Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Predátoři - konec //nestihla jsem tenhle konečný post napsat už včera, bo jsem zrovna nebyla na řadě ve hře, ale Zí určitě chápe!

Normální vlci by jistě poděkovali svým zachráncům, kteří je doslova vytáhli ze spárů smrti. Co si budem povídat, na Khanovi sice nestihla hodovat pavoučata, ale pavouci, kteří si ho balili do kokonu a s výhružně těkajícíma očičkama si jej prohlíželi, očividně neměli o nic jiné plány než se Stray. A pak tam samozřejmě byl medvěd, který by Khana slupl jako malinu. A takový nedůstojný odchod by byl vážně... vážně... nehezký pro Pouštního krále.
Slušelo by se tedy otočit svoji zadnici a zachránci se svítícími kytkami v tlamě poděkovat, ať už se tu zjevil jak se zjevil, nebo mu možná i přislíbit svoji ledvinu, kdyby nějakou náhodou někdy potřeboval; avšak Khan, ten sobecky běžel pryč. Zachránce nezachránce, Zlodějka ne-Zlodějka, jako pomatený utíkal a utíkal. Jeskynním komplexem se ozývaly jeho kroky a sípavý dech. Ještě stále cítil tlak na hrudi, když ho medvěd přišpendlil ke stromu a přidržoval ho tlapou za krk, a taky pořád čekal, kdy na něj ten medvěd znovu vybafne. Nebo ho začnou pavouci balit jako vánoční dáreček pro svá vnoučata a pravnoučata. Na tom už konec konců nezáleželo. Ale naštěstí, Khan už byl pomalu, ale jistě, z labyrintu smrti pryč. „Tak se tu mějte a já padám.“

>> Temný les

Řval by. Nadával by. Poskakoval by. Dělal by úplně cokoli – klidně se i přátelsky usmíval nebo mával na pozdrav roztomilým pavoučkům, kdyby ovšem něco z toho mohl dělat. Byl totiž ulepený od pavoučího vlákna od hlavy až k patě a v kokonu nevypadal ani pořádně jako vlk, natož jako nějaký pouštní král. Byla to po všech stránkách bída a taky pomalá smrt.
Pavouci se zatím nerozhodli na Pouštním královi hodovat. Ti tři, kteří obšťastnili Khana svojí návštěvou už předtím, utvořili podivnou formaci u něj, jakmile jejich vůdce? dokončil svůj kokon, a pak střídavě mrkali zákeřnýma žlutýma očkama, jako by s Khanem hráli hru; mezitím co jejich další bratři postávali okolo a kousali Khana do zadnice. A Zrzek rozhodně odmítal tuhle zírací a kousací hru hrát, protože... na to jaksi nyní neměl prostředky. Zmítal se jak divý, ale moc mu to nepomohlo, protože kokon byl pevný a pavouci připraveni ho klidně zabalit jak sendvič znovu, pokud by to bylo nutné. To si teda vypijete. A sníte. Doslova. Sakra práce. U všech pouštních bohů, tohle přece není konec, ne? Rád by to těm chlupatým zmetkům dal sežrat nahlas, jenže... jaksi nemohl mluvit, takže mu zbývaly jen myšlenky, a nebyl by to býval Khan, možná by přidal i trošku pravých slz a fňukání. Protože tohle vážně nebyl konec hodný krále pouště.
Odejte ve tmě a skončí v tlamě pavouků, nebo medvěda. Nebo možná nejdřív v tlamě pavouků a pak rovnou v té medvědí... či snad naopak? Byli by ti pavouci schopni sníst to medvíďátko? přemítal už poněkud zoufale, mezitím co – tentokrát bez chechtání – slyšel ječení své spoluumíratelky. A pak...
Mi snad hoří prdel? Když se mírně vychýlil (stálo ho to dávku huhlavého nadávání a bolesti všech svalů a kostí v těle), zjistil, že za jeho zády vychází prudké světlo. Pavoučci začali zavírat oči a kroutit se. A medvědovi se to taky nelíbilo. Konec konců po chvíli ani Khanovi, protože světlo bylo tak oslepující, že se div taky nezačal roztíkat. Nepředpokládal, že by vysílal sluneční signály do světa, takže... se něco muselo dít. Někdo ho musel... zachraňovat? Jenže měl slzy plné oslepující záře a mozek celý rozbitý z toho traumatu s pavouky, takže se mu nepodařilo zjistit, kdo ho zachraňuje. A bych to stejně nepřiznal, že mi někdo zachraňoval zadek, tak jako co. Medvěd se oháněl tlapou a řval, Khan vydával přes kokon skřeky a pak... pak nastal světelný výbuch, který musel docestovat až ke Zlodějce, a černočerná tma.
Jakmile pavouci zmizeli z dohledu, ještě stále oslepení světlem, a medvěd beznadějně mával tlapami ve vzduchu a snažil se vstřebat světelnou show, Khan neváhal a vzal nohy na ramena. Tedy... nejdříve rychle sám sebe zapálil, a jakmile ze sebe dostal pavoučí vlákno a smrděl po spálených chlupech, běžel jako o život pryč. „NEMÁM ANI PONĚTÍ, CO SE STALO, ALE SAKRA, TEBE POTŘEBUJU DO SMEČKY,“ zamumlal – nakonec to znělo jako docela slušný jekot, takže to jistě musel slyšet i každý pavouk v okolí – a pelášil pryč. Čekat na Zlodějku ho ani nenapadlo. Pokud by totiž čekal, už by asi znovu hrobníkovi z lopaty neutekl. Už takhle to pořád vypadalo bledě, protože co když se zas ten medvěd dá do pohybu? A ti pavouci? Nikdy by mě nenapadlo, že já, Pouštní král, budu celej vyděšenej z nějakých medvídků a pavoučků, aaaaa.

POSTOVANÁ = 16

Přátelství byla krásná věc, ale nemuselo to znamenat přátelství mezi třemi tlustými chlupatými pavouky a nejinak tlustým a chlupatým nabručeným medvědem. Navíc tohle nebylo přátelství, ale spojenectví, a pravděpodobně takové, které vyústí ve válku, jen co jedna z těch potvor bude držet Khana v šachu. A pak se o něj poperou a ze samozvaného pouštního krále zbyde jen odporná rozmáčklá kaše a ozdoba v podobě kostí a vnitřnostní. Bytostně tu představu nesnášel, ale ono asi nikdo nemá rád, když ho někdo servíruje k večeři. Nebo obědu. Nebo snídani. To už byl jen malý detail.
Kdyby byl Khan vlčice, možná by se mu líbilo, že se o něj čtyři samci tak perou (asi to byli samci, nestíhal ještě kontrolovat ty správné otvory), ale protože byl vlkem a rozhodně neměl zájem se stát něčím obědem, asi by si všechny tyhle zálibné pohledy nechal ujít. Jeden pavouk se už k němu doplazil, a zatímco svazoval Khanovy tlapy pavučinou, další, který se mu najednou zjevil za zády, štípl Khana svými kusadly do zadnice. Jeskyní se rozlehl až nepřiměřený jekot – no co, umírajícímu už bylo jedno, jestli sem přivadruje další armáda pavouků a medvědů –, a zatímco se Khan snažil odprostit se od pavučinových pout, pavouk ho znovu štípl a pak zařval medvěd (nelíbilo se mu snad, že si nemůže pohrát se svojí kořistí sám?). Řekl bych, že tahle ukvílená jeskyně nutí medvědy držet hladovku a pak... pak to dopadá takhle. Zrzkovi nicméně udělalo radost, že si periferně povšiml Zlodějky, jak si ji pavouci vodí do svého hnízdečka až po uši zabalenou v kokonu, a zaksichtil se na ni. A pak se prostě podvolil osudu a stal se pavoukem v kokonu. Třeba mě v takovémhle pavoučím stavu nebude ten medvěd chtít. A sní mě pavouci. Teda ne, že by to bylo lepší než skončit v žaludku medvěda, ale... holt... no... nevadí.

POSTOVANÁ = 15

„Zabte je někdo,“ lamentoval při pohledu na šest žlutě svítících očí, které dost děsivě mrkaly a prohlížely si Pouštního krále poměrně hladovým pohledem. Khan by nejraději zemřel studem, kdyby se na sebe koukal z pohledu třetí osoby, protože u všech bohů z pouště, byl to král a tamto jen obyčejní pavouci, jenže... ti pavouci vlastně nebyli až tak nevinní a roztomiloučcí, protože to chlupatý a tlustý gigantický zrůdy. Tak! Přesně nějak takhle to bylo, a vůbec to nebylo milé zjištění.
Rudýma očima rychle těkal sem a tam – kromě pavouků, kteří se kolem něj začali stahovat i z druhé strany, viděl jen sloupy a chladný kámen. Alespoň tedy nikdo neuvidí, jak potupně chcípnu, procedil skrz zuby neslyšně. I po tom všem mu záleželo na tom, aby neodešel jak bídný červ, ale vlastně... záleželo na tom? Z tohohle se už stejně nevyseká. Broučí armádu sice porazil, ale to proto, že ti brouci byli takoví maličkatí, kdežto tohle byl fakt průser.
Kdyby Khan mohl, spálil by toho medvídka na uhel, jenže to by zas přivolal určitě akorát tak přivolal další pavoučí andílky a k tomu by té chlupaté potvoře sežehl jen pár chlupů. Na krku se mu houpal medvědí zub uvázaný na proužku z kůže a Khanovi se zdálo, že by ho třeba mohl zachránit, ale nemyslel si, že by mu nějaké vyvolání jeho magických schopností doopravdy pomohlo (pokud ho vůbec ten starouš z východu s pojízdným vozíčkem nevodil za nos). Nakonec tedy jen rezignovaně koukal, jak si to jeden z pavouků mete k němu, dává signál těm ostatním a u toho medvídek nadšeně obchází svoji potenciální kořist. Urozeného krále z pouště. Myslím, že mé vyhlídky jsou úžasné. Být sežrán pavouky versus být sežrán medvědem, až se mi z té laskavosti chce brečet. A vybrat si nemůžu?

POSTOVANÁ = 14

Khanův nápad byl samozřejmě královský. Královsky špatný, ovšem! Oheň syčel a prskal a medvěd prskal a syčel. A Zlodějka se nenamáhala Zrzkovi pomoci, ale místo toho začala zdrhat. A Zrzek velmi rychle pochopil, co bylo důvodem jejího zdrhání. „Tohle je fakt zrada tohlecto,“ zahartusil, když na něj skrz ohnivý kotouč zamrkaly žlutě svítící oči. Pomalu se začal vzdalovat.
Oheň ještě stále hořel, ale plamen byl již slabší, doutnal, a medvěd nabyl dostatečné kuráže se za Khanem pustit. Zrzek zasípal a kysele se zaksichtil. Jestli tohle přežiju, tak už fakt nevim, jestli nejsem nesmrtelnej. Velmi rád by se otočil a nakopal tomu medvídkovi zadek, ale výjimečně věděl, že jestli to neudělá, přežije, a pokud to udělá, skončí na mašírku. A tak se pavoučí nožičky míhaly, rozzezlený medvěd mručel a král pouště funěl a zdrhal před svojí vlastní kuráží. Kličkoval mezi sloupy a v jednu chvíli, když už si myslel, že vyhrál, ucítil na zátylku páchnoucí dech a pak mu za krk spadly nejinak smrduté sliny.
A když se otočil, zíraly na něj tři páry pavoučích žlutých očí a jedna obroská medvědí tlama. Levá noha ho bolela tak příšerně, že by možná bylo i lepší, kdyby mu ji ten medvěd ukousnul, ale... Tohle fakt ne. Jsem král, vy plebové! Střelil pohledem za sebe. Než by se schoval za sloupem, měl by už medvídkovy drápy v břiše. Bylo tedy lepší se nehýbat a pak mu proklouznout pod nohama, nějak. „Hele, máme tu návštěvu,“ procedil skrz zuby a překvapilo jej, jak se jeho hlas odráží ode stěn. Zlodějka to, velmi teoreticky, mohla zaslechnout, ale bylo otázkou, zda nenechá krále pouště, aby... tu byl roztrhán na cucky. Optimističtější výhled Khan zrovna neměl.

POSTOVANÁ = 13

Za zády zaslechl poznámku Zlodějky a uznale zabručel. Nebyl ovšem čas řešit to, jestli se sem nažene celá pavoučí armáda, pokud jim zadek roztrhá ta medvědí příšera – Khan tedy musel jednat a při té příležitosti zapracovat na vysloužení si titulu Pouštního krále. Nutno podotknout, že nemrtvého Pouštního krále, který má zadnici v celku a nejlépe vypadá ještě stále jako tvor z masa a kostí a ne oživlý, potácející se duch. Zachraptěl a vší silou dupl do země, skoro tak, že se málem otřásla v základech (otřásla by se, měl-li by Khan větší sílu, protože vzteklý na to byl dost). Po zemi se začal pomalu plazit ohnivý mlsný jazyk a za ním další. Oheň po chvíli vytvořil kruh kolem medvěda.
Praskal, svíjel se a rostl, plazil se po chlupech medvěda jako rostlina. Do vzduchu vystřelil čoud a pach spáleniny, ale mnohem odpornější než předtím, protože když hořel Khan, způsobovala to jeho vlastní magie, takže proti ní byl odolnější. Teď ale začal doutnat medvěd a toho Khan chtěl potrápit. Jenže za to si vysloužil ten odporný pach hniloby.
Khanův žaludek se nepříjemně zatočil, protože pach spálené srsti a masa byl neskutečně... obtěžující. Loupl očima kolem sebe, zatímco se medvěd svíjel, řval a bezmocně mával tlapami. Zlodějka měla jedinečnou příležitost se na něj vrhnout, protože plameny vytvořené vzteklým štěnětem Zrzkem nebyly věčné a ani dostatečně vysoké na to, aby je medvěd dřív nebo později nepřeskočil – a jako mnohem rozzuřenější smršť hnědých chlupů je oba dva nespolkl.

POSTOVANÁ = 12

Khan stál nahrbeně a rudé oči mu žhnuly. Div že mu v nich neposkakovaly ohnivé jiskřičky a že sám nevzplanul tím vztekem – což by ostatně díky tomu, že ovládal element ohně, dokázal, ale nyní nechal magie magiemi a připravoval se na to, jak odhopsá do tmy, nebo hupsne přímo na toho přerostlého pavoučka a zakousne se mu do toho jeho chlupatého odporného těla.
Omyl. Zrzek cvakl zuby, a když se na moment otočil do tmy, aby zjistil, kde se nachází jeho bojovnice proti medvědům a pavoukům za práva vlků (ne snad, že by ho příliš zajímalo, jestli už neleží někde pod drnem), pavouk z tlamy vysoukal provazce pavučiny. Pavučina vyletěla do vzduchu a přistála na jednom sloupu.
„Asi vás zklamu, chlupaté oči, ale nevím, jestli ta vyjící vlčice ocení pavučinovou výzdobu,“ ušklíbl se, zdůrazňuje fakt, že kromě dvou vlků, jednoho přerostlého medvěda a přechlupatého pavouka tu je pak očividně ještě někdo. Minimálně pořád slyšel nějaké žalostné kvílení. Ta dnešní mládež, ta nic nevydrží, ani hnít roky v labyrintu. Zamyšleně poskakoval a pak ucítil na končetinách lepkavou... „NO TAK TOHLE SI VYPIJEŠ!“ Zaječel jak meluzína a trhavými pohyby se snažil vymanit z ulepání tím lepkavým vláknem. Další pavučina sice znovu prosvištěla nad Khanovou hlavou, ale tentokrát ji schytal přesně. Cvakal zubama, ale pavouk se nevrátil a už vůbec ho neosvobodil – odtrajdal někam za Zlodějkou do tmy.
Mezitím co Khan přicházel o magickou světelnou show, při níž se snažila šedobéžová zlikvidovat pavouka a o kterou by přišel stejně, protože se odehrávala pouze v její hlavě, využil snad celou svoji zásobu kleteb a řval na celé kolo. Nakonec nechal své tělo, aby se vzňalo – při porážení broučí armády ve sklepení jeho smečky to přece zafungovalo – a pavučina se roztekla jako sníh. Trošku to zaprskalo a Khan smrděl spáleným masem a měl trošku ohořelé chlupy, ale jinak byl osvobozen.
Jakmile se za sloupy vynořila Zlodějka, triumfálně zazubil, ale úšklebek mu na tváři povadl o jednu setinu poté. Medvídek se vrátil. A funěl mu přímo na záda.
Jestli se otočíš, tak máš drápy v ksichtě, Khane. Ale fakt je chceš raději dostat do zadku? Zasténal a začal se otáčet. Země se pomalu pálila, jak z jeho tlapy začal vyšlehovat oheň. Tak medvídku, je čas na ohnivou show.

POSTOVANÁ = 11

Naštvaně pozoroval svoji společnici, zlodějku ocasů, a vztekle prskal kolem sebe. „Si snad ze mě děláš srandu, ne?“ ječel a vztekle pohazoval ocasem. Nejraději by šel okamžitě toho pavouka zadupat, ale na to byl moc ten nevinný pavouček velký a jeho červené oči příliš děsivé a nožičky až moc nechutně tlusté. Ne snad, že by měl Khan v popisu práce se bát, ale skoro div nezačal mumlat děkovná slova k tomu medvídkovi, že je honil, protože v porovnání s tou pavoučí potvorou vypadal jako svatý anděl.
No a zatímco šedobéžová utíkala před pavoukem a Khan přemýšlel, jestli se už zbláznil, nebo se doopravdy tím vážnějším problémem stala nějaké pavoučí mimino z labyrintu, medvěd se vzpamatovával z otřesu při nárazu do sloupu – který mimochodem na druhou stranu div nerozmlátil silou svého tlustého těla na kaši – a pak vzal roha. A to jenom proto, že viděl jednoho milého malililinkatého pavoučka s naprosto hubeňoučkými nožičkami... však to určitě znáte! „Sakra sakra sakra. Tohle je fakt nějakej blbej vtip. Takže nejdřív utíkáme před medvědem a pak se ten maličký medvídek vyděsí nějakého pavouka a místo aby ho zašlápl, nechá nám ho tady?“ lamentoval a obnažil zuby, ale moc platné mu to nebylo, protože pavouk spěchal k nim. „Hodilo by se víc věcí, třeba kdybys sem toho pavouka vůbec nezatáhla,“ odfrkl směrem ke své společnici nakvašeně. A kupodivu, protáčení očí ani zatínání čelistí pavoučka nevyděsilo natolik, že by to vzal za medvídkem a nechal je oba na pokoji. Naopak. Hnal se přímo za Zrzkem.

POSTOVANÁ = 10

Nakonec od medvěda neprchala pouze šedobéžová, ale i Khan. Ale tomu se na rozdíl od ní – jak si minimálně myslel – rodil hlavě bezkonkurenčně skvělý plán a rozhodně neutíkal ze zbabělosti. Ač díky tomu, že po chvíli vyběhl za jedním sloupem a div se s cizinkou nesrazil, usoudil, že očividně taky číhala na nějakou tu příšeru. Khan po ní naštvaně cosi zaprskal a začal kličkovat mezi dalšími sloupy, aby ho ta chlupatá líná medvědí bestie nekousla do zadnice. „Tak pojď, ty medvídku,“ čertil se a zadýchaně funěl, jednak proto, že se docela tady v rozsáhlém komplexu chodeb naběhal, a taky proto, že mu v žilách stoupal adrenalin. V jednu chvíli by ho už medvěd měl rozmázlého pod svojí mohutnou tlapou, nebýt toho, že Khan skočil za jeden sloup. Sice poměrně neohrabaně a narazil si u toho zadní nohu – naneštěstí tu, která mu ještě před chvílí sloužila dobře –, ale celý ten příběh prozatím skončil šťastně. Medvěd stihl jen cvaknout po Khanově ocase a pak to nabořil do sloupu. Přece jen, prostor to byl sice rozsáhlý, ale sloupy poměrně zrádně umístěné a pro tak macatého medvěda to nebylo zrovna skvělé místo k nahánění vlků.
A pak se za Zrzkovými zády ozval šramot. „Co to má sakra bejt?“ Jestli ho nešálil zrak, blížila se k němu cizinka. Ale nebyla sama. Za ní něco plazilo něco s podivným počtem nohou a divnýma očima a to něco ani trochu nevypadalo, že by nutně chtělo sežrat jen medvěda. Khan zaúpěl a zatnul drápy do kamenitého povrchu, jakkoli si je při tom div nezlomil. „To snad neni možný, tohlecto,“ bědoval a vztekle kopal kolem sebe.

<< Temný les

POSTOVANÁ = 9

Medvěd mu možná zmizel v labyrintu spolu s cizinkou a každý moudrý král pouště by si v tu chvíli řekl, že nechá medvěda medvědem a půjde si zase řešit záležitosti smečky nebo si dá klidného šlofíčka u oázy, jenže Khan byl Khan a nikdy moc nerozlišoval, co je dobrý nápad a co už ne, takže ani moc během toho, co běžel za medvědem, nepřemýšlel, že dráždit hada bosou nohou se nemá a dráždit medvěda vrčením už vůbec ne.
V labyrintu bylo přítmí, ale nic, na co by nebyl z Temného lesa zvyklý. Alespoň tu nebyla ta otravná mlha. Vzpomněl si, jak tu byl kdysi s Riveneth a honili je pavouci. Nutno podotknout, že pěkně přerostlí pavouci. Tak jo, medvídku, přivedu ti kamaráda. Nebo možná i víc, ať je větší sranda, poškleboval se vítězoslavně, jen co se mu v hlavě začal rodit plán, a koukal kolem sebe, kam zmizla ta ocasatá vlčice. Viděl ovšem jen zadnici medvěda, protože ocasatá si očividně řekla, že se trapně schová za nějaký sloup. „Seš fakt ustrašenej pleb, ty jedna zlodějko,“ bručel Khan, ale bručení ho rázem přešlo, protože kousek od něj zařval medvěd, který se nyní otočil a cenil na něj zuby. Khan podráždně zavrčel nazpátek a pak vzal roha. Ne však zbaběle, ale měl plán. Nejraději by sice tomu medvídkovi vyškrábal oči, ale už pochopil, že medvídek prahne po tom stejném i v jeho případě... Tak kde jste, vy obludní pavouci? Vylezte ven, pracujte pod vedením krále pouště a nakopejte mému kamarádovi medvědovi zadnici! šklebil se a pobíhal mezi kamennými sloupy.

POSTOVANÁ = 8

Khan si o sobě vždycky myslel, že je králem a vládcem, kterému nemůžete říct křivého slova. A pokud náhodou ano, pak okusíte jeho hněv – a že hněv navztekaného štěněte okusit vážně nechcete. Jenže když se rozhodl vydat se za medvědím zadkem, ukázal, že je to leda tak hlupák. Pokud byl tedy králem, pak ne Pouštním, ale Hloupým. S kamennou (a mírně po medvědím vzoru nabručenou) tváří si to mašíroval za svým téměř-vrahem a cvakal při tom zubama. Vyhýbat se stromům tu nebylo až tak těžké, vzhledem k tomu, že zdejší les nebyl hustý, ale pravda, jeden by se tu trochu ztratil, jak tu byla tma. A hlavně mlha.
Cosi řval za tím přerostlým chlupáčem a v duchu se těšil, až mu dá nakládačku, protože co to bylo za manýry, přišpendlovat krále pouště ke stromu a drtit mu krk, no? Však Zrzek tomu medvídkovi tlustému ukáže, zač je toho loket! Prorážel svým tělem mlhu a rudýma očima kontroloval, kam šlape, aby se nenatáhl přes nějaký kořen. A pak najednou cizinka s medvědem v patách zmizela v jeskyni a Khan? Ten ji samozřejmě následoval. Ne ovšem proto, že by si hrál na poslušnou ovečku, ale musel přece medvědovi ukázat, kdo je tu ten král a kdo ten hloupý pleb! Tu přerostou chlupatou zadnici mi byl čert dlužnej, prskal, když se vřítil do labyrintu.

>> Asshiřin labyrint

POSTOVANÁ = 7

„Prosim tě, to určitě. Bych ti to nedovolil, nejsem žádný neschopný vlče, abych se nechal přeprat nějakou vlčicí,“ remcal a protáčel u toho panenky. Nemyslel to sexisticky, protože nikdy nerozlišoval, jestli mluvil s vlkem, nebo vlčicí – všechny stejně považoval za podřadné druhy a parazity, ale te´d se mu to, že byla ona šedobéžová cizinka něžného pohlaví, docela hodilo, protože přece jen, vlčice bývaly slabší než vlci, ačkoli oproti Khanovi byla kdejaká vlčice mnohonásobně silnější, obzvláště když byla i o dvě hlavy vyšší, třeba. Navíc když neměl, čím argumentovat, mohl alespoň rýpat, že on je tu král a ona jen nějaká vlčice z lesa, ne? Byl to po všech stránkách sice hloupý argument, ale Khan prostě musel ukázat, že to on je tady král a to on je taky skvělej a úžasnej. A mezitím co tak přemýšlel nad tím, jak by mohl ještě sám sebe předvést v ještě lepším světle (třeba tím, že by se přestal zmítat jak ryba na suchu a nakopal tomu medvědovi zadek, že), medvědí tlapa ho připlácla ke stromu tak, že se celá zkroutil v bolestivé agónii.
Ostražitě kontroloval, jestli to cizinka vidí, a pravděpodobně i viděla, protože o chvíli později ho šla konečně velkoryse osvobodit. Bylo mu sice trochu trapně, že se sám ztrapnil, ale neřešil to. Celý vysmátý zíral, jak se vlčice zakusuje medvědovi do tlapy a jak je to medvídě překvapené.A najednou se řítil dolů a tvrdě dopadl na záda. Zavrčel něco o tom, že šedobílým vlčicícm s huňatými ocasy kolem krku se fakt nedá věřit a že rozhodně neděkuje, a pak tryskem pádil za medvědem. Jistě, kdyby nebyl hloupý, vzal by roha. Jenže on hloupý byl. A rozhodně nechtěl pomoc oné cizince, jen ho prostě bavilo provokovat a zkoušet. Toužebně nasál do plic ztracený vzduch a pronásledoval zadnici té chlupaté potvory.

POSTOVANÁ = 6

Čím více cizinka rýpala do Khana, tím víc byl Zrzek naštvaný... a naštvaný zrzavý vlk nikdy nevěstí nic dobrého, protože zrzavá je přece symbolem nezkrotného ohně! A v kombinaci zrzavá, oheň a sluneční odznaky to znamená, že je to Khan, který začne soptit velmi rychle. Vztekle stiskl čelisti k sobě a hodil po cizince výsměšným pohledem. Každé jeho trhnutí hlavou a obnažení zubů pro něj ovšem bylo menší utrpení, protože ho pořád svírala obrovská medvědí tlapa a drtila ho ve svém ocelovém sevření. „Ano, jsem král, ty jeden nadutej plebe a zlodějko ocasů,“ kasal se podmračeně a cukal sebou jako ryba na suchu. Medvěd mu na to ovšem odpověděl naštvaným zamručením a přispendlil ho ke stromu ještě více.
„Jdi pryč, ty srstnatá, hnědá, tlustá koule chlupů a zadnice jedna hnusná a líná!“ ječel pak pro změnu na medvěda a kopal zadníma nohama, jimiž visel nad zemí a k jeho smůle mu zbýval jen bolestivě malý kousek k tomu, aby se jimi dotkl hlíny. Nakonec trhl hlavou a zubama se ohnal po oku šelmy, ve snaze medvěda znervóznit a připravit o zrak. Jenže jeho síla byla větší než síla Khanových zubů, a tak se k jeho tváři ani nedostal. „Sakra práce,“ ryčel a zmítal se, načež pohlédl na cizinku. „Jasně, král bude prosit, to určitě,“ chechtal se, jako by bylo vážně něco vtipného na tom, že se mu nedostává tolik kyslíku, kolik jeho plíce potřebovaly... že by pro jednou změnil svůj postoj a začal žebrat o pomoc? Ať tě ani nenapadne, Khan-fani! Jsi syn Ikrama a Tasneem, ne žádného ratlíka ze sousedních ostrovů. Ale ta tlapa tě stejně rozdrtí, víš to, že jo?

POSTOVANÁ = 5

„Drzé vlčici? No paráda,“ zaradoval se, ale jeho radost rozhodně nebyla úplně důvodem k radosti i oné cizinky, protože se při těch slov ušklíbal. „Tak to asi mám rovnou povolení ti ocas ufiknout taky, nemáš sice takový hezký dlouhý a huňatý, ale zahájit s ním svoji sbírku ocasů bych moh',“ přemýšlel hlasitě, i když ve skutečnosti o nějakou sbírku ocasů nestál. Možná by byly pěknou ozdobou do úkrytu smečky, ale Khan chtěl přece členy nalákat, ne je strašit tím, že těm drzým roztrhá zadek a připraví je o ocas. Poznámku s červy pak už jen přešel s mírným zabručením a pohledem, že je to přece jasný.
A pak byla zahájena hašteřenice s medvědem, která začala pro Khana velmi vtipnou předehrou, kdy ona tlustá šelma naháněla šedobéžovou, a pokračovala už ne tak vtipně, kdy Zrzkovi obrovská medvědí tlapa připlácla hrdlo ke stromu. Na Temný les padl večer, i když to nebylo moc poznat, takže už nebylo takové vedro, avšak Zrzka i tak oblívalo hrozné horko. Zafuněl a jako malý kolem sebe kopal nohama. „Nechci pomoct, fakt ne. Ale možná bys mohla toho miloučkého medvídka štípnout do té jeho tlusté zadnice, aby pochopil, že na Pouštního krále se nesahá.“ Vřískal jak kočka, soptil kolem sebe a chroptěl z nedostatku vzduchu, ale jeho výraz byl pořád nadřazený a hodný krále. Přece nepřizná, že mu nějaká tlustá potvora bere všechen kyslík z plic, ne? Pouštní král přece není slaboch, medvěde!

POSTOVANÁ = 4

Zrzek nikdy neměl rád, když mu někdo – kdokoli – něco nakazoval. Pokud tu byl někdo, kdo měl rozdávat příkazy, pak to rozhodně nebyla šedobéžová vlčice s huňatým zrzavým ocasem na krku, natožpak nějaký medvěd. Ten se sice zdržoval jakýchkoli poznámek, ale to bylo leda tak tím, že se moc zabýval hlasitým nespokojeným mručením a popocházením sem a tam. Khan vztekle zaskřípal zuby. „Je mi úplně jedno, že ti něco říká, vocase. Komu's ho vůbec urvala?“ soptil a rudýma očima zkoumavě propaloval cizinčinu nevšední ozdobu. Současně s tím i kontroloval vzteklého medvěda. Ten ale nebyl žádný maličkatý roztomilý méďa, ale pěkně děsivá hnědá osvalená potvora.
Khan zakroutil hlavou a prohnul se v zádech, načež udělal krok směrem k medvědovi. Cizinka začala kolem medvěda poskakovat, což Khan okomentoval protočením očí, a pobaveně sledoval, jak medvěd kopíruje její pohyby a následně ji zahání na útěk. Jenže pak oba dva zbrzdili a medvěd varovně zamířil k Zrzkovi. A protože Khan nikdy nebyl klidné a mírné povahy, naštvaně mávl po hnědé chlupaté šelmě tlapou. „Vypadni, ty chlupatá tlustá zadnice,“ vztekal se a prskal a medvěd ho jedním prudkým pohybem přirazil ke kmeni stromu. Nabručeně ho držel ve svých spárech a u toho se kolébal ze strany na stranu. Khan se zmítal v jeho sevření asi jako ryba na suchu, protože zrovna velkou silou neoplýval a oproti němu byl docela... malý a bezbranný. „Sakra sakra sakra,“ svíjel se a nohama se snažil tu potvoru udeřit do břicha.