Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Povzdychl si. „No to mi povídej,“ odseknul s jízlivým výrazem ve tváři a švihl ocasem. Jakmile se jej Na'arash zeptal, z jakého důvodu považoval setkání s Wissem za nepříliš šťastné, div mu nevypadly oči z důlků. Jak se na takovou otázku vůbec mohl zeptat? Však kvůli němu málem přišel o všechny nervy! Odprskl si a chvíli Na'arashe sledovat mlčky, pohledem skenujícím jeho modré oči, načež pravil: „Vždyť je tupej jak poleno.“ Inu, o Khanově chytrosti by se dalo dost polemizovat, ale budiž.
„Jo, nezhebnout. Zní jako něco, co se mi daří jen silou vůle.“ Ze široka se zasmál. Tenhle vlk se mu začal líbit čím dál tím cíce.

<< Most

Nebezpečně houpající se most nechal Khan za sebou, pod tlapami se mu rozprostřela pevná zem. A před ním se vyjímal jehličnatý les. Leč krajinu halilo temné roucho, bylo mu mnohem příjemnější jít do tohoto, než-li do Temného lesa. Jedna věc je, když zapadne Slunce, a ta druhá, když je temno na denním pořádku. Nepřítomně se zakousl do spodního pysku a očima vyhledal Na'arashe. Zajímal se, co se v podsvětí událo. „Inu,“ pokles nakřáplým hlasem ve snaze navodit tu správnou atmosféru, „sám z toho nejsem zrovna dvakrát moudrý. Najednou jsem byl mimo tenhle svět, v neznámu, s bandou cizích vlků. No, cizích. Byl tam i Wissfeoh. Bohužel.“ Znechuceně si odfrkl a loupl rudýma očima. „Občas jsme potkaly vlky přivázané na řetězech, občas nějaké stíny, občas náš šálil vlastní sluch. Taky jsem se tam popral na život a na smrt. Jak vidíš, z té bitky jsem vyšel jako vítěz.“ Jen škoda, že nepřiznal, že i on sám se pomátl, že i jemu samému nedělalo problém zaútočit. Jen škoda, že neřekl o náhlém uzdravení všech zranění. Tlumeně se zahihňal a po vzoru Na'arashe se posadil. Chvilka odpočinku mu jistě nezaškodí. „Cíl, cíl, já už několik dlouhých měsíců nemám cíl. Jdu, kam jdu. Náhodně,“ zněla odpověď na otázku jeho společníka. Pohledem jiskřících očí jej vybídl k mluvě o jeho vlastních cílech.

<< Temný les

Těžko říci, zda skutečně bylo výhrou, když se Khan dostal z Temného lesa. Pravda, již kolem něj nebyla taková tma, ale stejnak sotva viděl. Výhled mu zacláněla opona z mlhy. Nebyla sice až tak nepropustná, ale byla. Nakrčil čumák a po chvíli se vydal po vratkém mostě za svým společníkem. Jednou tudy už šel, a co si budeme povídat, adrenalin tato cesta rozhodně nepostrádala. Soudě dle kymácení chatrného mostu v poryvu větru nebude o adrelanin nouze ani nyní. Khan vykouzlil na tváři odhodlaný úsměv a pomalu pokládal jednu tlapku za druhou. Občas musel povyskočit, aby překonal mezeru mezi dvěma prkny, jindy mu k překonání díry stačil jen delší krok. Ačkoli to občas nevypadalo zrovna nejšťastněji, nakonec se přece jenom pevného povrchu pod nohama dočkal.
Po celou dobu, co mu Na'arash vyprávěl o incidentu s démonem, jen poslouchal – ostatně hned s několika měl sám tu zkušenost – a občas cosi zamumlal. Až nyni, v bezpečí travnatého porostu, začal mluvit. „ Zajímavé,“ převalil líně na jazyku. „Výjimečně nepovažuji tvé kecy za vymyšlené, asi. Ostatně mě jednou najednou cosi vcuclo, co já vím, co se vlastně stalo, a dostal jsem se do podsvětí. Tam se do démony jen hemžilo.“ S těmito slovy pokračoval v cestě.

>> Les u Mostu

<< Jezero Bad

Temný les byl... no, temný. Všude byla tma, nikde nebylo nic jiného než tma. Khan-fani do něj i přes tu temnou auru okolo vešel. A jen co tak učinil, už jeho společník spustil něco o pohřbu. Khan nad tím jen pozvedl obočí cosi zamručel. „Jo tak ty se bojíš, jo? Co se ti tady stalo, simtě,“ zasmál se nahlas a s pokýváním hlavy se rozešel dál. Pravda, toto místo zrovna příjemně nepůsobilo. Samozřejmě z něj strach neměl, to ne, ale ta tma všude okolo ho rozčilovala. Výmluvy, výmluvy. Ve skrytu duše se beztak třásl jako malé štěně, ale známe Khana. Nikdy by si nepomyslel, že se něčeho bojí nebo něco nedokáže. To by popřel svoji khanovatost. Rudýma očima pohlédl na Na'arashe a čekal, co za napínavou a děsivou historku si od něj vyslehne.

>> Most

Nakonec se, velmi překvapivě, do vody neponořil, a to i přes Na'arashovo laškovné pobídnutí. Khan na to však zareagoval pouze tichým zavrčením, zazubil se a pokračoval v jeho hře. „Netvrdím, že na tebe nejsem naštvaný, když jsi mě vyrušil při tomto přenádherném momentu na tomto krásném místě, ale budiž. Pojďme někam jinam.“ Zařadil se těsně po Na'arashově boku a sjel ho pátravým pohledem. Že se vlastně divil. Co vlastně očekával? Že nebude zbabělcem? Hah, to sotva. Na'arash se možná jako zbabělec netvářil, ale Khan již dávno prokoukl, že ve skutečnosti zbabělcem byl, je a bude. Olízl si pysky a rozklusal se pryč, jezero Bad nechávaje za sebou, neustále kontroluje svého společníka. Rozhodl se, že ho nechá vybrat cestu, a protože s ním ještě chvíli chtěl trávit svůj drahocenný čas, musel přece vědět, kam vlastně směřuje.

>> Temný les

POST 4

<< Laica Mar

„Možná ti dávám šanci?“ pravil Khan zadumaně a sjel Na'arashe neurčitým pohledem. Pak se pomalu rozešel z pláně, pohledem kontroluje, zda za ním jeho společník jde. A skutečně šel. Svěže zelená travina pod jeho tlapama se brzy změnila v travinu našedlou a zrovna dvakrát přívětivě nevypadající. Došel k potemnělému jezeru. Všude okolo se rozpínalo hrobové ticho, nikde nebyl život. Khan zastříhal ušima. Nebýt Khanem, asi rychle zbaběle uteče, ale neboť Khanem je, představa nebezpečí se mu líbila. Rozešel se tedy vstříc vodě, ale i přes svoji až přehnanou nebojácnost do ní tlapky neponořil. Něco mu přece jenom říkalo, že tu není vše v pořádku. Koutkem oka pohlédl na Na'arashe. „Tak co, jdeš se vykoupat?“ zachraptěl jeho směrem a zasmál se.

POST 3

Dál se nevyjadřoval. Jen zarytě mlčel a přemýšlel. Dobrá, možná byli ti vlci horší než Na'arash, ale přesto. Vraždil. Neštítil se. Obnažil pisky a následně tlamu opět zavřel. Další Na'arashova slova už jej nenechala potichu. „Vraždil bys znovu,“ zopakoval po něm s odporem. Nechtěl se proti němu vyloženě otočit zády a stát se jeho úhlavním nepřítelem, ale zrovna dvakrát dojem to na něj neudělalo. Jak by taky mohlo. „Budeme si tady válet šunky ještě dlouho, nebo půjdeme?“ nadhodil, aby změnil téma, a zastříhal ušima. Ne, že by mu bylo nepříjemné ležet v trávě, v zádech sluneční paprsky, ale přece jenom nebyl ten typ, kterého naplňuje dlouhé nicnedělání. Pomalu se zvedl, spěšným pohledem ještě na rozloučenou prozkoumal pláň a rozešel se dál. Šel pomalu, jednak neměl kam spěchat, druhak tím chtěl dát najevo, že se svým společníkem počítá.

>> Bad

POST 2

„A divíš se? Jseš vrah, je logický, že po tobě půjde kdekdo,“ řekl s jemným opovržením v hlase. Jedna věc je urážet, druhá dojít až k tomu nejodpornějšímu činu. Nakrčil čumák a přivřel oči, do nich se opřely silné sluneční paprsky. Leč bylo příjemné, že se oteplilo, přímo do jeho očí svítit nemuselo. Cosi si nespokojeně zamumlal a natočil se tak, aby mu sluneční paprsky hřály záda. Zadumaně se podíval na Na'arashe. Jeho vyprávění o opuštění vlastní tlupy v Khanovi vzbudilo jednu důležitou otázku. „Když doufáš, že nešli v tvých šlépějích, poučil ses i ty ze svých chyb? Nebo stále pácháš to samé zlo, jen nechceš, aby ho páchali tví přátelé? Víš, možná nepůsobím jako nejpřátelštější vlk, ale vraždit?“ snažil se mu promluvit do duše. Ve výsledku mu bylo jedno, jestli v těch hrůzných činech nadále pokračuje, nebo ne - dokud tedy neskřiví chlup někomu z jeho rodiny -, ale přesto. Nehodlal jeho činy podporovat a chtěl znát odpověď na svoji otázku.
„Tak to máme podobné. Zeinab jsem potkal nedávno, ale zdrhla mi. Netuším, kde teď je, ale co. Zas tak mi nechybí.“ Protentokrát nelhal. Vskutku mu nechyběla. Nikdy mezi sebou neměli tak pevné vztahy, aby se zhroutil, jen co jej opustí. I přesto ji však hluboko ve svém srdci bratrsky miloval.

POST 1

Na'arash okopíroval úkon Khan-faniho a ulehl kousek vedle něj. Khan zastříhal ušima a po jeho otázce se chvíli zadumal. Byla to trefa do černého. Co ho sem vlastně přivedlo? Když opouštěl smečku, netušil, že skončí tady. Prostě šel a šel a nějak se to stalo. Nakrčil čumák a zhluboka se nadechl, vydechl, načež se konečně ujal slova: „Víš, že vlastně ani nevím? Ve smečce mě to už moc nebavilo, tak jsem se rozhodl jít. Neměl jsem cíl cesty, chtěl jsem prostě objevovat divy světa. A skončil jsem tady.“ O tom, že ze smečky neodešel jen kvůli touze po cestování, nýbrž v tom klíčovou roli sehrála i sestra a její poslání vést smečku, raději pomlčel. „A co tebe, co tebe sem přivedlo?“ optal se jej na oplátku a švihl ocasem. Převalil se na bok a líně zívl. Nejraději by se ponořil do říše snů, ale přece jenom nechtěl riskovat svůj krk. Ne vždycky se totiž zjeví někdo, kdo vás uzdraví, když máte smrtelně prokousnuté hrdlo. Svraštil čelo. Vzpomínka na bílošedého vlka a jejich rvačku nebyla milou. Rychle zavrtěl hlavou, aby ji z mysli opět vytěsnil, a oči upřel na Na'arashe. Byl zvědav, co zajímavého se od něj dozví.

<< Salt

„Myslel jsem to spíše teoreticky. Netvrdím, že bych tě varoval,“ zabručel a švihl ocasem. Těžko říct, jak by se vlastně zachoval. Možná by jej varoval, možná ne. Vlastně... Na'arash se docela tvářil být jako spojenec, no ne? Svraštil obočí a pokračoval pískem. „Zkusit to můžeš. Ale ty zlámané nohy si odpusť, kdybys mě náhodou musel zachraňovat. Ne tedy, že bych se nebyl schopen zachránit sám, ale však víš,“ zašvitořil ještě a střihl ušima.
Pláň, která se před ním po nedlouhé chůzi rozprostřela, působila příjemným dojmem. Konečně místo, kde se vlk nemusel bát, že zmrzne, nebo se jak hruška skutálí ze skály. I počasí se vyčasilo. Déšť přestal stejně rychle, jako se přihnal, a do Khanových zad se opřely teplé sluneční paprsky. Začaly sušit jeho mokrou srst a rozlévaly teplo po celém jeho těle. Cosi si spokojeně zamumlal. Nohy mu otíraly nevysoká stébla trávy a občas mezi nimi vykoukla i nějaká květina. Laica Mar proudila životem. Leckde se zavlnila tráva a vykoukla z ní nějaká potencionální kořist. Připomnělo mu to, že má hlad. Ale věděl, že by úspěšný příliš nebyl. Spíše se tu vyskytovala vysoká, což pro vlka se zlomenou nohou (a popřípadě druhého vlka se slepým okem jako lovce číslo dvě) nebylo zrovna nejšťastnější. Nuže, nevadí. Alespoň se napije, když u nic. Před ním se totiž začala zrcadlit čistá voda. V rámci svých možností se k ní rychle rozklusal a sklonil se vedle ní. Začal hltavě pít. Jakmile mu studená voda dostatečně zchladila hrdlo, spokojeně se svalil do trávy. Lehl si na břicho, packy natáhl před sebe a položil na ně hlavu. Stále byl ve střehu, kdyby se náhodou Na'arash rozhodl zaútočit. Přece jenom jej ještě stále neznal tak dobře, aby mu plně důvěřoval. Nebyl přece naivní.

<< Pityas

Pomalu nechal strmé, život ohrožující skály za sebou. Co si budeme povídat, nebyl příliš nadšený z toho, co jej čekalo za nimi. V blízkosti jezera skrznaskrz prosáklého solí sice nepanovaly mrazy a jeho tlapky se nebořily do měkké chladné přikrývky, ale zrovna dvakrát velké teplo tu nepanovalo. Moc tomu nepřidalo ani zhoršení počasí, které na oblohu přihnalo mraky ronící slzy. Rezignovaně se ušklíbl. Déšť sice nebyl nijak prudký, ale i tak musel počítat s tím, že bude minimálně trochu vypadat jako zmoklá sklípka. Odfrkl si a střihl ušima po Na'arashovi. Skoro by se opět rád vrátil do hor a tam vyhledal nějakou - bezpečnou - jeskyni, v níž by mohl tento nečas přečkat.
„Jen škoda, že zatímco já tě můžu varovat před nebezpečím, kterého by si tvé slepé oko nevšimlo, ty bys mi jen těžko pomohl běžet jako normální vlk se všema čtyřma funkčníma nohama. Ledaže bys mě v případě nouze vzal na záda,“ zkonstatoval suše a švihl ocasem. Již si přivykl, že jeho levá zadní noha nevykonává svoji práci na sto procent, ale i přesto ho to samozřejmě štvalo. Byl tak omezen.
Když dovyprávěl svoji část živnotního příběhu, leč trochu přibarvenou, vyslechl si i tu Na'arashovu. Takže vrah. Vrah, co zavraždil vlastní partnerku. Vrah, co nemilosrdně vraždil i jiné. Nebýt to Khan, asi se dost vyděsí. Jenže Khan to byl a zas tolik vrásek mu to nepřidalo. To však neznamenalo, že to s ním vůbec nehnulo. Měl možná potřebu se předvádět a vychvalovat, srážet ostatní slovy a hnát se do kdejakých rvaček, ale nikdy nebyl takový zloduch. Věděl, kde jsou hranice, které již opravdu nesmí překročit. Chtěl na to Na'arashovi něco říct, ale nakonec jen zarytě mlčel. Nezaujatě hrábl packou do země a střihl ušima. „Ty asi nebudeš moc smečkovej ani rodinej typ, co?“ houkl po něm po notné dávce mlčení. Ačkoli se u toho jízlivě zasmál, neznamenalo to, že jeho chování podporuje. Byl to spíš zvyk. Švihl ocasem a rozběhl se po písčité krajině vstříc dobrodružstvím.

>> Laica Mar

<< Congelat

Pityas byl docela přívětivé místo. Což se nedalo říct od zledovatělé krajiny, z níž právě Khan-fani kráčel. Nepanovalo tu sice nějak zvlášť velké teplo, avšak tu ani nemrzlo. Dokud Khanovi nnebude hrozit, že mu přimrzne jazyk k ledu, bude spokojený. Párkrát zašvihal ocasem a rudýma očima jiskřícíma na všechny strany se porozhlédl po okolí. Pohoří se táhlo úctyhodnou délku a nedalo se považovat za bezpečné. Někde byly praskliny, jinde si přímo uprostřed cesty hověl obří balvan a nechybělo ani riziko podlomení uvolněného kamene pod nohama a následný těžký pád dolů.
Občas si zkontroloval, zda nejde úplně špatně a nehrozí mu zranění, ale vesměs se díval po svém společníkovi. To více, k čemu vám je, že se neskutálíte po ostrých výčnělcích dolů, když by vás ještě stále cizinec mohl nepříjemně překvapit kousancem na krku. Nad jeho poznámkou o pravdivosti slov Zeinab jen protočil oči. Jednak by si v životě nepřiznal, že skutečně se často chová jak nevychovaný pitomec, druhak věděl, že sestra si z něj ráda utahuje a ještě raději po něm kydá špínu. Docela jej zamrzelo, že Na'arash neskočil na jeho pokus ztrapnit ho Na'arashovým vlastním příběhem. Beztak by se na něm dalo najít něco, co by se mohlo otočit a z čeho by si mohl Khan utahovat ještě dlouhá léta.
Se zívnutím přimhouřil oči. Pomalu se ponořil do svých myšlenek - se zcela nepřítomným pohledem. Má Na'arashovi říct pravdu o jeho vlastním příběhu, když ho chce slyšet, nebo mu má mazat med kolem tlamy? Tvářit se, jak o svoji nohu téměř přišel, když ochraňoval smečku nebo tak? Anebo přiznat, co se reálně stalo? Koneckonců ani ten reálný příběh nebyl k smíchu. Ač zraněn, dokázal přežít. „S bratrem jsme se tehdá dostali do hor. Vlastně se dá říct, že do podobných těmto,“ začal opatrně a dával si záležet na každém jednotlivém slově, které z tlamy vypustil. „Zuřila bouřka, byl obrovkej liják. Bratr navrhl, že se schováme do jedné z jeskyň. Samozřejmě, že jsem mu to rozmlouval, jenže Chaiani je... Chaian,“ plácl se tlapkou do čela a povzdychl si, „asi se nebudeš divit, když ti řeknu, že jsem po chvíli uslyšel strašnej řev. Srdceryvnej. Děsivé lapání po dechu. V tu chvíli jsem nepřemýšlel, že ohrozím sám sebe. Chtěl Chaianiho zachránit. Přece jenom, je to můj bratr a s tím už holt nic nenadělám. Ten zatracenej medvěd se po mně okamžitě vrhl. Zasadil jsem mu pár obzvláště pěkně zasazených ran. Ještě teď mi je toho medvěda líto! Byl už takovej starej a poloslepej, těžko se pohyboval a tak, jenže znáš medvědy. Ty se neumějí vzdávat. Odhodil mě na jeden ostrej výčnělek. To od něj mám jizvy na týhle levý noze.“ Ztěžka zakroužil levou zadní nohou, aby Na'arashe ujistil, že má na mysli právě tu. „Byla to prudká rána a moje noha si prostě řekla, že proč ze svýho milovanýho Khana neudělat mrzáka. Že předce pár jizev nestačí.“ Konečně skončil se svým proslovem. Jen škoda, že si ho dost přikrášlil. Chudák Chaiani, snad vždy vše sváděl na něj. Všechny chyby, které kdy Khan udělal, padaly na hlavu jeho mladšího bratra. To Khan ze sebe dělá nejmocnějšího vlka, který je schopen přeprat kohokoli, a udělal ho ze sebe i tehdy. To Khan i navzdory varování Chaianiho vlezl do jeskyně. To Khan dobrovolně vystavil své tělo medvědovi. To se ale Na'arash ale nedozví. Možná někdy v budoucnu. Ale teď to bude jen Khanovo a Chaianiho tajemství. „A teď je řada na tebe, drahý příteli,“ pokynul hlavou směrem k Na'arashovi. To oslovení mělo určité odpostatnění. Viděl v něm spojence a někoho, kdo je ze stejného těsta. A hlavně neměl potřebu Khana urážet tak, jako to dělali Freya a Wissfeoh. S ním by mohl utvořit slušnou dvojku. Přátelé na život a na smrt.

>> Salt

Pozoroval Na'arashe, jak dobrovolně pije jistě ledovou vodu. Nakrčil čumák. Musel se snad zbláznit. Který rozumný vlk by bez donucení pil vodu v kraji plném ledu? Přešel to však bez rýpavé poznámky a jen cosi tiše zahuhlal. „Jo, tak to rozhodně byla Zeinab. Ona ráda dělá ze svých bratrů pitomce,“ zaskřípal zubama. On taky nechodí po světě a nerozhlašuje všude, že jeho sestra někde zapomněla mozek. Což samozřejmě neznamená, že tak nemůže začít činit. Odfrkl si. „Řekl bych, že sis popletl slova. Chaiani je možná milejší, ale hlavně mnohem méně chytřejší,“ zašklebil se. Pak souhlasně pokýval hlavou, neboť toto místo bylo nejodpornější ze všech nejodpornějších míst, a vydal se za Na'arashem. Chvíli za ním pochodoval jak poslušná ovečka, načež zrychlil, co mu jen pajdavá noha dovolila, a zařadil se kousek před ním. Pokaždé chtěl mít navrch a ani tato situace tak nebyla výjimkou. „A vůbec, řekni mi něco o svém jistě velmi zajímavém životě. Příběhy vlků, jako jsi ty, já rád.“ Světě div se, jako pochvalu to rozhodně nemyslel. Zatvářil se jako neviňátko a divoce zamrkal očima. Uchechtl se.

>> Pityas

<< Common forest

Cizincova slova na Khana působila, jako by je říkal on sám. Také toho zažil hodně. Možná měli společného víc, než se mohlo na první pohled zdát. Nepřítomně se ušklíbl. Při vlkově druhé větě jej však úšklebek přešel. Zarazil se a svraštil obočí. Tak za prvé. Jak si vůbec dovolil jej urazit? Nejraději by mu vlepil stejně hnusnou poznámku na jeho slepotu, ale nejdřív musel zjistit jinou věc. Odkud znal jeho jméno? Že by uměl číst myšlenky? Ne, to se mu moc nezdálo. Nakrčil čumák. „Nech mě hádat,“ řekl po chvíli zaraženého zírání, „potkal jsi moji sestru a ta ti o mě řekla.“ Odfrkl si. Jo, takhle verze byla pravděpodobnější. Švihl ocasem a překvapivě zamrkal rudýma očima. Došel do do kraje, který rozhodně nebyl uzpůsoben jeho kožichu a ani tomu, na co byl zvyklý. Místo věčného vedra a písku pod tlapama se mu totiž naskytl pohled na sníh se zamrzlým jezerem jako dominantou. Otočil se na Na'arashe. „Fakt tleskám tvým schopnostem, lepší místo jsi nemoh vybrat,“ zahoukal po něm. Co, že cestu vybral Khan. Je jednodušší obvinit někoho jiného, než sám sebe. Pokrčil rameny.

Čekal, že se na něj spustí vlna nadávek, ale nakonec se dočkal jen slov typických i pro něj samotného a cizincova zadku mizícího v dáli. Tak to prr! Takhle rychle ho na pokoji opravdu nehodlal nechat. Přimhouřil oči a rozešel se jeho směrem Měl štěstí, že ten slepý cizinec nijak nespěchal. I přes svůj handicap mu tak bez potíží stačil a brzy se zařadil po jeho boku. Nepřestávaje jej však ostražitě sledovat, aby mohl v případě útoku rychle uhnout a následně ho opětovat. Zazubil se na něj a očima na chvíli zůstat viset na jeho tváři. Mléčné oko a jizva přes něj nemohly znamenat nic jiného, než nehodu. Možná stejný odvážlivec, který se za každou cenu hrne do nebezpečí a myslí si, jak vše zvládne, ale nakonec je opak pravdou? Třeba se to někdy dozví. „No prosim, stačilo mé pobídnutí a hned jak sportuješ,“ utrousil a zazubil se. Pak se na chvíli odmlčel a zakousl se do spodního pysku. „Poslyš, jak ti vlastně říkají? To víš, ať se můžu pobavit nad tvým jistě velkolepým jménem,“ zeptal se s úšklebkem ve tváři. Les pomalu končil.

>> Congelat