Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Temný les

Nebála se? Ha, to jí sotva věřil! Nic na to však neřekl, jen obnažil zuby v potutulném úšklebku a střihl ušima. Však ona se ještě bát začne a ten její úsměv jí rázem zvadne jako květina.
Nakonec se tak však bohužel nestalo. V Temném lese se neudálo nic, co by mohlo Thie nahnat strach, natož samotnému Khanovi. Ano, páchla tu smrt, avšak to bylo celé. Khan-fani trochu naštvaně vzdychl a udělal ještě pár rychlých kroků, načež se před ním rozhostila travnatá pláň. Jednotlivá stébla mu laskala nohy a on měl chvíli pocit, že jej vítá jako krále. Však jak jinak by tomu mělo být? Kráčel dál, mlčky, pohled mu občas padl na oblohu pokrytou mraky. Nakonec však přece jenom zastavil, rudýma očima skenuje malé vlče. „Jistě je tvůj mozek natolik chytrý, že si pamatuje na to, co jsme si slíbili v horách, že? Ukaž mi, že opravdu nejsi malá holčička, co bojuje s nutkáním schovat se mámě pod sukni, a přines mi toho nejšťavnatějšího králíka, co tu najdeš. Bez něj se nevracej, ale pamatuj; radím ti uspět. Milerád se totiž stanu předmětem tvých nočních můr, a to určitě nechceš. Dokážu toho mnohem víc, než si myslíš. Tak běž!“ zavelel a povýšenecky vypjal hruď. Ach, jakou ze sebe měl radost, že tak nenásilně nutí ostatní, aby pro něj činili to, co se mu jen zamane!

<< Spáleniště

Probodl Thiu tázavým pohledem. „Co co je?“ otázal se nazpět a tlamu stiskl do úzké čárky. Pak mu pohled padl na jeho nohy. Neviděl ani zdaleka všechny odznaky, co mu ten starý blázen vyšil na kožich, ale to, co uzřel, mu bohatě stačilo. Odplivl si. „Co to sakra má být?!“ zahartusil a tlapa mu vystřelila směr černobílá vlčice, jako by ji snad chtěl přetáhnout přes tlamičku za to, co měl nasvědomí ten podivín. Nakonec ji však zase položil na zem a ušklíbl se. Sic tu změnu neviděl celou, vlastně se mu líbila. Ale to neznamenalo, že jej ten obchodník přeměnil zcela bez jeho vůle!
Načež prudce trhl hlavou a střídaje tlapu za tlapou pokračoval v cestě. Za chvíli jeho zbrusu nový kožich zmizel v mlze. Ocitl se na místě stejně mrtvém jako Spáleniště, avšak mnohonásobně strašidelnějším. Rostly zde mrtvé stromy, bylo tu hrobové ticho a všude se vznášela smrtná aura. Laškovně pohodil ocasem a podíval se na Thiu ďábelským pohledem. „Tak co, slečinko? Jestli mi prokážete, že to tu zvládnete projít beze strachu, budu si o vás myslet více než teď,“ domluvil jí a s hrdě vztyčenou hlavou kráčel dál a dál.

>> Laica Mar

<< Les u Mostu (přes Most)

Nuže, kraj, na jehož půdu vstoupil, byl opravdu nehostinný. Vzduchem se šířil štiplavý pach spáleného dřeva a popela. Několik stromů teskně lemující Spáleniště bylo ohořelých, oděno do černého šatu. A právě pro tu zdejší mrtvou náturu se tu Khanovi náramně líbilo. Zašvihal ocasem a začal se brodit nánosem pilin, uhlíků a popela. Bylo tu hrobové ticho, a přec měl pocit, že jej cosi sleduje. Přímo nad jeho hlavou zaryčela vrána. A někde v dáli cosi zařinčelo. A to by to nebyl tenhle pouštní vlk, aby se okamžitě za tím zvukem nerozcupital. Cupital, cupital, dokud se před ním nezjevil... podivně vyhlížející šedivý vlk, jenž za sebou táhl pojízdný obchůdek. Co prosím? Co prosím? znělo Rezavému překvapeně v hlavě. Zamrkal ve snaze zjistit, že se mu to zdá, ale ono nezdálo. A než se nadál, začal k němu ten podivín hovořit: „Já uctivě vás zdravit v těchto nehostinných končinách, drahý pán.“ Ještě před chvílí si myslel, že bude po něm prskat a hlavně okamžitě vezme nohy na ramena, aby nemusel být ve společnosti s někým takovým, ale to, jak ho vlk oslovil, ho víc než zaujalo. Střihl ušima a povýšenecky vypjal hruď. „Pro takového fešného vlka škoda takového místa, vy ještě ušpinit Nic to však nemění na tom, že vy jistě toužit být ten nejhezčí vlk v kraji, že? Ale já upornit muset, že vašemu vzhledu něco chybět. Co takhle nějaké zpestřeníčko? Hm? Hm?“ Dobrá, tohle již začínalo být dotěrné. Sice Khana chválil, ale stejně ve výsledku řekl, že není dostatečně hezký. Vztekle po něm zavrčel a už se chystal se ohradit, jenže Wu pokračoval: „Když se na vás tak dívat, vy být pěkný rvač.“ Pohled mu ulpěl na Khanově jizvách a nejdéle se zdržel na ukousnutém uchu. „Vám jistě se hodit tento medailon. Učinit vás silnějším. Moc silnějším.“ Zdvihl před Khana onen zmiňovaný předmět, medvědí zub zavěšený na kožené šnůrce, a laškovně se usmál.
Khan vykulil oči. „Když to musí bejt,“ zamumlal otráveně. Kdyby tak tušil, že jeho slova jsou silnější, než si úůvodně myslel. A tak když překvapeně odcházel ze Spáleniště, byl o přívěsek a odznaky těžší.

>> Temný les



NÁKUP

Stav účtu:
KŠM; 26 | Rubíny; 4 | Mince: 5
Převod 4 rubínů → 40 KŠM
1 mince → 40 KŠM
KŠM; 106 | Rubíny; 0 | Mince; 4

Nákup:
- odznaky + změna barvy čumáku (naceněno Barn) - 100 KŠM
- vyzvednutí Medvědího požehnání (Khanovi byla v boji s Excelsiorem utrhnuta značná část levého ucha)

Stav účtu po nákupu:
KŠM; 6 | Rubíny; 0 | Mince; 4

SCHVÁLENO

<< Severní hory (protože můžu *zákeřný smích*)

Khan klusal a klusal, cválal a cválal, no prostě jako oř z pohádky blížil se více a více k nížinám. Velmi překvapen, že jde to černé vlče s bílými fleky s ním. I když se vlastně ani nedivil, neb a protože jeho slova byla víc než rázná, a pakliže by jej Thia neuposlehla, příliš šťatné chvíle by asi nezažila.
Vítězoslavně se zašklebil a pokračoval dál v cestě, dokud nezmizel v jednom lese. Tam trochu zvolnil krok, však kladl tlapu za tlapou s přetrvávajícím mlčením. Rudýma očima přitom pobaveně těkal ze své společnice na cestu lesem, po níž kráčel. Počasí bylo poměrně nevítané. Obloha byla temná, vzduch hlásal příchod bouře. Pár kapek mu již dokonce stačilo zmáčet srst. Nedal se. A razil si cestu mezi stromy dál.

>> Spáleniště (přes Most)

„Ale notak,“ mlaskl pobaveně nad jejím ultra vtipným ceněním pidi zoubků. Dobrá, až tak malinké nebyly, ale na tom stejně nezáleželo. Byly však krásně bílé, což tedy ne, že by Khana nějak dostávalo do kolen. Zaprvé neměl ve zvyku balit mláďátka, druhak nehodlal přiznat, že je na ní něco pěkného. Tsse. Nikdo nemá lepší zuby než on. A jako by to chtěl světu náležitě ukázat, obnažil zuby v potutulném úsměvu a na chvíli nechal tlamu pořádně rozevřenou, aby ta jeho nádhera byla pořádně vidět. Pak ji zase s hlasitým sklapnutím zavřel a prohlédl si tu mladinkou vlčici od hlavy až k patě. Byla to sličná vlčice (i když by to asi nikdy nepřiznal, a hlavně by to bylo dost divné). Černá srst zdobená bílými fleky a pár rudých oček jako třešnička na dortu, byť jedno bylo světlejší. Asi zaostává podobně, jako ta moje tupá noha. I když to nevypadá, že by byla poloslepá. Nebo jo? Se snad nehodláš zajímat o nějaký cizí zranění, že ne?
Načež jeho pohled padl její myšku, kterou si tak vehementně chránila. „Rebelka, co opustila rodinu, jo? Tohle schvaluju, mladá dámo, tohle schvaluju,“ podotkl se zazubením, nepřestávaje provokativně sledovat mrtvolku. Chudák Thia, mít příklad v někom, jako byl Khan. „Jen teda nezapomínej, že by tvá rodina vždy měla zůstat v srdíčku, byť to nemusíš dávat najevo,“ převalil pak pomalu na jazyku, asi protože si uvědomil, že by neměl dnešní mláděž až takhle kazit, a oblízl se. On sám svého bratra Chaianiho tehdy zradil a sprostě jej obelstil (což si teď ve skrytu duše vyčítal), ale stejně ho měl stále rád. Byli bratři. A ať se stane cokoliv, budou bratry. Jejich pouto nikdo a nic nikdy nepřetrhne.
„A že nejsi malá? Tak když nejsi malá, mohla bys mi ukázat, jak lovíš. Ale něco většího než tuhle myš.“ Jeho žaludek toužil po zaplnění, a co je lepšího, než velice nenápadně přesvědčit ku ulovení nějaké zvěře někoho jiného. (//Proč mám tak vyčuranej charakter?!) A aniž by čekal na její odpověď, rozklusal se dolů do nížiny.

>> xxx

<< Ostříží zrak

Když si tehdy přál, aby bylo chladněji, nemyslel tím vyloženě sníh. Ač plánoval dojít na nějakou horu a ochladit se tam, to, co na naň čekalo v Severních horách, rozhodně nevítal s otevřenou náručí. Khanovi se holt jen tak někdo či něco nezavděčí. Jednou je vedro moc vedrovité, podruhé zima moc zimovitá. Čert aby se v tomhle náfukovi vyznal.
Nakvašeně pohodil ocasem a zacvakal zubama. Pak se se zastříháním uší podíval na Na'arashe a snažil se z jeho výrazu vyčíst, co si o tomhle proklatém místě myslí. I on pocházel z pouště, a tak očekával, že ani pro něj nebude tahle končina zrovna ideální. Znamenalo však rozpoutání adrenalinu v žilách, a přesně po tom Khan-fani toužil. A tak se vydal dál.
Inu, nešlo se mu zrovna dvakrát dobře. Povrch byl strmý, chlad, jenž se mu zarýval až do morku kostí, jej nutil drkotat zuby. „Lezu, lezu!“ popohnal svého parťáka kousavě, s pohledem upřeným před sebe. Jeho cíl byl jasný – vyškrábat se až na samý vrchol těchto hor a pak se předvést světu, jak umí balancovat na hranici mezi životem a smrtí. Bohužel, i když možná díkybohu, musel své plány přehodnotit. Na jedné z horských luk porostlé trávou a vysokohorskými květinami, občas ozdobené nějakým zakrslým stromkem, spatřilo jeho rudé oko osamocené mládě. No, mládě. Ona černobílá slečinka s červenými kukadly již nebyla v plenkách, vlastně se jednalo již o odrostlé vlče, ale stále vlče. To nešlo přehlédnout. Nejdříve překvapeně zamrkal, jako by snad nevěřil, že tady v horách potká někoho takového, načež nasadil přehnaně přátelský úsměv. Co však přátelské již nebylo ani náhodou, byla slova, jež vyšla z jeho hrdla. Říkal je možná sladce jako cukrkandl, ale stejně z nich proudil nepříjemný odér pohrdání. „Copak copak, maličká, ztratila ses? Bejt tebou bych okamžitě běžel schovat se mámě pod sukni, aby tě náhodou tady velkolepý Khan-fani, syn Ikrama a Tasneem, nespapinkal k večeřince.“ Pobaven nad vlastními slovy se uchechtl, povýšeně vypjal hruď a nonšalantně pohodil ocasem. Netušil, proč tomu mláděti nacpal jména svých rodičů, neb co z toho to malé škvrně mělo, ale znělo to prostě skvěle, není-liž pravda?

<< Rokle

Překvapeně pootevřel tlamu a zamračil se. Si z něj snad ti bohové dělají srandičky, ne? Anebo mu opravdu vraceli jeho neustálé stěžování, jak podotkl Slepý. Vzdychl. Obloha byla zamračená, rezavohnědou srst mu drancoval silný vítr a prudký liják z něj brzy učinil zmoklou slípku. Veškerá jeho hrdost se začala pomalu rozplývat jako pára nad hrncem. Naposledy si odfrkl, koutky mu zacukaly. Svým způsobem byl však za toto počasí rád. Alespoň nebude pečenej, ale jen mokrej.
Když se dostal ze spárů rokle, čekala jej rozlehlá travnatá planina. Tráva zde rostla poměrně nízká, což vítal, neb byla nasáklá vodou a byl rád, že mu kapky vody lesknoucí se na jednotlivých stéblech šplíchají jen na spodní část těla a nestříkají mu do tváře. Stačilo mu, že samotný liják jej nenechal suchým ani na jednom místě. Byl promočen skrznaksrz. Zem pod ním byla také nasáklá vodou a občas se pod jeho tlapami probořila. Někde se svažovala, někde zase stoupala, avšak rozdíly v povrchu nebyly natolik odlišné jako v případě rokle. Cestu mu rámovalo několik keřů obsypaných ostružinami, jež přímo pobízely ku ochutnání. Neměl však hlad, chuť také ne. Ovoce bylo to poslední, co by si dal. Občas mohlo být příjemným zpeštřením, ale nyní leda tak toužil se schovat před deštěm. Teplota již byla dostačující, avšak být promáčený až do morku kostí se mu pranic nelíbilo. Zafuněl. Celou tu dobu kráčel mlčky, dokonce se z jeho hrdla nevydraly ani urážky. Neměl náladu mluvit. Skoro jako by truchlil s spolu s počasím. Inu, vlastně což. Alespoň si Rashi na chvíli odpočine od té jeho khanatovosti, byť jistojistě ne na dlouho.

>> Severní hory

<< Katakomby

Jen co vyšel z Katakomb a prodral se pichlavým, suchým křovím, z něhož si udělali domov jedovatí pavouci, svět kolem něj jako by se zcela změnil. Hnilobný pach vystřídal čerstvý, suchý vzduch a vedro tu bylo jako v poušti. Ovzduší bylo příjemnou změnou, teplota již nikoliv. Ač upínal rudý zrak do každé sebemenší skuliny, nikde nebyly ani stopy po zeleni. Všude se válelo jen jako troud suché stromy a křoviska. Byl by bláhový, hledat tu byť jen kapku vody. Leč tato rokle kdysi dávno bývala řekou, nyní se z ní stala jen nehostinná krajina plná skalisek a nebezpečí.
Hlasitě funěl, frustrovaně odkopával z cesty drobné kamínky, poměrně s přehledem si razil cestu náročným terénem a cosi brblal. Leč jeho slova byla sotva slyšitelná pro něj samého, jejich význam by určil kdekdo — jiné téma, než stěžování si nad tím všudypřítomným vedrem, to jistě být nemohlo. Byl na vysoké teploty zvyklý již odmala, a stejnak si neustále stěžoval. To už zkrátka byl Khan. Na chvíli se zastavil, vměstnal se do neveliké stinné plochy — stín tu poskytovalo několik šikovně postavených kamenů, byť byly poměrně nebezpečné, neb si jeden nikdy nemohl být jist, jestli se nesesunou k zemi a nespadnou onu vlkovi dychtivému po trošce stínu na hlavu – a zafuněl. „Cítím se jak pečenej,“ frkl a podíval se Slepému do zdravého oka. V té blankytné modři se zrcadlilo něco, co jej neskutečně vábilo. Toužil s tímto vlkem procestoval celý svět, neb začínal věřit, že lepšího druha na cestování by si ani nemohl přát. Zůstal na něm viset nepřítomným pohledem, a jakmile si to uvědomil, přitiskl uši k hlavě a prudce zakroutil hlavou. „Tak jdeme,“ poručil s vypjatou hrudí a začal se šinout pryč. A protože byl na cestě již docela dlouho, začala se ozývat jeho zraněná noha. Tiše zavrčel a zahleděl se na ni vražedným pohledem. Již nebyla tak na obtíž, jak tomu bylo tehdy, co utrpěl ono zranění, ale stále to nic neměnilo na tom, že nebyla a ani nikdy nebude plně funkční. Bude to však muset skousnout — tam v dáli na něj čekal celý svět.

>> Ostříží zrak

<< Nerovy vodopády

Tady dole to smrdělo jak tejdny nemytý, upocený ponožky. Nakrčil nos a zavrčel. Pach hniloby a rozkladu se mu nepříjemně obtáčel kolem čumáku a jeho žaludek se přitom opovážlivě houpal. Bylo tu vlhko, což byla oproti světu tam nahoře změna. Chvíli trvalo, než si jeho tmavě rudé oči přivykly všudypřítomné tmě, ale jakmile se to tak stalo, příliš nadšen z toho nebyl. Byly to zcela ztracené vteřiny, možná minuta, neb tu stejně nebylo nic zajímavého. Jen kamenné zdi táhnoucí se do další tmy. A pár kostí, kamenů a pavučin. Šel pomalu, tlapu za tlapou. Jediné, co slyšel, byl jeho dech zrychlený adrenalinem a dunivé kroky. Otočil se do tmy, co se pro změnu rozpínala za ním, na svého společníka. „Bububu,“ zasmál se hlasitě a jeho smích se odrazel ode stěn tak, že mu dvojnásobně zesílen narazil do uší. Střihl jimi, laškovně se zasmál a pak se otočil. Pokračoval v cestě, s každým svalem napjatým, dokud se před ním nezjevil pruh denního světla. V ten okamžik se na chvíli zastavil a pak se s hlasitým jekotem vyřítil ven.

>> Rokle

<< Křišťálové jezero

Vlčata. Inu, ne, že by Khan choval vyloženě zášť k vlčatům, byla mu zcela fuk, ale představa, že by dělal divadýlko pro někoho takového a vůbec pro kohokoliv jej děsila. Z vnitřní strany si skousl tvář a oči přimhouřil do úzké čárky. „To sotva,“ procedil skrz zuby odměřeně, byť svým způsobem pobaveně, a narovnal se. Společnost tohoto vlka v něm probouzela neskutečný hněv, a přesto s ním stále zůstával. Stále totiž mezi nimi visela ona možnost spojenectví a tu přece musel využít. Ale nejdříve ze všeho si ho musel řádně proklepnout, aby mu někdy v budoucnu nepodkopl nohy. Zatím mu ještě tak úplně nevěřil.
Válení ve stínu statného stromu již bylo příliš. Tedy ne, že by se tam Khanovi nelíbilo, ale přece jenom považoval za rozumnější vyjít si na procházku do hor nežli zůstávat tady. Ono ani stín neposkytoval úlevu od toho šíleného vedra a za celý život strávený v poušti toho měl akorát tak dost. Stále byl milovníkem žáru Slunce, drolícího se písku i horkého vzduchu, ale občas prostě potřeboval změnu. Jak bylo jeho zvykem, přebral velení. Na chvíli se ještě otočil na svého společníka a zazubil se na něj. „Ty si stále myslíš, že mi tím uštědříš pořádnou ránu, ale ve skutečnosti mě to jenom těší. Těší mě být královnou dramatu, byť bych teda radši upřednostil krále,“ zašveholil a lišácky se zasmál. V hloubi duše ho Na'arashova slova poměrně zraňovala, neb byla prostředkem ku zaútočení na jeho ego, ale nehodlal to dát najevo. „Vidíš, a já si myslel, že za mnou jak ocásek chodí zásobárna cukru,“ řekl pobaveně a blýskl po něm očima. Pak se už však otočil směrem, jímž si to cupital, a oči upínal před sebe.
Ocitl se těsně před vodopády. Voda zde zurčila natolik hlasitě, že sotva slyšel svůj dech a bušení srdce – a to i přesto, že mu ze samého vedra nyní bušilo jako o závod. Chvíli tam jen tak stál a prohlížel si divoce tekoucí vodu, načež opět pohlédl na Slepého. „Myslíš si, že za tím něco je?“ zahulákal na něj, co mu jen hlasivky stačily, aby přehrušil ten ohlušující řev vody. Na odpověď však nečekal. Prostě se jako by se nechumelilo vydal vstříc té podívané. Rychle jí proběhl a voda se roztříkala na všechny strany a zmáčela mu kožich. Nevadilo mu to, bylo to příjemné osvěžení. Na chvíli blaženě zavřel rudé oči a pak se vydal do temné jeskyně. Všechno okolo zahalilo roucho neproniknutelné temnoty.

>> Katakomby

„Tak jo, ty bačkoro!“ zavrčel po něm a blýskl očima tak, že by jej tou náhlou září klidně mohl oslepit i druhé oko. Pak nonšalantně pohodil ocasem a zakřenil se na něj. Tohle asi úplně nebyl způsob, jak jej nasrat, ale snaha byla. Vážně, Khan se snažil jak nejvíc mohl, jen to asi tak úplně nevyjde. Doopravdy se tedy samozřejmě nesnažil, neb ač nemohl popřít, že to on je ten nejdokolanější tvor na světě a kdyby chtěl, Na'arashe by s klidem přepral, přeci jenom nebylo nutné dostat po tlamě. Zářný příklad toho, že Khan byl skutečne Khanem. Khan-fani, syn vznešeného Ikrama a ještě vznešenější Tasneem. Nebo je to snad naopak? Zkrátka ten, co nikdy nepřiznal porážku ani že není nejdokonalějším.
Když se tak vyvaloval ve stínu stromu a blaženě vrněl jako kočka, dopadla na něj sprška vodních kapek. Ač jich nebylo přehršel, stejnak nakvašeně zavrčel a na moment zalitoval toho, že mu předtím neudělal to samé. Na druhou stranu, ta trocha čiré tekutiny byla útěkem od vedra –⁠ ve výsledku mu to tedy neměl za zlé a byl mu za to vděčný. Slepec si však takový luxus nezasloužil ani náhodou. Jedině dobře, že když si Khan snažil vysušit kožich, odolal párkrát šplíchnout právě jeho směrem.
Zvedl hlavu a střihl ušima. „Ty děláš,“ polkl nasucho, „jako bych já měl zimu rád. Už jen při pomyšlení na chlad, sníh a led... brr! Ale to nic nemění na tom, že si rád na chvíli odpočinu od tohohle děsnýho vedra. Celej život jsem živořil mezi kupama a kupama písku, smažil se a zaživa pekl na pouštním slunci a tak dále a tak dále, a i když jsem si na to dávno zvykl, stejně mě to prudí. Fakt rád na chvíli půjdu někam, kde se nebudu škvařit zaživa, i když v mý rodný domovině to bylo o mnoho horší. Ale jestli seš srab, tak prosím, zůstaň tady,“ pronesl skřípavě a drtil zuby k sobě. „Ty tady klidně zhnij, ale já jdu. Měj se,“ zašvitořil následně překvapivě sladce jako cukrkandl, líně se zvedl, protáhl si každičký sval a pak s dusotem odkusal pryč.

>> Nerovy vodopády

„Chci jednou v životě potkat toho, kdo by z toho mohl učinit moji slabinu,“ procedil skrz zuby bláhově a pomalu začal směřovat ke břehu. Voda kolem něj vířila a kapky vody stříkaly do všech stran. Sledoval při tom Na'arashe, jak se jal ponořit se do vody o něco více – asi zjistil, že ho ta křišťálová tekutina nepokouše – a usmál se. Byl to úsměv jízlivý, přesto však přátelský. Přesně ten, jímž dáte najevo, že je vás společník inteligenčně podprůměrný, ale stejně s ním do jisté míry rádi trávíte čas. Vynořil se z vody jako kraken, a když všemi čtyřmi stál na zemi, oklepal se. Byl by si stoupnul tak, aby od hlavy až k patě zmáčel svého společníka, ale byl na to příliš daleko. A co víc, v tento den by to spíš byla odměna. Šikovně se postavil tak, aby se do jeho zad mohly opřít ostré sluneční paprsky. Ty byly žhavější než obvykle a cítil, jak se mu v jejich područí div nepálí chlupy. Stačila jen chvilka a brzy byl suchý jako troud, znovu zatoužeje nechat se políbit jezerní vodou. Ale tentokrát místo, aby ji nechal obklopit své tělo, se rozvalil ve stínu pod jedním, asi dva metry vzdáleným stromem a přivřel oči. Ocas mu nonšalantně tancoval ze strany na stranu a vířil prach. „Spíš jsem myslel, že bysme probudily adrenalin v žilách na nějakém houpajícím se mostě nebo něco podobného. Za prvé, pro tebe totiž lámání kostí beztak znamená zlomit někomu vaz a zabít ho tak, pro mě, budeš se divit, ne, a za druhé, z tohohle příšernýho vedra nemám náladu na trápení jiných. To už raději půjdu někam do hor a zahraju si na kamzíka,“ zašveholil sladce a z břicha se převalil na záda. Vedro mu na jednu stranu tak krásně připomínalo domovinu, na tu druhou mu spalovalo útroby na popel a prach. To už by se rovnou mohl zahrabat do žhavých doutnajících uhlíků a dosáhl by stejného, ne-li příjemnějšího efektu. Odfrkl si a drápy pravé přední tlapy zaklenul do trávy. Kus jí vyrval i s hlínou a spokojeně se zasmál.

Pokrčil rameny. Nesouhlasil s tím. Na'arash mu sice nemá co mluvit do jeho vztahů, ale Khan má plné právo mluvit do těch Na'arashových. Tak to přece velelo jeho ego, není-liž pravda? Přimhouřil oči do úzké čárky a obnažil zuby v potutelném úsměvu. Společnost Slepce byla víc než zajímavá. Konečně někdo, s kým sdílel svůj charakter (byť tedy Na'arashovo utahování z něj se mu pranic nelíbilo) a někdo, kdo se nesesypal z jeho urážek. Což tedy zároveň bylo špatné, neb Khan se přeci rád díval, jak někomu ničí jeho duši a působí mu jizvy. Nevyžíval se v tom sice tak moc, jak na tom záleželo jeho společníkovi, ale ten chtíč tu přece jenom byl. A ačkoli jej nemohl vyživovat právě díky Slepci, alespoň měl spojence. A věrný spojenec mohl být tím posledním klíčem k úspěchu a slávě.
„Ale notak, příteli,“ mlaskl s takovou vervou, že mu od tlamy odkápla slina a s plesknutím dopadla na zem. „Sám víš nejlépe, že egoismus není výsadou slabých, ale silných. Je to naše moc. Kterou jednou ovládneme celý svět,“ pronesl pak po chvilce mlčení a přemítání, co vlastně chce říci. A kupodivu do svého proslovu nezahrnul jen sebe, ale i Slepce. My. Již dlouhá doba uplynula od toho, co naposledy přiznal, že i někdo jiný je stejně dobrý jako on sám.
Když si plnými doušky začal užívat vodu obklopující jeho potem zmáčené tělo, s němým výrazem ve tváři pozoroval, jak je jeho společník mnohem bázlivější a do vody postupuje o poznání pomaleji. Oba dva vyrůstali na poušti, a přeci jeden měl vodu raději. Khan sice byl zvyklý na vzduch horký natolik, jakoby ani neexistoval, zrnka písku donekonečna valící se přes duny a vedro. Vedro, co vše spalovalo na popel, ale občas se svlažit bylo zkrátka nezbytné a potřebné. Kdyby tak neučinil, už by dávno nebyl tvořen z masa a kostí, ale potu, potu a ještě jednou potu.
Prudce zamrkal a prohlédl si ho od hlavy až k patě. „Poslyš, až se tady doválíme, chtělo by to nějaké pozdvižení. Však víš. Jizvy, lámání kostí,“ prohlásil stoicky. Očividně mu nestačily ty jizvy, co na svém těle poseté již měl, a levá zadní noha, co si právem vysloužila jméno Zaostalá. Chtěl víc. Byl zkrátka blázen.

<< Les u Mosu (přes Luku)

„Díky, seš velmi laskav, že mi nemluvíš do mých vztahů,“ ušklíbl se majetnicky a své ostré zuby odhalil v úsměvu plném pohrdání snoubícím se s pobavením. V očích se mu však zračilo ještě něco jiného. Nechápal. Nechápal, jak někdo mohl mít Wissfeoha rád, byť i málo, podobně, jak je velké zrno písku na vyprahlé poušti.
„Přirozeně, že to je dobrý nápad. A nejenom docela,“ procedil skrz zuby majetnicky. Nebýt jeho společníkem Na'arash, pravděpodobně by hodně rychle svého společníka ztratil. Ledaže by mu tedy začal do ouška šeptat sladké lži a přitiskl mu na hrdlo čepel v podobě výhružek. Ale to by to pak nebyl společník, ale spíše otrok. Khanovi se líbilo, že konečně po těch všech bláznech nalezl duši, která byla zlem protkaná stejně jako on sám. A ne-li ještě více.
Netrvalo dlouho, před Khanem a Slepým se rozprostřel okouzlující pohled. Jestliže uměl Khan něco ocenit, tak dechberoucí výjevy, jež měl tu čest spatřit na svých toulkách světem. Křišťálová průzračná voda se leskla v parscích slunce a Khana napadlo, že by Slepého mohla oslepit dočista. Ostatně on sám měl problém, aby nepřišel o jedno ze svých zdravých, temně rudých kukadel. Nad tou veškerou podívanou čněla skála.
Nuže, vydal se blíž k tomu jezeru, jež bylo šperkem široko daleko, a pomalu v něm začal smáčet své tělo. Voda jej příjemně chladila. Takovouhle možnost na poušti nikdy neměl. Ačkoli kolikrát pomalu nebyl tvořen ničím jiným nežli potem, neměl příliš příležitostí se osvlažit. Proto teď v tom horku uvítal, když jej začala voda příjemně laskat a chladila jeho tělo. V záři slunce se otočil na svého společníka. „Jdeš taky?“ pobídl jej a pohodil hlavou.

„Jako bys mi mluvil z duše,“ mlask tiše a naopak hlasitě se zasmál. Následně jeho pohled padl na béžového, zpoloviny slepého vlka. „Takto to zní jako ve snu, ale věř, já ho nemohu ani cítit. A vůbec, na kamarádíčky máme očividně jinej vkus.“ Letmo pokrčil rameny a v tmavých rudých očí se mu zaleskly jiskřičky. „Právě jsem chtěl říct, že je docela vedro. Jako jo, pocházím z pouští a jsem na to zvyklý, ale nějaký vodní osvěžení by přece jenom bodlo. Pojďme k nějakýmu jezeru,“ navrhl a zazubil se. Inu, až takový návrh to nebyl. Dle jeho arogantního hlasu bylo jasně poznat, že je to rozkaz. A běda, dovolí-li si jeho společník oponovat. Pak mrskl ocasem a rozešel se zase o dům dál. Pátral po vlhkém vzduchu, který by znamenal výskyt jezera.

>> Křišťálové jezero (přes Luku)