Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Při Wissfeově poznámce si oblízl čenich a zkoumavě pohlél na oblohu. Neviděl na ní nic, o co by se mohl praštit, snad jen zaznamenal změnu její barvy – již nebyla blankytně modrá, ale spolu s příchodem večera se zabarvila do krvavě rudé a oranžové. To bylo asi tak to jediné. Ani se nezdálo, že by z ní měli začít padat bumerangy, jak se to stalo naposledy na poušti; div že ho ten zakroucenej klacek tehda nebřinkl po hlavě! „Nějak ti to nevychází, Wešveochu,“ zkomolil naschvál vlkovo jméno a pobaveně se zasmál. „Mohl bych se klidně vytahovat na špičky do aleluja, a stejně bych se o oblohu neflák. Je moc vysoko, víš?“ blekotal a cítil se u toho, jako kdyby dával lekci malému vlčeti. A že snad i vlčata věděla, že na oblohu se jen tak dostat nedá, tudíž se o ni ani nemohl Khan fláknout!
Nakonec mu však stejně to všechno vytahování bylo k ničemu, protože si moc nepolepšil, neb ho brzy začaly bolet všechny šlachy a musel se zas uskromnit. Povolil tedy v kolenou a přestal natahovat všechny své klouby až někam k nebesům – zelenooký byl stejně prcek, takže to stejně nikam nevedlo. Ale i tak se cítil líp, když působil vyšší. Tak pro pocit, že jo.
Frustrovaně povzdychl. Vřel v něm vztek, a zároveň mu bylo Wissfeoha takřka líto, že chudáček on takovou nabídku nedostal a ještě si jeho mozeček myslel, že to není pravda – asi proto, aby se mu zase nepotvrdilo, že je to totální nýmand. „Mohl bych ti klidně vyprávět i pohádku O třech kancích, kdybys chtěl, ale nejseš na pohádky trošku malej? Jo promiň, ona ti beztak ještě matinka dělá chůvu, no kápni božskou!“ culil se posměšně a jeho dlouhý ocas se komíhal ze strany na stranu.

„Jestli se kamarádíš s tím prašivým starcem, tak bych asi měl ještě o něco přehodnotit svůj názor na tu tvoji dutou hlavu,“ oblízl si zcela nevzrušeně čumák a zaksichtil se. S Wuem měl dost křehký vztah. Nevěděl, co si o tom starci z východu myslet, ba mu kolikrát nevěřil ani nos mezi očima. Nemohl však říct, že by ho vyloženě nenáviděl, nebo jím pohrdal. Pro potřeby svého utahování si z Wissfea mu však posloužil dokonale. Potřásl hlavou a napřímil se. Vždycky se mu líbilo, když vzhledem ke své výšce nepůsobil tak male, a obzvláště před Wissem měl potřebu se pořádně vytahovat na špičky. Což o to, Khan svojí výškou nepřipomínal zakrslého králíka, ale většina moisgrisských vlků, s nimiž se setkal, si očividně hrála na horské obry. V té chvíli si vzpomněl na Árese a oklepal se zhnusením. Toho malýho nevychovanýho spratka nesnášel.
„Dovol, abych se zasmál,“ odplivl si a v očích mu pobaveně zajiskřilo. „Přijde ti snad málo, že se mi klaní celá poušť? Ále, neřekl jsem ti snad ty novinky? Že mě sama bohyně pověřila, abych se stal králem?“ zasmál se a zabodl tlapu do vzduchu. „Holt bohové očividně ví, kdo je ten lepší,“ chvástal se. Jaká to škoda, že jeho smečka byla na pokraji zhroucení a jediné živé odkazy její existence byl on sám a jeho pouštní přítel. Jedna členka byla mrtvá doslova a zbylé dvě... ty se taky zdejchly.

„Vandalové? Ale ale, pozor na jazyk,“ mlaskl teatrálně, nikterak vyveden vlkovými slovy. „Copak neznáš legendárního Wua? Mluvit o něm jako o vandalovi... no nevím nevím, aby ti nezkrátil ocas, nebo ti třeba nenechal vyrůst králičí uši. Co můžeš vědět, co ten zablešenej stařec umí,“ zabrblal. Tehda se s tím prošedivělým vlkem s pojízdným vozíčkem potkal na Spáleništi, a ani se ho o změnu neprosil. Ale kdeže, starý blázen stejně Khana proměnil, a ačkoli mu v první chvíli chtěl Khan zkřivit všechny chlupy na těle, později se se svojí novou identitou sžil. Alespoň nebyl jako každý tady. Znaky, které vypadaly, že byly stvořeny samotným sluncem, byly panečku jen pro opravdové vládce a ty nejúžasnější vlky, jež kdy chodili moisgrisskými ostrovy!
Khan musel uznat, že na ty kytky se dalo docela dlouho obdivně zírat, ale zároveň ho docela štvalo, jak se mu pořád chtělo kýchat a všechna ta vůně ho škrábala v krku a zničovala jeho plíce. Zlatá poušť... tam byl jen písek, ve kterém jste se mohli utopit, když jste náhodou šlápli vedle. A taky jedovatí štíři a hadi. Ale ne blbý kytky.
„Ále no tak,“ zachrčel a protočil očima. „Chudáčko malý, si nějak pleteš pojmy? Idiot neznamená chytrý. Takže si najdi jiné idioty, aby se ti klaněly,“ utrousil. Což o to, on by se tomu blbečkovi klidně poklonil, ze srandy, jenže on by to vzal vážně a ještě si myslel, že je lepší než Khan. A takovou radost mu přece udělat nemohl!

„Ty taky nevypadáš špatně,“ uculil se na černého vlka a probodl ho tak vražedným pohledem, že se docela lekl, že z jeho očí vyšlehnou plameny a Wissfeoh před ním vzplane. Na druhou stranu... nebylo to přesně to, co chtěl? „Minule jsi vypadal jak tejden stará mrtvola, teď seš jen takový oškubaný kuře, což je pokrok,“ rýpnul si pak do něj a dlouhým ocasem zašvihal ze strany na stranu. Prvotní vztek ho přešel – nebo v něm možná vřel ještě silněji, to se nějak nemohl rozhodnout –, nyní to začalo být docela zábavné. Tedy. Program na večer, potažmo prosluněné odpoledne, by si představoval trochu jinak, ale možná, že se alespoň trochu zabaví. Konec konců, jeho poslední zábava, Eskel, a tenhle zelenooký, byli dost odlišní. Do Eskela si Khan mohl kopat, jak jen chtěl, a tomu hlupákovi to nedošlo. Wissfeoh byl oproti němu však o něco chytřejší, a o to krásnější bylo, když se vztekal.
„Co tu vůbec děláš, hmm? Zamiloval ses do kytiček?“ posmíval se a vzal jednu z kytek do tlamy, načež ji párkrát převalil na jazyku a zase vyplivl na zem. „Tady máš kytek, že si můžeš vybírat jak král! Jen škoda, že ty seš leda tak král idiotů,“ oblízl se nadšeně a zacvakal zuby. Zato já jsem král pouště, pomyslil si, nahlas to však neřekl. Chtěl si to nechat jako jedno z mnoha es v rukávu.

Když si pomyslil, že mu je trochu smutno a že se cítí jak starej osamocenej dědek, neprosil se nebesa, aby mu seslali jeho nejúhlavnějšího nepřítele všech dob. Jenže i přesto, jak se tak vracel ze své obchůzky rozkvetlé louky zpátky k řece, do čumáku ho uštědřil onen známý pach. Ze začátku si s nadějí pomyslel, že je jen senilní a paměť už mu neslouží tak dobře, takže si ten pach s něčím spletl, ale jakmile s dusotem přišel ještě blíž, i jeho přimhouřené oči zmerčily, s kým má tu čest. Z jeho hrdla vyšel hlasitý povzdech a duhovky se nenávistivě zablyštily. Bylo mu skoro líno přimět mozek, aby mu odkudsi ze zákoutí mysl podstrčil informaci, jak se tenhle zelenooký nýmand jmenuje, ale brzy mu to jméno v mysli vyvstanulo se vší parádou. Wissfeoh. Už jen když to jméno slyšel, potažmo když si na něj vzpomenul, mu vstávaly chlupy na zádech. A cp teprve tehdy, když pozoroval ty jeho zelené, proradné a odporné oči. Sám vlastně nevěděl, proč onoho černého samce tak nenáviděl, ale ta nenávist byla zakořeněná hluboko v něm. A nebylo to jen proto, že onen zelenooký vlk vládl magii země. Bylo to prostě proto, že to byl on. Khan stále doufal, že třeba bude moci nechat své tělo rozplynout, ale když pohlédl na své tlapy, stále stál pevně nohama na zemi. Vzhlédl a koutky tlamy mu zaškubaly v otráveném úsměvu. „Rád tě opět vidím, Wissfee,“ mlaskl. Byla to lež, ale i tak se mu z těch slov zvedl žaludek. Viděl by rád kohokoli, jen Wissfea ne.

Spokojeně přežvykoval a sledoval vysoká stébla trávy, jak se s tichým šelestem vlní ve větru. Neviděl na Eskela úplně přímo, avšak tak nějak tušil, kde nahání ty své myšky. Khan se uchechtl. Ten nýmand skutečně uvěřil tomu, že jsou ty žáby jedovaté... ačkoli, skutečně to byla lež? Khan nikdy žáby nejedl, minimálně si nevzpomínal, že by někdy v bažinách nějakou tu žábu naháněl, ale tak, třeba měl už jen moc starou mysl a nevzpomínal si na to, že. Pokračoval v trhání kusů masa a hltavém polykání, jako kdyby nejedl celé věky – což vlastně nebylo až tak mimo –, pozoruje blankytně modrou oblohu, na níž krásně svítilo slunce. Už začalo být slušné vedro. Nic, co by mu trhalo žíly, vzhledem k tomu že byl celý život zvyklý žít ve výhni na poušti, ale byl skoro překvapen. Ne tak dávno to takřka vypadalo, že se ta zima Mois Grisu nepustí a bude Khana strašit i ve snech, ale teď bylo přímo božsky! Ale v poušti, tam zas bude na umření, pomyslel si rozmrzele. Dříve mu to tak nepřišlo, ale co zakusil život na ostrovech, kde se v jeho převážné části roční období střídala, když bylo jaro a léto, de facto raději trávil čas mimo poušť. Když jste totiž chodili po rozžhaveném písku a svítilo na vás přímé slunce, takže jste byli opékáni seshora i zdola, byl to vážně zážitek.
Líně se převalil na bok a pozoroval tekoucí řeku. Jakmile dojedl zajíce, smočil si v řece čenich, aby nevypadal jak prase, s tím vším bordelem na tlamě. Při té příležitosti vystrčil jazyk a svlažil své hrdlo několika vlažnými loky, než se vydá na cestu, aby pak nemusel horečně nadávat, že nevyužil možnosti napít se přímo před čumákem. Náhle však uslyšel kroky a zjevil se před ním drobný stín Eskela. Khan si dával načas, než na to nějak zareagoval. Moc dobře věděl, že je to on, ne nějaký medvěd, který by se mu šel pomstít, a nebude z toho přece dělat nějaké cavyky. Ještě by si myslel, že mu za něco ten šedobílý, přihlouplý vlček za něco stál! Z jeho tlamy se začala řinout slova díků. Jo, je hloupej jak mínus tři mravenci dohromady, pomyslil si Khan s úšklebkem. Nestyděl se za své nadřazené chování, ale přišlo mu k pokukání, že mu ještě Eskel děkuje. Tak či onak, šedý vlk mu dal sbohem a konečně se zdejchnul. „Áh, najednou je ten vzduch nějaký čistější,“ pomyslel si hlasitě ve snaze si naposledy do Eskela rýpnout, a zhluboka se nadechl. Bez přítomnosti toho hlupáka tu bylo hned veseleji! Švihl ocasem, posbíral se na tlapy a rozhodl se párkrát obejít louku, jestli tady někde nečíhá nějaká příšera nebo tak. Ve skrytu duše totiž doufal, že si najde nějakou zábavu. Zase byl sám. Jak starý zapšklý dědek. Ten Eskel přece jen nebyl takový budižkničemu...

VÝPLATY - DUBEN
Nikdy si neuvědomíte, jak rychle ubíhá čas, dokud každý měsíc nevyhlašujete výplaty... T-T
Nicméně, všichni víme, jak je na tom aktuálně naše smečka, ale kdyby přece jen někdo o výplatu chtěl požádat...

O výplatu si žádejte v této formě:
Jméno vlka:
Počet postů:
Postavení:
Povýšení: (Jestliže jste byli v tomto měsíci povýšeni a máte to odehráno, napište to zde, ať dostanete jednorázovou odměnu!) -> Povýšení ze sigmy na kappu
Funkce: (Vaše již odehraná funkce / pokud funkci nemáte, napište co byste chtěli být a odehrajte to např. v rychlohře s vaší alfou!) -> lovec / chtěl bych být lovcem
Aktivita pro smečku:
Krátké shrnutí (i rychlohry):

O výplaty si pište do 10.05.!

Možná Eskel té báchorce věřil, možná ne, Khana to však nijak netrápilo. Když se kvůli tomu rozhodne držet hladovku, tak ať. A pokud bude zkoušet své štěstí a náhodou to vážně skončí otravou – protože Khan byl odborník na spoustu věcí, ale na žáby ne, takže klidně mohl mít pravdu, aniž by to věděl –, pak to Khanovi bude tuplem jedno. Nechal tedy šedobílého napospas osudu a jeho loveckým schopnostem a sám to vzal podél říčního proudu, aby někde splašil zajíce. Vážně měl chuť na nějakou srnu nebo tak, ono v poušti jich jako vlče vážně moc nesehnal, ale moc dobře věděl, že srny se samy k obědu neservírují a jeden vlk na ně nestačí. Teda... kdyby se hodně snažil, tak by určitě dokázal úplně všechno, ale pro tentokrát se holt spokojí s ušákem.
Po chvíli se odlepil od řeky a vydal se po travnaté pláni dál, vysoká stébla smaragdové trávy vlnící se v rytmu jeho svižných kroků. Dnešní počasí by si nejraději schoval na horší časy – až by na Mois Gris zase přišel nechutný sníh. Sluníčko příjemně hřálo a už bylo de facto nad hlavou. Poledne se blížilo a Khanův hlad byl větší a větší. Jenže kde sehnat nebohou zvířecí duši, která ten hlad odežene?
Přemýšleje svraštil obočí a zavětřil. Přes pronikavou vůni všelijakých barevných květin nebylo tak jednoduché rozeznat, zda pachy zajíců byly čerstvé, nebo nikoli, ale nakonec se odhodlaně vydal ještě o kus dál, kde, jak předpokládal, skutečně byla zaječí nora. A zatímco tedy Eskel vyšťourával z jam myši, Khan se dal do štourání zaječích nor. Nacpal tam přední tlapu a usilovně hrabal. Čím víc zeminy však odhrabal, tím více se zdálo, že bude dneska hlady, a nakonec frustrovaně vzdychl a obrátil pohled. A v tu chvíli nezbedný zajíc vyskočil z nory a vševědoucně nakrčil nos. Tak milej zlatej, a je po tobě! Zrzek se už stihl o kus vzdálit, a tak se zajíc necítil bezprostředně ohrožen. Avšak ve chvíli, kdy ho vlčí tesáky držely pevně sevřeného, se pravděpodobně ohrožen cítil. Lup! a králičí vaz se zkroutil do nepřirozené polohy. Na Khanových pyscích se rozlil vítězoslavný úsměv a jako nějakou trofej si zajíce nesl zpět k řece. Tam ho položil na zem, ke svým nohám, a začal trhat kusy masa, mezitím co jedním přimhouřeným okem pozoroval siluetu Eskela a jeho pištějících myší v dáli.

Díky. Kdyby to nebyl Khan, sevřelo by se mu srdce studem, jak po mladém šedobílém vlčkovi s pronikavýma modrýma očima plival, jak z něj dělal naprosto nejpodřadnějšího na celé planetě Zemi, kdepak jen na moisgrisských ostrovech, a jak si z něj utahoval – i když se Eskel stále choval slušně a za všechno mu děkoval. Jenže tohle byl Khan. Neznal soucit. Neuměl pomáhat. Nechtěl pomáhat. Cítil, že od té doby, co ztratil prvního člena Namareyské smečky, se něco v něm pohnulo. Nějaký kousíček jeho duše se odlepil, roztříštil a zase po čase se zase slepil, ale už jeho duše nebyla taková, jako předtím. O to zahořklejším se však stal, o to arogantnějším byl. Všechnu tu bolest, vztek na vraha Laelie a na sebe sama vkládal do hněvu. A teď jediný, na koho se mohl hněvat, byl ten nebohý mořeplavec.
„Žáby,“ zopakoval po něm a každé to jedno písmenko řekl tak pomalu, jako by celé to slovo slyšel poprvé a chtěl si ho přesně zapamatovat. To byla asi ta nejvíc komická věc, již mu kdy kdo řekl. Lovec žab. S trochou štěstí by se mu tu i ti zajíci naservírovali přímo pod čumák, ale kdeže, onen pan neschopný se rozhodne pro lov žab. „Tak když ti tak chutnají,“ konstatoval posměšně. Jemu konec konců bylo jedno, jestli se bude Eskel ládovat žábami, nebo si uloví pořádného zajíce. Možná kdyby si neulovil nic a místo toho se raději zdejchnul, udělalo by se Khanovi líp. A nebo taky hůř. Nebyl si jistý, jestli by zvládl pocit, že se tu někde potuluje onen tmavooký zabiják a on nemá důvod, proč si s ním nevyrovnat účty. Dokud tu totiž Eskel byl, Khan nacházel zalíbení v jeho popichování a dařilo se mu z mysli vytěsnat sžíravé myšlenky na toho, jehož nenáviděl.
Ale zpět k žábám... ty Khan nikdy nejedl. Možná, že někdy nějakou ochutnal, ale leda tak do toho jejího slizkého bradavičnatého těla šťouchl čumákem a pak se zase znechuceně stáhl. Nepotrpěl si na královské hody, ač králem rozhodně byl, a když nebylo co do tlamy, klidně spořádal i mršinu, ale když mohl zasytit svůj prázdný žaludek něčím skvostnějším, nebude se přece jak blázen honit za žábami.
Otočil se na Eskela a pokrčil rameny. Na jeho pyscích se objevil úšklebek a v očích záblesk potěšení. „Tady máme takové žáby, že se na ně podíváš a zkameníš. A pokud bys je náhodou snědl, jed ti otráví buňky tak do... tří vteřin? Sám jsem to nezkoušel, protože jinak bych už ležel dávno někde mrtvý, ale pokud máš dostatek odvahy, můžeš to vyzkoušet a já si pak poznamenám, jak to dopadlo,“ řekl zcela nezaujatě, bez špetky jakéhokoli naznačení, zda to byla ironie, nebo čirý fakt, a pak se vydal po stopách zajíce. Ti ušáci s šibalskými úsměvy poslední dobu tvořily značnou část jeho jídelníčku, ale tak co, na jelena si nemohl troufnout, když byl sám. Jednou si takhle dovolil na medvěda – a to jen proto, že chtěl zjistit, jak moc se medvěd rozzuří – a od té doby za sebou jako památku vláčí pochroumanou nohu. Medvěd a jelen, to je sice jiná, ale skončit špatně by to mohlo stejně... minimálně by mu ten jelen utekl a on by zůstal hladový. A to teď nechtěl, takže se spokojil s vidinou obyčejného zajíce. Však všechno lepší než hlad.

Sladká říční voda chutnala přímo božsky, a to ani Khan nemusel předtím zažít dobrodružství na moři a ledové kře, jež s jeho nebohým tělem smýkala ze strany na stranu a pohrávala si s ním jako s hadrovou panenkou. I tak byl poměrně žíznivý a několik doušků chladné vody přišlo vhod. Když bylo jeho suché hrdlo spokojeno a z rezavých chlupů na bradě mu crčela voda, otřepal se a kousek poodstoupil. Kromě vůně květin cítil pach dvou cizích vlků, a ten jeden se zdál až bolestivě povědomý... Nechal to však být a prudce tu myšlenku setřásl z hlavy; jenom aby mu však na mysli vytanula o pár vteřin později. Vrah. Vrah. Vrah, bubnovalo mu v hlavě. Možná, že se mu to jen zdálo. Možná, že uhlově černého vlka s pronikavýma temně modrýma očima a modrými znaky viděl už naprosto všude, i ve snech. Ale co když to byl on? Co když teď Khan nerušeně civěl na louku plnou pučících květin, zatímco kousek před ním svobodně dýchal chladnokrevný zabiják? Náhle ho naplnil odpor až po okraj a touha po pomstě se mu zableskla v rudých očích. Jeho dech se nepatrně zrychlil. Modrookému neodpustil a nehodlal něco takového dělat.
„Nejsem žádnej tvůj přítel,“ vyštěkl na Eskela pak, když ho zase jakási neviditelná síla vtáhla zpět do reality, a podrážděně po něm loupl očima. Co si to pořád ten chudák myslel? Že Khan stane jeho úžasným pomocníkem a spasitelem, kdykoli jen ta bačkora bude potřebovat pomoci? Už tohle gesto bylo na Khana až příliš milé.
Cosi si zabručel pod vousy a oblízl si kapku vody, jež mu ulpěla na čenichu. A pak překvapeně otevřel tlamu a čelisti mu zase s hlasitým cvaknutím sklaply. Eskel měl vážně štěstí, že nebyli na poušti, protože kdyby se Khanovi začal takhle hrnout do oázy a nestydatě se v ní rochnit, asi by moc dlouho dvě uši neměl a tělo bez jizev by mu taky dlouho nevydrželo. Zrzkovi stačila vzpomínka, když se mu šedý vlk se světle modrýma očima promenádoval na poušti, jako kdyby mu to tam patřilo – spolu s žíhaným, zelenookým vlkem –, a pak si klidně z oázy udělal osobní lázně. Nemusel to zažít ještě s Eskelem. To by ho totiž už vážně ti nevychovanci přivedli do hrobu.
Protočil oči. Ty dva nýmandy z cizí smečky neviděl vážně dlouho. Skutek utek, očividně. Chvástali se, jak se opět vrátí i s jejich alfou, a dosud se drželi od pouště dál, aby náhodou nezakusili na vlastní kůži Khanův vztek, až by se mu opět vyvalovali na jeho slunci na jeho poušti. Alespoň tak si to tedy Khan vykládal.
„Poslyš, bačkoro,“ houkl pak po šedobílém vlčkovi nakonec. „Králíci nemaj až takovou trpělivost, aby tady čekali, než se vyrochníš v řece, takže jestli nechceš pojít hlady, doporučuju ti hejbnout zadkem a něco si jít ulovit. Když chceš se mnou být takovej přítel, tak tohle ber jako přátelskou radu,“ culil se od ucha k uchu a přitom mrskal dlouhým ocasem sem a tam.

//nebudeme tu svými posty spamovat dlouho, jen tady Eskel by Khana umučil, kdyby ho nedovedl někam, kde se může napít :>

<< Mokřady (přes Tajgu)

Bylo brzké ráno a čas snídaně byl už dávno, vzhledem k tomu, že Khan měl naposledy jen mrňavého králíka, který mu rozhodně nedovedl zasytit žaludek na příští dekádu. Až na to, že za dekádu už stejně budeš v hrobě, mladej. Mlčky klusal směrem na Kvetoucí louku, k níž by zvládl dorazit, i kdyby mu někdo vydloubal oči – a hlavně na poušť, protože ta pro něj přece jen byla stokrát důležitější a byla jako kus jeho vlastního srdce –, na tváři mu pohrávaje nečitelný výraz. Byl to výraz něco mezi znuděným, naštvaným a doufajícím. Doufajícím, že když Eskelovi najde kus žvance a doušek pitné vody, že třeba konečně zmlkne a pak se ho nějak nenápadně zbaví. Jediný problém byl v tom, že on se ho ve výsledku moc zbavit nechtěl, protože se... nudil. Raash mu zase dal kopačky a Khan se jako tělo bez duše potuloval po ostrovech, stíny minulosti těsně za sebou. Potřeboval nějaké rozptýlení.
Jakmile se konečně vymanili z mokřadů a prošli mezi zástupy jehličnatých stromů, spatřily Khanovy rudé oči známou louku. Vysoká stébla trávy tiše ševelila ve větru, a kdyby si to měl Khan interpretovat na základě svého ega, řekl by, že teď tu trávu slyšel, jak ho nazývá jediným králem pod sluncem a úžasným vládcem, před nímž by se měla poklonit i houba krčící se u malého stromečku v lese. I mravenec by se měl zastavit v práci, aby oslavil Pouštního krále. Jak nádherná to představa.
Do čumáku se mu drala pronikavá vůně květin. Byl na ní zvyklý, takže mu až tak nevadila, ale přece jenom, dýchací ústrojí z onoho silného květinového oparu bylo i tak trochu vykolejené z míry. Nakrčil čumák a pohlédl na Eskela. „Už je milostpán spokojen s tím, kam ho jeden pouštní král dovedl?“ ušklíbl se a mávl tlapou před sebe. „Jestli seš bábovka, co jí přijde moc krutý jíst srny a králíky, klidně jdi žvýkat květiny. Ale někde tady se už určitě nějaký ušák těší, až si ho dám snídani, tak když budeš hodnej, možná se nějaký naservíruje i tobě.“ Jasně mu dal najevo, že mu s lovem pomáhat nebude. Ledaže by se zbláznil. Pokud mu nešplouchalo na maják, nikdy nepomáhal. Vždycky fungoval jako samostatná jednotka a jeho rodina zastávala názor, že slabý jedinec je jen plýtvání místem na světě.
Svižnou chůzí to pak vzal po trávě dál a moc nedával pozor, jestli u toho pošlape květiny. Spíš si hlídal, aby nerozzuřil nějakou včelu, protože skončit s žihadlem v tlapě a bodavou bolestí? Ne, děkuji, včelo. Inu, ještě pár kroků a vynořila se před ním řeka. Skoro jako z ničeho, vzhledem k tomu, že ji zakrývala vysoká stébla trávy. Nerušeně se k vodnímu toku přiblížil a hltavě začal pít. Skoro to vypadalo, že na svého šedobílého společníka zapomněl, ale kupodivu pro něj stále nebyl vzduch. Věděl moc dobře, že se ho ještě nezbavil. Jaká to škoda.

„No jo, ty bábovko. Tak to cestou vezmeme někam přes pláň, kde teče potůček dobré vody a zajíci se servírujou k obědu, to máš na mysli?“ utahoval si z něj, přičemž se snažil zorientovat, kde to vlastně byl a kudy byla nejrychlejší cesta k nějaké vodě a zajícům. Jeho samotného ta velkorysost překvapila, ale tak, on sám by nepohrdl nějakým tím soustem masa a douškem čisté vody, takže by to byla vítězná situace pro oba. Švihl ocasem a teatrálně mlaskl.
Ještě štěstí, že se pak začal soustředit na cestu, aby se co nejvíce vyhnul bahnu a nepřerazil se o nějaký spadlý strom, protože takhle hravě přeslechl Eskelovu poznámku. Kdyby ji však zaregistroval, chudákovi by mu to pěkně otloukl o hlavu. Pravda – Khan se teď sám sebe ptal taky na to samé a nechápal, že si toho ňoumu vzal na krk, ale Eskel za to byl nevděčný! Místo aby přidal do kroku a jako poslušná ovce Khana následoval, ještě remcal!
Byl jsem dlouho unášen oceánem, pravil Eskel, což tentokrát Khan nepřeslechl. Brachu, ty máš ale trápení. Tebe schramstnul oceán a unesl tě až sem, na tohle straaašlivé místo. Mně se rozpadá smečka, a teď kdo je na tom hůř? Prudce se zastavil a skepticky na šedobílého pohlédl. „Za ocas se mi teda rozhodně chytat nebudeš,“ uzemnil ho hněvivým pohledem ještě dřív, než by něco takového vážně uvedl do praxe, a takřka vyděšeně si prohlédl svůj dlouhatánský ocas. Představa, že ho má oslintaný od toho nýmanda, ho bude strašit ve snech. Div že se mu žaludek neobrátil.
Chvíli jen tak postával poblíž mohutného dubu, naslouchaje monotónnímu kvákání žab a skřehotání ptáků kdesi nad hlavou. Věděl moc dobře, proč si jako svůj domov vybral poušť. Žít tady, nejen, že by celé dny strávil očišťováním své zrzavé srsti od bahna – už tak mu to teď zabere celé věky –, ale hlavně by se ze všech těch skřeků zbláznil. Mnohem více naslouchal kvílení pouštního větru a drolení písku pod tlapami.
„Tak mě následuj. Ale nemysli si, že to dělám pro tebe. Taky mám žízeň. Naposledy jsem pil... no, možná ani nechtěj vědět, protože to bys mě už považoval za mrtvého dehydratací!“ zveličoval to posměšně a jasně dal své hračce ve vlčím hávu najevo, že mu nemíní dělat nějaké službičky a starat se o něj. A už vůbec ne, když Eskel měl tak blbé nápady, jako že by se Khana chytl za ocas a Khan by musel to jeho únavou ztěžklé tělo vláčet až někam do Tramtárie. Si nějak myslí, hoch. Tím, že ho však zavede někam, kde bude moci utišit svoji žízeň, mu však zalepí tlamu a sám ukojí své žíznivé hrdlo. Nač se nad tím chudákem tedy naoko neslitovat?
S hlasitým zívnutím přidal do kroku. V téhle části ostrova ještě nebyl, nebo si to minimálně už nepamatoval, ale moc dobře znal cestu do své smečky, součást jejíhož území byla i louka plná květin. A snad i zajíců. Pár potůčků pitné vody, ne takovéhle nechutně špinavé, tam určitě bylo. Jinak by tam asi ty kytky nerostly, jak kdyby se s nimi roztrhl pytel. A zajíci, ti se případně někde seženou.

>> Kvetoucí louka (přes Tajgu)

Khan s podmračeným výrazem pokračoval v cestě. Na jednu stranu ho unavovalo dělat chůvu nějakému hlupákovi, na tu druhou se ale docela bavil. A ač si to nechtěl přiznat, vážně mu chyběla nějaká společnost. Už se sice vzpamatoval z toho, že nebyl schopen zachránit život první členky své smečky, a teď zpětně si přišel jak naprostý ufňukánek, že ho to kdy vůbec nějak sebralo, ale i tak, chtě nechtě, někde ve svém srdci cítil ten odlomený kousíček svého orgánu, který symbolizoval tu facku od života. Ještě stále ho ve snech proháněly noční můry, viděl nehybné tělo Laelie ležící na rouchu z drobných modných květin, její prázdný pohled tmavě modrých očí a krk zkroucený v nepřirozené poloze. A už zase nad tím přemýšlel. Vzteky zaprskal a zprudka se obrátil na Eskela, aby se ztratil v řeči s ním a nemyslel na minulost. Už ho to vážně nebavilo. Byl by ostudou pro svoji smečku. Seš slaboch, Khane. A vrah.
To byla asi ta nejhorší možná kombinace. Útroby na něj řvaly za to, že si dovolil cítit smutek, a současně s tím ho jeho mozek trestal za to, že na tlapách měl cizí krev. Věděl, že není vrahem. Nebyl jím, protože ji nezabil. Přesto se tak cítil. Možná ještě hůř.
„Vítej na Mois Grisu, brachu,“ ušklíbl se na Eskela. Zvažoval, že by mu název zdejších ostrovů nenaservíroval na zlatém podnosu a donutil si trochu rozžhavit buňky, ale nakonec se nad ním slitoval. Jistě bude ještě spousta příležitostí, jak mu trochu zavařit mozek. „A to záleží, jaké vlky máš na mysli. Jestli vážně jako já – takže dokonalý a bezchybný –, tak jsem určitě jeden jedinej exemplář. Važ si tý šance se mnou mluvit!“ chvástal se a v rudých očích mu potěšeně blýskalo. Někdo by mu už vážně měl srazit ego.
„Oh, jaká to škoda,“ popotáhl teatrálně a pobaveně švihl ocasem. „Ale třeba bych tě tam mohl vysadit a počkat, kolik dní tam přežiješ,“ zasmál se. Pochyboval o spoustě vlků, ale o Eskelovi nejvíc ze všech. Nevěřil mu, že by tam byl schopen přežít byť jeden jediný den. A nezáleželo mu na tom, že organismus šedobílého na to zkrátka nebyl stavěný. Holt měl poprosit čápa, aby ho svěřil do péče nějakým pouštním vlkům, no!
Najednou ve vzduchu visela palčivá otázka, a Khan pořádně ani nezaznamenal, kdy se k ní schylovalo. Už zase se mu osud vysmíval do ksichtu. „Trápíš mě leda tak ty a tvá přítomnost, jinak jsem naprosto spokojený,“ zamumlal, čímž Eskela jednoznačně utnul v pokračování v rozhovoru na toho téma, načež zrychlil krok. Od tlap mu létaly kusy bahna, ale bylo mu to naprosto jedno. Po chvíli se zastavil a otočil se. Šedobílý se plahočil někde za ním, nešlo si nevšimnout, že mu docházejí síly. „Ale no tak,“ mlaskl Khan frustrovaně. „Tos už stihl vypustit duši? A to jsme ještě ani nedošli na poušť. Eskeli, Eskeli, Eskeli, tam bys nepřežil ani minutu svýho bídnýho života,“ blekotal podrážděně a výšměšně zároveň. Pravda, on sám před chvílí neabsolvoval plavbu odkudsi z Tramtárie, ale to bylo tak těžký nechovat se jak ztracený štěně, kterému nějaký vampýr vysál všechnu energii? Co jsem zas komu udělal.

<< Tajga

Postupoval hlouběji do lesa, netušíc, co by tak měl očekávat. A že zrovna bahno a kvákání žab už vůbec nebylo na seznamu jeho domnělých míst, kam by tak mohl takřka poslepu dorazit. Chudák Eskel byl dehydratovaný, a Khan ho zavede zrovna do míst, kde by si leda tak mohl dopřát bahenní koupel a doušek čisté vody jen vysnít. A kupodivu to nebyl Khanův záměr. Kupodivu Khan nechtěl, aby Eskel zaklepal bačkorama. Teda... asi by ho to nijak netrápilo, ale dojít do Mokřadů nebyl jeho prvotní plán. Holt se však bude muset šedobílý muset smířit s tím, že tady se moc nenapije.
Jak tak mu tlapy čvachtaly v bahně, s přimhouřenýma očima se na šedobílého otočil. „Co bys chtěl slyšet?“ frkl. Ne úplně nadšený z oné předsavy, že by měl Eskelovi dělat průvodce zdejším krajem a učitele v jedné osobě, ale zároveň nezněl až tak naštvaně. Za společnost byl po dlouhé době rád. Nedávno sice potkal Raashiho, avšak úplný cizinec, to bylo něco jiného. Dobrodružnějšího a zajímavějšího. Chvíli se nevědomky snažil sesynchronizovat svůj dech s kvákáním žab, avšak nakonec se na to s hlasitým povzdychem vykašlal. Ani nevěděl, proč to dělal. Možná se vážně od smrti Laelie zbláznil. Nebo mu hrabalo z Eskela. Nebo prostě chtěl zjistit, jestli dokáže dýchat synchronizovaně s kvákáním žab. To je náhodou docela podstatná informace, ne? Něco, s čím byste se hned měli pochlubit na pohovoru přece!
„Poušť je velká, rozlehlá, samý písek – rozpálený písek –, když po něm jdeš, hoří ti tlapy, a pak taky slunce. To je takový ten velký žlutý kotouč,“ dobíral si Eskela při povídání o poušti a tvářil se přitom, že ten blbec vážně určitě neví, jak poušť vypadá. Na druhou stranu; Eskel vypadal spíš jako seveřan, takže by to nebyla ani taková ostuda. Pravda, jak vypadá slunce, to určitě Khan Eskelovi vysvětlovat nemusel, ale ten zbytek? To možná nebylo až tak od věci. Ale znát slunce, to snad muselo i malé vlče.
„Tak zaprvé – poušť se hlídá sama. Když si o tobě myslí, že jsi přišel škodit, spolkne tě tekutý písek a nazdar. A navíc, jen těžko bych mohl vést smečku, kdybych tam byl sám, takže se neboj, nikdo mi poušť neukradne, vždycky tam někdo na území střeží hlídky.“ Kecy kecy kecy. Ta první část věty byla ještě možná pravdivá, ale ta druhá? Khan byl tady, Raashi sice často vyvaloval své špeky na sluníčku, místo aby dělal něco užitečného, ale i tak Khan pochyboval, že je v poušti. Teď na jaře přece svítilo dostatečně i na jiných místech, a nač setrvávat zrovna tam, kde by měl, že? No a víc členů jeho smečka stejně neměla – Laelia ležela zakopaná v hrobě, Isogai pravděpodobně slítla někde ze skály a Růženku zašlápl mravenec (a že to k její velikosti vážně není blbost). Jak komické. Na moment se Khan cítil vážně zoufale. Pak však nasadil svůj přehnaně sebevědomý úsměv a ladně švihal ocasem ze strany na stranu, zatímco míjel zástupy prastarých dubů a košatých vrb.

Zamyslil se. Měl by ze sebe udělat jedinečného vlka na Mois Grisu, nebo mu říct pravdu? Nakonec to nebylo nic proti ničemu. Aspoň nasadí Eskelovi brouka do hlavy tím, že bude mít, nad čím přemýšlet – kde jen nějakou takovou cetku získat, že? Až tak mu to totiž Khan nehodlal usnadnit, že by mu řekl, že ten bumerang spadl z nebes a že ten medvědí zub koupil u starého podivína z východu. Navíc... znělo to děsně uhozeně, co? „Když budeš hodný vlk, možná se taky budeš moct někdy chlubit nějakou cetkou, se neboj. Pokud ovšem nějakou najdeš, že. A jo, nejsem jedinej. Škoda, co?“ utrousil podrážděně. Náhodou, bylo by to super, kdyby jako jediný měl nějaké přívěsky a tak. Byl by ještě úžasnějším než teď!
Střihl ušima a hlasitě vzdychl. Tohle bude ještě vážně náročné. „No ještě aby ti tohle připadalo jako poušť!“ osopil se na něj vztekle a zaskřípal zuby. Už mu docela dost docházela trpělivost. To byl Eskel takový hlupák, nebo to jen hrál, protože chtěl Khana přivést do hrobu? Pakliže byl správný scénář ten první, tak aby Khan div toho chudáčka nemusel litovat. A pakliže byl tím správným scénářem ten druhý, pak by se měl rudooký asi zdejchnout dřív, než se naprosto zblázní a zešediví. Byl přece ještě pořád mladý na to, aby měl šediny! Eskelovi šediny vadit nemohly. Však byl i tak šedý! Ale šediny v zrzavé srsti by byly jak pěst na oko. To by to byl nehorázný výsměch!
Odmlčel se, ladně švihl ocasem a začal kolem Eskela chodit podivnou, děsivou chůzí. Opět se ozvala jeho rána z minulosti a levou zadní nohu za sebou mírně táhl. Snažil se to zamaskovat sebevědomým úsměvem, avšak pokud nebyl Eskel úplně slepý, musel si toho Khanova nedostatku všimnout. „Ne tak daleko odsud se rozprostírá poušť. Té vládnu, příteli,“ vysvětlil mu chraplavě a pak se hlasitě zasmál. „Nejsem tvoje matinka, abych ti pomáhal. Ale, když tak pěkně civíš... uvidím, co se bude dát dělat,“ pokrčil rameny nezaujatě, užívaje si pocit, že má navrch. Skoro mu bylo toho chudáka líto. Chvíli tam jen tak stál, hlavu vzpřímenou a rudé oči propalující jehličnany před sebou, načež škubl přední tlapou. „Následuj mě,“ zavelel nakonec a zmizel mezi stromy. A ne, neměl ani trochu ponětí, kam jde. Prostě někam šel. A jestli mu tu předstíranou snahu Eskelovi pomoci šedobílý sežere i s navijákem, tak jedině dobře.

>> Mokřady