Příspěvky uživatele

< návrat zpět

VYHODNOCENÍ VÝPLAT - ŘÍJEN

Cerum: 15 kšm, 1 %
Neith: 10 kšm, 1 %

Pěkný večer, moji pouštní přátelé! :> Budiž pochváleni všichni, kdo se zúčastnili smečkového srazu, i ti, kteří sice nedorazili, ale minimálně vyjádřili svoji snahu mezi námi být! Doufam, že jste se pěkně poznali, víc jste si uvědomili, že je Khan ovád a tak dále.

Jméno vlka:
Počet postů:
Postavení:
Povýšení: (Jestliže jste byli v tomto měsíci povýšeni a máte to odehráno, napište to zde, ať dostanete jednorázovou odměnu!) -> Povýšení ze sigmy na kappu
Funkce: Kdo se účastnil srazu, má nově funkci, prosím napište mi ji sem, ať rovnou požádám o zapsání!
Aktivita pro smečku:
Krátké shrnutí (i rychlohry):

O výplaty si pište do 10. 12.

Khan spokojeně pozoroval to, co viděl před sebou. Žádná mrtvá smečka, v níž se při troše štěstí dá narazit na škorpióna nebo hada. Plno vlků – a pak že není dobrým Pouštním králem! Ušklíbl se a všechny přítomné přejel pohledem, zjišťuje jejich reakci na nově přidělené funkce. Vypadalo to, že jsou všichni, více či méně, spokojení, a tak si sám pro sebe spokojeně zamručel. Střelil krátkým pohledem po Tanie. „Tak to rád o tvých VELICE bohatých zkušenostech slyším, Tanio. Doufám, že budou ku prospěchu a nakonec tě nenajdeme se válet někde u oázy,“ pověděl jí s pokrčením ramen. Chvíli tam jen stál a nakonec se slova ujal Cerum. Khan trochu poodstoupil, aby na něj všichni viděli, ale protože se u toho tvářil, jako by spolknul veškerou moudrost světa, nedalo se nepoznat, kdo tu ještě pořád vládne. Nebo si alespoň myslí, že je onen velkolepý Pouštní král.
Informace, kterou Cerum sdělil, Khana... znepokojila. Byl možná hlupák a měl velké ego, ovšem nová nemoc? To ani jemu neznělo jako něco banálního. „Jestli se pokoušíš zastrašit nováčky, Cerume, tak bych ti radil toho nechat,“ podotkl nejprve, nato ale zvážněl. „A jestli na ostrovy skutečně přišlo něco, co je nakažlivé, potom apeluji na všechny, aby se při jakýchkoli potíží dostavili do Ruin. Místa je tu dost, i pro nemocné. Ale ať někoho nenapadne sem tahat někoho zvenčí. Nyní dřív než kdy jindy musíme dávat pozor na to, koho pouštíme do našich řad, Namareyští.“ Jako by Khan obvykle uspořádával nějakou selekci. Však na vstup do smečky kývl skoro každému, jak už byl zoufalý.
„No nic, pánové, dámy, můžete se rozejít. Někdo nějaké dotazy?“ Už byl beztak tak na půl tlapky pryč, ale na své poměry byl ochotný se případně zastavit na menší povídání. Musel si užít toho, že konečně nemusí vést konverzaci s palmami nebo skaraby.

<< Oáza (přes Namarey)

Cesta proběhla poměrně v klidu. Nevypadalo to, že by se kdokoli ztratil, což bylo rozhodně plus – ačkoli by z opaku Khan až takové cavyky taky nedělal. Dokonce se i ukázalo, že Strix, v případě kterého neměla Neith síly říct jeho momentální lokaci, byl blíž, než Khan očekával. Brzy se připojil k ostatním. Chyběli tedy už jen tři vlci.
Jakmile slezli do úkrytu a octli se v hlavní síni, Khan si ji se spokojeným zabručením prohlédl. Bylo to na místě, dlouho tu nebyl. Naštěstí to nevypadalo, že by se za jeho nepřítomnosti skarabové rozhodli spáchat pomstu a vše vypadalo útulně. Hlavně tu bylo teplo, ale ne takové, jako bylo nad zemí. Ušklíbl se a otočil se ke členům. „Velice mě těší, že jsme se tu všichni sešli ve zdraví. Doufám, že jste dávali pozor na cestu a na staré písmo slunečních bohů na stěnách, pokud ne, přeji vám pomalou smrt v jiných částech ruin,“ začal uštěpačně, ale kupodivu později o něco zvážněl a nasadil veledůležitý výraz. „V první řadě bych všem rád představil Zubrayu,“ s tím se otočil na béžovou vlčici. „A rovnou udělal menší změny ve funkcích. Zubrayo, odteď budeš, jak už jsem ostatně jednou nastínil, poslem. Ukázalo se, že doopravdy umíš roznášet zprávy, ale očividně se nedostaly ke všem. Jdi a počkej u oázy na ostatní členy, doufám, že dorazí.“ Vlčice přikývla a vzdálila se, jistě nadšená z toho, že bude moct opozdilcům vyprávět o blížící se zkáze světa a o tom, jak je Pouštní král Khan-fani jediný, kdo ji může zastavit.
Jakmile vlčice zmizela, otočil se na Strixe. „Rozhodl jsem se ti svěřit funkci hlídače, Strixi. Pomáhat ti bude tady Zephir, nový člen smečky.“ Na oba vlky krátce kývnul. Tvářil se tak nějak chladně, ale pro jednou možná nezněl jako úplný hlupák. Ne, že by si přiznal, že někdy takhle zněl i působil!
„Jak jistě už víte,“ pronášel dále a ta lež mu jen odkapávala z hlasu, „zde přítomný Cerum je léčitelem. V případě, že budete chtít pofoukat bolístky, tedy nechoďte za mnou, ale za ním. Cerum má povolení si v jedné z vedlejších chodbiček udělat své doupě. Peisia, která se jistě ještě dostaví, je naší lovkyní. Všichni ji rozhodně poznáte, je kupodivu vyšší než já, což už samo o sobě je překvapením,“ zamumlal uraženě a div u toho rovnou něco nepodpálil.
„Tania se odteď stává bojovnicí. Máš jistě bohaté zkušenosti, že?“ zeptal se jí a zakřenil se na ni při pohledu na všechny ty jizvy. On sám byl také takhle dotrhaný, ale vyhovovalo mu, že si může sedět na vyhřívaném kameni, zatímco ostatní budou konat práci za něj. Na tu druhou stranu, nějaký hezký boj by nebyl k zahození. Ale o tom někdy jindy. Zamyslel se a pohledem se nakonec zastavil na Neith. Ačkoli s ní ve spoustě věcech nesouhlasil, musel uznat (alespoň v duchu), že na něm svým postojem udělala dojem. „Neith, tebe chci vidět na pozici diplomata. S tím se pojí informace týkající se vše členů. Pokud potkáte cizince na území, okamžitě mě o tom informujte. Zjistěte, co je zač, odkud přichází, jestli není z jiné smečky. Podezřelé jedince vykažte z území a zalarmujte naše hlídače, jimiž jsou, pro připomenutí, Zephir a Strix. Dále bych se rád zastavil na tom, co mi řekl Cerum, náš léčitel.“ Významně se odmlčel a očima vyhledal v malém uskupení vlků bílého vlka. S jeho srstí to doopravdy nebylo nic složitého. „Takže, s jakými radostnými novinkami že to přicházíš?“ pronesl a ušklíbl se. Moc mu nevěřil, že to bude až tak důležité, jak to vlk prezentoval, ale přece jenom... jistota byla jistota. Oblízl si čenich a vyčkával, co Cerum poví. Fakt, že stále nedorazil ten páreček Wuwi s Aerrav a Peisia ho ani ne tak znervózňoval, jako spíše štval. Jak jen mohli zprotivit se vůli samotného Pouštního krále!

Přikývl. Už nebylo moc, co jiného dělat. Zephir doopravdy nevypadal nadšeně z představy, že by ve smečce dělal průzkumníka nebo lovce, a protože konec konců bylo Khanovým cílem si členy udržet, ne je odrazovat, nezbývalo mu nic jiného, než se s tím smířit. Ostatně byly na řadě mnohem důležitější věci. „Úkryt Namarey se nachází u oázy, vleze se do něj hned u první duny. Potom ti ji ukážu,“ štěkl mírně rozladěně. Mělo své důvody, proč svolal smečkový sraz. Nebude přece chodit sem a tam, jenom aby každému dal privátní prohlídku Písečných ruin.
Skoro ani nedoufal, že by jeho vytí skutečně svolalo členy – ne, že by pochyboval o úžasnosti svého vytí, ovšem kdoví, kolik členů ještě vlastně žilo –, ale ejhle. Jako první se tu objevila Tania a samozřejmě si neodpustila urýpané poznámky. Ušklíbl se. „Taky tě zdravím, Tanio. Jsem velice rád, že jsi tu tentokrát takhle rychle. Jeden by i řekl, že tě při cestě honili skarabové,“ odvětil pobaveně. Se svítícími skaraby měl vlastní zkušenosti a byly všechno jen ne milé.
To už se k nim připojil i Cerum. „Zdravím, Cerume. Zásadní zprávy? Skvěle. Povíš nám je, až budeme v úkrytu,“ řekl mu. Nezněl kdovíjak zaujatě, aby si náhodou o sobě bílý vlk nemyslel něco víc, než bylo nutné, ovšem... co když se skutečně jednalo o něco důležitého? Pravděpodobně by to neměl ignorovat. Ale co by se asi tak dělo?
Jako poslední dorazila Neith, nutno podotknout, že kapánek pozměněná. „Dřív, než se zeptáš, ano, všiml jsem si, že vypadáš... jinak. Takže teď se zeptám já - Strix s tebou nepřichází?“ Nikde ho neviděl, takže pravděpodobně skutečně ne. To znamenalo, že chyběli celkem čtyři vlci. Podpalovačka palem Aerrav, ničitel kokosů Wuwi, až-moc-velká Peisia a Strix. Ten naštěstí zatím od Khana neměl žádnou přezdívku. Zubraya se připojila o kousek později.
Khan se rozhlédl a zhluboka se nadechl. Nejprve se nerušeně napil vody z oázy, aby se mohl připravit na dlouhé mluvení, tolik pro něj nezvyklé, a potom spustil hřímavým hlasem: „Vítám vás na vašem prvním smečkovém srazu. Přesuneme se do úkrytu - cesta je nebezpečná, tak se snažte, ať se vůbec srazu nakonec zúčastníte. Oficálně bude začít až v Ruinách. Můžeme se pobavit o všem, co vás trápí.“ Tohle znělo jako něco, co by řekl dobrý alfa, ne? Až na to, že Zrzek byl, řekněme, špatný alfa. Znělo to spíš komicky.
Aniž by ho to jakkoli trápilo, vydal se po dlouhé době do úkrytu, očekávaje, že ho všichni budou následovat.

>> Pouštní ruiny (přes Namarey)

<< Namarey

Být průzkumníkem, na to se Zephir moc netvářil. Khan se ušklíbl. „Ale dobře, praděpodobně bys mohl být hlídačem. Jako hlídačka už nicméně figuruje Zubraya, dlouholetá členka této smečky,“ zalhal. Jediné, co na této smečce bylo dlouholeté, byla smůla a absence členů. Tiše nad tou myšlenkou zavrčel a potom přešel pohledem opět na rezavého zájemce o smečku. „Hodil by se i další lovec,“ zvažoval, aniž by věděl, že přesně takovou funkci si Zephir nepřál. Na tu druhou stranu, Peisia přece nemohla lovit všechno sama. Jestlipak něco ulovila s Cerumem, jak jsem jí říkal?
Pomalým krokem došli až k oáze. Jako vždy tu bylo prázdno a pachy byly starší. Všiml si Zubrayi, a tak k ní rychle došel. Ještě než vyrazil, otočil se na Zephira: „Počkej tu na mě. Žádné podpalování palem, jasný?“ Po předchozích zkušenostech už preventivně varoval.
„Zubrayo,” spustil dřív, než mu vlčice začala vyprávět o blížící se zkáze světa, „chci uspořádat smečkový sraz. Oběhni všechny z Namarey a řekni, ať se sem staví co nejdříve budou moct.” Vlčice přikývla a odběhla plnit své povinnosti, zatímco se Khan vrátil k Zephirovi. Až v tu chvíli mu došlo, že Zubraya jen těžko mohla svolat členy, když u poloviny nevěděla, jak vypadají. Hlasitě si povzdychl a následně ještě hlasitěji zavyl. Svolával svoji smečku, vůbec poprvé od doby, co se stal alfou.
„To bychom měli. Za nedlouho bude smečkový sraz, rovnou se tedy můžeš podívat do úkrytu a do té doby snad uvidím, co s tebou,“ shrnul Zephirovi to nejpodstatnější, co měl na srdci.

Na to, jak to Khan podal velkolepě, to cizinec, totiž Zephir, podal velmi stručně. Khan se ušklíbl, vlastně docela potěšen tím, co slyšel. Vlk byl jistě příjemnou změnou, a to hned ze dvou důvodů. Za prvé se před ním Khan nemusel naparovat jako v případě Shine z Alatey nebo Peisie, protože si byli výškově rovni a mohli si navzájem koukat do očí. Všiml si, že jedno oko má vlk zakalené. Byl snad slepý? Pokud ano, bylo pochopitelné, že mu to neříká hned. Khan taky na potkání nevyprávěl o své zraněné levé noze, ačkoli pravda, už dávno s ní neměl takové problémy a moc často ho nebolívala. Za druhé, Zephir nebyl takový milovník slov jako Cerum. Poskytl odpověď a nepotřeboval ji jakkoli rozmazávat. Khan si sám pro sebe přikývl a párkrát u toho švihnul ocasem ze strany na stranu. „To by nebylo třeba, být pořád na jednom místě. Vlastně bys mohl klidně být průzkumníkem,“ zvážil zamyšleně. Cerum byl léčitel, Peisia lovec. Zubraya hlídačka, ačkoli zrovna jí nevěřil ani nos mezi očima. Zbytek členů zatím zůstával nezařazen. Což vedlo Khana k myšlence...
„Jestli se chceš prokázat, následuj mě k Oáze. Potřebuji si zařídit nějaké věci,“ pronesl zničehonic. Když už měl smečku a v ní i členy, chtělo by to, aby se oni členové i navzájem poznali. A jak to lépe udělat, než uspořádat smečkový sraz? Zamířil k oáze, kde hodlal o srazu všechny spravit.

>> Oáza

Zrzavý vlk, už od pohledu ne tak beznadějný pleb, pokud si mohl Khan dovolit soudit dle barvy srsti odpovídající životu na poušti, ihned přešel k věci. To se Khanovi líbilo, otravovalo ho, když se mu někdo snažil vymluvit díru do hlavy. Ale na tu druhou stranu, odsaď podsaď. Mohla být smečka, kterou zmínil, ta, ze které pocházela Shine? Těžko říct, přesnou lokalitu Khan neznal, vlastně když nad tím tak přemýšlel, kromě názvu neměl žádné pořádné informace. Mohl tedy jenom hádat. „To ti to ten člen řekl správně,“ ušklíbl se a přejel cizince nepřátelským pohledem. „Ale nemůžeš si myslet, že se mi tu jen tak budeš válet v písku, potom mě poprosíš o odpuštění a tadá, staneš se... Zephirem... Namareyským. Takhle to nefunguje.“ Pokrčil rameny. Musel vzbuzovat nějakou tu autoritu, už navíc ani nebyl zoufalý, aby do smečky tahal kde koho. Líbilo se mu, že Namarey byla menší smečkou. „Nejdříve mi řekni, čím bys mohl být pro smečku úspěšný, Zephire z národu plebského. Jsi snad dobrý lovec? Všímáš si na svých cestách věcí, které by mi mohly být prospěšné?“ Naschvál neřekl prospěšné pro smečku a byl sám svojí řečí pobaven. „Nebo se snad vyznáš v bylinkách? Ovládání magií? Řekni mi,“ vyzval ho s pokynutím hlavy, a kdyby nebyl Khan blbec, i by to skoro vypadalo, že bere vlka vážně a s úctou. Jeho tělo bylo uvolněné, působil hrdě.

<< Kvetoucí louka

Khan byl ještě stále trochu přepadlý ze setkání s Shine, deltou Alateyské smečky, ale to nemínil nikomu přiznávat! Na území se tedy ani v nejmenším nevracel jako zpráskaný pes, nýbrž jako hrdý alfa, kterého nějaké nepochopení ze strany obyčejné plebky nezastraší. Jen co se jeho tlapy dotkly horkého písku, automaticky se přesunul do módu krále. Větřil a s přimhouřenýma očima se rozhlížel, jestli se tu neděly nějaké nekalosti. Neděly. Nebo snad ano? Zubraya byla pravděpodobně momentálně někde schovaná, protože ji neviděl. Že by ještě stále pila z Oázy, k níž ji před tak dlouhou dobu poslal, aby chránila palmy před nepřáteli a projevila svůj zájem být ve smečce? Kdoví. Khana ho to trápilo asi stejně jako to, že bylo teplo. Jak jen někdo mohl mít rád zimu. Do chvíle, než si všiml cizího vlka na území, si po písku jen vykračoval. Potom však zrychlil, stále však nechtěl, aby vlk nabyl dojmu, že je tak důležitý. Co však bylo důležité, se vypořádat s případnými vetřelci. Vzpomněl si na to, jak mluvil s Peisou a Cerumem ohledně metod vypořádávání se s cizinci. Vyhnat ho? Ne. Doporučit smečku? To znělo lépe. „Zdravím, jsem Khan-fani. Nacházíš se na území smečky. Opusť ji, nebo se k nám přidej.“ Tenhle slogan se mu zalíbil. Asi ho bude používat častěji, pomyslel si.

Jméno vlka:
Počet postů:
Postavení:
Povýšení: (Jestliže jste byli v tomto měsíci povýšeni a máte to odehráno, napište to zde, ať dostanete jednorázovou odměnu!) -> Povýšení ze sigmy na kappu
Funkce: Vaše již odehraná funkce / pokud funkci nemáte, napište co byste chtěli být a odehrajte to např. v rychlohře s vaší alfou!) -> lovec / chtěl bych být lovcem
Aktivita pro smečku:
Krátké shrnutí (i rychlohry)

O výplaty si pište do 10. 11.

Vlčice konečně dala Zrzkovi za pravdu, což bylo něco, na co čekal opravdu dlouho. Spokojeně se ušklíbl. „Přesně tak. Jaká to náhoda, že zrovna já ten titul alfa nosím.“ O tom, že si ho vůbec nezasloužil, raději pomlčel. Ostatně nemohl mluvit o něčem takovém, když si naprosto věřil! Byl ten nejlepší a nejdokonalejší a jmenovat alfou smečky ho už měli dávno. Když nad tím ale začal přemýšlet, bylo možná lepší, že si nějakou dobu na ostrovech odpočinul, odproštěn od veškerých povinností, protože ono kralování bylo více než vyčerpávající a psychicky velmi náročné. Každý den se dobrovolně potýkat s nýmandy ze severu, podobnými, jako byla tahle vlčice? To už stálo nejednu Khanovu buňku.
Pokrčil rameny. Netušil, čeho chce černá vlčice docílit. Tedy, tušil, hrát její hru však nehodlal. Proto na její otázku, částečně spíše možná jen poznámku o tom, že mu Pouštní král říkají jen členové jeho smečky, pouze pokrčil rameny. Ve výsledku na tom pranic nezáleželo! Následně skepticky přimhouřil oči. „Náhoda? Hmm. Tak vyřiď svému alfovi, že pokud se bude chtít stavit, rád ho v poušti uvidím. Jo a mimochodem, nemáš tak docela pravdu. Ještě pár kroků a jsi na území Namarey. To, že jsi mě potkala tady, je asi stejně pravděpodobné, jako že večer zapadne slunce. Všechno, nebo se třeba hodláš rozplakat na mém ramínku s tím, že chceš do mé smečky?“ Jako by tomu vážně věřil, se na ni intenzivně zadíval. Svůj pohled následně přemístil na v dáli se rýsující poušť. Bylo načase, aby se tam vrátil. A tak přesně tím směrem vykročil.

>> Namarey

„Abys věděla, tak mám!“ Khan to doslova vypískl, což u něj přirozeně nebylo zvykem. Hned taky někde pod srstí zčervenal nad svojí hloupostí. Nemohl ovšem popřít, že mu dělalo radost mluvit o tom, v čem je jeho smečka dobrá, aniž by musel všechny ty žvásty vymýšlet za pochodu. Namarey skutečně bylinkáře, totiž léčitele, měla. Byl jím Cerum. Za předpokladu, že už nepochopil, jak velký vůl Khan je, a i s tou dlouhonožkou Peisiou se nedal na úprk. Kdoví, co Khana ve smečce čekalo a chudinka raději ani nechtěl domýšlet!
„Jo? Že jsem se s žádnými pedanty na tituly ještě nesetkal. A dovol mi tě vyvést z omylu, Shine ze Zeleného lesa...“ Významně se odmlčel. Zdálo se mu to, nebo tu něco páchlo? Jako by snad každý les nebyl zelený! Zato pocházet z pouště, to alespoň bylo zajímavé. Tam jen tak někdo nepřežije, no ne snad? „Pouští král mi říká spousta jedinců. Skoro bych si troufal tvrdit, že to ty v tomhle případě zaostáváš.“ Pokrčil rameny, jako by mu to ve výsledku bylo jedno – kdyby bylo, tak by to nezmiňoval – a na krátký okamžik se na vlčici zadíval. Jakmile si uvědomil, že musí krk dávat moc nahoru, raději toho nechal a prostě civěl vlčici na hruď. Takhle ho svojí výškou urážet! „Vážně? Tak to ti moc děkuju, přesně něco takového jsem potřeboval slyšet!“ Byl sice hloupý, ale zas netolik. Na sarkasmus měl navíc uši jako stvořené, a tak si tónu vlčice moc dobře všimnul. A právě proto se tvářil, že to bere vážně a náramně ho to těší.
„Poslyš. Je náhoda, že jsem potkal zrovna tebe, nebo jsi mě šla cíleně hledat?“ Věci by se měly říkat na rovinu. A na to, aby to skutečně byla náhoda, bylo těch náhod až moc. Vlčice byla z Alatey. Poznala ho. Zajímala se! To nemohl nechat jen tak.

Khan vykulil oči. To bylo jeho kroutění se tak očividné? Najednou nevěděl, kam s očima. Nejraději by je totiž upřel pod sebe a vysmál se sám sobě za to, jak trapný byl. Ovšem takovou radost přece Pouštní král nemůže obyčejné plebce udělat! Proto na ni zůstal upřeně zírat. „Šalvěj, rozmarýn,“ zopakoval hlasitě. „Já blechy samozřejmě nemám, ale kdo ví, třeba se to bude někdy hodit. Každé znalosti jsou pro smečku důležité.“ Horlivě pokýval hlavou, aby vlčici ubezpečil, že je jeho smečka skutečně tak famózní, jak se o ní (snad) vykládalo. Nebo alespoň jak jsi ji maloval sám Khan.
Vlčice se představila postavením a názvem smečky, z níž pocházela. Značně se mu ulevilo, že se nejedná o Daénskou, to by pravděpodobně jeho nálada okamžitě spadla k bodu mrazu. Pokud tam ještě nebyla, toť otázka. „Oficiální titul? Kdo v tomhle světě hraje na oficiální tituly? Byl jsem zvolen bohyní Iris, abych vedl smečku v poušti!“ chvástal se se smíchem. Bohové, to byli bytosti, ke kterým měl snad jako k jediným úctu. Občas ale Iris proklínal, takže nakonec časem dospěl k názoru, že lepší bohové byli ti, jež znal z pouště, než ti ostrovní. „Khan-fani, syn Ikrama a Tasneem... takhle je to lepší?“ Nevinně zamrkal rudýma očima a posadil se do trávy. Škoda, že se zrovna mezi stébly nenacházela včela, bodnutí do zadku by mu jedině prospělo. „Och, šlápl jsem snad na tvoji úctu, drahá? Tak dobře. Odteď jenom plebka. No, nedá se svítit, ne všichni mohou být chytří jako já,“ uzavřel to s pokrčením ramen.

„A proč si jako myslíš, že mi není dobře? Teda, není, ale bylo, dokud mě zase někdo nepřišel... rušit.“ Tázavě na vlčici podíval, skřípaje zuby, a konečně si uvědomil, že se nakrucuje. Tlamu zavřel tak prudce, až se ozvalo cvaknutí, a rychle přestal se všemi těmi pokusy dorovnat výškový rozdíl mezi ním a cizinkou. Pochopil, že to byla marná snaha a nehodlal se ztrapňovat. Jako by se nic nestalo, oblízl si čenich a zamračil se na oblohu. „Jinak ano, alfa Namarey,“ ubezpečil ji s širokým úsměvem, pyšný sám na sebe a na odvedenou práci. Tak přece jen jeho oběti stály za to, jeho krev a pot! Všechno začínalo dávat smysl. Vlci ho skutečně znali. Ač se mu stále zdálo, že ho úplně nedoceňují. Švihl ocasem „Tvá skvělá pověst očividně nepředchází tvoji osobnost, drahá. Jakpak se jmenuješ? To víš, nerad bych tě označoval za plebku. Takhle se označují ti, co mají neurozený původ,“ vysvětlil jí trpělivě a hlasitě u toho funěl. Takové zimy mu nedělaly dobře.

Khan chvíli pochodoval sem a tam, chvíli zase tam a sem, a nakonec se tak nějak pozdržel u řeky, jež loukou protékalo. Ostatně on moc dobře věděl, proč za území Namarey mimo jiné zvolil i tuhle krásnou, v letních měsících květinami posetou louku. Problém byl ovšem v tom, že tu nebyl sám. Nebylo to to, co chtěl? Podíval se na vlčici a oblízl si čenich. Měl v plánu vyhnat případné vetřelce, jenže to by se taky musel nacházet na svém území. Odkašlal si. Copak se proti němu spikl celý svět, že ho pořád někdo pošťuchoval a kladl zvláštní otázky? Nejdřív Flidais, teď ta... vetřelkyně. „Pěknou, krásnou, ba přímo přenádhernou, drahá. Copak vás na tom severu nenaučili nějaký vhodnější způsob, jak lézt do přítomnosti věhlasného Pouštního krále?“ prohlásil ironicky a nadzvedl obočí, mysleje svá slova naprosto vážně, a skoro omylem se začal vytahovat na tlapy. Což o to, kdyby se jednoduše jen nehrbil a trochu vypjal hruď, působilo by to přirozeně, vychovaně. Takhle ovšem vypadal Khan spíš komicky, jak se všelijak kroutil, aby byl vyšší než vlčice, a ne a ne toho dosáhnout. Kde se jen stala ve vývoji chyba? Hleděl na ni a cosi si brblal. Nechtěl jí dát najevo, že ho její výška... když ne znepokuje, minimálně rozpaluje do běla. Jak si jen obyčejný seveřan mohl dovolit být tak třikrát větší, tsse!