Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Krápníková jeskyně (přes Sněžné Tesáky)

Očividně má v plánu tam vystát důlek, pomyslel si Zrzek s úšklebkem, když vyrazil z ledové jeskyně pryč a po několika metrech, co pádil dolů z hor, si všiml, že jeho rudooký společník mu tentokrát ocásek nedělá. Na moment se zastavil a chvíli čekal, zda přes slabé dunění větru neuslyší vlkův dech či ozvěnu jeho kroků, ale neslyšel zhola nic. To by to však nebyl Zrzek, kdyby se tím nějak trápil. Pokrčíc rameny zase přidal do kroku, jen se za ním zametlo.
Když konečně ty proklaté hory slezl, znepokojen tím, kam se dostal, nakrčil čumák v nelibém gestu. Ne snad, že by to tu nějak páchlo, ale všudypřítomná mlha snižující viditelnost na minimum se též neřadila k jeho přátelům - a vlastně nebyla přítelem žádného tvorstva, snad jen nebohé kořisti, která se chtěla skrýt před predátorem. Dělalo mu však radost, že už to vypadalo, že je zimy konečně konec. Bylo příjemné teplo, a ač kdyby to mělo být po jeho, ještě by pár stupňů navíc klidně uvítal, ta změna se mu líbila. Všechno lepší, než když se musí potomek pouště brodit závějemi sněhu. Při té představě se otřásl a pak pokračoval vpřed. Cíl jasně vytyčený před sebou - smečka.

>> Začarovaný les

„Zajímavé ideje,“ zhodnotil to zcela upřímně, bez sebemenšího náznaku posměšného tónu. Tedy, posměch se v těch slovech přece jen skrýval, ale ve skrytu duše vážně vnímal rudookého myšlenku za trefnou a zajímavou. Když už se tu potulovalo tolik podivínů a hlupáků - ostatně rovnou se dvěma se nedávno setkal, ač tygrovaný zelenooček se nezdál být až tak hloupý -, musel to někdo kompenzovat. Zrzek teda byl samozřejmě přesvědčen o tom, že mu nikdo nesehal ani po kotníky, ale pravda byla taková, že kdyby měl Diesela zcela upřímně posoudit, rozhodně by spadal do té skupinky ne-tupců. Minimálně ne takových-tupců. Ušklíbl se.
„Jenom blbci pořád přemýšlí o blbcích,“ usadil jej nakonec s nevinným úsměvem. „Takže navrhuju tuhle kapitolu alespoň pro teď vyškrtnout za naší konverzace - nebo tě snad baví mi kazit chuť? Na to setkání fakt vzpomínat nechci, málem mi u něj odumřely všechny mozkový buňky,“ zakřenil se. „Ale v tvý přítomnosti mi zatím až tak neodumíraj, takže tobě, možná, zatím neplánuju nakopat zadek,“ zazubil se na něj. A pak si protáhl končetiny a vypochodoval z jeskyně. „Jdeš, nebo tam hodláš vystát důlek?“ houkl na něj ještě a zmizel v záři slunečního svitu.

>> Mlžné pláně (přes Sněžné Tesáky)

„Jako ti dva? Pche, ani náhodou,“ ušklíbl se znechuceně. Představa, že by byl spojován zrovna s těma dvěma, byla vážně děsivá. S nimi nechtěl mít nic společného - však kolik jen mozkových buněk měli, hmm?
„Poslouchá? Vážně seš tak ustrašenej?“ přimhouřil oči a hlasitě se zasmál. „Už vidím, jak někdo nemá co na práci a odposlouchává zrovna nás dva,“ šklebil se a protáčel oči. „A sám si teď řekl, že jsou ti ty informace vlastně úplně k ničemu,“ uculil se sladce a šťouchl do něj ramenem. Nebyl hloupý, vážně by mu před čumák nenaservíroval informace, které by mohl zneužít. Nechtěl si však hrát na pana tajného, jak tamti dva. To, že měla smečka úkryt, bylo tak nečekané asi jako to, že v zimě sněží. A jméno namareyské bety - tak kdyby ho rudooký náhodou znal, tak aby to Zrzek věděl, no ne? Rudooký z toho dělal zbytečné drama - a to si Zrzek myslel, že to on je královna dramatu. Oblízl si čenich. „Jak dlouho už se tvá duše potuluje po ostrovech, hmm?“ optal se ho pak s nenuceným úsměvem.

„Zatím se nemáš z čeho poučovat, ale abys pak někdy těch svých divných nápadů nelitoval,“ pronesl zamyšleně. V tomhle se ti dva rozcházeli. Zrzek nebyl zrovna miloučký vlček, ne že ne, ale názory s rudookým na to, co bylo už za hranou přijatelného chování, očividně nesdíleli.
„Tak teda doufám, že tvoji zvědavost ukojím. Abys náhodou nebyl zklamanej. To bych byl vááážně nerad,“ ušklíbl se s hranou lítostí. „Ale je fakt, že všechno je lepší, než poslouchat tlachání těch dvou,“ odfrkl si a div mu nevstaly na zátylku chlupy hrůzou při vzpomínce na šedého nýmanda a tygrovaného zelenoočka. Vždycky si myslel, že poznal už všelijaké vlky. Ale ti dva, to byl zcela jiný level. A představa, že se s nimi má setkat znovu - a pak potkat i jejich alfu - byla vážně brr.
„Ale no tak, nemusíš mít o mě takovou starost. Vím, že na to nevypadám, ale zvládnu se o sebe postarat sám,“ usadil jej s pokrčením ramen. Proč se o něj rudooký tak zajímal?! „Víš, že máme úkryt. Jak nečekané! A jméno mého bety ti bude užitečné asi jako mrtvému zimník,“ zazubil se. Nebyl sebevrahem, věděl, že by nesměl vyslepičit naprostým cizincům, kde přesně leží smečkový úkryt a tak podobně. Ale taky že to rudookému neříkal, pche - si nějak myslel.

„Takže říkáš, že ses nepoučil?“ pronesl se svraštělým obočím. Ne, že by si ti dva cizáci nezasloužili vyprášit kožichy za to, jak se v klidu rozvalovali na smečkovém území a pak ani nebyli schopní se svěřit se svými jmény - snad je ti tupci zapomněli? -, ale Zrzek by byl i přesto vážně nerad, kdyby zakusili rudookého myšlenky na vlastní tlapu. Přece jenom, Zrzek neměl ve zvyku přemýšlet až takhle morbidně, že ano. „Hmm,“ zamumlal pak a pokýval hlavou. V tomhle měl rudooký pravdu - nač ztrácet čas nějakými hlupáky? Ještě štěstí, že však neuměl číst myšlenky, neb tím, jakými se ve volných chvílích bavil Diesel, by asi nebyl úplně potěšen. Ještě by se ho začal bát.
„Než by ho našli, ztratili by se v písečném labyrintu, věř mi,“ mrkl na něj spiklenecky. Byl si dobře vědom toho, že úkryt Namareyských byl přímo geniální. Nikdo přece nechtěl, aby se do jeho doupěte nastěhovali cizáci, no ne? A když byl někdo až moc zvědavý... tak holt musel počítat s následky.
„Chci, nechci,“ odpověděl mu neurčitě, zíraje na jeden z krápníků. „Promluvím si o tom s Raashim,“ doplnil pak svoji odpověď ještě. „Betou smečky, kdybys nevěděl.“ Nenuceně pokrčíc rameny se zastavil. „Co tě vůbec přivedlo k tomu mě takhle pronásledovat?“ houkl pak s poťouchlým úšklebkem a napřímil se. Rudooký byl oproti němu docela macek, a to si Zrzek doopravdy nechtěl nechat líbit. Musel se tedy co nejvíce vytáhnout, aby nevypadal tak mrňavě.

„Pche, kdo říká, že bych je na svůj trůn pustil? Mohli by být věrnou kopií svého tatínka, ale stejně by se mi nelíbila představa jim svěřit trůn. Já se ho totiž jen tak nevzdám,“ zakřenil se. Jistě, byl si plně vědom toho, že ani on není nesmrtelný a jednou bude muset svému královskému trůnu dát sbohem, ať už se mu to líbilo či nikoliv. Ale zatím byla představa, že by ho svěřil do tlap někoho jiného - a potomků nevyjímaje - až přiliš směšná. Navíc, to by nejdřív ty potomky musel mít. A že by se zrovna vlčice hrnuly a předbíhaly, která bude jeho družkou, se vážně říct nedalo. Vlastně by si Zrzek i troufal tvrdit, že o něj zakopla vážně málokerá, ne-li žádná. Vlčice očividně neví, o co přicházejí. Takový krasavec, takový inteligent! pomyslil si v duchu a protočil oči. „Ale no tak, už tě zase napadají ty zlověstné myšlenky? Ale tentokrát musím uznat, že to nezní tak morbidně,“ šťouchl do něj laškovně. Neměl ve zvyku vyloženě ubližovat, ale nikdo přece netvrdil, že by k tomu muselo dojít. Ale ukázat těm dvěma podivínům, kdo je tady pánem, to přece nebylo trestné, hmm?
„Jo sorry, já zapomněl,“ pronesl pak takovým tónem, že to vážně znělo, že skutečně tu důležitou informaci - že není rudooký členem smečky - vypustil z hlavy. „Ruiny jsou smečkovej úkryt. Poloha je tajná, alespoň pro cizince, jako jsi ty, ALE! určitě ti mohu říct, jen tak mezi námi, že ať už ti dva podivíni patří do jaké chtějí smečky, my máme stokrát lepší úkryt. A to se přece vyplatí, Dieseli!“ zvolal na celé kolo, div se krápníky na stropě neotřásly, a pak pokračoval do útrob jeskyně.

<< Sněžné Tesáky

„Nemám ve zvyku se hned k někomu lísat,“ frkl a protočil panenky. „Co si jako o mně myslíš?“ zašklebil se pak dotčeně a probodl jej hněvivým pohledem - vážně si o něm myslel, že všechny hned osahává? „Ale jestli takhle vypadala iluze, tak teda potlesk mému mozku, protože takhle reálnou iluzi jsem jaktěživ neviděl. Byla to živá vlčice z masa a kostí, kdepak přelud. Snad ještě poznám, jestli mluvím se svojí vlastní myslí, nebo s někým, kdo je skutečnej, no ne? Ale je fakt, že nesnáším tyhle cesty z horka rovnou do zimy. Už aby byl konec tohleho příšernýho počasí,“ pěnil vzteky, a aby ještě podtrhl svoji nenávist k zimě a sněhu, vztekle kopl do jedné sněhové hromady a nevraživě se na ni zašklebil. Jo, divadýlko, to on uměl.
„Si myslíš, že si jako ze smečky udělám nějakou množíru malejch uslintanejch děcek?“ optal se ho potom s výrazem 'nehrabe ti?'. Pak se však zazubil. „Ale je fakt, že taková malá kháňátka by byla roztomilá. Uznej totiž, že minimálně ze strany otce by měli všechny předpoklady k tomu, abych se za ně nemusel stydět,“ naparoval se. „Ale jo, souhlasím. Ti dva byli fakt podivíni, a to jsem už za svůj život potkal divnejch vlků,“ přitakal mu, načež opět obrátil pohled směrem, kudy se vinula horská stezka, a po chvíli zmizel v jeskyni. Původně tam ani neplánoval jít, ale stejně tam nakonec skončil, vlastně čirou náhodou. Asi nějaký instinkt nebo co.
„No, Ruiny u nás v poušti jsou hezčí, ale alespoň tu není taková tfuj zima,“ ohodnotil svůj objev a po pár krocích se zastavil, otočiv se na Benna.

„To ano, ale život je občas až moc shovívavý,“ frkl mírně rozlíceně. „A jindy tě mlátí hlava nehlava, protože prostě proto,“ ušklíbl se a tesáky se zaleskly v paprscích slunce. Pokračoval v chůzi, přirozeně ve vůdčí pozici, kdepak, že by za rudoočkem zaostával. Šel pěkně napřed. A pak se na chvíli zdejchnul, a když už to vypadalo, že ho snad hory spolkly, vyplul zase na povrch a zamířil si to rovnou k černému. „Snad si nemyslíš, že mám halucinace? Nejsem starej, na maják mi ještě nešplouchá,“ odsekl uraženě a loupl po něm očima. „Klidně ti ji popíšu. Byla šedobéžová, s podivnými červenými klikyháky. A vůbec, co se tady zatěžuju s nějakejma popisama? Beztak jsem ti teď stejně řekl nějakou kravinu, protože vážně neřeším cizí vzhledy, jako spíš chování a tak,“ na moment se odmlčel a svraštil obočí. „A když už jsme u toho chování... tam v poušti ses teda moc nepředvedl. Ale když nad tím přemýšlím s odstupem času, ta tvoje výhružka měla své kouzlo. Přece jen, oni se nakonec ani neuráčili se mi představit a já bych jim měl servírovat laň až k čumáku? Nebo co si představovali? Že jim rovnou přenechám své území? Pche,“ hněval se, zatímco tak trochu omylem nakráčel do jeskyně plné krápníků.

>> Krapníková jeskyně

<< Začarovaný les (přes Mlžné pláně)

„Přesně tak, jen málokdo si dokáže uvědomit, že poušť opravdu nemá tu potřebu držet ochrannou tlapku nad někým, kdo si s ní zahrává. Ještě štěstí, že jsme ty dva našli takhle brzo, to slunce by je tam spálilo,“ frkl a pousmál se. Ta myšlenka vlastně nebyla tak úplně... nemilá. Sice by pak musel alfě druhé smečky vysvětlovat, proč nechal na svém území umřít dva její svěřence, ale tak... on přece nebyl povinnen vítat cizince s otevřenou náručí, no ne? Potřásl hlavou a přidal do kroku.
Jakmile se dostal do hor, úplně zmlkl. Na jazyku ani neměl žádnou uštěpačnou poznámku, takže vážně neměl důvod, proč by měl pořád něco tlachat.

ZÁPIS RYCHLOHRY S ISOGAI
Ve Sněžných Tesácích Zrzek potkal šedou vlčici Isogai, která se sem dostala portálem. Samozřejmě toho musel využít a postrašit ji, že portály jsou kolikrát zákeřné a mohou vlkovi ublížit. Došlo k debatě na smečky, kdy vlčice se zdála být potěšena představou života na poušti. Nakonec ji tedy Zrzek do smečky přijal a Isogai se stala členkou Namarey. V blízké budoucnosti by jí však ještě rád pořádně poušť ukázal a prozkoušel si ji, ale nyní již členem je.
KONEC ZÁPISU RYCHLOHRY

Vzhledem k tomu, že se v horách nečekaně zdržel, při cestě zpět na místo, kde předtím zanechal Bennedicta, když spatřil cizinku, přemýšlel, zda na něj rudooký čeká. Ale on tam přece jen byl. „Tak to vypadá, že jsem naverboval dalšího vojáka do naší armády. Jen ať ti cizinci zakusí hněv pouštní smečky,“ uculil se nevinně a čekal, co mu na to Diesel poví. Odkdy ho zajímal názor vlka, co po něm ještě před chvílí házel úlomky ledu? Povytáhl obočí a švihl ocasem. Názor si mu přece mohl dát, to, jak s ním Zrzek naloží, už bylo na něm, takže to bylo vlastně úplně putna.

VÝPLATY - LEDEN
Vaše peněženka strádá? Ano? Tak v tom případě bude strádat ještě dál, protože jste přece v Namarey, ne v bance! Tak si pojďte vyškemrat lednovou výplatu!

váš rozsudek bude stanoven dle následného:
• celkový počet postů napsaný za měsíc leden
• smečkové aktivity aneb čím vším byl vlk pro smečku užitečný (např. přivedl nového člena, promluvil si s cizím vlkem o smečce, plnil svoji smečkovou funkci, utužoval vztahy ve smečce...)
• jak vlk za celý měsíc trávil čas (jestli se jen válel někde u zamrzlého jezera a pozoroval sníh, nebo se vydal na nějakou objevitelskou cestu atp.)

O výplaty si pište do 10.01. Čím dříve, tím lépe!

A Isogai nechť se se mnou prosím domluví, jakou funkci by chtěla zastávat - primárně jinou než ochránář, ale není nutností ^^ Jo a vítám Tě u nás ve smečce! :3 i když v ní teoreticky ještě nejsi :>

<<Zde si představ pozdrav Namareyských>>

<< Namarey (přes Kvetoucí louku)

„Jsem rád, že alespoň ty nehraješ tu směšnou hru jméno za jméno. Ale je pravda, že já jsem se už stejnak představil,“ ušklíbl se a párkrát si jméno uhlově černého vlka s rudýma očima v mysli zopakoval, aby snad nezapomněl. Ne, že by už měl mysl starce, však byl ještě stále mladý - v těch nejlepších letech -, a leccos mu v mysli vytanulo i dobu poté, co se danou informaci dozvěděl, ale jistota je jistota. „A přesně to byl můj záměr, Diesele,“ pokynul mu. „Ve smečce nestrpím slabochy, a sama poušť mi ukáže, kdo slabochem je a kdo není,“ pronesl s vítězoslavným úšklebkem a přidal do kroku. Měl oproti černému docela náskok, ale stále by neměl mít jeho společník problém ho dohnat. Ono s nefunkční zadní se Zrzkovi stejně neběhalo nejlépe, takže mu až tak frnknout nemohl.
Jako stín zaplul do starého známého lesa s prastarými stromy s fialovým listím. Prodral se zástupy stromových obrů, ve sněhu zanechal otisky svých tlap - už si vám někdy Zrzek postěžoval, jak strašné peklo to bylo, vyjít z pouště a ocitnout se rovnou v zasněžené krajině? - a pokračoval dál na východ.

>> Sněžné Tesáky (přes Mlžné pláně)

Přikývl. Tedy - nesliboval tím úplně to, že tady bude celý den tvrdnout a čekat, jestli se náhodou milostpáni uráčí ho zpravit o tom, kdy se má setkat s jejich alfou, obzvláště když mu ani nebyli schopní prozradit název jejich smečky, ale tak, slíbit přece mohl i něco, co nakonec nedodrží, no ne? Na slova díků šedého povytáhl obočí. „Nápodobně,“ zachrčel pak, vyveden z míry, že z tónu jeho hlasu neslyšel posměch. Sám Zrzek však svá slova myslel upřímně jen tak napůl. Vyřkl je jen proto, aby se jejich setkání nakonec přece jenom nezměnilo ve rvačku - pro dobré vztahy mezi smečkami cokoliv. Bylo pravdou, že smečka, z níž šedý a tygrovaný přišli, už asi nebyla nová, ale tak, popřát štěstí se může vždycky, no ne? Pak se Zrzek obrátil na rudookého. Byl překvapen, že se o Namarey tak zajímal. O co mu jen šlo? „Taky jsem o tom uvažoval, eh - jak se vlastně jmenuješ? Na druhou stranu, smečka v poušti asi moc konkurencí není. Ví moc dobře, že do pouště se nehrnou úplně všichni, takže to snad vážně bude jen milé popovídání si s alfou cizí smečky.“ Ušklíbl se a pokrčil rameny. Sám úplně nevěděl, co si o tom myslel, ale risk je zisk, tak by to snad mohl zkusit, ne? Svůj život dal všanc už několikrát, nebude to poprvé, co si bude zahrávat s ohněm. „Když už jsme teď vyhnali ty cizince, hodlám se podívat po okolí, však víš, jestli se někde nestalo něco, o čem bych měl vědět. Tak kdybys nááhodou chtěl jít se mnou,“ žvanil kupodivu ne nijak arogantním tónem. Vlastně - ta arogance z něj jen sršela, ale nechoval se úplně typicky khanovsky. Černý vlček na něj přece jen udělal dojem, tak by o něm mohl něco víc zjistit a pak ho možná přitáhnout na svoji stranu? S blížícím se setkáním s cizí smečkou se mu každý voják hodil. Vítězoslavně se pousmál.

>> Začarovaný les (přes Kvetoucí louku)

„Jméno smečky za jméno druhé smečky ano. Ale ne jméno člena za jméno člena. Přece si nebudeme hrát na tajnůstkáře?“ ušklíbl se a znuděně zívl. Pak naklonil hlavu na stranu. „A kdy byste si to tak představovali, hmm?“ pronesl vcelku očekávanou otázku, zatímco mu to v hlavě šrotovalo. Znal to místo? Nebyl si úplně jist, ale beztak by ho našel. Stačilo trochu hledat. Zrzek sice nikdy nebyl moc trpělivý, ale když šlo o blahobyt smečky. Byl tu však jeden zásadní problém - co když na to setkání Lissandra přijde s celou armádou vlků za zadkem a on tam bude sám? Bůhví, kde totiž vězel Na'arash nebo Laelia, a to byli jediní členové, které Namarey měla. Odfrkl si a zaskřípal zuby. Ledaže by jej doprovodil ten rudooký, ale na to moc nespoléhal. Hlavně vážně právě plánoval, že bude před cizí smečkou hrát, že je onen černý vlk namareyským členem? A přistoupil by na to vůbec? Probodl jej vteřinovým, tázavým pohledem. Pak svoji pozornost opět upřel na tygrovaného. „Tak dobrá, domluveno.“ Hlavně ať už je mám z krku, pomyslel si nahněvaně a na moment se zadíval někam do dálky. Byl zvědav, co mu setkání s Lissandrou přinese.

Přimhouřil oči. Vlastně bylo líp, když Zinek popíjel to své vínko vodu. To jeho tlachání vybíjelo Zrzkovy mozkové buňky. Pouštní král naklonil hlavu na stranu. „Jméno za jméno? To tady hrajeme nějaké hry?“ frkl a zakoulel očima. Ó, bohové, do jaké společnosti jsem se to jen dostal. Šedého si v hlavě uložil jako toho víc hloupého, kdežto tygrovaný vlk v něm způsobil poměrně dojem. Rozhodně nebyl tak ztracenej případ jako jeho šedý společník. „Poušť se hlídá sama. Kdybysme vás nechali čekat ještě pár dní, věřte mi, že vás horko hodně rychle vyžene pryč a vzdáte to,“ pronesl až příliš jistě. Na druhou stranu, však na tom něco bylo pravdy. Vždy bylo lepší nespoléhat na přírodu, která leckdy byla nevypočitatelná, a postavit do čela hlídací jednotky reálné bytosti z masa a kostí, ale na druhou stranu... kdyby Zrzek nebyl pouštním vlkem, asi by si hodně rychle rozmyslel, zda tu vážně chce zůstávat a čekat. A zpustošit tu taky nebylo co - veškeré poklady se úkrývaly pod pískem, ve smečkovém úkrytu. A tam by se cizinec živý nedostal.
Odkašlal si. „To zní jako moudré řešení. Vyřiďte tedy Lissandře, že se setkáme... kde ta vaše smečka sídlí? Aby to chudinka neměla moc daleko,“ našpulil rty a oblízl se, v očích jiskříc pobavení. Už si tak nějak začínal uvědomovat vážnost a důležitost celé situace, ale rád se prostě bavil. „A pokud už nemáte co na srdci, nerad bych vás zamordoval zdejším slunečním žárem, takže už klidně můžete jít,“ snažil se je nenápadně vystrkat ze smečkového území. „Ale pokud se s něčím ještě chcete svěřit, rád si vás poslechnu,“ dodal ještě pohotově - aby doopravdy nevypadal jako nemožný alfa.

Šedý vlk se klidil z bitevního pole a spokojeně popíjel vodu. Zrzek ho pozoroval s podmračeným, překvapeným výrazem - přijdou vyjednávat a pak si mu tady klidně pijí z oázy? Kdyby alespoň upíjel ze strany, která už smečce nepatřila, ale kdepak, on si musel vybrat zrovna tu severní. Protočil panenkami a zaskřípal zuby. Nejraději by ho šel kopnout do té jeho zadnice, co se mu tu celou dobu s klidem rozvalovala, ale nakonec se několika hlubokými nádechy a výdechy uklidnil a svůj rudý pohled opět zabodl na tygrovaného. Oni se v plánu rvát neměli, to bylo příjemné zjištění - Zrzek však neřekl, že on na to není celý natěšený, takže... by si i mohl procvičit své bojové schopnosti. Ale zrovna dobrý nápad by to bylo. Té Lissandře, ať už to byl kdokoliv, by se asi nelíbilo, kdyby se jí dva členové smečky nevrátili. A nechtěl vidět, co by se stalo, až by sem přitáhla s celou svojí smečkou. Třeba by se nakonec Zrzek prohýbal smíchy, až by spatřil jen několik jedinců, ale stejně - oni byli tři. Jen tři. A teď byl Zrzek vlastně úplně sám. Protože Na'arashe neviděl celé věky a Laelia? Ta se taky zdejchla. Byl v docela nemilé situaci. Opět protočil oči. Za tu dobu, co se pokoušel vyjednávat s těma dvěma cizinci, už nejméně podesáté.
„Lissandra?“ zopakoval po Vinovi, písmenko po písmenku, aby si to jméno uložil do paměti. To z čistě praktických důvodů - kdyby ji někdy potkal, aby jí mohl vyčinit, že si její svěřenci klidně válí šunky na jeho území. „Rád bych se s ní setkal. Nemám rád vlky, kteří pro řešení svých věcí posílají jiné,“ neodpustil si jízlivou poznámku a teatrálně vykulil oči. Už v nich neplál hněv, jako spíše zájem, ale přece jenom, stále to byl Khan. Nemohli od něj čekat, že je začne objímat jak staré přátelé, líbat jim nohy a zvát je na kafíčko a sušenky. Tygrovaný položil další otázku. Tentokrát se zajímal o Zrzkovo jméno. Inu, Zrzka už už na jazyku svrběla dvě slova, taková, jimiž se představil napoprvé - Pouštní král. Jenže i přes všechnu hrdost, co v sobě měl, musel ta slova uzamčít hluboko v sobě. Když mu tehdy mohutná sněhově bílá vlčice prorokovala, že se svým věrným bratrem založí smečku, měl chuť se jí vysmát. On a vést smečku? Jistě, oplýval všemi kvalitami pro vedení smečky, ale proč by měl za někoho mít zodpovědnost, někoho chránit? To přece pravé alfy dělaly, a on o to nestál. Ale i on si dnes - poprvé - uvědomil, že jestli chce být správným alfou, bude se muset vzdát tím, kým byl Khan-fani kdysi. A alespoň na chvíli odhodil své ego, zahrabat ho do písku a přestat machrovat. „Jsem Khan-fani. To máme tedy ujasněné jméno naší smečky a jméno alf obou smeček. Ještě by mě zajímalo jméno vaší smečky a vaše jména - však víte, aliance je hezká věc, ale je škoda, když v ní nepanuje přátelský vztah.“ Ušklíbl se a pohledem šlehl po tygrovaném i šedém - a jeho rudým očím neunikl ani Zinkův modrý ptáček. Povytáhl obočí. No to ne, on mi snad přinesl i svačinku! chtěl vyřvat na celé kolo, ale místo toho všechnu tu škodolibost raději zadusil v sobě dřív, než napachá škody. Ti dva vlci byli možná na cizím územím, on byl na svém, a tak si mohl leccos dovolit, ale někdy v budoucnu by se mu to vymstít mohlo. A to přece nechtěl, no ne?