Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Slova Benna jej zarazila. Celou cestu mlčel a teď se v něm najednou zjevila taková odvaha říct slova ostřejší než nabroušená čepel? Což o to, normálně by ho to potěšilo, ale teď moc ne. Blýskl po něm poněkud hněvivým, káravým pohledem. „Ale no tak,“ mlaskl a přejel jazykem po vnitřní straně zubů, „až tak bych to nehrotil. Hlavy napíchané na kůlech tu mít nechci, odrazovalo by to potenciální zájemce,“ frkl pobaveně a zakoulel očima. Bylo roztomilé, jak se černý snažil si Zrzka naklonit a zastal se ho - a dokonce to pouštní král i docela ocenil -, ale pro výhružky nebylo v tuto situaci místo. Jestliže ho smysly nešálily a skutečně právě hovořil se členy smečky, ne nějakými obyčejnými tuláky, měl by odhodit své ego a raději... založit alianci? Minimálně alespoň nerozpoutat válku. Přimhouřil oči. V těhle pletkách zatím neuměl tak úplně chodit. Však byl alfou jen krátce, a ač samozřejmě měl vůdcovství v krvi, jako že se Khan-fani jmenoval, přece jen na tomhle postu vypadal spíše jako otrhané kuře, než léty zocelený vůdce. Frkl a od nozder se zvedl oblak horkého vzduchu. Co by na mém místě udělala Zeinab? pomyslel si a v mysli mu vytanula vzpomínka na jeho nejdražší sestru (ono nebylo tak těžké být nejdražší sestrou, když má někdo všehovšudy jednu sestru, že). Ne že by teda Zeinab byla nějaká lepší než on, ale přece jen, byl jí kdysi přislíben otcův post, takže byla už od vlčete učena, jak se stát dobrou alfou. A helemese - nakonec byl tento post svěřen do Zrzkovy péče, i když ne otcem, ale bohyní, a chudák Zrzek stále nevěděl, jestli se smát, nebo vlastně fňukat. Bavilo jej být alfou, ale co si budem, v tom jeho alfáctví bylo spoustu nehezkých děr.
Švihl pohledem po Zinkovi. „A můj mluvčí to není, jak ostatně sám vidíš, mluvit umím. A to s naší smečkou mě samozřejmě mrzí, škoda, už jsem doufal, že budu mít na své straně někoho takového, jako jsi ty,“ neodpustil si jízlivý tón, pak však o něco zvážněl. Pozoroval ho, jak nerušeně odchází k oáze a chlemtá vodu, načež hodil očkem po Vinovi. „Možná, že jsme nezačali úplně nejlíp,“ začal pomalu, v hlavě mu to jen šrotovalo. „Tak tedy, zapomeňme na to, co bylo, a přemýšlejme o tom, co bude. Přicházíte tedy v míru, říkáte - zatím. Kdo vás posílá? Třeba vaši alfu znám.“ Už mu ta mluva šla mnohem lépe. Nezněl sice jako úplně diplomat, avšak ani ne jako ubohý děcko, co umí leda tak žvatlat. Naklonil hlavu na stranu a zhluboka se nadechl. V dáli zpozoroval štíra, který se šinul jeho směrem a zlověstně zdvihal svá klepeta. Je si klidně do zadnice kousni, moji maličkost z toho ale vynech, vyhrožoval mu, snažíc se s ním navázat spojení pomocí svých myšlenek. Nutno podotknout, že se mu to ani trochu nepovedlo. Však byl páněm ohně - a iluzí. Ale snaha se přeci počítala.

Líbilo se mu, že byl černý vlk jen tichým pozorovatelem. Za celou dobu neprohodil ani slovo a i teď, kdy Zrzek stál tváří v tvář cizincům, u nichž nevěděl, co od nich očekávat, mlčel. A Zrzkovi se tenhle přístup docela zamlouvá. Na moment na něj pohlédl, aby se ujistil, že tu vážně je, protože poslední minuty byl jen takovým stínem a Zrzek si vážně občas v duchu kladl otázku, zda neosiřel. Ale černý vlk tu stále byl. Zastříhal ušima a svůj pohled opět upřel na dva totální-cizince. „Asi jsem moc naivní, že chci, abyste nebyli až tak slepí a víc sledovali, na čím území rozvalujete své špeky,“ houkl posměšně a zazubil se. „A co že tě zajímá můj fešný medvědí zub?“ povytáhl pak podezíravě obočí a nejprve se podíval do Zinkovy tváře a pak na svoji chlupatou hruď, kde se v jemném vánku pohupoval kožený přívěsek a medvědím zubem. „Ale budu tak laskav a odpovím ti - ano, je magický.“ Snad, problesklo mu pak váhavě hlavou. Zatím ještě jeho schopnosti neodhalil, ale snad by mu ten starec s vozíčkem nelhal, no ne? I když mu vlastně pořádně nevysvětlil, k čemu by mu tahle cetka byla... musel však doufat, že nebyl obalamucen.
„Ále, ale, plánuješ zradit vlastní krev a přejít na stranu cizinců?“ ušklíbl se a na tváři se rozlil skoro vyděšený výraz - snad by nezradil vlastní smečku? Kdyby Zrzek věděl, že se Zinek ptá jen proto, že chce slyšet, že tohle není Chaos, pouštní vlk by mu s radostí řekl, že tohle Chaos je. Ale protože mu myšlenky číst neuměl, odpověděl nakonec: „Vítejte v Namarey.“ Pak letmo pokrčil rameny a svůj nahněvaný pohled zabodl jako kudlu do Vina, jenž byl až nestydatě vyšší než on. Zrzek byl oproti němu spíše takový mraveneček. „Tak teda děkuju, že jste nevzali roha a trpělivě vyčkáváte, než vám vypráším kožich. Takže díky, tisíceré díky! Já mám drama rád,“ zubil se od ucha k uchu a začal kolem těch dvou kroužit jako hladový sup. Neměl v plánu jim vyloženě ublížit, ale nudil se a zaměstnat se chůzí, která jim mohla nahnat strach, znělo jako dobrý plán. Oblízl se.

<< Kvetoucí louka

Občas docela zapomínal, že mu za zadkem kráčí jeho věrný černý ocásek. Kdykoliv však přerušil tok svých myšlenek a zaposlouchal se do okolních zvuků, slyšel tichý dech a křupání sněhu pod vahou cizincova těla. Nebo to už vlastně nebyl cizinec? Když se z někoho stane váš ocásek, který by vás následoval až na samý konec (to si Zrzek asi až moc věřil), už se asi nedal takový vlk považovat za cizince. Jenže Zrzek vlastně ani neznal jeho jméno. Potřásl hlavou a zrychlil. Netušil, kam se tak hnal, jako by opustil vlastní tělo a ovládal ho někdo jiný. A nakonec pochopil - velel mu instinkt rozeného vůdce.
Ze srdce mu spadl obrovský balvan, když zjistil, že poušť byla stále nedotčená vládkyní zimy. Panoval tu ten samý žár, jako když tu byl naposledy - s Laeliou. Při vzpomínce na Černobílou Dámu svraštil obočí. Odešla s tím modroočkem a vícekrát ji neviděl. Možná zradila smečku? Nebo jí jen byla společnost modroočka milejší než společnost rudoočka. Asi byla rasistická. Zrzek si tiše odfrkl.
Tlapy se mu bořily do horkého písku a suchý vzduch jej dráždil v nose. Bylo tu i tak o něco chladněji než v létě, ale vlastně to bylo příjemné. Bodavé slunce ve své plné síle, jakou mělo v létě, bylo kolikrát až nepříjemné. A to i pro někoho, kdo poušti zasvětil celý svůj život. Šinul se dál a rudým pohledem měřil každou píď krajiny, než mu do zorného pole padli dva výrostci. Ve skutečnosti byli v jeho věku, světle šedý vlk byl dokonce o něco starší, ale on je za výrostky považoval. Dospělí jedinci snad nebyli natolik hloupí, aby mu ezli do doupěte. Přiřítil se k nim jako neřízená střela a odhalil zuby v nepřátelském úsměvu. Z jeho očí sršel hněv. Procházeli se tu jako na vycházce. Frkl. „Dovolte mi oznámit, že jste na cizím územím. Smečkovém území. Poušťní král by vás rád zpravil o tom, že na cizí území se bez rizika nakopaných zadnicí neleze. Navíc z vás táhne cizí smečka,“ hudroval a stiskl tlamu do úzké čárky, zacpávajíc si nos. Nejen, že se mu rozvalovali na smečkovém území. Ještě byli z cizí smečky... a chtěli si to tu zabrat? Rudýma očima je sledoval a hrudník se mu přitom prudce zvedal. V jeho žilách se rozproudil adrenalin. Buď naprosto ignorovali okolí a bylo jim fuk, že to tu páchlo jinou smečkou, nebo měli škodolibou radost, že se tu roztahovali. Zrzek připouštěl obě možnosti - a ani jedna se mu nelíbila.

<< Nížina hojnosti (přes Hraniční pohoří)

„Ještěže, to bych totiž nakonec musel zachraňovat já tebe,“ ušklíbl se a protočil panenky. Pak zašvihal ocasem a bez dalšího slova se šinul zpátky do smečky. Po chvíli za sebou zaslechl cizí kroky, vlastně ne tak úplně cizí. Na černého vlka se však neotočil, nechtěl, aby nabral dojmu, že mu na jeho společnosti záleží. V duchu však byl Zrzek rád, ať už to černý cizinec bral jako možnost jej nenápadně pronásledovat, či prostě prahnul po jeho společnosti. I když se mu samozřejmě více líbila představa, že byl tak neodolatelný. Sám pro sebe se ušklíbl a přidal do kroku, dokud se před ním nerozprostřel výhled na majestátní hory se zasněženými hřebeny.
Slunce mu příjemně pálilo do zad, zatímco se prodíral horskými stezkami, aby na jejich konci opět slezl do nížin. Ocitl se na věrně známé louce zahalené do sněhového kabátu, jenž se díky slunečním paprskům třpytil jako tisíce démantů a Zrzek si chtě nechtě pomyslel, že ta zima není až tak příšerná. Ale je příšerná, nekecej! Krátce se rozhlédl a zkušeným pohledem sledoval každé zákoutí. Cítil pach cizinců, ale neviděl je - pravděpodobně tedy stihli vzít nohy na ramena, aby je nestihl Zrzkův hněv. A že by jim tenhle pouštní vlk vyprášil kožich důkladně! Jeho kroky vedly až na poušť.

>> území Namarey

Ušklíbl se. „Ty se nezdáš,“ pronesl s předstíraným ohromením a vykulil rudé oči. „Přesně tak, mým revírem je poušť. Věčnej písek a žár slunce,“ pronesl s hrdostí v hlase a švihl ocasem. Kdo pravou tvář pouště neznal, považoval ji za nehostinnou krajinu, v němž není k nalezení nic jiného než písek. Ale když jste nahlédli až do samého srdce pouště, mohli jste zjistit, že poušť skutečně není jen o písku. Jistě, písčitá zrna tvořila její největší část, ale co třeba ty poklady, co ukrývala? Kam se na to hrabal jakejkoliv písek, natož nějakej sníh! „Ále, asi si tu koupel i nechám ujít,“ zazubil se. „A tlamu nezavřu, zrovna jsem v náladě, kdy mě baví tlachat. Ale jestli ti to udělá radost, neplánoval jsem se tu zdržet moc dlouho, takže se asi měj,“ houkl s pokrčením ramen. Do jisté míry to byla pravda, do jisté taktika, jak zjistit, zda jej cizinec bude jako psí ocásek následovat, nebo ho pustí k vodě. Pomalu se vzdaloval od zamrzlého jezera a mířil zpátky do hor.

>> Kvetoucí louka (přes Hraniční pohoří)

Pobaveně pozorujíc, jak se z krotkého beránka stává krvelačný vlk, švihal dlouhým ocasem ze strany na stranu. Tiše mlaskl a uchechtl se. „Ale ale, nečerti se tak, ten brunátnej obličej ti ale vůbec nesluší,“ poškleboval se.
„Sis nějak spletl osoby, cizinče,“ zavrkal poté a zahleděl se na černého vlka ublíženým pohledem, přesně do jeho rudých očí. „U tebe by ta inteligence malá, aspoň na něčem se shodnem, u sebe bych řekl, že ani ne, ale tak stejně tě takhle myšlenka asi neomrzí, takže je to putna,“ žvanil dál a rudýma očima blýskal z široké zamrzlé řeky zpátky na srst černou jako noc. Pak pohodil hlavou. „Ubohý vlk nutně neznamená vylezlý kosti. Ale jo, souhlasím, živenej jsem dobře. Ale současně nepotřebuju, abys po mě házel úlomky ledu, protože bys měl jednu věc vědět - nesnáším zimu a nesnáším led. Takže ani nesnáším ty, co mi házej led za krk, takže bych bejt tebou trochu přehodnotil své plány,“ zazubil se a potutulně se usmál. „A vůbec... jak jde život, hmm? Možná bych ti mohl pomoct, třeba, kdyby se mi jó chtělo, a pokud neschytám další spršku,“ pokrčil rameny zamyšleně a hlavou kývl směrem k řece. Ledu na ní bylo dost, kdyby onen cizinec chtěl, může po něm jednotlivé úlomky házet až do příštího života. Fakt bych si měl občas zalepit tlamu, abych nezněl, jako že se o někoho zajímám, tsse.

Vyhodnocení výplat - PROSINEC

Laelia - 5 KŠM

Tentokrát tak symbolicky, příště bude odměna určitě větší! ^^

Zapsáno

Černý vlk byl přesně ten typ vlka, do kterého si můžete přijít kopnout, aniž by to s ním nějak hnulo. Dobře, Zrzek zatím nezvolil fyzický útok, ale i těmi rýpavými poznámkami své okolí často zdeptal, ale onen cizinec dál nerušeně hypnotizoval svým rudým pohledem zamrzlou vodu a hrabal jak kuře do ledu, jako by se ani nechumelilo. Povytáhl obočí. Fajn, takže takhle to asi nepůjde, hudroval v duchu a hlasitě, znuděně vzdychl. Pak zívl, aby celému svému divadlu dodal tu správně znuděnou atmosféru. „No já zejrám, ty se nezdáš,“ zazubil se, když vlk začal mlátit hlava nehlava do ledu. Po jeho rozdováděné tváři se však rázem mihl stín naštvanosti, jak kolem něj zasvištěl jeden odlomený kus ledu a Zrzek jen tak tak odskočil, aby mu ostrý úlomek neporanil kůži. Prskl a jako kočka se naježil. „A já si už myslel, že seš přece jen trochu inteligentní. Ale ne, místo aby ses v klidu napil, musíš do toho bušit jak zběsilej a pak tady svojí blbostí trápit nebohý vlky,“ vypěnil. Tvářil se poněkud dotčeně, avšak koutky tlamy mu cukaly pobavením. Samozřejmě se mu nelíbilo, že po něm Bennedict nestydatě házel ledové úlomky, ale líbilo se mu, že mu to může otloukat o hlavu. Tohle bude ještě... zajímavé. A zábavné, uchechtl se a s napětím vyčkával, co se bude dít dál.

Zdravím, Namareyští,
po delší době přicházím s dalším oznámením!

☼ už nějakou dobu nám tu s přídomkem Namareyská po Mois Grisu pobíhá Laelia, která se k nám přidala dne 29.12.2020 || napiš si prosím o funkci, kterou bys chtěla ve smečce zastávat, pak to ještě pořešíme herně, abys mohla mít tu funkci oficiálně ^^
☼ konečně máme hotový smečkový web - KLIK & enjoy!
☼ odteď je tedy zpřístupněna i smečková hra - najdete ji zde
V případě jakýchkoliv dotazů se obracejte do vzkazů na webu!

ZÁJEMCI O SMEČKU
Máme již několik zájemců o Namarey, což nás velmi těší! ♥ Pakliže zvažujete se k nám přidat, ale ještě si nejste jistí, zda se váš vlk bude do pouště hodit, žádný strach, stačí si domluvit zkušební hru s Khan-fanim; zkusíme, uvidíme!

VÝPLATY - PROSINEC
A pak tu máme konečně výplaty, alespoň pro dva členy, co tu jsou!

• celkový počet postů napsaný za měsíc prosinec
• smečkové aktivity aneb čím vším byl vlk pro smečku užitečný (např. přivedl nového člena, promluvil si s cizím vlkem o smečce, plnil svoji smečkovou funkci, utužoval vztahy ve smečce...)
• jak vlk za celý měsíc trávil čas (jestli se jen válel někde u zamrzlého jezera a pozoroval sníh, nebo se vydal na nějakou objevitelskou cestu atp.)

O výplaty si pište do 21.01. Čím dříve, tím lépe!

Ať vás písek všude provází!

Jak tak chlemtal vodu, do čumáku ho udeřila vůně cizího vlka. Na moment vzhlédl a v dáli spatřil černého samce, jak nahání zajíce. Pokrčil nad tím rameny a opět sklonil hlavu k vodě, dokud neutišil své žíznivé hrdlo - a nezačalo mu až příliš vadit, jak mu kvůli ledové vodě drkotají zuby. Pak o kousek poodešel, na pár kroků, a ulehl do trávy. Na boku jej zastudil sníh. Tiše se zakřenil a švihl ocasem ze strany na stranu. Jak nesnášel zimu! Občas přivřel oči a ponořil se do ticha, občas nechal v hlavě proudit své myšlenky a snažil se v nich vyznat. A když oči otevřel a pohled mu spadl na cizince, jenž teď obhlížel vodu jako dravec mršinu a snažil se probojovat skrz led, přičemž poočku pozoroval Zrzka, roztáhl Zrzek tlamu do poškebovačného úsměvu. „No co vejráš? Jak kdybys jaktěživ neviděl tak hezkýho vlka!“ zubil se a pobaveně přitom mrskal ocasem jako kočka. Nebo možná jako ryba na suchu. Pak se vyhoupl na nohy a k rudookému se opovážlivě přiblížil, uši nastražené a hruď vypjatou. „Jestli se chceš dostat k vodě, nemáchal bych tou prackou takhle trapně, musíš pořádně, jinak tady umřeš žízní. A to bych samozřejmě nerad,“ rýpal do něj a náramně se u toho bavil.

<< Kvetoucí louka (přes Hraniční pohoří)

Cestu, jež by se dala nazvat 'rovnou za nosem', mu komplikoval skučící vítr. Zrovna když se začal drápat k nebesům, opřel se do něj s takovou silou, až se opovážlivě zakymácel. Jestli spadnu na hlavu, tak sbohem alfáctví, zakřenil se Zrzek v duchu. Občas jeho tlapa padla do sněhové peřiny, která nepříjemně studila. Já věděl, proč jsem si vybral poušť za svůj domov. Ten sníh bych vázně z r u š i l! vztekal se a drkotal přitom zuby. Pak pohodil hlavou a udělal další krok, snažíc se neztratit rovnováhu. Kolikrát už jeho život visel na vlásku, kolikrát už balancoval na hranici mezi životem a smrtí, ale teď byl přesto - nebo právě proto - opatrný a každý krok si předem promýšlel. Hory samotné působily nebezpečně, natož takhle v zimě, kdy bylo některé z kamení namrzlé a tlapy se bořily do sněhu.
Když je konečně přelezl, v hlavě mu neustále tepajíc myšlenka, kam vlastně kráčí, úlevou si oddechl. Tady v nížině jako by byla i vláda studeného větru krátká. Místo toho jej na zádech příjemně polaskaly sluneční paprsky. Užíval si dotyky žáru a pomalu postupoval vpřed, dokud nenarazil na řeku. Mělo to však jeden maličký, malinkatý háček - řeka byla pohřbená pod ledem. Chvíli na ni jen tak zíral a pak tlapou zkusmo udeřil do ledové krusty. Byla to jen tenká vrstvička, která pod dotyky slunečních paprsků pomalu tála. V jednom místě, kousek od kraje, dokonce byla menší prohlubeň. Strčil do ní čumák a chvíli zápasil s ledovými krystalky, jež mu v tlamě tály a dráždily mu žíznivé hrdlo. Konečně prolomil dostatečně ledu na to, aby se napil. A taky že začal hltavě pít. Voda byla ledová, až příliš ledová, ale stejně si ještě dal pár loků, ač se u toho ksichtil, jako by právě pojídal citron. Pak se rozvalil kus od řeky a rudým zrakem přejížděl klidnou hladinu. No to by mě zajímalo, kam ti dva cukrouši šli. Sotva ji přijmu do smečky a už si to trajdá s nějakým cizákem, tsse.

//úprava přechodu, neb sešlo ze schůzky s Tiarou

>> Nížina hojnosti (přes Hraniční pohoří)

Což o to, Zrzek musel dát černobílé vlčici za pravdu - černý vlk s modře svítícími klikyháky se sice tvářil jako ten největší chytrolín, ale soudě dle jeho bloumání spíš vypadal jako prázdná schránka, která hledá duši, již ztratila bůhvíkde. V Khanově nitru byl zažehnut plamínek zvědavosti - co se tak mohlo tomu cizinci přihodit? Nechtěl se však příliš vyptávat, aby snad nepůsobil, že o něj má starost. To sotva. Celý život měl starost jen o jednu bytost - o sebe samého. A možná ve skrytu duše o své sourozence. A vlastně i docela o Na'arashe, když se to tak vezme. Hledat totiž novou betu smečky by se mu vážně nechtělo, on jediný působil relativně schopně. Ale o toho modrookého neměl zájem ani trošičku. Natož že by mu ho bylo líto, pche.
„Ti nebudu zachraňovat prdel.Ten lov měl ukázat hlavně tvé schopnosti, a že ses moc nepředvedla,“ vypěnil a vztekle po ní zablýskal rudýma očima. Asi by se měl chovat o něco méně agresivně, když ji sotva přijal do smečky a chtěl si získat její přízeň, ale byl naštvaný na to, jak mu nadávala. Byla to jeho chyba, samozřejmě. Neměl svoji večeři nechat pláchnout. Jenže přece to nahlas nepřizná, no ne? Navíc v tom byl vážně nevinně... ta srna holt měla působení katastrof v krvi.
„Si klidně na ten svůj alfovskej zadek sednu. Vrátím se do pouště a ty za mnou ještě přilezeš,“ zachraptěl a tiše zavrčel. Celá ta situace se nějak vymkla kontrole. On ztratil svoji hrdost a jako alfa to šeredně zpackal. Nejraději by si namlátil.
„Tak sorry, no!“ zavolala na oba dva, když mizeli v dáli. Možná to slyšeli, možná ne. Ale jemu to bylo jedno. Zklamal, byl naštvaný - na Laeliu, které srna zdrhla před nosem, na sebe, že nedokázal zabránit tomu, aby jim vážně jejich večeře vzala nohy na ramena - a aby to nebylo málo, tak to ještě korunovala tím, že o chlup sejmula toho podivína. Měl pocit, jako by slyšel, jak se mu stébla trávy pod sněhovou pokrývkou smějí. Jak ptáci, co ladně přelétali nad obzorem, krákají posměšné písně. Vlastně pořádně nevěděl, jestli tu svoji omluvu myslel vážně. Odkapával z ní hněv, arogance a zklamání, ale lítost ani ne. A kdyby nebyl vychován v tom, že projevit slabost umí jen bačkory, teď by mu v hlavě rezonoval posměšný hlas - Slaboch, co dostal na krk smečku, kterou ani neumí vést. Cožpak si říkáš alfa, Khane? Ale se nehodlal jen tak vzdát. Zatřásl hlavou a vzal to pryč, daleko od všeho. Chvilku klidu už neměl opravdu dlouho. A vypadalo to, že ji doopravdy zoufale potřeboval.

>> Mlžné pláně (přes Začarovaný les)

Na jazyku jej pálila spousta uštěpačných poznámek, které by tak rád pronesl nahlas, ale nakonec zůstal jen nečinným pozorovatelem. Občas se ušklíbl, ale jinak jen propaloval pohledem svoji společnici a v duchu se hlasitě smál, jak si ji ten černý vlk podával. V očích mu pobaveně jiskřilo. Tedy až do té doby, než byl i on označen za neschopného lovce. Tiše si odfrkl a propálil cizince pohledem. Jeho sebevědomí možná obvykle obývalo nebeské výšiny, ale když stál u takového velikána, ani Zrzek si už nebyl tak jistý. Přesto po chvíli neohroženě udělal krok vpřed a nevinně vykulil oči. „To množný číslo si vyprošuju. Já ji na tebe nenahnal,“ odfrkl podrážděně. Akorát jsem jí neskočil po krku a nezastavil ji, ale to už je jen drobnost. Pak se otočil na černobílou vlčici, načež znovu pohlédl do modrých očích onoho cizince. „Ale skoro vypadáš, že i tobě je líto, že se hody nekonají. Jsi tajně doufal, že ti dáme aspoň kousíček ochutnat, co?“ houkl na něj a ušklíbl se. A pak raději pohotově uskočil dozadu. Pro všechny případy. Kdyby ten cizinec ovládal ještě nějakou další magii, díky níž by se na něj začaly sápat blesky nebo tak něco. Ani Khan si nebyl jistý, co může očekávat. A to bylo... nevídané.

Přikývl. „Kus týhle louky taky spadá pod naše křídla. Sis oddychla, co? Tam v poušti ses totiž netvářila zrovna vesela a tak vůbec,“ odfrkl si a loupl po ní pobaveným pohledem. Pak trochu poodešel, asi aby měla na přemýšlení o lovu dostatek prostoru. Nejdříve z ní však nevypadla žádná taktika, nýbrž začala remcat něco o tom, jestli se Zrzek nebojí. Khan se na to ušklíbl. „Se nechceš ukázat, jak nadanej lovec seš, co? Ať my totiž nikdo netvrdí, že tenhle šašek by nám překazil lov, tsse. Zkusil by to jednou a letěl by. Ve skutečnosti nemáš pochybnosti, jen se bojíš, že se předvedeš v tom nejhorším světle. O čemž samozřejmě nepochybuju,“ protočil panenky a pak propálil černobílou pohledem. „Tákže?“ povytáhl obočí, po očku stále pozoruje toho černého vlka. Musel uznat, že ty jeho modře zářící klikyháky byly docela cool. Ale jinak vypadal dost bídně, jak se vztekal. Takže vlastně až tak cool nebyl.
Pak se obět obrátil na Laeliu a s úšklebkem na tváři ji pozoroval, jak se od něj vzdaluje v naději, že něco skutečně uloví. Dávám jí tak jeden bod z tisíci, zakřenil se v duchu a propaloval ji zkoumavým pohledem. Kupodivu se jí podařilo najít srnu docela rychle a ještě rychleji ji hnala k němu. Byl překvapen, ale vlastmě mile. Zaujal pozici, ustoupil stranou, aby na něj to zvíře v plné rychlosti nenaletělo, ale zároveň tak, aby na něj mohl bez potíží skočit, a přikrčil se. Vteřiny ubýhaly, a když už měl jeho krk na dosah a srdce mu nedočkavě tlouklo, srna prudce změnila směr a... Já věděl, že bude ještě sranda. Srna to totiž vzala přímo k tomu černýmu vlkovi, co soudě dle jeho výrazů dost bojoval s tím, aby nevybouchl jak sopka. Jestliže nevybouchl doteď, tak teď určitě jo.
„No na mě nekoukej,“ zaskřípal zuby, když pomalu doklusal k té pohromě, co způsobila mimojiné i jeho srna, přece jen byl jeho nápad jít lovit, teda tak napůl. Ten cizinec měl očividně docela štěstí, protože nevypadal jako někdo, kdo má zlámaný všechny kosti v těle - a srna to očividně taky přežila ve zdraví, když stihla odskákat pryč. Netuším, jak tu hradbu udělal, ale hodila by se. Třeba kdyby mě napadli mozkomoři štíři nebo tak, přemítal a s nevinným úsměvem, přičemž těkal rudýma očima z cizince na známou vlčici.