Příspěvky uživatele

< návrat zpět

„Nemyslím si, že by byl ten černej vlk ze stejný smečky, odkud byli i tamti dva cizinci,“ zhodnotil to s hořkou pachutí na jazyku. Navíc, Zrzek si stále stál za tím, že bylo zbytečné si z tamtěch dvou dělat trofej. Ne, že by se s jejich záhadnou smečkou musel hned kamarádíčkovat, ale nač si dělat zbytečné nepřátele? Tentokrát to však Dieselovi nerozmlouval. Nebylo mu to jedno, nesouhlasil s tím, ale na práci měl momentáln důležitější věci.
Skepticky pohlédl na ty modré květy, mezi nimiž černobílá vlčice ležela - modrooček chtěl očividně udělat dobrý skutek a odčinit tak to, co udělal. Za nějaké kytky mu však Zrzek rozhodně nehodlal odpouštět. A pokud ji ten černý vlk s modrýma čima nezabil... proč tu celou situaci Khanovi nevysvětlil? Jasně, nebylo zrovna veselé ztratit někoho, s kým očividně modrooček strávil nějaký čas a kdo pro něj nebyl cizincem, ale proč by nechával Khana žít v domnění, že je vrah? Musel ji zabít. V Khanovi hořel vztek. Zprvu byl vůči smrti členky své smečky poněkud lhostejný - nebylo mu to vyloženě jedno, ale nepociťoval vyloženě bolest nebo smutek. Ani teď ne, nebyl přeci vychován k tomu něco takového cítit - povolit sám sobě, aby nějaké takové city měl -, ale kdyby tvrdil, že se mu přece jen srdce bolestivě nesevřelo, lhal by. Žaludek se mu nepříjmeně houpal, ale vydržel to. „Zakopeme ji kousek odsud. Poušť je rozlehlá a písek se o ni postará,“ promluvil tiše. Pak ji vzal za zátylek a v oku se mu na kratinký moment zaleskla slza. Možná, že kdyby to byla jen vlčice, se kterou prostě vyrazil na výlet a nic víc, ani ta slza by neukápla. Jenže ona sloužila jeho smečce. On byl jejím vůdcem a měl ji chránit. A nezachránil ji. Začal ji rozžhaveným pískem táhnout dál a dál od oázy, na tváři kamenný výraz. „Pomož mi s ní,“ poprosil Diesela - tedy, spíš to byl rozkaz, a to i přesto, že jeho vůdcem nebyl. Zklamal jsi, Pouštní králi. A ona kvůli tobě zemřela, ozval se v jeho nitru hlas. Khan vztekle přimhouřil oči. Co měl jen dělat? Co měl k čertu dělat? Teď už svoji chybu napravit nemůže... ale může alespoň Laelii ukázat, že si vážil, že se stala Namareyskou členkou. Koneckonců... bez členů by nebyla smečka.

>> Poušť

„Z daleka, jak... zajímavé,“ utrousil uštěpačně a naposledy si lokl chladné vody, načež si oblízl tlamu a svalil se do žhavého písku. Přivřel rudé oči a nechal kožený popruh sklouznout ze zad, aby ho ta dřevěná věc netlačila do žeber. Ještě si stále nezvykl na její tíhu. Kožený popruh s bumerangem spadl do písku a zvířil se prach, který se mu dostal do krku a začal ho dusit. Zrzek si odkašlal, převalil se na bok a pohledem propaloval to místečko klidu a míru, jakým oáza rozhodně byla.
Černého vlka s temně modrými znaky si nevšímal. Byl natolik zahloubán do sledováni oázy, že ho dlouhé chvíle přehlížel. A když konečně onen známý modrooček padl do Zrzkova zorného pole, Zrzek vyskočil na nohy. „Hej!“ vykřikl a snažil se jej dohnat, ale to už se černý vlk ztratil za písečnou dunou. Pak si všiml, že tu ani tak nejsou s rudookým sami.
„Laelio?“ zavřískal jak kočka. Já jí říkal, že s ním nemá nikam chodit. Zabil ji. On ji vážně zabil! pomyslel si rozhozeně. Černobílá vlčice ležela pod palmou kousek od něj, bylo zjevné, že rozhodně není živá. Kupodivu však necítil úplně lítost. Necítil smutek. Někde uvnitř něj tyhle pocity doutnaly, ale byl to jen maličkatý plamínek, který hned udusilo uvědomění, že jeho rodina by na něj nebyla pyšná, kdyby byl lítostivý. A vlastně... v tu chvíli hlavně zuřil vzteky. Neusposlechla ho, odešla a teď tu ležela jako hadrová panenka. Jeho rudé oči plály jako dva ohnivé plameny. Jako v transu se dopotácel až k ní a přiklekl. Krk měla zkroucený, nehýbala se. Nemohla to přežít. Přesto zkontroloval její tep, jako by vážně věřil tomu, že první členka Namareyské byla po smrti. Jenže to byla pravda. Zrzek čekal, že alespoň teď, co si byl její smrtí naprosto jistý, se dostaví pocit ztráty. Bolest však necítil. Možná ano, ale nedokázal si to připustit. Jeho rodina jej učila, že nemůže dát najevo slabost. A on se tohoto zákona držel. Přiklekl k ní, rudé oči pozorovaly žhnoucí slunce. „Nechť je k tobě písek milostivý. Žij blaze, Laelio,“ pravil s hořkou pachutí na jazyku. Pak zvrátil hlavu do zadu a jeho vytí se neslo nekonečnou pouští. Vztek zmizel. Nemohl ji nenávidět. To si nezasloužila. Dala šanci jeho smečce. A on bude Namarey vést dál a už nenechá nikoho, kdo sloužil v jejím jménu, aby zemřel. „Je to vrah,“ pronesl k Dieselovi a zahleděl se do dáli, tam, kde v písku byly stopy Zeiranovy, které však vítr již pomalu odvál pryč.
„Pohřbíme ji,“ pronesl nakonec rozhodně. Zasloužila si to. Zasloužila si najít poslední místo odpočinku tam, kam patřilo její srdce. Hleděl na ni a v duchu si přeříkával poslední slova, která si řekli. Všechno mohlo být jinak. Kdyby ho jen uposlechla.

<< Poušť

„Věci, co padají z nebe, obvykle bývají zajímavý. Většinou teda padaj spíš hvězdy, ale tentokrát mě vzalo po hlavě dřevo,“ zazubil se, přemýšlejíc, co všechno onen zakroucený kus dřeva dokáže. Možná to byla nějaká omluva nebe za to, že mu osud do cesty v minulosti připletl rozzuřeného medvěda, který mu zmrzačil nohu. Ne tedy, že by si za to Zrzek nemohl sám, ale stejně... ta dřevěná věc by mu jistě mohla v lecčems pomoci a ulehčit mu život, ač samozřejmě... noha byla noha. Ale stejně - bumerang mu mohl pomoc při lovu, nebo když by se chtěl porvat. Stačilo by na svého protivníka vytáhnout podivně vypadající kus dřeva a dotyčný by jistě zdrhal, jen by se za ním zaprášilo! Ta představa jej rozesmála.
„To se ještě uvidí. A pokud zjistím, že mi to k ničemu není, tak pořád... ne každý nosí na zádech kus dřeva, takže jsem ještě originálnější, než kdy dřív. Jakoby mi ta originalita a úžasnost už nestačila,“ pokrčil rameny a rozešel se k oáze.
Poblíž oázy cítil pachy - byly však již staré a nevýrazné, pouštní vítr je rozptýlil ve vzduchu. Zrzek si však byl jist, že se nejednalo o ty cizince. Mohli to být však jiní členové z jejich smečky? Kdoví. Zastavil se až u oázy a divoce začal chlemtat příjemně chladnou vodu. Pak se otočil na rudookého. „Odkud vůbec pocházíš?“ zeptal se, jako by se nechumelilo, a probodával jej tázavým pohledem.

Protočil oči. „Kolikrát jsem ti řekl, že takové věci my neděláme?“ houkl po něm. „A tuhle věc, tu si nechávám, nesáhneš mi na ni ani ty, ani kdokoli jinej, jasný? Netuším, co to je, ale je to docela pěkná machrovina, no ne?“ pokrčil nenuceně rameny a zahlédl se na oblohu, jako kdyby čekal, že se tam opět zjeví ona polární záře. Nic takového se však již nestalo. Nebe bylo blankytně modré, žádná podivná záře. Skoro zklamaně si odfrkl a opět pohleděl na Diesela. Tenhle rudooký vlk byl vážně zvláštní a Zrzka nutil přemýšlet, kým vlastně byl Diesel ve svém nitru. Všechny ty děsivé řeči mohly být jen jistou přetvářkou, nebo byl v nitru stejně zkažený jako na povrchu. Kdoví. Zrzek neměl sebemenší šanci to zjistit. „Vyrazíme k oáze?“ navrhl nakonec, koneckonců to byl jeho plán i původně, než jej nezaujal podivný úkaz na obloze. Tu událost měl jako v mlze, ale tíha kusu dřeva na koženém popruhu na zádech byla jasným důkazem, že ještě nebyl starým bláznem. Tiše se uchechtl a vyrazil.

>> Oáza

Ušklíbl se. „No ještě že bych milostpány naháněl po všech čertech,“ našpulil pysky a protočil panenky. „Ani mě nehne. Co ti tady chybí? Je tu klid, krásný vedro, písek, písek a písek... pokoj od těch cizinců. Čím později přijdou, tím líp - sice by se mi líbilo jim vyprášit kožich, ale tak, trpělivost růže přináší, no ne?“ zdvihl pobaveně obočí. „Navíc, irisví, jestli ještě někdy přijdou. Bych se ani nedivil, kdyby si to rozmysleli. Ostatně, kdo by se dobrovolně vracel do pouště a dobrovolně čelil mému zubatému úsměvu?“ zakroutil nevěřícně hlavou. Pak nasál do plic horký těžký vzduch a spokojeně se rozešel v oáze - kdyby se tam náhodou zas ten šedej modrooček rozvaloval -, když vtu...

//vypravěčský post od Zí z 26. 12. 2020, který jsem tak trošku přehlédla :) A protože teď není noc a zima už končí, tak to nebudu brát úplně vážně a trochu si to v Khanově postu upravím, děkuji za pochopení ^^

Bylo to skutečně zvláštní, stát na poušti a vidět kdesi daleko u hor polární záři. Kdy vůbec přišla noc? Kdy se objevila světla? Na tom nezáleželo. Důležité bylo, že Khanovi kroky vedly na jednu z dun, která zde ještě včera nebyla. Písek se přesouval a tvořil své vzdušné zámky. Bylo to nádherné. Výtvory pouště vždy stály za pohled. Zvlášť nyní - když vlk se zlatými ornamenty stál pod oblohou, která šeptala o zimě, jež v poušti byla těžko nalezitelná. Bylo zde však chladno - jak se od noční pouště čekalo. Písek však příjemně hřál tlapky a jeden si přál se do něj schoulit a zůstat v něm jako v peřince. Tehdy se však jedna z barev na obloze hnula možná až moc rychle. Růžová, která narazila do těch drobných zbytků naoranžovělé záře. Ta se zachvěla a odpojila se. Nejen od ostatních barev, ale oblohy. Zavlnila se a pak ve zvláštní spršce drobných kamínků a jiskřiček oslnila alfu Namareyské smečky. Cosi většího však padalo ze středu vší té krásy - a brzy to spadlo za jinou dunu, o trochu nižší, než tu, na které nyní stál hnědý vlk. Neviděl, co to bylo. Jen chvíli mohl vidět záři, než to něco zmizelo v písku. Třeba to bylo něco... krásného. Třeba něco nebezpečného. Bylo na Khanovi, zda se vydá prozkoumat tuto padlou záři. Jiskřičky a drobná, zářivá zrnka písku, ve které se kamínky rozpadly, mezitím padala na něj i případného společníka. Jejich srst tak světélkovala zvláštním, zlatým světlem.

Rudé oči zíraly na polární záři, jako by právě uzřely ducha. Zrzkův dech byl nepravidelně rychlý a pohled nepřítomně upíral do dáli. Zvedl se vítr a písek se rozvířil, převaloval se přes duny a vytvářel duny nové, písečné obrazce, které vábily rudookého jako světlo můru. Poušť byla pro něj ještě lákavějším než kdykoliv v minulosti, jako by bez ní nedokázal žít, jako by pro něj byla plícemi i srdcem. Kolem uší mu hvízdal divoký vítr, a když se pořádně zaposlouchal do jeho naříkání, uslyšel tichou píseň o přicházejícím jaru. Do tlapek ho hřál žhavý písek. Rudé oči pozorovaly, jak se oranžová záře pomalu vytrácí a oblohu na moment zahalil růžový závoj. Rozprskl se nad ním roj jiskřiček a drobných kamínků a srst mu oslnila oslnivá žlutá záře. Kus oblohy spadl někam do dáli a zůstal nehybně ležet v písku, to už však Zrzek nevěděl. V jeho hlavě poletovalo tak děsivé množství myšlenek, až se na kratinký moment zalekl, že se mu hlava rozskočí. Mohl to být útok oněch cizinců? Útok znepřátelených entit z vesmíru? Přeskočilo mu a považoval za reálné něco, co bylo pouhou iluzí? Nakonec se však odvážil zjistit, zda mu jeho smysly lhaly, nebo se skutečně na poušti událo něco, co bylo hodno zapsání do kroniky. Ušklíbl se, v očích mu blýsklo zvědavostí a už si to pelášil přes duny.
Předmět, co ležel v žhavém písku, nejprve přehlédl, jak mu před očima tančily mžitky poté, co jej oslepila ta zář. Pak si však všiml onoho podivného kusu dřeva. Nejdříve si pomyslil, že si z něj někdo dělal dobrý den - protože k čemu mu u všech čertů měl být podivný kus dřeva?! -, ale jak tak hrabal a hrabal, až viděl ten podivný předmět v celé své kráse, najednou se v jeho celém tělo rozlilo šimrání a jeho srdce na něj volalo. Na nic nečekal. V životě už riskoval tolikrát, že být nařknut z krádeže - navíc si to ten mimozemšťan měl hlídat líp, ne to nešikovně upustit z nebes! - už by mu vážně neuškodilo. Rozhodl se tedy, že si ten podivný kus dřeva přivlastní. Uchopil pevný kožený pruh látky do zubů a přehodil si ho přes ramena i s tím zahnutým dřevem, který k němu byl přivázán.

Když se vracel zpět k Dieselovi, na tváři mu pohrával překvapený, avšak vítězoslavný úšklebek. „Tak to vypadá, že už vím, čím těm dvěma ukážu, zač je toho loket,“ zazubil se na rudookého a hlavou trhl směrem k zádům, kde mu visel kožený popruh s bumerangem.

<< Začarovaný les (přes Kvetoucí louku)

Ale no tak, zaúpěl překvapeně. „To ještě nevíš, že Pouštní král pomáhá jen vybraným jedincům? A ty mezi mé vyvolené zatím nepatříš,“ ušklíbl se na něj provokativně. Pravda však byla taková, že Zrzek nepomáhal téměř nikomu. Rozhodně neběhal po ostrovech a nenabízel svoji pomocnou tlapu každému, kdo se jen zdál být bezradný. To by to pak totiž nebyl Khan-fani, ale nějaký jeho děsně nepovedený klon. Na další slova rudookého přikývl. „Mám důležitější věci na práci, než si ničit mozkový buňky, takže jo, čím dřív to s těma dvěma vyřídíme a ukážeme jim, komu poušť patří a kdo nemá právo se tam válet, tím líp,“ pokynul mu hlavou souhlasně a vyrazil na poušť.
Když ho obklopilo horko a nekonečný písek valící se přes duny, vítězoslavně se usmál, jako by přinejmenším zvítězil v boji. A přitom byl takhle spokojen proto, že zase utekl před sněhem. Bylo pravda, že ten už na většině místech svůj boj o život prohrál, ale i tak. K tomu, aby byl Zrzek spokojen i jinde než na poušti, muselo být ještě větší vedro. A to zatím splňovala jen poušť. Pomalu kráčel pískem, uši nastražené, rudé oči přimhouřené. „Nevidím je, a ty?“ optal se. Přece jenom, nevzal si s sebou ještě jeden pár očí proto, aby ho nevyužil. Cosi si zamumlal pod vousy a zastavil se, hlasitě oddechujíc. Byl zase doma a byl spokojen. Ještě vyřídit tu záležitost s cizinci a hurá, dá si nohy nahoru a už se nebude o nic starat. Tiše si odfrkl.

Přikývl. „Můžeme se vydat zpět do pouště. Koneckonců, ty víš, co jsou zač a nebudeš tak překvapenej, až ty divochy uvidíš,“ přemýšlel nahlas. Co byl naposledy v poušti, ty dva necítil, a neucítil ani pach jiných cizinců, ale to neznamenalo, že se tam už nepromenádovali s celou svojí prapodivnou smečkou - stačila by chvilka nepozornosti a už by si ten modrooký nýmand dopřával nerušenou koupel v jeho Oáze. Kdyby měl Zrzek smečku větší a jako slepé ovce jej nenásledovala jen hrstka jedinců, nechal by poušt strážit, aby byl připraven na příchod oněch cizinců ve dne v noci. Takhle to ale bylo zase všechno na něm. Hlasitě si odfrkl. Kdyby mu tehdy ta bohyně řekla, že bude tak těžké vést smečku, asi by od toho dal hodně rychle tlapy pryč. Ale teď už nemohl couvnout. Byl přece Pouštní král, nějací podivíni bůhví odkud si na něj nepřijdou. Potěšeně mlaskl. „Já rozhodně nemám v plánu pomoct tobě, ale ty bys rozhodně mohl pomoct mně,“ ušklíbl se nevinně. „O ty cizince bych se zvládl postarat sám, ale ať si taky užiješ trochu zábavy, no ne? Naposledy jsem měl chuť si k tomu vzít popcorn, jaká to byla zábava, poslouchat ty jejich vymytý mozky,“ pokrčil rameny. S Na'arashem si promluví později. Teď byly na programu dne důležitější věci - navíc chtěl Zrzek zjistil, jestli by přece jen nestál rudooký o členství v Namarey. Rozhodně se ho nechtěl prosit, aby se k nim přidal, to by bylo pod jeho úroveň, ale neshledával ho jako zas tak nepoužitelného. Ušklíbl se a vyrazil zpět na poušť.

>> Poušť (přes Kvetoucí louku)

Zatímco s Na'arashem se dalo bavit, rudooký s rudookou zůstávali spíše tichými pozorovateli. Jen jedna egoistická poznámka vyšla z úst Diesela, jinak zůstával mlčky zírat na Zrzka - a Isogai toho taky nenapovídala zrovna hodně. Zrzek se omluvně ušklíbl na Na'arashe a otočil se k těm dvěma. Byli to přece jen noví rekruti, neznali pořádně ani chod smečky, ani smečku samotnou. Zrzek by je tedy měl zaškolit, no ne? Tedy, minimálně Isogai. O tom, že by chtěl do smečky i rudooký, sice vyloženě nepochyboval, ale zároveň mu to nepřišlo úplně pravděpodobně. „Inu, plánoval jsem, Isogai, se vrátit do smečky, a trochu ti to tam ukázat. Konečně. Pokud ti však odpoledne s Pouštním králem nahání hrůzu, můžeme to odložit na někdy jindy,“ pokynul jí hlavou posměšně. Ostatně, byl by rád, kdyby s Na'arashem mohl strávit chvíli o samotě a mohli si pořádně popovídat. Událo se toho tolik, a za celou dobu neměli téměř ani vteřinu nenarušenou někým jiným. Podrážděně si odfrkl, načež pohlédl na Diesela. „A co se týče tebe, Diesele, jaké jsou tvé plány? Plánuješ uskutečnit své přání, vidět tamty dva cizince napíchnuté na kůlech, nebo jak?“ houkl po něm, načež se bez ostychu posadil a švihl ocasem. Čekal na verdikt svých společníků. Rudé oči děsivě těkajíc ze strany na stranu.

Přimhouřil oči a blýskl po Isogai nevraživým pohledem. „Ty si koleduješ, drahá,“ ušklíbl se a líně švihl ocasem. Že by ho zprvu na alfu netipla? Cožpak ze Zrzka nevyzařovala autorita už od prvního pohledu? Našpulil pysky a zlostně zaskřípal zuby, jeho výraz tváře se však nakonec změnil v pobavený. Vlčice si zahrávala s ohněm, ale jakýmsi záhadným způsobem se jí dařilo okolo těch syčivých plamenů skákat s přesností, aby si nespálila kožich. Bylo však otázkou, jak dlouho se jí to bude dařit, než Zrzka skutečně pobouří.
„Šikovná,“ mlaskl potěšeně a kývl. „Přežít sněhovou bouři, jak obdivuhodné,“ zakřenil se. „Víc obdivu si však zaslouží fakt, že jsi šla prozkoumat poušť. Dobrý začátek na to, že jsi ve smečce jen pár dní.“ Pokýval hlavou, z jeho tónu hlasu nebylo patrné, zdali se jí vysmívá, nebo to myslí smrtelně vážně. „Až tady přesteneme vést tuhle vážně plodnou konverzaci, ukážem ti s Raashim poušť víc.“ Pohled zkoumavě stočil na pískového.
„Skvěle. Slzičky nemám rád, ale když oplakáváš svého bratra, mohl bych ti to odpustit,“ chechtal se posměšně. „A jak vidíš, i ztroskotanci - když mě teda vnímáš takhle, drahý Raashi -, umí smečku udržet pohromadě. To by teď po ostrovech nepobíhalo hned několik vlků se jmenovkou Namareyský na čele,“ pokrčil nevinně rameny.
Rudookého dlouho ignoroval, a zároveň si jej dlouho ani nevšiml. Teď se na něj však konečně otočil. „Á, Dieseli, přišel jsi na setkání? Rád tě vidím, nestyď se, přijď blíž, pokecáme a tak,“ zazubil se na něj. „Vážení, tohle je Diesel. Specialista ve výhružkách... no, dalo by se o něm napovídat hodně,“ představil ho rozesmátě, zároveň sebou však cukl při vzpomínce na setkání s těmi největšími podivíny, se kterými se kdy setkal. Měl by se s oním budováním aliance a zároveň s možností boje svěřit Raashovi. Moc se mu však nechtělo, ještě se mu vysměje za to, že se bojí nějaký cizí smečky. Ne tedy, že by Zrzkovi ona záhadná smečka naháněla strach. Ale mít za zadkem celou bandu vlků plnou nenávisti? Ne, děkuji pěkně.

VÝPLATY - ÚNOR
Cožeee? Konec dalšího měsíce? Nebo spíš... už začal novej měsíc? Jo, letí to, já vím! Ale berte to z té pozitivní stránky - budete si moci do vašeho inventáře nahrabat pár KŠM!

jak si o výplatu požádat?
• celkový počet postů napsaný za měsíc únor
• smečkové aktivity aneb čím vším byl vlk pro smečku užitečný (např. přivedl nového člena, promluvil si s cizím vlkem o smečce, plnil svoji smečkovou funkci, utužoval vztahy ve smečce...)
• jak vlk za celý měsíc trávil čas (jestli se jen válel někde u zamrzlého jezera a pozoroval sníh, nebo se vydal na nějakou objevitelskou cestu atp.)

O výplaty si pište do 10.03.!

Vyhodnocení výplat - LEDEN
Jó, jsem hlava děravá a samozřejmě jsem na to zapomněla. A protože mě nikdo nekopl (koukám na tebe, Lio, ty jako jediná, co si o výplatu napsala, jsi málem přišla o kamínky :šilhavá_panda:), musím to dohnat teď. Sorry!

Laelia - 15 KŠM - Zapsáno

☼ ☼ ☼

UVÍTÁNÍ + ROZDĚLENÍ FUNKCÍ
Vítám u nás ve smečce Anakhi a současně prosím, aby si napsala, jakou funkci by ráda zastávala. Též apeluji na Isogai, která si dosud o funkci nenapsala! thx, nejsem jedinej zapomnětlivej člověk!

SMEČKOVÝ LOV A AKCE?
Vzhledem k tomu, že se nám Namarey pomalu začíná plnit členy, což mě moc těší, ráda bych naplánovala smečkový lov. Je však otázkou, zda by o něj byl zájem. Pobavme se o tom tedy dole v komentářích, pište jestli byste měli o lov zájem a případně kdy by se vám to hodilo, ráda bych, aby se členové konečně navzájem seznámili a prohloubili se mezi nimi vztahy. Na Discordu se případně můžeme dohodnout na podrobnostech. ^^

Též můžete v relativně blízké době očekávat nějakou smečkovou neherní akci, tak bedlivě sledujte Nástěnku! Jo a nezapomínejte na smečkovou hru!

Držte se! ♥

„Hmm,“ odmlčel se a zazubil. „Když to říkáš takhle... tenhle přístup ti schvaluju. Zima je to nejnechutnější roční období, který jen může existovat,“ prskl znechuceně a protočil oči. Ne, vážně - jak se někomu u všech čertů mohl líbit sníh?! Pokrčil rameny, načež se jeho pobavený výraz změnil v soucitný. „Ach, chudinka Raashi, celý se třásl, když zjistil, že je jeho bratr fuč,“ popotáhl a přátelsky bouchl pískového do ramene. Ty jeho kecy mu vlastně chyběly. Ti dva už k sobě patřili. Dva beduíni z pouště. Dva ztroskotanci, kterým byla bůhví proč svěřena do tlap smečka.
„Pocta? Taky si myslím.“ S těmito slovy přesunul svůj pohled na vlčici a kývl jí na pozdrav. „Neříkej, že by tě netěšilo, kdybys mě ještě neznala a měla tu čest mě poznat ještě jednou, tsse.“ Pak opět stočil rudé zraky na Raashiho a souhlasně přikývl. „Je toho víc, co nevíš, ale alespoň ses vyspinkal do růžova,“ chechtal se mu a vyplázl na něj jazyk. Následně však nasadil o něco důstojnější výraz. „No není to krásné rodinné setkání? Kde ses vůbec toulala, Isogai?“ optal se vlčice s přimhouřenýma očima a usedl vedle Na'arashe. Jen škoda, že rozbahněná půda se nedala považovat za trůn a na Pouštního krále to nebylo nic moc, ale tak, přežít se musí všechno.

<< Namarey (přes Kvetoucí louku)

Jaká byla pravděpodobnost, že narazí hned na dva členy Namarey, když se poslední dobou Namareyští rozvalovali bůhví kde a na smečku pekli? Inu, malá. A přece - když se Zrzek opět vrátil do lesa s fialovými stromy, a pořádnou vrstvou bahna, nutno podotknout, do čumáku jej udeřil známý pach. A pak se odkudsi mezi stromy vynořila záplavá pískových chlupů. Zrzek ihned přidal do kroku. „No já valím bulvy, tys ještě těma bačkorama nezaklepal?“ pozdravil poloslepého vlka s šibalským úsměvem a bratrsky jej poplácal po ramenou, nebo něco na ten způsob. Pak se trochu odtáhl a zakřenil se na něj, v jeho rudých očích však výčitky. „Nejdřív se mnou vytvoříš smečku a pak se zdejchneš. Ach, Raashi, Raashi, ty seš teda rozená beta ti povím,“ chrlil to na něj a dlouhým ocasem přitom pohazoval ze strany na stranu. Pak natáhl krk a zbystřil. Ano, nezdálo se mu to. Známý pach cítil ještě z jiné strany... „Tak kde se skrýváš, cizinče?“ oslovil rudookou, béžovou vlčici hlasitě, aby jej náhodou nepřeslechla. Pochopitelně věděl, kým je a nebyla pro něj cizincem, ale zcela nevědomky hrál stejnou hru jako Na'arash - hru alá neználek. Ušklíbl se. Docela mu to hraní hloupé ovce, šlo, ne?

<< Poušť

Nestepovali tu. Ani tygrovaný zelenooček, ani šedý podivín tu nebyli. Zrzkovi se na jednu stranu ulevilo, že ještě oddálil setkání s někým, kdo mu nesahal ani po kotníky (ač ne, že by mu někdo po kotníky sahal, že ano), ale na druhou stranu... nebylo to tak trochu špatné znamení? Co když se ti dva náfukové naštvali a teď na jeho smečku táhli i s tou svojí alfou, za zadkem přinejmenším tucet dalších vlků? Zakroutil hlavou. Tahle verze mu nepřišla příliš pravděpodobná, a pakliže pravdivá byla, tak ať - on si s nimi už poradí. Nenuceně se ušklíbl, párkrát popošel od jedné duny k duně další, aby zkontroloval, zda se tu skutečně nikdo neválí - obzvláště pozor si dal na oázu, z níž naposledy zcela nerušeně pil modrooký, ten hloupější, jako by mu snad patřila, a pak to vzal zpátky.

>> Začarovaný les (přes Kvetoucí louku)

<< Začarovaný les (přes Kvetoucí louku)

Poušť. Horko. Písek. Jestliže jste někdy náhodou přemýšleli, co byste tak měli dát Khanovi k narozeninám, mám tu pro vás takový tip - zajistěte, aby se celý Mois Gris přeměnil na jednu obří poušť, a rudooký bude nadmíru spokojen. Pro jeho tělo to tedy byl menší šok, když se sníh změnil na písek, ani se nestačil pořádně nadechnout, avšak to vlastně byl příjemný šok. Zatřásl hlavou a následně celým tělem, aby ze sebe smetl veškeré zbytečky sněhu, jež mu ulpěly v kožichu, a pak svižným krokem zamířil do srdce pouště. Pouštní horký vítr mu do čumáku zavál pár pachů cizinců, ale příliš je nevnímal. Tohle nebylo území jeho smečky, jeho smečka vězela až za rohem. Už z principu by jim rád vyprášil kožich, ne že ne - byl to přece Pouštní král, a Pouštní král se s nějakými zásadami slušného chování opravdu netrápil, avšak přidávat si starosti? Pche! Navíc teď bylo stěžejní zjistit, zda už zase u oázy nestepují ti dva nýmandové. Nevědomky si oblízl pysky a zakřenil se na svůj vlastní, neviditelný odraz v písku.

>> Namarey

<< Mlžné pláně

Když se konečně vymotal ze zdánlivě nekonečného bludiště mlhy, tlapy a neviditelný kompas v jeho nitru, který jej vedl do smečky - nutko podotknout, že jeho vlastní, kdepak takové, v níž by dělal akorát tak služku - ho nejprve zavedl do zdánlivě obyčejného lesa, který na druhý pohled nebyl ani trochu obyčejný. Nebo možná už na ten první, to záleželo na tom, jak moc jste fialové listí považovali za normální jev. Kdykoliv jindy by se sněhu, který na některých místech už tál, vyhýbal jako čert kříži, ale teď měl skoro až škodolibou radost z toho, že již mráz ustupuje a poslední vrstvy sněhu se sice stále drží zuby nehty, ale už svůj boj o přežití prohrávají, že zkrátka měl náladu do sněhu kopat a úmyslně do něj šlapat - byť to vážně záblo.

ZÁPIS RYCHLOHRY S ANAKHI
Khan se krátce po setkání s Isogai a Bennedictem setkal i s malou, růžovobílou vlčicí, která mu ukázala, že zdání křehké princezny rozhodně může klamat. Anakhi totiž Khanovi ukázala, jak moc umí být dotěrná, lísala se k němu jako ke starému příteli a vůbec nevypadala jako někdo, koho by Khan ve smečce chtěl, ač jisté kouzlo v sobě měla, ne že ne. Po chvíli však změnila náladu a Khana si přestala všímat, ač ještě pár vteřin se zcela nerušeně promenádovala přímo pod jeho nohama a pak začala fňukat, když se po ní Zrzek ohnal. Zrzek ještě, než prozradil své jméno, sám sebe nazval Pouštním králem - a růžovobílou vlčici nazýval Růženkou. Spolu debatovali o své rodné zemi - poušti - a brzy došlo i na konverzaci o smečce. Zrzek byl na vážkách, zdali by Růženku měl přijmout, alespoň na zkoušku, ale drobná vlčice to vyřešila za něj. Jednoduše se prohlásila za nový hladový krk smečky, a aniž by prve získala Zrzkovo povolení, už byla součástí smečky. Zrzka to překvapilo, ale nakonec s jejím vstupem do Namarey souhlasil.
KONEC ZÁPISU RYCHLOHRY S ANAKHI

Setkání s Růženkou bylo věru zvláštní a Zrzka naplnilo smíšenými pocity - něco mezi překvapením, nedůvěřivostí, lhostejností a fascinací nad submisivitou této mladé vlčky. Jeho plán byl však i nadále jasný - smečka jej už čekala. Tedy spíše - možná jej očekávali ti dva podivíni z cizí smečky. A i když se do pouště vracel jako vůdce pětičlenné, nikoliv pouze čtyřčlenné smečky, nic to neměnilo na tom, že musí s těmi podivíny zatočit. Jen zatím nevěděl, jak přesně to udělá. Vzpomněl si však na slova rudookého. Ten by se s tím nepáral.

>> Poušť (přes Kvetoucí louku)