Příspěvky uživatele

< návrat zpět

/Tým 2/

Šedá vlčice nevypadala, že by jí byla Khanova prosba lhostejná. Ne ne, vlastně chtěla pomoci. Jenže všem, nejenom jemu. A to se mu moc nelíbilo. Rázně zavrtěl hlavou a zachrčel, načež udělal naštvaný, opatrný krok vzad. Kdyby jej alespoň nabrala jako prvního! Ale ne, nejdřív chtěla vzít toho kašpara Wissfea, nebo šedobílého vlka. Hlasitě si odfrkl a zakoulel očima. Fajn, nebude se doprošovat. Ukáže všem, jak si dokáže poradit sám! Nebezpečí sice vždy byla jeho parketa, avšak vzhledem k tomu, že zde hrozila čistá smrt, kterou si výjimečně uvědomoval, moc se mu do toho nechtělo. Tak či onak se však sebevědomě začal šinout kupředu. Pečlivě se díval pod sebe a šel pomalu, tak, aby nepřišel k úhoně. A ani nevěděl jak, a už byl na konci chodbě, v níž svítilo světlo. Událo se to tak rychle, že si pouze pamatoval stéblo trávy a zběsilý úprk. Zhluboka se nadechl a přivřel oči. To náhlé světlo mu nebylo příjemné. Po chvíli je pootevřel, načež si na něj začal víc a víc zvykat, až už se jimi díval naplno.

Jakmile se rozkoukal, jeho kroky následovaly do další místnosti. Byla to obrovská síň s vysokým stropem obehnaná loučemi, které se rázem začaly rozsvěcovat. Již z konce chodby si však na světlo přivykl, takže už mu nedělalo tak velký problém. Co se zas bude dít? pomyslil si s nadšením a zlehka zavrtěl dlouhým ocasem. Alespoň to tu trochu uklidil, ačkoli mít ocas ještě delší, mohl by poklidit více. Velmi jej zaujal prostředek stropu. Z něho se totiž jako had vinul řetěz, v němž byl v kleci vlk. Div se jej nelekl. Narozdíl od toho vlka přivázaného řetězi ke skále byl dobře živený a vypadalo to, že mu nic nechybělo. No, nic. Neměl tlamu. Bylo to děsivé. Za ním byly vstupy do tří chodeb, z nichž ta prostřední měla dveře. A z nich po chvíli vyšel... co to mělo znamenat? Jestliže mu přišel vlk bez tlamy divný, tak tenhle byl absolutně nadpozemský. Měl vlčí tvář, vlčí tělo, avšak chodil po dvou. Na sobě měl kabát, jenž očividně měl svá nejlepší léta už dávno za sebou, a na hlavě mu seděl klobouk. Něco zažbleptl o Balzacovi, načež se zaměřil na Khana. Ten div neskočil samou pýchou do stropu. Představte si to – byl osloven někým tak zajímavým. Jen se mu úplně, vlastně vůbec nelíbilo, že se mu smál. Bylo to docela přátelské, ale Khan to tak příliš nebral. Spíš si myslel, že se mu vysmívá, že se prohlásil za vysvoboditele. Ale to, že mu je Anubis na blízku se mu líbilo. Uculil se jako sluníčko, div se nečervenal, a pokýval hlavou. Jen doufal, že je náklonost Anupa pravdivá a že mu bude ku prospěchu.
„Ach,“ povzdychl, když se místo tří chodeb objevilo dalších x. Hádanky? Zase? „Hej!“ okřikl podivnou vlčí bytost Khan. Tohle se mu vůbec, ale vůbec nelíbilo. Usilovně se zamyslel nad hádankami.

/Tým 2/

Khan-fani se rozhodl pro levou chodbu. Skoro při tom nebyl při vědomí. Byl to spíš takový mechanický pohyb, bez smyslu, zkrátka jako by jej ovládal někdo jiný. Vlastně to vypadalo jako správná volba. Chodba číslo dvě, ta pravá, se totiž za těmi, co do ní vstoupili, zavřela. Jen škoda, že stejný osud čekal i na Khanovu skupinku. K jejich smůle se po té, co vchod protla zadnice postarší šedé vlčice, uzavřel. Táhle si odfrkl a hrdinně se dral kupředu. Moc nedbal na ostatní, zkrátka šel a šel, šel a šel a najednou... najednou prudce zastavil a zpozorněl. Jednak musel na chvíli dát na obdiv několika sloupům tyčícím se do neznáma, druhak jej zaujalo světlo. Zamrkal párem tmavých kukadel a přimhouřil je. Něco tu nehrálo. Pohybovala se kolem něj jakási zvláštní aura. Temná, děsivá. Jenže co to bylo zač? Chvíli mu v hlavě šrotovalo, načež si dal dvě a dvě dohromady. Takže nějaké duše? Dejme tomu, že to tak i mohlo být. Tady se zdálo být vše přitažené za chlupy reálným. Hlavu stočil k již zmíněné vlčici v letech a vyslechl ji. Zastříhal ušima, její slova is přebral po svém a otevřel tlamu. Táhle zařval, jako odvážný lev, a chvíli počkal. Musel se přece ujistit, že je opravdu ta stvoření neslyší. Dobrá, teď by bylo už pozdě na nějaké úprky, ale tak co. Pak nepěkně střihl pohledem po Wissfeohovi. Ach, co ten tady dělá, pomyslel si rezignovaně a div se neplácl přes čelo. Doufal, že se ho zbaví, nejlépe nadobro, nikoli, že budou spolu v jedné chodbě. Hvězdy mu opravdu nepřály. A ještě k tomu ty jeho kecy! Jaképak promluvení? No, to sotva. Pokrčil rameny. „Jsou hluchý!“ zahulákal. Bylo tedy nadmíru jasné, že by je ani jeho velkomluva nepřesvědčila. Budou tedy muset vymyslet něco lepšího, nehledě na to, že nikomu nehodlal dělat sluhu. A už vůbec ne Wissovi.
Vlčice se náhle proměnila. Trochu ho to zaskočilo, nečekal to. Díkybohu však nikoli v nějakou příšeru, nýbrž pouze vylepšeného vlka. S křídly. „Tak to prr!“ Snažil se ji zastavit. Vyskočil a chtěl po ní chňapnout. Co si o sobě jako myslí? Že zdrhne. Tak to ne. Vůbec, ale vůbec, se mu její chování nelíbilo. Pak se mu ale nad hlavou rozsvítila pomyslná žárovička. „Jak hodně seš silná? Mohla bys mě přenést,“ optal se jí s výrazem malého vlčete. Jen škoda, že zase myslel na sebe. Bylo pro něj mnohem důležitější zachránit si vlastní krk, než dovést do bezpečí ostatní.

Už po chvíli, co všichni až na bílošedého vlka nastoupili na převozníkovu loď, byl Khan plný adrenalinu a očekávání. Nebezpečí vždy vítal s otevřenou náručí, samozřejmě k jeho smůle. Převozník se nezdál být vyloženě zlý. Nebo to byla hra? Tak či onak k opozdilci, který se na nastoupení očividně moc neměl, došel a stáhl jej na svoji loď. Pak ji dal do pohybu a Khanova srst tak zmizela v temnotě. Neviděl si ani na špičku nosu, natož aby byl schopen říci, co je kolem něj. O to celý výlet vnímal tajemněji. Těžko říci, jak byla cesta na druhý břeh dlouhá, možná krátká, možná trvala několik minut, avšak hned jak skončila, vyskočil z plavidla ven a s hlavou vztyčenou se pokračoval v cestě. Moc si nevšímal svého okolí, hlavně nosánek nahoru, to mu stačilo. Tedy do té chvíle, než se přímo před jeho čumákem nerozhořel modrý plamen, jenž svým světlem ozařoval dvě chodby. To ovšem nebyl ten jediný problém. Tím druhým a ještě větším byl cizí vlk mezi nimi. Trpící vlk. O jeho mukách smutně pělo jeho sténaní. Koneckonců, kdo by nenaříkal, když by byl bůhvíjak dlouho řetězy přivázaný ke skále, hladový, žíznivý. Jedině být z toho již blázen, aby z toho mohl mít radost. Pak zvedl hlavu a zalapal po dechu. Tiše, no na tomto děsivém místě to i tak pravděpodobně bylo dost slyšet. Hrdost a pýcha jsou zkázou svého pána. Hrdost a pýcha. I on je hrdý a pyšný. Také na to jednou doplatí? Leč si to nechtěl přiznat, trochu ho to vyděsilo. Chyba. Ty se nesmíš bát. Nehledě na to, že teď byly na práci důležitější věci. Třeba vyřešení toho, zda ten nápis nemá nějaký hlubší význam a kterou chodbou se vydat. Jenže obě dvě mohly být dost nebezpečné. Ne příliš nebezpečné pro něj, ale přeci. Takže kam? Jeho tlapka nevědomky vystřelila směrem doleva.

Podsvětí se začalo plnit dalšími tvářemi. Moc jim nevěnoval pozornost, dokud se však jeden z nově příchozích neozval, a to béžový mládenec s přívěskem okolo krku. Jeho slova, co oponovala hlasu převozníka, se mu líbila. Jenže. Pak si to ten mladý vlk příšerně zkazil. „Tak to prrr!“ zarazil ho a mocně po něm štěkl. Pak jej probodl očima takovým způsobem, že kdyby uměl pohled zabíjet, asi by už dál neexistoval. „Bys spíš řekl, že jsem chudokrevnej,“ bránil se. Měl strašnou chuť po tom malém bláznovi skočit a dát mu pár lekcí za vyučenou. Co si to vůbec dovoloval? Kousnout mu to tlapky? Tsse! Hodil po zraněné tlapce pohledem, načež s ní s odporem doklusal ke kameni a pár kapiček na něj nechal stéct. V tu chvíli celou místnost ozářilo oslepující světlo. Trochu sebou trhl a snažil se najít zdroj toho ničiče očí. K jeho překvapení ho našel v tom mladém vlku. Protočil očima. Co si o sobě jako myslí? Pak se opět začal věnovat rance a pořádně si ji oblízl. Štípala, ale nijak závratně. Byl zvyklý na horší pohromy. Po pár krocích směrem k jezeru se již horlivě dral k převozníkovi. „Když už jste mě zmrzačili, tak fajn, jdu s váma,“ zahoukal na celé lesy. Nebezpečí on rád. Jen se mu moc nechtělo hned poslouchat někoho, koho nikdy předtím neviděl a netušil, co je zač. To přece on by měl být poslouchán, no ne? Rozhlédl se po okolí a pohledem se zastavil na každém z přítomných. Byla tu hotová smečka – stále z toho podezíral Wisse –, a jemu nepřestávalo být nejasné, jak se zde všichni mohli tak pěkně sejít.

<< Ice World

„Jak bych mohl,“ zavrčel po Wissfeovi a protočil očima. Pak šoupl své pozadí o kus dál a najednou. Najednou bum bác a země se začalo otřásat. Nakrčil nos, pozvedl obočí a nevědomky uskočil. Jaký to byl zbabělec. Ihned se za to v duchu zpražil několika nepěknými slovy a pohlédl před sebe. Díra se zvětšovala a zvětšovala, situace byla vypjatější a vypjatější. Pohlédl po WIssovi. O tomhle vlku si myslel leccos, ale absolutně ho nepovažoval za natolik mocného, aby dokázal roztrhnout zem v takovém rozsahu. Nebyla až tak velká, ale i tak. Tohle muselo být v kompetenci někoho jiného. Černá vlčice s červenými odznaky se rozpochodovala po schodech dolů, stejně jako Wiss a žíhaný černošedý vlk. I on se nenechal zahanbit a vydal se po schodech dolů. Na prvním div neuklouzl, neboť byl z ledu, ale jinak to šlo relativně hladce. Když slezl dolů, musel prudce zamrkat a dvakrát se zhluboka nadechnout. Věřil na egyptské božstvo, ale tohle? Tohle rozhodně nebylo egyptské božstvo. Po cestě, na níž ji vedl podivný modrý oheň, ho na kůži hřálo teplo. Byla to příjemná změna oproti chladné ledové zemi. To bylo již druhé plus celé téhle situace. Nebezpečí a teplo. Ztrávit tu celý život by asi nechtěl, mnohem více se mu zamlouval čerstvý, venkovní vzduch, ale chvíli to tu vydrží, no ne? Jestli tu tedy stráví jenom chvíli...
Před ním a odstatními se zjevila chodba. Nikam jinam se ostatně ani jít nedalo, a tak nebylo divu, že se Khan poručil právě do ní, pěkně jako ovečka za ostatními. A to se mu moc nelíbilo. Táhle zavrčel. Jenže předbíhat podobně, jak to dělají studenti při frontách na obědy, tak úplně nemohl. Na to byla chodba až příliš úzká. V hlavě měl spoustu myšlenek, takové množství, až se z něho v jeho hlavě rozlila palčivá bolest. Co to má všechno znamenat? Co se bude dít dál? Kdo za to všechno může? Celou chodbu osvětlovaly podivné znaky na zdech, jež v něm vzbudili velkou pozornost. Netušil, co jsou zač. Neznal je, neuměl je číst, nechápal je. Byly důležité? Nebo se jednalo jen o nějakou zbytečnost, díky které se má rozklepat strachy? Tsse, to sotva! Konečně vyšel ven a ocitl se v mnohem prostornější části podsvětí. Sláva, sláva. Ihned větší možnost pohybu a šance o nárokování si vůdčí pozice a ukázání všem, že on je tady ten nej. „Všechny vás tu zdravím, přátelé, jsem Khan-fani, váš vysvoboditel!“ zahalekal na celé kolo... vysvoboditel od čeho vlastně? Byl donucen pokrčit rameny. Doufal však, že to na ostatní udělá dojem a slezou se mu okolo nohou. Po čem však rozhodně netoužil, bylo, aby mu končetiny obklopili ti malí hadi, co plavali ve vodě. Mimochodem v té, od níž se náhle ozval zvláštní zvuk, náraz a hlas. A to vše aniž by bylo cokoli vidět. Už už otevíral tlamu, že veledůležitě odpoví, načež se zarazil. Jednak už stihli odpovědět jiní vlci, druhak měl na srdci něco jiného. „Tak podívej se, Neviditelný,“ vyjel odvážně po hlase, „dostals snad povolení mluvit s mojí nejslavnější Khanovatostí, hm? Hm? Každopádně, je to krev.“ Co jiného by to ostatně mělo být? Čeho je na světě dostatek, ale nemůže toho být míň. Co je tekutinou života, kterou mrtví nepotřebuje. To nemohlo být nic jiného.

<< Laica mar

Přituhovalo. Ostatně na tom nebylo nic divného, ale to neznamenalo, že si to Khan-fani užíval. Nesnášel chlad. Chlad, co se prostupoval až do morku kostí. Ještě štěstí, že se s ním nikdy moc nepřicházel do styku, ale teď tady byl. Jako hladová příšera se klenul všude kolem něj. Ať se podíval pod sebe, ať oči upřel na modrou oblohu či nakouknul před sebe, čelil chladu. A sněhu. Pravda, v toto roční období sníh nebyl nic neobvyklého, ale tady ho bylo mnohem více než na jiných místech a hlavně tu byla příšerná zima. Na tohle nebyl stavěný. Tiše zaúpěl a rozhlédl se. „To je tvoje banda? To tady je ňákej sraz odpornejch uslintanech chlupáčů, jako jsi ty?“ vpálil na Wisse a div mu nevlepil facku, když jej svojí nabídkou hry s ostatními označil za malé vlče, leč ne přímo. No dovol. Vypráším ti kožich! Blýskl po něm tmavě červenýma očima a jako slizký had se otřel o jeho tělo, načež zůstal se zuby stát okolo jeho krku. „Dávej bacha, abych omylem nezaklapl čelisti,“ zabručel. Bylo mu šuma fuk, že jsou kolem nich vlci, možná kumpáni toho, jemuž nyní vyhrožoval. No a? To Khan je tady ten nejmocnější ze všech, beztak by s nimi poradil jedna báseň. Nechtěl však útočit. Jen zastrašit. Prozatím. Od vlka se vzdálil a střihl po ostatních ušima. Nejraději by si lehl, nebo se alespoň posadil, aby rychleji opět nabral síly, ale nehodlal mít kompletně promáčený kožich a vypadat jako slípka. Proto namísto odpočinku v příjemnější poloze zůstal stát na místě, olízl si pysky a shrábl z nich poslední mini soustečko jablka, načež si nevesele uvědomil, že má stále hlad. Ono bodejť by ne, když do svého žaludku nasoukal jen jedno jablko. Jenže zrovna v této krajině to nevypadalo na nějaké hody. A pokud ano, akorát by si na kluzkém ledu zmrzačil další nohu. A už s jednou špatnou to bylo občas neveselé.

<< Temný les

„No to by mě teda zajímalo,“ podotkl suše, „jak může mít někdo tak dokonalou kůži, jako mám já,“ zasmál se následně a nakrčil nos. Opravdu se ho to dotklo, a to dost.
Když se konečně vybabral z toho velmi přátelského a světlem prosluněného lesa, neopomněl se řádně nadechnout. Byl pro všechna nebezpečí, ale i tak uvítal vidět světlo. A že ho tu díky bělostného sněhu, který se vystavoval na obdiv v celé své kráse, bylo až až. Až jej z toho začínaly bolet oči. A co víc, konečně něco jiného, než les. Chtěl si to tu vychutnat, rád poznával neprobádaná území a kochal se vším, co příroda vytvořila, jen na to narazil. Jenže jak bylo vidno, Wiss měl naspěch. Trochu nespokojeně zabrblal. Buď je slepej a nevidí moji nohu, nebo je nechutně odpornej a nebere na ni ohled, pomyslel si. Tak či onak mu nezbývalo nic jiného, než po chvilce odpočinku se za ním zase vydat. Opět za ním zaostával, černý vlk byl celkově rychlejší než on sám a hlavně neměl žádný handicap. Holt se s tím však bude muset smířit. Tentokrát se mu nenalepil až na paty, už proto, že se mu nelíbilo, že není na vůdčí pozici, a šel trochu pomaleji. Stále však dost rychle na to, aby mu úplně nezmizel z dohledu. Nevysoká tráva, co porůstala pláň Laica Mar, také hrála v jeho prospěch. „Jsem na tebe fakt zvědavej,“ procedil skz zuby.

>> Ice world

<< Most

Co si budeme povídat, Temný les, před nímž vstanuli, nepůsobil zrovna dvakrát přívětivě. A co víc, zase pitomý les. Už vážně začal pochybovat o tom, zda je tento svět normální. Lesy jsou možná plícemi přírody, ale zas klídek, nemusí být všude. Nad Wissfeovou bázlivostí se musel zasmát. Nevypadal sice vyloženě ustrašeně, ale soudě dle toho, jak do lesa nevplul hned, nevypadal ani jako neohrožený dobrodruh. Houkl na něj, vycenil zubiska a následně se zamyslel. Nepovažoval za nutné na jeho otázku odpovídat, neboť ji chápal spíše řečnicky. Sám pro sebe si však odpověděl. Nevěřil. Duchové byli báchorkami. V egyptské božstvo sice věřil, ale v duchy opravdu ne. Takové pitomosti. Rázně zakroutil hlavou a zmizel v chuchvalcích temnoty těsně za vlkem. Pak trochu zrychlil a zařadil se po jeho boku, chtěl si vydobýt vůdčí pozici. Jemně do něj strčil a následně s očima upřenýma před sebe si to štrádoval potěmnělým děsivým územím. Nebýt to on, krve by se v něm nedořezal. Jenže ačkoli někde hluboko uvnitř něj, aniž by si to uvědomoval, měl strach, takto vypadal jako zcela neohrožený... blázen. „Vedeš mě k tomu svému doupěti?“ vzpomněl si na jeho vyprávění, jak by si jeho kožich pěkně vystavil doma, a v rošťáckém úsměvu odhalil ostré zuby.

>> Laica Mar

<< Les u Mostu

Slova Wissfea mu přišla dost zmatená, nechápal je. K čemu by bylo, že by byl na pokraji vysílení? Přirozeně, mohl by se s ním snadno porvat, ale když to nebylo vidět, bylo mu to stejně k ničemu. Nad jeho hlavou se pomyslně objevily otazníčky.
Svižnou, přeci však pajdavou, chůzí si to dorázoval až k mostu, který nevyhlížel zrovna přátelsky. Mít rozum a nemyslet si o sobě bůhvíco, že je ten nejlepší a že vše dokáže, asi by si přechod přes něj rozmyslel. Jenže tohle byl Khan-fani. Vlk neohrožený, leckdy možná tupý. Však o tom svědčilo slušné množství jizev, jež hyzdilo jeho tělo. Když na vratký most vstupoval, nos měl pěkně nahoru, ale po chvíli jej sklopil pod sebe a oči upřel pod nohy. Jedna věc je přejít bez úrazu přes něj se všema zdravýma nohama, ta druhá mít celou situaci sníženou díky polofunkční levé zadní. Ale co se dalo dělat. Na prkna pokládal jednu packu za druhou, rozhodně se neloudal, ale že by šel nějak hrrr, to taky úplně ne. Paličatý byl, ale zas ne úplně blázen, aby běžel. Ono to ani díky docela časté absenci prken či jejich nalomení úplně nešlo. Nakonec most bez újm na zdraví přežil a se zazubením se na chvíli zastavil. Pohodil po Liáně okem a spěšně se za ní vydal. Trochu za ní zaostával, ale rozhodně se nechtěl nechat vzdát.

>> Temný les

<< Ovocný lesík

To, co řeklo, jej popudilo. A taky to dal pěkně najevo. Zasupěl a odfrkl tak nahlas, že to snad museli slyšet všichni široko daleko. Pořádně si dupl a zasyčel jeho směrem jako řádně naštvaný had. Nic na to však neřekl, ostatně možná jenom dobře, jeho slova by totiž rozhodně nebyla milá.
A zase ten les. Skoro začínal pochybovat o tom, zda tu je něco jiného, než lesy. Pravda, samozřejmě, že když se vrátili tím směrem, kudy předtím přišli do Ovocného lesíka, nemohl čekat něco nového, ale i tak. Jehličnatý les, shluk ovocných stromů... bude následovat les listnatý? No, uvidíme. Narozdíl od Wissfea stále třímal své jablko v tlamě, sliny se mu jen sbíraly a div nezačaly téct z tlamy ven. Když však chtěl mluvit, také ho položil, těsně u svých nohou, aby mu ho snad náhodou vlk nevzal, a chytrácky konstatoval: „Cíle se občas mění... nehledě na to, že mi nešlo o to, aby ses sedřel jak kůň, ale zas de facto vůbec nic neudělat, to taky ne. A simtě, příště se nauč poslouchat,“. Velmi překvapivě lhal. Dohoda zněla tak, že nechá strom stromem, když mu WIss obstará potravu, nebylo v ní řečeno, za jakých okolností a s jakou zátěží. Ale co. Si to prostě rozmyslel, no. A co mu bylo po tom, že nestál jeho pozornost. Nene, žádné takové, bude ho prudit, dokud se mu zcela nepoddá. A tak jej následoval. Pravda, trochu za něm zaostával, protože díky noze nebyl tak rychlý, ale i tak. Stále tam byl. Stále byl jeho stín. Stále si mohl otvírat tlamu.

>> Most

„Wissfeoh,“ zamumlal vlkovým směrem úsměvně a vrhl na něj tázavý pohled, jestli to opravdu myslí vážně. Však co to mělo být za jméno! Pche, nějakej Wissfeoh. Prudce zakroutil hlavou, aby dostal tohle jméno hodně rychle z hlavy, a zazubil se. Ono vlastně nebylo až tak špatné, někde v koutku duše se mu relativně líbilo a nepřišlo mu tak hloupé, ale to přece nemohl přiznat! „Zajímalo by mě, co to je za jméno. Seš chudák, víš to?“ vysmál se mu do obličeje proto a pěkně si každé slovo užil.
Jeho oči málem vypadly z důlků. Nezdálo se mu to? Vážně dosáhl toho, po čem celou tu dobu toužil? No heleme se, Liána mu ochotně shodil jablka dolů a dokonce mu popřál, aby si je užil. No výborně. Ten vlk se mu začínal líbit, ačkoli by mohl vyladit milost svých slov – nehledě na to, že Khan považoval sloužení jeho maličkosti za absolutní samozřejmost. Dost jej však vytočilo, že se chystal odejít. No to teda ne, to teda ne! Rychle vzal jedno jablko do tlamy a s mumláním, ze kterého opravdu nešlo cokoli pochopit, se za ním vydal. „Tys to ještě nepochopil? Prosimtě, já ti to vysvětlím; nalovils mi, fajn, beru to. Jenže ses moc nenadřel, shodit jabka ze stromu umí i vítr. Bez lovu nejsou MÉ stromy, nemáš zač. Budeš pěkně pokračovat se mnou. Rád se bloumám, jenže je otrava, když jde vlk sám,“ vychrlil na něj. Vlastně nelhal. Zrovna teď se mu nechtělo mlčky bloumat krajinou, doufal, že to ten vlk tady trochu zná a provede jej a hlavně, chtěl po někom štěkat. Celá situace ho donutila změnit své plány a stromu se nehodlal vzdát.

>> Les u Mostu

<< Les u Mostu

„Princátko není moc vybíravé, spokojí se s čímkoli,“ začal o sobě mluvit ve třetí osobě, přičemž se náležitě ušklíbl a párkrát hrábl tlapkou v hlíně. Nad jeho logickým uvažováním o místě pro lov mu nebyl dán souhlas, ani nesouhlas, což jej trochu pobuřilo. Měl přece pravdu, o tom žádná, a chtěl to pořádně nahlas slyšet! Odfrkl si, loupl po Liáně očima a vydal ze svého hrdla prazvláštní a jen těžko identifikovatelný zvuk. No co už. Pak se ujal vedení a zamířil si to do Ovocného lesíku. Netušil, co tam na něj čeká a ani kam ho vůbec nohy vedou, ale i tak šel s absolutní odhodlaností a nosem pěkně vzhůru. A černý vlk? Ten mu šel jako ovečka v patách, pěkně v takové vzdálenosti od jeho zadních končetin, aby bylo vidět, že se mu nesnaží vysát krev, nýbrž mu je plně zavázan. „Jsem Khan-fani Egyptský, syn Ikrama a Tasneem Egyptských, bratr Zeinab Is-Artais Egyptské a Chaianiho Egyptského,“ zašvitořil a neopoměl výraz, který jasně poukazoval na to, že tato rodina za něco vskutku stojí! Vztahy s rodiči, natož sourozenci, sice nemá a něměl vždy stoprocentní, ale ta jména přece zní za všech okolností vznešeně, a Liána si poté o něm zajisté bude myslet, jak úžasný a vzácný je! „A ty seš?“ zeptal se ho nazpět s pozvednutým obočím a notnou dávkou arogance v hlase.
Jakmile jeho nohy protly hranici mezi jehličnatým a ovocným lesem, v očích se mu zablyštilo a koutky ukázaly něco jako úsměv. Byl se svým úspěchem spokojen. Přirozeně, maso je maso a ne ovoce, ale i tak, hladový žaludek, co příšerně sténal, to zasytí, alespoň na chvíli. „Mám to v mozku,“ pochválil sebe sama, což pro druhého vlka nemuselo být úplně pochopitelné, a vydal se k nejbližšímu stromu. Rostla na něm krásně červená, lesklá jablka. V tlamě se mu začaly sbírat sliny.

„No vidíš,“ podotkl, jeho vítězoslavný úšklebek nešlo přehlédnout. „Podrazy? Frajeřinky? Prosimtě, na co myslíš, tohle a já nejde dohromady,“ zahalekal a zaksichtil se. Přece mu nad hlavou ustavičně světélkovala svatozář, no uznejte, svět většího svaťouška jakživ neviděl! Nad jeho rýpavou poznámkou pokrčil rameny a vydal se jeho směrem. „Neznám lepší způsob, než tvářit se jako naprostej chytrolín, když máš v mozku leda tak piliny,“ vyjel po něm následně. „No skvěle,“ mlaskl a frknul, „to seš vážně takovej neinteligent, že nevíš, co za zvířata se dá ulovit?“ Kam jsem se to jenom dostal. Ó, bohové, za co mě jenom trestáte? pomyslil si se vztekem a hrábl packou do země. Pak do nozder nasál okolní pachy a musel si v duchu konstatovat, že situace příliš nehraje v jeho prospěch. Cítil tu ještě další vlky. Nemátl-li jej čich, jednalo se o dva exempláře. A ti by mohli lov narušit. Pravda, kdo by si dovolil na jeho velkolepost, ale kdyby přece jenom byli tak neskutečně drzí... nutno se mít vždy na pozoru. „Uvidíme, na co narázíme, ale minimálně bych se šoupnul někam jinam, snad ti, špunte, dochází proč,“ vypadlo z něj po notné dávce mlčení, následně zastříhal ušima a rozešel se prvním směrem, který předpokládal za vhodný.

>> Ovocný lesík

Rázně zavrtěl hlavou. Okouzlit? Proč bych se tě jako snažil okouzlit? Obočí mu neplánovaně vystřelilo vzhůru. Ano, myslel si, že mu všichni budou padat k nohám, ale že by měl ve zvyku někoho okouzlovat, to opravdu ne. „Nejúžasnější stvoření samozřejmě umí lovit, ale proč by to dělalo, když by se mu každý vlk, kterého potká, měl ihned začít plazit okolo nohou a skákat, jak on píská?“ namítl hrdě a mávl jeho směrem tlapkou, jako by jej chtěl postrčit k činu. S hlavou na stranu si vyslechl jeho domněnku a sám se musel nad tím vším zamyslet. Co vlastně plánoval? Stále prudit, nebo se vskutku klidit z cesty? Ten vlk měl v něčem pravdu, v něčem se však šeredně pletl. Khan se tak možná úplně nezdál, ale se stromem to myslel vážně. Co se však Liáně nedalo upřít trefení se, že by si ulovené zvíře skutečně nechal pro sebe a celé by pěkně skončilo v jeho útrobách, pro jistotu rychle, kdyby mu ji náhodou chtěl vzít. Zastříhal ušima. „Tákže?“ houkl následně a přešlápl z nohy na nohu. „Jen pojď, uvidíš, že nebudeš litovat, jsme se stejnýho těsta,“ otočil najednou. Sic ho to šíleně dopalovalo, po zkušenosti s Freyou byl jeho vztek o něco mírnější. Možná ale také díky tomu, že ta vlčice se projevovala ještě více a on stále nebyl tak otravný. Pokrčil rameny.

Co si budeme povídat, opět si nevybral ten správný cíl. To dal najevo hlasitým odfrknutím, přešlápl z nohy na nohu a zachrčel. „Ale, ale,“ mlaskl táhne a přeměřil si černého vlka spalujícím pohledem. Tak a dost. To v tomhle proklatým světě není nic jiného, než jen mé pochybné kopie, co neuctívají moji nadřazenost? „Podepsanej možná ne,“ pokračoval dál, „ale každý rozumný vlk by pochopil, že takovéto majestáty patří tomu nejúžasnějšímu stvoření na světě.“ Jeho sebechvála byla poněkud úsměvná. Tak se snažil ukázat, že on je ten nejlepší a nejúžasnější na celé planetě Zemi a ostatní mu nesahají ani po kotníky, ale nikdo by se snad ani nedivil, kdyby mu Liána vyprskl od smíchu sliny přímo do obličeje. „Už ti někdo řekl, že seš roztomilej, jak takhle ceníš ty své pofidérní zoubešky?“ vybafl na něj, kousíček od něj poodstoupil a zatvářil se náramně inteligentně. „Víš, to musíš takhle,“ zabručel a vší silou ohrnul pysky tak, až se jeho zuby vyjímaly v celé své kráse. Což o to, že po tom bolela tlama ještě týden nato, že? Ačkoli se nedalo říct, že by jeho zuby byly vidět nějak zvlášť více než ty černého vlka, dělal to, přirozeně jen podle sebe, s větší elegancí a hrozivostí zároveň. Následně opět tlamu zavřel a odkašlal si. V žaludku se mu pomalu začal rozehrávat celý orchestr. Měl hlad. „Možná bych ten zadek ale šoupnout mohl. Ale vlk přece nedostane nic zadarmo, to snad té tvé hlavince nemusim vysvětlovat, huh. Když mi něco ulovíš, možná s mojí malou pomocí, tak prosim, nechám tě na pokoji,“ dorážel naň. Dvou nově příchozích si ani za mák nevšiml.