Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Zauberwald

Nejdříve to vypadalo, že s ním sestra skutečně půjde, ale na poslední chvíli si to rozmyslela a odpojila se. Khan-fani cosi zamručel na rozloučenou a vplul do listnatého lesa, co se před ním po chvíli rozhostil. Tiše se jím šinul, naslouchal cvrlikání ptactva a očima prohlížel každý strom. Příliš netušil, kam vlastně míří. Vlastně mu to bylo jedno. Prostě půjde a uvidí, na co narazí. Jakmile vylezl zpoza jednoho ze stromů, několik metrů před sebou spatřil spící vlčí tělo. Přimhouřil oči, zastříhal ušima a zazubil se. Že by konečně někdo, na kom si zvýší sebevědomí? Kdyby tak věděl! „Vstávej, lenochu líná!“ zahučel po něm a narovnal se, aby působil vyšší, a k tomu ještě jako vždy namířil čumák k obloze. Les byl poměrně řídký, a tak nebyl problém na ni i pohlédnout. Byla potemnělá a slibovala další déšť. Zapoulel očima a vzdychl. Tohle proměnlivé počasí jej unavovalo a vytáčelo.

Postarší vlk překvapivě na Khan-faniho otázku odpověděl. Sice nebyl příliš konkrétní, ale pro tentokrát se Khan spokojil i s neurčitou odpovědí. Cosi si zamumlal a jeho pohled se stočil na každého z přítomných. Ahvaryana už očividně přestala Zeinab bavit, neboť se začal věnovat právě tomu postaršímu cizinci. Khan zastříhal ušima a přišel blíž k sestře. „Hm, čekám, kdy se rozbulíš, že ti utekla tvá hrdlička,“ rýpne si do ní a jízlivě se zasměje. Ačkoli to tu bylo hezké, neměl tu potřebu dál zůstávat. Za ničím se možná nehnal, ale to neznamenalo, že zde musí zůstat po zbytek svého života. „Ahvo, jak vidím, asi půjdeš s ním. Tvůj problém. Ale kdybys toužil po nějaké vybranější společnosti, dožeň mě,“ zahuhlal. Ach, to by to nebyl Khan, aby neodešel s poznámkou o tom, jak je dokonalý a a ještě někoho neurazil. „Jdeš taky, ségra?“ zeptal se Zeinab a zabušil ocasem. Pak zastříhal ušima a rozešel se pryč.

>> Common forest

Když se Khanovi dva společníci dostali do jeho blízkosti, hned schytal rýpavou poznámku. Zapoulel očima. „A víš, že jsi to uhádla? Jen stále nepřichází,“ zašvitořil zklamaně a hrábl packou do země. Po chvíli se k jejich tříčlenné skupince přidal ještě jeden vlk. Vlk, se kterým se Khan-fani doposud nesetkal. „Zdravím,“ zahuhlal nevrle jeho směrem a stoupl si kousek od stromu. Vypnul hruď, napřímil se a párkrát zašvihal ocasem sem a tam. Vlkův výraz byl poměrně kamenný, moc přátelsky tedy nevypadal. Možná konečně někdo, kdo se postaví na jeho stranu proti těm dvěma hrdličkám? Nakrčil čumák a mlaskl. „Co tady vlastně děláš, hm?“ houkl po něm pak a letmo pokrčil rameny. „To jako někdo vytroubil do celého světa, že se tu koná velký sraz vlků, nebo co?“ Packou hrábl do země a pohled upřel do vlkových zelených očí, načež sklouzl k jeho krku. Pomalu se na něm pohupoval jakýsi přívěsek. „No to by mě zajímalo,“, vyslovil pomalu, „kde se takové věci dají najít.“ Vskutku ho to zajímalo, nebyly to jen řeči do větru. I jemu by se líbilo, kdyby se mohl pyšnit nějakým přívěskem. Pěkně by ho pak ukazoval každému vlku, kterého kdy potká, a vymyslel si k němu nějakou skvělou historku. Jakože třeba patřil obřímu hrozivému medvědovi, kterého skolil bez cizí pomoci!

Sestřinu poznámku o rvačkách přešel jen s tichým zavrčením a dál se nevěnoval ani jí, ani Ahvaryanovi. Řekl si, že na chvíli nechá tento sladký páreček o samotě a s kroutícím se zadkem daleko od nich si promyslí, jak by na ně vyzrál. Zrychlil krok, ačkoli stále musel mít pro svoji bezpečnost napaměti, že je les hustý a nepříliš dobře se v něm pohybuje, a nechal ty dvě hrdličky za sebou. Když už k němu doléhal jejich rozhovor pouze tlumeně, rozhodl se ponořit se do svých myšlenek. Bylo mu jasné, že kdyby se někde tady schoval, moc by mu to neprošlo. Moc dobře si pamatoval, jak to tehdy dopadlo s bratrem, a nechtěl riskovat. Ne, že by mu na něm extra záleželo, ale stejně. Sraštil obočí a zaúpěl. Sic si to nechtěl příliš přiznat, u těch dvou by pochodil jen s opravdu vypečenou urážkou či vtípkem. Sestra ho vždy jen sráží a Ahvaryan také není materiál vhodný pro urážení. Asi si bude muset najít nějakou slabší kořist. Přesto se však neporoučel úplně, nýbrž se zastavil, opřel o jeden strom, nožku hodil elegantně přes nožku, čumák vystrčil až do nebes a vyčkával. Nějaká příležitost se přece naskytnout musí!

<< Tichá zátoka

„Já věděl, že to řekneš. Jo, nudit se nechceme nikdo,“ podotkl s úšklebkem a přešlápl z nohy na nohu. „Trn v oku, hm? To z ní jako pochvala,“ zazubil se pak na sestru a zastříhal ušima. Jestli si myslela, že ho ta poznámka dopálí, tak se velmi mýlila. Nene, pěkně ji využil, aby mohl z tlamy vypustit poznámku rýpavou. Jelikož bylo načase opustit zátoku a vydát se dál, zabušil ocasem do země a rozešel se pryč. Ještě si zkontroloval, zda jdou jeho společníci s ním, a když si ověřil, že ano, spokojeně putoval dál. Před ním se brzy rozhostil hustý les. Hýřil barvami a působil magicky. Zaplul do něj tiše jako duch a houkl po sestře s Ahvou: „No jdeme, nešinem se jak hlemýždi!“

Nad sestřinou kousavou poznámkou jen protočil oči. Za poslední dny tak učinil tolikrát, že byl překvapen, že ho ještě stále nebolí. To, co vyslovil Ahvaryan, v něm vzbudilo zájem. Minimálně to tedy nehodlal přejít jen tak. Zastříhal ušima a obočí nechal vystřelit nahoru. Pak se ušklíbl a zasmál se. „Simtě, Ahvo, mně se tak rychle nezbavíš. Stejně v tvých očích vidím tu touhu být v mé společnosti, a protože jsem natolik hodný, půjdu s vámi.“ Zabušil ocasem o zem a zazubil se. Jé, jak on si je ještě podá! To bude smíchu. Už se začínal pěkně vybarvovat. Zatímco na začátku se tvářil jako miloučká ovce, nyní ukazoval svoji pravou stránku plnou rýpavých poznámek a sebevědomí, jež dávno překročilo zdravé hranice. Hodlal být natolik otravný, aby před ním oba dva padli na kolena a prosili, ať už těch rýpavých poznámech nechá a jde si vlastní cestou. Jo, takhle myšlenka se mu zamlouvala. A společně s ní se rozešel pryč. Netušil, kam konkrétně jde, ale moc ho to nezajímalo. Hlavně, že se projde a prozkoumá nová území. Samozřejmě pečlivě zkontroloval, zda jdou sestra a Ahva s ním.

>> Zauberwald

Cizinec Khanovu poznámku přešel a Khana tak donutil frknout. „Hledáš smečku? Hm, tak s tím ti asi fakt nepomůžeme,“ řekl naoko smutně a pokrčil rameny, „ale věřím, že nějakou najdeš! Budu ti držet tlapky, jo?“ Usmál se. Jé, jak se musel přemáhat! Když došlo na představování, už už chtěl otevřít tlamu a pronést své jméno, načež byl zastaven sestrou, která ho předběhla. Odprskl si. Tlučhuba. Pche! To si ještě vypije! „Odkud se tady vlastně bereš? Co můžeš vědět, třeba jsi procházel stejným krajem, jako já. Nevím, jestli tě znám, ale když mi osvěžíš paměť, tak si třeba i vzpomenu,“ nadhodil, spíše jen proto, aby řeč nestála, a zamával ocasem. Pak vyšel z vody ven a oklepal se. Samozřejmě tak, aby voda zasáhla Zei. Šibalsky se na ni usmál, mrkl očima a pro jistotu začal ustupovat, kdyby mu to náhodou chtěla oplatit. „To máš za toho tlučhubu!“ vyjekl po sestře.

„Tak pozdravit? To je dobře, my si při té příležitosti rádi najdem nového kamaráda, viď, ségra?“ pošťouchl Zei a zazubil se na nově příchozího. Jen škoda, že každý vnímáme slovo kamarád asi trochu jinak, vlčku, pomyslil si. Ještě netušil, jak ho využije, ale bylo mu jasné, že si způsob najde. Proč by měl hnout byť jen prstem, když jsou okolo ostatní, kdo by mu skákali u nohou? „Pocházíme ze smečky, to jo, ale o nějaké zdejší nevím. Možná ty víš?“ Otočil se na sestru a pokrčil rameny. Opravdu netušil, jestli za své toulky tady narazila na nějakou smečku, nebo ne. Jen trochu nechápal, co vidí ten cizinec na smečkách. Sám v jedné vyrůstal a zrovna dvakrát ho to nenaplňovalo. Pravda, líbilo se mu, že byl jako syn Alf obsakován, ale žití převážně na jednom místě pro něj nikdy nebylo, ostatně to svědčí o tom, proč ze smečky odešel. „Co jsme zač? By tě zajímalo, co?“ převalil v tlamě a zasmál se. „Upřímně řečeno, já jsem někdo, komu nesaháš ani po kotníky, ale to nevadí... každý jsme nějaký,“ řekl pak. Ačkoli to myslel vážně, šibalsky se usmál a mrkl očima, aby to působilo jako přátelské popíchnutí. Stále hrál svoji hru. Jen doufal, že mu to Zei nepřekazí.

Poznámku o smradu jeho kožichu přešel s nespokojeným vrčením a dál se cachtal ve vodě. Když se začala blížit sestra, zpozorněl, zastříhal ušima a s šibalským úsměvem šel proti ní. Jenže bohužel, stáhnout ji pod vodu úplně nemohl, a tak se jeho představy o zmoklém kuřeti nenaplnily. Respektive mohl, ale vyrušil jej nově příchozí. Zvedl hlavu a myšlenky na vtípek v podobě skrznaskrz zmáčené sestry rychle zahodil. Začal se brodit ke břehu a zavrčel. Tiše. Tak, aby to slyšel jen on sám. Nasadil ten nejvíc přátelský úsměv. Chtěl ukázat své sestře, jak moc dobře umí lhát a jak rychle si umí ostatní obmotat kolem tlapek. „Ahoj!“ vypískl zvesela a zatvářil se jako nevinné sluníčko. „Chceš se k nám přidat? Voda má příjemnou teplotu, ale být tebou ji nepiju, je nasáklá solí. Fuj.“ Pak udělal ještě jeden krok dopředu, až se ocitl na břehu a nohy mu voda omívala jen po tlapky. Přátelsky se usmál a loupnul očima po sestře.

<< Kvetoucí louka

„Štve mě to,“ zachrčel nespokojeně. Z jeho výrazu však bylo vidět, že se o tom dál nechce bavit. I přesto, že smečka byla daleko a Zei pro něj byla současně jediná rodina. Ne. Znal lepší téma pro konverzaci. „A taky jsem ze všech situací vždycky skvěle vybruslil,“ prohlásil pyšně, zamával ocasem a rozešel se dál.

Po chvíli svižné chůze se před ním rozhostilo ticho. Ticho narušené jen pleskáním vln. Bylo to místo magické a rozhodně zajímavější než louka, odkud sem přišel. Přece jen se jeho myšlenky naplnily. Spokojeně zamlaskal a vyšlapal cestičku až k vodě, před níž se zastavil. Páchla po soli. Po velkém množství soli. Zapít zajíce bude holt muset někde jinde. Mlaskl a pomalu se začal ponořovat do vlnek. Chtěl se alespoň umýt, když už ne napít. „Jdeš taky, ségra?“ zahučel na Zei a laškovně ji pobídl. V hlavě spřádaje plán o tom, ji pěkně strhne a zmáčí, aby vypadala jak zmoklé kuře. Ušklíbl se a ocasem zvířil vodu, až se kolem něj začaly tvořit kruhy. Přímo nad jeho hlavou poletovala skupinka racků, kterou však příliš nevnímal. Soustředil se jenom na to, jak jeho sestra (snad) vleze do vody a on si z ní vystřelí. Jen aby to nedopadlo jako s Chaianim, Khane, ozval se káravě jeho vnitřní hlas a Khan protočil pár tmavých rudých očí.

„A co ti asi na to mám říct? Že se mě to nedotklo? Když jsem LEPŠÍ?“ vyhrkl a přešlápl z nohy na nohu. Snad nikdy by reálně nepřiznal, že ho to vyloženě žere, ale konečně alespoň dal najevo, že mu to nikdy nebylo fuk. „Já na to mám narozdíl od tebe, víš!“ rozkřičel se na celé lesy a uražene zadupal. Prostě jej štvalo, že v rodičích nevzbuzoval takovou důvěru, jako v nich vzbuzovala Zei. Odfrkl si a odvrátil hlavu na nebe. Byl blízko k výbuchu. Sestra jej vždy dovedla rozzuřit jako býká, co před sebou vidí divoce zmítající se červený šátek.
Po chvíli trochu pookřál a zazubil se. Jeho ego bylo uraženo, ale již nebyl tak nasupený. Opadlo to z něj. „Já jsem se měl dobře. Od té doby, co jsme s Chaianim odešli ze smečky jsem se jenom toulal. Nikde jsem nepobyl moc dlouho, chodil jsem sem tam a objevil spoustu míst. Některá okouzlující, ale vesměs plná nebezpečí. Však to znáš. Vlk musí být opravdu zdatný, aby vyšel bez újm na zdraví.“ Ostatně o tom svědčilo slušné množství jizev hyzdící jeho tělo. „A když jsme u toho cestování... pojďme odsud vypadnout. Třeba objevíme zajímavější kraj, no ne?“ navrh, zastříhal ušima a vydal se vstříc dalšímu putování.

>> Tichá zátoka

„Hm, důležitá otázka, co?“ Přemýšel o tom? Nu, pravdu povědět, příliš ne. Spíš prostě vypustil z tlamy to, co měl zrovna na jazyku, nejlépe něco jízlivého, a moc nad tím nepřemýšlel. No tak si neděkuj, mě fakt neubyde, pomyslil si. „Rodiče si tě vybrali, jo? Prosimtě, prostě si řekli, že ses narodila jako první, tak budeš vést smečku. Zas tak si nefandi. Nic víc v tom beztak nebylo.“ Ne, že by nějak extra stál o vedení smečky, protože spíš byl cestovatelsky založený, ale stejně se s tím nikdy moc nesmířil. On přece nebyl méněcenný, tak proč nebyla jeho rádna smečka svěřena do jeho tlapek? Štvalo ho to. Hodně. Kór, když smečka měla patřit jeho sestře. „Počítal jsem s tím, ale řeč by neměla stát, no ne... tak se taky ptej, ať nejsem jedinej kecka široko v okolí,“ navrhl s pokrčením ramen, přičemž si olízl pysky. Pak do sebe narval poslední sousto a odsunul všechno to, o co neměl zájem - zejména kosti - stranou.

„No to je výborný! Vlčice, co neumí lovit poučuje svého mnohonásobně šikovnějšího bratra o tom, jak se loví,“ zahalekal mrzutě. Ačkoli by si to nikdy nahlas nepřiznal, její další slova byla pravdivá. Sice bolestivě pravdivá, ale pravdivá. Tedy ne, že by si to reálně přiznal, ale přece jenom. Možná by občas mohl ten svůj hřebínek trochu shodit a přestat si hrát nad nejdokonalejšího mezi nejdokonalejšími. Zafuněl jako běžec, co právě uběhl sto kilometrů, a rázně zakroutil hlavou. Ne! Jsem dokonalý, nedělám chyby, vždy působím dokonale, řekl si pro sebe a nepatrně se usmál. „No poslouchám. A žádný poděkování neslyším!“ vyjekl a opět si trochu uzmul ze své kořisti. Chvíli žvýkal, načež nakrčil čumák. „Co to tady smrdí? Jo, už vím, pokus mé naivní sestřičky, abych si o sobě myslel, že páchnu jak tejdny nemytej tchoř,“ odfrkl si. „Hm, no dobrá, jednou za život jsi něco zvládla sama. Gratuluju.“ Div nezatleskal tlapama. Jízlivě se zašklebil. „No a co vůbec smečka? Komu padla do tlapek?“ zajímal se dál.

Se zajícem v zubech zastavil před sestrou, úlovek si upustil k noham a lehl si. Pak přičichl k čerstvému masu a začal jím plnit své vyhládlé tělo. „Hm. Možná by stačilo, kdybys víc sledovala okolí. Pak by sis všimla, že lovit umím už dávno,“ oponoval jí, když spolknul, a protočil očima. Samo sebou jej ani nenapadlo, že by se Zei zeptal, zda nemá hlad. Na druhou stranu, stejně by se při rozdělení nenajedl ani jeden, takže bylo lepší si tak či onak zajíce nechat jen pro sebe. Snědl dalších pár soust a naklonil hlavu na stranu. „Poslyš, jak se ti vlastně podařilo nást najít? Nevěřím tomu, že zrovna tys nás našla sama. Beztak ti někdo pomohl a ty teď slízneš všechnu smetánku,“ optal se, a jak již měl při konverzaci se sestrou ve zvyku, protočil oči v sloup a zacvakal zubama.

<< Oáza (přes Poušť)

„Ále, ani se neptej, ségra. Víš, jak mám rád dobrodružství, ale tohle byl úplně jiný formát. Ale jak vidíš, jako vždy jsem vyvázl živej,“ řekl a vypnul hruď. Dělal, jako by si ten život ochránil sám, ale měl spíše víc štěstí, než rozumu. Nad sestřinou jízlivou poznámkou o jeho lezení na nervy všem jen protočil oči a zachrčel.
„Naivní? Já?“ hlesl udiveně a obočí mu vystřelilo nahoru. Následně zkrabatil čelo. Pak si zívl, aby ukázal, jak jej tato konverzace nudí a unavuje, ale přesto v ní však neochotně pokračoval dál. „Víš, že se doplňujeme? Já jsem naivní, ty nedůvěřivá... každý máme něco. Ale věř si, čemu chceš. Anebo víš co? Když seš tak chytrá, tak si jdi najít Chaianiho sama!“ vyjel po ní a zacvakal zubama. Naštvaný ještě nebyl, spíše pobavený. Avšak jen do té chvíle, co Zei vypustila ze své tlamy poznámku, jež se mu zaryla pod kůži. V mém stínu. V mém stínu. V mém stínu. Znělo mu nepříjemně v uších. Stáhl je dozadu a až po dobrých několika vteřinách zase vztyčil. „Teď jsi na to kápla. Byl bych Alfou já. Možná jsi nejstarší, ale určitě ne tak dokonalá a schopná vést, jako jsem já. Smůla, ségra,“ houkl po ní a pomalu se rozešel směr jídlo. Za Zei se pro kontrolu neotočil, neboť slyšel její kroky. Bylo mu tedy jasné, že jde s ním. Vykouzlil na tváři vítězoslavný úsměv.

Došel na Kvetoucí louku. Po písčité krajině v něm vyvolala zvláštní pocit. Životem hýřila mnohem více. Pravda, jarní počasí to ještě tak úplně nebylo, ale nějaké květiny již rostly a sníh se téměř vytratil. Zavětřil. Chvíli chodil sem a tam s čenichem u země, dokud jej do něj nepraštil pach zajíce. Zvedl hlavu, zastříhal ušima a plně zaplul do trávy. Začel se šinout blíž ke zdroji pachu. Sestru o pomoc žádat nechtěl, neboť musel přece ukázat, jak je schopný! Kousek před ním se něco mihlo. Vystartoval. Od nohou mu létaly kusy hlíny. Zajíc se okamžitě dal na zběsilý úprk, s tváří plnou vyděšení. Khan kličkoval za ním, a ačkoli se mu v jednu chvíli ztratil, zase se mu dostal do zorného pole. „Už tě mám!“ zahulákal celý udýchaný a vyskočil. Odrazil se od země a svoji kořist povalil na zem. Jedním obratem se do ní zakousl a ukončil tak její život. Vítězně, táhle zavyl a se zajícem v zubech se navracel k sestře.