Příspěvky uživatele

< návrat zpět

„Koho zajímá blížící se podzim,“ konstatoval suše a odfrkl si. Tedy, zajímat by to mělo každého, neboť s blížícím se podzimem nastával čas na utvoření si zásob, pokud jeden nechtěl v zimě dočista vyhladovět, avšak stejně. Určitě za to mohl rozzuřený bůh. Určitě! Určitě Určitě!
„Však jsem taky nemluvil o sobě, výjimečně, ale o tobě, ty chytrá. Já narozdíl od tebe zažil spoustu momentů, kdy se počasí bouřilo, a jen nejsilní jedinci jeho hněv přežili.“ Dmul se pýchou, že dokázal přežít pouštní bouře a jiné nečasy. Kolikrát jej potkala zuřivá bouřka či silný vítr! A pokaždé z toho vyšel jako král. Neuvědomiv si tu výhru, že při něm vždy stálo štěstí samo. Střihl ušima a zazubil se. Nenechal se ani dvakrát pobízet - vždy měl tendenci brát na svá břímě vedoucí pozici, a ač se mu nelíbilo, že mu bylo nakázáno tu vlčici vzít na místa, z nichž by jí úplně spadla čelist, takovou drobnost překousl. Důležité bylo, že se mohl s vítězoslavným úšklebkem zařadit do čela jejich dvoučlenné výpravy a s hrdostí vepsanou v každém kroku vyrazit vstříc dobrodružství. Zatím netušil, kam ho hodlají jeho toulavé tlapy dovést, ale jistě na místa plná bájných ořů! Stoprocentně!

>> Asshiřin labyrint

„To bys teda měla se třást! Všimla sis tohohle prudkýho větru? To je beztak odplata za to, že se spousta vlků nechová čestně,“ podotkl s moudrostí v hlase, a aby dal svým slovům ještě větší důraz, pokynul hlavou. Za normálních okolností by se jeho slova i dala považovat za trefná, avšak to by on sám nesměl porušovat však všechna pravidla, jimiž se řídili vlci s neposkrvněnou duší. Byl lhářem, sobcem, snad jen fakt, že nikomu nikdy neublížil tak, že by jej sprovodil ze světa, ho nenechal shnít v temnotě.
„To se ještě uvidí. Až si přivlastním něco, co je tvému srdci nejbližší, pochopíš,“ zazubil se v potutulném úsměvu a teatrálně zašvihal ocasem.
To by mě upřímně taky zajímalo. Palčivá myšlenka mu proletěla hlavou jako šíp. Zatím nepřišel na to, jaké a zdali vůbec má ta věc, co se mu s tichým cinkáním houpala na krku, cenu, avšak jednou na to hodlal přijít - pokud se toho tedy vůbec dožije. Nahlas nic neřekl, zůstal mlčet jako hrob, jen pokrčil rameny. S výrazem, který hlásal, že to je tajemství toho amuletu a jeho. Ona nebyla součástí jeho tajemství.
„Jedině sebevrah by se vydal v tomhle nečase po ostrovech, ale pokud po tom tvé srdíčko tak prahne... mohl bych ti tu ukázat pár zajímavejch míst,“ odvětil jí po chvilce přemýšlení, zda se mu vůbec vyplatí ji za sebou vláčet po všech čertech, ale když po tom tak toužila, hodlal se nechat uprosit. A tak na ni zůstal viset tázavým pohledem - ‚Kam si jen Její Jasnost přeje zavítat?'

„To jsi slyšela správně,“ přitákal jí horlivě s úšklebkem. „Z těchto krajů sám pocházím, a jsem svědkem, že tam přežijí jen ti nejsilnější.“ Samozřejmě já. „Ale s tvou teorií si dovolím nesouhlasit. Ostatně jsem zářným příkladem, že pohádky na dobrou noc, balady, říkej si tomu jak chceš, nešíří jenom staré kostry,“ odfrkl si a obnažil bílé zuby v úsměvu, div si hrdě nezabodl prst do hrudi. Minimálně si tedy nevšiml, že by byl starý, vetchý a prošedivělý. Kdepak, mládí z něj jen čišelo a chlupy měl leda tak zrzavé a zlaté, šedina jeho božský vzhled neposkvrňovala ani jedna!
„Mhm, tak jsem se asi splet, jak na to tak koukám. Hraješ si s ohněm, holka,“ broukl a blýskl po ní rudým pohledem. „Líbit se ti má oslňující, sluneční krása možná nemusí, ale být tebou Shabua nepovažuju za kašpara. Nehraj si s bohy - vstupuješ na tenkej led,“ zavrčel po ní výhružně, ocas tanče ze strany na stranu. Díky své délce špičkou rozvíře prach na hlinité zemi. Ač Shabus neexistoval, minimálně o tom tedy Khan nevěděl, urážka boha, byť smyšleného, v něm zasela semeno zášti. Byl egyptskému božstvu věrný, a ač to do jisté míry bylo ovlivněno tím, že ani neměl na vybranou, a s vírou v egyptské bohy se od dětství natolik vžil, že by nedokázal svůj pohled změnit. Nelíbilo se mu, když se o nich špatně vyjadřovala. Urážela tím i jeho, to, v co věřil, a to jej sráželo na kolena.
„Nejsem citlivka, jen nejsem dobrosrdečnej. V tomhle ohledu jsem vlastně docela hamoun, mám-li bejt upřímnej. Co je moje, to není tvoje, co je tvoje, je i moje. Takže ne, na tu bezcennou cetku, jak bys to jistě i nazvala, pokud bys neznala, co to umí, mi opravdu nešahej.“ Jeho tón hlasu byl stále podrážděný. Věru, sám netušil, zdali mu tenhle přívěsek k něčemu bude, nebo mu jen přidá na důvěryhodnosti jeho udatným legendám, ale stejně - když už nic jiného, má fešný medvědí zub. „Umíš si představit vláčet na krku celou medvědovu tlamu? Všechny jeho zuby? Tsse, to tě raději budu provokovat tím, že mi můžeš ukradnout leda tak jeden,“ konstatoval vítězoslavně, s výrazem, kterej by se horkotěžo dal považovat za pokus o flirt. No, ve výsledku to spíš byl výraz směšný a přihlouplý. Klasika.

Odfrkl si. Teorie černobílé vlčice by i mohl považovat za zajímavou, kdyby ho jí nakonec neurazila. Pochází z pokřivených krajů, to sotva. Tedy, ty kraje možná pokřivené byly, ale beztak tím chtěla urazit i jeho - a Khan nebyl nic jiného než perfektní. Švihnuv ocasem obnažil zoubky v ironickém úsměvu, načež pokrčil rameny.
„Bůh Shabus?“ odmlčel se s tetrálním výrazem, a zhluboka se nadechl. „Bůh Shabus se zrodil před tisíci lety z písku a žáru. Do té doby byly pouště jen nehostinným krajem, avšak když na ně poprvé vstoupila jeho tlama, díky moci, kterou oplýval, začala tato nehostinná země skvétat. A právě proto je tenhle bůh, Shabus, bohem šarmu a krásy,“ Mluvil jako z knihy, jako někdo, komu již odmala vtloukávají tyto řeči do hlavy, bez možnosti se jim vzepřít. Bylo pravdou, že již jako malé vlče slýchával od své smečky, a zejména pak od otce, tyhle báje, o jejichž pravdivosti sice neměl žádné důkazy, ale přesto je uznával - rozhodnout se jinak, zradil by své plémě. Shabus však mezi egyptské bohy nepatřil, a byl tak čistým výplodem fantazie Zrzka. Avšak kdoví, třeba i nějaký Shabus někdy kraluje nad pouštním obzorem. Ať už to však bylo jakkoliv, Khan-fani jím rozhodně nebyl, ač se tak tvářil. Bylo mu však jasné, že zrovna na to ta vlčice neskočí, možná z něj bude mít leda tak dobrý den, ale jemu to prostě nedalo.
„Ano, ano, musíš být velmi chytrá vlčice, že se na to ptáš. Abych ti to vysvětlit - což teda už může být na tvůj mozeček komplikované, protože až tak chytrá určitě nebudeš -, já jsem něco jako druhá část boha Shabua. Zatímco Shabus někde tam nahoře stráží veškerou krásu a šarm, já o tom šířím povědomí mezi smrtelníky. A aby se mi nikdo nezdráhal uvěřit, protože je pravda, že ne každý den potkáš pravou-tlapku-boha, obdařil mě svým slunečním emblémem. Fešné, viď?“ Zrzek zhola netušil, kde se všechna ta slova brala, avšak již pomalu, ale jistě začínal pochybovat o svém duševním zdraví. Co to mlel za bláboly? Jakej bůh šarmu a krásy? Jaká pravá-tlapka-boha? Jaký sluneční emblém?!
Když se k němu vlčice až nebezpečně přiblížila, neucukl, avšak přimhouřil oči do úzké čárky a pozorně ji sledoval. Až když se začala sápat po jeho chloubě v podobě koženého přívěsku v silném větru divoce se zmítajícím na krku, jež k sobě měl uvázaný medvědí zub, ucukl. „Na tohle mi, buď tak laskavá, nešahej,“ pronesl dotčeně a oprskle zacvakal zuby. K téhle cetce sice přišel úplně náhodou, a nebýt jí a slunečních znaků na srsti, myslel by si, že setkání s podivínem s vozíčkem se mu jen zdálo, ale stejně - nikomu jinému než jemu samému nebylo souzeno se té posvátné věci dotýkat. „Ten zub jsem si vybojoval, mám k tomu citové vazby, protože mě to stálo spoustu prolité krve a jizev. Takže bych byl fakt rád, kdyby to nepřišlo do rukou cizáku!“ upozornil ji následně hlasitě, hrdelně zavrčel a poodstoupil. Zrak z ní však ani nadále nespouštěl. Až když hrobové ticho lesa narušil poměrně povědomý hlas, na moment se otočil tím směrem. Následně se však pohotově opět zahleděl směrem své společnice, a uchechtl se. Jestli si ten hlupák, ať už to byl kdo byl, myslel, že mu prozradí svoji lokalitu, tak byl na omylu. Khan mu totiž určitě dobrovolně prozradí, kudy jít, aby mu mohl neznámý nakopat zadek. Samozřejmě.

„Áh!“ zavzdychal nad jízlivou poznámkou černobílé vlčice a sladce se usmál. „To mě náramně těší! Nejlepší číslo je určitě jedna, nejhorší deset, viď?“ zasmál se hlasitě a vítězoslavně švihnul dlouhým ocasem. Následně udělal elegantní krok vpřed a mlsně se oblízl. S touhle dámou si ještě pěkně pohraje. Bude ještě prosit, aby už odešel, protože přímo prahl po tom, aby někoho zesměšnil. A být tím někým bylo pro tento moment souzeno vlčici, co se rozhodla vzít na sebe roli supa a začala kolem něj kroužit. Nespouštěl z ní rudé oči, pečlivěji si ji prohlížel, přičemž si do paměti ukládal její pach. Však to znáte - kdyby se s ní náhodou ještě někdy potkal, aby věděl, že má opět čest s touhle dámičkou. „To se ještě uvidí,“ zašeptal jejím směrem tajemně po notné dávce mlčení, snad v hlavě si spřádající velkolepé plány.
Její poslední slova mu přímo pohladila ego. Jistě, z jejích slov přímo odkapávaly kapičky jedu, čišela z nich sama lež, avšak stejně - náramně si tu chvíli slávy užíval. Cítil se jako v ráji. Hrdě vypjal hruď, zastříhal ušima. „No samozřejmě. To jsi ještě neslyšela o Shabovi? Bohovi šarmu a krásy?“ odpověděl jí na to pobaveně a potutulně se uculil. Shabus bylo jméno, jež z mysli vylovil bůhví odkud. Vonělo však pískem valícím se přes duny, žárem splaujícím útroby a horkým vzduchem - vonělo pouští, krajem, z něhož pocházel. A to mu pro tentokrát stačilo.
Vítr se náhle zvednul až s přílišnou vervou. Rozcuchal mu srst a svojí silou jej div neporazil na zem. Přiznejte se, kterej pitomec si hraje s žezlem pána Počasí?!

Khan-fani se nenuceně opíral o strom, rudě planoucíma očima skenoval okolí. I nadále tu panovalo hrobové ticho, rušené jen občasným zapraskáním větvičky pod jeho tlapami v momentě, kdy přešlápl z nohy na nohu a přelomil jednu z válejících se na zemi vejpůl. K tomu slyšel svůj adrenalinem zrychlený dech a divoce bijící srdce. Bušilo mu v hrudi jako zběsilé, a to i přesto, že se nebál. Ne. Khan-fani nebyl ustrašené vlče, aby nedokázal čelit temnotě a tichu. Jeho srdce tak hlasitě tlouklo jen proto, aby se tu necítil tak sám. Anebo jej ve skrytu duše drtil strach, jen jeho pýcha si to nedokázala přiznat?
Nuže, osud mu brzy nato do cesty zavál cizí vlčici. Chodila tiše, to se muselo nechat, a tak ji neprozradila neopatrnost v podobě zřetelného našlapování v lesním podrostu. Až když se zvedl vítr a upozornil čumák Zrzka na to, že za jeho zády číhá možné nebezpečí, došlo mu, že není jediným návštěvníkem Temného lesa. Zprvu se však tvářil jako nic netušící. Chtěl vlčici zmást, a kdyby mu náhodou hodlala skočit po krku, využil by její nevědomosti a včas jí zkušeným pohybem bojovníka poslal k zemi. Někdy totiž hrála roli spíše připravenost vůči nepřipravenosti, nežli síla. Ač tedy zrzavohnědý vlk nepochyboval o tom, že i sílou by se té cizince rovnal.
Ještě chvíli hypnotizoval stromoví před sebou, načež se prudce otočil. Vítr jej v tu chvíli prudce udeřil do tváře. Živel se čím dál tím více stupňoval. Bílé tesáky se v záři měsíčního světla, které proniklo skrz polomrtvé stromy, jejichž vzezření dodávalo tomuto místu tu správnou strašidelnou atmosféru, zablyštěly. Srst na zatýlku se mu naježila, dlouhý ocas se rozhoupal ze strany na stranu. „Buď ráda, že jsem ti neskočil po krku,“ konstatoval se zazubením. „Nemám rád ty, co si hrajou na neviditelné a stojí mi za zády.“ Z jeho slov přímo čišela arogance - nejinak tomu bylo v případě jeho postoje. Byl napřímený, hlavu hrdě vztyčenou. A na tváři mu pohrával pobavený, namyšlený úsměv.

<< Laica Mar

Temným lesem se ozývalo tiché našlapování zrzavého vlka. Khan-faniho, ještě stále se utápějícího v moři vlastních myšlenek, sem tlapy zavedly jen z těžko vysvětlitelného důvodu. Možná tu na něj čekalo něco víc, než jen temno, temno a temno, mrtvé stromy a strašidelná aura vznášející se všude okolo. Možná, že tu na něj čekalo něco neuvěřitelného. Anebo tu možná byl jen proto, že nedával pozor na cestu a jednoduše došel na nejbližší možné místo. Do uší mu doléhal vzdálený, avšak zřetelný zurkot vody v říčkách. Jinak tu však bylo hrobové ticho, pomineme-li fakt, že i tady se skrz stromy proháněl silný vítr. Teploty byly již tak omnoho nižší než předtím, a kvůli větru se ještě snížily. Khana už dokonce na jazyku svrběla palčivá poznámka, že tu je až moc velká zima. Jindy bylo až moc velké vedro, dnes až moc velká zima. Tomuhle náfukovi se jeden opravdu nezavděčí.
Nakonec zakotvil u jednoho ze suchých stromů, laškovně se o něj opřel a rudýma očima skenoval terén. Byla noc, temná noc, a tak jeho ohněm planoucí oči byly to jediné, co osvětlovalo zdejší les. Nejeden chudák, jehož by nešťastná shoda náhod zavedla do těchto končin, by si mohl myslet, že má na něj posvíceno samotná bestie. Ono se ostatně říká, že právě bestie mají rudé oči, ne snad? A nebyl tak náhodou Khan krvelačnou bestií? Inu, možná jeho sebevědomí obývalo nebeské výšiny, možná se rád přetvařoval, činil ze sebe mocnějšího, než ve skutečnosti byl, ale srdce měl ze zlata. Sice poničeného samou pýchou, avšak stejně - neměl ho z kamene.

„To sotva,“ procedil skrz zuby pobaveně nad poznámkou Slepého. Jestliže tu někdo byl bůh v lovu, pak samozřejmě Khan - byť jen ve svých snech. Pozorně sledoval každý pohyb písčitého vlka, jak se připravuje na zahájení lovu, úkolujíc malou, sladkou princezničku Corrine. Kdyby tak jen Khan-fani věděl, jak moc ho ta vlčice vypekla! To, že její pravé jméno však nebylo Corrine, a ani nezačínalo na písmeno T, však mělo zůstat navždy zahaleno rouškou tajemství. Anebo se to možná někdy dozví, kdoví. Tak či onak se po chvíli prázdného zírání na Na'arashe rozhodl, že se konečně dá do pohybu, a zařadil se těskně k němu, ba dokonce trochu za něj. Vůdčí pozici mu pro tentokrát přenechal, ač se tomu sám divil. Možná byl jeho kamarádíček, ale ani kamarádíčci se v případě, že máte ego ve výšinách jako Khan, nepouští na výsostné pozice. Ne, na trůně měl právo sedět jen a jen Zrzek! A stejně nakonec Na'arashe nechal, aby se za kořistí ploužil jako první.
Kromě pachu zvěře mu vítr k čumáku přivál studenou předzvěsť zimy. Listí se zatím ještě ani nestihlo zbarvit do nejpestřejších barev, a už bylo ve vzduchu cítit chladno zimy. Zvedl se vítr a pročísl mu srst. A zatímco se tak zamýšlel nad tím, zdali by nebylo vhodné pomalu začít hledat místo, kam se uchýlí počas zimy, protože tady v tomhle světě to moc nevypadalo na to, že by se během posledního ze čtveřice ročních období pod tlapkami drolil písek a útroby drancoval žár. Naopak jej zajisté čekala třeskutá zima, na kterou se musel jakožto vlk pocházející z jižního cípu zeměkoule připravit. Pohroužen do myšlenek se začal nevědomky vzdalovat od Na'arashe i Corrine. Možná, že to vlastně ani nebylo omylem. Možná, že se Slepým strávil víc času, než bylo zdrávo a potřeboval si od něj odpočinout. V jeho přítomnosti si totiž přestával být jistý vším, čím si byl jistý do té doby, než jej poprvé potkal.

>> Temný les

O třetím starším charakteru jako takovém básním již nějaký ten pátek, a nakonec jsme se s Aet domluvily, že bych hrála sestru její budoucí postavy, dceru legendární Near - později by tato vlčice rozšířila řady Daénu.
S Khanem jsem tu teprve tři čtvrtě roku, avšak celkově jsem Mois Grisu věrná již od března 2017 . Ano, za své působení tady na své srdcovce jsem měla spoustu pauz, ale vždy jsem se vrátila, protože MG si v mém srdci ukořistilo takové místo, že se mi nakonec vždy začalo stýskat. Což by se dalo považovat za plus, ne? ¯\_( ツ)_/¯
Na Khanovi mám 88/150 postů, na Zarině 52/65. Snažím se psát kvalitně, mé posty bývají dlouhé, avšak samozřejmě, že někdy není příležitost či chuť se rozepsat. Moji spoluhráči jen málokdy čekají, to spíš já na ně, ač opět - stane se, že i já zdržuji. Za poslední měsíc jsem s Khanem napsala +- 10 postů, se Zari +- 15. Není to sice příliš, vlastně je to docela slabý výkon, ale až tak slabý snad ne.
Na MG se starám o grafiku, konkrétně o nadpisky a oddělovače pro každé roční období. Je to sice drobnost, ale někdo to udělat musí, že. C: Což by mohlo být drobným plusem, avšak nechť posoudí povolaní.

Na závěr bych chtěla poděkovat celému AT za to, že stále drží naší milovanou hru pohromadě, a děkuji také za zvážení povolení třetího slotu. ^^

Když na své hlavě ucítil tlak Na'arashovy tlapy, která ho po ní poplácala, rozhodl se, že rozhodně nebude poslušnou ovečkou a s obnažením tesáčků ucukl. Bylo však na něm vidět, že je pobaven, nikoliv pobouřen, nepokoušel se své emoce skrývat.
„Za trest bys to měl jít ulovit sám, ale když hezky poprosíš, pomůžu ti,“ zasmál se, zašvihaje ocasem.
Když se Corrine zeptala na Raashův životních příběh, co ten blbec dělal, že přišel o oko, Khan musel spokojeně mlasknout. Sám ještě nevěděl, jak k tomu jeho společník přišel, a milerád si ho vyslechne. Musel uznat, že ta malá vlčanda nebyla tak úplně marná, jak se mohlo na první pohled zdát. Vlastně jí to docela pálilo. Jen škoda, že se nenacházela ve společnosti, která by to docenila. Khan totiž odmítal říct slova chvály na její adresu nahlas - sám sebe by však rozhodně pochválil natolik hlasitě, až by svým hlasem prasklo všechno sklo v okolí. Tedy, kdyby tu nějaké bylo, že.
Konečně se na tu sladkou princezničku Corrine otočil a zazubil se na ni. „No jo, no jo, neprskej, už jsem jen tvůj. Tak pojďme něco ulovit, a až naplníme svý hladový krky, tady Raash ti určitě rád popovídá ten srdceryvný příběh. Jen škoda, že se stejně nezajímáš i o ten můj.“ Poslední větu řekl opravdu velmi nenápadně. Na jednu stranu jej těšilo, že to jeho kulhání na levou zadní nebylo tak viditelné, na druhou stranu se mu pranic nelíbilo, že ho ta malá nelitovala. Odfrkl si a rudýma očima se jal skenovat terén, aby byl dostatečně připraven pro lov. Tak se to přece dělává, ne?

„Ty pro změnu nejseš zrovna fešnej, a stejně, tvá děcka by beztak byla k sežrání roztomilá,“ utrousil s cukajícími koutky. Ač se snažil o rýpavou poznámku, v tomto případě se mu z ní srdce radostí nerozplesalo. Byla to lež. Mnoha jeho sarkastických poznámek byla jen snůškou lží, díky níž si honil ego, avšak v tomto případě to bolelo. Na'arash byl fešný samec. Očividně měl Khan-fani vkus na pouštní vlky, no. Sám byl vlk pocházející z pouště, tak proč se hnát za nějakým, který značnou část svého života strávil někde v mrazivých končinách?
Nervózně se ošil, skousl spodní pysk a následně se zazubil. „Já jsem hodný vždycky, copak sis nevšiml?“ nadhodil, rudé oči odrážející pobavení, a jakoby nic pokrčil rameny. Netrvalo však dlouho a znejistěl. „Rád na tebe čumím? Ne, bych neřek, spíš jsem se zamyslel,“ zamumlal a střihl ušima. Měl by s tím zíráním přestat, ještě by se prozradil! I když jaké tajemství by vlastně vyšlo najevo? Co pro něj Rashi znamenal?
Corrine mezitím poměrně dost úspěšně ignoroval. Slova, co se následně vydrala z jeho hrdla, opět patřila Na'arashovi. Zněla dotčeně. Slepý zaútočil na jeho slabinu. V lovu byl vskutku budižkničemu, úplné jelito. „Když dovolíš, upřednostňuju oslovení Khan,“ odsekl a odhalil zuby ostré jako jehličky v popuzené grimase. „A světe div se, opravdu Corrine učím lovit. A nebýt tebe, už dávno jsme mohli mít žaludky naplněné. Mezitím co tady s tebou kvokám, dostávám příšernej hlad,“ pokračoval při pohození dlouhým ocasem, načež temná očka upřel kamsi do dáli, kde by se teoreticky mohla skrývat potencionální kořist. Vážně, ještě tak minutu a natáhne bačkory.

To je dobře, že nevíš. Jsi totiž ještě mladá, na hledání partnera ještě čas, pomyslel si s úšklebkem, avšak nahlas to nakonec neřekl a jen se na na Corrine zazubil. Což mu připomnělo, že on sám neměl po svém boku partnerku, a docela ho to znepokojovalo. Potřeboval k sobě někoho, kdo mu bude permanentně lézt lézt do zadku, že ano. Při té myšlence si vzpomněl na Na'arashe. Kam se jen jeho společník poděl? Bylo sice těžké jej přesvědčit, aby skákal, jak Khan píská, ale minimálně si s ním rozuměl. I když jisté úhly pohledu na svět s ním nesdílel. Narozdíl od něj neměl na tlapkách cizí krev, a kdyby, jistě by toho litoval. Což byl zásadní rozdíl mezi ním a Raashim.
Nechtělo se mu vydat se na lov, až do poslední chvíle doufal, že si bude moct válet šunky, zatímco se ta malá vlčice bude snažit nahnat do svých spárů nějakou zvěř, avšak nakonec příležitost jít lovit s ní uvítal s otevřenou náručí. Přece se tak bude moci předvést, a to on tuze rád! Jen těžko říci, zdali mu nepřály hvězdy, hněvali se naň egyptší bohové, či kde jinde vězel kámen úrazu, ale nakonec byl po pár plouživých krocích trávou přepaden. Na jeho bedrech přistálo Na'arashovo tělo a nakonec Khan-fani se zavrčením skončil na povalený na zádech. Začal sebou škubat jako had, pysky obnažoval v hrozivém úsměvu a šklebil se do Na'arashových nebesky modrých očí. Zacvakal zuby, nakonec se líně převalil na bok, protože jej Slepec nedržel v nikterak pevném sevření, a rozesmál se. Sice dotčeně špulil pysky, ale bylo na něm vidět, že se reálně nezlobí. Ani za překažení lovu, ani za tu nemístnou poznámku o pochcané srsti. „Řekněme, že můj starý kožich už vyšel z módy,“ pronesl nonšalantně a střihl ušima. Pak se opět otočil na Slepce a zkoumavě se na něj chvíli díval. Nerad si to přiznával, ale chyběl mu. Ten starý brach mu přirostl k srdci možná víc, než si myslel. Možná, že jej nepovažoval jen za společníka a že k němu cítil víc, než si kdy uvědomil, že by dokázal cítit. Pohodil hlavou a nakonec svůj rudý pohled neochotně odlepil. „Á, já málem zapomněl. Tohle je Corrine, má úžasná dcera,“ představil mladou vlčici následně a řekl to tak sladce, až se mu z toho roztočila hlava. Jak tyhle sladké řečičky nesnášel!

„Corrine,“ mlaskl, a ač sám byl mistrem lží a přetvářek, temnota, která se sbírala na obloze, mu dneska asi zatemnila mozek, neboť neprokoukl, že ta malá, sladká princeznička lže. Být jeho dcerou, musel by ji pochválit, jak šikovná je, jak úžasná je, že jde ve šlépějích otce a nedělá mu ostudu, avšak protože s ní neměl pranic společného, a ani netušil, že její skutečné jméno má k tomu, jakým se představila, daleko, náležitě pyšný být nemohl. A tak jen na znamení souhlasu pokýval hlavou a sjel ji zkoumavým pohledem od hlavy až k patě. Být to jméno pravé, vlastně by to nevadilo. Pasovalo k ní. Znělo princeznovsky, a ona přece byla taková malá dáma s korunkou na hlavě, no ne?
Při nabídce společného lovu sebou škubl v nepatrném pobavení. To s ním chtělo to mládě flirtovat? Měl to snad brát jako pozvánku na rande? Přimhouřil krví podlité oči a zasmál se. „Jestli to má být rande, tak ne. Jestli jen prahneš po tom, abych ti ukázal svůj dechberoucí lovecký um, dalo by se o tom popřemýšlet,“ zazubil se, z tváře šlo vyčíst zamyšlení, a nakonec střihl ušima. „Tohle počasí není zrovna ideální na lov, ti povím, ale mám hlad jako vlk, takže nám asi nic jinýho nezbývá. Tak pojď. Pěkně kopíruj mé pohyby, a až je dostaneš do hlavy a budeš si jistá, že to zvládneš, tak můžeme začít s opravdovým lovem. Hlavně žádnej řev a jiný inteligenčně podprůměrný projevy tvý mladý generace,“ začal opatrně. Snažil se, aby byl jeho hlas co nejvíce jistý a autoritativní, a vlastně mu to i šlo, avšak ve skrytu duše o svých loveckých schopnostech tak trochu pochyboval. Nikdy příliš nelovil, měl možná geny po rodičích, kteří jakožto vlci na postu Alf museli mít od všech schopností trochu, avšak i tak to neznamenalo, že bude přirozený talent. Byl však čas se předvést, a tak to nesměl pokazit. To by bylo, aby nakonec nikoliv Khan-fani lovil zvěř, ale divá zvěř naháněla jeho. Nonšalantně pohodil ocasem, přikrčil se a začal se plížit trávou, pohledem zkoumaje, zdali Corrine cupitá za ním. Jako psí ocásek.

Neznala jeho jméno, a on neznal to její. Leč mu vyhovovalo označovat ji jako mládě, které bojuje s nutkáním schovat se máme pod sukni, poměrně toužil znát její skutečné jméno. Alespoň by ji mohl náležitě zesměšňovat všude, kudy by prošel. Přece jenom, jméno je trefnější nežli popis barvy kožichu. Vypadalo to však, že se nejdříve bude muset představit on. A třeba mu pak ta malá černobílá princeznička skutečně půjde ulovit něco k snědku. „Toužíš znát jméno toho nejúžasnějšího vlka pod sluncem, maličká?“ neodpustil si pohrdavý tón. Vypjal hruď a domýšlivě střihl ušima. „A protože je tenhle nejúžasnější vlk tak laskav, prozradím ti jeho jméno. Khan-fani, a ty?“ dořekl pak a pohlédl do jejích rudých očí. Snažil se ji svým pohledem zhypnotizovat natolik, aby skutečně podlehla jeho úžasnosti a šla mu ulovit onu kýženou večeři, avšak se tak trochu obával, že se mu to nepodaří. Ta maličká byla inteligentnější, než se na první pohled zdálo.

O tom, nakolik ji zdejší bohové obdarovali inteligencí, sice dost pochyboval, avšak nakonec její slova odporu přešel jen s nonšalantním mávnutím ocasu a kamenným výrazem ve tváři. Co si však jeho pozornost jako magnet přitáhlo skvěle, byl fakt, že ta malá netušila, kým je její máti, natož aby měla potuchy o tom, kde zrovna vězí. Překvapeně zdvihl obočí vzhůru. Pochopil by, kdyby jí bylo zatajeno, kým je její otec, protože spousta vlčic měla v hlavě leda tak myšlenky na překrásné noci strávené v objetí různorodých samců, nežli že by hledala partnera na celý život, ale nevědět, kdo ji povil? Inu, i když možná vlastně chápal, proč se matka té černobílé raději zdejchla. Už i Khanovi byla její přítomnost dost otravná, byť by ji mohl v mnohém využít ve svůj prospěch, natož ji vychovávat. Protočil panenky a vzdychl.
Chvíli to již vypadalo, že bude mladá vlčice konat dle jeho slov, a tak se za jejími zády začal vítězoslavně pošklebovat. Avšak nakonec se ukázalo, že na tom se svojí mozkovou výbavou není natolik špatně, jak si prvotně myslel. Možná ani ne tak myslel, jako spíše doufal. On si totiž vždy o nikom nemyslel zrovna velké věci. Nejdříve na tu malou pohlížel zadumaným pohledem, načež nasadil ten nejsladší výraz, který uměl a z něhož se mu obracel žaludek, a to jej ani nemusel vidět, a udělal krok vzad. „To si o mně vážně myslíš? Že jsem parchant bez duše a bez srdce? Víš, stejně jako není všechno zlato, co se třpytí, není každý hajzl jenom proto, že tak vypadá navenek.“ Znovu se mu málem otočil žaludek. Hrál vystrašenou, ublíženou ovečku, bylo mu ze sebe samého zle. Oči sklopil předstíraným studem a bedlivě studoval každou drobnou nerovnost povrchu a každičké stéblo trávy. Být vlkem ze severu, jen stěží by odolával nutkání zahrabat se pod zem a ukrýt se tak před horkem, ale jakožto pouštnímu potomkovi mu teplo dělalo jen dobře.