Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Poušť

Házel po ní kdejaké naštvané pohledy, občas zavrčel, občas prskl a švihl ocasem jako kočka, kterou probudíte ze spánku. Už se k tomu však příliš nevyjadřoval, protože ač mu srdce svírala touha říct pěkně od plic, co si myslí, docela se bál, že kdyby se vážně rozkřičel, ruiny by se už vážně otřásly v základech a začalo se to tu hroutit jako domeček z karet, kolem něhož se prožene slabý jarní větřík. Se smečkovým úkrytem by byl amen a bylo by už zcela putna, jak moc by kolem sebe Zrzek kopal nohama a jak moc by zuřil vzteky. Dávnou historii by pohltil prach a písek a ti štíři, kterými tak rád vyhrožoval, by se mu vysmáli do ksichtu. A zažít takové ponížení věru nechtěl. To už raději bude držet zobák a krok.
A jak pěkně mu to běhalo! Svižným tempem to vzal přes teplý písek. V létě měl občas pocit, že pobíhá po žhavých uhlících, ale teď z písčitých zrnek sálalo jen takové příjemné, uklidňující templo. Černobílá vlčice byla asi trošku jiného názoru, když na život v poušti nebyla zvyklá, ale pro Khana to byl zkrátka balzám na duši. A tak spokojeně pokračoval v cestě, občas se však jeho obličejové svaly napnuly a on tiše sykl bolestí. To trajdání sem a tam si vybralo svoji daň, jeho levá zadní noha se opět ozývala a poměrně nešetrným způsobem mu dávala sežrat to, jak se kdysi v minulosti porval. No jo, ty hlupáku, musíš holt nést následky svých činů, problesklo mu hlavou tiše, přesto víc než zřetelně. Khan prudce zatřásl hlavou a opět se soustředil na cestu.
Došel až na travnatou pláň pokrytou sněhem - celé jeho tělo bylo opět vystaveno šoku, tentokrát to však bylo mnohem horší, než když vylezl z podzemí a ocitl se na poušti. Od tlapami ho zastudil sníh. Vážně by měl někdo tu zimu zrušit. Jak dlouho už vládnu poušti... měsíc? Dva? A ještě jsem neprosadil zákon, že bude zima nezákonná. Khana, vzchop se, nebo tě ten sníh vážně jednou zabije.
Zpomalil, otočil se na vlčici a blýskl po ní rudýma očima. „Tak se ukaž - jaký by byl tvůj postup při lovu?“ povytáhl obočí a pozoroval ji rentgenovým pohledem. Jeho srdce se třepotalo nadějí. Ta pravá zábava teprve přijde. A on přímo prahl po tom, aby Laeliu pozoroval, jak nahání srnu. Jen aby se tedy nezačal bavit víc, že by se s tím smíchem zadávil - ale předpokládal, že ani to není nemožné. S tou vlčicí se bavil tak nějak pořád. Vážně byla fajn. Ale se zalepenou pusou by byla ještě hezčí.

<< Písečné ruiny (přes Namarey)

„A přesně to je můj záměr, Dámo,“ uchechtl se a rudé oči mu šibalsky zajiskřily. Kdyby tady vystavil chutné maso, od nejmenšího králíka po obrovského buvola, zaprášilo by se po tom, ani by se nestačil zmohnout na salvu nadávek a naštvané supění. Kdežto po těch lávových kamenech ani pes neštěkne, měly sice své kouzlo a udržovaly tu teplo, ale určitě nebyly až tak lákavé, aby si je cizinec odnesl v tlamě.
„Toužím po tobě jedině tak z důvodu, že poslední potenciální člen, na kterého jsem narazil, koktal a třál se strachy jak osika. Mohl bych si z něho sice udělat slušný boxovací pytel, ale ve smečce by akorát překážel,“ nenuceně pokrčil rameny a ušklíbl se. Laelia byla pořádká tlučhuba, jednou otevřela tlamu a už ji nezavřela, ale alespoň s ní byla sranda a jevila se jako slušný článek smečky. Zrzek ještě tak úplně neměl v hlavě srovnáno, co od ní očekávat, ale zatím působila docela slibně... a kdyby ne, vždycky ji může předhodit štírům. Nebo ji nechat v poušti, někde pořádně daleko od oázy, přesně na tom místě, kde slunce pálí nejvíce a kůže pod jeho dotykem žhne. A samozřejmě daleko od veškeré civilizace, aby neměla ani trošku šance se z toho věčného písku vymotat. Takže bych ji vlastně stejně předhodil štírům, protože by si na ní dřív nebo později smlsli.
„Ach, ty se mi vážně taaak líbíš,“ zasmál se provokativně a vyplázl na ji jazyk. „Úplně mi mluvíš z duše. Taky si myslím, že jsi chvástal a žvanil, jo jo. Ale jsem ochoten se ti podívat na zoubek a změnit názor, jen si to budeš muset zasloužit. Nemám celej svůj život jen na to, abych se zdržoval s jednou nejmenovannou osobou, takže si važ toho, že ti tu šanci dám. Asi. Se ještě uvidí. Budu o tom muset popřemýšlet.“ Svraštil obočí a zatvářil se jako nějakých génius všech géniů, jako by nepřemítal o tom, jestli jí dá šanci, ale počítal nějaký matematický příklad, na jehož výpočet potřeboval tolik rovnic, že by se nevešly ani na celou poušť. „Ale jo, dám ti tu šanci,“ zajíkal se smíchy o chvíli později, když mu kolečka v hlavě došrotovala. Rád ji takhle trápil. Jen si neuvědomoval, že to on potřeboval členy ve smečce, ne ona. Těch malých vad bylo poslední dobou nějak moc, ne? Ale tak, nikdo není dokonalý. A každý správný plán musí obsahovat pár nesmyslů, aby se mohlo udát to správné drama.
„Nevím jak ty, ale já nekoukám na cizí pozadí. Jediné, které řeším, je to svoje. Třeba abych si omylem nesedl na štíra nebo do kaktusu, trny v prdeli totiž fakt bolí. Ale Raashiho zadek mi je vážně úplně někde. Ale když myslíš, tak prosím. Vlastně jsem celej žhavej na to, až se s ním seznámíš. Je docela fajn, ale to jen proto, že my dva jsme dlouholetí kámoši. Nevím, jak se mu budeš líbit ty, ale třeba ze setkání s ním odejdeš se všema ušima na správném místě a zubama v tlamě,“ řekl a zazubil se. Bavilo ho mluvit o někom, koho ta vlčice neznala, takže si o něm už nemohla už udělat obrázek a mohla se ho vážně bát - jenže ona se asi jen tak nezalekne ničeho, to byl docela zásadní problém.
„A kdo říká, že si ji nezasloužím? Jen zapomeň, že bych kolem tebe poskakoval jak nějakej slouha. To by sis musela vyhlídnout jinou oběť,“ zpražil ji pohledem a švihl ocasem. Jestli kolem něj chtěla skákat ona, tak prosím. Ale on si teda na žádného poskoka hrát nebude. Neměl ve zvyku ostatním lézt do zadku, vždycky byl ten, komu ostatní lezli do zadku. A mít zrovna takové postavení se mu líbilo.
„Tak platí. Srny jsou takhle v zimě neskutečně líní, vyběhnou z těch svých lesů, zarejdí nosem ve sněhu, uždibnou kus kytky a zas zalezou. Aspoň jim dáme možnost si trochu zacvičit,“ ušklíbl se a zmizel v chodbě.
Když se konečně vymotali ze spletitého komplexu, teplotní šok byl natolik velký, že se mu málem obrátil žaludek. A co tu stále bylo chladněji než v létě - při představě, že až to tu bude vyloženě žhnout, vyleze z podzemí a bude muset čelit tomu příšernýmu horku, se mu ještě přitížilo. Zacvakal zuby a rozešel se po teplém písku, s ušima našpicovanýma, aby mu případně neuniklo nějaké slůvko, kdyby náhodou měla ta černobílá vlčice zase potřebu plácat ty svý nesmysly. „Vezmeme to na naši louku. Tam se sice srny neservírujou k večeři a musíš chvíli hledat, ale občas tam nějaká chudačka zabloudí. A už pak bude na nás, říct jí, kdo je tady pánem. Až po tobě,“ zakřenil se a dovolil jí, aby ho předběhla. Rozhodně to nebylo žádné gentlemanské heslo, jen ji chtěl mít pořádně na očích, aby mu třeba nestihla zabodnout kudlu do zad nebo tak. Jeden si nikdy nemohl být jistej. Už vůbec ne ve společnosti samých vrahů.

>> Kvetoucí louka

„Poklady jen na okrasu se taky počítají. Ale třeba se ti podaří ty lávový kameny okouzlit natolik, že ti prozradí svá tajemství, co můžeš vědět,“ pokrčil rameny. Doufal tedy, že se nic takového nestane, protože ač by i jeho samého zajímalo, kým kdysi byl tento spletitý komplex chodeb vybudován - přece se to tu nezjevilo jen tak z ničeho nic, no ne? - asi by se dost lekl, kdyby na něj začaly ty lávové kameny mluvit nebo tak něco. A co znamenaly ty symboly na zdech? Možná, že právě ty byly klíčem k historii tohoto podzemního světa. Mělo to však drobný háček - jak to rozšifrovat? To Zrzek nevěděl a silně pochyboval o tom, že by to věděla Lia. Když ne on, tak ona teda rozhodně ne!
„Vlastně se docela divím, že ti to ještě nespadlo na kebuli, protože poslouchat tvé věčné žvanění je fakt o mozek,“ zazubil se na ni a v jeho rudých očích se lišácky zablýsklo. Už jsem zmínila, že se doopravdy bavil? Takovou zábavu nezažil celý věky! Ale bylo pravdou, že kdyby se to tu začalo rozpadat, rozhodně by mu to radost neudělalo. Nepochyboval sice o svých schopnostech, ale i jemu bylo jasné, že pokud se to tu někdy otřese a písečná stavba se začne hroutit, šance na přežití by se rovnala nule. Možná kdyby tu nebylo tolik spletitých chodbiček, přežít by se dalo, ale představa, že v té hrůze se snaží vymotat z tohoto bludiště a dorazit na povrch dřív, než mu trosky zatarasí cestu... nebyla nejmilejší. Nehledě na to, že spolu se ztrátou těchto ruin by ztratil smečkový úkryt a poklady v něm ukryté. A to by se moc nevyplatilo. Pochyboval totiž, že by na něco podobného ještě narazil. Takové velkolepé stavby jeden neobjeví dvakrát v životě, natož třeba třikrát. Takové objevy se dějí jednou za život.
„Ale ale ale,“ mlaskl a naježil se jako kočka. „Pozor na jazyk. Být na tvém místě, zvolil bych mírnější tón. Ale jestli ti to udělá radost, tak prosím. Je pravda, že někteří se možná opravdu chvástají jen tak, ale já mám mnoho důvodů, proč se můžu chvástat, aniž by to byly lži,“ pronesl zcela vážným tónem a přimhouřil oči. Ten důvod byl leda tak jeden. Bavilo ho to. To bylo tak celé. Ve skutečnosti jej totiž nic nečinilo speciálním.
„Nezakazuju ti to, je to jen takové přátelské doporučení. Raashi nemá rád, když mu někdo leze do zadku,“ řekl nenuceně a pokrčil rameny. Nebo jsi to možná řekl proto, že se nechceš o Na'arashe dělit, Khane, ozval se v jeho hlavě protivný slaboučký hlásek, který možná sotva slyšel, ale stejně byl příšerně protivný. Co na tom, že měl do jisté míry možná pravdu. Stejně by měl sklapnout.
„Tak platí. Já ti ukážu, že si zasloužím tvoji přízeň, a ty mi dáš svoji věrnost,“ nechal se slyšet po chvíli ticha, poněkud neochotně, ale přeci. Lia byla svá, ale líbila se mu. Vypadala jako schopný článek smečky, mohla Namareyským leccos přinést. Ještě ji neznal tak úplně do puntíku, ale nejevila se jako člen, jenž by byl pro smečku přítěží. Měl štěstí, že na ni narazil. Jeho mise Namareyští se konečně dala do pohybu a vypadalo to, že bude úspěšná. Co bude, ona byla úspěšná. Namareyští měli prvního člena. A to byl úspěch. Jen doufal, že toho nebude litovat.
„Kralíka, srnu, jak je libo, madam,“ zazubil se. „Nejdřív však musíme zase na denní světlo, takže jestli dovolíš,“ odmlčel se, prošel kolem ní a zamířil do chodby vedoucí z a do hlavní síně. „Pozorně sleduj, kolem jakých znaků jdeme. Těžko říct, co znamenaj, ale minimálně jsou spolehlivou cestou, jak se tu neztratit. Není těžký si to zapamatovat, jen se musíš pořádně dívat a ono ti to do hlavy už vleze samo,“ pravil pomalu. Tím, že ji na ty symboly upozornil, v ní vložil důvěru - věřil, že jeho a smečku nezradí. Protože kdyby jí nedal tu přátelskou radu, že má pozorně sledovat, kudy přesně jdou, jen těžko by něco mohla provést, když by ani nevěděla, jak se dostat odtud či sem. Takhle by už však v pohodě mohla zahálit demoliční misi, ale Zrzek jí věřil. Věřil, že je pravou Namareyskou.

>> Poušť (přes území Namarey)

„Tak v tom případě otevřeně přiznávám, že mám tlustej zadek,“ zakřenil se. Pokud to vlčice vnímala takhle, tak se přece nebude stydět za to, že má velké pozadí, které jí zaclánělo ve výhledu. Ač ne, že by bylo na co koukat... jen písek, písek a písek.
„A přesně tohle je pointa celého toho všeho,“ nechal se slyšet o několik minut později, co konečně ukázal vlčici ty pravé poklady pouště. I on sám zíral na to všechno s otevřenou tlamou, a to to už jednou viděl. Vidět to jednou totiž bylo totiž očividně málo - no řekněte, existovalo něco impozantnějšího než do výše se tyčící písčité sloupy, na nich zářily lávové kameny, které snad byly úlomky samotného Slunce. Nebo to minimálně tak vypadalo. A ta tajemná atmosféra, která tu na něj přímo dýchala? No neberte to! Vlastní smečkový úkryt jej dokázal očarovat, natož jak lákavě musel působit na cizince, že? A podle toho, jak Khan koukal na černobílou vlčici, to vypadalo, že to svůj účel vážně plní. Div ji brada nespadla! Vítězoslavně se usmál. „Takže už uznáváš, že tahle smečka a tenhle svět je tak neskutečně promyšlený, až se ti to snad musí zdát? Přece nenaservírujeme cizincům všechny ty poklady na zlatých podnosech. To by nám to tady vydrancovali, jen by se za nima zaprášilo. Takhle o žádných pokladech neví a my si je můžeme hýčkat,“ pronesl filozoficky a na konci se rozkašlal. Jednak proto, že ze sebe slova chrlil tak, že jen sotva stíhal popadat dech, a druhak proto, že se náhle zvířil prach a uvízl mu v hrdle. Chtělo by to tu vysát.
Pozoroval ji, jak jako laňka skáče ze římsy a míří mu naproti. „Očividně toužíš po mé přítomnosti víc, než bych si tipl,“ uculil se nevině a pokrčil rameny. „Ale jestli ti to udělá radost, prosím. Alespoň se nebudu muset tak natahovat, až ti budu chtít nakopat zadek,“ zajíkal se smíchy a spiklenecky na ni mrkl. Vážně ho její přítomnost bavila. „No,“ odmlčel se poté, co mu položila poměrně rozumnou otázku, „asi míň, než bys čekala. To víš, nikdo se k nám moc nehrne, protože všichni mají rádi svý pohodlí, ALE! alespoň si můžeš být jistá, že všichni Namareyští jsou ti nejlepší. Výjimečně ti nebudu mlžit, protože by na to tvoje ta chytrá hlavinka stejně přišla sama tak za tři vteřiny - jsem tu já, ty a jeden můj kámoš. Pro tebe však Beta. Takže žádné lísání se ani sladké řečičky. Pořád nám nesaháš ani po kotníky, Lio,“ pronesl tiše a zastříhal ušima. Pak povytáhl obočí a čekal, co na to vlčice. Jestli se třeba nenaštve, že dostala zákaz flirtovat s betami.
„Nic osobního v tom nehledej. Když o někom řeknu, že se mi líbí, jen tím dám najevo, že nemám chuť ho předhodit hladovejm lvům. Jinak v tom fakt nehledej nic speciálního. Nechci ti hnát ego, ale sobě klidně, to zas ne že ne.“ Uchechtl se a poté se zatvářil smrtelně vážně. „No to si piš že jo! Budeš muset vytáhnout veškerý zbraně, jestli mě chceš dobýt a odhalit má tajemství. Zatím ti musí stačit, že jsem tvůj Alfa. Teda... pokud sis to ještě nerozmyslela?“ Tentokrát však na odpověď nečekal. Nebylo na co. Černobílá Dáma to sice zatím neřekla nahlas, ale Zrzek už měl jasno - její srdce přímo prahlo po tom, aby se stalo srdcem namareyským.
„A co bys ráda? Nějakou rvačku, nebo třeba se vydat na lov? Já teda umírám hlady, takže bych si dal i nějakou tu svačinku.“

„Ale měl bych se toho dne obávat, nebo ho vítat s otevřenou náručí?“ zamyslel se a svraštil obočí. Ostatně každý v sobě skrývá tajemství, jež vyjdou najevo až časem. Vždy je však otázkou, zda jeden chce, aby ta tajemství již tajemstvími nebyla, nebo se naopak děsí, až pronikne pod jejich slupku. Zrzek mohl jen doufat, že to, co v nitru skrývala Černobílá Dáma, možná byly triumfy, avšak jen takové, která jeho duše náležitě ocení.
„Protože říct o svým zadku, že je tlustej, asi není úplně něco, co se říká nahlas,“ zazubil se a zmiňovanou částí těla pohodil, aby si vlčice vychutnala ten výhled.
„Tvoje starosti bych fakt měl mít,“ ušklíbl se, když zmizel v chodbě písečného království, a odkašlal si. „A vůbec, mohla sis vymyslet nějakou lepší výmluvu, proč se nechceš podívat, co se skrývá ve tmě. Neříkej mi, že se zrovna ty tmy bojíš? Bububu!“ Ach, jak strašně se bavil. Takhle se nebavil celé věky. Tahle vlčice nakonec asi vážně nebude tak ztracenej případ.
Když se propletly úzkými potemnělými chodbami a vstanuli až v hlavní síni, vlčice ztratila dech. Byla očividně opravdu fascinována tím výjevem, který se jí naskytl, a Khan byl náramně spokojen. „Takže už věříš, že poušť není jen věčný písek?“ zahučel se zazubením a střihl ušima. Vlčice by se mu vlastně měla klanět za tu neskutečnou příležitost, jež se jí díky němu naskytla - byla koneckonců první cizinec, koho sem Khan zavedl. „To víš, kdo hledá, ten najde,“ odvětil tajemně a do plic nasál jemně zatuchlý vzduch prosycený dávnou historií. Inu, kéžby to bylo tak jednoduché - spousta vlků jistě usilovně pátrala po něčem, co jim vyrve slova z tlamy a zcela je ohromí, jako by na okamžik vážně zkameněli. Jenže jen málokdo něco tak impozantního objevil - a Khan to dokázal. S Raashim, aby tedy nevzal všechnu tu zásluhu na sebe, že ano... a kde vůbec jeho kámoš byl? Až zas vylezu na povrch, pokud vůbec, protože v těhlech chodbách se pořád nějak nevyznám, měl bych se ho pokusit najít. Jestli si to třeba se smečkou nerozmyslel, no ne?
„Jistě, našem. Snad sis nemyslela, že celou poušť a tyhle ruiny obývá jen jeden zrzavej vlk, ne?“ povytáhl obočí a sjel ji zkoumavým pohledem - vážně si to nemyslela, že ne? Tak hloupá být nemohla. No, tak tu žiju já a Raashi, to taky není moc vítězství, abych teda nelhal sám sobě. „Ale pokud bys chtěla, aby i tvé jméno zahrnovalo slovo náš, dveře máš otevřené. Líbíš se mi. A kdybys náhodou chtěla něco zkusit, tak žádný strach, jen nerad bych sice pochyboval o tvých schopnostech, ale věř mi, že je lepší se držet při mě, aby ses tu neztratila.“ Pokrčil rameny, načež pohled nasměroval k podivným symbolům, které byly tu a tam vyryty na zdi. „To kdybych věděl,“ utrousil tiše a poněkud podrážděně. „Ale řekněme, že je to jedno z dalších tajemství pouště, které ještě nebylo odhaleno. Ale nemusí to tak být navždy... můžeme ho odhalit společně. Zjistit, co ty symboly znamenají, přece nemůže být pro Namareyskou smečku až tak složité, ne?“ S jistotou v hlase přejel rudýma očima po písčitých zdech a pak se odhodlaně podíval na vlčici. Čekal na její verdikt.

//drahý úkryte, konečně ses dočkal příspěvků!

<< Oáza (přes území Namareyské smečky)

„Líbí se mi, jak si vše přebereš po svém, abys z toho vzešla jako vítěz.“ Obdařil ji nepatrným úsměvem. Čišela z něj ironie, ale něco v jeho tváři říkalo, že si za tu její vlastost vlčice skutečně cení.
Touha secvaknout zuby k sobě a pěkně jí vyprášit kožich za to, jak opovážlivě blízko něj stála, byla silná. Divoce v něm tepala a drala se na povrch. Nakonec se mu ji však podařilo v sobě zadusit dříve, než se skutečně plně probudila k životu. A že měla vlčice pořádné štěstí, protože Khan možná nebyl bestií kráčící v noci krajem a vzbuzující v každé živé duši hrůzu, ale rvát se jako divá zvěr uměl. Dnes se však poušť v bitevní pole proměnit neměla.
„Očividně máš vytříbenější čich, než bych čekal.“ Přidal do kroku, ocas za ním jen vlál, a u toho se občas ohlédl za sebe. „Copak, nelíbí se ti mé fešné pozadí?“ zachraptěl a udělal výraz ublíženého vlčete. Pak se však na jeho tváři opět rozlil škleb. Odhalil tesáčky, pohodil hlavou a hnal se vstříc tajemstvím.
Udělal pár koleček okolo oázy, aby svoji společnici zmátl, a pak zmizel... no, zmizel. Pak se však v dáli zablýskly jeho rudé oči. „Jdete, Černobílá Dámo, nebo to pro vás není dostatečně nóbl?“ žertovně se zasmál a zmizel v chodbě.
Kolem něj se jako tlustá deka rozprostřela tma. Svět utichl, slyšel jen vlastní dech a zběsilý tlukot srdce. A možná i tlukot srdce vlčice, pokud ho skutečně následovala. V žilách se mu rozlil adrenalin, jak tak postupoval tmou a nic jiným než tmou. Zpočátku skutečně bylo všude jen černo, a tak by si kdovíjaká ztracená dušička mohla myslet, že ji nic jiného než další temnota nečeká, a obrátit směr dřív, než ji třeba schramstne nějaká příšera. Zrzek však znal zdejší tajemství. Ještě chvíli pokračoval v úplně tmé, když vtu zatočil do jedné z chodeb a vydal se hlouběji do spletitého komplexu, doprovázen světélkujícími skaraby a lávovými kameny, jimiž byly ozdobena každá stěna, kolem níž nyní prošel. V tom světle mohl číst to podivné písmo na zdech, a ač nechápal podstatu čtení a neuměl rozluštit ani zlomek toho, co tu bylo, moc dobře si pamatoval, kolem jakých znaků a v jakém pořadí musí projít, aby se neztratil a nenašel tu svoji smrt. Protože kdo se tu jednou ztratil, již nenašel cestu ven... nebo minimálně to rozhodně nebylo jednoduché.
Nakonec došel až do hlavní síně. Byl tu teprve jednou, takže bylo i odpustitelné, že ohromeně vydechl. Rozlehká síň byla vskutku impozantní, se všemi těmi písčitými sloupy, lávovými kameny a další světélkující havěti. Bylo tu příjemné teplo a zároveň příjemný chlad. Poušť byla rozpálená, ale tady ve stínu se mu do kožichu zabořil mráz. Ne však ten protivný, s nímž se v období zimy potýkal všude jinde. Byl to naopak blažený pocit, když mu už kůži nespalovaly ostré sluneční paprsky. Otočil se na černobílou vlčici a zazubil se. „Vítej v našem světě.“

„Dobrý tým? A vsadím se, že to, že bychom byli dobrý tým, by bylo jen a jen díky mě, že?“ tázavě zdvihl obočí a uchechtl se. Pak si ji prohlédl od hlavy až k patě. „Nechci moc podceňovat tvé schopnosti, ale řekl bych, že tu stále jsem ten, co má navrch,“ zazubil se a v rudých očích mu lišácky zajiskřilo. Neříkalo se náhodou, že samochvála smrdí? Inu, v tom případě tu to vážně muselo páchnout.
Já jsem tu... jak dlouho vlastně? No, rozhodně déle než ty a stejně nevím o nic víc než ty, prolétlo mu škádlivě hlavou. Nahlas to však neřekl. Přece nepřizná, že je tupej, no ne? Tsse, nevykřičí přece do celého světa, že sotva ví, jak se tyto ostrovy jmenují, natož aby pronikl pod jejich slupku a dozvěděl se nějaké zajímavosti. Asi by si měl pronajmout nějakého průvodce po ostrovech... jenže by určitě stál celej majlant, to za prvý, a za druhý by převzal velící pozici. A to teda jako ne! To se raději smíří s myšlenkou, že ví o Mois Grisu velký kulový. Tiše si odfrkl. Vážně bych se měl něco přiučit...
„Určitě po tom, abys nemusela trajdat v tomhle písku, nebo minimálně mohla zůstat navždy tady u oázy a válet se pod palmami?“ nadhodil zamyšleně. Inu, bylo mu jasné, že zrovna to asi není její největší tužba, ale co. Nevypadala jako nějaký milovník pouště, takže i to bylo zajisté její přání, byť o něco podřadnější. Stále to bylo přání, a to se přece počítalo, no ne?
Když mu narušila jeho osobní prostor, vztekle prskl. Nebál se jí, to ne, ale nenechá přece nějakou cizinku, aby mu dýchala přímo do ksichtu. Zavrčel na ni, načež švihl ocasem a blýskl po ní pohledem. „A kdo říká, že ti věřím?“ odtušil po dlouhé odmlce, co si ji jen prohlížel poměrně děsivým pohledem, a napřímil se. Vlčice byla i tak o něco menší než on, ale představa, že je ještě vyšší, mu dodávala více sebevědomí a pocit, že to on je tu skutečně Alfa. Což samozřejmě byl nepopiratelný fakt... ale kdyby to náhodou nepochopila, no ne?
Na chvíli opět zavládlo ticho. Khan trýznil vlčici tím, že mlčel jako hrob, jen zhluboka dýchal a laškovně na ni hleděl. Pak střihl ušima. „A kdo říká, že už na smečkovém území nejsi?“ pronesl a popotáhl, jakože mu fakt bylo líto, že vlčice brzy zjistí, že tu nic jiného než písek není. Pak však trhl hlavou směrem jedné z dun. „Následuj mě a pozorně sleduj.“ S těmito slovy se konečně pohnul, čímž prokázal, že se z něj nestala nehybná socha, a štrádoval si to přímo do srdce všech tajemství.

>> úkryt Namarey (přes smečkové území)

Moc děkuji za akci! ^^
Abych mohla nadávat sama sobě, že jsem nesplnila víc úkolů, o jeden bod mi utekla tlapka, která by se mi vážně hodila... mno, nevadí. :>

Na účet Zari tedy za 9 bodů poputuje:
1 mince - 5 bodů
1 rubín - 3 body
3 kšm - 1 bod

Zapsáno

Ten její sebejistý smích zněl mnohem hlasitěji, než jaký byl ve skutečnosti, protože pro Khana byl smích adresován jeho vlastní osobě až příliš velkou potupou na to, aby ho dokázal neslyšet. Nakvašeně zaskřípal zuby a odfrkl si. To jí má být vděčný za to, že mu dá šanci? Bylo to od ní samozřejmě strašně velkorysé, když teda nesplňoval její představy o dokonalé alfě z nějaké pitomé pohádky (protože v realitě se určitě nepotkala s někým dokonalejším, než je Khan, že ano!), ale když měla tu potřebu se smát, ať se směje. Jen aby nakonec nebyl Zrzek ten, kdo se bude smát jako poslední. Napřímil se, elegantně švihl ocasem a blýskl po ní poněkud vražedným pohledem, v němž se s vražedností snoubilo i opovržení - hlavně však ublíženost. Černobílá Dáma zasáhla do jeho achillovy paty a jeho sebevědomí se otřáslo v základech.
„Asi bych ti to neměl říkat, ale Namarey není jediná smečka široko daleko. Je tu i pár dalších, ale my jsme samozřejmě ti nejlepší. Ostatně právě proto tady seš, no ne? Protože jsme nejlepší a ty taky chceš být tou nejlepší. Což zatím očividně není něco, co by ti šlo, ale to už je jen drobnost,“ ušklíbl se a zívl, jako by ho tato konverzace neskutečně nudila. Ve skutečnosti ho však spíše bavila, možná ho dokonce i zajímala. Poslouchal ji docela bedlivě, vlastně tak, aby mu neuniklo ani jedno slůvko (to aby nepřeslechl, kdyby třeba plánovala nějaký útok). A za to by měla být ta vlčice zatraceně vděčná!
„No, no, no,“ mlask dlouze a pobaveně, načež na ni vykulil oči. „Slečna není moc trpělivá? Dočkej času jako husa klasu, nebo jak se to říká, všechno ti ukážu. Teda pokud sis ještě stále tu poušť nerozmyslela, hm?“ vyzvídal potutulně, přičemž vševědoucně střihl ušima.
„Možná proto, že jsi mi je neřekla, ty chytrá,“ zachraptěl podrážděně a zapoulel očima. Proč bylo tak složité konverzovat s holkama? Tsse. Všechno chtěly vědět, chtěly, aby byly chápány, ale dělaly cavyky a za každou cenu se snažily, aby byly rádoby nedobytné jako skála. Samci byli v tomhle ohledu moudřejší. Nehráli si na něco, co nebyli (ehm, Khane, jsi si jistý?) a byli zkrátka jednoduší. Ale ne v tom smyslu, že by byli hloupější. Naopak, byli chytřejší, protože neřešili pitomosti. Vzdychl a opět nasadil ten mírně povýšený a pobavený výraz.
Naslouchal ji. „Není vhodné přiznávat, že jsi vrah, Černobílá Dámo, Lio, nebo jakže jsi to říkala,“ utrousil a naklonil hlavu na stranu. Něco hluboko v něm se zachvělo. Byl to snad pocit lítosti? Za ty, kteří padli rukou té, co se před ním naparovala? Zprvu se mu ta vlčice nezdála, že by na tlapkách nosila krev svých bratrů a sester - však zabíjela vlky, a sama byla vlkem -, ale možná, že něco takového tušil. Sdílel s ní přesvědčení, že týrat je docela fajn. Rád někoho neustále popichoval, a když měl tu příležitost zaútočit na slabšího a pěkně se v něm pošťourat, rád to udělal. Ale nebyl to vrah. A nebyl si jistý, zda chtěl mít ve smečce dalšího vraha - copak se tady scházeli chladnokrevné bestie ze všech koutů světa? Nuže, asi no. S tou myšlenkou však dokázal žít. Sám nebyl svatej, a ač by v životě nedokázal těžce ublížit bez toho, aby si to nadosmri vyčítal, sdílel toho s tou vlčicí až moc na to, aby ji ze smečky vyhnal. Oni byli něčím spojení. Byli spojení touhou vládnout.
„Pokud nevezmeš nohy na ramena, možná, že budu mít příležitost ti to dokázat. A mimochodem, jsem Khan,“ zazubil se a pozoroval ji, jak se rochní ve vodě. No, docela by ten studený polibek vody ocenil, ale nebude se před ní přece válet jak nějaký mlý vlče, no ne?
„Chtěla bys odkrýt jedno z dalších tajemství?“ vydechl a hlavou kývl k jedné písečné duně. Tam se skrývaly ty pravé poklady.

„A máš pocit, že já jsem správný Alfa?“ střihl ušima a zazubil se. Tahle konverzace ho vážně bavila! „Vzbuzuji v tobě respekt a tuhne ti krev v žilách při pohledu na mé vražedné oči?“ pronesl teatrálně a zablýskal rudýma očima. Sluníčko se už vydrápalo na obzor a teď na těmi dvěma pouštními poutníky drželo stráž.
„Jo, tenhle přístup se mi líbí,“ pronesl, spokojeně zamručel a rázně pokýval hlavou. Nechtěl té vlčici moc dát najevo, že s ní sympatizuje, ale pravda byla taková, že ano. Vypadala jako docela moudrá a rozhodně měla pro strach uděláno, což se nedalo říct o té tříbarevné vlčici s výrazem vylekaného vlčete, což byla příjemná změna. Mohla být schopným článkem smečky, a smečka, která měla všehovšudy dva členy, Alfu a Betu, by schopný článek potřebovala. Bylo však otázkou, zda Černobílá Dáma nebyla až tak moudrá, že si dá pět a pět dohromady a frkne dřív, než bude pozdě. Protože tlapu na srdce - mít za nadřízené zrovna Khana a Raashiho byla pohroma na entou.
I ona mluvila v hádankách. Khan na moment zastavil a upřel na ni tajemný pohled, jež jako by nezkoumal jen to, co měla na povrchu - bílé a šedé chlupy -, ale i to, co měla uvnitř. Její duši. Jako by pitval její hříchy, hřích po hříchu, a četl v ní jako v otevřené knize. „Je to zkouška?“ zeptal se neurčitě a obočí mu vystřelilo vzhůru. „Správný vůdce by neměl prozrazovat svá nejniternější tajemství a záměry. Mohu ti však prozradit, že nemáme v plánu podmanit si celý ostrov. Na tu jsou tu jiní experti, co jsem tak slyšel,“ uchechtl se a pokrčil rameny. „Můžeme ti však dát domov, o jakém se ti nikdy nesnilo. Můžeme ti dát rodinu. Probudit v tobě touhu zkoumat, vzít tě na cestu po tajemstvích pouště, a že jich jistě ukrývá habaděj. Nebo je to snad pro tebe, Černobílá Dámo, málo?“ Odmlčel se. Na chvíli jen poslouchal svůj vlastní dech a tlukot svého srdce. Byl jen on sám, jako by najednou vlčice zmizela. Jen on a nikdo jiný. Jen on a nekonečná zrnka písku, která se valila přes písečné duny a vítala jej jako krále. Anebo možná jako ztraceného syna. Koneckonců na poušti vyrůstal, ač na té, jež byla od moisgrisských ostrovů vzdálena na míle daleko. Každá poušť však měla stejné kořeny, k nimž se vždy navracela. Tajemství, která ještě nebyla objevena.
„Tady ve smečce máme takovou jednu tradici - spojenou s noční oblohou,“ zamumlal tajemně a zahleděl se na ni, zda v ní vzbudí zájem. „Ale času dost, tohle tajemství ti ještě chvíli bude zahaleno.“ Slova se z něj řinula bez rozmyslu. Pořádně netušil, o čem mluví, ale v hlavě se mu proplétaly kdejaké myšlenky a postupně tvořily cosi, co mělo nějakou formu. Sice trochu pochroumanou a ještě stále nevěděl, kam svými slovy míří, ale celý ten jejich smysl se pomalu formoval. Takže pokud se jeho mozek nerozhodne, že si dá přestávku, možná z něj nakonec vypadne něco smysluplného a pochopí sám sebe. Zatím mu nad hlavou visely leda tak otazníčky.
Když dorazily k vodě, zprvu jen stál opodál, zíral na nehybnou hladinu a po očku pozoroval vlčici, jak dopřává svému zajisté vyprahlému hrdlu blaho. Pak sám k vodě přistoupil, sklonil se a začal chlemtat tu studenou tekutinu. Byl to tak trochu teplotní šok, po celém tom věčném courání se po písku, ale zároveň to bylo příjemné. Každičká jeho buňka se tetelila blahem, když mu hrdlem proudila chladná tekutina a dodávala mu ztracenou energii a sílu. Na závěr si oblízl pysky, udělal krok vzad a opět svůj pohled zabodl jako nůž do cizinky. Nechávat jí osobní prostor mělo hned několik dobrých důvodu - nechtěl se na ni lepit jak nějaká pijavice, protože co když byla třeba prašivá, že jo? Ale hlavní důvod byl stejně ten, že chtěl být připraven, kdyby se ta sladká a nevinná princeznička rozhodla si ho dát k brzké snídani. Co mohl čekat, že? Z jejích modrých očích totiž nekoukalo nic dobrého, byl přece mistrem přetvářek a lží, a tak dokázal zčásti prokouknout i ji. Minimálně jí teda nevěřil ten její andílkovský kukuč!
„Poklady, drahá, poklady.“ Mluvení v hádankách se mezi těma dvěma už začalo stávat jakousi tradicí. Normálně by v hádankách nemluvil, ale... vlastně to bylo docela fajn, no ne? Vlčici tím zmátl a mohl jí tak lépe mlžit, ač zrovna v tuto chvíli neměl úplně důvody, proč to dělat. Chtěl si z ní sice udělat namareyskou posilu, ale na potenciální členy smečky se musí mírně. Teda... asi? Alfa byl jednou v životě, a to teď, takže úplně nevěděl, jak přesně to chodí, ač od rodičů něco málo odkoukal, ale stejně. Snažil se.
„Mohl bych ti ukázat něco, po čem jistě toužíš už celé věky. Nevím však, jestli je ten správný čas,“ podotkl pochybovačně a zdvihl obočí. Nechtěl si do Písečných ruin natahat jen tak někoho. Na druhou stranu... smečkový úkryt byl dobře chráněn před cizáky a ti, co by náhodou chtěli škodit, by se snadno ve spletitém komplexu chodeb ztratily. Takže by jí to možná i mohl ukázat? Vlastně to bylo jediné eso, jež současně v rukávu měl. Popřemýšlím o tom.
„Co očekávám od tebe?“ Každé slůvko pomalu převalil na jazyku. Co od ní očekával? „Že mi dáš důvod, proč být Namareyskou. Přeber si to jak chceš,“ dořekl nakonec neurčitě a tlapou hrábl do písku, až se zrnka rozletěla na všechny strany a možná, že jich pár ulpělo i v kožíšku Černobílé Dámy. Sladké vítězství.

<< Poušť

„Taky jsem na tebe mohl zcela nemilosrdně vybafnout, nebo tě nazvat něčím mnohem horším než hej, ty tam,“ zazubil se a švihl ocasem. Takhle vlčice se mu líbila. Sdílela jeho humor, a ač to znamenalo, že ho občas popíchla, alespoň mohl zakusit sám sebe. Pak se div nezajíkal smíchy. „No aby ses nedivila, až se ti štír zakousne do zadku.“ Bylo pravdou, že jestli touhle cestou chtěl nalákat vlky do smečky, byl to již předem prohraný boj, ale snaha byla, no ne? A ta se prej cení!
„A vaše maličkost se bojí zvláštností? Neříkej mi, že zrovna ty máš strach z neznáma. Poušť může vypadat jako nehostinná, obyčejná... ale za ta léta jsem se přesvědčil, že skrývá mnohý tajemství, fakt jako,“ horlivě pokýval hlavou. Těžko říci, zda svoji lichotku myslel upřímně, nebo se jen lísal do její přízně a snažil se ji obmotat kolem tlap, ale důležité bylo, že ještě uměl říkat nějaká pěkná slova. Byť beztak protkaná lžemi.
„Už nelelkuj a pojď,“ rozkázal a vykročil k oáze. Po očku ji sledoval, zda si to náhodou nerozmyslela. Zda ji vidina věčného písku neodradila natolik, že teď peláší co nejdál od písčitých zrn a horka. Ale když otočil hlavu a zraky upřel za sebe, zjistil, že stále kráčí po jeho boku. Mise Namarey se vyvíjí slibně.
„To je Zrzkovi samozřejmě jasné, ale Černobílé Dámy se rozhodně nebojí. A pokud náhodou zjistím, že jsi opravdu nebezpečná, už asi bude pozdě,“ uchechtl se a laškovně na ni vyplázl jazyk. Pak se opět obrátil a chvíli mlčky šel, načež si odkašlal a zhluboka se nadechl. „Ráda pozoruješ noční oblohu?“ nadhodil jakoby mimochodem a koutky mu pobavením zacukaly. Sám nevěděl, kam tím míří, a jeho společnice musela být zmatená jakbysmet, ale... třeba se z toho ještě něco vyvrbí. Nic dalšího neřekl. Pak už zmlkl a pokračoval v cestě, dokud se v dáli nezatřpytila vodní hladina.
„Tak vítej na místě, které tě oslní. Netvrď mi, že neumíráš žízní. Možná by bylo fajn tě ještě trochu potrápit, ale nebudu potvora, nemám to ve zvyku,“ uchechtl se. „Tohle je jeden z pokladů, co poušť nabízí. Takhle krajina vypadá dost fádně, ale koukej, jo. I svěží vodu tu máme,“ zazubil se a spiklenecky na ní mrkl. „A to samozřejmě není všechno, Černobílá Dámo. Chceš poodhalit víc tajemství?“ tázavě povytáhl obočí a rudýma očima přejel oázu pohledem, chvíli si prohlížel palmy a následně zabořil pohled na jednu z písečných dun, co se v dáli naparovala jako páv. Tohle byl jeho domov. A možná, že se zanedlouho stane i jejím domovem.

„Tak v tom případě je dobře, že jsem tě nazval jenom 'hej', nikoliv 'počkej',“ zazubil se a oslepil ji svým chrupem. Nebyl sice bílý, takže rozhodně nedráždil oči, což se nedalo říct o slunci, co se pomalu drápalo na nebesa, ale snaha o oslnění bylo, no ne?
„O tom, co by bylo kdyby, se snad bavit nemusíme, ne? Jsi určitě dost rozumná na to, aby ses klidila z cesty. Co si budem povídat, nevypadáš jako pouštní vlk. Nevyznáš se na poušti, neznáš její tajemství. Nevíš, jak v poušti přežít. Takže bych moc odpor nekladl, a pokud nemáš zájem se přidat do smečky, odpelášil bych být tebou dřív, než tě do zadku štípne štír,“ uchechtl se a pomalu ji pitval pohledem. Skenoval každičký bílý i tmavě šedý chlup a na závěr pohlédl do jejích tmavě modrých očí, v nichž se občas mihl jakýsi fialový stín. Měla vskutku pozoruhodná kukadla, to musel uznat. Nijak ho to však netrápilo. Jeho oči byly možní prosté, ale zato patřily někomu, kdo byl někým. Ona se sice tvářila, že je taky někým, ale pro něj byla jen nikým. Minimálně zatím. Zatím to byla jen prostě náhodná vlčice, kterou osud zavedl do nehostinné pouště a sprostě ji tu zanechal, aniž by si ověřil, zda tu dokáže přežít.
„Pokud je na tebe tolik písku moc písku, žádný strach, patří nám i přilehká louka. Ale o tom někdy jindy... říkáš, že chceš vidět něco co tě oslní? A asi tím nemyslíš to Slunce, co?“ řekl skoro posmutněle a tlapou ukázal na oblohu, kde se zářivý žluto-oranžový kotouč leskl a dotyky jeho dlouhých paží byly stejně nepříjemné, jako se válet v rozžhavených uhlíkách. Sluneční paprsky zkrátka ukazovaly, že mají sílu. „Ale můžu ti ukázat i něco, co tě oslní jen obrazně. To bude asi tady černobílé dámě milejší, že ano?“ zdvihl obočí. Věděl o něčem, čím by ji připravil o dech. Možná by jí dokonce vypadly oči z důlků, jak by nevěřícně kulila oči na ta všechna tajemství, co skrývala písečná hrobka. Ale přece nebyl blbej, aby si ji hned nasáčkoval do úkrytu. Kdepak... ukáže jí něco jiného. Něco, po čem žíznivý prahne víc než po všech pokladech světa.

>> Oáza

<< Kvetoucí louka

„Tvé myšlenkové pochody se mi sice líbí, protože je fakt, že zrovna ty nejsi moc... elegantní ani trochu víc než každej druhej vlk na těhlech ostrovech, ale vzhledem k tomu, že zrovna v tuhle chvíli žádnýho medvěda nevidim - pokud teda nejsem úplně slepej, což asi nevylučuju -, nezbývá mi nic jinýho, než tě trpět,“ ušklíbl se a blýskl po ní rudýma očima. Z jeho výrazu šlo vyčíst pobavení, pohrdání... možná však špetka zájmu? Hnědá vlčice by sice jen stěží obdržela titul moisgrisské miss, protože vypadala, jako kdyby prošla křovím a pak ji přežvýkala kráva na pastvině, ale v tý svý hlavince očividně měla i něco víc jen jen pusto a prázdno. Rozhodně nebylo vyloženě marnivé, cestovat zrovna s ní.
Ne že by byl kdovíjaký specialista na kradení vlčat, jo, ale to by ještě pochopil. Vlčata byla malá, bezbranná a naivní. Kdyby Khan chtěl, hned si jedno vlče omotá kolem tlapek a v zubech s ním prosviští kolem nechápavých rodičů, až někam do bezpečí, kde ho nebudou hledat. Ale jak se kradou magie, to bylo i jemu neznámé. Nebyl si jist, zda by mu někdy k něčemu bylo umět magie krást, ale minimálně to znělo zajímavě. Nechtěl však působit jako někdo, kdo se moc vyptává, jak nějaká stará babča, takže raději jen přikývl a spokojeně zamručel. Bůhví, kolik lží mu teď ta vlčice strkala pod nos, ale minimálně to znělo zajímavě a ta historka byl fajn způsob, jak zabít čas. Slípka teda mlela pátý přes devátý a Zrzek tak rozuměl každému třetímu slovu, když měl jó velký štěstí, ale nějak si to v hlavě poskládal do smysluplnějšího obrazce. Ti zlodějíčci vlčat a magie (a uší, jak se tak koukal na vlčici!) byli prostě bandou podivínů, se kterýma by se teda nechtěl zalamovat. Pche, to bylo pod jeho úroveň, střetávat se s takovými... tupouny, kteří očividně neměli nic jiného na práci, než si hrát na největší padouchy světa.
„No, s tím bych teda asi nesouhlasil, to zas jako ne. Ale stejně. Sníh by měl bejt zakázanej a sám sobě se divím, že jsem ještě mezi Alfami neprosadil, že dáme sněhu zákaz přibližovat se k nebohým vlkům víc než na třiadvacet metrů nebo tak něco,“ zamumlal a znovu se zazubil. „Abys mě teda nepochopila špatně, co si zamanu, to se taky splní, ale jaksi zatím nebyla příležitost svůj návrh prosadit. Ale neboj, všechno bude, jen bych si prosil chvíli strpení,“ pronesl odhodlaně a v rudých očích se mu lišácky zajiskřilo.

Ještě chvíli si razil cestu tím prašivým sněhem, než konečně křupání sněhu pod jeho tlapami ustalo a nahradilo ho tiché drolení písčitých zrn. Jo, ten zvuk se mu líbil mnohem víc. A taky to příjemné teplo, které obalilo každý jeho coul a donutilo na jeho tváři vykouzlit štastný úsměv. Ach, sluníčko, teplíčko, jak tě mám rád! Bylo docela zklamáním, že i poušť pocítila vládu sněhu a ledu, protože tu byla mnohem větší zima než obvykle, ale vlastně to vítal. Během parného léta se tu totiž nedalo dýchat a odevšad sálal takový žár, že se cítil jako pečený kuře. Teď byl spokojený, protože mu bylo příjemné teplo, ale ne takové, jež mu spalovalo útroby. Ocas mu pomalu švihal ze strany na stranu a čumák se snažil zachytit každý pach, co se jen mihnul kolem. Když jste Alfa, musíte přece mapovat své území a dávat pozor na to, jestli se tu neválí nějakej prašivej cizák. A hle - on se tu jeden skutečně válel. Teda, neválel se v písku, ale procházel se tu jako nějaký pán a tvářil se u toho, jako by mu to tu patřilo. Tak to prr, teda, dámo! Zrzek střihl ušima a přidal do kroku. Vlčici brzy zanechal za sebou, jak se horlivě hnal dopředu.
„Hej, ty tam!“ zvolal na černobílou vlčici a ještě trochu zrychlil, jak mu to jen rozbitá levá zadní a zcela pokažená fyzička dovolily. Jakmile se konečně přiblížil až k té cizince, zastavil. Stál od ní tak metr, dva - vzdálenost, jenž vyjadřovala, že se jí nebojí, ale zároveň taková, aby mohl uhnout v případě útoku či naopak včas připravit protiútok. Sledoval ji zamračeným pohledem, oči byly přimhouřené a pysky ohrnuté tak, že z tlamy vyčuhovaly špičáky. Nevypadal vyloženě naštvaně. Nezdálo se, že hodlá tý slečince vyprášit kožich. Jen se choval jako Alfa - chránil svoji smečku. Bůhví, co měla ta sladká vlčice za lubem. „Dovol mi, abych tě upozornil, že jsi vstoupila na smečkové území. Rád ti to tu ukážu, ale pokud o to nemáš zájem, jistě víš, kudy odejít,“ už zněl poměrně mile. Ne úplně, ale znáte to - khanovsky mile. Z jeho hlasu šla vyčíst nadřazenost a arogance, ale stále tu bylo něco, co ho činilo vlastně docela přátelským exemplářem. Byl však připraven vycenit svá zubiska ještě o něco víc, kdyby se náhodou ukázalo, že je ta vlčice nepřítelem. V přijímání členů do smečky zatím neměl zkušenosti, takže jestli se vážně bude chtít ta černobílá do smečky přidat, nechtěl asi úplně vědět, jak se ztrapní. Tiše si odfrkl.

<< Zauberwald

„Když jde o medvědy, dokonce bych i tu tvoji otrhanou společnost přežil,“ uchechtl se. „Ale medvědi jsou vypočítavý mrchy,“ pronesl s úšklebkem a packou si poklepal na krk, kde se mu na koženém provázku houpal medvědí zub. „Tohle kdysi patřilo jednomu medvědovi, co žil vysoko v horách. Hlupák jeden se tvářil jak krvelačná bestie, ale nakonec to byl on, co vyděšeně strčil ocas mezi nohy a pelášil pryč, jako by mu za patami hořelo. Byl jeden z mála, co si nehrál na něco, co není, ale většina je fakt otravná.“ Během svých slov se div nezajíkal smíchy. Zásadní problém byl však v tom, že žádnýho medvěda takhle nevypekl, ne v tom, že samotné to vyprávění bylo vtipné. Pár huňáčů sice měl tu čest tu smůlu potkat, ale nikdy to nedopadlo zrovna dobře. Množství jizev koneckonců mluvilo za své.
„Co že byli tak hroziví? Vyplázli na vás jazyk?“ zasmál se, nicméně bylo na něm vidět, že ve skutečnosti po historce té vlčice prahne stejně, jako zatoulaný vlk na poušti po doušku čisté vody. Bůhví, kolik pravdy se v té její historce bude skrývat, ale to už byl holt úděl historek - byl na nich pravdivý tak jeden střípek z několika tisíců. A o to více pak bylo záživné ty bláboly poslouchat.
Jejich hádka o tom, zda je lepší písek, nebo sníh, nebrala konce. Hašteřili se jako dva kohouti na jednom smetišti a každý si stál tvrdohlavě za svým. „To samé by se dalo říct i o sněhu,“ zaskřípal zuby. „A ten se ještě rozpustí za krkem a pak studí. Písek ti leda tak může zalézt do krku a zadusit tě,“ ušklíbl se a výhružně se na vlčici podíval. „Ale jestli máš tak nahnáno z toho, že bys mě měla následovat do pouště, tak prosím. Klidně zdrhej,“ pokrčil rameny a podíval se na ní dost ošklivým pohledem. „Ale věřím, že jsi rozumnější než vypadáš a nebudeš si chtít dělat ostudu.“ Střihl ušima a přidal do kroku.
Jakmile se ocitly na louce, se zklamáním zjistil, že i ta je pokrytá sněhem. Nebyla to sice taková vrstva, že by se jím musel brodit, ale rozhodně se mu to nelíbilo. Ještě ty jo aby na poušti byl sníh, to už by vážně skočil z mostu, co spojoval hlavní a druhý ostrov, protože sníh byl zkrátka nepřítel. Jak tak procházel neviditelnou trávou, všiml si v dáli rýsujících se siluet několika vlků. Přimhouřil oči. Prvotní plán byl jim vyprášit kožichy, aby se klidily z cesty, jenže na to byla i jeho práva jakožto Alfy krátká - oni možná nevěděli, kde leží smečkové území, ale Khan to věděl až moc dobře, a ač by jim i tak mohl přikázat se poručit zase o dům dál, když jen sotva mohli vědět, zda se nenacházeli na cizí půdě, bylo by to až moc pracné. V tomhle zasněženém světě totiž nechtěl strávit už ani minutu. Pohlédl na Slípku a rudýma očima jí přejel rentgenovým pohledem. „Vítej v mém světě,“ pronesl, když jeho tlapa protla hranici mezi sněhem a pískem.

>> Poušť

Moc děkuju za štědré odměny a holkám za úžasnou spolupráci! <3

Na Khan-faniho účet tedy poputuje:
• v rámci poukázky magii Iluzí
• 30 % slevu do Svatyně
• tlapku do ohně (právě jsem zjistila, jak žalostně málo Khan tlapek má)

+ 30 KŠM, 6 rubínů a 1 minci //informace pro mě, abych věděla, co že to mám vlastně dostat)

Zapsáno