Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Moodboardy:
Khan-fani: 10 kšm + 1 rubín
Vé: 15 kšm + 1 rubín (připočítala jsem odměnu za uhádnutí vlka podle indicií)

Hádání:
Mám 15 + 2 bodů
→ 13 bodů = 1 tlapka (oheň)
→ 3 body = 5 kšm
→ 1 bod = 1 kšm
Tedy 6 kšm + 1 tlapka do ohně na Khana

Zapsáno.

<< Zlatý les (přes Tichou zátoku)

Nacházet se na ostrovech mělo své výhody. Například to, že sotva Khan vystrčil čumák ze Zlatého lesa, mohl se projít mořem a skončit zpátky u své smečky. Tedy skoro. Část louky, na níž se právě nacházel, mu nepatřila, ačkoli technicky vzato mu patřilo všechno. Celý svět. Celý svět by se mu měl klanět a uznávat ho jako jediného krále. Jako Pouštního krále a možná krále celého světa. Nebo snad ne? Khan se nedůvěřivě podíval na stébla trávy, která se díky příchodu podzimu začala barvit do odstínů hnědé a žluté, a na chvíli zastavil. Vážně se chtěl vrátit do smečky? Odpověď znal snad dřív, než mu vůbec v hlavě vyvstala ona otázka. Tiše zabručel a rozhodl se, že jako správný alfa a Pouštní král ještě obejde louku a zjistí, zda se na ní nenachází nějací plebové. Totiž vetřelci.

Bylo to zvláštní. Khan obvykle nelitoval věcí, které udělal, ovšem vidět vlka zmateného pravděpodobně nečekal. Možná byl až příliš zahleděný do setkání s Taniou, jež mu veškerá ostrá slova oplácela dvakrát tak ostřeji. A možná to bylo přece jenom trochu jiné, někomu nadávat a před někým samovzplát. Zrzek přimhouřil oči. „Ano, ano, magie, ach, zmámení smyslů? Když myslíš... doufám, že tyhle věci obvykle doopravdy neděláš.“ Pomalu se ušklíbl a pozoroval, jak se cizinec dal na odchod stejně rychle, jako předtím přišel. Tentokrát nenásledovalo žádné rytí čumákem v zemi, a tak se Khan jen chvíli na vlka díval, a potom mu nezbylo nic jiného než pobavení nad bídnou existencí plebskou hledat jinde. Jenže kde? To zatím netušil. Takže udělal to, co kdysi uměl nejlépe – vydal se na cesty.

>> Kvetoucí louka (přes Tichou zátoku)

„Kam si myslíš, že se hrneš?!“ Jiskřičky Khanova pobouření létaly na všechny strany. Problém byl ovšem v tom, že mu začaly cukat koutky. Ne snad proto, že by to bral jako hru – vážně byl naštvaný, že mu není dopřán šlofíček! –, ovšem říkal si, že když už nic jiného, aspoň se na účet toho chudáka pobaví. Jen co si už myslel, že nemůže být víc překvapen, položil záhadný samec ještě záhadnější otázku. „Jméno? Pro tebe? Říkal jsem, že jsem Pouštní král. Ne že jsem chodící dědeček, co rozdává jména. A vůbec, to jako nevíš, jak se jmenuješ?“ Podezíraje cizincovy úmysly, nakrčil obočí a prohlížel si od světlých špiček uší po světlé tlapky. Jedno ucho mu komicky plandalo. Zrzek se ksichtil zrovna ve chvíli, kdy vlk udělal nečekaný pohyb dopředu. „Tak a dost!“ Khanův miniaturní pohárek trpělivosti přetekl. Div ne všechny rezavé chlupy mu samým naštváním nezešedivěly. Co se ovšem skutečně přihodilo, bylo to, že se jeho chlupy vznítily. Nebyla to taková nádhera, páč Khan nebyl zrovna nejschopnější jedinec, nicméně efekt to mělo. Spokojeně se usmál. „Už chápeš? Tohle ze mě dělá nedostatek spánku,“ vysvětlil vlkovi s vážným výrazem a jako by nic, se posadil. Chlupy ještě doutnaly.

Z vlka nic moc kloudného nevypadlo. Paráda, proběhlo Zrzkovi myslí. Takže ten nýmand ze severských končin se zrovna prochází po krásném zlatém lese, zrovna mu podklouznou nohy, zrovna spadne na čumák a helemese, zrovna v místech, kde si předtím nerušeně odpočíval Khan! Tolik náhod se jen tak nevidělo. „To seš tak hloupej, nebo co?“ durdil se Khan a zíval u toho. „Dovol mi, abych ti přesně popsal, co jsi dělal... běžel jsi a najednou jsi zaryl sám sebe do země tak, že jsem se musel podívat na tu spoušť a vyrušil jsi mě ze spánku,“ krákoral s úšklebkem a hleděl na něj zpoza přimhouřených rudých očí. Co měl jen dělat? Spát dál, to by tak hrálo. Zírat na něj? To bylo trochu podezřelé. Vk se naštěstí začal ptát na podrobnosti o tom, s kým měl vlastně tu čest, a to mu Khan milerád zodpověděl. Nasadil teatrální přátelský úsměv. „Tak ty bys rád věděl, kdo jsem,“ zhodnotil Zrzek situaci samolibě a už se dral na nohy, jako by předtím vůbec neplánoval spát třeba hned dvě zimy v kuse. „Já jsem Khan-fani, Pouštní král a támhle za rohem,“ hrajíc si na Špagetku natáhl tělo tak, aby mohl cizinci zhruba ukázat směr, kde se nacházela poušť, „vedu smečku. Jestli ses chtěl přidat, mohl jsi vymyslet spoustu jiných věcí než si nabíjet čumák.“ A už to tu bylo zase. Khan očividně nakonec přece jen neuměl nad svojí smečkou nepřemýšlet. Kdyby mu jen Iris řekla, že bude vést smečku tak náročné, mohl si teď v klidu popíjet vodu z oázy, schovaný pod palmou. Ale ne, místo toho vedl konverzaci s osobním oráčem Zlatého lesa.

Khan se otočil zrovna ve chvíli, kdy se na něj řítilo cosi flekatého a... „U všech pouštních bohů, co to k čertu děláš?“ Nakonec se sotva nadál a vlk už ležel kousíček před ním, s čenichem zarytým do země, obklopený spadenými zlatými lístky. Vítr byl poměrně silný, a tak během krátkého časového úspěchu zvládl strhnout ze stromů úctyhodné množství zlatých lístků.
Zrzek se líně natočil tak, aby na cizince zarytého v zemi lépe viděl, a konsternovaně ho sledoval, přičemž nezapomínal zvedat obočí a naštvaně se na něj ušklíbat. „Jsem spal, jestli ti to nedošlo. A spalo se docela hezky, dokud jsi tu nebyl. Takže když dovolíš, rád bych spal zase,“ vyčítal mu Zrzek, nicméně neotočil se. Neměl náladu na povídání, ale nebyl hloupý, a ačkoli si o tom nýmandovi myslel svoje, jistá opatrnost byla na místě. Ještě by ho oškubal o bumerang a co potom? Prohlásil by se za Pouštního krále? To nemohl riskovat.
Jako by ho k tomu něco donutilo, zůstal na vlka zírat.

Khan usnul s pohledem nevinného štírka a probudil se s pohledem naštvaného medvíděte. Převalil se na bok a chvíli mhouřil oči na siluety zlatých stromů, které pomalu začínaly nabírat na obrysu spolu s tím, co se Khan probouzel. Co ho vyrušilo? A vyrušilo ho vůbec něco? Zvažoval, že se přetočí na bok a půjde spát dál, však si to po těch všech peripetiích zasloužil! Ale co když... co když ho něco zase vyruší a jemu akorát přeteče pohárek trpělivosti a bude soptit? Co když se tu objevil nějaký vetřelec? A dost. Chci spát, chci si odpočinout– Tok jeho myšlenek tentokrát nepřerušilo usnutí, jako když ho do vody hodí, nýbrž to, že se v jeho zorném poli objevila... flekatá srst. Zrzek se ušklíbl. To ho vážně budou všichni pronásledovat i tady? Upřel tupý pohled na jeden z dalších stromů se zlatými lístky – pár lístků se zrovna vznášelo ve větru – a nakonec se rozhodl uskutečnit svůj původní nápad.
Překulil se na druhý bok a usnul. Nemohl se však zbavit mravenčení v zádech, že se něco chystá. Třeba jen jeho kosti už větřily blížící se zimu? Nic jiného než doufat Zrzkovi nezbývalo. Tak to by možná Peisia mohla opatřit zásoby dřív, než nebude nikde ani mršina... Na flekatého cizince úplně zapomněl.

<< Tichá zátoka

Khan by možná rád šel za nosem, když už neměl žádný pořádný plán, kde se zhroutit jako hromádka nešťastného Pouštního krále, ale poněvadž si na čumák kvůli mlze sotva viděl, šel spíš... poslepu. Pravděpodobně to až příliš dramatizoval, ale byl jednoduše zvyklý na písečné bouře, kvůli kterým se ztrácí přehled, ne na cosi hustého a divného vznášejícího se před očima. Ještě štěstí, že si konečně odpočine a potom, potom se uvidí, jestli se vrátí do Namarey. Byl alfa, měl by, ale tlapku na srdce – kdo ho asi tak bude postrádat? Aerrav mezitím přitáhne zpátky Riveneth a spolu podpálí palmičky, z Ceruma se stane pouštní Wu a začne prodávat své léčivé bylinky, Peisia svojí výškou zadupe všechny štíry... Khan těmi úvahami strávil docela dost času na to, jak hloupé a senilní byly, a ony úvahy o smečce ho zavedly až do lesa se zlatými stromy. Skutečně potřeboval vypnout a od pouště se co nejvíce vzdálit, jinak z toho zešediví. Jako by nebyl šedivý už dost.
Uvelebil se pod jedním stromem, z něhož zrovna vítr serval několik zlatých lístků. Byl značně podrážděný z toho, že nesvítilo sluníčko a alespoň mírně nekompenzovalo teplotu na poušti, ale alespoň něco tu bylo zlaté. Přimhouřil oči. Tady bude mít klid.
Bude mít, že jo? V tu chvíli si opět vzpomněl na to, co mu řekla Tania jen před pár chvilami. Ano, dělalo mu problém koukat na umírající vlky. Obzvláště poté, co vám přinesou tělo mrtvé vlčice a nechají ho v písku, ať si ho pohřbíte. Proč jen s Namarey neskončil už dávno? Zaskřípal zuby. A dost. Chci spát. Chci si odpočinout. Chci–
Khan usnul s pohledem nevinného štírka.

//What, já to rande kazím vším, čím můžu, ale nemůžu za to, že to tak blbě vychází :> S Khanem se taky pakuju, nebojte!

<< Oáza (přes Namarey)

Khan sice měl kralování už akorát tak dost, ale pořád mu to nedalo a rozhodl se projít po území, aby si ověřil, že nikde není nastěhovaný někdo, kdo by tam neměl být. Kromě štírů, písku a horka to ovšem vše vypadalo jako při starém, jen s tím rozdílem, že na území vlčí smečky konečně byly cítit nějaké vlčí pachy a Khan se necítil, jako kdyby právě procházel zemí nikoho. Spokojeně se ušklíbal, zatímco ho jeho nohy táhly k zaslouženému odpočinku. Už se skoro skláněl k moři, přirozeně ne aby se napil, jako spíš pokochal tím pěkným výhledem, ale nakonec zjistil, že vlastně až tolik pěkný nebyl, protože se během rána vyrojila mlha. Opodál navíc zrovna stála dvojice vlčic a pokud byla alespoň z poloviny tak uštěpačná jako Tania, jen těžko by si odpočinul.
Rozhodl se tedy jít dál. Na jeho vkus bylo docela chladno, ovšem tušil, že bude hůř a že by měl využít poslední možné chvíle, kdy se nebude vracet do pouště jako kus naštvaného rampouchu.

>> Zlatý les

„Pff, příjemný? Přijde ti snad, že se já cítím příjemně?? Jsem ztrhanej a nešťastnej a místo abych na starý kolena odpočíval, musím se tu zaobírat s tebou,“ vyjel Khan. Paradoxně byl docela náchylný na to, když o něm někdo mluvil jako o staříkovi (bohudík, že se v Namarey nikdo nemnožil a nemusel se tedy setkávat s malými vlčaty, co to měli s věkem trochu zkreslené), ale do jisté míry to byla pravda. Minimálně se tak cítil. Jako senilní dědek, co sedí uprostřed pouště a čeká na spásu, místo aby si připadal jako pravý Pouštní král, vládnoucí celé poušti a Slunci. Podrobnosti o svých pocitech ovšem nemínil nikomu říkat, a už vůbec ne Tanie. Což o to, ona by se pobavila, ale jeho ego, jeho ego by se už úplně nesmálo.
Tím, co jen tak zmínila, ale získala plusové body. „No konečně to někdo řekl! zaradoval se Khan hurónským hlasem. „Každý, kdo sem přijde a nepřidá se, je nýmand. Jako třeba támhleti... vidíš je? Rozvalujou se mi u oázy, místo aby se mi klaněli.“ Pokynul bradou k zrzkovi a flekaté drobné vlčici, ovšem zatím se jimi nijak zvlášť nezaobíral. Ke své smůle musel respektovat, ač byl samozvaným králem, že mu ne celá oáza a ne všechny palmy patří.
Zrzek se zarazil. Laelia. Tělo Laelie. Mrtvá Laelia. Chvíli z něj nevypadlo ani zachrčení, ani smích. Dokonce se neušklíbal. Rád se sice posmíval a povyšoval nad druhými, ovšem pohřbívání mrtvých ani živých těl k jeho zálibám nepatřilo. „No nic, Tanio. Jsem velmi poctěn tvým návratem. Ano, ano, detaily a popisy, ty by se hodily. Už nějakou dobu plánuju zdrhnout a trochu si... odpočinout. To víš, kvůli tomu stáří. Takže ti mi to tu pěkně hlídaj a kdyby se něco dělo, zařvi ZUBRAYA.“ Ač na to jméno dal důraz, raději ho zašeptal. Nepotřeboval, aby se tu ta vlčice skutečně objevila a začala mu říkat, jak se blíží konec světa. Její postoj k němu jakožto jedinému pouštnímu králi a tomu nejbáječnějšímu ze všech jediných pouštních králů mu lichotil, ne že ne, její průpovídky mu však zavařovaly mozek. V případě zkázy by ovšem bylo vhodné, aby tu byla a Tanie pomohla... pokud neplánovala taky vyrazit na výlet.
„Bacha na skaraby, Tanio Namareyská.“ Zmizel, jen se za ním zvířil písek. Už měl toho kralování tak akorát dost.

>> Tichá zátoka (přes Namarey)

Jméno: Khan-fani
Preference: nemám (ale spíš samci)

Slunovrat jsem zažila, ale páč si vůbec nepamatuju, s kým jsem to hrála, asi mám smolíka (tuším že to ještě byl Kyle možná? Tralala.

Doufám, že jste do prvního pořádného měsíce ve smečce vstoupili tou správnou nohou a penízky budou jen lítat! :>

Jméno vlka:
Počet postů:
Postavení:
Povýšení: (Jestliže jste byli v tomto měsíci povýšeni a máte to odehráno, napište to zde, ať dostanete jednorázovou odměnu!) -> Povýšení ze sigmy na kappu
Funkce: Vaše již odehraná funkce / pokud funkci nemáte, napište co byste chtěli být a odehrajte to např. v rychlohře s vaší alfou!) -> lovec / chtěl bych být lovcem
Aktivita pro smečku:
Krátké shrnutí (i rychlohry)

O výplaty si pište do 10. 10.


PŘIJÍMÁNÍ ČLENŮ: Nově u nás vítám Ceruma a Peisiu, kteří rovnou obsadili funkci léčitele a lovce! Obě tyto funkce ovšem stále zůstávají volné a můžete se o ně také ucházet, prioritu ovšem mají ty dosud neobsazené! Předběžně tu budiž vítána i staronová členka Tania.

PRVNÍ SMEČKOVÝ SRAZ: Páč bych byla ráda, aby i přes Khanovu milou povahu byla Namarey přátelskou smečkou (bys chtěla moc, Kháňo!), dovolím si uspořádat smečkový sraz. Všem by při něm byla oficiálně přidělena funkce, členové se navzájem trochu poznají, možná si utvoří přátelé či nepřátelé, a budou zasvěceni do základního chodu Namarey (rozsah území, smečkový úkryt). Sraz bych ráda uspořádala BĚHEM ŘÍJNA. Na Discordu se domluvíme na podrobnostech, sraz bude POVINNÝ.

SMEČKOVÁ HRA: Myslím na ni dnem i nocí, koncept mám vyřešený, snad už konečně najdu čas ji spustit! Omlouvám se za zdržování, ale slibuju, že to už brzy rozjedeme v plné parádě.

Jeden by ani neřekl, jak Khanovi Tania chyběla! On se mračil a ušklíbal na ni, ona se mračila a ušklíbala na něj. „To jsem celej zvědavej, až zas zdrhneš ty, jestli založíš smečku, co se uchytit dokáže,“ dovolil si zkonstatovat nabručeně, mávaje tlapou, čímž vířil písek, až mezi nimi poletovala drobná zrnka. „Navíc, přijde ti snad, že tu je teď málo rušno? Co bylo, to bylo, rýpat se v minulosti... ty musíš mít hodně zábavnej život.“ Zrzek se smál, až se za břicho popadal. „Sám? No to si piš, že ne. Nejsem tak blbej, abych se pouštěl do zakládání smečky uprostřed pouště sám. Jeden by z toho div nezešedivěl! Ale můj společník podle všeho skončil tak, jak se divím, že jsi neskončila ty. Ztracený v Ruinách, ohlodáván skarabi. Nechť mu je země lehká.“ Z tónu jeho hlasu nebylo úplně poznat, jestli si dělá srandu, nebo vážně Raashovi po smrti přeje jen to dobré, ovšem překvapilo ho, že Tania neví, co jsou to skarabi, a pobaveně mu zajiskřilo v očích.
„A když ses teda neválela, smím konečně vědět, kde jsi byla? Já čekám. Ale nepatřím mezi nejtrpělivější jedince, pokud jde o prořízlou tlamu mých plebských přátel. Být tebou to vyklopím, jinak se taky může stát, že budeš už navždy jen Tania a pošlu na tebe skarabi, aby tě doprovodili z území.“ Nevinně na ni zamrkal. Věděl, co je Tania zač a nechtěl jí členství dál zpátky jen tak zadarmo.

„Já? A sám?“ podivoval se Khan. Ne, že by nutně potřeboval být obklopený davy, ale jeho egu přece jen dělalo dobře, když se kolem něj vlci srocovali a chválili ho. „Představ si, jen co jsi odešla, nebyl tu chvíli klid! Proto vypadám tak zuboženě. Jeden by neřekl, jak dotěrní dokáží zájemci o moji skvělou smečku být,“ odfrkl si a protočil očima. „To je sice hezký,“ pokračoval pak, „ale neviděl jsem tu, ani nepamatuju. Už jsem začínal myslet, že jsi šla do Ruin a někde ses ztratila. Docela se vlastně divím, že tě neohlodávají skarabi.“ Bylo příjemné s někým mluvit úsečně, tak, jak to měl Zrzek ve zvyku, a nedostávat hloupé reakce. Tania si totiž jeho slova určitě nenechá líbit, na to ji přece jen už nějaký ten pátek znal.
„Podrobnější průzkum ano,“ přitakal jí s drzým úšklebkem a probodl ji pohledem, následně se zahledě na řadu palem postávajících okolo oázy. „Problém je to ve chvíli, kdy se z podrobnějšího průzkumu stane válení se v písku. No tak to přiznej. Kde jsi celou dobu byla?“ Pouštnímu králi jen tak někdo bulíky na nos věšet nebude. A pokud chtěl skutečně vzkvétající smečku, která se zas nezačne hroutit jako domeček z písku, musel nastolit pořádný řád a být přísný. Kdyby tu byl Raash, určitě by jeho postoj schválil. Při vzpomínce na toho slepého bídáka si povzdechl. Ten to udělal hezky, založil smečku a zaklepal bačkorami, zatímco chudák Khan musel běhat po všech čertech, aby Namarey vydržela.

Khan pouze přikývl. Víc slov nebylo třeba. Ovšem, že ho zarazilo, že Cerum odmítl jít na lov s Peisiou – bylo to snad jakési varování, jež by měl Khan rozklíčovat? –, ale víc to neřešil. Konec konců, za povinnost mu to nedal a Cerum byl léčitel, ne lovec. Peisia si jistě poradí sama. Kývnutím vyprovodil i flekatou, ohromnou vlčici a potom se pomalu otočil na tu druhou, co u něj nyní jako jediná stála. O Tanie moc dobře věděl už nějakou chvíli, ale dělalo mu dobře, že si počká. Pouštní král měl taky jenom jedny nervy a musel si vydechnout, než obslouží dalšího pouštního tuláka. Až na to, že tohle technicky vzato nebyl tulák.
„Mohl bych říct to samé, a dokonce bych na to ani nemusel použít ironii,“ řekl Khan ostře a sjel Taniu od bílých špiček uší až po tlapky dlouhým, výhružným pohledem. Kdyby to byl Raash, který se tu už taky neukázal dlouho, až hanba, pravděpodobně by alespoň maličko byl rád, ale takhle? Přimhouřil oči. Návrat starého člena, z mrtvé smečky do rozkvétající. Tania si konečně mohla životem v Namarey polepšit a nebýt členem smečky jen tak z plezíru. „Tanio Namareyská,“ odmlčel se Khan po chvílí zírání, „nebo bych ti už tak neměl říkat?“ Vyzývavě se na ni podíval, záleželo mu na její reakci. Nemínil jí odepřít přístup zpátky, ale jako správný alfa by ji taky neměl vítat s otevřenou náručí po té, co celé věky trajdala bůhví kde. „Proč jsi zase přišla? Něco nového? Nebo jsem ti snad chyběl? A ne, ta krátkoocasá vlčice není moje kamarádka. Peisia, lovkyně,“ shrnul úsečně a povzdychl si. Jeden by neřekl, že to kralování bude tak složité.