Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Skoro lítostivě pohlédl na Aerrav, jako by měla o kolečko míň, a zasmál se. „To máš jedno, Aerrav. Prostě... jste tu vítáni.“ Jeho druhá věta pozbyla jakéhokoli sarkasmu či jiné emoce. Byla zkrátka vyřčena a... byla pravdivá. Pravděpodobně. Khan tím neříkal, že budou hned přátele, to sotva! Ale už se tu nudil a dospěl k názoru, že věčně si povídat s palmami a štíry, nedejbože vyvolávat Oázovou paní, jeho mladému věku rozhodně nesvědčilo. To by taky mohl předčasně zestárnout a umřít. A kdo by ho potom zakopal a oslavoval?
„Tak prr, Pouštní král ti tu nabídne smečku a ty se ještě kroutíš, že bys neměla co pít a jíst a kde se zchladit. Koukej na mě! Připadám ti snad jako někdo, kdo nepil, nejedl a pořád na sebe nechal padat sluneční paprsky?“ zeptal se se vší vážností Khan. Pravda, už se mu určitě pálily půlky a možná měl maličký hlad a žízeň – žízeň, tu rozhodně –, ale to bylo spíš tím, že si prostě dal šlofíčka a na všechno se vykašlal.
Než stihl cokoli dalšího říct, Wuwi zmizel v oáze. „Koukám, že ti přítel šel ukázat, kde se dá pít. Ono to nevypadá, ale ta voda je fakt poživatelná! A palmičky – ty, které jsi pálila! jsou hodné a poskytují stín,“ řekl směrem k Aerrav a protočil oči při pohledu na Wuwiho. Možná, že už Khanovi vážně šplouchalo na maják nebo měl alespoň úpal, však zněl tak žalostně a komicky. Sám by si to v životě samozřejmě nepřiznal a rozdával egoistické výrazy na všechny strany.
„Koukám, že kokos ví, kam padat,“ zazubil se nevinně na Wuwiho, jakmile k němu došel, a pokýval hlavou. „Já jsem Khan-fani. A můj bumerang... jméno zatím nemá.“ Kdo by u všech pouštních brouků pojmenovával bumerang?
Khan se pomalu napil z oázy a potom vystrčil hlavu. „Kdybyste náhodou chtěli, můžete jít za mnou... na prohlídku pouště.“ Nikam nespěchal, zatím se jen protahoval, ale hlavu pomalu otočil směrem ke smečkovém úkrytu, švihajíc při tom dlouhou oháňkou.

U všech Sluncí, spaste mě někdo. Anebo spalte. Khan si hlasitě odfrkl a postavil se tak, aby svým tělem zacláněl své milované palmičky. Ne, že by to teda bylo tak jednoduché – Khan nebyl žádný kolos a palem rostlo okolo vody poměrně požehnaně –, ale snažil se. Rozhodně nechtěl riskovat, že mu je Aerrav zase podpálí, ačkoli by samozřejmě v životě nepřiznal, že má takovou důvěru v její schopnosti. „Jak milé slyšet taková slova od staré dobré kamarádky.“ Khan rozdával oslňující úsměvy na všechny strany a rytmicky přitom pohazoval krkem, takže se mu na hrudi houpal přívěsek s medvědím zubem a bumerang. Kdyby si toho ti dva už náhodou nestačili všimnout!
„Veškeré změny si žádají oběti...“ odmlčel se nakonec s významným pohledem na Wuwiho. Prohlédl si ho od špiček uší až po drápky a hýkavě se zasmál. „Třeba byste si na ty oběti mohli zahrát vy, co já vím,“ nadhodil pak při dalších slovech Aerrav. Tvářil se přitom zcela neutrálně, snad jen koutky mu jemně škubaly v jízlivém gestu. Nebyl si tak úplně jistý, jestli už svoji smečku pohřbil pod pískem, a pokud náhodou ano, jestli má ještě sílu ji znovu vyhrábat. Kdoví. Khan bohužel neměl ani zdání a pohled na ty dva ho moc neuklidňoval.
Chvíli setrával na místě a potom vykročil o něco blíž. Od cizinců ho dělily sotva dva kroky.

Vykračoval si jako na procházce, kochal se palmami – nad těmi, které zažily rádoby vtípek Aerrav a Riveneth, si žalostně vzdychal – a u toho po očku sledoval dění před sebou. Čím víc se blížil, tím víc si byl jistý tím, že bílá vlčice skutečně je Aerrav. Konec konců, její kožich byl v poušti do očí bijící a Khan by musel být hlupák, aby si toho nevšiml. To už i ten její společník na tom byl lépe, ačkoli ani o něm neměl Zrzek zrovna nejlepší mínění. A na to ho přirozeně nepotřeboval znát, stačilo mu ho vidět z několika metrů a použít svoji královsky chytrou hlavu.
Khanovi se docela navalilo, když viděl, jak se ti dva k sobě měli, ale oba byli naštěstí rozumní a rychle se od sebe oddálili. Takové bratříčkování nebylo pro Khanovy oči, k čemu vůbec byli přátelé, hmm? Khanovi hraní si na pouštního krále, povídání se štíry a palmami či dávání ukázkového příkladu dokonalosti bohatě stačilo.
„Moc hezkej den, koukám. Hlavně když vidím tebe, Aerrav,“ zazubil se na bílou vlčici, čímž tak nějak nevědomky odpověděl na Wuwiho otázku. Do podrobností ovšem moc zacházet nechtěl. Už tak měl z pálení své domoviny noční můry a ještě teď cítil žár za zadkem. „Dneska máš jinou posilu?“ Jeho rozhněvavý pohled ulpěl na divně strakatém vlkovi. Podivín už od pohledu!

Khan možná cizince nabídl příjemnou procházku pouští, ale vlčice nakonec odmítla. Ztratila se naschvál? Dal si ji k večeři škorpión? Propadla se do tekutého písku? Khana to ani trošku nezajímalo a už vůbec ho to netrápilo. Možná, že trošku bručel, že už je zase sám a že si může povídat leda tak s palmami, ale nebyl tu od toho, aby ostatní vláčel po poušti, když na to nebyli jednoduše stavění. Navíc, zrovna s onou vlčicí si ve výsledku nepopovídal o nic lépe než s průměrně mluvící palmou.
Místo toho se raději zazubil a pokračoval ve své procházce sám. Šel tam, šel zase zpátky, několikrát se stihl vrátit k oáze, pospal si pod palmami, zíral na oázu a taky se šeredně nudil. Zrovna byl uprostřed jednoho toho válení se v horkém písku, když zvedl hlavu. Vlastně to nebyl žádný jeho záměr. Nudil se a hledal, co by tak měl dělat. Nebylo to najednou docela neveselé, být Pouštím králem? Byl tu sám a lezlo mu to na mozek. Jakmile se ale pořádně rozhlédl, zjistil, že není tak úplně sám, a měl z toho chuť se zadávit žalostným smíchem.
Vážně si ta bílá vlčice opět štrádovala jeho směrem, nebo to byl jen zlý sen? Riveneth s ní není. Jen nějakej... nýmand. Já jim dám, pálit mi palmy! S tou myšlenkou se zvedl a s vypjatou hrudí šel jejich směrem, ale zatím se tvářil, jako že jen naprosto náhodným pocestným a nemá sebemenší přání komukoli nakopat zadnici. V srdci však tu touhu po minulém ohnivém divadýlku přirozeně měl!

U všech sluncí na nebesích a škorpiónů v kožichu, tohle se mi snad jen zdá! Khan by očekával, že jemu, vyrovnanému samci, který vždy ví co dělat a jen tak ho něco nerozhází – alespoň on to o sobě rád tvrdil a myslel si to, ačkoli velmi rád vybuchoval a vyskakoval jako čertík z krabičky –, se nestane, že by se ocitl na hranici dvou názorů na situaci. A přece se mu to stalo. V jednu chvíli se hlasitě a hurónsky chechtal, div že neplácl břichem do vody a nezačal bezmocně rozhazovat nohama v horkém pouštním vzduchu, a v tu druhou mu v hlavě bzučela slova tulačky tak nesnesitelně hlasitě, že chvílemi skoro až zvažoval, že by si snad tu hlavu utrhl. Nebo ji alespoň strčil do písku, to by asi bylo vhodnější, vzhledem k tomu, že měl velké plány se svým kralováním a bez hlavy by mohlo to myšlení být poněkud neefektivní!
Bylo přirozeně hezké a záslužné, že si tulačka div nezpřetrhala všechno svalstvo, jak tak hořečnatě gestikulovala, nicméně Khan to vlastně ani tak moc neocenil. Chudák byl snad ještě zmatenější než ona. „Děláš si snad šoufky z Pouštního krále?!“ obořil se na ni nevěřícně, když už mu málem praskla žilka zoufalstvím, a zabručel. Možná však při tom nevědomky odpověděl na tulaččinu otázku, protože se u toho významně rozhlédl po poušti, věnoval rychlý pohled slunci nad jejich hlavami a pak se pokusil namířit tlapu na svoji hruď, pěkně s hrdostí; jen ať tulačka vidí, s kým má tu čest se potkat!
Jakmile se světlá vlčice pustila do svého uměleckého díla, nejdříve se Zrzek tvářil nezúčastněně. Po chvíli ho ale přemohla jednak zvědavost, druhak poměrné zděšení. Nechtějí mu snad zase podpálit palmy, že ne? Na protest skočil před tulačku a zpražil ji naštvaným, skoro až komicky zabijáckým pohledem, avšak pak docela poslušně klidil pole. Třeba mu to tu chtěla skutečně zkrášlit? Jenže ačkoli bylo její dílo během několika okamžiků hotové, alespoň podle toho, že na něj začala ukazovat, jako by se jím chlubila, Khan v něm tak trošku chloubu své pouště postrádal. Copak, vytrhat trávu, ušlapat ji a trošku namočit by zvládl taky. „Hele, jestli si tu chceš kreslit nějaký svý malůvky, můžeš klidně pěkně daleko ode mě, někde za dunama, abych nemusel trpět ty tvoje sswepqiwewe,“ okomentoval to.
„Tudy,“ vypadlo z něj nakonec podrážděně, aniž by se nějak zvlášť dál zamýšlel nad významem veledíla tulačky. Konec konců, na pěknou večerní procházku po poušti není nikdy nevhodná chvíle!

Říct, že v tichosti chlemtal vodu, by bylo vedle jak ta jedle, vzhledem k tomu, že se Khan skoro snažil, aby v rámci zchlazení svého hrdla rovnou i vzbudil spící tulačku, ale přesto poměrně trvalo, než vlčice skutečně přišla k sobě. Khan chvíli zíral na klidnou vodní hladinu, občas zvedl čumák a očima vyhlížel palmy, jinak ale neměl příliš, do čeho píchnout. Byl sice v těch nejlepších letech (ostatně, králové jsou přece nesmrtelní, a Khan určitě tuhle skvělou vlastnost taky podělil, když si ho sama bohyně vyvolila!), ale dle svého skromného názoru přece jen dost starý na to, aby se přetahoval o zrnka písku se štíry, takže ani nepřicházelo v úvahu jít po stopách jednoho, co se zrovna šinul od jedné protější palmy ke druhé, a doufat, že se třeba trochu odreaguje.
Zábava tedy musela ještě chvíli počkat. Khan nebyl moc trpělivý jedinec a docela už začínal pociťovat zápory života na mrtvé poušti, avšak tulačka naštěstí věděla, jak Khana zabavit. A taky pořádně pobavit. Jakmile uslyšel, že se sbírá na nohy, chvíli ještě setrvával ve své zírající pozici. Nevěřil tomu, že by pro něj byla jakoukoli hrozbou. Khan byl král, ona... neměl sebemenší zdání, ale koho taky zajímají druzí! Otočil se na ni až ve chvíli, kdy se trošku přiblížila, stále si však zachovávajíc odstup, a následně propukl v hurónský smích. Pustil se do toho divadýlka s takovou vervou, že za chvíli zněl až hystericky; už si jen všechny chlupy samým zoufalstvím vytrhat! „Drahá plebejko, jsem možná moudrý, překrásný a skvělý, ale když si během své řeči začneš sama šlapat na jazyk, moc toho nezmůžu,“ zazíval otráveně a s významně povytaženým obočím na ni pohlédl. „Máš docela štěstí, že slunce dneska svítí podle mých představ, jinak bych tě vynes v zubech, na takovýhle mlekotání jsem přece jen už starej,“ frkl, aniž by se jakkoli sám snažil artikulovat. Nemohlo se alespoň jednou stát, že by se mu u oázy rozvaloval někdo hodný jeho uznání, alespoň takového o velikosti drápku? Khan začínal mít neblahé tušení, že se u téhle oázy scházejí samí plebejové. Ale co tu pak v tom případě dělal on?

<< Ruiny (přes Namarey)

Zrzek se vrátil starými chodbami zpátky na poušť, jenže... co dál? Rudé oči zběžně prohlédly scenérii okolo sebe a z tlamy se mu vydralo nesouhlasné zavrčení. Bylo sice hezké, že konečně všichni ti plebejové pochopili, že to Khan-fani je onen dokonalý a skvělý Pouštní král a nemá cenu si stoupat do fronty, aby ho přesvědčili o opaku, ale nebylo tu přece jen podezřelé ticho a klid?
Střídavě jednu tlapu za druhou bořil do písku, jež byl příjemně teplý. Skoro se divil, že tu přece jen nejsou nějací cizinci, už proto, že mimo poušť byla jistě zima, a on přitom tak laskavě nabízel zmrzlým poutníkům takové nádherné sluníčko! S hlasitým frknutím se dovalil až k oáze a následně se hlasitě zasmál. „A já si říkal, kdy ti nýmandové splní své výhružky,“ oblízl si čumák pobaveně a koutky úst mu zacukaly. „Že by to byla ta alfa jejich velkolepé smečky, která je tak velkolepá, že ani její jméno nemohli prozradit, aby se za něj nemuseli stydět?“ mumlal si pod vousy a protočil oči, jakmile mu pohled spadl na spící tělo schoulené pod palmami.
Jakmile však přišel až k vlčici, něco mu na tom nehrálo. Konstituci sice měla slušnou – ačkoli Khan by si troufal skromně tvrdit, že byl jako alfa mnohem hezčí! –, avšak necítil z ní pach smečky. Byla to cizinka. U jeho oázy. Tedy skoro – ještě kousíček a už by se mu rozvalovala v království, zatím však byla očividně slušná a nehodlala provokovat! I tak k ní přišel s veledůležitým výrazem a o pár metrů dál začal hlasitě chlemtat vodu. Měl přece žízeň, a jestli ji vzbudí, tak co! On přece kvůli nějaké vlčici neumře na dehydrataci!

//bylo načase se oživit, já víím T-T

>> Oáza (přes Namarey)

Zákon akce a reakce zafungoval a za chvíli se komicky neježil pouze Khan, ale zuby cvakala i Tania. Ke rvačce ale nedošlo, protože hned poté oba rychle zase dohořeli. „Já jsem náhodou ztělesněním milující bytosti,“ odsekl ještě stále rozladěně Zrzek a protočil oči. Proč se kolem něj slízali takoví plebové? Jediné štěstí, že spousta z nich byla svolná Pouštního krále uctívat bez remcání, jenže zrovna Tania se řadila mezi ty podřadné pleby, kterým by asi tlama upadla, kdyby do Khana pořád nerýpali. Měl to chudáček ten Pouštní král ale těžké! Protože by se Khanovi docela hodilo jít si řešit nějaké interní záležitosti smečky, navrhl, že by razili zpátky na poušť. Tania očividně tím nápadem nebyla tak nadšená. A Khan ostatně nebyl nadšený tím, že tu chtěla zůstat. „Nemyslíš si doufám, že tě tu po tom tvém komickém, ubohém vystoupení nechám, že ne? Půjdeš pěkně se mnou. Nejsem hloupej, vidím ti až do duše, že bys mi tady rozšlapala všechny mé broučí kamarády! Navíc, dovol mi ti připomenout, že tyhle chodby jsou starý jako ostrovy samy a já tě tu pak fakt hledat nebudu, drahá,“ rozmlouval jí to s kyselým úšklebkem na tváři. Pokud ale chtěla zůstat, ať zůstane. On nicméně vyrazil na povrch. Stát se něco až tak hrozného nemohlo, a pokud ano, odskáče to Tania, ne on. On pak jen přijde, jako kočka znuděně zazívá a pak poběží zpátky na poušť pro případ, že by se už zase ti drzí brouci chtěli pomstít!

Jeho rudé oči si Taniu prohlížely v letmém světle. Bylo až s podivem, jak si Ruiny žily vlastním životem. Khan očekával, že nad písečným komplexem, za rozlehlou pouští a oázou, už bude bílo, kdežto tady měli ještě hezké teplo. Že by začal poskytovat nocleh těm zmrzlým neštastníkům, třeba za to, že ho budou opěvovat jako pravého krále? Nadšen vlastní bujnou fantazií se ušklíbl a následně se prodíral chodbami, dokud se nezastavil na přátelskou konverzaci se svými brouky. Nutno ovšem podotknout, že jednoho z nich stihla Tania rozmáznout tlapou o zem, aniž by si Khan pořádně popovídal. „Musíš mi tu dělat bordel?“ naježil se jako kočka a div nevzplál. Jeho pysky se komicky odhrnuly a zuby cvakly kousek od Taniina krku, pakliže se nestihla co nejvíc přitisknout na druhou stranu chodby – která ovšem nebyla nijak zvlášť široká, takže tu nebylo tolik prostoru k útěku –, a následně se zasmál. „Ale musim uznat, že takovej parchant nejsem ani já,“ řekl. Tón jeho hlasu se ale zcela bezpochyby Tanii vysmíval. „Jen dávej bacha, na koho šlapeš. Jestli se mi takhle projdeš po zádech, až budu spát, a nakřápneš mi vaz, přísahám, že klidně vstanu z mrtvých, jenom abych se pomstil,“ zazubil se na ni přátelský a pohodil ocasem. Chvíli jen tak zíral na po stěnách utíkající broučí osazenstvo, načež líně pootočil hlavu. „Bude vražedkyně brouků tak svolná doprovodit Pouštního krále na povrch zemský, nebo hodlá pokračovat v plenění Písečných ruin?“ dotázal se Tanii pak s důrazem na každou hlásku a s myšlenkou, že by měl jít vyrazit hledat Na'arashe. Kde se jen ten budižkničemu toulal?

Potichu si vyslechl její slova a nakonec se široce zazubil. Nic na to neřekl, nicméně bylo očividné, na co myslí – vůbec se mu nelíbilo, že se ho snaží vytočit, ale zároveň byl vděčný, že našel konečně někoho, s kým se dá bavit, protože Tania a Zrzek si byli v lecčems velmi podobní! Nehodlal jí ovšem skládat ódy a říkat jí, jak skvělá její společnost je, protože na to měl až moc rád své ego a nechtěl, aby to Taniino vylezlo výš než to jeho. „Ale no tak,“ zabručel pak rádoby zklamaně. „Snad si nemyslíš, že bych měl tak kruté, shnilé srdce, a vážně tě v tý zimě nechal? Škoda, mít taková mínění o svém milovaném, zcela samozřejmě nadřazeném vládci,“ pokýval hlavou a pobaveně na ni vyplázl jazyk. Následně zmizel v chodbě, kde už zase byla tma. Broučci očividně nestíhali plnit svoji práci nebo byli ještě stále naštvaní, že tu Khan nechal vzplanout jejich bratry a sestry, a tak stěny vydávaly jen slabé, mihotavé světlo. „A kdo říká, že se najednou nepřeměnili v dvoumetrový, chlupatý tlustý monstra? Vidíš ty nevinné oči? A ten nevinný úsměv?“ Zastavil se uprostřed chodby a významně poklepal tlapou na spodní část stěny, kousek vedle jednoho ze skarabů. Jako lampičky sice obvykle dělali dobré služby, ale chtít pokousat zadek krále, no co to bylo za manýry? Pff, ten Wissfeoh pokazí všechno. A ještě mě donutil pálit své poddané, neřád jeden! „Představuju vám Taniu, moji broučí přátelé. Tanio, tohle jsou tví kamarádi,“ představil obě dvě strany s úšklebkem a s významně povytaženým obočím se podíval na Taniu.

Hlasitě se zasmál, až to museli slyšet i brouci v těch nejvzdálenějších chodbách. „Ráda pícháš do vosího hnízda, Tanio? Ačkoli u nás na poušti by se tomu spíš hodilo říkat Ráda dráždíš štíra, nebo tak něco. Nebo brouky, k tomu bych měl i jednu historku,“ zakřenil se ze svého vyvýšeného místa na kamenném plácku. U těch několika oslovení, které Tania použila, znuděně zazíval, nicméně jakmile domluvila, probodl ji pohledem. „Tak blbeček, velevážený alfa, nebo pouštní král?“ popichoval ji, zatímco se snažil držet pod kontrolou svůj vztek. Nemohl přece pokaždé vyletět jako šíp, když ho někdo nazval blbečkem. Za prvé – za pravdu by se přece jeden neměl zlobit – a za druhé, velevážení alfové přece nemohou mít autoritu, když se chovají jako usoplená vlčata! „Nicméně,“ mlaskl pak a na černou se zazubil. „Protože se blíží zima a mé srdce by jistě puklo žalem, kdybych našel tvé umrzlé tělo někde uprostřed hor, můžeš tu zůstat. Třeba si do chlupů nevjedeme.“ Spiklenecky zamrkal a pak vyrazil dál chodbou. Jestli Tania zůstane v síni, nebo půjde s ním, bylo už čistě na ní. Khan nicméně nemínil čekat.

Nějaká část v něm měla asi trošku přání, že se Tania cestou chodbami ztratí. Možná proto docela Khan spěchal, ale stejně se na něj černá lepila a lepila, takže když prošel chodbou až do hlavní síně, zase měl společnost. S tázavě zdviženým naodočnicovým obloukem na ni pohlédl a jako líná kočka vyhřívající se na sluníčku se pousmál. „Jistě, začal jsem hrabat na jednom konci a pak hrabal a hrabal, dokud jsem u toho duši nevypustil!“ chlubil se a vypínal u toho hruď. Ono konec konců pustit se do dávno ztracených písčitých chodeb bez jediné představy, co se nachází v nich nebo na jejich konci, není o nic méně nebezpečnější, než se skutečně prokopat pouští skrz na skrz. A jistě ani o nic méně složitější! „Neztratil? A co když jo... a pak se ze mě stala mumie a teď tě doprovází můj duch? Bububu!“ zasmál se a pobaveně mlaskl, načež dosedl na pískem zavátý plácek, poblíž sloupu, který skoro vypadal, jako kdyby hořel, jak se na něm mihotalo světlo z lávového kamene. Bylo tu příjemné teplo a vzduch tu byl mnohem méně sušší než tam nahoře – poměrně ideální podmínky na čekání na zázrak a na to, že někdo dá Khanovi návod, jak se vyhrabat z téhle šlamastyky. Jedna potenciální členka totiž neřešila budoucnost celé smečky. „Je to tu docela nuda, co si budem. Skoro mi ten pan Fuuuu a jeho chrám chybí,“ prohodil jen tak, do ticha, a hrdelně se zasmál. Už mu asi do hlavy nalezli brouci a dělali z něj šílence, nebo tak něco.

<< Namarey

Znalecky zastříhal ušima. „Šance jsou přirozeně mizivé, ale připravme se na všechno. Konec konců, nějaká nová krev by Namarey jen prospěla, takže pokud se Indora vrátí...“ odmlčel se a pokrčil rameny. Jaká to ironie, že nakonec byl on milejší než Tania! Vrána k vráně sedá, a tak ale nebylo pochyb o tom, že Zrzek nikoho neukecá, že je ztělesněním lásky a čisté dobroty. Vedení smečky jej možná naučilo, jak alespoň trochu polykat své ego, ale i tak by si už mohl začít vést seznam všech návštěvníků pouště, kteří prchli, jen co se na ně Khan přátelsky zazubil. Být přátelský beduín z pouště mu prostě nešlo.
Pokračoval chodbami, nejdříve zcela napospas tmě, dokud se na stěnách nezačali objevovat první světélkující skarabové. Už to tu moc nesmrdělo spáleninou, ale vzpomínky na to, jak tady pálil ty zatracené brouky, mu zůstávaly v hlavě. Už ani nějakou havěť nedovedl přimět, aby si na něj nevyskakovala, tsse! „Tak vítej,“ zabručel pak, když klikatá chodba vyústila v široký písčitý plácek, odkud se ke stropu tyčily mohutné sloupy ozdobené lávovými kameny. Pakliže na Taniu doteď nezafungoval jeho šarm a přirozená dokonalost, ruiny zafungovat musely! Zrzek je například obdivoval – a hlavně přirozeně sebe (a Na'arashe), že tuhle podzemní krásu objevil!

Zrzek byl opravdu rád, že neslyšel, co si Tiara šeptala s Indorou – pravděpodobně by totiž vyletěl z kůže a možná vztekem dokončil pálení palem, které započala Riveneth s Aerrav. Jaké jiskry? Mezi ním a Taniou? To sotva! Tiara naštěstí byla dostatečně málo škodolibá na to, aby tuhle myšlenku Khanovi pověděla nahlas, a tak si jen všiml, jak nadšená je z toho, že razí do úkrytu. O chvíli později se ale zasekla, zamumlala něco o tom, že má divný pocit, a běžela pryč. Khan ještě stihl zaslechnout velký král Khan, nad čímž spokojeně zamumlal (očividně měl dobrý vliv na vlčice plné optimismu), a pak už tu byli zase jen on a Tania. Jak nečekané. Tiařina béžová společnice se totiž taky vytratila a možná... možná ji to tornádo fakticky spolklo. Nebo měla štěstí a unikla mu. To konec konců Khana až tolik nezajímalo, ačkoli po té, co pohřbil Laeliu, nepotřeboval pohřbívat další těla. Jeden zážitek byl dost zážitků, to musel uznat. „Nebuď tak škodolibá, drahá,“ usměrňoval Taniu s pobaveným úšklebkem a rychle klusal do Ruin. „Raději se soustřeď na cestu, ať alespoň pár kroků víš, kudy jdeme. Předem upozorňuju, že náš úkryt je zatraceně skvěle střeženej, takže bych si dovolil ti radit nikam moc neodbíhat, ať tak pak netrčíš navěky věků,“ pousmál se na ni čtverácky, zatímco se začal loudat písčitým komplexem chodeb.

>> Úkryt Namarey