Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Písečné ruiny

Poušť pro něj byla vždy takovým rájem, ale obzvláště teď by ji nejraději celou zulíbal. Jenže přece neměl v popisu práce chovat se jak idiot (což stejně většinu času dělal), takže se jen potěšeně zazubil, jakmile vyšel ze spletitých chodeb ruin pohřbených pod pískem.
Slunce písek stihlo rozžhavit tak, že s každým krokem cítil, jak se mu smaží tlapy, a ostré sluneční paprsky ho bodaly do rudých očí i do všech míst na těle, takže se cítil jako prase nabodnuté na rožni, která se otáčí pár centimetrů nad ohněm. Ještě že však byl každým coulem pouštní vlk, a tak ho to nijak nešokovalo. Tohle byla na poušti normálka, a to se ještě ani zdaleka poušť nepropadla to toho známého ohnivého inferna, v němž přežili jen ti nejsilnější. Někde v dáli se promenádoval štír a horký vítr rozháněl písčitá zrna všude po poušti, ale brouci jim konečně dali pokoj. Další vztek broučí armády už vážně Khan nepotřeboval zakoušet.
Mrskl ocasem. „Dokonalá, jak si jen tady pan zelenooký zaslouží,“ ušklíbl se na něj a vzápětí protočil oči. „S tvojí neschopností bych se nedivil, kdyby ti ten zajíc ožil a byl už dávno v trapu. Ale když myslíš a je ti přednější než starý dobrý Khan...“ Zrzek si to nechtěl přiznat, ale někde v srdci ho bodal osten žárlivosti. Proč i nějakej zajíc mohl mít společnost a Khan byl odsouzen k věčné samotě v poušti, jako padlý král, jehož duch bloumá ztraceným královstvím? Bylo načase, aby Namarey našla zašlou slávu. Zatím nacházela jen temnotu.
Podrážděně si odfrkl. „Cesta vede tudy.“ Zvedl tlapu a bodl jí směrem, odkud se poušť pozvolna měnila v louku. Z Wissfeovy přítomnosti mu skřípaly zuby, a čím dřív odejde, tím líp. Přesto chtěl, aby zůstal a on mohl zvesela pokračovat v rýpání. Pche.

Ustrnul v pohybu a zaksichtil se. „Ty seš teda posera,“ pobavil se na Wissfeův účet a přimhouřil oči. Zdálo se mu to, nebo teď celá síň vypadala mnohem útulněji? Jako by ho útok brouků naučil vážit si toho, že zrovna tady bylo ticho a klid, žádná pomstychtivá zvířecí armáda. Bylo však načase zmizet dřív, než se to tu celé začne rozpadat pod tlapami. Trhnul hlavou směrem k černému a následoval jej. Ne snad, že by si teď hodlal hrát na poslušnou ovečku, která za oním zelenookým vlkem chodí, jak jen píská; skoro to totiž od něj bylo přímo přátelské gesto, že ho nenechal jít samotného, protože o něm neměl moc dobré mínění a pochyboval o tom, že by se bez něj z ruin vymotal. Pokračoval tmou, která s každým krokem směrem k povrchu řídla, a pozoroval ruiny vyryté na prastarých stěnách. Wissfeoh očividně nebyl tak marný případ, jak se zdálo, protože to do špatné uličky vzali jen párkrát, ale Khanovi bylo jasné, že nebýt něj, někde by se jak široký tak dlouhý natáhl.
Jo, kamaráda, já věděl, proč tě nesnášim, pomyslel si ještě než se konečně vymotal ze spletitých chodeb, když si opět vzpomněl na to, jak ten nýmand vyprovokoval celý roj brouků. Zážitek s brouky už nikdy víc. A možná, že i ta smečka byl od začátku pěkně blbej nápad... Možná, že měl Wissfeoh pravdu. Králem bez království jsem byl vždycky, ale může být království bez poddaných? Ta myšlenka zůstala viset v těžkém horkém vzduchu.

>> Namarey

Wissfeohova slova bolela. Ne tedy, že by se Khan pod jejich nátlakem, který vyvolaly, hroutil jako hromádka neštěstí – měl přece svoji hrdost –, ale sprška nadávek řinoucí se z tlamy černého přesně útočila na to jedno slabé místo. Khan o tom nejednou přemýšlel. Nepochyboval sice o tom, že jemu by se měla celá poušť klanět i bez toho, aby mu nějaká bohyně svěřila do tlap smečku, avšak... skutečně to byl dobrý nápad? Co když to byl jen test, jestli si nechá navěšet bulíky na nos a slepě povede smečku, která se rozpadne dřív, než se pořádně postaví na nohy a její sláva bude znít celými ostrovy? Protože co si budem, s jednou členkou po smrti a dalšími dvěma v trapu (a taky jednou línou betou, která se zase někde válela pod palmou a nechávala všechnu práci Zrzkovi) se smečka vedla dost těžce... navíc, žádná ani nemohla v takové sestavě existovat dlouho. Černý měl pravdu. Jenže jak se z toho k čertu vyhrabat? To má Khan chodit s propagačním plakátkem Namarey od jednoho koutu Mois Grisu ke druhému?
Nevesele mlaskl a přimhouřil oči. „Probírat se nemusím. Momentálně mám na práci důležitější věci, jako třeba zmizet odsud dřív, než zahájí ti slizcí brouci broučí pomstu,“ odfrkl si. Další brouky už prosím ne, Ó jakýkoli pouštní bože, pomyslil si trpce následně, přesto však s jemným úsměvem na pyscích (totiž to úsměvem čirého zoufalství) a zmizel v chodbě.
Šel tmou, hustou a zdánlivě nekonečnou, ani světélko nebylo v dohledu. Jak by taky ano, když všechny brouky předtím povraždil, že. Neviděl si ani na špičku čumáku, přesto se mu však dařilo jít tak, aby nenarazil do stěny nebo se nenatáhl přes nějaký šikovně narafičený kámen. Instinkty a touha se vyhrabat z tohoto inferna zakopaného přímo pod pouští jej nakonec dovedly až zpět do hlavní síně. Takřka s úlevou si prohlédl vysoký klenutý strop a lávové kameny – konečně světlo! Následně se zastavil v půli kroku a utočil se. Jeho tělo zaplavila úleva – nebyli pronásledováni pomstychtivou broučí armádou.

Na krátký moment si přece jen dovolil zauvažovat, zda se tady, v zatuchlých písečných ruinách s horkým a těžkým vzduchem, jenž mu znemožňoval pořádně se nadechnout, neusmaží zaživa. Ne snad, že by to tu bylo takové vedro – právě naopak, oproti poušti tu byla takřka sibiřská zima. Problém však spočíval v tom, že si řekl, že má té kousavé broučí armády akorát tak dost a rozhodl se, jako správný Pouštní král, vzít osud do vlastních tlap.
Takže se prostě jen tak, jako by se nechumelilo, nechal sám sebe zapálit. Sirky u sebe sice neměl, jak by taky jo, ale zato byl hrdým vládcem ohně. Vždycky si potají na tuhle magii stěžovat, protože mu nepřišla tak skvělá jako země (a neptejte se proč, protože to beztak sám moc nevěděl), ale při představě, že by měl porážet válečníky v podobě svítích brouků nějakými slizkými liánami, se chechtal smíchy. Taková živá hořící koule rezavých chlupů však byla panečku účinná! Snad. Proběhl tedy na druhou stranu, jen se mu za patami prášilo, a všechny ty brouky smetl na stranu. Přirozeně si nedovoleli ho kousat a štípat do zadku, když každý chlup na jeho srsti hořel.
A jakmile konečně proběhl tou bariérou brouků, musel na chvíli popadnout dech. Byl sice mladý, ale ne tak mladý na to, aby se nezadýchal při běhu ve vražedném tempu, natožpak když celou dobu slyšel děsivé praskání ohně a měl pocit, že bude upálen zaživa, i když vlastně doteky ohnivých jazyků necítil. Oheň však naštěstí zmizel stejně rychle, jako se objevil, a ne proto, aby nenapáchal víc škody než užitku, ale proto, že už Khan neměl tolik sil na to, aby nechal bezbolestně hořet svoji srst. Nyní už jen doutnala.
Khana docela překvapilo, že se ten vlk s mozkem jen s polovinou buněk nerozhodl přikrčit ke stěně, když Khan probíhal chodbou ve své vskutku fešné hořící podobě, a celou dobu ho následoval. Už ho však nepřekvapilo, že si Wissfeoh stěžoval, že si dovolil Khan myslet, že celou dobu bude čekat. Dokonce pak zasypal chodbu i kamením, jenž se jen zdánlivě samovolně odrolilo ze stěn, aby se ti hnusní brouci nevrhli za nimi. Což klidně mohli, protože by si beztak nějakou skulinku našli! Stejně se to však Khanovi nelíbilo. „Můžeš mi vysvětlit, co si jako o sobě myslíš? Chceš mi snad zničit smečku?!“ prskal vztekle, jako by sám před chvílí vlastní smečku téměř nepodpálil. Holt ho bavilo pořád něco Wissfeovi otloukat o hlavu, však to byl jeho úhlavní přítel! Rudý vzteky přešel z jedné strany úzké chodby na druhou, načež cosi zabrblal. Bylo načase se odtud dostat. Proto se spěšným krokem vydal tam, kde očekával, že bude onen slavný východ z tohohle maléru. Už nikdy víc žádnou smečku, žádného Wissfeoha... a vůbec, kterej idiot našel tyhle ruiny a myslel si, že jsou ideálním útočištěm beduínských vlků?!

Khan se zamračil. „Proč bych ti to jako měl říkat?“ špulil pysky. Tedy, on by mu to klidně i řekl – nebo vlastně ani ne, však byl jeho celoživotní sen, zbavit se téhle osiny v zadku v podobě Wissfea –, ale to by ovšem musel sám vědět, jak se odtud dostat. V téhle části ruin ještě nebyl, avšak zato si tu očividně dlouho pobude, než najde nějaký východ. Ten byl sice blízko, ale cestu k němu zatarasovali ti odporní svítící brouci. Khan si už ani náhodou nemyslel, že jsou to nevinné lampičky. Kdepak. Vrahové! Každý musel vidět, jak krutě se mu sápali po nohách – jemu i Wissfeohovi. To jediné dělalo Khanovi radost.
„Ti brouci to totiž taky nepovažovali za důležité zmínit,“ zabrblal si pod vousy. Nehodlal přiznat, že se mu tohle putování podzemními chodbami začalo hodně rychle vymykat kontrole, ale copak za to mohl? V životě by ho nenapadlo, že budou ti brouci takové citlivky. No to je toho, jeden zašlápnutej brácha! Khanovi by se nelíbilo, kdyby mu zašlápli Zeinab nebo Chaianiho (a to i přesto, že ty dva nýmandy nesnášel), ale však tohle byli takoví titěrní broučci! Beztak že měl každej z těch brouků bratrů a sester tolik, že z jednoho míň se svět nezboří – což byla hypotéza, s níž očividně brouci nesouhlasili. Jaká to škoda.
„A co kdybys jim poručil sám?“ prskl vztekle. Jisně, to on byl ten úžasný král pouště, ale Wissfeoh je do tohoto maléru navezl. Bohužel pro Khana, teď byli v té šlamastyce spolu. Nakonec si odkašlal. „Když už jsi to všechno podělal, aspoň hejbni tou prdelí,“ řekl mu podrážděně.
To, co chtěl udělat, nebyl moc dobrý plán – zaprvé by si mohl podpálit vlastní smečku, za druhé to nikdy nedělal a netušil, co se stane. Slyšel, jak mu ve spáncích buší krev. Jeho rudé oči se zaleskly a mysl odputovala kamsi jinam, do vzdálených koutů magie. A pak se ozvalo zapraskání, jež v tomto tichu znělo až děsivě, a jeho rezavá srst se vzňala. Cítil jak mu ohnivé jazyky olizují chlupy, necítil však bolest. „Je možný, že tím ty brouky naštvu ještě víc,“ odfrkl si. A s hořící srstí se vrhnul před. Porážel brouky jako šachové figurky a hlasitě u toho sípal. Jakmile proběhl na druhou stranu, vítězoslavně se zazubil. „Budeš tam stát ještě dlouho?“ křenil se a plameny na jeho srsti dohořívaly. Jestli si popálím prdel, tak tě roztrhnu jak hada.

„Teď jsi to přesně řekl, Wešveochu,“ zazubil se doširoka a zdvihl tlapu do vzduchu, směrem k jeho hrudi. „Jeden mu stačit nebude. Takže kamaráde, budeme v břiše toho monstra navždy spolu. No není to krása?“ rýpal do něj a ksichtil se u toho tak, jako by právě pozřel několik citrónů. A ani se nemusel příliš dlouho do své role ponořovat – už jen z představy, že by byl navždy s Wissfeohem, se mu obracel žaludek vzhůru nohama.
Po chvíli se ztratil v jedné z chodeb, a to, co ze začátku bylo jen nevinným útěkem před úhlavním nepřítelem (ne snad, že by se ho bál!) se po chvíli změnilo ve frustraci nad tím, že došel do slepé uličky. Vztekle zacvakal zuby, až se chodbami rozlehlo hrozivé skřípění, a odplivl si. K čertu s těmi chodbami! ulevil si, ale přílišné úlevy se mu nedostalo. Cítil, jak ho v hrudi pálí žár vzteku. Wissfeoh byl idiot... jenže na rozdíl od Khana si nenakráčel přímo do pasti. Ale přece tu nezhebne sám pouštní král, ve svém vlastním království! To by bylo ostudné! To nepřicházelo v úvahu!
Z jeho tlamy se začaly linout nadávky, nad nimiž by si měla malá vlčata urychleně zacpat uši. Nikdy nebyl moc trpělivý jedinec a hodně rychle začal ztrácet sebekontrolu. Byl rozzuřený. Na sebe, na ty pitomé chodby. Snad i do běla rozpálený! Tak sakra, jak se odsud dostat? Nechápavě zakroutil hlavou a postavil se na zadní. Moc dlouho na nich nevydržel, protože přece nebyl kůň, aby si hrál na dvounožce, ale stačilo to dost na to, aby se celou vahou svého těla položil na zeď před sebou, která mu dost provokativně blokovala cestu. Jenže se neozvalo nic jiného, než zvuk drolících se kamínků. Žádné zavrzání a otevření tajného východu, jímž by mohl projít. Tak takhle to asi taky nepůjde, cenil tesáky. Nezbývalo mu tedy nic jiného, než zjistit, kudy sem přišel, jenže na stěnách bylo najednou nějak málo svítících skarabů a hieroglyfy, ty vážně číst neuměl. V téhle části ruin ještě nebyl, takže neměl ani páru, po jakých by se měl vydat, aby došel zpět do hlavní síně.
A pak se kdesi z dáli, a přitom děsivě blízko, ozval Wissfeoh. No, Khana to moc nepotěšilo. Ten chcípák ještě žije? zamračil se popuzeně, jako by někdo právě urazil jeho samého, a teatrálně švihl ocasem. „Jakej problééém?“ zaúpěl vztekle vzápětí a zamračil se. „Seschlá mumie ti jde nakopat zadek? Tak ji pozdravuj!“ ušklíbl se pak, ale nedalo mu to – nenechá si přece nějakým pitomcem rozbít svůj úkryt, potažmo ne nějakou desetitisíce let starou vykopávkou. Takže žádné, že po Wissfeohovi půjde nějaká oživlá mumia a Wissfeoh při pokusu uniknout prorazí stěny a rozboří jeho hrad!
Nakonec se mu nějakým záhadným způsobem podařilo vymotat zpět, kde předtím řval Wissfeoh. „No cos provedl, amatére?“ ulevil si, když viděl černou srst a zelené oči. Pak si však všiml, že při cestě za černým rozšlápl jednoho brouka a znechuceně se odtáhl. Neměli být ti brouci být na stěně a dělat mu osobní světélka? No, jak to vypadalo, brouci naštvaně pochodovali směrem k černému, a když zmerčili Khana, s nasupenými výrazy a kmitavými nožičkami to vzali přímo k němu. „Ty seš takovej vůl, číms je nadopoval prosím tě?“ frkl. A co teď? Brouci sice nevypadali, že mají vražedné sklony, ale ani se moc netvářili na to, že by ty dva pustili na svobodu. Takže nakonec nenarazí na mumii, ale mumie se stanou z nich, až tu budou čekat, než je ti brouci pustí. Přísahám, že ho zaškrtím.

Napadlo, nenapadlo, dobrá otázka. Pravda, že se nad tím nikdo moc nezamýšlel, ale jak tak Wissfeoha poslouchal – jakkoli se u toho tvářil otráveně –, musel přehodnotit svůj názor na tu bezmozkovou kreaturu. Možná, že mohlo být skutečně kapku nebezpečné, promenádovat se tu s pocitem, že se mu za zadkem nemůže kdykoli vynořit nějaká příšera. Na Yettiho tu sice asi narazit nemůže, ale bůhví, jaké jiné potvory se tu ukrývaly. Sušené mumie? Obří pavouci? Jedovatí štíři? Monstra s děsivě rozšklebenými tvářemi a krvavě rudýma očima? Khanovi by ani všechny drápy na tlapách nestačily na to, aby vyjmenoval všechny potenciální obyvatele tohoto času zapomenutého bludiště. Navíc stále nerozluštil záhadu, kdo ho obýval předtím. Rozsáhlý podzemní komplex se přece pod pouští nevytvoří jen tak zničehonic. Záhadné koulo Iris? Nera? Či snad pozůstatky existence dvounožců, o nichž Khan nevěděl, protože se jim vždycky spolehlivě vyhnul? To si pravděpodobně vezme sám písek sebou do hrobu.
„Těžko říct, chrápání neslyším,“ zazubil se. Jeho tvář však hned nato o něco zvážněla. „Ale souhlasím, že předhodit tě nějakému pouštnímu monstru by mi zlepšilo den,“ pravil nezaujatě a pohlédl do tmy rozbité žluoranžovou září lávových kamenů a miniaturních broučků na stěnách. I ti by třeba mohli být malérem, pokud by se rozhodli zvednout ti své pidi nožičky a zatarasit tu všechny chodby. Co si budem, těch brouků tu bylo dost a bůhví, jaké měli úmysly. A projít bludištěm brouků a riskovat, že se mu dostanou do tlamy a uší? No fuj!
„Tisícero omluv nepřijato, zkuste to o chvíli později,“ usadil černého a s mlasknutím se vydal do tmy jedné chodby. Ta se dál větvila – rozešel se tedy doleva. A pak ještě párkrát zahnul a pohroužil se do naprostého ticha, slyše jen vlastní dech a krev ve spáncích. V žilách se mu rozproudil adrenalin. A co teď? Vztekle si odprskl. Narazil na slepou uličku, ale vůbec si nebyl jistý, kudy sem přišel. A černý byl taky tentam. „Tak, Wešveochu, a teď se koukej, jak se za mnou vyrojí ty tvoje oživlý mumie a obří pavouci, nebo co jsi to měl na mysli,“ zaksichtil se, černého ale neviděl. A v koutku duše doufal, že se něco takového vážně nestane. Najednou byl nějaký skeptický.

Většinu Wissfeohových kousavých poznámek přešel jen s jízlivým úsměvem na pyscích. Černý mu očividně nevěřil, nebo se spíš bál vstoupit do podzemních chodeb, které se klikatily přímo pod pouští. Jaký to zvláštní úkaz, že! Už sama poušť byla dost roztodivným místem, natož když jste pak dospěli ke zjištění, že se pod ní uschovává celý svět, který celé věky čekal na to, až ho nějaký odhodlaný badatel – sám pouštní král Khan – objeví.
A protože se dočkal, teď tu zrzek a černý stáli. Zrzka už ten pohled nijak neohromil, snad ho jen jakýmsi zvláštním způsobem uklidňoval. Jen z toho těžkého vzduchu ho bolely plíce. Na jednu stranu byl docela suchý, jak to na poušti bývá, na tu druhou ale vlhký, protože byli v podzemí. Tak či onak bylo docela složité přimět plíce, aby se roztáhly a nasávaly těžký vzduch do svých útrob. Najednou se nějak zapotil. Přítomnost Wissfea ho však spolelivě odreagovala, protože si přece chtěl pořádně rýpnout – a nemohl se teda složit k zemi jak neforemná hrouda brambor jenom proto, že se mu pořádně nedostávalo vzduchu.
„Copak, bojíš se nějakých pavoučků? Však jsi předtím chtěl poznat štíry!“ šklebil se a dlouhým ocasem mával ze strany na stranu. Černý byl vážně naprostej idiot; jako by si snad Khan někdy myslel, že je vůbec možné, že by kdy černému ty chybějící mozkové buňky do hlavy samovolně naskákaly. „Navíc, do mrtvol se přece nešťourá. Neznesvětíš jejich památku přece, no ne? utahoval si z něj. A myslel to smrtelně vážně. Wissfeohovi by se určitě taky nelíbilo, kdyby se po něm o několik století později natahovaly nějaké pracky monster, nebo co vůbec bude obývat tento svět za několik stovek let, a snažily se ho vzbudit z jeho věčného spánku. Pche. Odfrkl si a dal se na průzkum ruin. Zmizel v první chodbě.

<< Namarey

Jak si Wissfeoh žádal, Khan ho vedl směrem k ruinám stvořeným z písku. Ne snad proto, že by chtěl skákat, jak černý píská, ale proto, že v úkrytu dlouho nebyl a někdo by měl situaci zkontrolovat, a rovnou i poklidit odrolené kamení. A kdo je ideálnějším kandidátem na uklízečku, než ten nýmand Wissfeoh? Přesně tak. Vůbec nikdo!
Takhle možnost však Zrzka napadla až ve chvíli, co zmizel za jednou dunou, kde ho spolkla tma. Nejdřív se docela bál, že vstup do podzemí nenajde, ale nakonec mu to nedalo zabrat až tolik a své chození od jedné duny ke druhé mohl případně okecat tím, že jen chtěl zmást potenciálního nepřítele. Teď však s hlasitým funěním dusal dlouhými, klikatými chodbami. Nejdříve tu byla vážně tma, ale po pár krocích se na stěnách začaly objevovat svítící skarabové, díky kterým Khan nemusel už tolik mhouřit rudé oči, aby pořádně přečetl hieroglyfy na stěnách. Ne snad, že by z nich byl zrovna dvakrát moudrý, ale minimálně měl někde v hlavě uložené, jak musely jít za sebou, aby si mohl být jistý, že jde správně.
A nakonec se mu vážně podařilo se z toho bludiště chodeb dostat. Dlouhá chodba vyústila v prostornou hlavní síň. Lávové kameny osvětlovaly prostor a sálalo z nich příjemné teplo – které bylo víc než žádané, vzhledem k tomu, že tady v podzemí byla docela zima. Obzvláště na poměry pouště. Ačkoli... v noci byla poušť pěkně mrazivá, brr!
S poťouchlým úsměvem se otočil na Wissfea. „Tak co, milostpane, už věříte na Khanovo pouštní království?“ ta otázka ležela v těžkém horkém vzduchu, zatímco se Khan doširoka šklebil a vypadalo to, že si to náramně užívá.

Proč je ten vůl tak užvaněnej a pořád zpochybňuje, cokoli uslyší z mý tlamy? pomyslil si Khan rozmrzele. Fakt reklamovat takového společníka na cestách! Žvanil, bez mozku, a ještě vládce země... už jen to byl drobný detail, který Khana nutil skřípat zuby. Oheň byl sice silný element, ale země byla země. Vlastně ani nevěděl, kdy dospěl k přesvědčení, že zrovna země je nejsilnějším elementem. Snad tehdy, kdy ho nějaký prašivý zelenooký porazil a tvářil se u toho jako nejsilnější král. A od té doby Khan chová k zelenookým averzi a závist zároveň... nebo prostě jen hledal důvody, proč ještě víc Wissfeoha nesnášet.
„To víš, moji poddaní jsou líní jak vši. Budu jim muset trochu domluvit,“ zaksichtil se. No, líní. Na'arash, ten určitě jo. Laelia spíš než líná, tak mrtvá, Růženka beztak někde zašlápnutá nemotorným hromotlukem... no a Isogai? Bůhví. Možná zrádkyně, která se rozhodla vyměnit poušť za život bez otravného slunce a písku všude v kožichu. Možná by to i sedělo.
Natočil se mírně na stranu. „Tak pokud tedy spadáš do skupiny každý...“ významně se odmlčel. „Následuj mě,“ vypadlo z něj pak a v očích mu vítězoslavně zajiskřilo. Nebylo asi zrovna fajn vodit cizí vlky do smečkového úkrytu, ale stejně by se tam Wissfeoh sám ztratil... navíc proč by Khan chránil smečku, když se mu rozpadla pod tlapama a zbyla z ní jen zrnka písku? Čert tu jeho neschopnost vem!

>> Písečné ruiny

<< Poušť

„Když se budeš chovat jako hodnej kluk, určitě ti daruju kus tý sošky na důkaz tvý věrnosti pouštnímu králi,“ mrkl na něj spiklenecky. Ovšem jen pokud sežene dostatek otroků a taky zlata, aby mohl svoji zlatou sošku mít. Protože Khan rozhodně tlapku k dílu přikládat nebude, ještě by si ji tou námahou zlomil. Sehnat si nadané stavitele zlatých sošek a zlato samé však bude jistě hračka. Snad jen najít to zlato a otroky, že!
„Šestinohý, čtyřnohý, třínohý... na co si vzpomeneš,“ vyjmenovával. Navíc, nebyl daleko od pravdy. Štírů tu bylo spousty, vlků sice moc ne, ale šakalů určitě jo... a v případě třínohých pouštních kamarádů se vždycky mohl najít nějakej pavouk, kterému arachnofobik strachy urval nožičky. Z čehož vyplývá... Wissfeoch se mýlil. Khan neměl jen zástupce s divným počtem nohou. Nebo možná jo. Kolik nohou je divný počet nohou?
Trošku ho zamrzelo, že ani dál v poušti nečekali v dlouhé frontě, mizící až za další dunou, zájemci o smečku, ale co mohl nadělat. Udělal ještě jeden krok a přimhouřenýma rudýma očima si obhlédl okolí. Slunce dnes nepálilo tolik, ale pálilo dostatečně na to, aby se černý pekl. Khan z toho měl trochu radost, ne že ne. Teď už určitě nebude zpochybňovat existenci pouště – ačkoli podle něj ji nikdy nezpochybňoval. A to, aby nezpochybňoval jejího krále, ho ještě Khan naučí. Mrzutě si odfrkl. „Máš rád dlouhatánský temný chodby a svítící broučky?“ vychrlil ze sebe najednou.

„Urazil jsi mě, urazil jsi tím i poušť. Zpochybnil si moji hlavu s korunou, takže jsi zpochybnil i poušť. Jednoduchý vzorec, příteli,“ šklebil se Khan na černého. Na jednu stranu si přišel, že dělá chůvu nějakému hloupému vlčeti, na druhou stranu se bavil natolik, že se skoro bál, aby každou chvíli nevyprskl smíchy. To by totiž bylo kapku nedůstojné. „A k té zlaté soše... ta se už staví. Dočkej času jako husa klasu.“
Přešlápl z nohy na nohu a s takřka starostlivým úsměvem na Wissfeocha pohlédl. Nemusel mít ani tak bujnou představivost, aby věděl, že se tu smaží zaživa! Ale co. Chtěl vidět poušť a chtěl si pohrát s štíry, vidí poušť... a štíři se ještě někdy najdou. No kdepak se jen ty potvůrky schovávali? Snad ne před samotným králem! Khan si cosi vztekle zabručel pod vousy. Musel však uznat, že pro Wissfeoha to tu opravdu muselo být hotové peklo. On sám se sice ve vlastním potu nesmažil, ale to jen proto, že stále byl zvyklý na větší vedra. Ale co ten chcípaček černý!
„Tak, Wešveochu, neber to rozhodně tak, že ti splním, co ti na očích vidím – protože to bych ti mohl leda tak pořád opakovat, že seš naprosto ztracenej případ –, ale když jsi chtěl ty štíry, pojďme najít štíry!“ zvolal skoro až s nepředstíranou veselostí a doširoka se zazubil. Milostpán se ještě měl na co těšit.

>> Namareyská smečka (//ať to tam není tak chcíplý)

<< Kvetoucí louka

Z písečné ódy na oslavu pouštního krále, kterou Wissfeoh vymyslel, Khanovy skřípaly zuby. Vždycky když si myslel, že Wissfeoh přece jen není v jádru takový nýmand, jakým se zdál být na povrchu, z tý jeho tlamy vyšlo něco, co Khana přesvědčilo o opaku za dvě sekundy – a to jen když se jó hodně snažil, aby se jeho názor nezměnil, protože jinak ho přehodnotil tak do jedné nanosekundy. Z jeho hrdla vyšlo podrážděné zachrčení. Černý holt vypátral Khanovu Achillovu patu. Očividně totiž zrzek někde hluboko v sobě věděl, že je idiotem bez mozku... ale ta role se mu stejně líbila. Protože se přeci nikdo nikdy nemusí dozvědět, že je tím idiotem bez mozku! Může si hrát na dokonalého a nezranitelného krále pouště.
Poznámku s ulovením jablka přešel už jen s významně pozdvihnutým obočím. Na to si nevzpomínal. Nebo možná nechtěl, že. Místo toho raději roztáhl pysky do širokého srdečného úsměvu. „Já jsem víc laskavější, než ty tupější. Tákže, Wešveochu, bych se dovolil prohlásit ze za Krále pouště a laskavosti,“ uculil se. Už při zmínce o tom, že by byl laskavý, se mu však žaludek obracel všemi směry.
Poušť se moc nezměnila. Vlastně si nebyl jistý, jestli to není spíš dobré znamení, ale tak... mohlo ho tu třeba čekat překvapení v podobě tuctu zájemců o smečku, no ne? Jenže kromě starších pachů cizích vlků a hromady písku tu nebylo vůbec nic. Jen vedro a příšerně suchý vzduch. No, milostpán si tu bude libovat jak prase v žitě. Zaklepe bačkorama, ani se nenaděje. Nebo ho otráví ten slibovaný štír, liboval si Khan, zatímco klusal kupředu a zrna písku mu odlétávala zpod tlap. „Ách, chudáčku Wešveochu, ty musíš být hodně psychicky narušenej, jestli vidíš celou tuhle poušť... však's jí předtím nevěřil!“ utahoval si z něj.

„Klidně bych vyznal svoji nehynoucí lásku hovniválovi, než abych ji vyznal tobě,“ zachechtal se a pobaveně po Wissfeovi loupl očima. Si nějak myslel, idiot. Pak však onen idiot přišel s nápadem, který v Khanovi vzbudil skutečný zájem. Zamyšleně přešlápl z nohy na nohu a svraštil obočí, aby dal najevo, jak hluboce přemýšlí. „Koukám koukám, že by se něco přece jen z tý tvý kebule dalo zužitkovat. Písečná píšeň o králi pouště, kterou by znal celý svět... i moji praprapravnuci,“ zasnil se kapičku, ten nápad mu očividně i za pár vteřin stihl přirůst k srdci. „To si budu promyslet. Pokud ovšem nebudeš skládat slova ty, to bys určitě tu úžasnou píseň o hrdinovi pouště sabotoval... celý natěšený seš, co, až si během tý písničky rýpneš do svýho starýho kamaráda, viď že ano?“ provokoval ho. Beztak však nebyl příliš daleko od pravdy.
Docela by ho zajímalo, kdo si jako zamluvil Wissovu duši, ale když se milostpánovi ten nápad nelíbil, tak ať. Však Khan nebyl žádný vodník, aby stahoval nebohé bytosti pod vodu a v hrnečkách si uchovával jejich duše. Pche! Té své cetky na noze se však očividně taky nechtěl vzdát, tedy spíš... prý se toho ani vzdát nemohl, ale to mu tak Khan věřil! Spíš se mu ta věc, jakkoli byla podivná, strašně moc líbila, a chudáček o ni nechtěl přijít! O krk však očividně jo, když chtěl jít do pouště. No, škemral hezky.
Khan se otočil na patě. „Tak hele, Wešveochu, hejbni zadkem, jde se za štírama. Ale připrav se, že chcípneš. Vedrem, štířím jedem v krevním oběhu... stáhnutím pod zem tekutým pískem. Můžes si vybrat. Pokusím se ti zařídit co nejudatnější smrt,“ mlaskl a s pokrčením ramen se vydal na poušť.

>> Poušť

Jako bych snad chtěl být baletkou, odfrkl si a pobaveně protočil panenky. Kupodivu však onu jízlivou poznámku spolkl dřív, než stihla opustit jeho tlamu, a ponechal ji jen v podobě myšlenky. Jen ať si Wissfeoh myslí, co chce, ať si o baletkách vypráví, jak chce, a pokud po něčem takovém náhodou milostpán toužil, ať se mu klidně o baletkách v podobě Pouštního krále zdá celé noci... nebo i za bílého dne. Bůhví, jaké kraviny měl ten nýmand v té své hlavě, třeba ho baletky vážně zajímaly.
Na Khanově pyscích se zcela nečekaně objevil široký, vítězoslavný úsměv. „No prosim! Ty přece jen nejseš tak blbej!“ smál se a při trošce fantazie to vážně vypadalo, že je to pochvala – konec konců byste snad od Khana nechtěli, aby chválil bez ironie sršící z hlasu a bratrsky vás u toho plácal po rameni, že ne? Jeho další slova však mohla drobného černého vlka utvrdit v tom, že teda rozhodně tak blbej je. „Líbí se mi tvá fantazie, byl by to určitě krásný příběh... ale musím tě zklamat, můj příběh je o potomkovi pouště, který se rozhodl stát se pouštním králem, ale rodina mu udělala čáru přes rozpočet. Takže sbalil svých pět švestek a frnkl sem na Mois Gris,“ pravil nezaujatě a začal si čistit špínu za drápy. Prostě jen tak. Wissfeoh se podle svých slov nudil a Khan jakbysmet. Ale že by ho jen tak zavedl do svého království? Pobaveně mlaskl a švihl ocasem. „Dáš mi za to kousek své duše? Nebo třeba tu cetku, co máš na noze? Nebo mám lepší nápad! Dáš mi povolenku tě nechat sežrat pískem nebo štíry, pokud budeš otravnější jak osina v zadku,“ nabídl mu se zazubením. Docela férová nabídka, ne?