Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Tornáda nikdy nevěstila nic dobrého. A už vůbec ne, pokud jste měli zájem, aby nespolklo jediné potenciální členy vaší smečky. Khanovi by to sice asi až tak nevadilo, ale protože byli aktuálně ve skupině, spolknutí Tanii a Indory by znamenalo i spolknutí jeho, a to by už problém byl. „Tak samozřejmě, drahá Tanio. Hadi v poušti jsou nebezpečí, to bys měla jako pouštní vlčice vědět. Ale chápu, že tvá černá srst si dost odporuje s životem na poušti a že jsi v tomhle velmi nevzdělaná,“ zazubil se na Tanii vroucně – to měl ještě dobrou náladu. Teď se ale kus od něj začalo sbírat tornádo a nebezpečně rotovalo kolem své osy. Indora mezitím prchla kamsi k písku a Tania si razila cestu k oáze. Khan si chtěl taky zachránit zadek, ale tornádo mu bralo všechny poslední mozkové buňky a znemožňovalo uvažovat. „Za mnou!“ zařval nakonec a prudce škubl hlavou, dokud jeho brada nemířila na dunu kousek od obou potenciálních zájemkyň o jeho milovanou Namarey. Vést do úkrytu skoro-cizinky nebylo nejmoudřejší rozhodnutí, jaké mohl Khan podniknout, ale měl hned dvě výmluvy. Za prvé, byl to hlupák s egem, a za druhé, stejně byl jeho domov natolik složitý, že by se v něm obě dvě ztratily dřív, než by se Khan rozhodl je zachránit. Rozklusal se směrem k Ruinám a vzal to co největším obloukem od tornáda. Nebylo až tak velké, ale projet se v něm Khan netoužil.

Přítomnost všech tří vlčic mu hladila ego. Tania se navíc zdržovala průpovídek, takže měl Khan konečně pocit, že ta celá myšlenka smečky nebyla zcela hloupá. Celou náladu mu ovšem kazil fakt, že z Tiary sršely jiskřičky optimismu, který on rozhodně neměl, a už vůbec ne vůči vlčici, která byla chodící radost, ovšem snažil se na ni neštěkat víc, než bylo nezbytně nutné. Když šedivá vlčice rozjařeně vyhrkla, že s ním a Indorou půjde ráda, měl chuť prosit pouštní bohy, aby ta chudačka propadla do písku a její béžová kamarádka si ji vyzvedla až na cestě zpátky, avšak nakonec nebyl až tak škodolibý a jen zmučeně pokýval hlavou. Vykročil směrem k nejbližší duně, jež byla vzdálená jen pár kroků, a snažil se přijít na to, co vlastně s těmi vlčicemi provede. Neměl by tu navíc někdo zůstat a hlídat? Jako na zavolanou se u jeho boku vynořila Tania. „Ty tu ještě seš? A nechtěla bys hlídat, zatímco provedu tyhle dvě mladé dámy naším královstvím?“ Úmyslně řekl naším, aby nebylo tak očividné, že tu žije sám. Khan-fani, Pouštní král, a mumifikovaní brouci. Jestliže ale Tania neuposlechla jeho rozkaz, jež ani nebyl rozkazem, smířil se s tím, že má skutečně společnost tří dam, ačkoli by jej potěšilo, kdyby se o ně mohl podělit třeba s Raashim a nemusel být na všechno sám. Kde jen vězíš, brachu? Za dunou jej nicméně čekalo překvapení, protože jakmile vykoukl zpoza písku, všiml si, že o kousek dál se sbírá tornádo. „Vám jsem asi neříkal, že poušť se chrání sama, ale tohle je prosím pěkně důkaz! Jestli tu chcete žít, Tanio, Indoro, tak mi teď ukažte, že vás nebudu muset z toho tornáda vytahovat – což bych stejně nedělal.“ Se zájmem se na ty dvě podíval, reakci Tiary raději nestudoval, protože ta pravděpodobně byla schopná říct, že je tornádo její kamarád a neublíží jim! Následně svraštil obočí a začínal přepočítávat, za jak dlouho by byli schopní doběhnout do Ruin. Nemuselo by to být nemožné, ale... uvidí se. Třeba je to spolkne a Pouštní Království skutečně zmizí. A jsme v pěkným písku.

Překvapeně zaúpěl. Nebylo přece takové vedro, aby se mu přehřál mozek a on měl halucinace a slyšiny! Ale... neřekla právě skutečně Tiara, že něco udělal dobře, a nedala tak najevo, že konečně chápe, jak skvělý je Pouštní král? Skoro by se pod jejími lichotivými slovy roztekl, kdyby nepozapomněl na své zásady a na to, že se přece nemůže tvářit dojatě! „Myslíš? Dík, aspoň jsi mi potvrdila, co já říkám už dávno. Ale někteří to prostě nechápou. Mohla bys jim to třeba na cestě zpátky říct, pokud by se tu ještě někdo stavil,“ okomentoval to a potěšeně si zamručel pod vousy. Následně přikývl. „Jak se to vezme, ale dalo by se to tak říct. A krvelačné veverky si pro mě za mě v lese nasaďte, ale běda, jestli vám utečou sem a pokoušou mi zadnici.“ Hlasitě zasténal a varovně obnažil zuby, ale jen velmi rychle a pak už zase stál uprostřed písku s mírně pobaveným úšklebkem. Občas pohledem zajel na Indoru s Taniou, avšak protože se ani jedna z vlčic nevyjadřovala, opět poslouchal, co říká Tiara. Jeho bolest hlavy z jejího žvanění nebezpečně zesilovala, ale snažil se zachovat si klid. Aspoň o velikosti písčitého zrnka. „Chudinko Tiaro, copak tě rodiče neučili, že svět není jen o těch hezkých věcech? Za prvé, byl jsem tu první. A za druhé... nevadilo by mi to, kdyby se ti plebové nevyhřívali na sluníčku s pohledem, že jim to tu patří,“ hartusil rozlíceně a div nespráskl tlapy. Nad jejím zájmem mu oči pobaveně zajiskřily. Zrovna v tu chvíli velmi stručně Indoře vysvětloval, jak ji přijme do smečky, a následně se setkal s jejím souhlasem. „Výborně. Tak můžeme vyrazit. Jdeš taky, Tiaro? Jednoho pleba navíc asi strpím,“ řekl s rozmrzelým úsměvem a začal se šinout k nejbližší duně. Tak a jak dál, samozvaný Pouštní králi?

Docela ho děsilo, jak rychle se u něj střídalo naštvání s poměrně klidným přístupem k věci. Khan zkrátka už byl takový – rád kolem sebe vztekle prskal a ukazoval světu, co si o něm myslí. Na tu druhou stranu ale někde hluboko v sobě začínal pociťovat tu vnitřní alfu, která neměla zájem, aby se jí všichni potenciální pouštní vlci rozprchli pryč. Byl ještě moc mladý na to, aby jako zahořklý starec sedával po večerech u oázy a znuděně pozoroval písek, namísto aby komandoval své otroky, ne? Z Tiary jej pěkně bolela hlava, takže si tentokrát neodpustil naštvané zamručení a jeden, dva zlé pohledy, které – alespoň to očekával – se však beztak nesetkají s úspěchem. „Nevypadáš jako někdo z pouště, to je fakt. Skoro bych se bál, že bys mi tu vysublimovala,“ dovolil si rýpnout, ale následně plynule pokračoval dál. „Roztahujeme se až na louku. Takovou tu s květinama? A členů...“ Na chvíli se odmlčel a nejistě střihl pohledem někam do míst, kde leželo pod pískem zahrabané tělo Laelii. „Jich máme dost. Teda... hlavně brouků... a štírů. Ale ti se taky počítaj, protože jsem s nima uzavřel výhodné diplomatické vztahy,“ zabručel s pokrčením ramen a hrábl tlapou do písku. Následně si hlasitě povzdychl. „Jak se to vezme. Naposledy mi jedni plebejci z cizí smečky v klidu chlemtali vodu z oázy... pfff,“ odfrkl si hlasitě a podíval se na šedou i béžovou jasným pohledem, ať si něco takového zkusí udělat, načež se spokojeně zatetelil. Ne snad, že by si jméno Pouštního krále nezasloužil, ale bylo hezké, že někdo neremcal a pěkně mu jeho přání plnil! „V první řadě přestaň vrtět ocasem,“ zpražil Indoru nejdříve. „Vydáme se na menší pouštní průzkum. A pokud mi tě nesežere nějakej tučnej pavouk, nebo se ti do krve nedostane jed štíra, pak si o tom promluvíme,“ oznámil jí a varovně po ní blýskl rudým pohledem. Já vím, že chci normální smečku. Ale nemůžu si sem natahat úplně každýho, kdo na mě trošku vykulí oči, ne?!

Už během prvních pár vteřin, co se v jeho přítomnosti usídlila šedivá vlčice, Khanovi praskaly mozkové buňky. Nerozuměl, jak někdo může být tak nadšen z života, avšak pořád dokola si v hlavě drmolil, že ho snad nebude obtěžovat až do smrti. Zatímco na povrchu se ušklíbal, v duchu to v něm vřelo a bylo jen otázkou času, kdy jí řekne něco... taktéž velmi milého. Rozhodl se ovšem nakonec vyčkat, ačkoli se musel hodně snažit, aby stíhal polykat všechny ty povzdychy a rozhořčení. Vlčice mluvila, jako kdyby právě prošla školou nesrozumitelné mluvy, ale Khan byl nakonec jejími slovy potěšen. Cosi si zabručel pod vousy a pak nebojácně vykročil jejím směrem. Bylo příjemné vidět, že ho vlčice nepřevyšovala, protože v případě Lissandry něco takového vážně fackovalo jeho ego. „Tak v tom případě si dovolím tvrdit, že tě a tvoji kamarádku pouštní bohové zavedly správně. To, že jste na poušti, jste určitě poznaly, ovšem dokonce se mi právě roztahujete na smečkovém území,“ zazubil se na ni a významně si odkašlal. Následně protočil oči. „Alfa smečky, ano, dalo by se to tak říct. I když já si raději říkám Pouštní král. Nehledejte na tom ovšem, dámy, nic egoistického. Jen rád nazývám věci pravými jmény,“ pronesl nonšalantně a vypjal hruď. „Slunce tě může spálit kdykoli, drahá Indoro, ale uznávám, že tvůj vznešený pouštní původ bych snad mohl i spatřit, kdybych se hodně snažil,“ mlaskl. Když si do něj Tania rýpla, naježil se jako kočka a dotčeně zaprskal. „Zatím. Ale já stejně vím, že si hraješ na drsnou, ale ve skrytu duše už si představuješ, jak se budeš válet pod palmama,“ zaksichtil se na ni a spiklenecky na ni zamrkal. Nakonec to nebylo tak zlé, podmanit si všechen písek světa!

Poušť měla očividně návštěvní den! Khan si spokojeně prohlížel své území, přirozeně hrd na to, jak hezké místo k životu vybral – viděli jste snad kdy něco hezčího než poušť? – a vyčkával na Taniu. Nebyl sice její sluha, aby musel skákat, jak ona píská, ale protože se nudil, byl svolný počkat na opětovný příchod živé duše. Nejprve mu ale do zorného pohledu spadli dva cizinci. Šedá, drobná vlčice vypadala jako ztělesnění všeho, co Khan neměl rád – veselosti, radosti a lásky –, ale nevypadala až tak beznadějne. Očividně neměla ani pocit, že je tu doma (koukám na tebe, Zinku!), a ani k němu nelísala jako taková Růženka. Což Khana přivádělo k otázce, kde ona růžová vlčice vězela. Tiara si ovšem pokazila reputaci, když se začala ptát na Khanovu kamarádku Taniu. „Jo, líbí. A ne, není to má kamarádka. Jsem její šéf,“ odtušil s pokrčením ramen a zamračil se na Indoru. Brada mu spadla až na zem, když se mu mírně uklonila, a to ji dokonce Khan nemusel pobízet. Spokojeně se ušklíbl. „Vítejte na poušti. Snad vás nespálí Slunce, to by mi bylo totiž moc líto...“ popotáhl teatrálně a kývl Tanie na pozdrav. Víc na ni nereagoval. Nečekala snad, že jí pochválí nový kožich, že ne?!

„Hmm... zase se někdy stav, a pak ti povím, jak jsem se rozhod a jestli mi přišlo zábavné přehodnotit svůj postoj a začnu to dělat nějak jinak, nějak líp, jako ty třeba, he? Nerad bych dělal něco, co by mě unudilo k smrti. To víš, poušťní smečka bez alfy, to by to pak celé vypadalo ještě hůř,“ řekl s hlasitým povzdychem Lissandře a kývl hlavou směrem k Echovi, že rozumí, že se ještě rozhodne. Teda... nelíbilo se mu, že mu zase někdo zdrhal ze smečky, ale už se naučil žít jako chudý poustevník na poušti! Blýskl pohledem po Tanii, jež se najednou vydala jinam, a následně sám koutkem oka spatřil svého milovaného kamaráda z vozíčkem! Tiše vyprskl smíchy. „Tobě to po tom zážitku s panem Fúúú fakt stojí za to? Hodně štěstí, já bych už nevěřil, že se mi tentokrát nezlámou všechny kosti,“ odfrkl. Ovšem, že on zvládl všechno a rozhodně ho nepoloží nějakej stařík, ale přece jen... přece jen, pan Mistr mu dal zabrat. Zrzek se nakonec rozhodl vydat směrem k Ruinám a ještě křikl na Taniu: „Až budeš zpátky, stav se k oáze, dik.“ Spokojeně doklusal až ke zdroji vody a začal hltavě pít, pohledem přitom skenujíc nedaleký vstup do Ruin. A budu vděčnej, poušti, když mi zadnici zas nepokousaj brouci. Jsem u všech pouštních bohů král, ne kousátko!

Khan-fani: 20 KŠM + 1 mince (profil) + 20 KŠM (swipování)
Zarina: 20 KŠM + 1 mince (profil) + 20 KŠM (swipování)
Vé: 20 KŠM + 1 mince (profil) + 20 KŠM (swipování)
Iridan: 20 KŠM + 1 mince (profil)
Aileen: 20 KŠM + 1 mince (profil)

Akce byla skvělá, děkuju! ^^ A příště doufám nezapomenu, že jsem chtěla poslat hláska ještě za Dana a Aileen *panic*

Zapsáno

Byla noc, teplota na poušti rapidně poklesla. Přesto se Zrzek docela smažil, když se co nejvíce snažil zachovat klidnou hlavu a být milým vůči svým dvěmaa hostům. Jenže ani jeden z nich, a vlastně ani Tania, mu to neulehčovali. Díval se na Lissandru a občas dokonce vypadal, že by se snad mohl z jejích slov poučit. A když ne hned, třeba alespoň ve svém dalším životě. Nakonec ovšem pokrčil rameny. „To bys mi ovšem musela dát prostor, abych si to pořádně rozmyslel, a ne pořád mluvit. Se vlastně nedivím, že ten tvůj mladej utekl raději sem, než aby se mačkal v jedné smečce s nějakou takovou upovídanou sršní,“ lamentoval hlasitě, ačkoli výjimečně nezněl tolik uštěpačně. Z jeho slov sice odkapávala ironie, ale z jeho tónu hlasu a postoje mohla Lissandra vyčíst, že Khan přece jen o jejích slovech přemýšlí. Ačkoli rozhodně nebude skákat, jak ona píská, a plnit její úkoly, jako kdyby byl malé usmrkané děcko.
Jak to nakonec dopadne s Echem, nezajímalo pouze alfu druhé smečky, ale i Zrzka. Pochopitelně, když se jednalo o otázku nežití nebo žití jeho smečky. S širokým zubatým úsměvem spiklenecky mrkl na Liss a následně na Echa, již skoro přesvědčený vítězstvím. „Pff. Stěžovat, na to máš právo. Na poklonu určitě taky – samozřejmě ty mně, ale to už je malý, zanedbatelný detail. Ale u všech pouštních bohů, tak už se rozhodni, nemám na tebe celej den. Zůstáváš tady, nebo ne?“ vzdychl a s jedním uchem namířeným směrem k Tanii nonšalantně ve své hlavě zpracovával její diplomatické schopnosti. „Pak si spou promluvíme, drahá. Řekl bych, že by ses skutečně mohla Namarey hodit,“ šeptl směrem k ní a skoro šťastně se pousmál. Konečně s ní v něčem souhlasil, jaké to štěstí jej potkalo!

Zamračeně probodával Lissandru pohledem a nezaujatě čekal, jaké rady bude mít. Jaké to překvapení, že neříkala nic, co by Zrzka příliš zaujalo! Jen si nerušeně oblízl tlamu a pokrčil rameny. „Tak to je dobře, že nejsi nastěhovaná u mě na poušti, to pak přežiju, když budeš pokračovat ve zpochybňování mých názorů, protože za chvíli tě už neuslyšim,“ ubezpečil ji pobaveně a následně mrskl ocasem. „Copak? Stihla jsi navštívit Fúúa? Ten vlkům dodá jednomu sílu, jako kdyby to byla celá armáda vlků,“ okomentoval její poznámku. Zrovna v tomhle Lissandře věřil a nepovažoval ji za roztřesené vlče (konec konců, byla vyšší než on //:crying:), ale dotýkalo se ho, že měla tlamu plnou mouder.
Ten nově příchozí si očividně stihl najít kamarádku, jak na to tak Zrzek koukal. Slova, která si měnil s Taniou, sice zněla napůl nešťastně, hlavně tedy Tania se netvářila být jeho společností nadšená, ale... pořád se blýskalo na přátelské vztahy, ne? Po chvíli ovšem Khanovi pobavený úšklebek strnul. Ozvalo se hlasité odfrknutí a následně protočil oči. „U všech pouštních bohů, informace jsem ti dal, tak proč si stěžuješ?“ zaskřípal zuby. S některými pleby je to opravdu náročný. Následně koukl na Taniu a neslyšně jí naznačil „Tyhle rady si nech, až budeme sami, a nedělej ze mě podřadnýho krále!“ V hlavě ovšem začal její slova zvažovat, avšak nakonec své problémy odsunul do daleké budoucnosti a jen otráveně se rýpal v písku. Možná, že kdyby se spokojil s vládou Slunci, měl by mnohem spokojenější život a neměl už tolik šedin, protože ti, co mu do pouště chodili a byli z masa a kostí, měli snad společný návod na deptání Pouštního krále!

Zamyšleným pohledem si měřil Lissandru, a kdyby byl doopravdy hodně nevychovaný, začal by se líně drbat za uchem. „Hmm... vybírat, nevybírat, můžu snad mít nějaké představy, ne?“ protočil dotčeně a následně nevěřícně vytřeštil oči. „Dostat se do zlých tlap? Zrovna tady? Copak sis mě neprohlídla? Však já bych neublížil ani mouše!“ bručel s vyplazeným jazykem a chvíli si prohlížel okolní scenérii, jako kdyby ji snad už dávno neznal. „A jestli plánuješ sem vzít nějakou svoji armádu a začít tu plenit, tak sbohem, děvenko, nemám náladu na nějaké hry,“ řekl jí pak nezaujatě a pohledem pomalu přejel zpátky na toho mladého vlka. Mezitím ovšem stihl střelit pohledem i po Tanie a za její slova ji pochválit mírným úšklebkem.
„Protože jak říkáš, jako ostatní smečky. To není nic pro mě. Být v lese je nuda... ale poušť... to je jinej ráj,“ snažil se mu to vysvětlit, ačkoli trpělivosti na rozdávání rozhodně neměl. „Výhody? Nevýhody? Přišel ses přidat, nebo mě vyslýchat?! Nicméně, dovol mi ti říct, že tu máme hezky teplo. A neprší tu. A nesněží. Jsou tu kamarádi jako škorpióni a hadi, máme tu oázu...“ významně se odmlčel a brada mu spadla až na zem nad troufalostí Tanii a jejím nerušeným přechodem k oáze, „a taky tu máme Ruiny. Jejich polohu ovšem nebudu pro bezpečí smečky sdělovat.“ Podrážděně mlaskl a opsal v písku drobný kruh. No co, nudil se. Ostatně jako pokaždé, co se musel chovat alespoň trošku vychovaně k nějakým obyčejným plebům. Že už dávno tohle šéfování nepověsil na hřebík!

Zrzek se napřímil. „To už jste na odchodu, moji milí?“ Rádoby překvapen pootevřel tlamu a nevěřícně nad tím vychováním zakroutil hlavou. No skvěle, Khane. Přímo boduješ. Už čtvrtej vlk ti odchází, povzdychl si a chvíli studoval směr, jakým Krémová s Šedým zmizí, aby si byl jistý, že Riv nezmizela kvůli nějakému kouzlu, které bylo dostupné pro všechny kráčející pouští, ale bylo to něco, speciálního. Snad jej polapila závist? „A je to pouštní smečka. Pravá nefalšovaná pouštní smečka. Však uvidíš, až se vrátíte,“ zahučel ještě podrážděně směrem dvou vlků a zaskřípal zuby. Za všechno mohla Tania! Musel polykat jednu nadávku za druhou, aby si z přehnaného hartusení nezničil hlasivky, a zaslepen si neuvědomoval, že i on má pořádně hloupý a nevychovaný postoj k těm všem plebům, jež ho přišli navštívit.
„Kytky? Vidíš tu snad někde kytky? Kde bych je asi sehnal! Ledaže bys stála o to, mít kaktus nabodený v zadnici,“ přisadil si s úsměvem a následně vytřeštil oči. „Hele, beru si dovolenou, jo?“ zamumlal nepřítomně a nechápavě zíral na to, že se mu zas na poušti zjevili další tvorové! Nejdříve mu nedocházelo, kdo to na něj mluví – a ještě k tomu z několikametrové dálky (jak divné!) –, ale podle toho, co vlčice řekla, byla jeho spoluúčastnice v podsvětí ta stejná, jako vedla smečku toho... nevychovaného žíznivce a tygrovaného čehosi. Na ty dva nevychované pleby už skoro zapomněl, a prosím, koho mu sem písek zavál!
S podmračeným pohledem se rozklusal k ní, ale nijak nespěchal, aby snad nenabyla dojmu, že se celý na to setkání těší. „Takže mě prosíš o školku? řekl překvapeně, avšak když si pořádně prohlédl onoho vlka, nevypadal zas tak mladě. Očividně měl ale manýry vlčete na rozdávání. „Koukám, že se toho nebojíš. A nevim, jestli to mám ocenit, nebo se mi to nemá líbit,“ okomentoval zájem Echa a probodával jej rudýma očima. Chtěl spát. Ne... posílat všechny potenciální členy zase zpátky, protože pořád něco kazil. Tania to kazí! Tania! opravil se s lišáckým úsměvem.

Ovládni poušť. Zajisti, aby nová smečka povstala z písku. Bohyně to sice neřekla přímo takhle, ale dalo se to tak interpretovat. Už ovšem nepřidala A pak koukej, jak ti to tu umírá, a tvař se, že máš všechno pod kontrolou. Aspoň to slunce bys mohl mít, ne? Ne, že by zrovna vláda nad sluncem nebyla zajímavá, ale Khan by aktuálně skutečně upřednostil ony živé tvory z masa a kostí. A což o to, oni se mu sem tak nějak naservírovali, přímo pod nos. Jenže to s nimi nebylo tak jednoduché, jak doufal. Anebo vlastně... doufal vůbec v něco?
Tania si neodpustila jízlivou poznámku a pak už to začalo vřít. Béžová vlčice, mohl-li Zrzek soudit už od těch pár okamžiků, očividně nerada šetřila mlčením, a tak se proti slovům Zjizvené postavila. A bylo na Khanovi, aby to jako onen král vyřešil. Jenže neměl ponětí, co s tím. K tomu, že byla Tania vychována sedlácky či že oplývala slovníkem půlročního vlčete, se ovšem raději nevyjadřoval, ač se musel mírně zasmát. Promluvil až tehdy, kdy Béžová adresovala přímo jeho. „Ách, necítili jste žádný pach? Ale to není divu! Na poušti je všechno trošku zvláštní, takže i čich může klamat,“ zazubil se, ač mu bylo jasné, že na něco takového Béžová neskočí. „Náhodou si myslim, že je škoda odsud spěchat. Času máme,“ pohledem zkontroloval polohu slunce, „dost. Aerrav se mezitím stihla vytratit – nad její poznámkou Zrzek jen něco nesrozumitelného zabručel – a také se stihlo navýšit napětí mezi Taniu a tím šedým. Zrzek zaslechl vrčení a zoufale si povzdychl. „Tak, mládeži, nemám čas na vaše hádky. Tanio, prosím, chovej se tady k těmhle cestovatelům slušně,“ řekl rozhodně, překvapen, že má něco jako slovo prosím ve slovníku. Následně se ušklíbl. „Očekáváš snad, že na oslavu tvého příchodu zapálím palmu? Drahá, to se mýlíš. Ale vlastně, moh bych něco takovýho zavést. Ale pak bys mi musela pomoct sem natahat nové palmy,“ dodal otráveně a rudýma očima se snažil sledovat Zjizvenou, Béžovou i Šedého naráz; pro případ, že by se někdo rozhodl mu opět z pouště udělat domeček s ohýnkem. Hodilo by se mi to třetí oko. Ta blbka z labyrintu měla pravdu. Taky mohla zůstat a pomoct mi.

Vítězoslavně se zazubil na RIVENETH, a kdyby stál ještě o kousek blíž, asi by ji i bratrsky poplácal po rameni. Sice stále měl chuť spálit všechny na popel a možná i přece jen podpálit tu svoji poušť, aby měl svatý klid – a pak by se šel válet u oázy, z níž by alespoň ta voda měla zbýt, když ne palmy. Nedokázal se ale neušklíbat. „Holt, život už je o tom, drahá spolucestovatelko. Narostly mi svaly, ubyly mozkové buňky. Přirozený koloběh života. Ale ještě štěstí, že předtím jsem měl mozek velký až až,“ zašklebil se na ni a tlapou hrabal v písku, jako kdyby snad chtěl prokopat nouzový tunel do úkrytu. To by se možná i hodilo... mít více tajných vchodů, napadlo ho vzápětí a spokojen se svým nápadem se zaksichtil. A taky by tu ovšem musel být někdo, kdo bude vůbec nějakej vchod používat.
„Zajímavý. Takže mi popálíš zadek? A mohla bys to udělat pečlivě, abys tam vyryla nějakej hustej symbol, aby každý věděl, že jsem král?“ nabídl jí a tlapou ji už vyháněl z území. O blbku míň. To by ovšem Riveneth nesměla zmizet doslova jako duch. Rozplynula se a byla pryč. Khan se ovšem snažil nenechat se vyvést z míry. „Hezký divadýlko, dík!“ zařval za ní nabručeně.
Potom jeho rudé zraky spadly na TANIU. „Ale no tak, drahá. Tohle jsou moji kamarádi. Teda, nebavím se s tupýma hlavama, ale fenkové jsou fajn. Bych vlastně mohl přehodnotit svůj názor a vládnout slunci a fenkům, ne?“ řekl a trhl hlavou směrem k AERRAV. „Výjimečně si z téhle vlčice, co se bojí kanibalů, vem příklad, Tanio.“ S úsměvem ji poučoval jako malé dítě a spiklenecky mrkl na Aerrav. Netušil, co tím sleduje, a už vůbec to nemohla vědět ona, ale když tu nebyla Riveneth, z jejíž přítomnosti mu žhnuly všechny žíly, hned byl klidnější. Nějaký hlubší význam v Aerraviných slovech nicméně nehledal. Na hlubší významy slov nehrál a ani na ně neměl čuch.
Následně se zde zjevili další dva vlci. Khan se nerušeně posadil do písku a kývl jim na pozdrav. „Vidíte, jak vás hvězdy překvapily. Dovedly vás sem, a už vám neoznámily, co vás čeká. Tak já vám to prozradím. Jsem Pouštní král, zdejší vládce. Přejete si?“ řekl se a pohledem vyhledal NEITH, načež se také obtěžoval podívat i na SIVEHO. „Náhodou, to by se tady šedému stát mohlo, pavouci si občas na někom smslnou, hadi taky, štíři taky. A ztratit se v dunách, ano, na to nemusíš být ani totální hlupák!“ přitakal Tanie. „Ale není se čeho bát. Alespoň já vás nekousnu. Vítejte, vítejte!“ volal a dlouhým ocasem rozmetával písčitá zrna okolo. Jsem v službě sotva den a potřebuju dovolenou. Pouštní bohové, nechcete to na chvíli převzít za mě? vzdychl.

Zrzek si cosi vzteklého zabručel pod vousy. Umíral touhou se chovat jako vzteklé dítě a začít okolo sebe kopat nohama dřív, než sám ze vzeku jen tak podpálí svoji vlastní poušť, ale snažil se pěkně držet svůj hněv pod poklicí. Očekával sice, že pak z něj vytryskne s o to větší vervou a ten, kdo si s ním bude zrovna povídat, to ošklivě odskáče v podobě salvy urážek, cenění zubů a hlasitého vrčení, ale zatím se zkrátka snažil chovat... více diplomaticky. Nerušeně si přejel jazykem po vnitřní straně zubů a přimhouřil oči. „O domeček tu nejde,“ odsekl a probodl sněhovou očima. „On by hlavně nebyl potřeba, kdyby mi tu někdo nejmenovaný nepodpaloval palmy,“ frkl zcela jasně dotčeně a pořád se snažil zjistit, jestli mu přece jen ta šedivka neříká pravdu a ve skutečnosti to podpálili ti jiní cizinci, na druhé straně oázy? Kdo se k v tom měl jako vyznat!
„Těší mě názor mé spolucestovatelky, drahá,“ zazubil se vroucně směrem k Riveneth. „Ale mě to moc jako vtip nepřijde, to by bylo nezodpovědné. Být alfou a vést smečku je časově náročná a doopravdy důležitá věc. Ale když mi tady tak děsíte všechny kaktusy, je pochopitelný, že mi sem nechoděj ani vlci,“ prskl a sám sebe pochválil, že dokázal méně slovy shrnout celé Rivenethino klábosení. Už ani nebylo třeba tajit, že je jeho smečka tak trošku zakopaná v hrobě, vzhledem k tomu, že široko daleko nebylo živáčka. „A ta vypelichaná věc se jmenuje fenek, dovol mi tě informovat,“ zahýkal přemoudřele a jeho pohled se pomalu přesunul na Taniu.
Snažil se ucuknout před její tlapou, ale stejně jí dostal poplácání po hlavě. Dotčeně zaskřípal zuby. „Moc pěkný názor, Tanio. A také tvé gesto. Moc pěkné!“ smál se nafučeně a překvapeně vykulil oči na Riveneth, když konečně oheň dohořel a domeček se sesunul k zemi. Několik úlomků jej zasáhlo, ale nehnul ani brvou. Bolelo to víc než obyčejné štípnutí, ale Mistr trenér jej pěkně zocelil! Už to nebyl žádná padavka, prosím pěkně. Nemínil ovšem nikomu za laskavé odstranění škod na poušti děkovat, a už vůbec ne té zmiji.
Neušlo mu podivné civění Aerrav, ale snažil se ho přejít s ledovým klidem. Jeho ledový klid byl ovšem spíše horké vření, ale i tak se na ni tentokrát neobořil. Pouze přikývl, že děkuje za podělení se o informace a následně se měl chuť propadnout, když se oni dva další cizinci skutečně přiblížili k nim. Nejdřív pohlédl na béžovku a pak na šedého, načež nasadil strojený úšklebek a zeptal se: „Áh, dneska je můj šťastný den! Další pár si žádá mluvit s mojí osobností.“ Následně usadil svoji královskou zadnici do písku a s potutelným úšklebkem čekal, od koho přiletí rána dřív. Koledoval si o to totiž už nějaký ten čas.