Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Duny

Vidina opětovné svobody v zrzkovi zažehla plamínek štěstí. V očích mu jen zajiskřilo. Spokojeně zabručel, načež překvapeně svraštil obočí - dosud teplý vzduch se náhle ochladil. Rudý pohled Khan zabořil na Árese, který očividně měl tu náhlou změnu teploty na svědomí - očividně byl větším mistrem magie, než si předtím zrzek myslel.
Písek střídal další písek, písečná duna střídala další písečnou dunu. Nudnou neustále se opakující scenérii však brzy vystřídala o něco příjemější - hnědý vlček se najednou zastavil a nechal konec liány, který dosud třímal v tlamě, spadnout na zem. To už si Khan samozřejmě myslel, že bude volný, ale běda. Pak ten nestyda nechal vyrašit z Khanova obojku liánu číslo dvě a obě se pak zapustily do země a obtočily se mu okolo nohou. Cukl sebou. Marně.
„Opovaž se, ty bídáku! Okamžitě mě pusť, nebo ti vypráším kožich, jen co se odsud dostanu. A věř mi, volnej budu mrknutím oka a podám si tě. Já si tě podám!“ rozvřískal se jako podrážděná kočka a prskal všude kolem sebe. Jeho prskání však přerušilo skoro bolestivé vyjeknutí, když se vlček zakousl do jeho ramene. Pár drobných kapiček krve zbarvilo zemi zahalenou pískem.
Neschopen slova se oněměle díval na vlkovo mohutné tělo, jak mizí za obzorem. Vztekle zavrčel a škubl sebou. V rameni to trochu tepalo, ale nic, co by jej mělo rozhodit a odradit od pokusu o útěk. Trhl sebou znovu a liány trochu zapraskaly. A znovu a znovu, dokud se neroztrhly. Dalo mu to poměrně zabrat, protože ty liány byly přece jenom pevné, ale ne dost pevné na to, aby dokázaly vzdorovat Khanovu hněvu. S vítězoslavným úsměvem odhodil ty cáry na stranu, spokojeně si oblízl čumák a odpelášil pryč. Dřív, než se to monstrum vrátí.

>> Oáza

<< Most (přes Temný les)

Dál už na Árese nijak nereagoval. Jen jako krotká ovečka cupital těsně za jeho zadkem - fakt se snažil se na něj nelepit jako klíště, ale fakt, že liána, již třímal Áres v tlamě a jejíž druhý konec měl Khan obmotaný kolem krku, mu to moc nezlehčoval. Občas cosi nepěkného zabručel, nic, co by měla slyšet ještě nezkažená vlčata, a tak to raději nechejme vycenzurované. Pro případ, že by tu nějaká špehovala, no ne? Sem tam nakopl nějaký ten kamínek, co se mu připletl do cesty, no jinak šel jako poměrně vycvičený pejsek - nebo krotká ovečka, nazvěte si to, jak jen chcete.
Zatímco hnědý vlček se na poušť moc netvářil, Khan si ten pohled na nekonečný písek užíval. Spokojeně přimhouřil oči a na vlčka se zazubil. Ba co - on se mu vysmíval do ksichtu, že nebyl uzpůsoben životu v poušti a beztak se tu každou chvíli rozteče jako zmrzlina v parném létě. Bylo tu totiž příšerné vedro, o tom žádná. Ale to horko spalující útroby se zrzkovi líbilo. Bylo to skoro jako doma.

>> Poušť

<< Luka (přes Les u Mostu)

„Zatím mě vedeš na vodítku. Dočkej jako husa klasu a budeš to ty, kdo se bude plazit těsně za mojí zadnicí,“ uchechtl se a obnažil zuby v potutulném úsměvu. Ještě tedy tak úplně nevěděl, jak to provede, protože holt musel uznat, že to Áres tu byl ten, kdo měl navrch, ale nějak to přece provést musí. Nějak to přece půjde! Nebo snad ani ne?
„Ale ale,“ mlaskl pobaveně. „Nedělej se. Je mi úplně jasný, žes chtěl, abych sletěl na tlamu,“ procedil skrz zuby a otráveně zavrčel. Nejraději by vzal nohy na ramena, ale problém byl v tom, že kdyby tak udělal, liánové vodítko by ho hodně rychle zastavilo.
Veškerý smích ho však přešel, co se doplazili k vratkému mostu. Abychom se snad nepochopili špatně - Zrzek se rozhodně nebál, to ne, odvahy byl plný, ale přece jenom, jedna věc byla kráčet přes nestabilní post za normálních okolností, a druhá za těchto okolností. Áres sice jednotlivé laťky přeskakoval jako baletka, ale pro Khana, který byl jednak o dost neohrabanější, a druhak byl přivázán k vodítku a s každým Áresovým škubnutím to s ním nepříjemně škublo taky, se pohyboval jak slon v porcelánu. Věru se snažil přeskakovat všecičky ty laťky elegantně, snažil se, aby mu noha nesjela do prázdna či aby pod ním nějaká laťka nepraskla, ale stálo ho to příšerné úsilí. A taky měl co dělat, aby svého páníčka nezaškrtil za jeho geniální nápad. S hlasitým vzdychnutím konečně překročil poslední laťku.

>> Duny (přes Temný les)

<< Nerovy vodopády (přes Křišťálové jezero)

Při poznámce ohledně svých očí sebou poněkud trhl. Vylekal se, že ho zase ten starej podivín se svým rachtajícím vozíčkem přeměnil jako tehda, co se mihnul na Spáleništi. Nemyslel si však, že by ho v poslední době někde potkal, byť že by uviděl jeden jeho šedivý chlup, a tak se to nezdálo jako pravděpodobné. Co se tedy Áresovi na jeho očích nelíbilo? S úlevou si oddechl, když zjistil, že se hnědý vlček ptal jen proto, že jimi tolik poulel. Khan na to mávl tlapkou a obnažil zuby v nepřátelském úsměvu. Když už nemůže zdrhnout, tak bude poulet očima jak se mu zlíbí, a nikdo a nic mu v tom nezabrání!
„Vsadíme se?“ uculil se na něj a v hlavě si už spřádal zlověstné plány. Už úplně viděl, jak toho holomka máchá v ledově studené vodě. A jak se na něj pak se smíchem dívá, jak z něj crčí vody a vypadá jak zmoklá slípka. Potutulně se ušklíbl. Možná byl asi o hlavu menší, ale byl rozhodně mazanější - mazaný jak liška.
Na krku, kolem něhož se stále obtáčelo liánové vodítko, ucítil tlak. Automaticky zabrzdil, ale škoda již byla napáchána - zavrávoral a chvíli balancoval jako nějaká káča, načež konečně našel ztracený balanc. Vyplázl na hnědého vlčka jazyk a spokojeně pokračoval v cestě. „Myslel sis, že ani neumím chodit. A vidíš, ten tvůj nemilý pokus, abych si nadřel čumák, tak trochu nevyšel. Asi si moc věříš,“ houkl po něm suše a dvakrát švihl ocasem. Jen škoda, že šel za Áresem, nikoliv předtím, to by ho totiž pěkně propleskl! Zamručel jako medvěd a s nakrčeným nosem si razil cestu dál a dál.

>> Most (přes Les u Mostu)

<< Katakomby

Jako poslušný pejsek kráčel za Áresem. Občas procedil skrz zuby nějakou neidentifikovatelnou snůžkou slov, beztak veskrze sprostých, jindy hlasitě vzdychl, ale vesměs měl tlamu zavřenou a jen divoce těkajícíma rudýma očima pozoroval okolí. Ač pravda, že v temné chodbě, byť osvětlené Áresovou neviditelnou lampičkou, nebylo nic moc k vidění.
„I kdybys mě utopil, přísahám, že bych vstal z mrtvých a utopil tě nazpět. Upozorňuju tě,“ zahřímal s vyplazeným jazykem, „že mi nikdo nezkřiví ani chlup. Natož takovej ňouma jako ty.“ Další protočení panenek. Si je fakt každou chvíli dočista vykroutí!
Když konečně vylezli z katakomb, zhluboka se nadechl. Místo zatuchlého vzduchu čerstvý vzduch v plicích byl příjemnou změnou. Díky poprchávání byl navíc pročíštěný a o to více si užíval každý moment, co proudil do jeho plic. Cítil se jak v sedmém nebi. Veškeré jeho iluze však zbořil fakt, že si zas a znovu uvědomil, že si s hnědým vlčkem hrají na psa a jeho páníčka. Zahartusil a zacvakal zuby. Jeho poznámku o tom, že není moc upovídaný přešel mlčky, čímž mu snad dal jasnou odpověď. Místo slov raději přidal do kroku, proběhl skrz vodopád, co vřískal jako pavián, a hnal se směr rozlehlá planila, již měli na dosah tlapy.

>> Luka (přes Křišťálové jezero)

<< Rokle

Po celou cestu mlčel. Kolikrát měl chuť vpálit vlkovi do obličeje nějakou kousavou poznámku, protestovat, syčet jako had a kopat kolem sebe nohama jako vzteklé dítě, ale kdykoliv mu to jen přišlo na mysl, uvědomil si, že by zbytečně plýtval energii. Holt se musel smířit s tím, že to Áres byl tím vůdcem a on jeho poskokem. Nelíbilo se mu to, pranic se mu to nelíbilo, ale racionální polovina jeho mozku mu říkala, že má držet hubu a krok. Očima zapoulel nejméně tolikrát, že se fakt divil, že mu nestihly vypadnout z důků.
Když se prodraly houštím ve vyschlém jezeře a vlezli do útrob zatuchlé, temné chodby, musel uznat, že jeho společník přece jenom nebyl takové jelito, za jaké ho považoval. Bůhví, odkud se ta žár vzala, Khan by totiž byl přísahal, že zářila přímo z Áresova nitra, ale důležité bylo, že viděl na cestu před sebou a nemusel se bát, že si o něco urazí hlavu. Nebo že ho nějakej pavouk zastihne nepřipraveného a jeho nechutné tlusté nožky se mu nalepí na ksicht. A že to by věru nechtěl!
Nevěděl, jestli byl na výslechu, ale podle všeho i jo. Zdvihl obočí a zachraptěl: „Jsem svobodnej, zcela bez závazků, partnerku nechci, děcka taky ne,“ utrousil. Při jeho otázce se v něm však cosi probudilo. Vzpomněl si na Na'arashe. Skoro aby si přál, aby byl jeho partnerem. Tu bláhovou a podivnou myšlenku však pohotově vyhnal z hlavy jejím prudkým zatřesením a nepřítomně odkopl kus odrolené zdi pod sebou. „Smečku nemám (//ale budu mít!),“ pokračoval dále, a že se sám divil, že mu ty otázky trpí. „Plavání? Pche, jak tě zrovna to napadlo?“ pronesl poměrně překvapeně a mírně nakloni hlavu na stranu. Nebyl přece žádná ryba, aby plaval!

>> Nerovy vodopády

Na jeho další povedenou přezdívku už nereagoval. Nejraději by mu za to minimálně urval hlavu a udělal si z ní fotbalový míč, jak byl načuřenej, ale konečně usoudil, že nemá cenu si tím lámat hlavu. Tenhle vlk byl prostě mladicky hloupý, nemohl po něm chtít, aby byla jeho slova moudrá a nikoliv... tupá jak tupý úhel
„Žula, mramor, zlato, můžeš si to strčit ty víš kam,“ vzdychl otráveně a zapoulel očima. Áres ho už přestával štvát a začínal ho spíše neskutečně nudit. Copak neměl v rukávu nějaká lepší esa? Něco, co by Khana opravdu přimělo mu začít líbat nohy? Zatím ho spíš odrazovalo být s ním v jednom vyschlým korytě, natož že by ho všude následoval jako psí ocásek - a že to nedělá vůbec nikdy! Kdyby tak jen věděl, kdo se ještě stane psím ocáskem!
Když navrhl procházku, Khan se doopravdy jako pejsek poslušně přestal škubat, a jakmile liány opět zalezly do hlubin nejhlubinatějších, spokojeně vykročil vpřed. Tlapu však nestihl položit na zem, když se mu liána pro změnu obmotala kolem krku. Konečně naštvaně položil tlapu dolů a prudce trhl hlavou. Ani takhle liána nevypadala dostatečně shovívavě na to, aby ho pustila. Ještě chvíli se vzpíral, načež pochopil, že to nemá cenu. Tenhle vlk nad ním jednoduše vyhrál. Otráveně se na něj zahleděl. „No jo furt,“ zabručel, neb kolem krku ucítil nepříjemný tlak, jak Áres škubal za liánové vodítko. Ještě nevěděl, jak se z téhle šlamastyky dostane, ale co věděl jistě, bylo, že se nenechá takhle urážet dlouho. Při první příležitosti frnkne jako pták. Zatím však musel poslušně kráčet za Áresovým zadkem.

>> Katakomby

Zaskřípal zuby, až měl pocit, že se mu dočista rozpadnou v prach, jak jimi o sebe dřel. Snažil se zachovat chladnou hlavu, udržet si kamenný výraz, ale vlkova slova v něm probouzela vztek. Skoro jako by v něm najednou vybuchla sopka a horké magma se dostalo na povrch. A teď hodlalo zaútočit na cokoliv, co mu přijde k cesty. „Řekneš to ještě jednou a zakroutím ti krkem, slibuju,“ zakrákoral k němu popuzeně a blýskl po něm očima. Mladý vlček si hrál s ohněm. Možná považoval Khan-faniho za roztomilého a malinkého, ale realita byla taková, že kdyby Khan-fani opravdu chtěl, musel by hnědý vlk svůj názor okamžitě přehodnotit. Až by se tomu hlupáčkovi položil celou svojí vahou na krk, asi by si svá slova hodně rychle rozmyslel. Až by žebral o kyslík, hned by přestal vidět v Zrzkovi roztomilého a malinkého.
„Dobrý srdce? Škoda, že já teda vidím jen kámen, kdepak srdce. Tyhle povídačky si vyprávěj někomu víc tupýmu,“ houkl po něm naštvaně, hned nato se však zazubil. „Já vím, že tvůj maličkatý mozeček o velikosti zrníčka písku nedovede pochopit, že někdo není stejný tele jako ty, ale věř mi, zrovna já mám k hloupému telati fakt daleko,“ uculil se a přešlápl z nohy na nohu. Už se rozešel pryč, když vtu z hlíny vyrašily liány a jako hadi se mu obmotaly kolem tlap. Trhl jimi ve snaze se z ocelového sevření lián vyprostit, ale marně. Zkusil to znovu. Selhání. „A víš, že bych tě i opustil? Fakt jakože strašně rád, nepřeju si nic jinýho,“ zahalekal a švihl ocasem. Pusť mě, ty jeden nechutnej smrdutej skunku!

Vlk měl očividně buď trochu porouchaný smysl pro humor, nebo to myslel smrtelně vážně a byl neskutečnej hrubián. Khan přimhouřil rudé oči a propálil vlčka se zlatými odznaky natolik vražedně, že se sám v ten moment docela lekl, aby se před ním jako podťatý neskácel k zemi. Zdvihl obočí a vykulil na něj psí oči. „Ale no tak, tebe se moje jméno nelíbí?“ pronesl teatrálně, v koutku se mu dokonce zablyštěla drobná slza. „Ah, co já budu s takovým jménem dělat,“ zavzdychal a prudce zalapal po dechu. Pak se ušklíbl-
„Procházce?“ houkl nedůvěřivě. Zrovna tohle místo nebylo zrovna ideální na procházky. A už vůbec ne na romantický, i když zlatý vlk nevypadal, že by tu byl s nějakou svojí drahou polovičkou, takže to asi bylo jedno. Další vlkova otázka ho přimněla se hlasitě zasmát. „A koho bych se měl bát? Snad ne myšky jako ty? Ohlodáš mě až na kost?“ vyzvídal pobaveně a koutky úst mu jen cukaly. „Nicméně, když dovolíš, měl jsem v plánu pokračovat v cestě, takže bych byl rád, kdybys mé plány neničil,“ odtušil pevným hlasem a udělal jeden krok vpřed. Nebál se ho. To rozhodně ne. Nebyl přece žádná tupá ovce, co se roztřese jako osika, jen co ji vlk oslní svým chrupem. Kdepak! Ale vážně měl naspěch. Nevěděl sice, kam spěchá, ale přítomnost tohoto namyšlence se mu věru nelíbila. Bavit se s někým jako byl právě ten hnědej vlček, takže vlastně sám se sebou, bylo pod jeho úroveň. Odprejskni! zvolal na něj ve svých myšlenkách vztekle.

Zamyšleně civěl na kámen, který předtím nakopnul, a tak když se do jeho blízkosti dostal hnědý vlk, jehož tělo křižovaly zlaté znaky podobné bleskům, chvíli trvalo, než si povšimnul jeho přítomnosti a otočil se na něj. A jakmile tak konečně učinil, shlížel na něj poměrně překvapeně. Asi nečekal, že zrovna tady, ve vyschlém korytě plném posměvačných supů, potká živou duši. Supi samozřejmě též byli živými dušemi, ale rozhodně ne vlčími. A zrovna to zvíře před ním jako vlk vypadalo.
Pokynul mu hlavou na pozdrav a střihl ušima. „Khan-fani, jméno mé,“ představil se poměrně honosným způsobem a nezaujatě si oblízl pysky. Pak mírně naklonil hlavu na stranu a pohlédl si toho vlčka od hlavy až k patě. Patrně byl o nějaký ten rok mladší než on, avšak co se výšky týkalo, oproti němu byl zrzek jak nějaký skřet. Minimálně se tedy nemohl považovat za obra. Nelibně stiskl tlamu do tenké čárky a švihl ocasem. „Co tě sem přivádí, hm?“ zeptal se ho potom, jak jinak než stále s předstíraným nezájmem, a zahleděl se kamsi do dáli. Křik supů kroužících nad jeho hlavou pomalu utichal, asi se ty obludy rozhodly stáhnout. Takže má výhružka přece jenom zabrala! pomyslil si pyšně a vítězoslavně se usmál.

<< Červená louka (přes Nejvyšší horu)

Nějaký pozorný opeřenec či jiný génius si mohl povšimnout, jak si zrzavý vlk razí cestu bujným porostem okolo hory. Příliš se v těch končinách však nezdržoval, hora se nad ním tyčila jako nějaký rozzuřený obr, a on zrovna neměl náladu lézt na obry - neexistoval tedy ani jeden důvod, proč zrovna tam zůstávat nějak dlouho. Brzy se tedy ocitl v útrobách již před staletími vyschlého koryta řeky.
Holá skaliska lemovala cestu, kudy se vydal, pod tlapkami mu praskaly suché větvičky a drolil se písek. Slabý vánek mu čechral srst a déšť pomalu nabíral na síle. Dle Khanových prognóz - a že věřte, že tenhle zrzek je zajisté rozeným meteorologem -, to však nevypadalo tak, že by se mělo nějak zvlášť rozpršet. Jako zmoklá slepice tedy neskončí. A když už jsme tak hezky u těch ptáků... nad jeho hlavou zlověstně kroužili supi. Řeci jejich kmene nerozuměl, ale jeho mozek vnímal jejich pokřikování jako nadávky. Beztak se mu smáli, že kulhal. V poslední době bylo jeho kulhání patrnější než kdy dřív. Vztekle probodl ty posměváčky pohledem a zuby mu jen zaskřípaly. Však já vám ukážu! Vyškubu vám všechno peří! Rozzuřeně nakopl kamínek před sebou a rozmáchl se přední tlapou směrem k obloze, jako by si vážně myslel, že se vznese vzhůru a bude moct všechny ty vysmátý ptáky pochytat. Marně. Hlasitě vzdychl a zakoulel očima.

Než se probudil, cítil vůni máků. Jen takovou letmou stopu, skoro jako by vlastně ani neexistovala a jen si ji představoval. Víčka měl pevně přimknutá k sobě, avšak bylo znát, že ze světa mrtvých se vrátil i se svojí ztracenou duší, nikoliv jen jako prázdná schránka - žil. Dýchal. V uších mu ještě stále zvonil ten děsivý smích podivné vlčice, když konečně začal přicházet k sobě. Nejdříve otevřel jedno oko, pak druhé, načež se líně převalil na bok a zmateně se rozhlédl kolem sebe. Byl zmaten, snad ještě nikdy nerozuměl událostem natolik, jako v tento moment. V hlavě jako by se mu usadila mlha. Vzpomínka na noční můru - tedy si minimálně myslel, že to byla jen prapodivná noční můra - v něm divoce tepala. Skoro jako by se mu snažila říci, že to nebyl jen děsivý sen. On však to volání, ten tichoučký hlásek uvnitř svého nitra, jež mu našeptával, že to nebylo jen poblouznění mysli. Silnější hlásek jej však vytrvale přesvědčoval o tom, že jen má až příliš bujnou fantazii. Pohodil hlavou a ještě stále poněkud malátně a zmateně se postavil na všechny čtyři. Slunečníka nebylo nikde k vidění, a zrovna o tomhle béžovém vlku věděl moc dobře, že není žádným přeludem. Nicméně teď se stejně rozplynul jako pára nad hrncem, a vzhledem k tomu, že pro Khana nebyl nikterak důležitý, neměl potřebu se ho pokoušet najít. Jednoduše se rozešel po travnaté louce a přimhouřenýma rudýma očima pozoroval, jak se mu do srti vpíjí drobné kapičky deště. Bylo to poměrně příjemné osvěžení, ale nic to neměnilo na tom, že liják by s otevřenou náručí rozhodně neuvítal. Jestli se ty mraky roztrhnou, že začnou bulet, jak kdyby jim někdo oznámil srst blízkého, osobně je přijde zamordovat. Potutulně se ušklíbil.

>> Rokle (přes Nejvyšší horu)

Tanec mrtvých - Khan + Pollux
2

Byl jako v transu. Jediné, co viděl, bylo v dáli se mihotající světýlko, jediné, co slyšel, byl šepot. A zrychlený dech a divoký tlukot vlastního srdce. Šel poměrně rychle. Neměl však pocit, že ho nesou vlastní nohy. Jakoby je najednou necítil, jakoby se z něj stal duch, který levituje nad zemí. Co však cítil zřetelně, bylo, jak se mu lepkavá hlína lepí na tlapy. Fuj! Celá ta situace byla vskutku podivná. Na jednu stranu cítil hřejivé teplo, na druhou stranu jej obestíral chlad. A leč by to nikdy nepřiznal nahlas, měl strach. Měl strach a netušil, kdy tohle skončí. A to se toho zatím příliš nestalo, no ne? Jen podivnej pád do nicoty. Nasucho polkl a rozhlédl se kolem. Chyba. Neviděl nic jiného než tmu, pomineme-li to neodbytné světýlko. A když jsme u toho světýlka... jakmile mu byl zase o pár kroků blíže, přimhouřil oči a všiml si rýsující se siluety. Jeho srdce vydechalo úder. Něco mu říkalo, že vlčice, jíž silueta patřila, již nebyla živou, nýbrž jen mrtvou skořápkou v rádoby živém těle. S tázavým pohledem se zadíval na Polluxe, a pak svůj pohled zase otočil na ni. „Duše? Proč bysme jako měli ztratit duše?“ odsekl jí pobaveně a zdvihl obočí. „Tady můj kámoš je možná docela hloupej, ale nemyslím si, že by byl schopen ztratit i duši. Natož já. To jsi o mně ještě neslyšela? Já, dokonalý to vlk, a něco ztratit? Pche!“ Khan-fani by se pravděpodobně měl začít modlit k těm svým egyptským bohům, jestli nechtěl přijít k úhoně; protože to, že vlčice byla mrtvá, nemuselo nutně znamenat, že by mu nebyla schopna prokousnout hrdlo. „A vůbec, ten tvůj smích mi už začíná lézt krkem,“ ulevil si a hlasitě secvakl čelisti. To se však nedalo říct o vábivém šepotu, jež ho naopak uklidňoval.
Inu, nakonec se rozhodl se, že s vlčicí nebude trávit svůj drahocenný čas i nadále, a nechal ji tak samotnou, jen se za ním zaprášilo. To už byl přímo u zdroje světla. Naklonil hlavu na stranu. Mohl tomu věřit? Mohl věřit, že když bude následovat světlo, dostane se ven? Tak lehké věci v životě nebývají, no ne? „Co myslíš, Polluxi. Kudy půjdeme?“ zvolal na svého béžového společníka. Těžko říct, zda ho vůbec slyše, beztak brečel někde v koutě nad tím, jak moc je to tu strašidelné. Pak neklidně přešlápl na nohu a hlasitě vzdychl. A to to měla být jen příjemná procházka po louce plné máků...

Tanec mrtvých - Khan + Pollux
1

Tma ho obestřela jako mlha. Bylo poměrně těžké za takové situace pátrat po béžovém vlku, avšak nemožné téže ne. A hle! Támhle se mihl jeho stín, a pak už si Khan povšimnul i jeho srsti. Jeho nadšení přešel jen s pokrčením rameny, a otočil se. Pocit, že tu není jen on a ten béžový, jej přímo drtil. A pak se někde v dáli zablyštěly cizí oči.
Co bylo potom, si nepamatoval. Když opět přišel k sobě, ležel na studené zemi. Víčka měl pevně přimknutá k sobě, ale nebyl si zcela jist, že je tomu právě tak - co když měl oči otevřené, ale neviděl nic jiného než černotu, neboť oslepl? Možné bylo všechno. Neklidně sebou škubl a uši přitiskl pevně k temeni hlavy, když jeho celým tělem projel hlasitý, děsivý smích. Bylo to až bolestivé. Horší, než kdyby mu někdo drtil každičkou kost v těle. Dech měl zrychlený. Srdce mu bušilo jako zvon, že snad musel být jeho tlukot slyšet až na druhém konci ostrova. A když jej jako pavučina obalilo kýžené ticho, v žaludku jej svíral nepříjemný pocit, že tohle byla jen předzvěst něčeho mnohem děsivějšího. Že tohle nebyl konec.
Probudil se. Znovu. To teď budu jako neustále upadat do spánku a zase se probouzet? zaskřípal zuby. A pak jej polil nepříjemný pocit, že všechen obsah svého žaludku skončí na podlaze. Smrad, který se linul bůhví odkud - a že možná ani nechtěl vědět, co zapříčinilo takový puch -, ho doslova týral. Kdykoliv se nadechl, jako by do plic nenasál blahodárný kyslík, nýbrž jen ten příšerný zápach. A když už si věru myslel, že se z toho dočista zblázní, k jeho uším dolehl šepot. Příjemný šepot, jež ho přímo okouzlil. Byl jako siréna vábící mořeplavce. Mořeplavce, kteří pak v náručích sirén odešli na onen svět a zaplatili za svoji touhu. A i přes to se zvedl a jako v tranzu kráčel směrem onoho šepotu, který jakoby se zhmotnil do malého světýlka někde v té nekončící temnotě. Paprsek světa ho svými tanečními kreacemi téměř nutil jít za ním. Nešlo mu odolat.

<< Sněžné Tesáky (skrz portál)

Když jej portál poměrně nešetrným způsobem vhodil doprostřed louky s mrtvými vlčími máky, naštvaně zacvakal zuby. Měl rád adrenalin, to ano, ale co to bylo za móresy, aby si s ním příroda pohrávala jako s loutkou? Co si o sobě ten vítr myslel? Jen tak ho přenést z vrcholků hor na louku? Hlava se Zrzkovi ještě stále motala a žaludek se mu ještě párkrát zhoupnul, než se konečně uklidnil. Možná byl ještě mladý, ale na teleportování ze z bodu A do bodu B opravdu nebyl stavěný. Trochu vrávoravě udělal krok vpřed a rozhlédl se kolem sebe. Kde jen byl Slunečník? Nikde jej neviděl. Ať zíral, kam zíral, po slunečním vlkovi nebylo ani památky. Naklonil hlavu na stranu a uchechtl se. „Bál ses snad opět zakusit sílu portálu?“ zvolal posměšně do prázdna. Po vlkovi stále nebyly ani památky. Hlasitě vzdychl a ještě jednou se porozhlédl okolo sebe. Bylo mu vlastně fuk, jestli se ten podivín objeví, nebo ne, ale svým způsobem doufal, že ho neviděl naposledy. Slunečník byl hlupákem, a to si Khan nemohl nechat ujít - urážet jej pak bylo mnohem jednodušší.