Příspěvky uživatele

< návrat zpět

„To říká ta pravá,“ neodpustil si rýpnutí na oplátku a protočil oči. Občas jej ty jejich přestřelky unavovaly. „Dejme tomu,“ procedil skrz zuby a zašlehal ocasem, „třeba ještě před chvílí jsem byl pod touhle půdou.“ Zeinab to asi muselo jakožto nezasvěcené znít zvláštně a jako věc zcela nepochopitelná, a kdyby to náhodou toužila vysvětlit... musí si to Khan rozhodně přikrášlit. Jakože mu třeba dva týdny nedaly najíst ani napít a tahali ho za uši. Což mu připomnělo jednu důležitou věc. Jak dlouho vůbec byl v podsvětí? A nezdálo se mu to čirou náhodou? „Vidíš, a já si vždycky myslel, jak mě máš ráda. A ty mě teď přiřadíš ke Chaianimu,“ prskl a plácl se přes čelo. Je pravda, že se sestrou nikdy neměl nějak zvlášť skvělý vztah, naopak byl vždy narušený množstvím hádek a přestřelek, ale zároveň ji bratrsky miloval. Mnohem víc, než Chaianiho – toho si dobíral mnohem víc a měl ho i méně rád, ale zároveň ve skrytu duše i k němu cítil onu bratrskou lásku. „Sedí, nesedí, je to tak, sestřičko,“ převalil na jazyku líně. „Prosimtě, hledal jsem ho celý dny, absolutně jsem se ztrhal a div nepřišel o rozum. Holt jsi měla v hledání svých ztracených sourozenců větší štěstí než já. Jen škoda, že inteligenčně jsi na tom hůř. Hledací schopnosti jsou ti stejně k ničemu, když můžeš být ráda, že máš v hlavě aspoň ty piliny.“ Následně si vyslechl její řeč o tom, co prožila. Na chvíli se zamyslel. „Myslím si, že smečka může být ráda, že tam nejsi,“ rýpl si do ní a zamával svým ctěným pozadím. Náhle mu hlasitě zakručelo v břiše. „Nevím jak ty, ale já se jdu něčeho najíst.“

>> Kvetoucí louka (přes Poušť)

Pozdrav Zeinab byl víc než přátelský. Byl doslova ten nejlaskavější pod Sluncem. Khan se uchechtl. Stát před ním kdokoliv jiný, nenechal by si to líbit, ale byla to přece jeho drahá sestra. Na popichování jeho khanovatosti byl víc než zvyklý. Zamával ocasem a s hraným smíchem jí oplatil: „Setkání s ustrašenou sestrou.“ Nad její poznámkou o jeho vzhledu nakrčil čumák. „Jizvy jsou znakem schopných. Znamenají, že vlk prožil zlé časy a přesto je stále na tomhle světě. A vůbec, co je s tím tvým ocasem? Oslintal ho snad někdo?“ Všechen smích ho však zase přešel. Bylo jen otázka času, kdy se Zei zeptá. Zkrabatl čelo a tiše zaúpěl. „Odkdy se TY zajímáš o našeho malého bratříčka, simtě,“ snažil se vyhnout odpovědi. Věděl však, že jeho sestra ho nenechá odejít bez ní, takže smůla. Protočil oči, zacvakal zubama a zhluboka se nadechl. „Chaiani se jednou jaksi vypařil. Den před jeho odchodem jsem mu to chtěl vymluvit, jenže on prostě neposlechl a šel. Hledal jsem ho, jenže bohužel,“ sklopil oči jako spráskaný pes a následně se napřímil. Pravdu odmítal říct. Nene, přece nepřizná svoji neschopnost. Byl to jen žert. Opravdu. Jenže se trochu nevyvedl. „A cos vůbec dělala celé ty měsíce?“ nadhodil jiné téma s dychtivostí a zastříhal ušima.

<< Podsvětí

Inkoustově černá tma kolem něj zmizela a začala se zhmotňovat. Khan-fani dopadl na zem a rovnou do písku. „Písek, písek, krásný to písek!“ zvolal jako na lesy, jako by to neměl v hlavě v pořádku. Ačkoli byl dobrodruh každým coulem a nebezpečí se k němu k jeho potěšení přitahovala jako k magnetu, čas strávený v podsvětí nebyl zrovna dvakrát skvělou záležitostí. Bylo to dobrodružství natolik odlišné od těch pozemských, že i někomu, jako je Khan, ve skrytu duše nahnalo strach. Sehnul se k zemi a div ji nezačal líbat. Nejenom, že cítil, že to není další léčka a všechno je zase při starém, byl ve své domovině. Možná ne přesně na tom místě, kde vyrůstal, ale toto prostředí stejně znal jako své boty. Nohy se mu bořily hluboko do písku, teplota dosahovala pro mnohé vlky zabijácky vysokého stupně a vzduch byl suchý jako vysušená treska. I přesto však Khan zacítil trochu vlhkosti – někde kolem něj musela být voda. A protože byl žíznivý, rozešel se jejím směrem. Nenalezl ale jenom vodu. „Ségra?“ Oči vykulil natolik, že mu div nevypadly z důlků. Jeho počáteční nadšení však opadlo ve chvíli, kdy mu docvakla jedna věc. Chaiani. Sorry, ségra, to víš, on nikdy nikoho neposlouchal... a jednou se rozhodl, že si vyjde do světa na vlastní tlapu, hlupák jeden, připravoval si v duchu svoji řeč a na suchu polk. Pak se vedle ní sklonil k vodě a začal hltavě pít. Konečně voda! V očích mu jiskřilo.

Najednou bylo po všem. Boj na život a na smrt mezi Zrzkem a Bílošedým skončil stejně rychle, jako začal. Před oběma vlky se zjevil obrovský vlk. Smrtelná rána na Khanově krku, kdy mu Bílošedý téměř prokousl hrdlo, se zacelila a ukouslá část ucha srostla. Khan byl zmatený a nic moc nechápal. Ještě před chvílí umíral a nyní se cítil jako znovuzrozený. Hlasitě polkl, přešlápl na nohu a začal přemýšlet, zda jen nesní. Zda již není na onom světě. Ale nebyl. Dýchal. Těžce. Ale dýchal. Otočil se na svého protivníka a zavrčel. Ačkoli již nebyl pod vlivem jakéhosi kouzla a jeho mysl neovládal někdo jiný, stejně měl chuť se na něj vrhnout. Sice už byl zase v pořádku, ale to nic nezměnilo na tom, že málem umřel. Cosi po něm zasyčel a nechal se vtáhnout do víru tmy.

>> Oáza

Za zkoušku se prý nic nedá, tak to také zkusím – hlásím se o 2. slot. A proč bych ho (ne)měla získat? Nebudu lhát, nesplňuji ani jednu podmínku. Namísto 70 postů mám cirka 30, s Khanem tu oxiduji nikoliv 6, nýbrž necelé 4 měsíce a s posty to také není žádná sláva; někdy nejsem schopna napsat i několik dní. Na druhou stranu mám i světlé stránky, kdy zvládám alespoň ten jeden post za den, čas od času i několik za den. Rozhodně tedy nepatřím k nejaktivnějším hráčům, ale zároveň si myslím, že by mi druhá postava hodně prospěla. Ono když člověk hraje za stále stejnou povahu, není to tak záživné, jako když ji může střídat.
A kdo že by na Mois přišel? Vlčice kladného rázu (ať je to oproti Khanovi změna :'D). Spíše si hodlám vytvořit od základu vlastní postavu, když je má první sourozencem, ale kdyby se náhodou objevila nějaká zajímavá nabídka... proč ne.

Děkuji za zvážení a hodně štěstí všem! c:

/Tým 2 - Excelsior

Rvačka mezi Khanem a bílošedým vlkem začala být ještě vážnější. Bílošedý vlk se totiž nesmiloval a Khana tak připravil o jeho ucho. Zrzek vyjekl. Tiše. Neměl ve zvyku dávat najevo bolest. Vší silou k sobě scvakl zuby a snažil se nemyslet na prýštící krev. Ani poškození třísla se mu nepodařilo odvrátit. Byl naštván. Rozzuřen. Jeho protivník měl oproti němu několik výhod. Za prvé byl větší, za druhé silnější, za třetí měl všechny nohy v pořádku. Jedna Khanova však tak úplně nefungovala. Khan však alespoň viděl na obě oči dobře. Zaprskal jako kočka a vyčerpaně položil hlavu na zem. Šedobílý se od něj totiž vzdálil a on měl tak čas na krátký odpočinek. Nebylo však času nazbyt, takže se po dvou, třech vteřinách okamžitě zvedl a zamrskal ocasem. Využil nestřeženého okamžiku a vyrazil. Dostal se k zadním partiím bílošedého, zahryzl se a nepustil. Bylo už na bílošedém, zda se mu podaří vysmýknout se bez ztrát na ocase.

/Tým 2 - Excelsior/

Ha! Khanův útok na bílošedého vlka byl úspěšný. Vskutku se mu podařilo zahryznout se mu do krku. Jeho soupeř se zpočátku nebránil, ale pak se začal vzpouzet o sto šest. Svoji vahou, která nebyla rozhodně malá, zrzavého Khana zalehl na zem. Zrzek se sice snažil bránit, kopal kolem sebe nohama a cvakal zubama, ale jen marně. Bílošedý mu začal tahat za ucho a drápy útočil na jeho slabiny. Čím dál tím víc jej drtil k zemi. Khan celý naštvaný z hrdla vydral táhlý zvuk a snažil se ho odhodit. Byl však až příliš těžký a o dost silnější. Hekl pod jeho vahou, zatnul zuby a vehementně jimi začat dorážet na jeho krk. V jednu chvíli se mu to dokonce povedlo. Zuby sjel po již zraněném místě a zranění tak prohloubil. Pak vykopl zadníma nohama s pokusem o udeření do jeho zadních nohou. „Zalez,“ zařval po něm z plných plic a divoce se vlnil na zemi.

/Tým 2 - Excelsior/

Cítil se, jako by ho někdo právě vyfackoval. Vážně se za ním musel jít zrovna ten bílošedý vlk, který předtím zdrhl? Že nešel doprava! Jen škoda, že teď už své rozhodnutí změnit nemohl. Když se totiž otočil, ještě uvidel, jak si tu vpravo kráčí Wissfeoh. Tak s ním by Khan rozhodně nešel. To tedy ne. Musím podotknout, že větší nudu jakžtěživ nezažil. Místo objevení Balzaca, ukradnutí jeho lahvičky s tekutinou a vítězoslavného pokřiku, šel jako spráskaný pes. Všude okolo něj nebylo nic jiného, než suchá tráva. Suchá tráva. Suchá tráva. A najednou... najednou neodolatelná chuť. Chuť nelítostného boje. Khan rozkročil nohy, aby v nich měl větší oporu, vypnul hruď a zastříhal ušima. Naježil se jako kočka, které právě někdo stoupnul na ocas, a zaprskal. Od tlamy mu létala oblaka slin. Plný adrenalinu a touhy po boji vyrazil. Šel přímo po krku svého společníka. Zaklenul se mu do něj drápy, nebo se bílošedý vlk stihl vyhnout? Zaslepen bojem to Khan příliš nevnímal. Zaklapal zubama a ohnal se znovu.

/Tým 2/

Nakonec i Khan povolil a zakousl se jednomu z vlků za ocas, i když tedy nerad. To dal jasně najevo hlasitým odfrknutím. Opět se začaly ozývat ty vábící hlasy. Zastříhal ušima a na protest zavřel oči ještě vehementněji. Pak se začal šourat za ostatními, stále se zuby v ocasu kohosi, a jemně nadskočil. Ozvala se totiž ohlušující rána. Ticho. Nastalo ticho. Prořízl ho hlas, který mluvil o tom, že všechny přítomné osvobodil ze spárů lesa, ale aby mohli pokračovat dál v cestě, budou muset ukradnout Balzacovu lahvičku. Nu dobrá. Khan po dlouhé době tmy konečně spatřil světlo. Bylo ostré jako střepy. Rozhlédl se okolo sebe. Na protější straně plápolal oheň, vedle něhož stál ten šedý uprchlík. Khan nad ním přimhouřil oči. Do jeho zorného pole se dostala chodba zatarasená velkým mohutným ohněm. Na otázku toho zachránce neodpověděl a překvapivě bez remcání se vydal do chodby, na níž ukázal. Objevil se na rozlehlé pláni s dvěma možnými trasami. Co teď? Nakonec to za něj vyřešila černá vlčice s červenými znaky. Nejdřív se jí chystal vyčinit, že to jemu by ostatní měli sloužit, zároveň, že on bude ostatním hledat cestu domů, ale když řekla, že je lepší než ostatní a dokáže si poradit sám, zvedlo mu to náladu a pookřál. „Půjdu třeba doleva,“ pronesl a pohlédl na šedou létající vlčici. „Myslím, že jsi chytřejší, než vypadáš. Ale i tak je to s tebou bídné,“ neodpustil si jízlivou poznámku, „ale určitě nás sleduj. Nehodlám, až vítězoslavně najdu cestu domů, běhat všude po týhle mrtvý pláni a shánět vás.“ Ostatně nemám vůbec v plánu vás shánět, poupravil svoji řeč v duchu a jak řekl, vydal se doleva.

/Tým 2/

Khan-fani odolával a odolával. Držel se. Nakonec ten otravný hlas, který říkal, že je Anupův, setřel na plnou tlamu a nenechal se jím zvábit natolik, aby otevřel oči. A vyplatilo se. Hlas utichl. Khan si tiše oddychl a na pyscích mu vykvetl vítězoslavný úsměv. Jen škoda, že k vítězství blízko nebylo. Nebo snad ano? Nakrčil čumák, obočí nechal vystřelit nahoru a zaposlouchal se do naléhavého hlasu. Je to past. No vážně? Na tváři se mu rozlil pobavený úsměv. To jsem vůbec, ale vůůůbec nečekal. Div se packou neplácl přes obličej. Co ho však docela zajímalo, bylo, zda by je (hlavně samozřejmě jeho maličkost) majitel toho hlasu byl schopen opět dostat na povrch. Mohl by si ho obmotat kolem tlapek a pak využít v záchraně vlastního krku, no ne?
Šedý vlk se najednou rozhodl jít pryč. Khan zaslechl kroky, načež volání šedé vlčice. „Nechme ho, jeho problém,“ procedil skrz zuby, „a za ocas se nikoho držet nebudu. Beztak je máte slizký jak hadí tělo.“ Ohrnul pysky, čímž vyjádřil opovržení, a vypnul hruď. Narozdíl od některých nebyl takový podprůměrný, že by se rozešel pryč, a nemyslel si, že by byl schopný se nějak ztratit. On je přece ten nejdokonalejší vlk na světě (kterému mají všichni hopsat u nohou a plnit jeho rozkazy), takže nedělá chyby, že? Kdepak, že by se zatoulal! To v jeho případě prostě nepřichází k úvahu.

Tým 2/

Khan byl nesvůj. Nikdy by si to samozřejmě nepřiznal, ale necítil se ve své kůži. Stál totiž mezi dvěma rozhodnutími, jímž dala další Anupova slova ještě větší váhu. Jestliže se opravdu jedná o Anupa a on naň nepohlédne... ne, na to nechtěl ani pomyslet. Nejedná-li se o něj a on pohlédne, zemře. A pak si na něm opravdový Anup stejně smlsne, protože by se ho mohlo dotknout, že Anupovi nevěřil. Vzdychl. Zemřít nechtěl. Ne jako mladý vlk, mající celý život ještě před sebou. Pohlédnout na tu bytost před ním nepřicházelo k úvahu. Rázně zakroutil hlavou a zavrčel. „Hele, ty prašivče, máš asi v hlavě piliny, nebo co? Si myslíš, že ti na to naletím? Padej pryč!“ zařval hrdelně, napřímil se a celý naježil. Drápy zaryl do země a s očima stále zavřenýma hrozivě zavyl. Bylo na něm vidět, že je opravdu naštvaný, a kdyby se mohl na toho před ním podívat, jeho pohled by byl vražedný. Egyptští bohové, zželte se nad ubohým smrtelníkem a nechejte ho odsud vyjít živého a zdravého, pomyslil si naléhavě.

/Tým 2/

Šel možná pomalu a opatrně, soustředíc se jen na cestu a ne na zvuky okolí, ale ani to, jak se ukázalo, nebylo tak úplně bezpečně. V jednu chvíli vrazil hlavou do skály. Nebyla to díkybohu nijak zvlášť velká rána, ale že by si to toužil zopakovat, to opravdu ne. Lesem se rozhlehl káravý hlas. Představil se jako Anubis. Khan-fani vzdychl. Odmala šel ve šlépějích své rodiny a věřil v egyptské božstvo, musel uposlechnout. Musel otevřít oči a pokleknout. Jenže. Co když to všechno byly jen lži, jimiž si ho obmotával jedna z těch hnusných potvor? Obrátil se a poslepu se vydal blíž tomu hlasu. Odolával. Když si myslel, že je v jeho blízkosti, poklekl, avšak oči stále pevně zavřené. Jestliže se jedná o skutečného boha Anupa, poklona mu snad postačí. Oči otevřít nechtěl. Celé to tu smrdělo jednou velkou lží a on byl se lži kamarád. Ačkoli jeho lež jen málokdo uměl prokouknout, on ve lžích chodit a číst je uměl. Možná se mýlil, ale nechtěl riskovat. Už tak byl dost v nebezpečí. Cosi zamumlal, pak se opět postavil a vypnul hruď. Pro jistotu všech jistot se postavil do obranné pozice. Uši nastražené, nozdry do široka rozevřené, aby mu neunikl ani ten nejslabší zápach či vůně. Jen oči měl na zámek.

/Tým 2/

Samozřejmě, že vřískot ptáků nezůstal Khan-fanim nepovšimnut. Nejdříve se lekl, že se ti ptáci rozhodli zaútočit na něj, ale později pochopil, že si smlsli na té vlčici se schopností létat. No, sobecky vylétla nad stromy a teď se diví. Ne, že by jí to vyloženě přál, zas takovou mrchou nebyl, ale. Zasloužila si to. Nepřestával jít pomalou chůzí a hlavně se zavřenýma očima. Jak si tak šel, zvolal na něj jeden z těch vlků. Khan nepřítomně cosi zavrčel a neodpověděl. Mlčel. Pokračoval v cestě. Jenže najednou... najednou se potemnělým lesem rozhostil hlas. Klidný, přátelský, vábivý. Oční víčka mu zacukala a on jen těžce odolával, aby je neotevřel. Na chvíli je povolil a vytvořil menší škvírku, načež je okamžitě zase zavřel a rázně zakroutil hlavou. Přece se nenechá vyvést z míry. Silně totiž pochyboval o tom, že by ten hlas nebyl jen léčkou. „Tenhle les je snad nekonečnější než moje ego,“ ulevil si skrz zuby a zaúpěl. Začínala mu docházet trpělivost. Kde jen jsou ti egyptští bohové, které uctívám? To mi nemohou pomoct? Díky svému sebevědomí si přirozeně věřil, že pomoc nepotřebuje, ale někdo by ho z tohohle lesa přece mohl dostat bez toho, aby on nemusel hnout ani brvou. Vzdychl a šel dál a dál lesem plným nebezpečí a hrůz, příliš nevnímaje dění okolo.

/Tým 2/

Ten pohled nebyl příjemný. Nene. Ani za mák. Khan si sice nechtěl přiznat, že se na to nedokáže dívat, ale přesto se otočil. Ale aby to nebylo tak slabošské (ačkoli z pohledu jiného vlka velmi pochopitelné), odvrátil od toho pozornost řečí věnované ostatním: „Myslím, že nikdo nechceme skončit tak, jako tahle vlčice,“ Pronesl to vážně a na důraz svých slov i krátce pokynul hlavou. Poté se pomalu otočil a vydal hlouběji do lesa. Byl víc, než opatrný. Měl rád nebezpečí a často si neuvědomoval, kde leží tenká hranice mezi životem a smrtí, ale teď mu byla známa. Stačí jeden neopatrný pohled a ani jeho velkolepost nikdo a nic nezachrání. Vykročil. Oči chvíli upínal do země, skoro jako kdyby se toužil probořit a zmizet z tohoto temného lesa. Ostatně by takovéto zmizení bylo víc než na místě. Vzdychl, zavřel svá tmavá kukadla a větřil. Nečekal tedy, že by se mu podařilo ucítit zrovna tu příšeru, ale kdyby náhodou, no ne? Hlavně se tedy snažil mít nohy natáhlé dál, než měl hlavu. Ne, že by to šlo tak lehce jako v případě člověka, ale nějak, hodně těžce, to zvládal. Aspoň trošku. I tak se občas poranil o nějakou nepěkně vyčnívající větev či se bokem otřel o strom, ale nebylo to nic závažného. Jednalo se jen o drobné ranky. Ostatně když jste pomalí jak mravenec, šance na velké zranění není naštěstí tak vysoká.

/Tým 2/

K dobré náladě měl daleko. Ačkoli ze začátku považoval domnělou náklonost Anupa za výhru, po Matějových dalších slovech jej jakákoli radost opustila. A ještě k tomu ty hádanky. Hluboce se zamyslel a ve chvíli, kdy chtěl ze svého hrdla vyloudit odpovědi a stát se tam opravdivým vysvoboditelem, předehnali jej jeho kolegové. Odfrknul si, přešlápl z nohy na nohy a zastříhal ušima. Co se bude dít dál? Div mu nespadla brada na zem, když se začala místnost otřásat v základech a úlomky stěn zasypaly všechny vchody až na jeden jediný. Khan-fani doufal, že ten správný. Vykročil směrem k němu, Matějovo pobízení Darkey za zády. Nezajímalo ho to, nevnímal to. Kdyby ano, asi by se dost naštval. To on je přece ten krásný, no ne? Pardon, nejkrásnější. Vydal se do volné chodby a odvážným krokem začal sestupovat dolů. Na konci se ocitl v lese. Vytáhl obočí nahoru a zpozorněl. Nebyl to obyčejný les. Byl opředený mnohými tajemstvími, šerem a mlhou. Vlastně skoro jako v Mlžné džungli, pomyslil si s úsměvem na pyscích a při vzpomínce na odvážnou Freyu se zadíval kamsi do dáli. Kde vůbec je? Ále, že ho to zajímá. Prudce zatřepal hlavou, načež sebou zlehka škubnul. Jako blesk kolem něj a zbytku vlků proletěla vlčice. Vypadala vyděšeně. „Stůj!“ zařval po ní hrdelně a už už po ní skákal, aby ji strhnul na zem a nepustil. Co to prosimtebe děláš, Khane? Neříkej mi, že ti záleží na kýmkoli jiném, než na sobě samém. Hlas uvnitř něj ho zastavil. Když vlčice skončila ve chřtánu stromu, krapet to s ním hnulo. Nebyl přece masochista, aby se nad tím jen mávnul rukou a přišlo mu to jako skvělá věc. Možná si o sobě myslel mnohé věci a ostatním dával jejich méněcennost pěkně sežrat, ale tohle jej nenechalo chladným. Vlk s řetězy přivázanými ke skále, ten druhý vlk, ačkoli nikoli působící, že by strádal, ale minimálně postrádající svobodu, v kleci. A teď tohle. Nechtěl si to přiznat, ale uvnitř něj bylo hotové řečiště slz. Možná mu bylo odmala vtloukáváno do hlavy, že smutek je pocit nevítaný, ale to neznamenalo, že jej neuměl projevit. Jen jej skrýval, ačkoli reálně se slzy draly na povrch. Nesmíš! Varoval ho v myšlenkách otec. Aby odvedl pozornost jinam, zamyslel se nad jejím varováním. „Seš docela chytrá, řeknu ti,“ pronesl směrem k Darkey. Sic měla pravdu a uvažovala dobře, v jeho hlase nešlo přeslechnout notnou dávku ironie. „Jestliže je i přesto, že se na něj nebudeme koukat, na nás může zaútočit, bude to ještě složité. Jestliže se stačí na něj nekoukat a všichni vyvázneme, hlavně teda JÁ, se zdravou kůží, tak prosím. Bude to jednoduché,“ napodobil její slova po svém a nakrčil nos. „Potřebujeme hlavně zjistit, kdo je ten tajemný zač. Takhle bysme se správně nesměli koukat ani na tenhle strom,“ podotknul suše s pohledem na jeden menší stromek těsně u něj.