Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Bull Meadow (přes Mlžné pláně)

„Možná bych si i nějakou poslechl, pokud bude zajímavá. Ale ta absence medvědů mě mrzí,“ zazubil se a vybídl ji, aby mluvila. Alespoň bude mít dostatek času, aby si i on připravil nějakou historku, jíž by ji mohl nakrmit. Možná by mohl vytáhnout nějakou z Podsvětí, když tam byl chudák po několik dní uvězněn a musel se bavit s tím otravným Wissem. Tiše si odfrkl a zaskřípal zuby. Vzpomínka na černého vlka s zelenýma očima byla víc než odporná. Nesnášel ho.
„Písek je písek, sníh je sníh. Písek je prostě lepší než sníh, nepotřebuje to vysvětlení,“ pronesl pak a pokrčil rameny. Sníh zkrátka považoval za něco, co by mělo být nemilosrdně usmrceno a deportováno do toho nejtemnějšího žaláře, aby pykalo za všechny ty hříchy - za to, jak Khan teď drkotal zuby, jak se mu zima nepříjemně zakusovala až do kůže a trýznila jej. „Však ti ještě ukážu, že poušť je mnohonásobně lepší než tohle proklatý místo,“ odfrkl si a blýskl po ní pohledem. Ještě stále nevěděl, co vlastně dělá, ale což. Do Ruin ji sice zavést nechtěl, ale poušť určitě skrývala i nějaká další impozantní místa, no ne? Nehledě na to, že i kdyby jí nakonec ukázal leda tak písek, písek a ještě jednou písek, nebylo by to nic nového ani divného. Rád věšel ostatním bulíky na nos a sliboval hory doly, aniž by pak skutečně něco takového splnil. To už bylo zkrátka součástí jeho khanovatosti. Pokračoval v cestě a občas se otočil, aby se ujistil, zda za ním Slípka kráčí, zda se mu podařilo si z ní udělat poslušnýho pejska, jenž ho následuje, kam se jen hne. „A vůbec, co ty a smečky?“ optal se jí s předstíraným nezájmem a zdvihl obočí. Nenápadnost level 100.

>> Kvetoucí louka

„Medvěd ne, říkáš... takže žádná báječná historka nebude?“ posmutnil a skoro prosebně vykulil rudé oči. „Mně na rozdíl od tebe ty jizvy sluší, víš,“ ohradil se pak a zazubil se. „Vy zimomilové jste divní,“ odfrkl si a mírně naklonil hlavu na stranu, aby ještě jednou pořádně zhodnotil, zda se skutečně nejen chovala divně, ale i byla divná na pohled... a ano, byla. Kdo má rád zimu, tomu přece určitě musí šplouchat na maják, ne? A na jeho vzhledu se to určitě taky podepíše!
„Vyrůstal jsem na poušti, takže jo, mám teplo mnohonásobně radši,“ zasnil se a na jeho tváři na moment vykvetl blažený úsměv, když mu v mysli vytanula vzpomínka na hřejivé dotyky slunce a písek drolící se pod tlapkami. Ta kouzelná chvíle byla však hodně rychle zbořena a on už zase prskal. Když si z něj vlčice udělala osobního bodyguarda, který ji chránil před tím příšerným větrem, šlehl po ní tak nenávistivým pohledem, až se v ten moment sám lekl, jestli se chudák neskácí k zemi jako podťatá. Zatím nezjistil, jestli mohou pohledy zabíjet (ale zatím mu to teda nikdy nevyšlo), ale kdyby mohly, asi by hnědá vlčice zaklepala nožkama hodně rychle. Uchechtl se. „Nechceš vyrazit do pouště? Uvidíme, kdo se pak bude smát naposledy,“ zaskřehotal nakonec a kývl směrem, kde se rozpínala poušť. Jeho domov. „Možná bych ti mohl ukázat i pár tajemství, která skrývá,“ pronesl zamyšleně a pokrčil rameny. Rozhodně ji neplánoval přivleknout do Ruin, aniž by ji pořádně znal, to by byl fakt pořádně blbý Alfa, ale nějakou soukromou prohlídku pouště by jí dát mohl. Třeba mu z toho ještě něco kápne. Rozešel se tedy kýženým směrem, občas se otočiv, aby zjistil, zda za ním Slípka skutečně jde.

>> Zauberwald (přes Mlžné pláně)

„No jo, drahá, život je moc nevyzpytatelnej na to, aby sis něco plánovala,“ řečnil až trochu filozoficky a zazubil se přitom. „Vážně?“ pronesl podezíravě a svraštil obočí. „Je fakt, že jako mrtvola ještě nepáchneš, ale otrhaná seš docela dost. Přežvýkal tě medvěd nebo tak?“ řekl starostlivě, ale jeho koutky cukaly pobavením, a tak bylo jasné, že o zdraví toho oškubanýho kuřete nemá ani trošičku starosti. Byla to jen z mnoha vlků tady, bezcenných, budižkničemu. Co by se tedy zaobíral? Ale stejně se nakonec rozhodl setrvat. Mohl by se vrátit do pouště, zalézt do úkrytu a vydat se na průzkum starodávného sídla, ale stejně zůstal. A ještě v týhle proklatý zimě a vánici.
„Neříkej mi, že máš ráda zimu,“ zakřenil se a zadrkotal zuby. Možná byla nositelkou magie země, které si jeho duše vážila ze všech elementů nejvíce, ale hloupá musela být dosti. Měla vůbec v hlavě něco jiného než piliny? Kdo dobrovolně skládal ódy zimě? Jestli podle někoho byla krásná, fascinující a magická, tak pro Khana byla slizká, odporná a tfuj. Vítr mu svištěl kolem uší a z jeho těla si udělal boxovací pytel. Silný vichr se očividně bavil, jak narážel svýma rukama do jeho těla a pobaveně fičel okolo, ale Zrzek se teda pobavil jen ztěží. Odfrkl si a podíval se na Slípku.

Zima byla přesně na té nejvyšší příčce věcí, které by na světě zakázal. Vlastně teda hned po strašpytlech a vlků, kteří se rozfňukali z každé pitomosti. Za tu dobu, co hustě sněžilo, sníh zahalil snad každou píď travnaté pláně. Už pomalu přestávalo pršet, ale sněžit nepřestávalo. Vločky hustě poletovaly nad Mois Grisem a vítr duněl nad hlavou. Schylovalo se k nepříjemné vánici - přesně správný čas na to, aby Khan frnknul. Nebyl sebevrah. Věděl moc dobře, co dokáže způsobit taková pouštní bouře - jenže na poušti bylo alespoň teplo. Tady mrzlo jako v mrazáku. Zamžoural kamsi do dáli a všiml si dvou pomalu se vzdalujících stínů. Byli tu cizinci, ale neviděl je ani trošku, jak se mu před očima v děsivém tanci míhaly vločky. Když však trochu pootočil hlavu na stranu, všiml si hnědé srsti. Výhled měl stále poněkud rozostřený, ale byl schopen se vydat směr ta cizinka. Vítr mu podkopával nohy, bičoval jej, jako by něco Khan provedl, a vločky se usazovaly na chlupech a pomalu se tam rozpouštěly.
„Dávám ti tak tři minuty, než zaklepeš bačkorama,“ uchechtl se na poněkud zuboženou a pohublou vlčici, když se mu konečně podařilo se dostat k její blízkosti, tak, aby si ji alespoň v rámci možností mohl prohlédnout. Inu, nebyla to v tomto nečase moc povzbudivá slova, ani přátelská na první setkání, ale to už byl Khan. Chvíli si ji prohlížel, načež se ušklíbl. „Ale moh bych tě zachránit, kdybys chtěla,“ pronesl nenuceně a pokrčil rameny. Rozhodně ji neplánoval dotáhnout do Písečných ruin jen tak zadarmo, ale... zachránit by ji mohl. Hodlal v misi Namareyští pokračovat za každou cenu. I když by musel být na chvíli krotký jako ovečka a skládat tomu oškubanému kuřeti komplimenty. Naštvaně se ohnal zubama po jedné z vloček, co provokativně tancovala těsně před jeho ksichtem. Někdo by fakt měl ten sníh zakázat.

<< Zauberwald (přes Mlžné pláně)

Vlk byl odhodlán pokračovat ve své misi. S hrdě vztyčenou hlavou kráčel krajinou, aniž by věděl, kam to vlastně jde. Rudé oči měl přimhouřené do tenké čárky a ocasem švihal ze strany na stranu. Modrou oblohu a bílé mráčky zastínila šeď, která se hrozivě rozpínala nad jeho hlavou. Šedivé mraky se na něj doširoka šklebily a ronily slzy - a nutno podotknout, že se jim muselo stát něco fakt příšerného, protože déšť byl prudký. Máčel Khanovi srst a zrzek se tak cítil jako zmoklá slípka. Spolu s dešťovými kapkami padal z oblohy sníh, který se pomalu rozpouštěl na již vytvořené peřině. Prudký vítr bičoval Khanovu tvář a nepříjemně mu kvílel kolem uší.
Zrzek byl vzteky bez sebe. Jeho mise selhala, a o tom, že bude úspěšná nyní, si nedělal iluze - ač byl přece ten nejúžasnější vlk -, protože jaká živá duše by se v takovém nečase potulovala venku, že? I on by rád zalezl někam do úkrytu a čekal, než se ten déšť, sníh a prudký vítr přežene. A že by to i mohl otočit směr úkryt Namareyských, ale na to byl až moc pyšný. Nehodlal se vzdát. Místo toho zatnul zuby a pokračoval v cestě, dokud nedošel na známou horkou travnatou pláň. I tady se na stéblech trávy třpytily drobné vločky a bylo tu chladno, nic, pro co čem by pouštní vlk prahl. Jenže Khan příliš neměl na vybranou - zima se na Mois Gris kvapem blížila a z jejích spárů již nebylo úniku. Nakonec zakotvil někde tak na půli cesty a rentgenovým pohledem sledoval malého opeřence, co jako střela svištěl vzduchem. Neměl na něj zálusk, ale bavilo jej pozorovat strach v jeho maličkých očí, jestli skončí na pekáči, nebo ne. Uchechtl se.

Přikývl a sám se otočil na patě. Sjel svého pískového společníka tázavým pohledem a zakřenil se na něj. „Tak to vypadá,“ procedil skrz zuby, „že nám potenciální člen proklouzl mezi prsty. Hlásím, že má mise Čekej a možná na někoho narazíš selhala. Nevím jak ty, ale jdu to zkusit jinde.“ Chvíli se ještě díval tím směrem, kudy odešla tříbarevná, načež se pomalu otočil zpět na Na'arashe a vzdychl. Pak pohodil hlavou a rozešel se pryč, s nadějí, že tentokrát mu potenciální člen nezdrhne. Spíš teda měl pocit, že vezme nohy na ramena, jen co začne o Namarey mluvit, ale třeba se stane zázrak, no ne? Svižným krokem se vzdaloval od srdce fialového hvězda a mířil na sever.

>> Bull meadow (přes Mlžné pláně)

„Nevíš, o co přicházíš,“ pronesl a přimhouřil rudé zraky. „Nicméně, pokud si tvé srdce žádá něco jiného, jen jdi. Vinšuju ti šťastnou cestu,“ řekl lhostejně a tiše mlaskl, načež si odfrkl. Mise Honba za členy smečky se očividně chýlila ke konci a byla dost... neúspěšná. Na'arash měl pravdu - stát tady uprostřed lesa s prastarými stromy a doufat, že jim do cesty osud připlete nějakou nebohou duši, která bude prahnout po tom, aby se stala nositelem jména jejich smečky, byla až příliš hloupá. Zhluboka se nadechl a podíval se do zelených očí ustrašené vlčice, jež konečně přestávala vypadat, jako by se dívala přímo na smrtku - Khan si totiž troufal tvrdit, že jako smrtka tak úplně nevypadá. Švihl ocasem a vyčkával, zda se ta tříbarevná zklidí z cesty, nebo si to ještě rozmyslí a bude úpěnlivě prosit, aby ji přece jen mezi ně přijal. Ušklíbl se.

„Odešel, hm,“ pronesl nezaujatě a pokrčil rameny. Možná to byl další potenciální člen, ale stejně tu teď nebyl, takže se tím příliš nezamaloval. Tiše mlaskl a podíval se na vlčici s poněkud teatrálním výrazem. „Řekněme, že jsem na menší... honbě, jen s tím rozdílem, že nehledám poklad, ale nějaký nový členy,“ vysvětlil jí, zastříhal ušima a narovnal se, aby působil autoritativně. „Takže kdybys třeba měla zájem,“ konstatoval zamyšleně, načež se vduchu pořádně seřval. Vážně se právě ptal vlčice, která se klepala jako osika jenom proto, že byl v její přítomnosti cizí vlk - dobrá, dva -, zda by se stala hrdou Namareyskou? Zbláznil se snad? Svraštil obočí a zůstal na ní viset tázavým pohledem.

Khan musel uznat, že ještě nikdy neviděl takovej uzlíček nervů, jako byla právě tříbarevná vlčice, která se před ním ustrašeně krčila. Nevypadalo to však, že by se bála jen proto, že před ní stál právě Zrzek - spíše to vypadalo, že je pro ni zcela normální se třást strachy. „Tahle část ostrovů mé smečce nepatří,“ ubezpečil ji s drobným pošklebkem a rázně přikývl. Možná se nevyjádřil dost jasně. „Není třeba se mi klidit z cesty. Nemám ve zvyku trhat hlavy, ani ocasy,“ pronesl pobaveně. Že by vyloženě lhal, se říci nedalo. Možná byl namyšlený a rád trápil nebohé duše, ale nebyl to tyran bez srdce. Možná nebyl ten jeho důležitý orgán ze zlata, ale z kamene také ne.
Švihl ocasem a prohlédl si ji. „Co tě sem vůbec přivádí, hm?“ zeptal se jí pak a zdvihl obočí.

Khan překvapeně zdvihl obočí. Ta vlčice byla možná hezká - ale nahlas by to teda rozhodně neřekl! -, ale vystrašenější než malé vlče. Její otázka ho však potěšila - kým byl? Inu, konečně se mohl představit tak, jak se měl představovat vždycky, jen k tomu tak trochu neměl smečku - Alfa. „Alfa zdejší smečky,“ odpověděl jí tedy s cukajícími koutky a prohlížel si ji. Měl takový pocit, že kdyby na ni udělal baf!, vezme nohy na ramena, jen se za ní zapráší. A i když měl nutkání své baf! opravdu uskutečnit, nakonec to zamítl - nechtěl přece vyděsit někoho, koho by si mohl zcela snadně obmotat kolem tlap a přitáhnout do smečky, no ne? Chvíli ji ještě přimhouřenýma rudýma očima pozoroval, načež kývl k pískovému. „A tohle je Beta, jen tak mimochodem,“ pronesl s nenuceným pokrčením ramen a opět ji zkoumal jako skener.

„To bych ale pak byl porouchanej Alfa, což teda nevím nevím, jestli by bylo fajn,“ uchechtl se, načež se trochu rozzářil a horlivě přikývl. „No že váháš, starý brachu! Dej tomu tak deset let a někdo se tu určitě zjeví,“ zazubil se.
Pak zavětřil. Cizí pach nebyl daleko. Vítězoslavně se na pískového usmál a napochodoval si to přímo před strakatou vlčici, která od něj byla vzdálená několik stromů - ale protože zdejší les byl hustý, trvalo mu, než se k ní prodral. S povýšeneckým, přesto svým způsobem milým výrazem (prej se nesmíte tvářit jak vrazi, když chcete verbovat armádu). „Ztracená?“ nadhodil se pozvednutým obočím při pohledu do ustrašené tváře cizinky. Nebyl si jist, zda zrovna někoho takového chce do smečky, ale kdoví - třeba by se hodila. Všechno lepší než jeden Alfa, jeden Beta a nula oveček. Tiše si odfrkl a upřeně se jí díval do zelených očí, vyčkávaje, než si to k nim přikráčí Raashi.

<< Kvetoucí louka

„Takhle o mě pochybovat, tsse,“ mlask uraženě a zazubil se. Vy jste snad někdy viděli, že by Khan nebyl miloučký jako beránek? To sotva!
Písek se pozvolna změnil v zasněženou travnatou pláň, načež se dva pouštní vlci dostali do lesa. A to by to nebyl les moisgrisský, aby nebyl speciální, že? Khan-fani se vnořil do fialového lesa. Mohutné kmeny starých stromů se tyčily do nebes a jejich spletité větve tvořily téměř nepřekonatelné bludiště. Na větvích byl jemný poprašek sněhu a na zemi tenká sněhová peřina. Zrzek věru nesnášel sníh. Nakrčil čumák a přimhouřil oči do úzké čárky. „Myslíš si, že jako Alfa můžu zakázat sníh?“ houkl na svého společníka a zasmál se. Jako vlk z pouště považoval sníh za asi tu nejhorší formu mučení - však kdo to kdy slyšel, aby se vlk z pouště brodil závějemi sněhu? Napřímil se a švihl ocasem. „Počkal bych tu. Třeba se tady nějakej zájemce o smečku zjeví,“ pronesl s pokrčením ramen a sledoval Na'arashe zkoumavým pohledem.

<< Oáza (přes Poušť)

„No, kdybys ji někde uviděl, dej mi vědět. Nejlépe dostatečně dopředu, abych se stačil obrnit proti jejím věčným kecům,“ uchechtl se. Se svojí sestrou neměl možná nejpřátelštější vztah, ale přece jenom - jeho srdce se tak trochu sevřelo. Chyběla mu.
„Já? Takovej dobrosrdečnej vlk a udělat si z někoho kopací míč?“ pronesl nevěřícně, a aby dodal svému divadýlku tu správnou atmosféru, zalapal po dechu a skoro dotčeně se na Raashiho podíval rudýma očima, v nichž poskakovaly šibalské jiskřičky.
Chvíli ještě jen tak postávali mezi jednou písečnou dunou a tak milionem dalších písečných dun, než se rozhodli jít do trochu příznivějších částí ostrovů. Otisky Khanových tlap však na horkém písku nevydržely věčně, neboť je zavál náhlý poryv větru, který písek zvířil. Khan se na chvíli rozkašlal, neb mu do krku vnikl prach, ale pak už spokojeně následoval svoji Betu - a vůbec, proč Na'arash převzal vedení?!
Jak Khan ostatně předpokládal, louka nebyla daleko. Ale možná, že by vlastně byl i rád, kdyby k ní nedošel tak brzy, protože ten teplotní šok, co vzápětí zažil, ho málem připravil o život a způsobil mu přinejmenším zástavu srdce, když ne dočista smrt - protože jako není dobrej nápad být v jednu vteřinu na sluncem rozpálené poušti a v té druhé se promenádovat někde, kde zkřehlou zemi stihla pokrýt sněhová peřina. Byl to spíš jen takový poprašek, ale stejně - kdo to jako vymyslel? Skoro vyčítavě se podíval na svého soukmenovce, načež ho bratrsky poplácal po rameni. „Musím říct, že umístění smečky jsme vybrali geniálně. Ihned rozpoznáme slabochy, protože takhle v zimě je přechod z pouště fakt o tlamu,“ uchechtl se a rozklusal se po louce dál do srdce ostrovů.

>> Zauberwald

„Něco mi říká, že zrovna Zeinab by v životě nepřipustila, že by mě už nemohla provokovat. Ale docela by mě zajímalo, kde je jí konec, ne že ne,“ uchechtl se a svraštil obočí. Možná, že by se po ní měl podívat. Už proto, že by jí měl propagovat smečku, že jo. Pochyboval sice, že by se k němu vážně přidala, ale kdyby ano, konečně by se na ni mohl právoplatně dívat skrz prsty - to on je totiž teď Alfou.
I mezi Na'arashem a jeho sourozenci to očividně skřípalo - společných věcí očividně měli více, než si Khan původně myslel.
„Ano, ty a beta,“ ušklíbl se na něj a naklonil hlavu na stranu. „Nebo se ti snad něco nelíbí?“ řekl až dotčeně a odfrkl si. „A vůbec, zahajuju misi Namareyští,“ pronesl pak se zazubením. Bylo načase na svoji stranu přitáhnout pár vlků.

>> Kvetoucí louka (přes Poušť)

Yay, nová smečka?

O tom, že se tu na Mois Grisu objeví nová smečka, už pravděpodobně víte - a co že objeví, ona tu už je! Slyšte slyšte, že dne 22.11.2020 byla Namareyská smečka oficiálně založena a je připravena nabírat členy.

V případně zájmu o členství se prosím hlaste do vzkazů či na Discordu nejlépe mé maličkosti (která narozdíl od Khana nekouše). Jen nerady bychom vymezovaly, kdo do smečky může, a kdo už ne, tudíž ano - dveře smečky jsou otevřeny všem, jen neručíme za to, že někteří jimi ještě předtím, než se otevřou, nedostanou po čumáku - ať už jste krotký beránek, nebo pravý nefalšovaný vlk, slyšte, že poušť se stane vaším novým domovem. Je však podotknout, že ani Alfa, ani Beta zrovna ti beránci nejsou, takže ano, obrňte se nervy, protože tihle dva si servítky neberou a rádi o vás řeknou, co si skutečně myslí. Ale jinak jsou fakt milí! A taky nezapomínejte, že válení se v písku a odpočívání ve stínu palem je strašně cool, takže se k nám prostě musíte přidat!

☼ ☼ ☼

HIERARCHIE
Namarey se svojí hierarchií od ostatních smeček příliš neliší. Každý nováček začíná na pozici Sigma, načež se na základě své aktivity může vyšplhat až na pozici Gammy (nebo se vesele propadnout na Omegu).

Možná jste si však všimli, že tu máme boha Slunce a boha Měsíce. Ach ano, věc, čím je tato smečka speciální. Bohem Slunce ani Měsíce se sice nestanete (ale nebrečte, všichni nemůžou být tak cool jak Khan a Raashi), ale zato vás čeká osud hvězdy. Tedy, nebudete deportováni na oblohu, to ne, to by se nám stýskalo. Ale dostanete ultra pěkné jméno nějaké hvězdičky, což se vyplatí, že jo? Seznam hvězd a vlastností, na základě nichž vám bude jedna z nich přiřazena, najdete na smečkovém webu.

FUNKCE
Zatím nemáme členy (teď to budeme my, kdo bude brečet), z čehož vyplývá, že ať už jste nadějným lovcem, moudrým učitelem či bystrým hlídačem, rádi vám vaši vysněnou funkci přidělíme. Stačí si říct.

SMEČKOVÁ HRA
Rádi se honíte za keškami? Tak přesně tohle pro vás! Dobrá, hon za keškami se konat nebude, ale zato se budete moct vydat po ostrovech a pátrat po artefaktech, což je, co si budem povídat, mnohem víc vzrušující. Říká se, že je kdysi dávno stvořili egyptští bohové - z žáru slunce, třpytu měsíce a svitu hvězd. Jestliže byli dřív něčím skutečně speciální, nyní jsou to jen obyčejné úlomky - na druhou stranu, představa, že máte nejvíce artefaktů ze všech členů smečky, je lákavá, no ne? A pokud ne, tak my vás už naučíme, jak být lakomější než Strýček Skrblík! Mimoto vám za plnění úkolů vázajících se k jednotlivým artefaktům přistane v inventáři nějaká ta odměna v podobě KŠM, rubínů, procent či tlapek. Však to znáte! Seznam artefaktů, jejich poloha a odměna, kterou z nich můžete vytěžit, na vás čeká na webu!

WEB
Už tu byl zmíněn několikrát, a stále je zahalen rouškou tajemství - ne, Khan si z vás nedělá srandu, web skutečně bude. Usilovně se na něm pracuje a již brzy bude k mání - a až bude zveřejněn, budete první, kdo se to dozvíte!

Ať vás písek všude provází (ale ne, že v něm zahučíte)!