Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Uklidni se a dýchej. Buď milý a gentleman. To přece nemůže být tak těžký?! Zrzek přemýšlel, čemu by se měl věnovat dřív. Vysvětlování Zjizvené, že je sice alfou té nejlepší smečky pod sluncem (doslova), ale tak trošku nemá, komu alfovat, hasit hořící palmy, pronajmout si magii vzduchu a něco provést s tím odporným štiplavým pachem kouře, který ho tahal za oči i nos, nebo těm dvěma troufalým vlčicím vyprášit kožich a hnát je přes ty nejvyšší a nejzrádnější duny zase pěkně zpátky, odkud přišly?
Přeměřoval si je nedůvěřivým pohledem, načež koukl na Aerrav. „Očekávala... dobře. Díky za radu,“ řekl ochraptěle. To, že neměl daleko k sopečnému výbuchu vzteku, bylo jednoznačně patrné z jeho gest, ale rozhodl se jít na to trošku jinak. Často jej lapil vztek i jen tak pronic zanic, ale události posledních dnů jej přinutily se nad sebou trochu zamyslet. „Až za tebou, má milá rádkyně, jednou přijde bohyně a pověří tě vedením smečky, prosím, klidně si tam zvi hosty z širokého kraje, abys tam měla veselo. Zatím bych byl ale rád, kdybys odklidila z mé pouště kromě svého zadku i svůj domeček – váš domeček – a pápá.“ Kysele se usmál, když si pořádně to jejich veledílo prohlédl. Mohla by to být vlastně pěkná atrakce, kdyby s ní ovšem vyrukoval sám Khan. A nic to neměnilo na tom, že mu tím dvě vlčice pošlapaly ego. Jen tak si vtrhnout do jeho království a stavět mu tam domečky, tss!
„Vševědoucí oko nemám, bohužel. Ani vševědoucí schopnosti. Ctěný pan Wu něco takového neprodával. Ale! Nejsem hloupej idiot! Ovšem musím přiznat, že se mi líbí tvá velmi zábavná hra na to, kdo je větší hlupák a komu ten druhý skočí na ty jeho bláboly,“ ocenil se zafuněním a teatrálně protočil oči. Její kousavé poznámky raději přejel s pokrčením ramen a zastavil se až u té poslední. „Á, tys nikdy neslyšela k Pouštním králi? Já totiž jo. Dokonce s ním cestuju už nějaký ten čas. A hloupý mi nikdy nepřišel,“ zašklebil se a div se u toho nezadávil. Za tuhle hru mu bude někdo muset zaplatit rozhodně něčím větším, než jen pískem. Třeba zlatem? Rubíny? Ovšem i přesto, že mu hořely palmy, byl se svým výkonem spokojen. Takhle by se měl alfa chovat, ne? Být drsný, ale neprášit všem kožich? Rozpustile se ušklíbl. Možná, že přece jen vyroste z role vzteklého kluka, kterou hrál tak dokonale, až balamutil sám sebe a myslel si, že je ve skutečnosti něčím lepším. A ve výsledku si to myslí pořád.

Rozzuřeně těkal očima a v hlavě mu to šrotovalo myšlenkami, koho by měl za žhářství zaškrtit dřív. Nejraději by to udělal se všemi, ale včas si uvědomil, že přece chce živou smečku a nechce pohřbívat další mrtvoly. Možná by se něčemu takovému normálně i zasmál, ale vzpomínka na Laeliu ho spíš... rozhodila. Podrážděně odhalil tesáky. Moc se nestíhal ohlížet za sebe, natož pak reagovat na Zjizvenou. Navíc určitě neříkala nic, co by bylo důležitější, než pošpiňování pouště! Proto se hlavně zajímal o tamty dvě spolucestovatelky!
„No to si piš. Kanibal čistokrevný... a taky pořádně hladový! Jaké to štěstí, že narážím na ztracenou beduínku Aerrav!“ zvolal, a poněvadž se u toho chechtal, nebylo moc těžké odhadnout, že je to ironie, ale soudě dle slov sněhové by se ani nedivil v tomu, že uvěří. Byla naivní, mladá a hloupá, to jistě.
Pak se jeho pohled přesunul na Riveneth. „Šmejdi tulácký, to souhlasím, má labyrintská společnice, ale dovol mi se zasmát nad zbytkem tvých slov. Podpálila jsi to ty!“ štěkl, ač ho slova rudooké mírně znervóznila a přece jen se ohlédl na další dva cizince. Docela se vlastně touhle celou situací bavil – když už mu má umřít smečka, tak pěkně i s pouští –, ale zároveň se nebavil ani trošičku. „Ještě nějaký vtip pro mě máš?“ řekl pak s nadzvihnutým obočím a významně přimhouřil zraky. „Jo a mimochodem, jste na smečkovým území, víte to, že jo?“ frkl.

<< Poušť

„Ty seš strašná kvočna, víš to? Jizvy značí, kdo jsi. Že se umíš prát. Nebo že se hned zaboříš až po uši každýho průšvihu a hned tě někdo roztrhá. Je fakt, že zrovna o tobě nemám moc velké mínění, ale třeba mě ještě něčím překvapíš,“ odfrkl si a protočil oči. Pořád dumal nad tím, jak Tanie vysvětlí, že v jeho smečce je pusto prázdno. Teoreticky nebyl povinnen vysvětlovat vůbec nic, jenže těžko nevysvětlovat, když berete vlčici na poušť, kde máte údajně mít smečku, a cestu jste ji krmili báchorkami o tom, že jste Pouštní král. Kdyby Khan nebyl vychován jinak, možná by pocítil trošku strach. Ale kdeže! Nebál se ani trošku. Tohle byla jeho poušť. A on to už nějak vyřeší.
Vzhledem k tomu, že byla noc, na poušti byla spíš zima než pekelné vedro. Písek mu křupal pod nohama. Dlouho tu nebyl a vážně tu bylo pusto prázdno, ale cestu znal dokonale. V jeden moment se ovšem zarazil. Něco tu nehrálo. Zavětřil a úsměv mu ztuhl na rtech. „Co tady sakra smrdí?“ vyprskl znechuceně; a stačilo mu pár kroků k tomu, aby se mu potvrdilo, že je to kouř. Za malou dunou už byla oáza a ta...
„Hoří! Sakra sakra sakra, kterej pleb!“ zaúpěl a tryskem to vzal přes písek až k oáze. Hořela jedna palma. Ani nestihl Tanie odpovědět na to, jestli jsou tohle členové Namarey, na takové zbytečnosti neměl čas. Ale tak počkat. Co se tady děje? To si všichni řekli, že si tu udělaj sešlost? Jako nasupený uragán se přiřítil až k oáze. Byl rozpálený do běla a skřípal zuby. „A teď mi k čertu řekněte, kterej hlupák si tady hrál s palmama!“ vyprskl. Chtěl se chovat více autoritativně a méně než jako hlupák, ale aby mu tu někdo pálil kytičky, to ho doopravdy vytáčelo. Ani si pořádně nestihl prohlédnout, s kým má tu čest, jen se prostě rozkřičel. Až pak si pořádně prohlédl oázu. V jeho blízkosti postávala šedá vlčice a jedna sněhově bílá, a když natočil hlavu, všiml si, že na druhém břehu jsou ještě dva vlci. Zběžně na ně pohlédl a pak se jeho pohled zastavil na Riveneth. „No to jsem si moh myslet.“ I přes všechen vztek se na ni zazubil. „Má milovaná parťačka z labyrintu.“

<< Temný les (přes Pichl)

„Myslím si o tobě spoustu věcí, Zjizvená. A vedle ně patří i fakt, že se tváříš, že přežiješ všechno, ale skoro se divím, že tě neodfoukne i malej větříček,“ popichoval ji a hnal se po vratkém mostě, dokud se opět neocitli v lese. Ten přešli v tichosti, Khanovy rudé oči svítily v temnotě a provrtávaly se do mlhy, načež konečně dorazili do pouště. Smečka byla ovšem ještě stále daleko, přes spoustu dun. A poskakovat mezi kaktusy, kterých tu bylo požehnaně, bylo pekelně náročné. Dřív by to Zrzek rozhodně nezvládl, ale zjišťoval, že vyhýbat se těm zeleným potvorám s trny vlastně není tak složité... že by si ho Mistr přece jen vycvičil? Skepticky si odfrkl a běžel dál.
Písek. Jeho milovaný písek. Srdce mu div neposkočilo a na jeho tváři se rozlil spokojený úšklebek. Bylo tu krásné teplo, kterého se jeho oheň-milující buňky nemohly nabažit. Navíc tady nepršelo, takže z jeho srsti stékaly čůrky vody, ale už nemokl dál. „Vítej na poušti, drahá Tanio. Nechť poznáš pravého ducha pouště. Skrývá se tu víc tajemství, než si myslíš,“ zazubil se na ni, když dokončil svůj klasický uvítací proslov, a klusal v písku zpět do své smečky. No to umírám zvědavostí, jak jí vysvětlím, že je tam totální mrtvo.

>> finally Namareyská smečka

<< Les u Mostu (přes Most)

Zazubil se. „Chudinka malá, to je spíš ten mistr. Musí se asi hodně nudit, když si postavil ten chrám a vábí tam vlky, aby je pak mohl prohánět v lese a pozorovat je, jak se drápaj na strmou skálu,“ odfrkl si a skepticky se zamračil. Kdyby Zjizvená nehovořila o tom samém a prakticky nepotvrdila existenci onoho vlka a jakéhosi tréninku, asi by vážně považoval o svém psychickém zdraví. „No to je smutný. Jsem si říkal, že bych zrovna i uvítal, kdybych od tebe měl klid,“ zahučel a přidal do kroku.
Přecházet most za silného deště byla docela hra s ohněm – lepší by bylo říct hra s mořem –, ale i když se most pěkně kejklal, nějakým zázračným způsobem se Khanovi i Tanie podařilo přechod přejít bez toho, aby se nedobrovolně podívali, co je na dně moře. Khan se sám pro sebe ušklíbl, když se octli opět v onom temném lese, do kterého teď snad vedly úplně všechny cesty, protože ať šel Khan, kam šel, pořád se zas ocital zrovna tam, a zdvihl obočí. „Ale no tak, Tanio. Za chvíli bys stáhla ocas a běžela bys pryč,“ dobíral si ji s úšklebkem, načež mu ten jeho úšklebek tak trochu ztuhl na tváři. „Je nás tam celej harém,“ řekl nakonec, i když tam krom písku a štírů nebylo vůbec nic. A oázy! Nezapomínejme na oázu! Musel ovšem říct něco jiného, než že mu tak trošku smečka zdejchla. Obrazně i se zcela smrtelně vážným významem.

>> Poušť (přes Pichl)

Jakmile se vymanil z náruče džungle a konečně se mu podařilo vyběhnout pryč do o něco přívětivějšího lesa, oddechl si. Ale jen tak napůl, protože stále čekal, že se za rohem zjeví Mistr a zas mu pocuchá chlupy a nervy. Co si jen ten starec myslel? Museli mít zdejší starcové tak podivné manýry? Jestli budu jako oni taky, až budu mít jednou nohou nakročeno v hrobě, tak se asi sám zaškrtim, zasténal a začal utírat cákanec od bahna na přední tlapě do trávy. Zjizvená mezitím měla zase plnou pusu řečí. „Nabroušenej a víc, než to,“ bafl na ni tak třikrát více podrážděněji než předtím a prohlížel si její jizvy. Ta vlčice se nezdála, ale pravděpodobně nebyla taková křehotinka. Koneckonců, pokud by byla, s tolika jizvami by už dávno bulela nad svým tragickým životem a tak. Zrzek sám jich měl taky požehnaně, ale nebulel, protože byl přece silný a nezávislý vlk! „Se ho můžeš zeptat sama. Já jen vím, že mám asi rozdrcený všechny kosti v těle a spíš, než že by mi to dalo kondičku, to ze mě udělalo tisíce let starou mumii. Bolí mě celej vlk!“ postěžoval si a protočil oči.
Následně se teatrálně zasmál. „Nemám právo, jo? Ani právo na klidnej život bez černejch, divnejch a zjizvenejch vlčic? No když myslíš, Zjizvená,“ houkl následně. Vůbec se mu nelíbilo, že si chtěla diktovat podmínky, ale zároveň mu obdivem spadla brada až na zem. Protože když to byla takhle schopná říct samozvanému Pouštnímu králi, byla buď šíleně přidrzlá, nebo naprostá hvězda. A Khan, který měl už tak akorát dost se nad něčím rozčilovat (i když se pořád stejně rozčiloval), se rozhodl si víc nepocuchat nervy a raději se na ni pouze ušklíbl a pak se vydal za ní. Přirozeně ovšem převzal vůdčí pozici, aby si and nemyslela, že se za ní bude plazit a líbat jí nohy. Khan možná navštívil svatyni a zadek mu nakopal tak o sto let starší vlk, ale pořád měl svoji hrdost. Hrdost Pouštního krále, který nebyl schopen ani udržet vlastní smečku při životě, chcete-li.

>> Temný les (přes Most)

<< Svatyně (přes Mlžnou džungli)

A hle, tu běží, Zrzek jeden! Khan-faniho návštěva chrámu nijak zvlášť neoslnila. Tedy, samotný prastarý poklad ukrytý mezi hady a opicemi ho oslnil tak, že skutečně zvažoval velké stěhování své smečky, ale z Mistra se mu protáčely oči. Zuby skřípal ještě tehdy, co se nasupeně hnal džunglí, přeskakoval spadené stromy a vyhýbal liánám. Byla to další zkouška? Nebyla? Skepticky se mračil a čekal, kdy zase uvidí starcovu tvář a změní se před ním scenérie, ale když ji neviděl, usoudil, že tomu vyšinutému bláznovi utekl! A pak že je jeho kolega Wu s vozíčkem idiot, pomyslil si a musel se nad tou myšlenkou usmát, protože ať už se sebou ti dva měli něco společného, Wu minimálně nechtěl po svých návštěvnících, aby vypustili duši při lezení po horách a běhu. A že Khan ji z toho vypustil nejmíň třikrát. Že tolik duší ani neměl!
Funěl jako lokomotiva, když se konečně vymotal z džungle. Byla tmavá noc a pořád pršelo a na hlavu mu padaly kroupy, ale ani ty nezchladily jeho hněv. Aby si s ním takhle někdo pohrával, tsse! Byl asi v polovině kroku, když se mu rozjasnilo před očima – Kde je k čertu Zjizvená? – a uběhl další krok, než se na ní div nesvalil. „No nazdar,“ zasmál se a s odporem zabořil tlapku do kaluže bahna, která se vynořila přímo před ním a před níž nebylo úniku, „taky od Mistra, Zjizvená, taky?“ Křenil se jak měsíček na hnoji, ale uvnitř něj to hořelo jak v kotli. Takhle znesvětit jeho ego! Takhle se mu smát! Měl docela chuť si na Zjizvenou sáhnout, aby se ujistil, že se mu to nezdá a je fakt v normálním světě, jenž se každou chvíli nemění, ale raději se mimoděk o krok stáhl. Už tak jí téměř padl do náruče. Stačilo to bohatě.

<< Mlžná džungle

„Být tebou, moc se nesměju a držím tlamu zavřenou. Ještě by ti do ní vlétl komár a zadusila by ses. A umřít kvůli tomu, že ti do krku vklouzne ten krvelačný pijavec, není moc důstojný odchod, Tanio,“ zazubil se na ni teatrálně a pokračoval v cestě džunglí. Povrch byl kluzký a strmý, liány se vinuly všude okolo něj v podivných spirálách. Támhle se plazil had a vřískala opice, jinde číhala temnota v podobě jedovaté žáby. Ale něco do tohohle místa nepatřilo – a Khan teď stál kousek od toho. Chrám. Hořící pochodně. „Kdoví, Tanio. Třeba jsem tohle místo přivedl k životu já, abych sem vedl naivní duše zjizvených vlčic.“ Spiklenecky na ni mrkl a zmizel za ní ve svatyni.

• • •

18 mincí = 144 %
Využívám 90% bonus – 1,44*90 = (zakrouhleně) 130 %
Mám tedy nárok na 274 %

Dělím následovně:
Síla 18 %/85 % | + 67 % MAX
Vytrvalost 4 %/95 % | + 91 % MAX
Rychlost 4 %/45 % | + 41 % MAX
Obratnost 4 %/45 % | + 41 % MAX
Schopnost lovu 9 %/30 % | + 21 % MAX

Celkem tedy kupuji 261 %, zbylých 13 % propadá, bo už Khan konečně není ubohej pleb a nemám je kam dát


Za zvuku doznívající bouře a bušících kapek vstoupil Zrzek do svatyně. Teď zpětně si uvědomoval, že tak nějak už v moment, co vstoupil do oné záhadné džungle, ho tohle místo k sobě svázalo a nutilo ho sem jít. Zamračil se. Zjizvenou nikde neviděl, očividně ji ten chrám již stihl spolknout. Napřímil se a protáhl se mezi hořícími pochodněmi. Tady uprostřed zarostlé džungle mu plíce vysušoval žár a vlhkost ho dráždila v nose, ale odhodlaně pokračoval v cestě, dokud nevstoupil do prvního rozlehlého sálu. Otočil hlavu. „Tak jo, Namareyští. Stěhujeme se z pouště. Tohle místo je stokrát lepší než nějaký pouštní ruiny s broukama.“ Zaksichtil se a jeho rudé oči sjížděly po prastarých stěnách zdobného prostoru. Všechno tu působilo sice staře, ale majestátně a uhlazeně, přesně tak, jak pískem zapadaná poušť nepůsobila. Chvíli vážně přemýšlel, že by za tohle místo zaprodal svoji smečku, kterou stejně ztratil, ale nakonec bez dalšího vyjadřování se pokračoval v cestě do další místnosti. Nezdálo se mu, že tu někdo je, snad kromě několika hadů a žab kvákajících v pozadí v džungli, ale zároveň mu po zádech běhal mráz, jako kdyby se mu jeho tělo snažilo naznačit, že něco je šeredně špatně.
A taky, že bylo. Nebyl sám a skoro si toho nevšiml. Překvapeně sebou trhl, když pokračoval v cestě chrámem a všiml si postavy Mistra. Ten vlk byl možná starší než sám chrám, ale vyzařoval z něj takový respekt, že i samozvaný Pouštní král spolkl veškerá přirovnávání k sušeným mumiím a pokorně sklonil před starcem z chrámu hlavu. „Mistře,“ řekl udiveně, načež mu ta slova neviditelná síla odtrhla od tlamy a svět zalila černota. A šmouhy. A světlo. Pronikavé světlo. A adrenalin bušící v žilách.
Byl pryč. V jednu chvíli stál uprostřed časem zapomenuté památky a následně se země zatřásla, když jeho tělo dopadlo do dřevěného ohraničeného prostoru ve tvaru kruhu. S pojmem ring se samozřejmě v životě nesetkal, ale pojem rvačka mu byl až příliš znám. A zrovna Mistrova tvář, která na něj teď shlížela, jasně ukazovala, že Mistr není vetchým staříkem a rád si pro Khana připraví pár šikovných chmatů. „Hej, já se se starcema–“ Chtěl to říct, vážně. Ale i sám Pouštní král při pohledu na Mistra zmlkl. To, že se se starcema nebije, navíc nebyla pravda, a tak místo toho jen zaskřípal zuby a trhl sebou, když na něj Mistr bez zaváhání skočil a strhl jej k zemi. Zvedla se oblaka prachu a Khan-fani zakašlal. Tohle byla pro něj asi ta největší potupa; Pouštního krále fackoval vlk, který by měl být dle jeho skromných odhadů již dávno po smrti, a Zrzek prosil všechny pouštní bohy, aby tohle byl vážně jen nějaký pěkně hloupý sen. Jenže když se jeho tváře dotkla Mistrova tlapa, cítil to silněji, než aby to mohl být výmysl jeho mozku. A tak pochopil, že se musí bránit. Poskakoval v ringu a oháněl se zuby a drápy. Z útěku před mručivým medvědem a hladovými pavouky měl ještě stále zmožené tělo, avšak Mistr jej nešetřil. Nebylo na něm vidět, že by měl cíl Khana zmrzačit. Jenže na tom stejně moc nezáleželo, protože dával Khanovi co proto. Khan však nehodlal sedět jako pecka a nechat si to líbit, a navíc si chtěl obhájit svoji pozici alfy. Na jazyku se mu tvořila celá broučí armáda nadávek, ale musel je rychle polykat, aby za chvíli neležel jako zkroušené vlče v klubíčku uprostřed ringu, protože se nesměl nechat rozptýlit. Oháněl se tlapami i zuby. Mistrova čelist mu lízla hřbet a Khan se prudce otočil, načež zabořil tlapu do Mistrova boku. Jakkoli si ale myslel, že by mohl vládnout obloze jako Slunce samo, byl oproti němu jen slabá vážka. Mistrovy zuby kolem něj tančily, tlapy vířily, Khan otáčel hlavu a snažil se jeho útokum vzdorovat. A pak přišla další facka. Doslovná, nebo ne, byl opět jinde.
V horách. Kdyby na poušti, byl by šťastný a možná by se i usmál, čímž by popřel svoji vlastní podstatu bytí. Jenže on byl v horách. „To se jako mám hrabat tam nahoru?“ vyštěkl se svaly celými namoženými. Celý rudý prskal okolo sebe, ale karty byly jasně vyloženy – poleze nahoru, nebo tu možná zůstane uvězněný navždy. Vztekle zrudl a začal se drápat nahoru. Nejdříve to šlo poměrně snadno. Bylo to pár takových začátečnických metrů a pro Khana, který byl zvyklý pořád někam lézt, to skoro znělo jako nějaký ubohý vtip. Jenže zdání začalo klamat, když se mu pod nohama urval jeden kamenný kus. A pak další. A další. Tlapy mu klouzaly a bříška prstů se rozedrávala do krve, jak se snažil zachytit alespoň nějakého pevného kusu. Naštvaně vrčel a nejraději by se pustil, ale svůj život měl celkem rád, i když to dle některých jeho hloupých nápadů působilo občas naopak, a tak zaťal zuby a pokračoval dál. Jak se tak blížil k vrcholu, povrch začal ledovatět. „Čert vem zimu,“ vyprskl nakvašeně, když se mu tělo kroutilo s každým došlapem na ledovou plochu a k tomu všemu to pekelně klouzalo. A když zvedl hlavu, zjistil, že vylezl sotva pár metrů. Než ale stihl proklít celý svět, byl opět tentam.
Zvedl hlavu a zamračil se. Jak rád opět Mistra viděl! Tak, že by po něm nejraději skočil, i když nyní očividně na seznamu nebyl boj. Mistr si ale i beze slov tak nějak dovedl sjednat pořádek, a tak po něm jen Khan dokázal střelit nenávistivým pohledem. A pak starec vyrazil před. Khan nejdřív stál. Doufal, že třeba onen starec zmizí a on se bude moci v klidu vrátit do pouště, ale nakonec se rozběhl za ním, protože to nevypadalo, že by mu alespoň před svým zmizením ukázal, kudy pryč. Běžel za ním, co mu síly stačily, hnal se jako splašené stádo klokanů, ale oproti Mistrovým schopnostem to bylo jen slabé divadýlko. Následně ho klikatá cesta zavedla ke dvěma dalším cestám. Jedna vypadala poměrně obyčejně, ale bůhví, co žilo na jejím konci, a ta druhá byla plná ostrých kamenů… ale třeba byla i tak lepší? Mozek mu běžel na plné obrátky – tohle byla očividně další část zkoušky. A Pouštní král netušil, jak moc prohrává, i když zároveň věděl, že prohrává hodně. Vydal se ale po té zdánlivě snažší cestě, protože mu to celé přišlo směšné a nehodlal se trmácet po ostrém kamení v případě, že tamta cesta byla skutečně naprosto obyčejná, a kousek dál ho opět čekal Mistr a nutil ho běžet, až div nezačal Khan vykašlávat své plíce. A na konci té cesty bylo temno.
Octl se na další stezce, ale tentokrát to nebyla rovná, občas mírně klikatá stezka. Byla vlastně docela široká, ale ne moc průchodná. Všude se válely spadené kmeny stromů a větve, z větví splývaly liány a všechno to vypadalo jako ukázková překážková dráha. „A víte co, pane Mistr? Tuhle hru si hrejte s někým jiným,“ pronesl se zavrčením. Jestli se ten starec nudil, mohl si opatřit nějaké služebnictvo. A Khan mu rozhodně sluhu dělat nebude! Jenže pořád tu bylo to malé ale. Neměl zdání, jak se dostat z tohohle věčného koloběhu zkoušek pryč, a možná, že když tu bude stát, opravdu tu sroste se zemí. A když půjde, třeba ho budou čekat zkoušky nadosmrti. Přesto vyskočil, aby se přenesl přes první kmen, a vyrazil. Neměl zdání, jestli měla ta stezka přesný směr, kterým by měl běžet, ale uháněl dál. A po pár krocích se div nepřerazil o dvojici mohutných stromů. Kolem nich se tyčily obrovitánské balvany, jako kdyby se Khanovi chtěli vysmát, že dorazil do slepé uličky. Přes ně to totiž rozhodně nemohl vzít, byly moc velké, aby je přeskočil, a nikde ani skulinka. Ale těsně u země, u kořenů stromů, byla malá mezírka. Mohl se jí protáhnout? Skrčil se a připlácl až k zemi, jako kdyby se chtěl proměnit na placku. Po bližším zkoumání mezera nebyla malá, ale vlastně docela akorát. Pořád se ale musel snažit, aby se do ní vměstnal, ale nakonec se proplazil na druhou stranu. Vítězoslavně se zazubil, přeskočil další kmen – u čehož přepadl na záda a chvíli se tam válel jako bezbranný brouk s nohama k nebesům –, načež vletěl přímo do změti lián. Netušil, kde se tak rychle objevily, a přísahal by, že předtím tam teda nebyly! Udělal prudkou otočku vzad, aby se z nich vymanil…
Stál na louce, kožich mu mokl kvůli dešti a do uší zněl pískot… „Nechcete po mě, Mistře, abych vám po tom všem ještě ulovil odpolední svačinku, že ne?“ Znechuceně protočil oči. Myška pískala a běhala v trávě, očividně ve snaze se skrýt před deštěm. Avšak Khan, moudrý a spravedlivý vládce pouště, se rozhodl její trápení ukončit. Znaveně se vyškrábal na nohy a následoval její stopy, když se celá vyděšená řítila přes stébla trávy, která byla pomalu větší než ona sama. Khanovy zuby se k ní blížily, jenže když už ji měl na dosah, myška se ztratila v díře. „Myšičko myš, pojď ke mě blíž!“ zacvrlikal Khan a přitiskl čumák noře. Nora se však zvětšila a spolkla jej dřív, než z ní stihl vyškrábat myšku, a Khan? Ten se najednou konečně přemístil zpět do chrámu. Jen tak, jako kdyby tu nefungovala žádná pravidla o cestování. Nikdy by ho nenapadlo, že bude tak nadšený, že je zpět v téhle pochybné budově. Skepticky pohlédl na mistra, zabručel něco o tom, že ho strašně mrzí, že bude Mistr bez večeře, a hnal se pryč rychleji, než když utíkal před medvědem. Čím dřív pryč, tím lépe! Ale zdálo se mu, že tyhle zkoušky byly sice směšné, ale možná trošku prospěšné. Neměl najednou nějaké svaly? Necítil se... skutečně jako král? Pochybovačně se zazubil a funěl pryč.

>> Les u Mostu (přes Mlžnou džungli)

Schváleno!

<< Les u Mostu

„Ale no tak. Nenuť mě se smát. Nemůžeš být přece tak hloupá, že bys o nějakém takovém zjevném faktu pochybovala,“ zabručel podrážděně. Byl sice rád, že nenarazil na někoho, komu by se nyní kouřilo z hlavy ve snaze vymyslet, co vlastně Zrzek svým kousavým výrokem myslel, nebo by se nad tím vůbec nepozastavil, ale ty jízlivé poznámky si mohla nechat pro sebe. Naklonil se k ní a zaskřípal zuby. „Tak tedy, Tanio,“ oslovil ji jménem, neb mu to bylo asi pohodlnější, než ji častovat podivnými přezdívkami, „tenhle nádherný bouřkový den se zapíše do historie. Je ti ctí potkat Pouštního krále, Khan-faniho. Předem sorry, jestli tě něco tak skvělého připraví o dech a padneš mi tu v mdlobách k nohám.“ Šibalsky se na ni usmál, a pak vyrazil pryč.
Za zvuky stále přetrvávající bouřky dorazili do místa, kde se tehda popral s Flekatou. Neviděl ji už vážně dlouho, takže ji již stihl ve svých myšlenkách pohřbít, ale co bylo důležité, byl fakt, že džungle byla synonymem pro nebezpečí a nástrahy. Ne snad, že by něco takového Khana znejistělo, ale když ještě se stále zmoženým tělem hrabal džunglí, tlapy mu podkluzovaly na mechu a kolem něj poletovaly liány, poměrně ho to frustrovalo. Hlasitě funěl, jako kdyby chtěl vyplivnout plíce, a se zájmem si pohlížel hada vyhřívajícího se na stromě opodál. Mohl by si z něj udělat náhrdelník, když si jeho spolubojovatelka-proti-medvědům-a-pavoukům udělala šál z nějaké upištěné vlčice? Chvíli to skoro zvažoval, ale pak jej z prapodivných myšlenek (jistě za to mohlo to šílené vedro a dusno!) vytrhl Taniin hlas. Skoro zapomněl, že tu je.
Neušlo mu, jak ho oslovila, a ušklíbl se. „Děláme průzkum. Jako každý správný alfa musíš dělat průzkum,“ poučil ji, načež mávl tlapou ve vzduchu a probodl jí místo rýsující se před nimi. „A jeden skrytej poklad, který se bude hodit do mého průzkumu, je přímo tady.“ Přítomnost chrámu uprostřed džungle byla nečekaná, takže mu chvíli trvalo, než to oznámil, ale vlastně, ještě aby se něčemu divil. V tomhle světě by měl být připravený i na nalezení konce duhy nebo tak něco.

>> Svatyně

Když se konečně dohrabali přes most a octli se v jehličnatém lese, Zjizvená začala na Zrzka chrlit otázky. Nahrbil se a zasmál. „Dobrý postřeh, Zjizvená. Žiju v poušti. Pokud se to tak dá říct,“ zazubil se. Svůj život strávil v poušti a nyní v ní vedl i smečku, ale pravda byla taková, že tam nyní netrávil tolik času, jako by trávit měl. Na druhou stranu, být tam sám s pískem a broučky bylo docela... nudné. Kam se zas zdejchnul Raash, hmm?
Znuděně si oblízl čenich. „Vážně?“ nadhodil překvapeně a svraštil obočí. „Jak... zajímavý poznatek. Kdo by vedl smečku na poušti, hu? Snad jedině nějaký Pouštní král,“ zaskřehotal náramně pobaveně a významně na vlčici pohlédl, zvědav, zda jí to dojde. A vlastně to, co řekl, ani nebyla úplně lež – o tom, že by se mu do pouště stěhovaly celé národy, by totiž mohl opravdu polemizovat, takže vést smečku někde v takových místech asi nebyl ten nejšťastnější nápad. Odfrkl si a protočil oči. Všiml si, že je kousek před ním louže bahna, ale pršet ještě nezačalo; tyhle bahnité louže tu tedy musely být na denním pořádku. Natočil hlavu k vlčici. „Jo, to máš pravdu. Ale za bouře je všechno tajemné. Takže... vyrazíme?“ Skoro gentlemantsky jí uhnul, ale hned poté se na ni šklebivě usmál a pelášil pryč.

>> Mlžná džungle

<< Temný les (přes Most)

Nenápadně se šklebil a prohlížel si zjizvenou vlčici od hlavy až k patě. Tedy jen, co mu tma a mlha v lese dovolovaly; nehledě na to, že kvůli bouřce byla obloha už tak pěkně tmavá, takže tuplem bylo koukání trošku... náročné. „No to sem rád, že se domluvíme,“ zaksichtil se a mírně pokynul hlavou na znamení, že zatím mu přítomnost zjizvené nepřijde, jako kdyby měl osinu v zadku. „Zvu tě na procházku? No, asi by se to tak dalo říct. Taková milá, přátelská procházka s vlkem podobného rázu jako ta procházka, milým a přátelským,“ zamručel a koutky tlamy mu pobaveně zacukaly, načež se trochu pajdavě, protože ho stále pekelně bolela levá noha a vlastně ho bolel celý vlk, rozešel... kam vlastně šel?
„Dalo by se to tak říct,“ řekl, ač s pojem domeček se úplně nesetkal. Nějací dvounožci ho ale netrápili, nepotřeboval přiznávat, že něco neví. „Troška šlofíčku na sluníčku, koupáníčko v písku, co víc si můžeš přát,“ zazubil se na ni a spiklenecky na ni mrkl, načež po ní otráveně loupl očima, aby jí dal najevo, že zas tak úžasná její přítomnost není, a vyrazil. Cesta přes vratký most za vytrvalého burácení hromů a řádění blesků nebyla zrovna pohodovým zážitkem, ale co by Pouštní král nezvládl! A nakonec stanul v jehličnatém lese. Protáhl se a zmučen patálií s medvědem a pavouky zazíval. „Tenhle les je docela nuda,“ konstatoval pak. Neměl nějaké konkrétní plány, kam jít, jen se chtěl porozhlédnout po okolí a třeba zjistit něco nového a zajímavého. Správný alfa by přece čas od času průzkum dělat měl, ne? Zatím mu ty plány ale příliš nevycházely.

Přimhouřil oči a pokýval hlavou. Pořád tak nějak čekal, že na něj vyskočí nějaký pavouk nebo se za mrtvým stromem mihne medvědí zadnice – utíkání hrobníkovi z lopaty si holt vybralo svoji daň –, ale zatím to vypadalo, že všem ten monstrům zdrhl a je v bezpečí. Jaká to ironie, když se právě vybavoval s jednou zjizvenou vlčicí uprostřed temného děsivého lesa. Pokrčil rameny. „No to mi povídej. Život je o selekci a nějací plebové si pořád nevšimli, že fňukání a roztomilý smích jim nepomůže a zadek nezachrání. Tohles chtěla říct?“ Její myšlenku si dovolil ještě interpretovat svými slovy, ačkoli vyznění měla pořád to samé. Bylo hezké vidět svět, v němž ještě žili vlci, kteří to měli v hlavě srovnané.
„Bouřka je fajn, to aby sis nemyslela, že jsem nějakej strašpytel. Ale dovolím si tvrdit, že na cestování to není zrovna nejideálnější počasí, pokud přihlédneme k faktu, že ti pak doslova hoří za zadkem. Nebo ti rovnou hoří zadek, když tě blesk dobře udeří,“ ušklíbl se, načež udělal krok vpřed. „Vlastně... jsem i tak přemýšlel o nějakém dalším vzrůšu. Nachodit pár kilometrů a tak. Než se vrátím. A pokud nemáš v plánu něco lepšího, třeba se poprat...“ odmlčel se s pohledem na přehlídku jejích jizev, jako by on sám jich měl poskrovnu, a významně nadzvedl obočí. Neprosil se, aby šla s ním, proč taky, když ji ani neznal. Ale možná, že by mu nějaká normální vlčí společnost, nikoli medvědí či pavoučí, trošku srovnala mozkové buňky. Aktuálně měl totiž mozek mírně na kaši. A pak na nic nečekal a zvedl se k odchodu.

>> Les u Mostu (přes Most)

S přimhouřenýma očima a nahrbenými zády si prohlížel vlčici před sebou. Nestál nahrbeně proto, že by byl ustrašený či jí chtěl prokázat nadřazenost, ale z toho všeho pobíhání labyrintem měl zkrátka mírně namožené svalstvo a byl z toho celý rozladěný a pomlácený. „Nikam speciálně nezdrhám. Tohle místečko je vlastně takové hezké, že by tu i jeden zůstal do skonání věků,“ zasmál se, když do svých slov vložil trošku humoru, a rozhlédl se okolo. Pravdou bylo, že tohle místo vypadalo jako revír všech duchů a krvelačných příšer, vampírů a bludiček, monstrech z těch nejdivočejších a nejděsivějších snů... jeden dobrodruh by si i mohl vybrat, s kým se popere!
Pokud ovšem neskončí tak, že utíká před medvědem, vzpomněl si na svůj velmi čerstvý zážitek se zdejšími monstry. A to přitom nějaký medvídek vlastně nebyl žádné monstrum, ale jen roztomilá chlupatá příšerka, která vám rozpárá břicho, ani nemrknete! Svět i nadále burácel a obloha se kroutila pod jekotem hromů. „Musím říct, že ta bouřka by už mohla držet zobák. Docela bych ocenil, kdybych nemusel cestovat dom v lijáku,“ konstatoval, spíše jen pro sebe, ale vlastně dostatečně nahlas na to, aby to slyšela i Jizvička. Ne, že by to Khan přiznal, ale – bylo hezké si zase normálně popovídat. Uprostřed temného děsivého lesa.

Bylo pravdou, že po lese pobíhal až trošku komicky – ani si pořádně neuvědomil, že běží možná rychleji, než bylo nutné, a pobíhá od stromu ke stromu. Ne snad, že by v labyrintu spadl na hlavu a trochu si natřásl mozek, ale... pravda, incident to nebyl milý a ještě stále cítil na sobě kokon, který už dávno spálil na popel. Odkašlal si a přimhouřil oči. I když cizinka myslela oslovení pouštní bohu víc ironicky, než by se mu líbilo, v duchu jí za to poděkoval – potřeboval si spravit svoje bolavé ego, kterému předtím nakopal zadnici jeden chlupatý medvěd a troška pavoučků k tomu. Zaostřil a pořádně si vlčici před sebou prohlédl, aby tak trošku napravil fakt, že ji předtím div nezadupal do země. Byla černá jako noc, takže ani nemusel být slepý, aby si jí předtím pořádně nevšiml – obzvláště když ani moc kolem sebe nekoukal –, a taky pěkně zjizvená. Vlastně působila víc než jako tvor z masa a kostí jako otrhaná loutka. Podezíravě si odfrkl. „Ále, to víš, když se jeden popere s medvědem a pak se musí prokousat kokonem, do kterého si ho zabalili obrovští pavouci, než se s ním vydali ke svým mladým...“ zazubil se, skoro vážně s nadšením, že může něco takového vyprávět. No jo, jaký to byl hrdina, že se z té šlamastyky vysekal! Úplně sám. Ani pomoc nepotřeboval! Jen trošku magie ovládané neznámým vlkem a prosím, Pouštní král byl zase živ. Protože pravda, předtím byl spíš mrtev – ke skutečné smrti mu moc v té kobce vážně nezbývalo.

<< Asshiřin labyrint

„Že jsem nezůstal tam dole,“ zavrčel, když se konečně dostal z labyrintu pryč na denní světlo. S tím denním světlem to totiž bylo mírně ošemetné – to, že se dostal do tmavého lesa, kde toho vážně moc neviděl, ho nepřekvapilo, když i stejným směrem přišel. Ale neočekával, že svět bude vypadat, jako kdyby se každou chvíli měl rozletět na kusy. No jo, Pouštní král si na chvíli odskočí do bitvy s medvědem a hned je tu bordel. Les byl stále temný a kolem Khana se plazily cáry mlhy, ale nebyl tak tichý jako obvykle – obloha se trhala zvukem burácivých hromů a skrz koruny mrtvých stromů občas spatřil žlutozlaté světlo blesků. Takže bylo současně tmavo a zářivo.
Kráčel dál. Nemrzelo ho, že tam Zlodějku nechal. V tomhle světě se kope sám za sebe. A beztak, že ji tamten záhadný vlk s kytkami v tlamě zachrání; jak to udělal se Zrzkem, i když o tom raději pomlčet. Khan teď byl na cestě... na cestě... za... sebezlepšením? Možná, že ano. Medvěd s pavouky mu dal slušnou lekci, a i když si to nedokázal přiznat nahlas, asi by ze sebou měl něco dělat. Pomohl by mi ten starec... jak že se jmenoval? Bu, Hu? Fu? Wu! S hlasitým funěním a kulháním na levou zadní přemítal o tom, jestli je fakt dobrý nápad být pořád alfa, kterému dovede nakopat zadek i nějaký roztomilý chlupatý pavouk, a jak tak běžel lesem, málem se přerazil o cizí vlčici.„Netvrďte mi, u všech pouštních bohů, že se zas ta historie opakuje, zamračil se a tiše si to zamumlal pod vousy. Jestli ta vlčice vrazí do medvěda a ta chlupatá zadnice je zas bude honit v labyrintu, pak už vážně Zrzek bude svůj život reklamovat.