Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Mlžná džungle

V jeho hlavě byl zmatek. Na jednu stranu Freyu nemohl vystát a sžíral jej pocit méněcennosti a prohry, stále si to však zcela nepřiznal, na tu druhou v ní viděl poměrně vhodného kandidáta na společníka. Byla zvláštní, možná jako on, možná zcela odlišná od něj. Šel mlčky, neměl potřebu se dál vybavovat, šetřil síly na další pokusy o duševní ublížení slovy. Ještě pár kroků a hle, díkybohu konečně něco přívětivějšího k bytí, na rozdíl od rozbahněné džungle. Koutky zkroutil do letmého úsměvu. Jen škoda, že se mu jehličnatý les ukázal zrovna za deště — kapky se mu nepříjemně vsakovaly do srsti a nutily jej k obzvláště zajímavým, nelibým výrazům. Při jednom z nich pohlédl na vlčandu, načež byl udeřen do čenichu ještě jiným pachem, zcela očividně cizím. Nebyli tu sami. Vyjma několika čekatelů na hladové krky šelem tu bylo i stvoření stejného původu. Zastříhal ušima v naději, že nebude stejný jako Freya a jemu se podaří projevit, že to on je na celém širokém světě ten nejlepší! On, jenom ON. Freyu nechal Freyou a beze slova ji zanechal kdesi v lese a vyrazil. Působil jak vlk lovící, byl však pouze pátrajícím. Svižným krokem minul několik menších stromků a zastavil kus od jednoho dominantního, jenž očividně skýtal ochranu před nepříznivými podmínkami, co se jako hustá mlha usadily nad Mois Grisem, onomu vlku. Stále chráněn stromem, ho sjel zkoumavým pohledem. Nebyl naivní malé vlče, ani však seschlý stareček. Vlastně něco mezi; kožich nikoli zrovna dvakrát dobře vyhlížející, černý jako uhel, pár bílých odznaků k tomu. Zcela obyčejný, a přec Khan-faniho zaujal. Jeho tmavé oči se na okamžik setkaly s těmi jeho. Ovšem nevěděl, jestli jen naprázdno, nebo se mu postavil do cesty tak, že už nebyl pod rouchem tajemna. Vlkovy zelené oči v něm vzbuzovaly závist. Vládl zemi. Proč? Čím si to jen ten bídák zasloužil? Možná i proto na něj táhle zavrčel a na zátylku se mu zježily chlupy – jestli byl až dosud opomíjen, nyní ho musel Liána, jak si samce v duchu pojmenoval, vidět. „Vypadni!“ zachrčel na něj a jako naštvaná kočka zaprskal, což doprovodil zamrskáním ocasu. „Tohle je můj strom,“ nárokoval si mohutný kmen urputně, „ale dovolím ti být pod jednou jehlicí, abys neřek.“ Ach, jak byl milý!

Khan zvedá tlapku!

„A tebe snad jo?“ vpálil do ní vteřinu, dvě předtím, než se na chvíli zakousl do jejího pysku a následně odskočil, čímž se mu podařilo vyhnout protiútoku. Vycenil zuby a zakřenil se – ach, jak byl šikovný! Radost jej však hodně rychle přešla, Freya na sebe nenechala dlouho čekat a pro jistotu se vysmála jeho jménu. Svraštil obočí a celý se naježil. „Brzdi, brzdi. Jsem vlk ze vznešeného rodu vlků Egyptských.“ Ohrnul nos a packou chvíli rejdil v zemi, chtěl vstřebat její urážku. A ačkoliv to řekl s patrnou hrdostí, spíše to znělo hloupě.
Opět zahloubán do potyčky se rozhodl napadnout bok vlčandy. Ta však nebyla hloupá a ani nepozorná, a tak mu včas ukázala, že se nenechá. Uštědřil ránu do hlavy. Z jeho hrdla už už vylétlo bolestivé zasyčení, jež se mu ale podařilo uzavřít v tlamě a zabránit tak jeho průchodu na světlo světa. Napřímil se, s pohozením hlavy prudce zamrkal, v očích mu zasvítilo. Překvapilo jej, že s jeho nabídkou opustit tento protivný kout moisgrisský souhlasila. Byl ten výraz, co se náhle objevil v jeho obličeji, opravdu přátelský úsměv? Kdoví. „Já myslím, že je fuk, kam půjdu, protože s tebou se mé IQ sníží i tak,“ procedil skrz zuby. Neměl však nijak zásadní důvod s ní nesouhlasit, proto ji následoval, ačkoli jej dopalovalo, že zrovna ona šla vepředu. Jak to ale alespoň vypadalo, znala to tu víc, než on. „Sis popletla jména, ne? Já ti totiž rozhodně lovit nebudu!“ zahalekal za ní.

>> Les u Mostu

„Nebój, jednou k tomu taky dospěju,“ zazubil se. Již se nesnažil o vymlouvání ani urážky, jen se s klidnou hlavou zapojil do hry. „Já nevím, jak ty, ale tatínkové se samčíma věcma mívají víc zkušeností, než maminky,“ pronesl odvážně a pokrčil rameny. Další slůvka k tomu dále neměl. Vztahy mu byly opravdu putna, nač se tím zabývat.
Když přišel o pár svých zrzavých chlupů, přirozeně se bránil. Zaútočil na ucho Flekaté a udělal si z něj lízátko, cumlal jej a opatrně kousal. Nechtěl té vlčici nějak zvlášť závazně ublížit, stejně jako ona netoužila mít na svědomí jeho. Sic jej po jeho vzoru začala také cucat, dělala to docela umírněně. Pravda, nebylo to moc příjemné, ale minimálně neočekával nějaké trvalé následky. „Vážnější už být nemůžeme,“ houkl, pustil ji a letmo se zakousl do spodního pysku. Pak houpavě odskočil. „Těší mě, Freeeeeeyo, já jsem Khan-fani,“ představil se také, načež se opět ponořil do souboje, táhle zavrčel a pokusil se jí zakousnout do boku. „Budem tady ještě dlouho, nebo šoupnem zadky jinam?“ nadhodil pak a pohodil hlavou směr Ovocný lesík.

„Geniální, já vím,“ zazubil se jako sluníčko a párkrát mávl ocasem, jakože si fakt byl jist. Dál už k tomu neměl co říct, a tak jen pokrčil rameny a začal se věnovat jinému tématu. Nad pohledem Flekaté udělal uraženou grimasu a zašklebil se, načež naklonil hlavu na stranu. Chvíle výuky pro velký chlapy? No, proč ne. „Týjo, já tam něco mám, jo? Že to nevím. Zas nějaká moudrá,“ uchechtl se a nadšeně rozzářil k tomu, jako kdyby vážně odhalil svá tajemství až nyní. „A vůbec, tyhle věci se neřeší s maminkou, hloupá,“ vypískl následně a zazubil se. Konverzace byla vskutku zvláštní, sotva se potkali a už rozebírali taková vážná témata. Musel se nad tím zasmát, slovně se k tomu však již dál nevyjádřil. Ostatně co k tomu ještě měl říct, dál jej již nic moudrého nenapadlo.
„Přímo nádherně,“ oponoval teatrálně. Nepřestával ji obcházet, stále z bezpečné vzdálenosti. Jenže jak se brzy nato ukázalo, ani ta nebyla tak úplně vhodná. Vlčanda totiž najednou zapálila pár tříšek pod sebou a hle, mrcha malá mu je chrstla přímo do obličeje. Tedy, pokus tam byl. Bylo to jen tak tak, ale nakonec se mu přece jenom podařilo na poslední chvíli uhnout a rozžhavené třísky se dotkly pouze jeho tváře, nikoli, že by mu popadaly do očí. Potřásl hlavou, aby ze sebe dostal veškerý bordel, a následně pevně stiskl zuby, aby nezasyčel. Nesměl. Flekatá chopila příležitost, kdy strnul po jejím útoku, a mrštně mu vytrhla pidi část z jeho deky na zadku. Naježil se jak dotčená kočka, ohrnul pysky a táhle, hrdelně zavrčel. Pak se proti ní rozběhl a pokřikoval po ní: „Zlodějko, zlodějko!“ Měla věru štěstí, že svůj vzhled nepovažoval za svatý, a tak mu pár vytrhnutých chlupů nevadilo. Rozlítil jej spíš princip, ačkoli stále vše nebral jako pořádnou rvačku. Vlastně se vzájemně pouze škádlili. Rychle rychle se k ní dostal, ačkoli jej neúplně funkční noha trochu brzdila, a ohnal se po ní. Zaměřil se na její ucho. Když ona mu mohla brát zadek, on si mohl smlsnout na ušišku, no ne?

„Když ti to udělá radost, tak jo, stejně seš tak hloupoučká, že nemá cenu ti cokoli vyvracet,“ procedil skrz zuby. Začal se vzdávat? Pravda, že mu už pomalu docházela slova, trpělivosti zbylo jen málo a celá akce z něj vysávala dost sil, ale stále ještě byl ve hře. Možná už ne s takovým nasazením, ale byl. Žmoulnul vzduch v tlamě a pozdvihl obočí. „Tartarus, Ďáblův nočníček,“ zopakoval po vlčandě a s protočením očí se přiblble zasmál. Byla vtipná asi jako čertík v krabičce. Nápad existoval, provedení už bylo horší. „Bóže můj, já se z tebe zblázním,“ přiznal a aby dodal svým slovům ještě jiný, vážnější směr, sehrál krátkou závrať, jakože už jeho tělo začalo bláznit. „Jsem ti strašně vděčnej, jééé, slyšte, slyšte, vlčice si připustila k tělu opačný pohlaví, aaach,“ zařval na celý zapádakov a pěkně si každé slovo vychutnal, dal na něj důraz a ještě pořádně protáhl. Však když už řev, tak pořádný! „Co bych ti asi tak proved? Já fakt nechodím po světě a nevyrábím vlčata na potkání, jestli fňukáš z tohohle... A vůbec, nefňukej, Flekatá,“ usměrnil ji rychle. Ono tedy nebylo moc co usměrňovat, spíš si ve své hlavě zamanul, že se bojí, že by vstoupil do jejího soukromí až příliš. Ani si raději nechtěl představit, co za vlčata by z ní a jeho vzniklo. Bleh, bleh, bleh!
Situace se začala vyhrocovat. Khan jako pomstu za napadnutí nožky zvolil náraz. Jenže jeho cíl nebyl hloupoučký a ani zpomaleným filmem, podařilo se mu uskočit. I tak do něj vrazil, ale k jeho smůle nikoli extra silně. Vlastně musel slušně balancovat, aby se nepomlátil vlastní vinnou. Chvíli to trvalo, kór při jeho handicapu, ale nakonec přece jen úspěšně zabrzdil a mohl se v klidu vrátit zpět. Následně podnikl další útok. Počítal s tím, že Flekatou jen postraší a nakonec ji nechá být, ale ona to očividně tak nevnímala. Odfrkl si a pak heleme se, jak doplatil na své modlitbičky. Počítal s tím? Čekal to? Nebo si nemyslel, že stihne tak rychle zareagovat? Sám si nebyl jist. Tak či onak to byla v závěru chyba. Jeho krk visel v tlamě vlčandy, která mu odřízla kyslík z cesty. Z posledních sil sípal, zmítal sebou a snažil se do ní zaseknout drápy. Ze začátku to celé vypadalo spíš směšně, ale teď? Teď pocítil strach. Strach, jenž nebyl v jeho rodině uznáván. Okamžitě jeho tělem prolétla výčitka, současně s pocitem úlevy. Náhle byl puštěn a opět svobodný. Rychle zastříhal ušima a očima vyhledal Flekatou, připraven k nelítostnému boji. Adrenalin v jeho žilách rychle vystoupl na téměř maximum, obličej hořel, zuby cvakaly a drápy se brousily o zem. A pak. Pak mu tlama klesla k zemi a v očích se nevěřícně zablýskalo. Ona mu vyhrožovala. Doslova a do písmene. Jí normálně šplouchalo na maják. To se do něj zabouchla? Vážně? Hrabalo jí? A děsila jej, nebo spíš nutila k smíchu? Musel uznat, že obojí. Nemohl vyloučit ani jednu z těchto dvou možností. Jiný vlk by možná přitisknul uši k hlavě, stáhl ocas pod zadní a začal se třást tak, že by klidně mohl posloužit jako náhrada za mixér při mixování smoothie, jenže on takový opravdu nebyl. Ještě více ji rozzuřit se sice nedalo považovat za nejlepší nápad, ale stejně mu to nedalo. Zavrčel po ní a začal obcházet kámen, na němž stála. Přirozeně z bezpečné vzdálenosti, aby po něm nemohla tak lehce skočit a silou nabranou v letu jakožto výhodu ho porazit k zemi.

Nejraději by po ní skočil a naservíroval si ji k chutné, výživné snídani. Určitě musela být dobrá! Už si pomyslně představoval vidličku a nůž ve svých prackách a užíval sladké vítězství. Zrzek. Ta přezdívka byla příhodná a vítaná, dokonce musel opatrně uznale pokývat hlavou, ale nic to neměnilo na tom, že nahlas přiznat její trumf nehodlal. Koneckonců, urážela jej. Nezasloužila si jeho přízeň. Na tom nehodlal nic měnit. Ledově se zasmál a rozšklebil tlamu, načež zívl. Strojeně, nahlas a s tak velkým otevřením, aby mu bylo vidět až do krku. Chtěl svým nevhodným chováním dát najevo, že je svojí společnicí unaven, a kdyby jí věřil, lehne si přímo před ni a nechá se ukolébat jejím otravným prskáním a urážkami ku spánku. Jenže o důvěře se mezi nimi, alespoň tedy ze strany Khana, opravdu nedalo mluvit a nechat si ožužlat ušiska, dlouhou oháňku ani sebrat další chlupatou chodící věc věru nechtěl. Jediné, co si přál, bylo urychleně dostat se ze společnosti té Flekaté nádhery a ulovit si snazší oběť k urážkám – jež se z toho sesype jak troska, nikoliv se tomu bude řechtat. „Pekáč, to je tamto dole,“ vysvětlil, přičemž tlapkou udělal pár bum bum na rozčvachtanou zem, jakože směr peklo. Nelhal, jen dělal chytrého, i když pro něj byla pravda v tomto ohledu neznámá. To slůvku mu tak nějak vyklouzlo, nemělo pro něj žádný význam, možná ani pro jiné význam neneslo. Jednalo se jen o žblept, shluk písmen, co nedával smysl. Ale kdoví.
Usmál se. Navenek možná chytrácky, uvnitř jej však užíralo, že ta malá vlčanda nebyla oproti němu pozadu a sdílela jeho charakterové rysy. Ach, jak jej to štvalo! Jak jeho útroby supěly. Neopěvovala ho za jeho hrdinství, ale škodolibě se smála. Měla dobrej den z jeho končetiny a k tomu všemu byla ošklivě pěkná. Neznal ani její jméno, a už jí pohrdal. Snad jako její tlama pohrdala jím. „Vidíš, Flekatá, zrovna tohle jsem chtěl říct tobě. Je tady najednou tak smrduto, až bych blil,“ oponoval chraplavě, „štěstí, že nemám co. Slušelo by ti to.“ Začal se radovat a div si netleskal packama. Považoval svá slůvka za mimořádně moudrá a vítězná. Když se však podobným stylem ohnala i ona – nad urážkou její rodiny – smích ho rázem přešel. Nedával sice na sobě nic znát, ale byl s ní téměř v koncích. Čím víc se snažil on, tím víc se snažila ona. Čeho tím chtěla docílit? A kam tím mířil on sám? Stále si nechtěl přiznat, že tenhle boj je velké sousto i na tak dokonalou bytost zvanou Khan-fani? Už už jí chtěl odpovědět, ale sotva otevřel tlamu, aby z něj vypadlo něco náramně chytrého, co by bylo odpovědí na její otázku ohledně zájmu o rodinu, zase ji musel prudce zaklapnout. Nevinné cukrátko to začalo brát o poznání vážněji. A on? Ten z toho div nezačal mít depky. Že se vůbec o něco snažil, že na ní vůbec plýtval nervy. Do pajdavé nožky jej udeřila náhle, aniž by byl schopen reagovat. Podařilo se mu udržet kamennou tvář, ačkoli tichého syknutí byla ranka hodna. Byl však zvyklý nedávat najevo bolest, tedy slabost, neschopnost, selhání. A rozfňukat se ještě před touhle vlčicí? Ani omylem! Probral se z transu a hned si to proti ní rozběhl, načež do ní vší silou vrazil ramenem. No, vrazil. Těžko říct, kde tomu bylo konec, příliš nevnímal, zda se mu to povedlo a jí se náhodou nepodařilo uskočit, nebo zda se trefil a jak moc to s ní hnulo. Rychle zaplul na své výchozí místečko a propaloval svou soupeřku pohledem. Užíval si každé sekundy. Přímo si to vychutnával a nejraději by se v té radosti i vykoupal. Nebyla to tedy zrovna dvakrát rvačka, na kterou byl zvyklý, spíš roztomilé přetahování dvou dětí na písečku o bábovičku, ale alespoň malý adrenalin v jeho žilách začal proudit. Varovně zasyčel a znovu se po ní ohnal, tentokrát si byl jist, že se jí tlapama nedotkl, natož že by jí drápy porušil kůži. Ještě než se na ní stihl úplně nalepit, opět dopadl na zem a na moment zvrátil hlavu k nebi. Zašeptal tichou modlitbičku k egyptské bohyni Hathor, která měla vedle lásky na starost i štěstí, a opět zkontroloval situaci. Tohle bude ještě zajímavé!

Vřelo to v něm vskutku slušně. Cítil se jako kastrol s vařící vodou – kterou by s tou největší láskou a péčí nejraději chrstl na tu nádheru. Zaprskal, jeho tělo se nebezpečně zavlnilo a zuby zacvakaly. „Máš zatracený štěstí, že nemám hlad, ty koule nechutných oslintaných chlupů! Jedinej, kdo tady bude o pahýlku, budeš ty! Jestli sis totiž neráčila všimnout, končetiny mám všechny a nehodlám na tom nic měnit,“ vyjel po ní a výhružně otevřel tlamu. Jestliže předtím hořely pouze jeho oči, nyní plálo celé tělo. Už jen, aby tomu tak skutečně bylo, a džungle mohla zvesela lehnout popelem.
Poznámku o sexistovi přešel nakloněním hlavy a ruku v ruce s výrazem ‚To jako myslíš vážně? Nic lepšího v kapse nemáš?' mu vystřelilo obočí až někam na uši a nad hlavou pomyslně zasvítil otazníček. Seš fakt chytrá, až to bolí. Ta maminka s tatínkem tě měli rozbrečet! pomyslel si následně nakvašeně a někde uvnitř sebe sama si rezignovaně povzdychl. Víte, takový ten povzdech, že jste vlastně tupý jak poleno, ale nechcete to přiznat všem okolo. Že se vůbec o cokoli snažil, takhle vlčice holt měla všech pět pohromadě a snadno konkurovala jeho pokusům psychicky srážet. Byli jako dva kohouti na jednom smetišti, jenom s tím rozdílem, že jeden z nich byl samec, druhý samice. Navzájem se uráželi a sráželi a ani jeden, alespoň se to tak jevilo, se nechtěl vzdát. Jeho pohár trpělivosti se nebezpečně naplňoval. „Víš, že seš vlastně roztomilá? Takovej roztomilej zajíček na pekáči. Takovej ňuňatej zajíček, kterej si myslí, že jsem úplně blbej a neprokouknu, že je ve skutečnosti dojatý nad mým hrdinstvím, jenom to nechce přiznat,“ snažil se zachránit situaci a elegantně vybruslit z celé konverzace, těžko však říci, jestli úspěšně, nebo spíše všelijak, jenom tak nikoliv. Jestliže si předtím říkal, že se mu ta vlčice, ačkoli ho na druhou stranu neskutečně štvala, docela líbí, teď by ji nejraději podržel hlavu pěkně v bahně. Dobrá, nebuďme tak krutí a drastičtí ještě před vzájemným představením, nakopnutí zadele bude stačit. Ironicky se zasmál: „Copak, copak, nestačím ti já?“ Teatrálně mlaskl a naježil srst. Pohodil hlavou, přiskočil těsně k Flekaté a pidi kousíček od ní se přikrčil. „Přestaň si hrát na drsňačku a raději mi řekni, kolik dalších blbců jako ty je v tvý rodině,“ zašeptal děsivě.

Zrzek byl téměř na konci svého počínání dostat se z prazvláštní džungle, když musel přehodnotit své plány, v půli kroku zastavit a nožky dát pěkně do výchozí polohy. Smích Flekaté se mu zarýval pod kůži jako ostrý šíp do srdce. Kdo jen byl té drzosti srazit jeho hřebínek o kousek níž? Zvedl hlavu a planoucíma očima probodl to odvážné stvořeníčko, co asi netušilo, že si on myslí o sobě samém opravdu velké věci a nikomu nedovolí, aby si na něj sprostě ukazoval prstem a posmíval se mu. Sjel ji pomalým pohledem a zatraceně hodně se snažil o nabytí dojmu, že se jí téměř v paluje až na kosti. Švihl ocasem a loupl po ní očima, tlamu v úzké čárce, však připravenou na pořádný stisk. „Když se na tebe tak dívám,“ konstatoval nad slušným počtem bolestivých ozdob na jejím těle, které by možná dokázal zlomit i pouhou myšlenkou – tak bylo vychrtlé! – „nebudu první ani poslední, co si na tobě smlsne, brouku.“ Paradox vězel v tom, že přesně to, co pronesl on o ní, by mu mohla vpálit do obličeje také. Ta malá vlčanda byla kopií jeho samého. Sic byla asi o půl hlavy menší a mnohem hubenější než on, jako by se díval na svůj odraz v zrcadle, u vlka tedy příhodno spíše ve vodě. Nesla s ním společné žezlo, žezlo rvaček, sebevědomí a odvahy. Napřímil se. Příliš to nepotřeboval, i tak měl krapet navrch, ale cítil se tak líp. Ještě více nepřemožitelný. „Milá dámo, netuším, o kom je řeč,“ začal kysele, „a je to taky to poslední, co mě zajímá. Spíš mi řekni, to tě tvůj ubohý tatínek s maminkou neučili, že k lepším vlkům, což není tak těžké, když na tebe tak koukám, se máš chovat s úctou?“ Pěkně doufal, že má se svými rodiči dobrý vztah a jeho ostrá slůvka budou fungovat jako hadí jed. V duchu již spřádal plán, jak si z ní udělat pěknou hračku, romantičtěji ji nazývejme Spojenec Flekatá. Byla stejného rázu a on toho názoru, že by spolu mohly dokázat věci velkolepé a neslýchané, vlastně se mu docela i líbila, ale přece jí hned neskočí kolem krku, že? „Ale protože jsem hodnej, řeknu ti, jak jsem k tomu přišel,“ zašeptá stylem cukrové vaty a hlavou pohodí směr rozbitá nožka. „Hrdinství je někdy oplaceno těžkostí v životě,“ pronese s hořkosladkým ksichtíkem, „ale rád jsem to pro bratra udělal. Obětoval jsem se pro svého milovaného bratříčka, který jenom díky mě ještě není na onom světě.“ Jen škoda, že reálně svoji věrnou ovečku ztratil, než že by ji ochránil. Jeho slova však zněla víc než přesvědčivě, teď už jen záleželo na Flekaté, jak se s nimi popere a jak moc se nechá chytit do pasti. Inu, koho by nedojala taková hluboká, procítěná a silná bratrská láska?

<< Toulky dob minulých

A hle, Mois Gris sotva upadl do spánku, ukryt pod pláštěm temnoty, a už aby vítal nově příchozího v těchto lidmi neprobádaných končinách. Ten večer se totiž na prahu Mlžné džungle zjevil kožich podobný tomu liščímu, přeci však patřící vlkovi. Vlkovi, jenž pajdal přes popadanou flóru a v temně červených očích se mu zračila značná nevole procházet zrovna místem zarostlým stromy a keřy; útočištěm kdejaké nebezpečné zvěře, nad nímž se děsivě klenula opona z mlhy. Při pohledu na ni se mu díky hrozivosti vybavil egyptský bůh Sutech, kterého sice jakživ neviděl, ale slýchával o něm, že rozhodně nepatří ke ztělesněním kladů. Hlavou mu vlivem neznáma hýřila spousta myšlenek kupící se v jeden podivný shluk, jemuž ani on sám nebyl schopen porozumět a číst v něm. Co však jasně chápal, bylo, že ačkoli se mu příliš nelíbí, kudy prochází, otočit se a vzít to jinudy zajisté nepřichází k úvahu. Odjakživa přece dodržoval jisté zásady; například, že projevit strach znamená být slabochem. Naprázdno scvakl tlamu a oči upřel pod sebe, aby nedejbože neskončil někde, kde nechce. Mlha mu vidění sice komplikovala, avšak on se nehodlal vzdát. Naopak, čím víc si s ním zahrávala, tím odhodlanějším se stával. To nic však neměnilo na tom, že by mu bylo po chuti absolvovat třeba takovou bahenní lázeň. Voňavou bahenní lázeň, která by se mu dostala až do morku kostí. Možná nepatřil k nějak zásadně vysazeným na vlastní vzhled, skončit jako zmoklé káče věru nechtěl. Při snaze překonat jeden ze spadených kmenů se nakrátko zoufale zahleděl na levou nohu a být té schopnosti, i se rezignovaně plácl do čela. Místo toho však, v obličeji celý brunátný, zavrčel a s odhodláním se přehoupl přes překážku, načež doširoka rozkročený vstanul kousek za ní. Na jeho tváři zářil vítězoslavný úšklebek. Již tomu nebylo nikterak krátce od toho, co si na nefunkčnost jedné ze čtyř končetin přivykl a přestal ji považovat za za něco zvláštního a nezvyklého, avšak to neznamenalo, že se s tím skutečně i uvnitř sebe sama sžil. Bohužel však věděl, nebo alespoň tušil, že jeho noha bude už navždy téměř nesamostatnou jednotkou. Ano, nebyla vyloženě nepoužitelná, ale za plně funkční ji také označit opravdu nešlo. S mlasknutím opět pokračoval v cestě, na níž se párkrát zastavil, aby uznale pokýval hlavou nad rostlinstem. Ano, dost jej vytáčelo, ale zároveň jako milovník přírody musel uznat, že se setkával se zajímavými exempláři. Sem tam se div nenakopl o kámen či neupadl při překonání jiných zrádností, ale suma sumárum se obešel bez nějak zvlášť závažné situace. K jeho neskonalému štěstí mu zbývalo již jen pár kroků k vystrčení hlavy z tohoto příšerného zapadákova, dotknutí se tlapkami jiného povrchu a vdechnutí vzduchu prosáklého o fous jinačí atmosférou. Pravda, z pouští byl zvyklý na ledaccos, ale Mlžnou džungli považoval za obzvláště proklatou.