Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Poušť

„Pointu?“ Jediné slovo, které vyšlo z jeho hrdla, pomalu převalil na jazyku, načež pokrčil rameny. Koho zajímá pointa? Proč černobílá zkrátka nemohla uznat, že byl Khan bůh a měla by se mu klanět, ne se mu vysmívat? Vzdychl. „Nemysli si, že jsem byl celej život uvězněnej v písku. Nevím jak ty, ale já mám nohy, takže jsem se občas vyvenčil i někde, kde ten písek nebyl.“ Vlčice si možná představovala, že v jeho světě nebylo nic jiného než písek, ale on moc dobře věděl, že i nehostinná poušť ukrývá zákoutí, jež jsou hodna obdivu. A pokud je jeden náhodou zrovna neobjevil, holt se vydal někam, kde poušť již nebyla královnou.
I on se sklonil k vodě, a když mu první doušek proudil do vyschlého hrdla, spokojeně přivřel zraky. „Jako je mi jasný, že ty bys nepřežila ani tady poblíž stínu a vody, natož někde, kde věčně praží slunce a kde tvé hrdlo dlouhé dny žadoní o kapku vody,“ konstatoval povýšeně a zašvihal ocasem.

„Máme tam spoustu impozantních monumentů. Například mě, že jo,“ zazubil se, čumák zdvihl k nebesům a povýšeně zamrskal ocasem. Následně se jeho pysky stáhly do pobavené grimasy. Bylo vidět, že černobílá toho příliš o pouštích neví - jaká kouzla občas skrývají ve svých útrobách. „Tady v těhle končinách dokážou přežít jen ti nejsilnější jedinci. Samozřejmě, že tu roste jen málo kytek, protože kdyby jich bylo hodně, znamenalo by to, že je každej všemocnej. A to by ten svět přece byl nuda, kdyby tu nebyli žádní bezmozci, hm?“
Jak tak střídal tlapu za tlapou a slézal jednu dunu za druhou, cítil v kostech, že se již blíží k jejich cíli - a hle, skutečně, již jen jedna duna je dělila od momentu, kdy jejich oči spatří diamant v moři popela. Jen pár dalších šlépějí utvořil do věčného písku, než se před ním konečně vynořilo kýžené místo přímo volající k odpočinku. A že by se Khan nechal dvakrát pobízet, se říci opravdu nedalo. Přidal do kroku, vítězoslavně se usmívaje. „Nemáš zač,“ zašveholil sladce k vlčici, když jej od oázy dělilo již jen několik málo metrů.

>> Oáza

<< Duny

Písek. Kamkoliv jen Zrzek pohlédl, tam zemi halila písčitá zrna. Drolila se mu pod tlapami; žár mu spaloval útroby. Pomalu střídal tlapu za tlapou, pozoroval obzor před sebou - ať ušel kroků, kolik ušel, stále jej nečekal jiný výjev než písek. V jeho žilách tepal starý známý pocit. Pocit domova. Obnažil zuby ve spokojeném úsměvu, přimhouřenýma rudýma očima si měřil černobílou. Když se spolu s ní vydrápal na jednu ze zdejších dun, odfrkl si, aby dal najevo, nakolik jednoduché to pro něj bylo, a střihl ušima. „Musím uznat, že v mojí domovině je to mnohem hezčí. Tam to není až tak pustý,“ hlesl zamyšleně, zkoumaje terén - že by se na něm však dalo něco opěvovat, se říci nedalo. Avšak tím, že sám z pouště pocházel, si i na tak nehostinném místě dovedl najít jisté kouzlo. „Pro některý pouštní vlky by to možná i mohlo být náročný, ale pro mě? Tsse, jak by mohlo!“ zahlaholil povýšeně a pyšně se usmál. Následně se opět zařadil za vlčicí, a po pár krocích převzal velení. Mířili do srdce pouště.

„Já se za svý jméno nestydím,“ pronesl pevným hlasem, obočí mu vystřelilo vzhůru. Dokud mu však někdo neříká Fany, samozřejmě. To totiž zně Fanynka z Kouzelné školky - a jakoukoliv spojitost s tou zelenou příšerou fakt mít nechtěl. Švihl ocasem, pysky se mu zkroutily do potutulné grimasy. „A vůbec, to spíš ty se za své jméno stydíš, když ses mi ještě nepředstavila,“ oplatil jí s nevinným úsměvem a zamyšleně si oblízl tlamu. „Pud sebezáchovy? Áh, to mi něco říká, ale mám takovej pocit, že jsem moc neposlouchal, když mi to máti vysvětlovala,“ zahlaholal teatrálně a po vzoru psím na ni vykulil svá očka. Co to bylo za život, ustrašeně se krčit před každým stínem? To raději ať ho znovu do zadnice kousne přerostlej pavouk, než aby už nikdy nepřitahoval nebezpečí jako magnet. Pff! Poznámka nad jeho pokřivenou nohou jej však nikoliv rozesmála, nýbrž rozhnila. Levá zadní mu bude navždy připomínkou jeho bláhových činů, avšak ani ta dosud nezabránila přestat si zahrávat s ohněm, a vlastně ani neměl v plánu své chování změnit.
Na vteřinu, dvě se upřeně zadíval do jejích oranžových očí, načež švihl ocasem. „Až tě budou mělké písky stahovat do míst, odkud není úniku, dej vědět,“ procedil skrz zuby nezaujatě, otočil se na patě a poodešel pryč. Vlastně by i byl rád, kdyby se jí konečně zbavil a mohl opět začít dýchat čistý vzduch, avšak nedokázal tak úplně odejít. A tak jen počkal, až černobílá zmizí za obzorem, a následně se pomalým, jistým krokem rozešel za ní.

>> Poušť

„Primitivní nejsou, abys věděla. Měla by ses začít vzdělávat,“ utrousil podrážděně a nepřátelsky švihl ocasem. Někdo by mu asi měl říct, že pokud si chtěl kolem tlapek obmotat nějakou sličnou vlčí dámu, musel by se snažit omnoho více - otázkou však bylo, zdali jeho srdce prahlo po vlčici. Zdali jeho srdce neprahlo po něm. Ihned tuhle hloupou myšlenku zahodil za hlavu, rázně zakroutil hlavou a v tiše, pro sebe zavrčel. Teď rozhodně nebyla vhodná chvíle myslet na Slepého, jehož šarmu beztak zrovna jen stěží odolávala nějaká jeho společnice. Nemohl přece být s někým, pro koho byl jen spřízněnou duší v oblasti sarkasmu, no ne? „Zaprvý, neříkej mi Faninko, drahá. A za druhý, zcela jistě si vystačím sám,“ odsekl jí jako nevrlý medvěd, kterého jste právě probudili ze zimního spánku, a nenávistivě zašvihal ocasem. Jestli mu tím chtěla říct, že se nemůže nabažit pohledu na něj, tak ať mu to řekne na plnou tlamu, a ne, že mluví v takovýhle podivných slovech. Rezignovaně vzdychl, následně opět protočil panenky.
„Pokud vím,“ odmlčel se, „to ty jsi byla první, co s vyděšením lovené laně vyletěla z toho labyrintu a div si se nesložila, že jsi viděla pár miniaturních pavoučků.“ Teatrálně se zasmál a probodl ji moudrým pohledem. Pak nadzvihl obočí. „Kdyby tu někde byl zakopanej poklad, o kterým bych věděl, věř mi, že bych ti jeho polohu určitě nenaservíroval přímo pod nos. Tak velkorysej fakt nejsem, a že mi opravdu záleží na druhých a jejich blahobytu,“ procedil skrz zuby. Jen ať si hledá! A kdyby náhodou něco skutečně objevila, bude Khan první, kdo si vyzvedne ten bájný poklad a odkluše s ním vstříc lepším zítřkům.

„Tě snad už musel nějakej štír kousnout, protože tady meleš slušný kraviny. Nebo ses někde narazila do hlavy? Protože takhle hloupou teorii jsem neslyšel zatraceně dlouho.“ Vzdychl. Vážně musel dělat společnost takové přihlouplé vlčici, jakou byla černobíla? Přimhouřil oči do úzké čárky a div rezignovaně neskryl hlavu do tlapek. Už totiž úplně viděl, že je bůh jak mořská pěna, nebo co to ta vlčice mlela. „Na první pohled jsou to malí myši, ale na ten druhej jsou to krvelačný bestie, věř mi. Než se nadáš, drží tě to zakrslý monstrum ve svých spárech a čumí na tebe těma svýma odpornýma očima, zatímco se do tebe snaží bodnout svůj ocas, aby ti to těla vpravil jed,“ vysvětlil jí, přičemž na důraz svých slov pokyvoval hlavou - soudě dle jeho tónu hlasu bylo vidět, že ví, o čem mluví, nebo byl minimálně schopen improvizovat a sypat moudra z rukávu. Kdoví!
Líně se převalil na bok a zývl, načež se s ještě větší leností vyšvihl na nohy a oprášil se. V jeho srsti však byla stále zamotaná zrnka písku, a dokud tu bude i nadále oxidovat, jen tak se toho poskrvnění srsti nezbaví. „Noc se blíží, počkáme tu a uvidíme, kolik bestií ti nakope tu tvoji ctěnou zadnici,“ vyzval ji s odhodlaným úšklebkem.

„Nějaká moudrá,“ zahlaholil, koutky úst zacukaly. Výraz tváře se však změnil jen co mu tlapou projela ostrá bolest. Automaticky uskočil a obnažil zuby v nepřátelském úsměvu, z očí mu sršel hněv. „Taky sis mohla vybrat šetrnější cestu, jak se přesvědčit o tom, že na tebe brzy neudělám Bububu!“ zahartusil nevrle a začal si třít bolavou tlapu, v níž divoce tepalo. Snad poprvé za svůj život byl rád, že o něm někdo mluvil v negativním slova smyslu - zrovna to, že nechutnal zrovna dobře, mu udělalo jen a jen radost. Alespoň si na něj nějakej kanibal nebude chtít smlsnout! „Tě musím uvést na správnou míru - to, že nechutnám jako králík a nejsem duch ještě neznamená, že nejsem bůh,“ zazubil se veledůležitě a vypjal hruď, na bolest nohy jakoby zapomněl.
„Ty fakt nerozumíš krásám světa. Beztak seš jedna z těch, co obdivuje kus šutru, ale že bys opěvovala krásu pouště, teda ne, že by to bylo něco jinýho než jen písek a písek, to tě ani nenapadne,“ utrousil a zapoulel očima. „Jen se přesvědč sama, když seš tak skvělá a úžasná. Až tě do zadku v noci kousne jedovatej štír, dej mi vědět, pokud to teda stihneš, protože je taky možný, že okamžitě ochrneš a zaklepeš bačkorama,“ pronesl jakoby mimochodem, pokrčil rameny a rozvalil se na písku. Hlavně aby jeho samého nepokousal něj štír, že? Nebo třeba nějakej duch pouští!

„A co když nejsem živej, ale dávno mrtvej, a jako duch prostě přežiju všechno?“ zazubil se na vlčici a nebezpečně se přiblížil k jejímu uchu. Těsně před ním scvakl čelist, a následně rychle odhopkal do bezpečné vzdálenosti, aby náhodou nedostal po papuli za vniknutí do jejího osobního prostoru. Přesně to jsem chtěl říct já tobě! Dotěrná myšlenka mu proletěla hlavou, ale nakonec se na její poznámku ohledně sázky, kdo z těch dvou zaklepe bačkorami dřív, jen nevinně uculil. Ať si myslí co chce, však ona se ještě bude divit, až bude na kolenou prosit, aby ji zachránil... třeba před dalším vlkožravým pavoukem. Jen si vzpomněl na ty nechutně tlusté nožky, a už mu poskočil žaludek. Upřímně nebyl příliš moudrý, když z hrdla vlčice konečně vyšla slova vysvětlení, proč by zrovna Khan měl její okouzlující přítomnost opustit dříve, avšak nedával na sobě nic znát. Někdy se třeba dozví, co tím myslela, prozatím stačilo zastříhat ušima a vykouzlit na tváři ten nejiteligentnější výraz, co jen uměl. A že to byl výraz hodný Einsteina!
„Proč si asi myslíš, že jsem začal svým božským jménem,“ procedil skrz zuby, rudé oči přimhouřené do úzké čárky, svaly napjaté. S hlasitým povzdechem zašvihal ocasem a měřil si ji nepřívětivým pohledem. Jestli tady někdo byl vlčice - a ještě k tomu absolutně rozbitá -, byla to rozhodně ona. Minimálně si tedy nevšiml, že by měla mezi nohama to, co měl on sám, žejo.
„Nic moc?“ Když si jeho tlapy razily cestu deštěm zvlhlým pískem, podezíravě si ji měřil. Ono to možná bude nakonec naopak - to ona je duch, co přežije všechno, protože jak jinak si Khan-fani měl jako vysvětlit, že ji nerozhází ani všudypřítomný písek a žár? Tsse! Však on jí ještě ukáže, zač je toho loket! „Koukám, že už ani neškemráš o vodu. Tak jestli chceš, můžeme návštěvu oázy oddálit. Mně ostatně nebude vadit se tu chvíli vyvalovat, ale o tvé pravděpodobnosti přežití silně pochybuju,“ nabídl jí s ironií v hlase, jakmile sebou na ukázku plácl do písku. Zadnici mu okamžitě popálil žár sálající z každého jediného zrnka.

<< Temný les

„Nejsem zdejší. Avšak i tady jsou nehostinné poušte - ale věř, že v mé domovině je mnohem složitější přežít,“ ujasnil jí svůj původ a pokynul hlavou, když udělal další krok vpřed. Tlapa střídala tlapu, vítr jej udeřil do tváře. Šel první, stal se vůdcem tak, jak měl ve zvyku - nehodlal hrát druhé housle. Když jej však černobílá znovu oslovila, zastavil. Chvíli jen zíral do prázdna, načež se na ni otočil a obnažil zuby bílé jako perličky. „Jak si můžeš být tak jistá, že zaklepu bačkorama první já?“ houkl po ní pobaveně a svraštil obočí - rozhodně neplánoval odejít do věčných lovišť, natož před černobílou. Odfrkl si. „Khan-fani,“ představil se nonšalantně a střihl ušima. Drahý služebník boha šarmu a krásy, uchechtl se v myšlenkách, zíraje na hlinitou půdu pod sebou, a když opět zvedl zrak, pohledem vyzval vlčici, aby mu i ona zdědila své jméno. Samozřejmě ne, že by snad po celých ostrovech hodlal rozhlásat, jak tragickou smrtí zemřela, pakliže by skutečně vydechla naposledy, nýbrž by prohlásil, jak urputně se ji snažil zachránit ze smrtelných osidel - a sám se málem stal obětí.
Jeho tlapy se začaly bořit do písku, ovanul jej suchý vzduch. Všude, kam se jen podíval, se táhly dlouhé písčité duny, horko svíralo jeho útroby. Nebyl to však pocit hořké prohry, nýbrž sladkého vítězství - byl doma. Nikoliv v končinách, v nichž se narodil, avšak stejně - konečně opět viděl ten starý známý výhled. Písek, písek a písek, nic jiného než jen zrnka písku. Majestátně zatřepal hlavou a ohlédl se za sebe. „Vítej v Poušti,“ zahlaholil a vítězoslavně se zazubil.

<< Asshiřin labyrint

Jako střela vyletěl z labyrintu, poslední pavouk se mu snažil cestu na svobodu znemožnit, ale už jen jeden krok a byl z té pasti venku - pavouk se po něm dále těmi tlustými nožičkami neoháněl. Se záchvatem kašle se rozběhl směrem černobílá, dokud se opět neocitl v tom starém známém, ztichlém lese, kde se jako hadi plazily cáry mlhy. Divoký vítr se již uklidnil, zaprášenou srst mu cuchala jen slabý vánek. „Ta stejná slova jsem chtěl říct tobě,“ odsekl jí pobaveně, švihl ocasem a přimhouřenýma, rudýma očima si ji prohlížel. Vypadala, že neutrpěla žádná zranění. Jaká to škoda, pomyslel si sadisticky a tiše zavrčel.
Než zareagoval na její prosbu, dlouhý čas napřímeně stál v tichosti a rudými zraky hypnotizoval stromoví před sebou, načež konečně promluvil: „Je načase, abys poznala moji domoviny.“ Jeho hlas byl pevný, potutulně se usmíval. Ještě té vlčici ukáže, jak moc musí jedinec být silný, aby přežil v nehostinné poušti! A tak začal klusat pryč z tohoto děsivého místa, v hlíně zanechav otisky svých tlap.

>> Duny

Nestíhal příliš sledovat počínání černobílé, rudá očka upíral na divoce se zmítajícího pavouka před sebou. V zadku mu od jeho kousnutí pulzovala palčivá bolest, ocasem metal ze strany na stranu, a s každým svalem napnutým vyčkával na první výpad. K tomu však nedošlo - tak dlouho po sobě s pavoukem těkaly očima a prohlížely se nenávistnými úsměvy, Khan naštvaný kvůli kousnutí do zadnice, pavouk neboť dva cizí vlci okupovali jeho labyrint, až je od sebe oddělil sesuv kamení. Nejdříve si Zrzek myslel, že se zkrátka jedná o vadu zdejšího labyrintu, avšak jakmile se mu se zahartusením podařilo uniknout balvanu valícímu se mu jeho směrem a vzhlédl nahoru, spatřil na rozpadajícím se povrchu balancující vlčici. „To ti nějaká láva dočista roztavila mozek?“ zavolal na ní podrážděně, když si všiml, jak po útoku onoho kamene skončil pavouk - rozmáznutý o stěnu. Jeho poslední slova však pohltil záchvat kašle, jež se dostavil jen co se rozvířil prach a pronikl mu do krku. To však byla maličkost oproti houfu pavouků, který se jako na povel začal slézat kolem jeho nohou. Zrzek si tentokrát nehodlal hrát na neohroženého, a tak jen co tu bandu spatřil, už vzal nohy na ramena a pelášil pryč, ocas za ním vlál jako vlajka, ode stěn se odrážely jeho těžké kroky. „Neraduj se předčasně!“ zahulákal pobaveně za vlčicí, která po chvíli zmizela ve stínu někde v dáli. Brzy tam však zmizel též. Po zádech mu ještě stále lezly pavouci, vlnka pavučin se mu zaplétala do tlapek. Byla to však jen iluze, vzpomínka na ty nechutný chlupatý, smradlavý osminožky.

>> Temný les

S divoce cukajícími koutky tlamy pozoroval, jak černobílá zapasí s pavoukem, který musel spořádat, co jen viděl, protože byl nechutně tlustej. „Aby se ti náhodou za tu nohu nepomstil!“ houkl po ní výhružně a uchechtl se. Kdyby takhle urvala nohu vlkovi, už by měla vyhráno, jenže pavouk jich měl dalších sedm, to určitě rozchodí. A pokud ne on, záda mu rozhodně přijde krýt celý jeho harém pavouků - což Khana přivedlo k myšlence, že by se měl porozhlédnout po vlcích, co by mu za každou cenu kryli záda. Však víte, kdyby náhodou někdy zjistil, že není tak nedotknutelný, jak si o sobě myslí. Což samozřejmě bylo nemožné, avšak pro jistotu, že?
Ještě chvíli sledoval vlčici pobaveným úsměvem, v rudých očích svítivé jiskřičky. Celá tahle situace se mu líbila. Prohýbal se smíchem nad každým pohybem pavoučí oběti. Takovouhle zábavu už dlouho nezažil! Tedy až do té chvíle, než ho do zadku štípl pavouk číslo dvě. Překvapeně nadskočil, udělal prudkou otočku vzad a po tom tučným pavoukovi zaprskal jako podrážděná kočka. „Hochu,“ řekl následně zcela stoicky, „buď tak laskav a jdi si štípat do zadnice někoho jinýho, pokud teda nechceš, abych tě štípl nazpět - bys toho taky mohl litovat, žejo,“ houkl po něm bujaře a měřil si ho zkoumavým pohledem. Byl plus minus stejně velký jako ten, s nímž měla tu čest černobíla, a stejně odporný. A hlavně sobecký! Usurpovával si tenhle labyrint pro sebe, dělil se s ním jen a jen se svými bratry, a nikoho si do toho svého pofidérního hnízdečka nechtěl pustit. Prostě hotovej Khan v pavoučím provedení! Akorát Khan není chlupatej, ten je fešně osrstěný!

Jeskynní komplex byl opravdu rozsáhlý, a to Zrzek ještě nestihl projít ani zdaleka všechno. Zatím prozkoumal jen prvních pár metrů - dalo-li se to považovat za zkoumání, neboť jen sotva viděl. Při každém nádechu a úderu srdce se v jeho uších rozezněl hlasitý gong, jak se ode stěn odráželo děsivé kvílení a jiné prapodivné zvuky, na povrch se drásající ze samého jádra jeskyně, a nebo možná těsně za jeho zády - jen těžko rozpoznat, co byla jen ozvěna, a co byl skutečný zdroj zvuku.
Jakmile se opět otočil na vlčici, rudý zrak upřel na obrovského pavouka, jehož směrem upínala ten svůj. Obnažil chrup v úšklebku a táhle zavyl, smích opustil jeho hrdlo a rezonoval nad hlavami obou vlků. „Copak, copak, bojíš se takového roztomiloučkého, miniaturního pavoučka?“ mlask a znovu propukl v smích. Ten pavouk byl sice téměř jako on, a bůhví kolik kamarádíčků se tu ve stínu plazilo po stěnách, a Khan-fani si opravdu nedělal starosti. V případě nouze jednodušše zdrhne, a nechá tu černobílou napospas osudu. Ostatně ona chtěla, aby ji vzal na nějaké zajímavé místo, a ač na tenhle svět v podzemí natrefil čirou náhodou, měla to, co chtěla - Zrzek však nemohl zaručit, že to nebude poslední místo, na které se podívá.

„Kdo říká, že do té doby budu trpět tvoji přítomnost?“ houkl po ní s nezájmem a pokrčil rameny. Už totiž viděl, jak by ji dokázal mít za zadkem ještě několik měsíců, než nastane zima. To by o sobě raději prohlásil, že není nic jiného než arogantním sobcem. „A ne, neslyšel. Copak, nějaká z těch veverek si zahrála na upíra a vysála ti krev?“ pronesl pobaveně. Stejně jako vlčice nevěřila jeho báchorkám, on nevěřil těm jejím. Krvelačné veverky. To už i Corrine by byla krvelačnější než nějaké opelichané veverky.
„Snad se nebojíš?“ zahulákal za ní odkudsi z dáli, když zmizel v zatuchlé, daleko se klikatící jeskyni, a hlasitě se zasmál. Zatímco on hrdě kráčel vpřed, kolem její společnice se beztak stahovala bariéra strachu a fňukala jako ustrašené štěně. Následně se přestal smát a cosi zabručel. Možná to slyšela, možná ne, zvuk se ode stěn odrážel až s děsivou lehkostí. „Věř si čemu chceš, já nevěřím celýmu tvýmu vzhledu a taky nic nenamítám. Se budeš divit, až tě zachráním ze spárů těch tvejch krvelačnej veverek. To mi budeš líbat nohy. Všechny čtyři, a nejvíce tu raněnou! Pajdám na ni od tý doby, co jsem zachránil tenhle svět, abys věděla!“ zahartusil hlasitě, načež se zastavil a rudýma očima pohlédl do tmy, vyčkávaje, odkud se vynoří černobílá. A v hlavě si už spřádal plány, jakými skvostnými lžemi ji nakrmí.

<< Temný les

„Ano, ano, já raději vedro, ale nejsem slaboch, přežiju i chlad,“ zahlaholil s hrdě vztyčenou hlavou. Jen těžko by dokázal zůstat při životě, muset se déle zdržet v kraji plného sněhu a ledu, avšak co by se nepředvedl, že? „Sněhová vánice, orkány na pobřeží... nemáš tam něco děsivějšího?“ zamumlal znuděně, a aby dal tomu svému divadýlku ten správný šmrnc, otevřel tlamu a nahlas zívl. Nějaké deštíky a větříky byly spíš taková příležitost se rozehřát, než se Khan rozhodl čelit skutečnému nebezpečí. Hladovým, rozzuřeným medvědům - chápeme se.
Nakonec se na přání černobílé vlčice rozhodl vydat do útrob Temného lesa, v hlíně zanechávaje za sebou otisky svých tlap, jež byly vzpomínkou na to, jaký král všech králů obšťastnil tyto kraje svojí návštěvou.
Les byl zprvu stále stejný. Rostly tu tutéž stromy, rozpínalo se tu stejné hrobové ticho. Až když si už myslel, že ho tu nic nepřekvapí, vynořila se před ním jeskyně. Zprvu si jí nevšiml, ale na druhý pohled jej téměř udeřila do očí. Aniž by věděl, co se v ní skrývá, s potutulným úsměvem se jí vydal vstříc, a jako stín do ní zapnul. Zde však nebylo ticho. Ze všech stran se ozývalo kvílení, které se zlověstně odráželo ode stěn. A Khan bez sebemenší známky strachu pokračoval dál. Ať se mu klidně ta příšera pokusí zakousnout do zadku, však on by ji pohotově kousl nazpět!