Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Něco měli přece jenom společného, ač tomu Khan skoro nevěřil (přece nemůže mít něco společného s takovým nýmandem?!). Oba museli jak poslušné ovečky poslouchat rozkazy svého otce a matky. Akorát s tím rozdílem, že Khan si jako syn alf žil jak v ráji a měl zářnou budoucnost. Jediný problém byl v tom, že jemu matka nikdy nenabídla pozici alfy – v té době o ni stejně nestál, ale byl naštvaný, že to privilegium má sestra. Byla možná prvorozená, ale Khan byl přece mnohem, mnohem způsobilejší na takovou funkci! Zeinab pak ze smečky stejně zdrhla, a podívejme, kdo teď vedl smečku. Samozřejmě, že Khan.
Khan nebyl slepý a nemohl si nevšimnout, jak na něj Eskel pořád zíral. Jak kdyby viděl ducha, nebo možná oškubané kuře. „Co tak vejráš? Líbí se ti tohle? Nebo možná tohle?“ ušklíbl se a tlapou si přejel po přívěsku s medvědím zubem. Do proužku kůže, na němž zub visel, zaklesnul dráp a přívěsek pohladil jak nějakou kočku. Už jen kdyby zub zavrněl, a bylo by to naprosto autentické. Pak se ještě natočil tak, aby měl Eskel dobrý výhled na jeho záda a bumerang. Třeba byl tak paf z tohohle! No jen aby to Khana nepřestalo bavit a tím kusem ohnutého dřeva na zádech ho nepřetáhl!
„Si piš! A dbej na má slova, brachu. Nikdy nevíš, kdy tě nějaká příšera bací po hlavě a pak z tebe vysaje všechnu energii,“ zasmál se hlasitě. Sám na příšery úplně nevěřil. Ale pravda; tady na Mois Grisu musel být vlk obzvláště opatrný, kam šlapal. „Tak když jsi tak tvrdohlavý...“ odmlčel se a mlaskl. Pořád se tvářil, jako kdyby ptáci i stromy vážně uměli mluvit, jako by nebylo o čem diskutovat, a líbilo se mu, jak z Eskela dělá tupce. Jeden by řekl, že se po smrti Černobílé Dámy změní. Jenže on to pořád byl Khan. „No vidíš, jak jsi chytrej! To by mě v životě nenapadlo!“ pochválil ho vzápětí a koutky tlamy mu zacukaly pobavením. „Tak tedy, Eskeli, mé jméno je Pouštní král,“ představil se mu a švihl ocasem ze strany na stranu. S touhle přezdívkou se sžil už natolik, že ji div nepřevzal za své jméno. Pouštní král. Jak krásně to uším lahodilo!

Vyhodnocení výplat - BŘEZEN

Na'arash - 10 KŠM

HOTOVO

„Tak to ti fandím, brachu,“ zakřenil se Khan-fani a poplácal Eskela bratrsky po rameni. „Koho by totiž bavilo pořád poslouchat 'Udělej tohle, udělej tamto', čím dřív rodinu opustíš, tím líp,“ hučel do něj a křenil se od ucha k uchu. Sám před lety rodinu opustil. Už ho nebavilo být ve stínu své sestry a dělat ze sebe poslušnou ovci. A prosím. Synáček, kterému nikdy jeho rodiče nesvěřili smečku, teď vedl tu nejúžasnější smečku na celém Mois Grisu! Až na to, že v té tvé smečce jsou tak tři členové, Khane.
„Jen usuzuji,“ odvětil mu s přimhouřenýma rudýma očima, v nichž se mu tajemně zalesklo. „Ale třeba ti tu bude líp. To záleží, jestli tě dřív neschramstne nějaká příšera,“ uculil se nevinně. Nebo si třeba já z tebe neudělám boxovací pytel, pomyslil si ještě v duchu. S tímhle hloupým vlkem byla vážně zábava! Následně hlasitě vzdychl a div se neplácl tlapkou přes čelo. „Ty, Eskeli, ty budeš potřebovat převýchovu. Copak tě matinka s tatínkem neučili, že i stromy mají uši? A že ptáčci štěbetáčci jsou neskutečně vychcaní práskači? Ještě by tady vyštěbetali mé přísně tajné jméno!“ argumentoval a švihal přitom dlouhým ocasem ze strany na stranu. Eskel byl možná docela naivka, ale Khanovi nejspíš přeskočilo. Možná následky ztráty Laelie?

Překvapilo ho, že se vlk neurazil tím, že ho nazval kostlivcem a tejdny starou mrtvolou. Neřekl to teda úplně přesně tak, ale vyznět to tak mělo! Šedý vlk si z toho však očividně nic nedělal, a i když se tvářil mírně překvapeně, Zrzek to spíše přisuzoval šoku, že ho moře vyplivlo tady na ostrovech. Jo, šplouchá mu na maják, pomyslel si zrzavý vlk vzápětí, co ze sebe šedý vyžvejknul něco o pomsmrtném světě. Což o to, Zrzek mu nehodlal kecat do toho, jestli má věřit, nebo nemá věřit na posmrtné světy, ale vážně mu ostrovy přišly jako něco, co bylo za hranicí chápání? Taky se Zrzek choval takhle trapně a byl celý vykulený, když sem dorazil poprvé? „Ztroskotal? Tak to se obávám, že jsi tu už nadobro zjeksnul. Pokud si nepostavíš nějaký plavidlo, co tě hodí zpátky tam, odkud jsi přišel, tak smůla, kamaráde,“ mumlal a křenil se přitom. „Jo, a, Eskeli... kdybys chtěl vědět, kdo jsem, tak pojď, pošeptám ti to do ucha, je to přísně tajný,“ zazubil se. Chtěl vědět, jak moc hloupý ten vlk byl, a jestli natolik, že se klidně přiblíží až k Zrzkovým čelistem, v nichž se skrývala ostrá zubiska.

Nějak ignoroval fakt, že se to tu začíná plnit nezvanými hosty. Dokonce ignoroval i fakt, že to byli potenciální zloději jeho zajíce. S přimhouřenýma krvavýma očima pokračoval v hodování. Nebohý zajda skutečně přišel k chuti – a netrvalo dlouho, a zbyla z něj jen hromádka tenkých kostí a chomáčky hnědé srsti. Nebyl nějaký psisko, aby ožíral kosti. S naplněným žaludkem se svalil do stínu jehličnatých stromů, no dával si záležet na tom, aby na něj zčásti svítilo to báječné sluníčko. Konečně se počasí umoudřilo, a jakou radost z toho měl! Stále to nebyla poušť, ale už si holt přivykl na fakt, že poušť prostě s sebou stěhovat nemůže. Z toho mrazu mu už ale přeskakovalo, a tak byl věru rád, že tak hezky svítilo sluníčko. Veselá nálada se tedy trochu pokazila, když najednou začalo pršet jak z konve, ale stačilo, aby Khan vztekle zavrčel na oblohu, a už bylo zase hezky. No rozený vládce počasí!
A helemese, nová hračka! Zpoza stromů si všiml vyhublého šedého vlka, k němuž hned přicupital. Přece chudinku nenechá čekat, až se bude moci setkat s oním velkolepým králem pouště! Ba co pouště, celého světa! „Čau kostlivče, co se tady válíš, jak kdybys byl už tejdny mrtvej?“ začal velmi mile a koutky tlamy mu přitom škubaly v teatrálním úsměvu. To jsou k nám hosti.

VÝPLATY - BŘEZEN
Máme tu nový měsíc (už zas) a s ním i výplaty! ^^ A ne, není to aprílový žertík, money skutečně dostanete! Pokud jste ovšem nebyli lenoši :')

O výplatu si žádejte v této formě:
Jméno vlka:
Počet postů:
Postavení:
Povýšení: (Jestliže jste byli v totmo měsíci povýšeni a máte to odehráno, napište to zde, ať dostanete jednorázovou odměnu!) -> Povýšení ze sigmy na kappu
Funkce: (Vaše již odehraná funkce / pokud funkci nemáte, napište co byste chtěli být a odehrajte to např. v rychlohře s vaší alfou!) -> lovec / chtěl bych být lovcem
Aktivita pro smečku:
Krátké shrnutí (i rychlohry):

O výplaty si pište do 10.04.!

<< Hraniční pohoří

Toulavé tlapy jej zavedly až do lesa. Nasál do plic štiplavou vůni kůry, lepkavé smoly a měkkého mechu. Musel uznat, že atmosféra lesa byla o dost příjemnější než atmosféra u onoho děsivého jezera. Tajemné lesy si však stejně nikdy nezískaly jeho pozornost tak, jak si ji získala poušť – a nebylo divu, když se na poušti narodil, poušť byla prvním místem, které prozkoumal, na poušti vyrostl a i teď, na Mois Grisu, jí zasvětil svůj život, neb se zařekl vést smečku, jejíž duší byla právě onen svět stvořený z písku a žáru. Teď se však kolem něj nerozprostíral písek, ale jen dlouhá pásma stromů. Poklidným krokem kličkoval mezi oněmi vetchými stromovými starci, kteří onen les strážili již po celá staletí. Minimálně vypadali už docela staře. Lačně si oblízl čenich. Měl hlad. A hledat stopy po jídle nemusel nikterak dlouho. Brzy se vydal po stopách drobnému zajícovi, a jakmile mu zlomil vaz a držel jej v tlamě, v očích se mu vítězoslavně zablyštilo. Hladově se pustil do prvního sousta. Jako správný hladový jedinec si nepřál být při svém hodování rušen. Ještě by mu nějaký vetřelec zdrhl přímo před očima i s jeho pracně ulovenou kořistí v zubech.

<< Prokleté jezero (přes Nížinu hojnosti)

Na těchhle horách trávil víc času, než bylo zdravé. Poslední dobou tu byl vážně často, a to sem většinou přišel omylem. Když se jal stoupat až do nebes, měsíc mu již mával světu na rozloučenou. Již brzy se mělo rozednívat. Možná zažije krásný východ slunce – ač o to tedy v momentálním rozpoložení vůbec nestál. Nějaké romantické východy slunce a vítání nového dne bylo to poslední, na co měl zrovna náladu. Jednak neměl s kým takovou romantiku sdílet, a druhak vážně neměl náladu zasněně zírat na probouzející krajinu, zatímco jeho hlava bolestivě třeštila pod náporem všech těch myšlenek. Chtěl je ze své mysli navždy smazat, roztrhat na kousíčky a zadupat do země, ale čím víc nad tím takhle přemýšlel, tím horší to bylo. Potřásl hlavou. Možná, že by se mu ulevilo, kdyby si o tom s někým mohl promluvit. Ale s kým? S jedním z balvanů, kolem nichž procházel? To sotva. Už jen ta představa byla směšná. Ještě by si někdo pomyslel, že mu šplouchá na maják! Nakonec však s žádným balvanem rozmlouvat nemusel. Do cesty se mu totiž připletla důvěrně známá tvář pískového vlka.

ZÁPIS RYCHLOHRY S NA'ARASHEM
Nebylo to sice dávno, co se Khan-fani s Raashim viděli naposledy, ale již dlouho neměli možnost si spolu promluvit bez toho, aby na obzoru nebyl někdo další. Smečka byla dosud plně na bedrech Khana a Raashi chrápal někde pod stromem, zatímco Khan se honil po světě, verboval nové členy a snažil se udržet Namarey v chodu. Přímo se tedy nabízelo se svěřit s novinkami ve smečce. Na jejich setkání padly jak ty veselejší, jako že smečka měla okrem jejího alfy a bety dva! členy – Isogai a Anakhi – a jednoho potenciálního, Bennedicta, tak i ty smutné. Ta smutná novinka spočívala v tom, že ještě před nedávnem měla Namarey členy tři; a bylo by to tak i nadále, kdyby ji vrah o jednoho nepřipravil. Raashi se tedy poprvé dozvěděl o historicky první člence Namarey, Laelii, a také bohužel o její smrti. Khan-fani před svým přítelem ukázal i svoji citlivou stránku a spolu si napřímo pohovořili. Nechybělo ani prodiskutování možné aliance-války s Daénem (//btw to jméno smečky ani jeden chudáci stále neznají T-T)
KONEC ZÁPISU RYCHLOHRY S NA'ARASHEM

Zhluboka se nadechl. Setkání s Na'arashem mu vlilo do žil nový elán. Se spokojeným úsměvem vyrazil po horách směrem k jehličnatému lesu.

>> Tajga

<< Temný les

Když dorazil k jezeru, vztek v něm vřel stále. Jeho tělo bylo momentálně jako sopka, jíž stoupá magma, které jen čeká na tu chvíli, kdy konečně dosáhne svobody a v podobě ničivé lávy zničí svět. Těžko říci, čeho všeho by byl, pohlcen šíleným vztekem, schopen; možná raději ani nevědět. Všechen ten vztek se však pomalu smršťoval, až se z něj stal jen temný stín, který se usadil v jeho duši. Už navždy bude vůči Zeiranovi cítit zášť a dlouho mu bude trvat, než dokáže pohlédnout na svůj odraz na vodní hladině a nevidět v sobě ubožáka a vraha. Ničí krev na svých tlapách neměl, ale jako vrah se cítil. Laeliu nezachránil. A jeho svědomí dělalo všechno proto, aby na to jen tak nezapomněl. Ony vřeštivé myšlenky jen tak z hlavy vytěsnat nedokázal.
Zhluboka do plic nasál noční vzduch, nad jeho hlavou se klenula noční obloha posetá hvězdami a v jejím středu nesměle svítila stříbrná luna. Jezero před ním bylo temné a děsivé, voda kalná a podivná aura, kterou toto místo vyzařovalo, by donutilo nejednoho jedince pelášit pryč. To by to však nebyl Khan. Nebál se takových zrádných míst. Přesto tu však nesetrvával příliš dlouho. Rudými zraky pohlédl na rýsující se siluety mrtvých stromů a kluzké kameny. Jeden by tu možná přišel o rozum, pokud by se až příliš bál. Chvíli jen mlčky hleděl na stříbrnou hladinu jezera, načež vyrazil na sever.

>> Hraniční pohoří (přes Nížinu hojnosti)

<< Palmová pláž (přes Duny)

Temný les jako by byl zrcadlem jeho pocitů. Měl by se nad tou představou smát, nebo brečet? Ale vlastně to byla pravda. Les byl temný a děsivý. V Khanově duši byla prázdnota, temnota a v jeho pohledu cosi děsivého. Jako by právě uviděl ducha. Nebo jako by mu někdo vzal někoho, na kom mu záleželo. Khan... a záležet mu na někom? Ano, Pouštní král měl srdce. A taky ostrý jazyk; uveďme to na pravou míru. To, co řekl Dieselovi, si rudooký vážně nezasloužil. Jenže s Khanem cloumalo zoufalství a bublal v něm hněv. Stejně jako teď. Krev mu bolestivě bušila ve spáncích a hlavu drtila ocelová pěst nenechavých myšlenek. Kdyby tak mohl na chvíli vypnout své tělo podobně, jako když vypadne proud. Na chvíli by zavládlo ticho, necítil by nic, jen prázdnotu. Ne však tu, která tak bolela, ale tu sladkou prázdnotu, která se zdála být jako hřejivá náruč. Přál si na moment níc necítit. Neslyšet ty ječivé hlasy, necítit, jak mu hněv pálí plíce a zoufalství trhá srdce na cáry. Chtěl, aby to všechno kolem utichlo. Aby alespoň na chvíli měl pocit, že je všechno, kam má být.
Jenže přát bylo jednodušší než získat. A tak jako mumie, co utekla z pouště, kličkoval mezi stromy. Když dorazil k poslednímu mrtvému stromu, uvědomil si, že není v jeho moci někoho přivést zpět mezi živé. Ale může šířit jejich odkaz dál. Laelia by určitě byla ráda, kdyby nikdo nezapomněl na to, jak krásnou černobílou srst měla a jak ráda svého alfu urážela. A on jí ty všechny urážky a jízlivé poznámky vždy oplácel.

>> Prokleté jezero

Vyhodnocení výplat - ÚNOR

Isogai - 9 KŠM

ZAPSÁNO

„Neříkej, že ti na mě záleží?“ povytáhl obočí a ušklíbl se. Byla to vlastně otázka s předem danou odpovědí. Bylo mu jasné, že kdyby byl Dieselovi úplně ukradený, asi by ho pořád nenásledoval jako poslušná ovečka. Khanovi se líbilo, že ho považoval za vůdce i někdo, kdo nebyl v jeho smečce a žádná hierarchie mu vyloženě neříkala, že by měl sklopit hlavu. Rád by však byl o samotě. Chvíle ticha byla přesně to, co teď potřeboval. Urovnal by si myšlenky, rozhodl by se, co dál. Už nechtěl ohrozit další členy své smečky. Stačilo, že Laelia zaplatila tím nejcennějším, co měla. Kdyby ji tehdy jen přinutil zůstat. Všechno by mohlo být jinak.
Prudce trhl hlavou. Nechtěl na to myslet. Místo toho tedy pohlédl na Diesela. „Já jsem naprosto v pohodě, nepotřebuju, aby se o mě někdo staral jak o malýho caparta,“ zabručel podrážděně, v hlase odhodlání, napůl falešné a napůl pravé. „Jsem alfa týhle smečky, ne nějakej zbabělec, ani slaboch. Nepotřebuju vodit za tlapu. Vlastně mi je ukradená celá tvá společnost!“ vřískal jak smyslů zbavený. Inu, svým způsobem byl v tu chvíli smyslů zbavený. Hovořil za něj všechen ten vztek, co mu vřel v duši a dral se na povrch. A v kombinaci s pocitem zklamání nad sebou samým a ztrátou Laelie byl ten vztek ještě silnější a palčivější. Nikdy by ho nenapadlo, že se přes smrt Laelie nepřenese tak rychle. Možná proto, že nikdy netušil, že se přes něco takového bude muset přenést.
Pak se rozešel pryč. Chtěl být sám. Chtěl, aby ty zuřivé hlasy ve své hlavě slyšel co nejhlasitěji, aby nebyly ztišeny hlasem Diesela. Jen ať si na něj řvou. Zasloužil si to. Zasloužil si vědět, jak velkým zklamáním byl. Laelii možná velkoryse poskytl domov, ale to, co měl udělat, nedokázal. Nedokázal ji zachránit.

>> Temný les (přes Duny)

<< Poušť

Čím víc se vzdaloval od pouště, tím větší pocit volnosti měl. Hlavu už neměl jako střep a žaludek mu nesvíral ten divný pocit ztráty. Nechtěl na Laeliu zapomenout, ale ani nechtěl, aby ji do konce svých dnů viděl před očima, jak leží mezi modrými květy, aniž by se s ním stihla rozloučit. Vzdychl. Nikdy by si nepomyslel, že pro něj bude ta ztráta tak bolestná, ač se samozřejmě nedalo říct, že by vyloženě brečel. Jedno mu to však rozhodně nebylo. Možná ji neznal natolik, aby mohl říct, že ji doopravdy znal, ale byla členkou jeho smečky a on byl jejím vůdcem. Tenhle osud si nezasloužila. Jenže osud byl takový vždycky - nevyzpytatelný, krutý, s hodně špatným smyslem pro humor.
Šel mlčky, večerní obloha na něj shlížela zpoza svých přimhouřených očí.
Písek se již neznál být tak nekonečný, už nebyl tak rozpálený a ve vzduchu byla cítit vůně soli. Zastavil se, pohodil hlavou a rudýma očima si prohlédl to místo. Tady jsem potkal... jak se jen ten vlk jmenoval? svraštil obočí. Toho vlka nakonec nechal být, když si nemohl vzpomenout na jeho jméno, pokud mu ho vůbec někdy onen šedivý vlk řekl, a raději se soustředil na ten hezký pohled, co se tu nabízel. Byl to přece cestovatel, rád obdivoval krásy přírody. Byl by šel a přeplaval by moře, aby se rychleji dostal na druhou část ostrovů, ale teď asi úplně nebyl v rozpoložení, kdyby byl schopen slíbit, že to v jednu chvíli nevzdá - jen ať si ho vlny vezmou a profackují ho za jeho nabubřelost, která se mu nenávratně vymkla z tlap. Otočil se na Diesela. „Jak dlouho mě ještě budeš pronásledovat, hmm?“ zabručel na něj a z jeho tónu hlasu nebylo úplně poznat, jestli mu jeho společnost vadí, nebo je vlastně rád, že není sám. Tak či onak byse měl co nejdříve vydat najít ztracené členy své smečky a říct jim, co se stalo. Laeliu pravděpodobně nikdo neznal, však ani Na'arash nevěděl o její existenci, ale chtěl to říct. Jen ať to ví. Ať ví, že se někde tady potuluje vrah. Mohla to být nehoda, jistě. Ale nevěřil tomu.

Obloha se již pomalu ukládala ke spánku; nastal večer. Khan upíral skelný pohled na vlčici před sebou a na své tlapy, které usilovně hrabaly v písku. Na moment si přál, aby byl vlčetem, který si hraje na poušti a se sourozenci soutěží o to, kdo vyhrabe hlubší jámu bez toho, aby se písečné stěny sesunuly a jámu hned zasypaly - ne aby to byla tahle krutá realita, kdy navždy dával sbohem Namareyské. Zachraptěl a skoro vděčně se podíval na Diesela, když to nejhorší udělal on za něj - tělo vlčice položil do písku a zasypal ji, navždy. Nasál do plic těžký horký vzduch, rudé oči přejely po nekonečném moři písku a zastavily se na večerní obloze rozpálené doruda. „Nechť se ti v písku odpočívá blaze, Laelio Namareyská,“ zněla hlubokým, chraplavým hlasem slova, která mu rezonovala až v hlavě a mravenčila v páteři. Slibuju, že budu lepším vůdcem, zašeptal tiše, tak tichounce, že to vlastně ani neřekl nahlas a byla to jen zoufalá myšlenka. Pro Khana bylo tohle celé zkouška - uvědomil si, že jeho srdce není z kamene. Možná nebylo ze zlata, ale i tenhle rudooký vlk se zrzavozlatou srstí měl city, nebyl jen prázdnou skořápkou, která se houpala kdesi na mořských vlnách a necítila vůbec nic, jen nekonečnou prázdnotu. Odvrátil pohled. „Je čas jít. Budeš si stále hrát na poslušnou ovci, která mě slepě následuje, nebo jsi to už se mnou vzdal?“ střihl ušima a na jeho tváři se mihl jeho typický úšklebek. Laelia by určitě nechtěla, aby se tvářil jak kakabus. Však smysl pro humor bylo to, co je spojovalo.
Pouštní hrobku nechal za sebou a s ním i tíživý pocit, který se kolem jeho srdce obtočil jako slizký had. Byl čas jít.

>> Palmová pláž

<< Oáza

Sledoval Laeliu zamyšleným pohledem a hlasitě funěl, jak se ji snažil dotáhnout až na určené místo. Moc nepřemýšlel o tom, kde by se ono místo jejího posledního odpočinku mělo nacházet, ale rozhodně ji tu nechtěl jen tak nechat. Možná si vzájemně lezli na nervy a tak podobně, ale nezasloužila si, aby se na ni vykašlal a nechal ji napospas pouštnímu větru a slunci.
Zastavil se a pokynul na Diesela, aby pochopil, že už nemusí dál táhnout. Položil černobílou vlčici do rozžhaveného písku a nasucho polkl. Nebylo mu z téhle situace úplně dobře, ale co by to nevydržel. Začal zuřivě vyhrabávat písek a hloubit jámu. Tak nějak čekal, že mu s tím Diesel pomůže, aby to měli oba dva rychleji za sebou, ale tentokrát se ho neprosil. Jen mlčky hrabal a hrabal, v mysli mu řvouce myšlenky. Nikdy tohle neměl dopustit. Nikdy. Měl ji ochránit. Byl jejím vůdcem. Ona k němu vzhlížela, on jí za to měl poskytnout domov a ochranu. Jenže zklamal. Tak strašně zklamal. A ve výsledku to bolelo víc, než si prvně myslel. Už v něm nevřel vztek. Byl jen neskutečně zoufalý.