Příspěvky uživatele

< návrat zpět

POSTOVANÁ = 3

Predátoři – začátek

Tlapou porcoval houbu. Jen tak, protože ničit houby uprostřed hororových lesů je přece přesně něco, co rádi dělají vlci jménem Khan. Drápy bořil do tuhého klobouku a krvavýma očima mrtvě sledoval okolí. Zrzek si rád hrál na děsivé monstrum, což mu tedy docela kazily sluneční znaky v srsti, které skutečně byly viditelné stejně, jako kdyby bylo uprostřed tohohle temného lesa samotné slunce – ačkoli nevydávaly žádnou záři. A možná právě proto po chvíli zaslechl cizí kroky a kolem něj se mihl stín šedé vlčice.
„Jdi zas někam, kde nežijou duchové a krvelačné stvůry, a moc na mě nevejrej,“ řekl otráveně a dál si hleděl své houby, z níž už byla pěkná mašírka. A bylo poměrně pravděpodobné, že z Khana bude mašírka brzo taky, protože kousek ze svého místa pod mrtvým stromem opět zaslechl to hluboké mručení.
„U všech pouštních bohů, to je rambajs. Můžeš mi vysvětlit, co tam děláš?“ zaskřípal zuby, ale už trošku tušil, že kašlat na ony děsivě hluboké zvuky byl pěkně hloupý nápad. Beztak to totiž byl nějaký bratr toho medvídka, kterému Khan ukradl zub, co se mu nyní houpal na koženém přívěsku kolem krku. A skutečně. Za stromem číhala přerostlá hnědá šelma s tlustým zadkem a obnaženými tesáky. „Něco mi říká, že tenhle medvídek je docela naštvanej,“ zabrblal směrem k šedé vlčici varovně vrčel. Na mě si nějaká tlustá zadnice nepřijde!

<< Kvetoucí louka (přes Hraniční pohoří)

POSTOVANÁ = 2 (//přechod za spoluhráčem)

Slunce mu bylo v patách, když na louce plné květin zanechal Diesela, a svým žárem ho pronásledovalo i tehdy, co se drápal na vysoké pohoří. Odtamtud to vzal rovnou někam, kde místo slunečních paprsků existovala mlha.
Ohrnul čumák. Tohle místo byla asi nějaká parodie na místo z hororu. Pro něj jako pro milovníka šťourání se v nebezpečných místech to nebylo nic neobvyklého, jít se projít do krásného strašidelného lesa bez toho, aby hnul brvou, takže se snažil pochopit, co je na tomto místě tak hrůzostrašného, že tu podle všeho nebylo pořádně ani živáčka. Ne že by byl Zrzek nějaký hrdina, ale nikdy moc neřešil, co by se mu tak mohlo přihodit, když byl po všech stránkách dokonalý přece! Navíc kromě vlastního dechu, bušení srdce a zurkotu vody v říčkách neslyšel vůbec nic, a to tu bylo slyšet naprosto všechno. Byl tu naprosto sám. Na moment se mu tedy zdálo, že slyší podivné basové mručení, ale zamračeně to svedl na uvaření mozku z vedra a místo řešení, kdo že mu to přišel natrhnout zadnici, se uvelebil pod stromem a šklebivě drápem rozmašírovával seschlou houbu. Byla to docela pěkná zábava takhle uprostřed temného, strašidelného lesa.

POSTOVANÁ = 1

Nabídka být Dieselem Namareyským očividně rudookého až tolik nezaujala. Zrzek si povzdychl. Vlastně ho to až tolik nepřekvapovalo, ale zároveň ho to zklamalo. Ale jen trošku. Protože Khana přece nic nezklame, protože je vždy jako kus šelmy vytesané ze skály. Rozhodně se nechová ubrečeně, přece! S roztaženými drápy proťal horký vzduch a ušklíbl se. Dnešní odpoledne bylo rozžhavené jako na poušti a jeden by během něj duši vypustil, a protože bylo známým faktem, že černá slunce přitahovala, Diesel se musel ve svém potu přímo škvařit. Khan se zaksichtl a "soucitně" na Diesela pohlédl, načež pohledem přejel louku plnou květin. Neměl sice alergii na luční kvítí, ale i tak ho docela ten puch dráždil. Vážně jsem dal smečku někam doprostřed kytek? Khane, a pak se můžeš divit, že jsi možná králem smečky, ale pěkně mrtvý smečky, brblal si vztekle pod vousy. Cítil tu množství cizích pachů a vůbec se mu to nelíbilo, zároveň si ale říkal, že by třeba mohl vyzjistit nějaké další informace o tom, proč sem do Namarey nezamířila ani seschlá mumie. Moc dlouho neváhal, kývl černému na pozdrav a odbelhal se pryč.

>> Temný les (přes Hraniční pohoří)

//Tak já se tedy, Bennedicte, odpojuji, díky za hru :)

„Netvrdim, že jsem zase někoho zakopal, ale si piš, že to vlky zajímá,“ zabrblal. Jenže nezajímalo. Samozřejmě, že ne. Kdo by chtěl dobrovolně do smečky, jejíž alfa nebyl schopen uchránit někoho, koho se zavázal chránit? Ačkoli se u toho ušklíbal, hluboce v nitru ho to ničilo. Zklamal. Byl slaboch, protože ji nezachránil a taky proto, že ho to tak sžíralo. Celá ta představa smečky byla možná pěkně špatná...
Khan zase zandal své špičáky do tlamy a pro změnu mrskl ocasem. Jeho nadočnicový oblouk se pomalu zvedl. „Jedna věc je někoho snést a druhá ho považovat za něco nezbytného. Nemysli si. Až takové mínění o tobě nemám, že bys byl pro smečku nepostradatelnej, Dieseli. Ale uznávám, že jsi ukázal, že nejsi ani marnej. Takže jestli chceš, můžes se stát mým společníkem. Dieselem Namareyským. Zní to docela dobře, m-hm?“ Na pyscích mu pohrával úšklebek, avšak v nitru o rudookého vážně docela stál. Byl tajemný a zvláštní, podivín, řekl by Zrzek, ale něco na něm mu říkalo, že jestli se ještě Khanova smečka nerozpadla úplně, členství Diesela tomu rozhodně korunku nenasadí. A to přece bylo, o co mu teď šlo. Zachránit smečku. Nebo možná ne. Možná, že to už nemělo cenu, ale chtěl to alespoň zkusit. Ačkoli bylo otázkou, zda mohlo povstát z popela něco, co se už věky rozpadalo. Namareyská ovšem musela mít budoucnost. Khan byl přece král, ne žádnej neschopnej pleb!

Nemohl si nevšimnout úsměvu černého, když jej nazval přítelem. Odprskl si a protočil oči. „Moc se nesměj, Dieseli. Slovo přítel je čistě diplomatické řešení, které ti mělo zalepit tlamu,“ sesadil ho a mrskl ocasem jako znuděná kočka, která se jen líně vyhřívá na sluníčku a pozoruje myši pískající okolo. Až na to, že Khanovo slunce zapadalo a blížila se tma a místo myší mohl pozorovat jen mihotající se stébla trávu ve větru a přehršel kytek. Navíc, jaký vlk žere myši, no? Eskel byl asi jediný, koho viděl požírat myši, a taky, že Eskel nepatřil k jeho blízkým přátelům a k někomu, od jehož by se inspiroval. Pche!
Další otázka nicméně Khanovy vymazala z tváře i ten jeho prapodivný úšklebek. Ač byl nyní natočený zády, během dotazu rudookého se pomalu přetočil zpět a obnažil zuby v nečekaně posměšném gestu. „Z pouště se stal hrob první členky Namareyské a spousta vlků ráda leze na hřbitovy, takže jasně, poušť nezažila větší nával vlků,“ zabrblal. A pak se opět ušklíbl, pokřiveně, ale ušklíbl, jenže za tím úsměvem se skrývala rozpadnutá duše. V tomhle byl Khan slabý, protože smrt Laelie ho zasáhla. Nikdo mu neřekl, že když se stane alfou, bude zároveň i hrobařem. Pak pohlédl Dieselovi hluboko do krvavých očí. „Ale jestli chceš žít na hřbitově, prosim. Asi bych tě snesl,“ vyprskl to skoro znechuceně, ale to jen proto, že nechtěl, aby si Diesel myslel, že Khan po jeho přítomnosti nějak dychtí. Obešel by se bez něj, ale přežije to i s ním.

//trochu jsem tu matiku pomotala a jednoho krásného dne začala strkat na místo prvního čísla 3 místo 2, takže ve skutečnosti se neblížím ke čtyřem stům postů, ale ke třem stům *hiding shamefully* tož jen taková informace pro moji zahanbenou maličkost, abych z toho nebyla zmatená, a taky info pro ostatní, aby nebyl zmatenej vůbec nikdo!

„Taky jsem si zajistil. Máme tam oázu, palmy poskytující stín, dokonce podzemní zašívárnu. A krásný teplo – nebo spíš zničující vedro, ale to je fuk – a písek. A kdo by neměl rád písek, m-hm? Takže, rudookej, co bys jako víc chtěl?“ zachraptěl a sjel černého vlka od špiček uší až po tlapy. Nevěděl, proč se na něj pořád lepil, ale začal ho podezírat, že je neschopný a neumí nic jiného, než lézt za králem pouště a žádat ho, aby mu dělal osobního průvodce. Na něco takového se sice ještě nezeptal, ale skoro to vypadalo tak, že čeká, kdy se mu Khan nabídne. Proč by za ním jinak furt lezl?
„A proč bych nepil? Copak tahle řeka někomu patří, pche? Žádnou smečkou to tu nepáchne a já měl žízeň. A jakože fakt sorry, příteli, ale nebudu pajdat pořád na poušť k oáze, abych nechcíp žízní.“ Protočil oči tak, až mu bylo vidět bělmo, a znuděně se převalil na druhý bok. Byl tedy teď zády černému a neviděl ho, ale jeho oči bloumaly v přicházející tmě a svaly byly připraveny k útoku, pokud by se snad rudooký rozhodl, že zkusí, jaké má král pouště reflexy, a pokusil se mu zasadit ránu. U podivínů s černou srstí a krvavě rudýma očima jeden nikdy neví. A že to by si zkusil jednou.

Poměrně ho překvapilo, že nemá Diesel v tlamě spoustu řečí a že ho nechal v klidu dochlemtat vodu, ale bylo mu jasné, že zadarmo to nebude a že se s ním určitě do křížku pustí. A jeho kecy přišly záhy. Zrzek se napřímil a pobaveně po černém vlkovi blýskl očima. „Myslel jsem si, že jsem ještě mladý, ale už mi asi neslouží uši. To jako proč bych ti měl nechávat tu vodu?“ čertil se. Ani v něm tak nevřel vztek, jako spíše pobavení. „Myslím si, že řeka je dost dlouhá na to, aby ses mohl napít a klidně se tu trochu roztahovat. A kdybys nebyl líný kocour, určitě bys mohl poodejít o kus dál a měl bys na to pití i soukromí,“ odfrkl. O co jen Dieselovi šlo? S přimhouřenýma očima si jej měřil nevrlým pohledem a cosi si brumlal pod vousy. „Ale ale,“ mlaskl pak a pysky zkroutil do pobaveného úsměvu. „Netvrď mi, že ses rozhodl zvelebit moji smečku a přijít se spoustou užitečných nápadů? Taková řeka v poušti by sice byla pěkně zvláštní, to přiznávám, ale k čemu by mi prosim tebe byla? Jestli sis nevšiml, máme tam oázu. A rostou tam palmy. Takže je tam dokonce stín,“ odtušil a svalil se na bok, čímž dal jasně najevo, že z Diesela rozhodně není nijak u vytržení a rozhodně se k němu nehodlá chovat jako k nějakému králi. Nebylo to totiž znamení loajálnosti, nýbrž naprostého nezájmu. Konec konců, tím králem tu byl Khan.

Zrzek chlemtal vodu a byl spokojen tím, že konečně narazil na takovou, jejíž obsah soli ho nenutil skřípat zuby. S trochou fantazie totiž ještě teď cítil, jak ho pálí v krku a v očích, když si minule dovolil svlažit hrdlo. Pít mořskou vodu byl očividně špatný nápad, ale naivně si myslel, že v zátoce tak slaná nebude. Očividně však více věcí nevycházelo podle toho, jak si myslel.
Zvedl hlavu. Hlas za jeho zády byl až podezřele známý. Z tlamy mu ještě crčela voda, když se otočil a s tázavě zdviženým nadočnicovým obloukem pohlédl na černého vlka. „Hmm,“ řekl nejdříve mírně podrážděně a mrskl ocasem. „Copak, už ses začal tak nudit, že ses rozhodl vyhledat svého starého přítele? Z jeho slov odkapával sarkasmus, protože kdo říkal, že se bratřil zrovna s tímhle podivínem? Nepřišel mu jako někdo k zahození, ale byly jisté věci, které ho nutily se zamyslet, jestli to není jen zavšivený idiot. Nebo možná ne zavšivený, ale určitě hlupák. To, že se vrátil, ovšem muselo něco znamenat, no ne? Nebo to byla jen shoda náhod.
„Co chceš?“ zahřímal Khan nakonec. Nač by chodil kolem horké kaše. Neměl sice naspěch, ale nechtěl se s Bennem zdržovat, pokud měl na srdci jen nepodstatné řeči. Poodstoupil kousek od řeky. Soudě dle náhlého dusna se blížila bouřka.

<< Tichá zátoka

Světě div se, jeho naštvané kroky směřovaly zpět do jeho milované domoviny. Jenže Khan pro tentokrát vlastně ani nebyl úplně nadšený z toho, že se opět octl na louce porostlé květinami a tudíž i blízko pouště. Protože měl-li být zcela upřímný a vážný, už ho nebavilo plnit funkci alfy, když jeho smečka byla jen jakási iluze a jen silou jeho vůle držela pohromadě.
Laelia byla mrtvá, s jejím vrahem měl ještě stále nevyřízené účty. Jeho věrný společník Raash se očividně zase jak líná kočka vyvaloval na sluníčku a zbytek pouštní posádky očividně už taky neviděl budoucnost Namareyské smečky tak slavně, aby raději nevyklidil pole. Khan si myslel, že se oněch myšlenek už zbavil, ale v blízkosti pouště a smečkového území ho zase rozčilovaly a bzučely kolem něj jako otravné mouchy. Hlasitě si odfrkl a párkrát okolo sebe zaprskal, jako by tím snad mohl ty myšlenky vyklepat z hlavy. Cítil poblíž pach cizí vlčice a už si bláhově myslel, že se alespoň zabaví tím, že jí půjde vyhubovat, jenže její stopa vedla dál od louky a území Pouštního krále. Nakonec se tedy s úšklebkem složil u řeky a napil se. Konečně normální, nepřesolená voda.

Sůl cítil v tlamě ještě teď a z vysoké černé vlčice se očividně vážně stala socha, protože se pěkně dlouho neměla ke slovu. Nakonec tedy Khan usoudil, že nemá cenu ztrácet čas někým, kdo nepůsobil, že by pro něj mohl být něčím přínosný. Černá nepůsobila ani jako sečtelá badatelka a cestovatelka, ani jako potenciální člen jeho malého pouštního království. A celkově to asi byl pěkně blbý nápad vyrazit po setkání s Wissfeohem a přežití útoku naštvané broučí armády zrovna sem. Pláž byla sice hezká a moře jakbysmet, někdo by snad řekl, že to byla přímo romantická scenérie, ale Khan rozhodně neviděl kolem sebe samá srdíčka a až tak ho tohle místo neokouzlilo. Což o to, on by i jeho kouzlo jako správný milovník přírody docenil, kdyby ho ovšem nedopalovala přítomnost té podivínky. I proto se tedy nakonec rozhodl vzít nohy na ramena a pelášit pryč, s výrazem té největší důstojnosti a dlouhými kroky, aby byl co nejdříve pryč od naivních vlčic, jež se smějí samotnému Pouštnímu králi.

>> Kvetoucí louka

//okay, tak se teda odpojuji, děkuji za hru <3

Promiň, zopakoval si nevěřícně v duchu a podrážděně zavrčel. On byl expert na výsměch cizímu neštěstí, ale co si ta krasotinka myslela? Smát se samotnému Pouštnímu králi?! A ještě se tak hloupě ptala. Překvapeně zamrkal. „Vrátil jsem se z pouště,“ pravil ledově klidným hlasem. Cesta pouští byla dostatečným důvodem, proč mít vyschlé hrdlo – však tam byl spalující žár, větší než i v těch nejparnějších létech. „Navíc jsem dělal menší průzkum slanosti zdejší vody. Výsledek? Tu sůl budu cítit i v rakvi,“ zabrblal a znechuceně si odplivl, aby dostal tu sůl z tlamy – už ani nepočítal, kolikrát se o to pokusil. Ještě stále však cítil, jak ho štípe na jazyku a v hrdle, až mu div neslzely oči. Což bylo samozřejmě nemyslitelné, protože tu přece nebude fňukat! Jak by to vypadalo, u všech pouštních bohů!
Nakonec vylezl z vody, v níž byl i předtím ponořený jen po tlapy, a nonšalantní chůzí si to zamářil k vlčici. Byla docela mohutná, ale výraz v jeho tváři i přes to zjištění (vlastně si toho výškového rozdílu všimnul už předtím) o nic nejistější – naopak byl kamenný a nečitelný, snad s jemným náznakem pobaveného úšklebku. „Jsi stihla chcípnout, nebo proč tu stojíš jak kamenná socha?“ rýpnul si do ní, jako by už zapomněl na tu hnusnou sůl, které bylo ve vodě snad víc než vody samotné. Rada pro příště – nepít.

Její pohled na správné chování nijak nekomentoval. On sám si rozhodně mohl dělat, co se mu zlíbilo, ale to neznamenalo, že ho jiní budou otravovat, když si budou dělat, co se zlíbí jim. Na vlčici, co se vyvaluje přímo na jeho cestě do krajů neznámých, neměl ani náladu, ani čas. Teda ne, že by ho někdo někde čekal, ale on nikdy neměl čas na handrkování se s idioty – ačkoli velmi často a rád přiléval olej do ohně a rýpal na všech frontách. Hlasitě zaskřípal zuby a pak se poroučel ukojit své žíznivé hrdlo. Tedy, to byl jeho plán, kdyby ta voda nebyla příšerně slaná. Znechuceně se odtáhl a plival kolem sebe, aby všechnu tu sůl dostal z tlamy. Za zády přitom slyšel smích vlčice. Žádné tiché chichotání, které svojí neschopností nedovedla udržet na uzdě – naprostý výsměch a potupa. Prudce se otočil, tak, že se div neskácel do vody, a šlehl po ní nenávistivým pohledem. „Nechtěla by, krasotinka, zavřít tlamu?“ usmál se na ni nevinně. Chci vědět, jestli se celej svět okolo mě zbláznil, nebo jsem blázen já. Smát se cizímu neštěstí, pche pche pche.

„Tomu se říká zákon slušnosti, madame,“ odfrkl si. Vážně neměl náladu na to, aby mu v cestě stála nějaká vlčice rozplácnutá na zemi, jako by jí vůbec nevadilo, že kdykoli se může ze zátoky vynořit nějaká vodní příšera a rozšlapat ji na cucky. A když ne příšera, tak pouštní král, kterému už vážně po té patálii s brouky docházela trpělivost.
A to, že byla vlčice vyšší, ho ještě více dopalovalo a tuplem měl potřebu se vyvztekat. Prskal na všechny strany a horečně nadával. Většina nadávek však zůstala jen v jeho mysli, snad aby je nemohlo zaslechnout nějaké zatoulané vlče. Ačkoli vlčata byla další věc na seznamu, která ho naprosto nezajímala.
Předtím si toho nevšiml, ale když se pak huňatá vlčice vyšvihla na nohy a on se jí konečně mohl pořádně podívat do tváře, zíral do zelených očí. Zamrkal, jako by se mu to snad zdálo, a podrážděně vycenil zuby. Zelenoocí pro něj na jednu stranu byl důvod k závisti, na tu druhou až k odporu. Zelenooké nesnášel. Prostě ne. Jednak proto, že Wissfeoh měl zelené oči, druhak proto, že takoví vlci vládli magii země. Oheň byl sice fajn, ale přece jen, se zemí se dalo čarovat víc. A kde jako ulovili takové právo, být v něčem silnější a lepší?! Nebo to snad byl jen Khanův subjektivní pohled, kterým si omlouval svůj vztek na Wissfea? Asi ano. Přesto ho to pranic neuklidňovalo.
„Vidíš, že to jde,“ utrousil pak, když vlčice konečně šoupla špeka, a vydal se k vodě. Po čase stráveném ve výhni na poušti měl sucho v krku, a tak se sklonil k vodě a rychle ji do sebe začal chlemtat. Zalitoval však už prvního loku, kdy ho na jazyku zaštípala sůl a následně mu pronikla do hrdla, v němž ho šíleně pálila. S odporem vyprskl vodu ven a nasupeně koukal na zátoku před sebou. Naštvané legie brouků a příšerně slaná voda. Mohli byste mi dát konečně svátek?

<< Namarey

Razil si cestu nekonečným rozžhaveným pískem, zlézal jednu písečnou dunu za druhou a svižnými kroky se vymotával z onoho hořícího inferna, v nějž se rozpálená poušť proměnila. Tlapy ho zavedly až k zátoce, ukryté za několika stromy. Už z dálky slyšel tiché šumění vody a cítil vlhký vzduch, který byl příjemnou změnou v porovnání se suchým a těžkým vzduchem na poušti. Odfrkl si a přimhouřenýma rudýma očima si prohlédl scenérii před sebou. Pláž byla písečná, ale písek nebyl tak rozpálený. Naopak tu bylo příjemné teplo. Švihl ocasem ze strany na stranu a při náhlé vzpomínce na broučí armádu v písečných ruinách se otřásl odporem. Už nikdy víc.
Chtěl být sám, zároveň nechtěl, pro jednou se sám v sobě opět nevyznal. Nakonec však osud rozhodl za něj – o podivně zbarvenou černou vlčici, jejíž srst byla protkaná zvláštními bílými klikyháky, se div nepřerazil, jak si to jen tak vykračoval po pláži a zmerčil její odpočívající tělo až na poslední vteřinu. „Zatracená práce,“ ulevil si a odskočil. Nebál se jí, ale nemusel padat do náručí cizích vlčic a dělat jim falešné naděje, že jo. Pouštní král byl jako nedobytná skála a rozhodně nerozdával své srdce na potkání. „Co si taky k čertu vyvaluješ špeka?“ houkl podrážděně. Na krasotinky, které mu blokují cestu a myslí si, že je na ně zvědavej, vážně neměl náladu.

Zelenooký nezůstal. Jak překvapivé. Přesto však Khan dočista neosiřel, ani když onen poměrně drobný vlk s uhlově černou srstí zmizel za písečnou dunou. V hlavě mu totiž stále rezonoval Wissfeův nápad – postavit si zlatou sochu, aby každý kolemjdoucí mohl vzdát hold královi pouště? Jak lákavá to nabídka. Jenže Zrzek ještě stále nevymyslel, kde sehnat otroky, kteří by byli ochotni onu sochu vytvořit – teda ne, že by otroci kdy pracovali dobrovolně, ale Khan by je už přesvědčil, aby se tvářili alespoň trošičku, že je to baví. Jenže stejně... kde měl jako sehnat zlato? Vládl možná magii ohně, ale zlatu teda ne, což v této situaci bylo pěkně naprd, když si žádné zlato nemohl vytvořit (ale zato uměl nechat vzplát svoji zrzavou srst!) Nakonec se však rozhodl nechat monument Pouštního krále odpočívat v pokoji a tu myšlenku deportoval někam do pozadí své mysli; vrátí se k ní později. A pokud by někdy tento nápad opravdu proměnil ve skutečnost, pak rozhodně nebude dávat zásluhy tomu odpornýmu ksichtu jménem Wissfeoh.
A také tu teď nehodlal čekat, až zakusí hněv broučí. Což byl taky důvod, proč nakonec urychleně vzal nohy na ramena a spěchal z pouště dřív, než se ze starodávných ruin vynoří ta ohavná armáda, jež je předtím málem uštípala k smrti.

>> Tichá zátoka