Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Zauberwald (Mlžné pláně)

Nebyl si jist, zdali má poznámku ke svému jménu brát jako pochvalu, či urážku, ale protože se mu více líbila představa, že se jednalo o chválu, rozhodl se to pochopit právě tak. Spokojeně zamručel a se Slunečníkem v závěsu se vydal na cestu z prokletého fialového lesa. Jakmile minul poslední strom s podivně zbarveným listím, ocitl se na louce, na níž se líně povalovala mlha. S hlavou vztyčenou a vševědoucím výrazem pokračoval dál, dokud nezačal vstoupat vzhůru. Hory. Nebyl si zrovna dvakrát jist, kam vlastně míří, ale něco mu říkalo, že správným směrem. Inu, pravděpodobně opravdu správným, protože v jednu chvíli v dáli spatřil mihotající se vzduch. Je to snad to, o čem mluvil Slunečník? Existuje těch portálů více? Zvědavě naklonil hlavu na stranu a se zájmem přicupital blíže. Pak odhodlaně strčil tlapku do toho vířícího proudu, a už cítil, jak ho portál do sebe vcucl. Jakoby se smrštil. Hlava se mu div nerozkočila, žaludek dělal děsivé přemety. Tohle mi byl čert dlužen! stačil si pomyslet ještě předtím, než ho obklopila temnota a zběsilý tlukot vlastního srdce.

>> Červená louka (portálem na druhý ostrov)

Inu, nebudeme si navzájem lhát - Khanovi se líbilo, jak k němu Slunečník svým způsobem vzhlížel, jak bedlivě naslouchal všem jeho slovům a věřil jim. Nebo to alespoň tak vypadalo. Což o to, fialový les opravdu nebyl inferno, ale větší lež si v případě teleportu opravdu vymyslet nemohl. S potutulným úsměvem pohodil hlavou, oblízl si tlamu a zhluboka se nadechl. „Říkají mi Khan-fani,“ pronesl se zcela zjevnou hrdostí a střihl ušima. Původně si myslel, že mu do hlavy vtluče podobnou historku, jako vtloukl Riveneth, o bohu Shabuovi a o tom, že je jeho ztělesněním a šíří povědomí o kráse a šarmu po celých ostrovech, ale nakonec si to rozmyslel. Nebude přece čerpat svoji energii kvůli někomu, jako byl tenhle vskutku tupý vlk. Sice mu skočil snad na vše, nebyl si jist, zda není pod jeho úroveň s ním prohodit byť jen jedno slovo. „Hm,“ zamumlal zamyšleně a pokrčil rameny. „Nevím nevím, zda se mi chce tě z tohohle inferna dostat, ale když myslíš, že budu tak laskav. Dobrá. Pojď za mnou. Zadarmo to ale nebude,“ pobídl jej nakonec s jízlivým úšklebkem na tváři a vyrazil. Když se prodíral skrz fialové stromy s mohutnými kmeny a všelijak propletenými tlustými větvemi, dělalo mu poměrně problém vypadat u toho elegantně. Občas se div nenabodl na jednu z větví, jindy málem zakopl o kořen. Nakonec však přece jenom ve zdraví minul poslední strom a vítězoslavně se usmál.

>> Sněžné hory (přes Mlžné pláně)

„Ale prosím tě,“ mávl tlapkou, koutky mu přitom zacukaly, „jistě, že to není žádné inferno. Stačí používat to co máš tam dole, nohy, a za chvíli budeš z tohohle fialového vězení pryč.“ Povzbudivě se na něj usmál a tak nějak automaticky se narovnal, aby působil vyšší - a tím i mocnější a úžasnější. Protože není nic lepšího, než působit jako král celého světa, který jediným mávnutím kouzelného proutku změní kamení ve zlato. Jo, to teda působíš. Vnitřní hlásek jej nabádal, aby to řekl nahlas, avšak nakonec si jízlivou poznámku nechal jen pro sebe a své nitro a místo toho se snažil působit tak, že jej vůbec nepřekvapuje, o čem to vlk vlastně mluví. Nevypadalo to však tak, že by se mu dočista zatemnila hlava a on by kecal, to ne. Zrzek uměl velmi dobře odhadnout, kdo lže a kdo nikoliv, a jeho schopnosti mu říkaly, že mluví pravdu. Nic to však neměnilo na tom, že nechápal, co že se to Slunečníkovi stalo. A i přes tento drobný detail se na něj podíval s výrazem, který hlásal ‚Čekáš na vysvětlení? Máš ho mít', a odkašlal si. Pak se zhluboka nadechl a začal: „To se tak občas stává. Nic, co by tě mělo znepokojovat. Nejde po tobě žádný gang, nikdo ti tím nechce dát najevo, že se máš třást jak malé štěně, protože tě čeká vězení ve fialovým lese. Je to jakýsi ukazatel toho, že seš neskutečně línej a neuděláš ani jeden krok sám. Proč si myslíš, že by tě to jinak teleportovalo, no?“ Byl dost zmaten, co vlastně mele, ale s výsledkem byl spokojen, tak snad mu to ten Slunečník sežere i s navijákem. V nejhorším bude muset z rukávu vytáhnout jiné eso. Třeba mu nabulíkuje, že sama příroda mu chtěla dopřát tu čest, potkat se se samotným Khan-fanim. A vůbec, proč ho tahle verze báchorky nenapadla dříve? A co když to vlastně byla pravda? Kdo by si chtěl nechat ujít setkání s Khan-fanim, že?

Rudýma očima hypnotizoval fialové stromy před sebou, a i když se za jeho zády ozvalo oslovení jeho velkoleposti - nutno podotknout, že tuze neurvalé -, nepřestával zírat před sebe. Až po té, co několik dlouhých minut stál jako socha, tak nehybně, jako by snad dočista zkaměněl, se otočil, pohodil hlavou a střihl ušima. Pomalu si oblízl tlamu, čímž mohl nově příchozí nabýt dojmu, že v něm nevidí příslušníka vlastního rodu, jako spíše kořist, a zdráhavě si odkašlal. Z jeho pohledu nešlo příliš vyčíst, co si o vlkovi myslí. Oči měl přimhouřené do úzké čárky, na tváři mu pohrával neurčitý výraz. „Taky zdravím,“ houkl po něm nakonec kysele a zaskřípal zuby. Nikdo, ani béžový vlk s rudýma očima, zkrátka nikdo, mu nebude říkat ‚Hej, tytam!' Jeho pohled se nakonec změnil až v nepřátelský, když po něm svým vražedným pohledem metal blesky a cenil na něj zuby. Při jeho další větě však o cosi zjihl a se zájmem naklonil hlavu na stranu. „Bůh Slunce?“ šeptl mimořádně pomalu, jako by musel každé jedno písmenko několikrát převalit na jazyku, aby bylo výsledné slovo řečeno s tou správnou atmosférou. S jistou úctou, zájmem, zároveň však jistým opovržením. Nebyl si totiž jist, zdali oba mluví o tom samém bohovi Slunce, a pokud nikoliv, Khana jakýkoliv jiný bůh Slunce opravdu nezajímal. A že to pravděpodobně i byl nějaký jiný, neboť cizinec nevypadal, že by pocházel z pouště a mohl tak slýchat ty báje o slunečním bohu. Kdepak, Zrzkovi stačil jeden pohled, aby si uvědomil, že tento poněkud neurvalý samec by v nehostinné poušti nepřežil ani vteřinu. Jen co by si uvědomil, že kamkoliv pohlédne, tam není nic jiného než písek, by se jako hromádka neštěstí složil a vícekrát již nevstal. Musel však uznat, že se mu líbí, s jakým obdivem na něj zíral, a tak hned v jeho očích o něco stoupl. Zrzek byl zkrátka fešák. Vypracované tělo, srst jako ze zlata a krása oslnivější než polední sluneční paprsky. Potutulně se ušklíbl. „Mě? Ale kdepak!“ zasmál se. „Přijde ti snad, že bych si, já, takový fešák, být zasloužil být zavřenej se stromy, jejichž fialové listí se s mojí krásou nemůže ani zdaleka srovnávat?“

<< Kvetoucí louka

Inu, místo to bylo zajímavé. Již jen však znal, a tak ho neohromilo tak, jak ho ohromilo prve. Přesto však musel uznat, že jeho kouzlo bylo doopravdy dechberoucí. Prastaré stromy se pyšnily listy, jejichž okouzlující fialovou barvu bylo vidět již z dáli. S obdivným zíráním sem a tam si razil cestu čarovným lesem, a že to skutečně nebylo tak jednoduché, jaké se to mohlo zdát na první pohled - stromy tu byly téměř nalepeny na sebe, jejich větve se navzájem proplétaly a tvořily téměř nepřekonatelné hradby. Belhal se dál, snažil se vyhýbat každému zrádnému kořenu, co se jako had plazil po zemi, a jako zpráskaný pes se krčil před každou větví, co se mu div nezabodla mezi oči. Ty větve očividně neměly rády společnost či co. Ale to by to nebyl Khan, kdyby se vzdal. S ledovým klidem pokračoval dále, až konečně usoudil, že je načase se na chvíli zastavit a vydechnout. Nebyl si totiž tak úplně jist, zda se nezačal motat v kruzích, a musel si řádně promyslet, kudy půjde v příštích momentech. Zkoumavým pohledem těkal očima ze strany na stranu, na tváři úšklebek, ocas pohybující se ze strany na stranu.

<< Temný les (přes Pityas)

Pohodovou chůzí to vzal přes hraniční pohoří. Za poslední dobu již bylo tradicí, že šel zcela bezmyšlenkovitě, aniž by měl vytyčený nějaký cíl. Střídal tlapu za tlapou, bloumal od bodu A do bodu Z. Příliš nepřemýšlel, kudy kráčí. Jakmile došel na louku, která se před ním rozprostřela po zdolání hraničního podaří, zrychlil krok a vydal se vstříc trávou zarostlé planině. Neměl sice žízeň, ale když si v dáli povšimnul řeky, přiběhl k ní a napil se. Příjemně studená voda mu svlažila hrdlo. Spokojeně přivřel oči rudé jako dva rubíny, načež pokračoval dál v cestě. Ani teď nesměřoval k nějakému cíli. Opět šel s hlavou topící se v myšlenkách, cestu přílis nesledující. Jako kdyby v sobě měl zabudovanou nějakou bariéru, která mu nedovolila o své cestě příliš přemýšlet. Jen doufal, že cíl, který ještě neznal, bude alespoň trochu zajímavé místo či vlk, který mu bude mít co nabídnout. Zrychlil.

>> Zauberwald

<< Duny

Překvapeně se na šedého zamračil. Vážně mu právě dával sbohem? Tedy ne, že by jej nějak zvlášť štvalo, že již nadále nebude v přítomnosti někoho, kdo mu nesahal ani po kotníky, ale stejně - opravdu si stříbrný myslel, že bez zrzavého přežije? Dával mu tak minutu, možná dvě, než zaklepe bačkorami. „Fajn, tak si běž. Jednou se sem možná vrátím, abych vyzvedl tvé ostatky. Pokud tě teda nepohltí mělký písek, nechtělo by se mi lézt pro zbytky z tvé oslňující krásy někam pod zem,“ prohodil s ledovým klidem, jež byl až děsivý, a otočil se na patě. Nehodlal nikomu lézt do zadku. A už vůbec ne někomu, kdo mu nevěřil a jistě si myslel, že je čistým ztělesněním zla a skutečně ho k vodě nepřivede. Tací vlci si už vůbec nezasloužili jeho přízeň. A tak se místo toho rozešel pryč, dokud se před ním nerozhostil starý známý les, pohroužený do věčné temnoty a hrobového ticha. Ani ve snu by jej nenapadlo, že by si to kdy pomyslel, ale vlastně mu bylo docela líto těch, co po úmorném trmácení se ve vedru na poušti skončili na místě o nic příjemnějším. Tady se sice tlapy nepropadaly do písku, ale pro změnu tu slabší jedince jako pavučina obaloval strach. Ještě štěstí, že Khan rozhodně ke slabším jedincům nepatřil. Rozhodl se opřít se o jeden z mrtvých kmenů, tak, jak to udělal tehda, co potkal Riveneth, a vyčkával. Neměl ani ponětí, na co přesně, ale stejně. Čekal. A čekal. Něco se přece musí stát, no ne?
Od kmene se odlepil až po notné dávce hledění do dáli. Konečně usoudil, že je čas jít. Pomalu se tedy vydal pryč - vstříc čemukoliv, co si pro něj Osud přichystal.

>> Kvetoucí louka (přes Pityas)

<< Palmová pláž

Písek se líně převaloval všude, kam jen oko dohlédlo. Pro Khana to nebylo nic nového, a přesto ho ten pohled na všudypřítomný písek znepokojoval. Když nevidíte nic jiného než nekonečnou poušť, hlava se vám začne točit a žaludek se sevře strachem, zdali tu neuvíznete na věky věků - ať už jste ze severu a raději se povalujete ve sněhových závějích, nebo je poušť vaším každodenním chlebem. Ten pocit tu je vždy.
Ticho mu pro tuto chvíli vyhovovalo. Všeobecně nemusel příliš ruch, pakliže tedy nebylo jeho původcem opěvování jeho maličkosti. Nyní jej na cestě za vodou doprovázel jen vlastní dech a tlukot srdce. A kousek za sebou, jako by se ho jeho společník bál, slyšel i dýchání a bijící srdce stříbrného poutníka. Vedro mu spalovalo útroby, avšak přesto šel s hlavou vztyčenou, nikoliv shrbeně a ztrápěně. Právě naopak - čišela z něj dominance. Však mu to tu patřilo, no ne? Každičký píď těchto ostrovů byl v jeho předstávach jeho majetkem, a pouště obzvláště.
On se narozdíl od stříbrného nebál prolomit ticho jako první. Nejdříve jen tiše mlaskl, načež střihl ušima a pootevřel tlamu. Hrdlo měl vyschlé jako koryta řek v období sucha, a tak chvíli trvalo, než byl schopen mluvit nikoliv jen skřípavě. „Jak moc bys mě nenáviděl, kdybych tě tu nechal a k vodě tě nepřivedl?“ houkl po vlkovi s potutelným úsměvem a pohodil hlavou. Ač bylo pravdou, že zatím to vypadalo tak, že ho v tom skutečně hodlá nechat, protože místo aby se od pouště vzdalovali, běželi jí vstříc, ale nebylo tomu tak. Hodlal mu pomoct. Třeba z toho ještě něco vytěží.

>> Temný les

Když se stříbrný vlk oklepal, pár kapek vody ulpělo i na kožichu rezavého. Ohrnul pysky v nepřátelském úsměvu, načež se na cizího vlka podíval tázavým pohledem. Copak z něj přímo nesršelo to vědění? Jak se ho mohl tak hloupě ptát? Jistě, že věděl, kde najít pitnou vodu. Čím si však už nebyl tak jist, bylo, zdali mu ji chce ukázat. Chvíli o tom tedy přemýšlel, načež dospěl k názoru, že stejně na lepší společnost nenarazí - s racky se kamarádíčkovat odmítal, a stříbrný byl pro tuto chvíli jediným vhodným společníkem široko daleko. Už poměrně dlouho neměl šanci si na někom smlsnout, a proč ne zrovna na něm, no ne? Pár jízlivých řečiček a hned jeho srdce bude plesat radostí. Jen škoda, že zrovna tenhle cizák nevypadal, že by se pod každou Khanovou poznámkou zhroutil. Lépe se deptali ti, co vypadali již od prvního pohledu krotce jako ovečky. Tací bývali ti největší citlivky. Za zkoušku však nic nedá! I nakonec kývl a rozklusal se pryč. Písečné duny na něj již čekaly.

>> Duny

Pleskání vln o písčité břehy se mu do uší zabodávalo jako dýky. Horký, suchý vzduch ho nepříjemně štípal v čumáku a nad hlavou s chechtáním poletovali racci. Nespokojeně zabručel a otočil se na druhý bok. Snažil se všechny zvuky odignorovat a usnout, ale zároveň se silou vůle přesvědčoval, aby se volání říše snů nepodvolil. Bůhví, jaké monstrum by ho během sladkého chrápání roztrhalo na cáry, že? Na to měl svůj život až příliš rád.
V jednu chvíli to nebylo ani pleskání vln, ani chechot racka, co jej přinutil nadzvednout hlavu a zaúpět jako raněný pes. Víčka dosud pevně semknutá k sobě se mu zachvěla, když se pro změnu přetočil na břicho. Následně prudce otevřel oči cizáka, tyčícího se před ním jako hora, propaloval ohnivým pohledem. Vyrušil jej z odpočinku, a to si žádalo sladkou pomstu! „Zatím ještě ne. A ani to neplánuju. To spíš ty vypadáš, že se tu každou chvíli zhroutíš a já tě tu budu muset křísit. Pokud tedy zrovna budu mít dobrou náladu někoho zachraňovat,“ zkonstatoval stoicky, mezitím co si podivně žíhaného vlka prohlížel zamyšleným pohledem. Pak se nezaujetě rozešel k druhé palmě, po očku cizince neustále zkoumaje, a laškovně se opřel o její kmen. „Byl sis zaplavat?“ houkl po něm po notné dávce mlčení, jen co si všiml, že z vlka ještě stále odkapává voda. Ač bylo na pláži vedro, sluneční paprsky už nebyly natolik silné, aby jeho stříbrná srst stihla uschnout. Pár kapiček vody se mu na stále lesklo a Khan si toho povšimnul. Pozvedl koutky v mírném úšklebku. „Neříkej, že ses rozhodl přeplavat moře, jenom aby ses tváří tvář setkat s okrasou těchto ostrovů,“ pronesl teatrálně a znovu se ušklíbl. Pak vzdychl a konečně zmlkl.

<< Jezero Smrti (přes Poušť)

Písek viděl poslední dobou všude. Jako by jej snad sama domovina volala zpět, a chtěla mu připomenout ten blažený pocit, jež se dostavil kdykoliv, co pocítil ostré slunce v zádech. Písčitá zrna se drolila pod tlapami, když svižným tempem běžel vstříc několika palmám, co se před ním naparovaly jako pávi. Příjemný stín, který poskytovaly, si nehodlal nechat ujít. Ulehl pod nimi, ocas obtočil kolem těla a krví podlitýma očima pozoroval moře lesknoucí se jako tisíce diamantů, zatímco střídavě s tím hladovým pohledem hypnotizoval racky kroužící mu nad hlavou. Naposledy na potenciální kořist narazil bůhvíkdy - hromádku kostí na břehu temného, děsivou aurou prosyceného jezera, by mohl ledatak roztřístit, maso na nich rozhodně již nezbylo. A vlastně by se mu stejně nelíbila představa hodovat na něčem, co zabila nějaká stvůra na dně oné temnoty. Ještě by se na něj naštvala a pro změnu jako malinu slupla jeho. A to věru nechtěl.
Ze zamyšlení a dumání nad tím, zdali v jezeře skutečně číhá nějaká příšera, která by posloužila jako vhodný strašák nezbedných vlčat před spaním, jej vytrhlo až pronikavé zavřískání. Jeden z racků se k němu odvážil přiblížit natolik, až ho svými šedými křídly div nepomlátil. Khan se vztekle převalil na bok, aby využil momentu překvapení. Chvíli jen ležel, s předstíraným nezájmem, načež se zprudka otočil a pokusil se otravnému ptákovi uštědřit ránu. Opeřenec se však jen chechtavě zasmál, ze svého hrdla vydat pronikavé ‚krrrjéé' a pak už zmizel za obzorem. Vlk asi nebyl někdo, o jehož společnost stál. Khan ohrnul pysky v podrážděném, a zároveň vítězoslavném úsměvu. Na jednu stranu mu právě utekla večeře, na druhou stranu se zbavil otravného ptáka. Nic to však neměnilo na tom, že jeho překotný útěk mu plody rozhodně nepřinesl - jeho žaludek byl stále prázdný, a dával to najevo zvuky hlasitými jako celý orchestr. Okusovat palmové listy jako nějaká žirafa se mu věřu nechtělo, písek se téže nezdál být vhodnou stravou a na havěť, co se k němu občas přiblížila sotva na pár milimetrů, bylo zbytečné plýtvat drahocennou energii. To by ani nepocítil, že něco snědl. Nakonec se tedy rozhodl, že si ve stínu palem trochu schrupne - hlad sice nebyl převlečeným spánkem, ale alespoň na něj mohl chvíli zapomenout. Položil hlavu na přední tlapy a přivřel oči. Nehodlal však vyloženě usnout, jen nabrat pozbytou energii. Jeho nohy byly stále připraveny pohotově vyskočit a dát se na zběsilý úprk, jeho zuby naopak byly připraveny trhat. Ať by se stalo, co by se stalo, byl připraven. Nic ho nepřekvapí!

Černobílá možná ani netušila, jak moc pravdivá její slova byla - Khan si ostatně před nedávnem vyslechl vyprávění Na'arashe, jak sprovodil ze světa vlastní partnerku, a nevypadalo to, že by toho litoval. Pro Zrzka však bylo nemyslitelné někomu vzít život. Krmit jej snůškou lží, dělat si z něj otroka, vidět ho jako méněcenného - to ještě bylo dle Khanových pravidel povoleno. Těžké ublížení na zdraví či nedejbože smrt však považoval za něco, co pro potěšení dokáže udělat jen krvelačná bestie. A tou být nechtěl.
„Samotné kosti možná ne, ale jak si můžeš být tak jistá, že se z nich nestane oživlé monstrum?“ zahlaholil rozesmátě a zašvihal ocasem ze strany na stranu. A pokud se ty kosti nezačnou odlepovat od země a nepřetransformují se do podoby nějakého monstra, číhalo by tu jiné riziko - možná ti chudáci, kterým kdysi patřívaly tyto na březích roztroušené kosti, zemřeli jen vyčerpáním a žízní, ale co když pravda ležela jinde? Co když si z nich něco udělalo odpolední svačinku? A co když to něco nyní číhalo na dně onoho temného jezera?
„Znám docela dost vlků, co by se tu složili strachy, jen co by ucítili tu temnou auru. Já mezi ně ale samozřejmě nepatřím,“ konstatoval, koutky mu stále cukaly smíchy. Byl blázen, ale nikoliv hlupák, a tak mu bylo jasné, jak by skončil, kdyby se napil vody z tohoto jezera - hrdlo si tedy svlaží až někde jinde. Irisví, co v ní kdy shnilo, a kolik bakterií si v ní vesele plavalo, zatímco čekaly na oběť zoufale toužící byť jen po jednom doušku čisté vody, kterou by okamžitě usmrtily. A pro jistotu všech jistot si v jezeru smrti ani nesmočil tlapy, natož aby se tam nedejbože koupal celý. Chvíli jen zamyšleným pohledem pozoroval hladinu, načež se svižnou chůzí rozešel dál. Netušil, kam kráčí, nechal se vést svým srdcem.

>> Pichl

<< Oáza (Poušť)

Pojem klasická rodina v něm vzbudil zájem. Co tím chtěla černobílá říct? Napřímo se jí na to nezeptal, ale pohledem jí říkal, že zkrátka chce vědět víc. Vlastně by mu mohlo být putna, odkud ona vlčice pochází, jenže nebylo - některé informace by v budoucnu jistě mohl využít ve svůj prospěch. Silně pochyboval, že zrovna její rodinné vztahy by mu mohly být ku prospěchu, ale musel ze všeho vytřískat všechno. Její další slova ho poměrně uklidnila. Když dle ní nebyl sám Khan-fani uzpůsoben žít v poušti, tak nemohl být nikdo. Přesně tak. Spokojeně švihl ocasem. Ta vlčice se mu začala líbit. Možná nebude až tak marná. A bude si na ní moct nahnat ego. A toho musel náležitě využít.
„Tenhle příběh je samozřejmě strašlivě tragický a smutný, ale upřímně? Je mi to zcela jedno. Jenže ty pokud vím nejsi má partnerka, takže mě určitě nesežereš, viď?“ Vykulil na ní psí uši a lišácky se usmál. Ah, jak ho bavilo si s ní pohrávat! Ona si jako s panenkou hrála s ním, a on si jako s autíčkem hrál s ní. Ani jeden z nich si nemohl stěžovat.
Na to, kam ji vede, však neodpověděl. Ani on sám nevěděl, kam jej jeho srdce táhne. Když se dostal ze smečky, procestoval svět - a ne proto, že měl předem naplánované, jaký krásný les navštíví, jaké nebezpečné hory zleze. Vše bylo otázkou náhodu, otázkou štěstí a smůly.
Poušť se zdála být nekonečná, avšak přece jenom nakonec konce měla - ve vzduchu se začala vznášet smrt. Brzo dorazili k jezeru, jež mu bylo povědomé, a přec neznámé. Podobné tehda navštívil s Na'rashem - kde vůbec byl? Od té doby, co jej ztratil, vlastně co jej nechal s Corrine v horách, a vlastně ani pořádně nevěděl proč, ho neviděl. Vzpomínky na něj byly stále silné, ale již ne tak hmatatelné. Z jeho mysli se pomalu, velmi pomalu vytrácel. Chtěl na něj zapomenout. Chtěl, protože věděl, že k němu cítí víc, než si kdy dokáže přiznat.
S adrenalinem v žilách se po ostrém kamení dobelhal až ke břehům temného jezera. V dáli se povalovala hromádka kostí - nějaký strašpytel se z té všudypřítomné děsivé aury asi dočista zhroutil. „Tak co, už se třeseš strachy?“ houkl pobaveně na černobílou, aniž by se na ni otočil.

Jeho obočí vyletělo vzhůru. „Neříkej mi, že ty nemáš žádnou hloupou tradici,“ mlaskl a se zamračením si ji prohlížel. Následně střihl ušima a pohlédl na ni zkoumavým pohledem, z jeho očí sršela dychtivost. „A kdo ti sem teda pasuje? Ty?“ houkl po ní výsměšně a zamyšleně si oblízl tlamu. Možná, že jeho kořeny byly jinde, možná, že sem na ostrovy přišel jen náhodou, avšak což o to - přišel jsem, aby obdivoval zdejší krásy, nikoliv proto, aby ho nějaký zdejší tlučhuba poučoval o tom, že jeho existence tu není vítána.
„Ale no tak,“ na chvíli se odmlčel. „Bububu, měl bych se tě bát?“ Zuby vycenil v pobaveném úsměvu. Silně pochyboval o tom, že by se skutečně odvážila sáhnout na jeho život, a i kdyby, hravě by ji přepral. Pak by to byla ona, kdo by škemral o nadechnutí!
„Tak jestli se Její Výsost nebojí, ať mě následuje!“ vyzval ji s laškovným úsměvem, načež se naposledy podíval na vodu a stín, které tu oáza poskytovala, a aniž by to věděl, rozklusal se po písku tam, kde slabým povahám vstávají chlupy hrůzou.

>> Jezero smrti (přes Poušť)

„Pointa je taková, že naše rodina v poušti žije již několik let. Stačí ti to takto?“ utrousil nevrle. Měla možná pravdu, ale neměl náladu na její chytrácké řeči. „Vrátil, protože normální vlci se do svého domova vracejí. Pak jsem si však uvědomil, že to už není nic pro mě - chtěl jsem poznávat svět. A tak jsem teď tady. Zase v poušti, ale kilometry daleko od toho, co se nazývá má domovina.“ Na světlo se vynořily vzpomínky. Vzpomínky na rodinu. O otce ani matku se momentálně nezajímal, ale o koho ano, byla jeho sestra - dlouho ji neviděl, natáhla snad bačkory? A co jeho úžasný bratříček? Toho neviděl od té doby, co jej nechal napospas osudu v temném lese.
„Nic není zadarmo,“ zopakoval po ní s potutulným úsměvem. „Tím pádem by mě zajímalo, co mi dáš za to, že ti dělám osobního průvodce.“ Snad ji ani nenapadlo, že by jí ukázal ostrovy a za to si vysloužil jen její pohrdavé pohledy, ne? Znovu sklonil hlavu k vodě a napil se. Studená tekutina pro něj byla blahem. „A vůbec, kam dál si Její Výsost přeje?“ zašklebil se na ni a odfrkl si.