod sebe. A tak tedy šla. Rovně se dívala s ocasem staženým mezi nohama. Chtěla se cítit mnohem líp. Ale nešlo to. Ne s tímto mostem. Ne s tím po čem zde musela kráčet a co musela snášet. A nakonec se zhruba v půlce mostu rozeběhla. Nehodlala to snášet. Ne. Takový psychopat nebyla. A jistě se tu opakuji, protože tenhle most je na psaní příspěvků příšerný. No a tak Kara běžela. Běžela a snažila se to prodýchat řádně aby jí pak nedrblo hned co to bude hotovo. A tak dorazila na druhý konec mostu a konečně byla nadšená.
-> Temný les

<- Úkryt Hjem
Atray byl hrozně zlatý vlček. Vyrovnal se dokonce i jejím vlastním vlčatům. Vlčatům, která měla tak ráda. Proč je tam nechala. Co když jim Ulver škodil?! Ale ne. Nechala mu je na krku a netušila jak to tam dál doma probíhá. Jestli je všechno zcela v pořádku. Jestli si nejdou po krku. Bobíkové její maličcí. Co to bylo za matku? Krkavčí matka to byla! Žádné děti jí do pacek nedávejte. Akorát je rozbije. Opustí je, i když vůbec nebude chtít. Ne, vtípky stranou. Za tohle Kara nemohla. Ona se pro ně trápila v partnerství bez lásky. Ale teď? Neměla tu nikoho z nich. Byla sama s Atrayem.
Jezero ke kterému se blížila si získalo její pozornost. Překvapeně se na něj dívala. Bylo totiž zcela zamrzlé. A to si myslela, že to snad ani nešlo. Že tu na to nebyla dostatečná zima a ono... Zamyšleně se posadila na břehu. Než zvedla a udělala krok na hladinu jeho. Les nepříjemně zakřupal, ale zdálo se, že jí zatím drží, aspoň tady u břehu. Díky vodopádu to nebylo dvakrát pevné místo. Ale co mohla taková Kara vědět. Čím více se blížila středu tím více začínal led pod její vahou křupat. Až se nakonec otočila a rozeběhla se směrem zpět. Rozeběhla se pryč z jezera. Max to zkusí někde, kde bude víc zima. Ale tohle už znovu neudělá jen tak.
-> Most (Přes Luku a Les u mostu)

3) Vyprav se k nějakému z vodních toků a porovnej, jestli je jeho led stejně pevný jako ten na ledovcovém jezeře (nutno odehrát na dvou oblastech) - 1/2

Podívala se na něj a usmála se na něj s milým mateřským citem. Poděkoval ji skutečně jako pravý gentleman. Ten jednou nebude mít nouzi o to oslovit nějakou vlčí dámu, jen musela přijít ta správná, která by propadla jeho kouzlu a donutila ho žasnout nad tím, jak milý někdo mohl být. Stejně jako předtím žasnula ona. Vskutku být mladší, tak by do něj šla. Ale tohle momentálně bylo velmi velké tabu. Jejej! To by jim ostatní dali za uši! Nemohli spolu být! Brala ho navíc jako synka.
Dokonce pak i dodal něco, co ji donutilo nastražit ouška. Nabízel, že by se již mohli rozdělit. Volba byla jasná. Byl dostatečně připravený na to čelit tomu, co bylo třeba. "Atrayi, budu doufat, že se znovu setkáme, ale ty máš před sebou momentálně většího úkonu. Potřebuješ najít členy své rodiny dokud jsi takto odhodlaný a já potřebuju zjistit, jestli tu je někdo z té moji. Tak ti přeji dostatečné štěstí. Doufám, že se naše cesty zase jednoho dne srazí v jednu." Usmála se na něj mile. "A snad mě v té době už představíš nějaké vlčí dámě." Mrkla na něj ještě než se vydala ke vchodu. Cítila se dostatečně ohřátá na to, aby mohla pokračovat dál. Ve zdolávání jejich pomyslného cíle. U východu se na něj ještě jednou usmála než se vydala dál. A liány ukrývající vchod ji znemožnily jej vidět.
-> Křišťálové jezero

9) Ohřej se v libovolném úkrytu

Místy měla pocit také jako kdyby jim docházela témata, ale nejspíše to kvůli tomu, že se cítila smutně. Zase opět ztrácela veškerou naději. Nevěděla jestli to bylo tím, že si uvědomovala mnohem víc to, že odtud není návratu. Byla na těchto ostrovech navždy. Cítila prázdnotu ve svém srdci. Cítila se nechtěná. Proč? Proč ji to zasáhlo teď? Protože vlastně se v téhle době potkala s Ulverem. Vydechla tiše. Objevil se jí u úst obláček. Ona se tomu uchechtla. V jeskyni bylo příjemně chladno. Atray to zhodnotil jako moc hezké místo pro nový začátek.
Podívala se na něj s úsměvem na rtech. Nějakým menším a drobným. „To máš tedy pravdu, chlapče. Jestli chceš, můžeš tu se mnou být. Pro mne samotnou je to až moc velké. Spíš bych se tu trápila." Zasmála se tomu tiše. Bylo to na něm, jestli její nabídku přijme.
Jala se dal zkoumat jeskyni a jemu pokynula, aby ji následoval. Aby prozkoumali, co jim jeskyně mohla nabídnout. Byla zde o trochu chladnější menší místnost, kde se dalo skladovat maso. Zakručelo ji v břiše. Uvědomovala si, že se ještě pořádně nenajedla. „Až se dostatečně ohřejeme, tak bych šla najít něco k snědku."** Nadhodila tento nápad a čekala jak se chytne.

(-- Severní hory

Když odcházel z území, tak pár sourozenců tam bylo. Jo, tohle bylo velice nespecifické. Ale nejspíše myslel ty, kteří s tím žili v tom... Zlatém lese? Bavili se o tom vlastně, když se setkali daleko na tom prvním ostrově. Nebo to byl druhý? Neuměla si to vysvětlit. Neznala to tu.
Nová šance na život. Opakoval to už podruhé a tak na tom trochu pravdy být muselo. "Kéž by to bylo jak myslíš, chlapče." Povzdechla si Kara jen co vcházela do jeskyně. Liány ji hezky polechtaly na čumáku jak vcházela. Naskytl se jí pohled na nádhernou scenérii. Zalesklo se jí v očích jak si té nádhery všímala. Toto bylo neskutečné, slovy nepopsatelné. Podívala se na Atraye, jestli ji následoval. I kdyby ne, tak to bylo v pořádku. I samota se hodila. Mohla aspoň přemýšlet nad tím, jak bídný její život byl.

Lekce pokračovala. Jako kdyby někdy skončila. Život byl jednou velkou lekcí. Dost možná se nad nimi někdo bavil jako kdyby sledoval telenovelu. Nejspíše to tak bylo. A nebo? To ovšem jejich hlavičky nemohli vědět. Atrayova věta ji donutila, aby naklonila hlavu na stranu. Promluví si s nimi. "Můžeme je zkusit najít u vás v tom Zlatém lese. Rozhodně tam někdo bude, ne? Nemohli přece jen zmizet všichni tvoji sourozenci." Povzdechla si Kara a zavrtěla hlavou. Nemohli zde zmizet všichni jen tak do éteru a nic mu neříct. Ale jak znala slušnost některých, tak to bylo přesně to co jim šlo nejlépe. Zmizet aniž by pípnuli půl slova. Pak se vrátit a mít rodinu ještě někde jinde. Ale to byla už jen její vnitřní žluč.
Atray byl neuvěřitelně podporující. Třeba proto se objevila zde. Podívala se na něj a slabě se usmála. Třeba to byl skutečně ten důvod. "Myslíš abych si našla lepšího chlapa? Jo to by mohl být dobrý důvod. No ale... furt to nevysvětluje proč zrovna teď. Po tolika letech." Povzdechla ti tiše a zavrtěla hlavou.
Konečně se zase rozešla. Nebylo čas ztrácet čas. Pomalým krokem, ladným. Krok za krokem. A pak? Všimla si lián. Rozhodla se jimi prostoupit. To co našla za nimi jí vyrazilo dech.
-) Úkryt Hjem

Nemohla to více popírat. Ale smiřovala se s životem zde. Pokud každý bude aspoň z části takový, jakým byl Atray, tak život zde měl cenu. Ovšem pokud vlci zde jsou jako Einar tak to bude bolestivá realita. Zmiňovaný byl na jednu stranu dobrým vlkem, ale na tu druhou mu mohlo přepnout. Nikdy v něm neuměla číst a spíše se mu vyvarovala pokud mohla. Izolovala se od nich spolu s novou rodinou. A i když se je snažila nenávidět z celého srdce díky politickému systému celé smečky, tak... to nešlo. Nadechla se zhluboka a zavřela oči. Nechávala srst čechrat větrem. Leč byl chladný, nebyla tu taková zima jako na oné louce. Na naopak. Cítila se zde víc jako doma.
Atray byl rád za každou lekci. Měla jich dost na rozdávání vzhledem ke svému věku. A nebála se toho je rozdávat . Jednu za druhou hezky tak, aby jej nezahltila. Zopakoval její slova. "Nikdy nemůžeš zapřít příbuzenství. Vždy tě to dostihne." Osvětlila pak více. Leč doufala, že to pochopí hezky napoprvé. Protože to znělo více poeticky. "Jistě je zasáhlo to, co se stalo stejně jako tebe. Navíc pokud měli podobnou minulost jako ty. Co ty víš, třeba litují některých slov, která se jim povedlo říct." Pokrčila rameny. Jen bohové věděli tak tomu skutečně bylo. Bohové a jeho sourozenci.
Nemusela o tom říkat. Semkla pysky k sobě a usedla. "Ono... Možná jsem ho milovala. Ale to co udělal on. Podvedl mě. Chápu, nikdy mezi námi v jeho očích nebyla láska, protože jsem mu to neuměla říct, ale... Mohl aspoň dál před vlčaty hrát, že jsou jejich rodiče v pořádku. Ke konci jsme vedle sebe jen žili. Než jsme dostali... Povolení znovu se množit. V den, co jsem se sem dostala jsem se u nás ztratila v mlze zrovna když sem ho hledala, abych mu tu novinu oznámila." Mluvilo se o tom těžko. Ale potřebovalo to ven.

<- Dračí průsmyk
Šel vedle ní. Pořád si měli co říct. Což ji překvapovalo. Vzhledem k její minulosti. Jak se vlastně nikdy nedokázala k někomu otevřít. Nebo spíš málokomu se dokázala otevřít. Byla v tomto opatrná. Jako tancovat smrtelné tango. Vždy se tomu přirovnání smála, když ho Ulver zmiňoval. Byli spolu možná i dobří partneři. Ale... nevěděla jaké to je milovat. A on ji nemiloval. To si zase moc dobře uvědomovala. Jelikož měl potomky i jinde. Když se to dozvěděla, tak jej prosila, aby se o tom hlavně nikdo jiný nedozvěděl. Prostě to z ní cítil. Ten mateřský pud. "Ach, chlapče. Jsem ráda, že to tak cítíš. Matka vás zajisté milovala." S tím už se terén pod jejich packami začal stupňovat. Překvapeně našlapovala a dávala si pozor na to, aby ji to nepodklouzlo. Zastavila se a podívala se na něj. Stála výše než on. "Dám ti ještě jednu lekci. Jako bys jich ode mne nedostal málo." Odmlčela se a vylezla ještě o trochu výše. Vítr něžně čechral její srst. "Rodinu miluješ, i když přísaháš v hloubi duši, že tomu tak není. Krev je vždy hustší než voda. Jsme nastavení k tomu, aby to tak bylo." Povzdechla si. I když se snažila zbytek rodiny ignorovat, tak to nešlo.
Ptal se čím ho připomínal. Odmlčela se. Věděla, že Atray vtipkoval dále, ale ona vzpomínala na něj. Na to jaké to bylo, když bylo oznámeno, kdo je jejím partnerem. "Byl zprvu taky tak milý. To co si popsal... ale pak..." Možná že jej skutečně milovala a jeho zrada ji tehdy ublížila? Snažila se pak před ní uchránit dítka. Tak aby pro ně byl tatínek stále dokonalým.

3) Nauč mladšího vlka nové znalosti - a nebo se nech poučit starším vlkem! - ✓