Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Na to, jaký byl Cerum mluvka na začátku, nyní zarytě mlčel a propaloval Khana zvláštním pohledem, dokonce to vypadalo, že se nudí. Nebo byl snad slovy Pouštního krále okouzlen a nevěděl, jak na ně reagovat? Khan si přirozeně raději vybral tu druhou možnost, i tak se ale nemohl zbavit dojmu, že se mu Cerum vysmívá? Přimhouřil oči a mávl ocasem.
Peisia na rozdíl od bílého vlka pár slov prohodila. Vypadalo to, Khanovy pokyny ohledně přístupu k cizincům pochopila. Na to jen stručně kývl a čekal, co se bude dít dál. Padnou snad další otázky na Zubrayu? Stihli si členství v Namarey rozmyslet? Ne, že by pochyboval o dokonalosti své smečky, ale přece jenom, byl to skoro zázrak, že opět povstávala... z písku, dalo se říci.
„Hmm?“ zabručel, jako by si vážně myslel, že Peisia definitivně odchází, a potom trhl hlavou směrem k cestě pryč. „Fajn, jdi... na ten lov. Cerum tě tedy doprovodí?“ Přesunul významný pohled na bílého. Bylo mu to jedno, jestli zůstane, nebo půjde s velikánskou vlčicí, bylo to čistě Cerumovo rozhodnutí. Khan měl navíc jistě ještě plné tlapy práce, ačkoli zatím úplně neviděl, co by bylo třeba udělat. Cizinci se tu výjimečně nepromenádovali, ti u oázi již byli právoplatní členové smečky! Sám pro sebe, v duchu, se pousmál.

VYHODNOCENÍ VÝPLAT - SRPEN

Aerrav: 8 kšm, 1 %
Wuwi: 2 kšm, 1 %

Zarče 1 % do rychlosti, Aileen do obratnosti, díky. Ale reálně je to jedno :>

„Ideálně se prosím tě usaď někde, kde tě dlouho nikdo nenajde. Ale zas bych jen nerad sbíral tvé ostatky, takže je třeba to trochu zvážit,“ zazubil se Khan na Ceruma a letmo mávl tlapou ve vzduchu, jako by právě jen konstatoval, že je vedro. V čemž by se ostatně nemýlil, sluníčko v plné parádě svítilo do vlčích kožichů a Khan se spokojeně šklebil na všechny strany.
Oba dva noví členové se tak nějak nadchli pro výrobu misek a barev. Zrzek mluvil pravdu, když říkal, že něco takového klidně mohou uskutečnit – barevné značky jistě ušetří práci a pokud je nebudou znát všichni, nemůže se stát, že by se v Ruinách loudal i nějaký cizinec. A rozhodně by to bylo snazší než vysvětlovat, po jakých hieroglyfech jít. Se samolibým výrazem se otočil na Peisiu. „Ale jistě, taky si říkám. Jak by to mohlo tvého alfu nenapadnout?“ Varovně po ní blýskl rudýma, přimhouřenýma očima.
Jen co Zubraya zmizela hlídkovat, oba dva vlci projevili svůj názor. Peisia mlčky, ovšem Khan si dovedl představit, co si asi myslí, a Cerum se nenápadně ptal. Khan se ušklíbl. „Víc než běžný. Obvykle je to ještě o něco složitější. Ale Zubraya je dobrá a věrná členka.“ Nechtěl úplně říkat, že moc věrná nemohla být, když tu nebyla o nic déle než Peisia s Cerumem, ovšem to si už mohli domyslet sami. Však jí teprve předal funkci – hlídačka.
Vlčice potom vyzvídala, jak je to s cizinci na území či vlky, kteří se objeví v dosahu na poušti. Zrzkovi se líbila čím dál víc, měla dobré dotazy a nežvanila tak jako Cerum. Přikývl. „Primárně vyrážet. Ale není nutné kousat a pokud se zadaří, můžeš taktně vyzvědět, co tu dělají a jestli jenom prochází, nebo mají jiné plány. Případně jim ty plány nenápadně navrhnout, pokud ještě o velkolepé Namarey neslyšeli,“ zamrkal na ni pobaveně. Už mluvil jako ta podivínka Zubraya.

Cerum se ihned chytnul Khanova obsáhlého vyprávění o úkrytu. „Štíři a jedovatí hadi si tam moc netroufnou. Průlez je sotva vidět a pochybuju, že nemají nic moudřejšího na práci než hledat, kde Písečné ruiny jsou. Za bodnutí nebo kousnutí samozřejmě nezodpovídám, ale počítám s tím, že hlavně je najdete v těch uličkách, do kterých nemáte lézt,“ odfrkl si. „Komůrku si pro mě za mě vyber jakou chceš. Místa je tam dost a spousta nepropádaných zákoutí, takže co ti bude vyhotovat, tam se i s těma svýma kyti myti můžeš nastěhovat.“ Bylo jasné, že Khan zrovna zapálený milovník kytek nebyl a už vůbec ne znalec, na tu druhou stranu, přírodu měl rád. To ovšem neznamenalo, že jí rozuměl.
Stočil pohled na Peisiu. Už nějakou dobu nebyl zvyklý slyšet tolik hlasů a povídat si s tolika vlky, tak to bylo trochu... náročnější. „To náhodou není vůbec špatný nápad. Dík, že jsi mě utvrdila v tom, o čem jsem přemýšlel už dávno.“ Vykouzlil ten nejnevinnější úsměv, avšak přece jenom uznale zastříhal ušima. Mít skvěle ukrytý úkryt je jedna věc, ale mít takový úkryt, do kterého se nikdo nedostane nebo se v něm ztratí, je věc druhá. Skarabové občas šálili.
„Výborně. Milerád tě vyšlu i s Cerumem. Nebo možná se Zubrayou. Očekávám, že se na rozdíl od zbylé čtveřice členů zdržuje někde poblíž.“ S těmi slovy se rozhlédl, zatím však béžovou vlčici neviděl. Skoro ho překvapilo, že ještě nechlemtá vodu z oázy. Že by nakonec Pouštnímu králi nebyla tak věrná?
Khan neměl sebemenší tušení, o čem zrovna Peisia mluví, ale poslouchal ji docela zaujatě. Trychtýřek, červený květ, léčivé účinky, zvířecí tuk, mast. Být léčitelem muselo být zajímavé, a ačkoli ta slova pravděpodobně nebyla věnovaná jemu, uložil si je do hlavy pro případ, že by chtěl zamachrovat, že je ještě lepší než léčitel Cerum!
Oba dva se rozhodli zůstat. Zrzek přikývl a nad Cerumovým doplněním, že se aspoň ujistí o fyzické a psychické stránce členů, jen zabručel. Zrovna když Khan směřoval své kroky blíž k oáze, z palmy vystřelila béžová vlčice. „Můj drahý Pouštní králi,“ vystřelila ze sebe rychle, kulíc oči jak na Khana, tak i na Peisiu a Ceruma. „Já ti slíbila, že se smečka rozroste a vidíš? Jeden pach za druhým a dokonce tu vidím dva vlky! Z oázy jsem pila opravdu dlouho, abych ti prokázala věrnost, ale... nakonec jsem musela přestat, protože mi žbluňkalo v žaludku a navíc jsem s tebou potřebovala mluvit. S vámi se všemi, když už jsem v tom. Konec světa se blíží, slyšte slyšte, ó pouštní obyvatelé, zkáza je blízko, ale náš pán, jedinečný a úžasný Khan-fani, Ó Jeho Výsost Pouštní král, nás ochrání.“
Zrzek bral jedno slovo ven a druhé zase tam, a takhle pokračoval, dokud upachtěná Zubraya nedomluvila. „Ach ano, Zubrayo, děkujeme za nové informace,“ odmlčel se a pohlédl střídavě na lovkyni a léčitele, pro případ, že by jim uniklo, že tohle je vážně TA Zubraya. „Je mi ctí ti oznámit, že odteď jsi samým Pouštním králem byla zvolena číhat na tu tvoji zkázu světa, brblal Khan nezaujatě, „a stáváš se hlídačkou. Budeš se zdržovat na území smečky, strážit hranice a zajistíš, že sem žádná zkáza nepřijde. A pokud se tu objeví víc hlídačů, potom to budeš ty, kdo se stane poslem a bude urychleně předávat informace podobně, jako jsi mi je rychle předala teď.“
Zubraya ještě chvíli kulila na Khana oči a potom odpověděla: „Ach ano, Ó Vaše Výsosti Pouštní králi, jak jenom chcete. Budu ta nejlepší hlídačka a nezklamu vás! Už jdu hlídat!“ Ještě než se však dala do pohybu, chvíli počkala, jestli na ní někdo nebude něco mít a potom se vzdálila zpátky k oáze.
Khan si hlasitě povzdychl.

„To jsem rád. Byl bych nerad, kdyby tě sežrala poušť, až by ses třeba vydal do úkrytu bez doprovodu mé maličkosti.“ Khan si neodpustil ještě jednu rýpavou poznámku k Cerumovi, tentokrát však za tou hloupou poznámkou bylo i něco víc. Trhl ramenem směrem k oáze a duně nacházející se za ní. Vcelku nenápadný kopeček z písku, řekl by si jeden. Takový, který třeba ani nevydrží, zafouká teplý vítr a celá se najednou přesune. Jenže tahle duna byla speciální, poněvadž se tudy chodilo do podzemí. „Přirozeně, smečka má i smečkový úkryt. Tím naším jsou Pouštní ruiny. Vybudované bůhví kým a bůhví kdy. Bohové? Starodávná smečka, která tu sídlila? Těžko říct.“ S lidmi se Khan nikdy nesetkal a tak netušil, že i taková možnost byla. Přisuzoval to hlavně pouštním bohům. „Vstup do Ruin je zakázán, dokud nebudete dostatečně zaškolení, kudy jít. Rozumíte?“ Oběma se významně podíval do očí. Nerad by později sbíral kosti z náhodných chodbiček. „Jedná se o velice rozlehlý komplex plný skarabů, většinou poměrně přátelských. K dispozici je hlavní síň na smečková setkání, dále můžete využít smečkové zásoby v menší místnosti, které jsou nyní... poměrně omezené.“ S tím se odmlčel a významně se podíval na Peisiu. Peisia Namareyská se jí líbilo, to byl dobrý základ. A jako nová lovkyně měla nějaké povinnosti. „Ocením, pokud se ti podaří něco málo nalovit. V podzemí je sice teplo díky lávovým kamenům, ale vzadu je dostatečně chladno na to, aby tam potrava vydržela. Přirozeně tam najdete také odpočinkovou místnost, kde se můžete ukrýt před slunečním žárem.“
Zrzek toho obvykle tolik nenamluvil, takže nyní všelijak protahoval tlamu, aby si uvolnil namožené mimické svaly. Hrábl tlapou do písku a hlavu stočil na novou, strakatou lovkyni. Očividně měla o smečku tak velký zájem, jak i povídala, protože si žádala doplňující informace. Khan se na ni takřka otcovsky!! usmál. Že tu někdo cítil mnoho pachů se nestávalo, Khan z toho byl mírně... nesvůj. Pomalu přikývl. „Kromě vás tu máme jeden pár, Wuwiho a Aerrav.“ Khan si vlastně neověřil, že jsou ti dva spolu, ale protože měli oba kecy a náramně se v nich podporovali, dalo se to očekávat. Jen aby se tu někdy nezjevila vlčata! Ač... smečce by to mohlo být prospěšné. „Dále dva vlky, co plánují setrvat spíš přechodně, ač si osobně troufám tvrdit, že tu už zůstanou. Minimálně tu s námi budou do příštího léta a jedná se o dva béžové vlky, Neith a Strixe. Ti pár nejsou. A nesmím zapomenout na Zubrayu, vlčici plnou... elánu. Ani jeden z těchto pěti vlků nemá funkci a rád bych jim nějakou co nevidět přidělil. Zatím jste až do odvolání propuštěni, ale můžete setrvat a svolat se mnou smečku.“
Nakonec poodstoupil, rozhlédl se a začenichal. Ano, skutečně tu byla cítit spousta vlků.

Bílý vlk mu začal vykládat, v čem všem by mohl být pro smečku užitečný a co všechno umí. Bylo to až nápadně podobné délce slov, která Khanovi řekla Neith, ale na rozdíl od ní, tohle plácání mělo nějaký smysl. Zrzek si spokojeně zabrblal pod vousy a jeho výraz o něco zjihl, přirozeně se stále neusmíval, spíš se šklebil. Zhluboka se nadechl, v čumáku jej pošimrala zvířená zrna písku, a potom přikývl. „Takže léčitel,“ vypreparoval si nakonec tu jednu nejzásadnější informaci z celého vlkova proslovu a přimhouřil své rudé oči na malé škvíry. „A já už si myslel, že počítáš s tím, že zajistím, aby za tebou chodily palmy a byl jsi pořád ve stínu.“ Zrzek se hurónsky zasmál, možná chytl něco málo z humoru Wuwiho nebo Aerrav. Těšilo ho, že při každé myšlence nebo slově může konečně věci připodobňovat k dalším členům smečky a jen pořád nechválit do nebes svoji velkolepost. To, že byl nakonec vlk uzpůsobený vyšším teplotám, pokud nelhal, rozhodně hrálo do karet. „Tak tedy, Cerume, vítám tě tu. Cerume Namareyský, dovolím si říct. Jestli sis to ještě nerozmyslel.“ Věnoval mu vážný pohled do očí a konečně si všiml, když už nebyla tma, že je na jedno oko slepý a to oko vypadá, jako by mu ho někdo přímo vyloupl z důlku.
Vlčice to vzala o něco... stručněji. To byla příjemná změna a dokonce jí věnoval ne-tak-lhostejný výraz a mírně zvedl koutky, zase v úšklebku. „Taky mě těší, Peisio!“ zvolal teatrálně. „Lepší smečku než je Namarey rozhodně nenajdeš, to si piš,“ spiklenecky na ni mrknul a čumákem vypustil vzduch. „A to vůbec nevadí. Aspoň mě tím svým výčtem schopností neunudíš k smrti,“ ujišťoval ji a střihl pobaveným pohledem po Cerumovi. „Tak tedy, Peisio, něco tomu chybí, viď? Co třeba... Namareyská? Peisia Namareyská, lovkyně?“

„Tak to je dobře,“ odtušil Khan nezaujatě. Na to, že měl verbovat členy do svého malého pouštního království, mu to bylo docela jedno. Mrskal ocasem jako kočka a měřil si bílého vlka potměšilým úsměvem. „Věříš tomu? Tak to je dobře, v tomhle případě se víra vyplácí. A jaké pak to jsou, ty tvé schopnosti?“ S vytaženým obočím vyzvídal, co se dalo. Přece jen, nechtěl si do smečky natahat kdejakého nýmanda ze severu, a že zrovna Cerum jako severský vlk vypadal. Oblízl si čenich a povytáhl se na špičky, aby byl jejich výškový rozdíl znatelnější, ač Khan nebyl zrovna čahoun. „Smím se zeptat na jméno?“
To se do jejich rozhovoru jen tak, bez sebemenšího studu, zapojila vlčice. Nutno říct, že poměrně přerostlá. Khan k ní stočil pohled. Byla to ta samá, jíž si zběžně všimnul u Oázy. Myslel si, že zase půjde, a tak ji neřešil. Pravděpodobně to byla docela chyba, na tu druhou stranu, krátkoocasá vlčice tu nenatropila žádnou neplechu. I na ni se podíval zamračeně a potom přikývl. „Ano, Pouštní král, to jsem já. Pro přátelé Khan-fani nebo Khan.“ Věnoval jí spiklenecké mrknutí a znovu pohodil ocasem. „Ano, kromě pouště máme území na na Kvetoucí louce,“ oznámil ji, „se spoluzakladatelem jsme počítali s tím, že pro některé vlky je sluníčko až moc otravné. Pravda, když se pálí buňky, není to nic příjemného...“ Nastala významná pauza a Khan jako trpělivá ovečka vyčkával, co z vlčice vypadne. Nebo z bílého vlka.

Khan byl... překvapený, když k němu přistoupil další vlk. Jeden si tu neužil ani chvíli klidu! Tázavě pozdvihl obočí, jakmile na něj cizinec promluvil, a sjel ho pohledem od světlých špiček uší až po rovněž světlé tlapky. Ten rozhodně nepatřil do pouště. „By se zde měla nacházet?“ citoval s potěšeným úšklebkem. „A co tě, drahý vlku, přivádí k tomu, že by tomu tak mělo být?“ Zrzka přece jen dost divilo, že se to tu najednou hemží tolika zájemci o smečku. Že by už Aerrav nebo Wuwi stihli roznést nějaké informace? „Její velectěný vůdce se nachází tady, stačí kouknout trochu dolů a spatříš jeho maličkost Pouštního krále... což jsem já, kdybys to nepochopil.“ (//nebo nahoru, nevím jak je Cerum vysoký :D) Khan si povzdechl nad hloupostí toho jedince a nevinně se na něj zubil. O přítomnosti krátkoocasé vlčice zatím nevěděl, ač chlemtala vodu přímo z jeho oázy. Příliš vměstnán do hovoru s bílým, zaregistroval ji jen koutkem oka a až po notné dávce času později. „Už zas?“ štěkl, ani ne směrem k ní, jako spíše do větru. Možná, že ta slova slyšela i Tania, která se konečně vracela domů. Kdoví...

Po roce a čtyřech měsících tu máme výplaty, juchu!

Jméno vlka:
Počet postů:
Postavení:
Povýšení: (Jestliže jste byli v tomto měsíci povýšeni a máte to odehráno, napište to zde, ať dostanete jednorázovou odměnu!) -> Povýšení ze sigmy na kappu
Funkce Vaše již odehraná funkce / pokud funkci nemáte, napište co byste chtěli být a odehrajte to např. v rychlohře s vaší alfou!) -> lovec / chtěl bych být lovcem
Aktivita pro smečku:
Krátké shrnutí (i rychlohry)

O výplaty si pište do 10. 9.


PŘIJÍMÁNÍ ČLENŮ: Vítám tu naši první dvojici od neaktivity smečky, a to Aerrav a Wuwiho! Dále bych ráda přivítala i dvojici číslo dvě, Neith a Strixe. Aktivně probíhá nabírání nových členů a já věřím, že to společně zase rozjedeme v plné parádě :)

FUNKCE: Poněvadž nikdo z vlků tu zatím nemá funkci (kromě Khana – ten je král už od pohledu!), zvu vás k napsání do komentářů, o jakou funkci byste stáli. Nic není závazné, promyslíme to a uvidíme.

SMEČKOVÁ HRA: V nejbližší době se budu snažit obnovit smečkovou hru z roku 2020. Můžete se na ni podívat zde, budu ráda, pokud mi řeknete, co si o ní myslíte a jestli vám takhle vyhovuje, případně jestli stojíte o změny: TUDY. Smečkovou hru zatím považuji za NEAKTIVNÍ, pro radost plnit můžete, ale ráda bych ji trochu... zlepšila?

ZAPSÁNÍ RYCHLOHRY
Kde: okolí Oázy
S: Zubraya (NPC)

Khan se rozhodl, že si dá dalšího šlofíčka. Verbovat nové členy do jeho soukromého pouštního království bylo náročné a bylo načase, aby si skutečně odpočinul. Vypadalo to však, že žádný odpočinek se nekoná, protože poušt očividně nikdy nespí a už zase na něj někdo zíral a dožadoval se do Namarey. Nebylo to jednodušší, být jen obyčejný pleb král, bez pouště?

Začátek zápisu
Khan potkal Zubrayu, která bydlí někde dál v poušti. Khana podle svých reakcí naprosto zbožňuje a respektuje, protože se na něj dívala jako na svatý obrázek, velmi stála o místo ve smečce. Khan ji poslal k oáze s tím, že pokud se z ní napije, stvrdí tak své členství. Potom jí řekl, že čím déle tam zůstane, tím větší loajalitu mu prokáže. Traduje se, že tam Zubraya pije dodnes.
Konec zápisu

Celý ohromený se vydal pryč, byl by přísahal, že pořád vidí ten její zbožňující kukuč. Ušklíbl se. Další člen, to jich bylo kolik... pět! Ha! A pak že se Khan nikdy nestane správným alfou. Zubraya mu navíc dávala víc než jasné signály, že je Khan tím nejlepším! Nic, co by si ostatně už dávno o sobě nemyslel.

Béžová to představování vzala poněkud vážně. Khan na ty dva i nadále upíral znuděný, nakvašený pohled, ale v momentě, kdy se začala béžová představovat, se zatvářil přímo znechuceně. Nebyl si jistý, jestli jí věřit. Nevěřil jí, samozřejmě! Však on sám si říkal Pouštní král a bylo to čistě z jeho tlamy. Pravda, nic to neměnilo na tom, že si o sobě myslel, že jím je, jak by taky nemohl být právoplatným králem pouště, když byl jmenován samou bohyní, aby tady, v těch nehostinných končinách, vedl smečku? I tak. Pojmenoval se tak sám.
„Už jsi skončila?“ Netrpělivě se na béžovou zamračil, a poněvadž ve svém vyprávění pokračovala, pochopil, že si tu ještě nějakou dobu bude vystávat důlek. Znudeně se rýpal tlapou v písku a potom mu nadšeně zajiskřily rudé oči, když to béžový vlk vzal poměrně... stroze. Prostě jenom Strix. Nic víc, nic míň. Žádný Strix Zelenooký, ani to ne. Prostě jen Strix.
Kdyby to Khan uměl, dokonce by se na něj teď i přátelsky pousmál a objal ho! „Nemyslím, já to vím. Zrovna ty vypadáš, že potřebuješ trošku slunka, abys přežila!“ zahřímal mocně a pysky se mu komicky hýbaly, promlouvajíc směrem Neith. Potom si oblízl čenich a otočil se na prostě jenom Strixe. „Taky do příštího léta? To víte, poušť je posvátné místo, jeden si sem nemůže lézt a odlézat jak se mu zlíbí. Ale protože jsem přece Pouštní král...“ Khan si dramaticky připlácl tlapku na srdce, „nemůžu odmítnout ztracené dušičky.“
Poodstoupil a významně se podíval oběma do očí. „Ještě si ale shrňnme pár pravidel: Oáza není vaše osobní jezírko, žádné cákání. Kokosy se pijou, nehází se nikomu na hlavu. Palmy jsou posvátné a nezapalují se. A Pouštní král jsem já.“ Rozpustile se na ně zamrkal a ke štěstí všech přikývl. Strix a Neith byli od nynějška Namareyští. Pouštní bozi jim pomáhej, ne že ne.

//Oficiálně (a tentokrát to ani tak netrvalo!) v Namarey vítám i Neith a Strixe! To, že se vám to nebude líbit, je pod vedením Khana asi jasný, že? Ale Kháně je náhodou moc hodné a nadšené, že se to tu plní. I pro vás platí, do úkrytu klidně jděte, ale na vlastní nebezpečí (přátelská rada: nechoďte tam, zabloudíte). Já si vás pak všechny vyzvednu a půjdeme spolu!

Vaše Kháně ♥

Och, u všech pouštních bohů, koho to tu zas máme? Khanovy rudé oči skepticky přejížděly z béžové na béžového a zase zpátky. Jako první se slova ujala právě vlčice. Khan cosi zamručel a přikývl. Vážně to byla ta vlčice, s níž se předtím setkal? Na jejich setkání si sice pamatoval mlhavě, ale... ona se mu klanila? To bylo příjemné, ne že ne. „Vážně?“ zamrmlal a probodl béžovou pohledem. Potom maličko poodstoupil. „Ta lesklá voda k tomu přímo vybízí, co? Nastěhovat se mi sem!“ Hlasitě se zasmál a dlouhým ocasem bloumal v písku.
Potom si oblízl čenich a znudeně pohodil rameny. „A co vaše jména? Kdybyste to náhodou ještě nevěděli, což doufám, že už vám nějaký štír pověděl!“ ušklíbal se Khan, „jmenuju Khan-fani a jsem Pouštní král. Můžete mi ale říkat i Khan. Plánujete tu zůstat dlouho?“ Oba dva vypadali jako rození pro poušť, jejich kožíšky minimálně. Ale... jestli budou tak neodbytní jako Wuwi s Aerrav, Khanovi brzy praskne žilka. Možná proto se na ně díval tak nevraživě.

V poušti se to začalo plnit. Na Khanův vkus až podezřele. Rozhodl se tím ale moc nezabývat, to by mu taky mohly z nervů vyrašit šediny, a místo toho se ještě pořád věnoval oné prapodivné dvojici vlků. Byli partneři? Kamarádi? Nepřátelé? Těžko říct, Khana to konec konců moc nezajímalo. „Já vím, co jsi myslela,“ utnul Aerrav dřív, než mohla cokoli říct. „A ano, když bys mi čistě teoreticky opravila palmy a žádné kvůli tobě nevznítily,“ dával si pozor, aby na to slovo dal obzvláště důraz, „potom bys tu mohla zůstat. A protože ti kupodivu věřím a myslím si, že na tebe měla blbej vliv jen ta černá vlčice s rohama... potom... mi je ctí tě přivítat jako Namareyskou.“ Mírně se na ni ušklíbl.
Tím však jeho práce neskončila. Zaskřípal zuby a snažil se si přeměřit Wuwiho obzvláště ďábelským pohledem. „A nějakou jizvu na památku bys nechtěl?“ přerušil tok jeho přání a nevraživě se na něj zamračil. „Ale jo, asi bych byl moc zlý, kdybych tady Aerrav jmenoval Dvorní palmovou dámou a ty bys fičel s jizvou pryč. Za jistých okolností bych ti tedy mohl říkat taky Namareyský. Wuwi Namareyský... ale jo, nezní to tak příšerně, jak jsem si myslel.“ Tím teda byli oba vlci přijati a Khan to považoval za hotovou věc.
To se však Aerrav dožadovala líbivé procházky po poušti, kterou předtím odmítli. Khan se trochu nervózně podíval na dva béžové vlky, co zrovna vedli nějaký náramně hluboký rozhovor u Oázy. „Nabídka vypršela, Aerrav. Budeš muset jít bez průvodce. Kolem téhle duny,“ instruoval ji Khan a kývl bradou na vysokou písčitou dunu, „potom jeden krok doleva, dva doprava, pak najdete vchod. Chodba je úzká a tmavá, hlídají ji skarabové. Nepokoušejte se je pálit ani jíst, jsou přátelé, mám s nimi uzavřenou mírovou dohodu. Půjdete chodbou, jednou doleva, pak doprava, potom hodně dlouho rovně a pak... ach, jak to bylo? No já myslím, že to zvládnete.“ A v nejhorším je Khan ztratí a už nikdy neuvidí, však co, jsou to jenom noví členové rozpadlé smečky.
S těmi slovy na ně pobaveně zamrkal a s veškerou pompou si to odmašíroval k oáze. „Vítejte v pouštním království u Oázy. Co vám mohu nabídnout?“ Béžového vlka neznal, onu vlčici ke svému překvapení ano. Povzdychl si. Tohle bude dlouhé odpoledne.

//Aerrav a Wuwiho oficiálně považuji za přijaté do Namarey, doufám, že se vám tu bude líbit a jednou oceníte Khanovo zmetkovství Do úkrytu se vydat můžete, ale upozorňuju, že není jednoduché ho najít a už vůbec se v něm vyznat, tak se raději zatím zdržujte mimo! Ještě oběhnu pár vlků a pak přiměju Khanův línej zadek, aby vás všechy v Ruinách provedl.

S láskou (pozn. Khana: nenávistí),
Kháně ♥

Khanův stav na tom byl velmi bídně. Tvářil se, jako by mu uletěly včely, a ve tváři byl tak brunátný, že by spolehlivě sám dokázal zapálit palmy. Ale svým milovaným palmičkám by samozřejmě nikdy neublížil! Už ho začínalo otravovat, že se mu na poušť nastěhovali dva cizinci, kteří se pořád ne a ne rozhýbat, ale snažil se být trpělivý a ušklíbat se jenom občas. To k němu zrovna přistoupila Aerrav. „Tak prr!“ zastavil ji stejně popichovačným tónem hlasu, jako se kterým mu předtím oznámila, že jeho kožich rozhodně není plavý a neztratil by se ve sněhu. „Jsem ti neřekl, že tě přijmu. Že jste tu vítáni, to ano, že vás přijmu, to ne,“ blekotal. „Ale když už tu budeš, určitě tě můžu jmenovat Dvorní palmovou dámou,“ připustil nakonec i možnost, že by mu to tu Aerrav trochu zrenovovala a aspoň trochu odčinila ohnivou zkázu palem.
Jakmile Aerrav odešla i s Wuwim na velmi důležitou schůzku, ochladil se pár doušky vody a svalil se do stínu pod jednu ze svých milovaných palem. Dělal, že se směrem těch dvou nekouká, ale samozřejmě se koukal, a jak! Khan nebyl chodící drbna, jenže když máte na starost (prázdnou) smečku, musíte mít přehled o tom, kde se co šustne!
Něco se šustlo hned ve chvíli, co se k němu navracel Wuwi. Rovnou i s otázkou, nad kterou Khan musel nevěřícně vytřeštit oči. „Prosím?“ Khan byl skoro méně uražený než překvapený. Jak ho mohl jen Wuwi tak snadno prokouknout? Copak vážně vysílal signály na všechny strany, že je jen pomateným poustevníkem, co nemá nic lepšího na práci než vést dlouhavé a smysluplné hovory se stromy? „Ach, jak laskavý jsi, Wuwi! To je potom jasné, že tě přijmu do smečky i s tou tvojí bílou kamarádkou, když mi tu nosíš šťavnaté kokosy přímo z mých palem!“ rozplýval se Pouštní král a začal u toho poskakovat sem a tam. Jeho stav na tom byl ještě bídněji. Možná, že přece jenom potřebuju nebýt pořád sám se svojí úžasností!