Příspěvky uživatele

< návrat zpět

„Má ségra? Tu jsem viděl naposledy...“ odmlčel se a svraštil obočí. Kdy vlastně? Inu, bylo to již dávno, co se viděl se svojí sestrou. A nebyl si jistý, jestli ho to mrzí, nebo jestli je vlastně rád - že nemusí poslouchat její kázání o tom, jaký byl hňup, že nechal svého bratra napospas osudu. „O bratrovi mi nemluv,“ zamumlal následně. Jednak nevěděl, kde je mu konec - a že by si teď vlastně nejraději urval hlavu za to, co tehdy udělal, jak ho nechal samotného a sám vzal roha -, a navíc si nebyl úplně jist, že zrovna jeho chce ve své smečce. To už raději bude trpět třeba Wissfea, a že zrovna toho ze srdce nenáviděl.
Nad jeho nedokončenou myšlenkou se pousmál. Bál se snad Na'arash slova partneři? Bylo však pravdou, že ani Khanovi se nechtělo tu bláhovou myšlenku říct nahlas. A tak místo toho odvrátil zrak, ještě jednou si prohlédl celou poušť, tedy tu část, kam dohlédl, a pak se znovu na pískového otočil. „Jmenuju tě mojí nejvěrnější ovečkou, drahou Betou,“ pronel se zazubením a střihl ušima. Na'arash měl pravdu. Dva samci na vůdčí pozici, to by dopadlo hůř, než dva kohouti na jednom smetišti. Tiše si odfrkl.

„Můžeme hned začít,“ odvětil a pokýval hlavou. Naverbovat členy by bylo fajn, smečka o dvou vlcích byla dost k ničemu. Když už smečka, tak pořádná. Ještě by se jim konkurence smála, že jsou jak mravenečci! A to Khan věru nechtěl.
„Nechci sám sobě křivdit, ale nemám pocit, že bych se jako malý vlče učil nějakým starověkým jazykem. A jestli jo, tak jsem zrovna neposlouchal,“ uchechtl se a naklonil hlavu na stranu. Na druhou stranu, hrát si na egyptology mohou kdykoliv, zájemci o smečku věčně čekat nebudou. A vůbec, stejně by se nejdřív hodilo vykřičet do světa, kdo je pánem pouště.
„Nemáš v merku někoho, kdo by se k nám přidal?“ zkusil to se zdvihnutým obočím a švihl ocasem. Být Alfou se mu začínalo líbit. A to ještě neměl tu čest využít všech privilegií Alfy. Jako třeba bez ostychu o sobě říkat, že je prostě nejúžasnější.

„Ty? Nejúžasnější? Dovol, abych se zasmál,“ ušklíbl se a rozesmál se. Ten smích by za normálních okolností nebyl až tak strašidelný, ale tady, v hrobovém tichu, kde jediné, co bylo slyšet, byl sípavý dech a tlukot vlastních srdcí, se z toho Khanovi div nezježily chloupky na zátylku. Bylo to tu skoro až děsivé, ale zároveň... okouzlující, magické. Dýchala tu sama historie.
„Ať už to je, jak to je, doufám, že nás to ven vyvede,“ pronesl trochu pochybovačně a přimhouřil oči na runy, hieroglyfy, nebo co to vlastně bylo. Odborník na staré písmo opravdu nebyl. Nakonec nechal luštění podivných znaků luštěním a vydal se za Na'arashem. Jejich teorie byla správná - chvíli šli v temnotě a potom se opět vynořili na světle.
Zrzek pohotově přivřel oči a odvrátil hlavu od oslepujícího slunce, které ho nemilosrdně štípalo do očí. Opět ho obklopilo vedro. Byl však spokojený - teď už zbýval jen krůček k založení Namareyské smečky.
S hlavou vztyčenou k nebesům se majestátně vydal na nejvyšší dunu, co tu byla široko daleko. Počkal, než jej dojde Na'arash, a pohledem obsáhl celé své území. Jejich území. „Ať žije Namarey!“ vykřikl z plných plic. Pouštní vánek ta slova odvál na míle daleko, do všech koutů pouště a možná, že celých ostrovů. A pak táhle zavyl, aby všechno tvorstvo obeznámil, kdo je pánem pouště. Tajemství dávné historie povstalo z popela a Namareyští ovládli poušť.

Ještě pár kroků v inkoustově černé tmě a pak se někde v dáli povstalo ze země stínů světlo. Na'arash si toho očividně taky všiml, a když se přiblížili, Khan si všiml malinkatých světélkujících broučků. Nejdřív ho napadlo do nich šťouchnout tlapkou, aby jim dal náležitě vědět, komu to tu patří, ale pak si všimnul, že jsou neživí. Tedy - možná žili, ale rozhodně živě nevypadali. Světlo, které vyzařovalo z jejich křídel, však bylo vítané. Alespoň se nemusel bát, že narazí do nějakého písčitého sloupu - a že tu těch sloupů bylo. Příroda občas dokázala vytvářet skutečné divy. Tenhle svět pod pouští byl magický a dechberoucí.
A taky byl plný hádanek. Na stěnách byly podivné znaky. Ty vyšly z módy již před několika staletími, ale působili poměrně impozantně. Jen škoda, že jim ani trochu nerozuměl. Přimhouřil oči a zazubil se. „Řekl bych, že se tu píše, že jsem ten nejkrásnější vlk pod sluncem,“ pronesl Zrzek s jiskřícíma očima a obnažil zuby ve vítězoslavném úsměvu.
Další místnost už nebyla tak stísněná, skoro by i řekl, že to byla ta největší, co tu mohou najít. Opět tu byli na stěnách záříci brouci a podivné znaky, kterým Khan ve skutečnosti nerozuměl ani trošku. A pak taky kameny, které jako by hořely.
„Jo, myslím, že tohle se mi fakt líbí. Támhle je ještě pár chodbiček, ale neřek bych, že tam najdem něco extra zajímavého. Pojďme zas vystoupat na povrch a oznámit světu, že Namarey ovládla poušť.“ Pyšně se usmál a táhle zavyl. Jestli tím zavolá nějakého přerostlého pavouka... tak to bude jeho zadnici docela bolet.

Dvě rozličné teorie pískového se mu líbily. Khanovi zacukaly koutky a oči se poněkud přimhouřily. „Spíš si myslím, že by nám ta tvoje stará magie nakopala zadky a pak by nás přišla sežrat ta obří housenka,“ nechal svoji teorii spatřit světlo světa - no dobře, tady byla spíš tma, takže spíš tmu světa - a zaposlouchal se do toho hrobového ticha. Kdyby neslyšel tlukoucí srdce svého společníka, asi by si myslel, že tu nadobro osiřel. A jestli měl zemřít, protože co si budeme nalhávat, strop se mohl zřítit až nebezpečně rychle, nechtěl umřít sám. Chtěl umřít s někým, s kým se do této šlamastyky dostal.
„U ostatních smeček jsem sice nešmíroval, protože než přišla tamta bohyně, ani mě nenapadlo o nich přemýšlet, ale beztak ty jejich úkryty přímo křičí na cizince, ať se tam jdou mrknout. Tenhle je pěkně v podzemí, nikdo ho nemůže vypátrat, i kdyby se fakt snažil. Vždyť i my jsme k tomu přišli jak slepý k houslím,“ pronesl spokojeně. „Hele, už jsem se rozhodl, že se sežrat nenechám. Namarey by měla dostat příležitost vybudovat si jméno. Jsme vlci z poušte, ne nějací nýmandové ze severu (//sorry alatey a einare, já prostě musela), abychom se vzdávali.“ Jeho hlas se odrážel ode stěn a mizel kdesi v dáli.

„Skoro bych i řek,“ odmlčel se zamyšleně, „že jsme objevili trochu novej svět.“ Být objevitelem na jeho pomyslném seznamu věcí, které chtěl dokázat za svůj život, sice nebylo, ale když se naskytla tak úžasná příležitost - proč ne. Rád zkoumal nové věci, a když už mohl prozkoumat něco, co beztak neviděly žádné oči předtím (leda tak tisíce let staré mumie), bylo... skoro až děsivé.
Pomalu procházeli komplexem. Khana svíral poměrně tíživý pocit, přece jenom vlezli doslova pod písek, ale nevypadalo to, že by se to tu mělo každou chvíli zhroutit. Vlastně neviděl téměř nic, takže to nemohl posoudit, ale mohl jen doufat. „Bych i posvítil, kdybych věděl jak,“ pronesl upřímně a hlasitě vzdychl. Nikdy by neřekl, že někomu přizná, že něco neumí, ale tak trochu měl pocit, že se stejně odsud už nedostanou, takže co. Oba si to tajemství vezmou do hrobu a bude.
Když si jeho rudé oči konečně přivykly té tmě, začínal se mnohem lépe orientovat. Šli poměrně spletitými chodbami, dokud nenarazili na prostorný sál, nebo jak to vlastně nazvat. Spokojeně zamručel a přikývl. „Líbí se mi to tu. Málokdo se o tom dozví, vlastně nikdo, kdo nebude ze smečky, takže je to úplně ideální úkryt. Navíc tu není vedro, takže ideálka pro ty, co bytostně nenáviděj vedro jak... na poušti,“ zazubil se, pomalu předběhl Na'arashe a nořil se víc do hlubin celého tohohle podzemního komplexu.
„Myslíš, že nás tu něco sežere?“ houkl pobaveně po Slepém a na moment se zastavil. Líbilo se mu to tu. Ne že ne. Ale sežrat být nemusel, to zas ne.

<< Kvetoucí louka (přes Poušť)

Cesta ubíhala poměrně rychle. Svižně si razili cestu pouští, dokud se neocitli opět u oázy - už tu cestu Zrzek znal téměř nazpaměť, a být slepý, stejně by tam došel.
Začal chodit sem a tam a doširoka otevřenýma rudýma očima zkoumal terén. Občas hrábl tlapou do země s nadějí, že třeba objeví nějaké podzemní město, ale marná to snaha. Nakonec zaúpěl. Někde tady přece něco musí být - jenže kde? Střihl ušima, načež se vydal za voláním svého společníka. Na první pohled zíral jen na obyčejnou dunu, jednu z mnoha, co byly na poušti k vidění. Ale jak se zdálo, pod tou dunou se skrývalo něco víc. Skoro to vypadalo, že když se bude hodně snažit, vleze doslova pod písek, skoro jako by se vydal po stopách minulosti. Pomalu kývl. „Jdem to prozkoumat?“ nadhodil s divoce bušícím srdcem. Už viděl, jak ho tam sežere nějaký přerostlý pavouk, ale co - alespoň se bude moci ve věčných lovištích pochlubit, jak se vydal prozkoumat něco, kam vlčí tlapa jaktěživ nevkročila.

Přikývl. S Na'arashem souhlasil. Na téhle louce, alespoň tedy v její jižní části, se sice zvěř vyloženě k obědu neservírovala a jeden se musel trochu snažit, aby nějakého ušáka nalezl, ale stále lepší, než být odkázán jen na nehostinnou poušť. Vypadalo to tu poměrně pěkně, a když zaberou i část pouště, bude to obstojné území smečky. Kdekdo by si řekl, kdo by dobrovolně žil na poušti, ale Khan se tím jednoduše vracel ke svým kořenům. A pro ty, co nedovedly ocenit krásu pusté pouště, měl v rukávu eso - oázu na dosah tlapky.
„Řek bych,“ odmlčel si a pobaveně si oblízl čumák, „že pro všechny ztroskotance na zdejších ostrovech, kteří nevěděli, do čeho jiného píchnout. Protože řekni mi - kdo s alespoň pár mozkovýma buňkama by se dobrovolně přidal k nám? Já být jimi, vzal bych roha hned, protože nepatříme zrovna k milým beránkům.“ Zakřenil se a švihl ocasem. Na druhou stranu, oni dva taky zvládli táhnout za jeden provaz, i když u toho oba dva skřípali zuby, protože na vlastním těle zakoušeli tu otravnost svého nitra, svého já.
„V hlavě mám leda tak piliny,“ uculil se a napřímil. „Nicméně, nech mě přemýšlet,“ pronesl odhodlaně a mezitím se bok po boku vydal se Slepým zpátky k Oáze. Někde tam přece muselo být místečko, kde by mohli v noci složit hlavu či se schovat před sluncem, no ne?

>> Oáza (přes Poušť)

<< Oáza (přes Poušť)

Přikývl. Úkryt se zdál být jako moudrý nápad - ostatně ne, že by to Khana nenapadlo, že ano. Obzvláště v poměrně nehostinných podmínkách, co na poušti panovaly, by nějaký úkryt přišel vhod. Schovat se před dotěrným slunkem, proč ne. Teď však měli dva pouštní vlci na práci něco jiného - bylo načase zjistit, co všechno si mohou uzmout. S potutulným úšklebkem si razil cestu pouští, dokud se drsný písek nezměnil v travnatý povrch a teploty o něco klesly. Na poušti občas přes to vedro zapomněl, že se blížila zima, ale když opustil její útroby, bylo to víc než jasné.
Pomalu se otočil na Na'arashe a mírně naklonil hlavu na stranu. „Co myslíš?“ houkl, nad hlavou několik otazníčků. Poměrně se mu to tu pozdávalo, ostatně ono cokoliv lepší, než poušť. Chvíli těkal očima sem a tam, načež se rozhodl, že si to tu trochu projde a zmapuje terén. Pomalým krokem postupoval vpřed a cosi si přitom mumlal. Ze setkání s bohyní byl ještě stále zmatený, avšak jedno věděl naprosto jasně - povede smečku a zapíše se do dějin.

„Tak se mi to líbí,“ řekl potěšeně, když se Na'arash rozhodl, že mu projeví úctu letmou poklonou. Spokojeně se usmál. Vzduch byl přímo nasycen sarkasmem.
„Skvělej, neskvělej, jednou ses do týhle bryndy namočil, už se z ní nevyškrábeš,“ pohrozil mu s cukajícími koutky. Iris tyhle dva určitě nevyhledala jenom proto, že se nudila - ač bylo pravdou, že Khan měl jisté pochyby o tom, že si skutečně přerostlá vlčice uvědomuje riziko svěřit jim do tlap nějakou smečku -, a oni její přání přece splní, no ne? Kde by ho napadlo, že se bude podřizovat někomu! Ale byla to bohyně, a bohové přece nebyli hloupí. A Khan koneckonců taky ne - věděl, že bude přímo dokonalým vůdcem, i když zatím to dost skřípalo.
„Vidíš, ty fakt budeš dobrej pomocník,“ odtušil uznale a na chvíli se zamyslel. „Nam, nam, rey, rey,“ kdákal jak potrefená husa, jak se jeho mozek snažil vymyslet název pro smečku, který by nebyl terčem posměchu celých ostrovů. „Namarey,“ vykřikl najednou, aniž by si uvědomil, že huláká na celou poušť, a poměrně spokojeně přikývl, jako by chtěl sám sebe ujistit, že jeho mozek zplodil něco fakticky úžasnýho!
„Jo, tady se mi to líbí. Je tu pěkně teplo, no zároveň ne na zdechnutí,“ usoudil. Něco tomu však přece jenom chybělo - ono ne každej byl sebevrah, aby žil jen tady v poušti, byť se zdrojem příjemně chladivé vody hned před čumákem. „Možná bychom se mohli porozhlédnout trochu kolem, jestli nenarazíme na něco zajímavého,“ zamyslel se a pomalu vykročil. Naverbování členů počká - koho by tak verbovali, když ho ani nemají kam naverbovat? Pche!

>> Kvetoucí louka (přes Poušť)

„I za tuhle trošinku důvěry bys měl být rád,“ pronesl naoko naštvaně a pohodil ocasem. „No to víš, že jsem se bavil. Ale co si budem, když jsem do tebe nemohl hustit svý kecy, byla to trochu nuda,“ zazubil se a bratrsky poplácal pískového po zádech. Pak se mírně narovnal a nakrčil čumák. Přemýšlel, jestli se má smát, nebo brečet. Ta přerostlá bílá bohyně očividně vůbec nevěděla, jaký ve skutečnosti byl - tlapku na srdce, bylo pravděpodobnější, že tady na poušti začne hustě sněžit, než že se mu vlastní smečka nerozpadne, sotva ji založí. Na druhou stranu, zkusit se má všechno, no ne?
„Jsem velmi potěšen, že mi pomůžeš rád, protože kdyby ne, věř mi, že tě překecám a nakonec bys stejně musel být rád,“ uchechtl se a rozhlédl se okolo sebe. Ve smečce možná vyrůstal, ale nikdy se příliš nezajímal o to, jak držela pohromadě. Prostě to tak bylo a jemu bylo jedno, proč. A že se mu to teď pěkně vymstilo. Kde by asi tak měl začít? Svraštil obočí a trochu zoufale se podívat na svého společníka. „Moje královská hlavinka mi říká,“ pronesl s pobaveným úškebkem, „že tohle místo je na smečku tak moc špatný, až se mi líbí.“ Ještě jednou přejel nekonečnou poušť očima a nakonec se pohledem zastavil na Na'arashovi. Třeba bude mít v rukávu nějaká esa, no ne?

„Ani přeludy však nedokážou oklamat moji velkolepost, sám to moc dobře víš,“ zasmál se a přimhouřil oči. „No,“ odmlčel se se svraštělým obočím a mírně naklonil hlavu na stranu. „Jisté pochyby bych i měl,“ pronesl tajemně a dloubl do pískového ramenem. Shodou okolností tím, do kterého ho předtím kouslo to krvelačné monstrum Áres - aniž by si to uvědomil. Bolest, která však ramenem projela hned vzápětí, mu projasnila mysl. Vztekle zasyčel a vzdychl. Ubožák jeden.
Na'arashova historka zrovna eskalovala, když se ze svého obláčku na zem snesla přerostlá koule bílých chlupů. Zrzek už chtěl začít nadávat a poslat tu přerostlou bílou vlčici do míst, kam slunce nesvítí, protože co si dovolovala jen tak narušit jejich konverzaci, ale přítomnost samotné bohyně mu to nedovolila. Podvědomě cítil, že zrovna teď by se měl chovat jako krotká ovečka - aby na něj mohl být i Áres hrdý, když si furt stěžoval, že není dostatečně vycvičenej pro chůzi na vodítku.
Domluvila stejně rychle, jako se zjevila, a už byla zpátky tam někde na obláčku. Khan překvapeně otočil hlavu. Nepřišlo mu, že by ho slunko a dehydratace omámily natolik, aby si jeho mozek začínal vymýšlet kdejaké podivnosti. Očividně to však nebyl výplod jeho bujné fantazie - pískový viděl a slyšel to samé. „Možná měla pravdu, hm?“ konstatoval zamyšleně. „Sice silně pochybuju o tom, že zrovna ty bys mohl bejt vůdce, ale já si korunu klidně na svoji hlavu nasadím,“ řekl pobaveně, koutky mu jen cukaly.

Jejich rozhovor se jako vždy nesl v duchu ironie. Plný úšklebků a posměšných grimas, jak jinak - když se setkají dva pouštní vlci podobné nátury, nic jiného se ani nedá očekávat. „Bych upřímně řek,“ odmlčel se s dalším zazubením, „že seš zvíře z masa a kostí, takže jen přelud nebudeš.“ Potutulně se usmál a švihl ocasem ze strany na stranu. „Jsem si jako myslel, že jsem tě tam v horách viděl naposledy. Moc naděje jsem ti totiž nedával,“ pronesl zamyšleně a zdvihl obočí. Že si jeho starý brach při sestupu ze strmých hor nenatluče tlamu, fakt nečekal. Bylo to však asi poměrně příjemné zjištění, no ne?
„Co je tobě?“ zahučel a vyplázl na pískového jazyk. „Občas prostě zavřu tlamu a mlčim, problém?“ zahartusil, načež trhl hlavou směrem k blízké palmě. Stín, jenž byl díky ní zplozen, přímo vybízel, aby se schoval v jeho náruči. Pomalu se tedy rozklusal tím směrem. „A cos vůbec zažil? Když o tobě nebylo slyšet takovou dobu, chci aspoň ňáký kruťácký historky,“ vybídl jej a střihl ušima. Poslouchal.

V dáli se mihla šmouha. Kdekdo by řekl, že to byl přelud - ono pravda, Slepec se v poušti tak trochu ztrácel -, ale jeho pach, jenž zrzka udeřil hned nato, ho utvrdil v tom, že ho zrak ještě nešálí. Když se k němu vlk přiblížil a zašklebil se na něj, Khan mu jeho přátelskost oplatil stejným výrazem ve tváři. „Rád tě zas vidím, starý brachu. Už jsem si říkal, jestlis nezaklepal bačkorama, poslyš,“ přivítal jej se zazubením a prohlédl si jej od hlavy až k patě. Zase musel čelit pravdě. Té kruté pravdě, když stál tváří tvář svému bratru - pravdě, kdy srdce divoce tlouklo a dech si asi hrál na závod s nejrychlejším běžcem světa či co. Jako by se kolem něj rozprostřela mlha a zatemnila mu mozek. Nechápal, nerozuměl, ale snažil se porozumět. Ten vlk pro něj byl jednou velkou záhadou, kterou si usilovně přál rozluštit. Skoro by snad i řekl, že z nenáviděného ubožáka se pro něj stal něčím trochu víc - možná i víc, než jen spojencem. Ten pocit však s rázným zakroucením hlavy pohřbil hlubo v sobě. Jeho rudé oči těkaly ze strany na stranu.

<< Poušt

Tlapku na srdce - to rameno bolelo. Nepříjemně v něm tepalo. Zrzek si dokonce říkal, co bude dělat, až třeba přijde o nohu, když už i drobné zranění bylo zatraceně au. Na jednu stranu si říkal, že ty stopy po otiscích Áresových ostrých zubů cítí jen sotva, na druhou stranu měl pocit, že se mu tam neustále nemilosrdně zarývají. S přimhouřenýma rudýma očima si razil cestu věčným pískem, dokud v dáli nespatřil vzrostlé palmy, jež lemovaly oázu. Oázu, která se blyštila v pozdně večerním slunci jako tisíce démantů. Spokojeně se doplížil až k ní, načež se sklonil k té průzračné vodě a začal pít. Hrdlo se mu jen tetelilo blahem, když okusilo tu chladivou osvěžující vodu. Spokojeně přivřel oči a rozvalil se na horký písek. Pocit domova jej uklidňoval a dokonce zmírňoval i tu bolest.