Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Laduš si užívala léta a spokojeně se na Duňku culila z esvého vysezeného dolíčku v trávě, oháňka jí rejdila z boku na bok a velmi pokojně se usmívala.
"Když tě bodne včela?" zopakovala s hlavou nakloněnou ke straně, zatímco obličej jí přecházel z trochu zmateného výrazu v bolestný škleb. "To si piš že vim." Odhalila trochu nelibě řadu bělostných perliček a svraštila kůži na čele. Bezděky si olízla čeníšek: "bolí to jak čert. A nejhorší je, že se lekneš. Protože nikdy nevíš žes na ní šlápla až dokud na ní nestojíš. A to nečekáš." Vyskočila na všechny čtyři a oklepala se. "A ťupku z toho taky teda nemam, což je asi to nejhorší. Mít tak suvenýr se kterým se chvástat! Jenže mi zustalo prd." Kropenatou vlčici ale zarazila reakce její kamarádky. Vůbec ji nenapadlo, že by ji její lítost mohla zaskočit.
"No, myslela jsem, že tě to mrzí, že se se sourozenci nevídáš. Mně třeba sestry dost chybí. Byla s nima ta správná legrace, určitě by se ti hrozně moc líbily!" Navzdory trochu pochmurnému tématu se Lada pousmála, uši vesele vztyčené ve větru a v zelených očích jiskru. Tyhle všechny ale mohly řešit na toulkách po neznámých končinách. Proto Lada vůbec neprotestovala, když ji Duňka pobídl ak pohybu.
"Jsem hrozně zvědavá, jaké tyhle končiny jsou!" chichotala se pod vousky, zatímco si to rázovala vedle své nové společnice neznámým směrem. Ve větru bylo něco dobrého, něco nového. A Lada si tu vůni dobrodružství užívala plnými doušky, zatímco očima těkala po okolí.

// Rokle

Lada byla docela spokojená, že mohla někomu vesele sdělovat svá rodinná moudra. No docela doopravdy! A nepřišla si kvůli tomu dobře snad proto, že by se chtěla nad někoho povyšovat, nebo že by si chtěla hrát na nějakého chytrolína. Na tom ji přeci jen vůbec neubylo! Bavilo ji, že to Duňasku baví samo o sobě: přišlo jí něco z Ladina života zajímavé a to bylo to nejlepší, co kropenatou vlčici zatím potkalo. Rychlost, s jakou metala za zády oháňkou, ostatně prozrazovala, že má podobnou radost jako Meduňka sama.
“Přesně proto,” zasmála se. “Vždy se hrozně motají a občas je to skoro až nebezpečné. Jednou mě jedna taková trefila přímo mezi oči, ale naštěstí mě ale neďobla. Představ si, že bych pak chodila s další ťupkou mezi očima!” Jak se smála, schovávala zelenkavá očka za přivřená víčka.
“To druhý myslím znamená, že ten kdo se nejvíc z něčeho vymlouvá, třeba tak ten většinou muže za ten průšvih, co se stal.” A jak tak mluvila, kroutila se jako žížala. Snad jako by s něčím takovým měla osobní zkušenosti? Nataženou tlapičkou ryla v drápky v zemi a rozpačitě klopila uši. Snad jako by zase byla tím nezbedným vlčetem, která má kárat rodič. Raději pak ostýchavě pohodila hlavou a trochu se oklepala, když dostala další pochvalu.
“To ne já, to naši byli hrozně chytrý a zkušený. Jen vopakuju co mi říkával táta.” Bylo ale znát, že má z Duňasky nadšení radost. “A kdo říká že my mladý musíme jen sedět na zadku a poslouchat co maj starší co říct!” Energicky vyskočila na tlapičky a oháňku vyvěsila do větru jako prapor. “Můžeme si taky udělat nějaký svoje dobrodružství,” její bujaré nadšení trochu ale polevilo, když jí Meduňka odkryla střípek svojí minulosti. Zvědavě naklonila hlavu ke straně, ale výraz v její tváři najednou nebyl dotěrný: jen smutný.
“Páni, to mě opravdu mrzí,” pod bělavou pokrývkou hlavy se ovšem Laduš už rodil nápad. Vybafla proto na Duňku ta slova přesně vy chvíli, kdy ona navrhovala něco docela podobného: “můžeme se vydat je hledat!” Nadšení a energie se do drobného těla mladé dámy zase rychle vrátilo a vyzývavě poskočila na místě. Jako by se vzpínal kůň, jen opravdu maličko. Musela se docela krotit, aby se úplně neurvala ze řetězu. Hlavně když jí v inventáři přistála pozvánka pro přidání se do smečky. Oháňkou vesele zahoupala za zády: „nemám s tím moc zkušeností, ale myslim že je slušný nejdřív se vydat na dobrodružství a pak se přidat do smečky.“ Aspoň tak jí to dávalo smysl. Ale ten návrh se jí líbil. Rozhodně to bylo něco, co plánoval zvážit. „Ale teď je jednoznačně čas na cesty! Povedeš cestu, ctihodná Duňasko? Můžeš mi cestou o svojí smečce povídat!“

Ladě se líbilo, že byla Duňa na podobné vlně nadšení. Zatím naštěstí nepotkala nikoho nepříjemného, kdo by jí snad chtěl dát přes čenich, nebo byl vůbec nějak odměřený. Možná i proto ještě nebyla tak ostražitá, jak by se asi náleželo. Ale koho to snad mělo trápit? Na Duňku se vesele zazubila, zatímco chvostem ometala vysokou trávu kolem nich. Měla oháňku úplně mokrou od rosy, ale moc jí to neobtěžovalo. Dobrá společnost jistě přispívala k jejímu elánu.
„Jo, myslim si že tak to naši řikávali,“ přikývla s našpulenými rty, jak najednou usilovně přemýšlela. A pak přemýšlela dál, jak se snažila vzpomenout na něco podobného. „Táta taky říkával, že je zmatenej jak lesní včela. Anebo kdo nejvíc křičí, od toho to fičí.“ Zachichotala se. Tomu druhému sama moc nerozuměla a nechápala to, ale aspoň mohly s Duňkou dát hlavy dohromady a přemýšlet o tom společně. „Hele, nemusíš vůbec nic říkat! Slova sou stejně přeceňovaný, mužem prosně něco podniknout spolu! Ostatně zážitek nemusí být dobrý, musí být silný,“ zavlnila kůží nad očima rošťácky. Hlavu ale záhy natočila ke straně a přivřela očka. Teda! Duňka měla plno super otázek, bylo skoro až vidět, jak se Laduš kouří z hlavy.
„Asi je to… dost podobný? U nás to bylo malý a nikam sem moc nechodila. Nejdřív to bylo super: se sestrama jsme si mohly hrát kde se nám zachtělo a tak. Ale když pak prolejzáš dokola ty stejný fleky, už tak zajímavý nejsou.“ Možná obě vyrůstaly v podobné zlaté klícce? „A ségry mám tři. Mokoš, Živu a Vesnu,“ vysvětlila s úsměvem. Škoda, že tu nebyly spolu. Duňka by se jim dozajista líbila! „Určitě bys je poznala na první pohled. Sme si dost podobný.“ Další zubatý úsměv, který doprovázela jiskra v zelených očích. Ale konverzace dál plynula živým tempem a její proud sebou přinesl trochu sentimentu. I jinak veselý Ladin obličej se trochu zakabonil a koutky jí poklesly:
„To víš. Trochu jo. Ale zatím toho nelituju, že sem se vydala objevovat nový končiny. Bylo by super sebou mít známou tvář. Tvoje smečka je daleko? Z jiného ostrovu? Nebo si jen kousek za humny?“ Pocukrované vlčici přišlo příhodné se ptát i na druhé a proto tak činila. Navíc jí Duňa byla sympatická! Bylo příjemné se s ní bavit. „Jak sem řikala, můžem něco podniknout my dvě spolu, když tu ani jedna nemáme k ruce sourozence pro neplechu!“

„No zapalovat lejtka. To se u nás tak říká,“ zazubila se Lada, ale ten úsměv pak krátce zmizel. „Ale povim ti tajemství, papouškuju to jen protože se mi to spojení líbí. Sama moc dobře nerozumim tomu, co to znamená!“ To už se zase chichotala. Kdyby to šlo, přikryla by si tlapičkou čenich, jenže kroutit ji tak nemohla a proto jen pobaveně frkala a mhouřila oči. „Myslim ale, že to bylo spojený s tim, že se ti něco líbí. Nebo někdo? Fakt nemam ani tucha,“ máchla pak zmiňovanou tlapkou ve vzduchu a přátelsky mrkla. Alespoň že se zatím domluvily na tom, kdo je lokální královnou krásy: obě! Radost z toho usnesení dávala Lada najevo mácháním oháňky. Její tlukot o suchou zem tlumila vysoká tráva, ve které si zatím válela zadek. Na ostrovy se snesla klidná noc. Vzduch se ochladil, ale ne moc. Přicházelo nádherné léto, na které se vlčice z květy lemované kotliny těšila jako blázen. Konečně příležitost objevovat! Což byla problematika, která zjevně tížila i Duňu (// sorry not sorry :D).
„Neboj,“ zahlásila vlčice trochu tišeji, když se její společnice rozpovídala trochu víc, „já toho taky moc neznám. Celej život sem bydlela na jednom místě a teprve teď jsem se rozhodla vyrazit po stopách svých sester, abych mohla vidět i nějakej ten kus světa a ne jen furt poslouchat od bábiny vyprávění, jak je to tam venku krásný.“ Nějaká osobní tajemství? Tůdle. Kdyby její duše, nebo snad mysl, měla nějaká temná zákoutí a traumíčka, určitě by o nich Duně vyžvanila taky. Ale mohla mluvit jen o svojí nezkušenosti. Alespoň že žákyně byla zdatná. Zvědavě poslouchala, co jí vlčice povídá.
„Zkoušelas někdy takovej vostrov obejít?“ hlavu naklonila zvědavě ke straně. „Protože když teda je okolo něj jenom voda, tak mužeš jít jakoby furt dokola a budeš se motat v kruhu, ne? Když pudeš kolem tý vody.“ To poslední slůvko trochu víc natáhla, aby podryla, že to je otázka. Možná sakra blbá, ale otázka. „Kotlina bylo takový údolí. Všude to tam kvetlo a hezky to vonělo a byl tam furt jen klid a mír. Žila sem tam s rodinou. Asi jsme nakonec byli smečka? Ale Kotila jsme se nejmenovali. Tak sme jen řikali tomu místu.“ Bylo fajn moct svou novou kamarádku trochu vzdělat. Spokojeně se usmála a přivřela zelenkavá očka, která v za jasné noci vypadala spíš žlutě,

Meduňka byla sympaťanda. Lada se na ni usmívala, oháňku nataženou za sebou v trávě nenechávala v klidu: vesele s ní rejdila mezi stébly ze strany na stranu, což jí jen dodávalo na přívětivém zjevu. Zelená očka jí zářila v tváři jako dva emeraldy a mít obočí, drží ho se zájmem vytažené vysoko do čela. Její společnice byla stále vykolejená z Ladina nadšení stříbrným kožíškem. Bezstarostně od srdce se zasmála. Docela nahlas, ale upřímnost z ní tak jen sálala.
„No vážně! A neutápěj mě simtě v komplimentech,“ máchla hravě a trochu rozpačitě tlapičkou. „Jinak mi zahořej lejtka! Prostě budem muset najít kompromis ve skutečnosti, že máme kožichy krásný vobě.“ Spiklenecky na vlčici mrkla, ale doufala že se nesetká s přílišným odporem, protože jí docházely argumenty. To by jaktěživ nepřiznala a prostě by dál něco plácala, ale nebylo by to smysluplné a dalo by jí zabrat vymyslet podobně kvalitní komplimenty. Konverzace naštěstí plynula bez zádrhele dále, což užvaněné vlčici zcela vyhovovalo. Pohodila oháňkou a zamrkala na okolí, které si před tím prohlížela spíše letmo.
„No, nějak jsem se tu vyloupla. Nebyla to moc příjemná cesta. Hlavně tuty kopce byly fakt na přesdržku, ale hle!“ zahihňala se a vyskočila na nohy, aby se mohla krátce oklepat. Srst měla pořád plnou smetí a rozpustile jí trčela do všech světových stran. „Žiju! A to v celý svý kráse!“ a zase si neobratně kecla na zadek. Neměla tucha, že podobný osud potkal před nedávnem nedaleko potloukajícího se mládence. Moc po něm ale očkem neházela. Jeden cizinec byl zatim víc než dost na její splašené srdéčko. „Ostrovy říkáš?“ ptala se raději. „Já to znala jen u nás v kotlině. Ani nevim co takovej ostrov je. Vzděláš mě, prosím?“ S poslední otázkou líbezně zakoulela očima. „No, na každej pád to tu ale máte jakože fakt pěkný.“

No u sta hromů! Navázat kontakt s někým cizím nebylo vůbec tak těžké jak se Ladě mohla na první dobrou zdát! Srdíčko jí samou nedočkavostí pořád bušilo, ale tvář a úsměv na ní tancující prozrazoval, jak nadšená doopravdy byla. A k jejímu štěstí pravděpodobně natrefila na podobně veselou kopu, jakou byla ona sama. Protože k vlčici sotva došla a šedivka už na ní halekala nazpět. No páni! pomyslela si vlčice nadšeně. Tohle byla asi ta nejvíc super věc v jejím životě. I s ohledem na to, že hned v druhé větě Meduňka, jak se vlčice představila, Laduš úplně odzbrojila. Dramaticky si přiložila tlapku na široký hrudník.
„Já? Ale kdeže! Zrovna jdu chválit ten tvůj! Je celý krásně šedivý, skoro až do modra nebo stříbrna! U nás vypadáme všichni moc podobě,“ a s těmi slovy tlapkou zase máchla. To co říkala byla čirá pravda! Třebaže někomu by mohl Meduňky kožíšek přijít docela obyčejný, Lada byla celá nadšená, že jsou ve světě na vlcích i jiné barvy. „Na mou duši! Leskne se jako měsíc na jezerní hladině!“ pokračovala s komplimenty, než jí došlo, že by mohla podobně ubrebentěné společnici prozradit i své velectěné jméno: „Mně, pěkně prosim, říkaj doma Lada. Nebo Laduš. Jak jen chceš,“ mrkla přátelsky a zamáchala oháňkou, zatímco si kecla do trávy na zadek. „Ty seš zdejší? Já se vydala na vandr a vůbec nemám páru, kam mě tlapky donesly. Ale jestli něco, tak sem setsakramenstky ráda, že sem pryč z támhletěch hor.“ Dramaticky čenichem poukázala k jihu a kopcům, které ji sem přivedly.

// Furijské hory

Jakmile se zem vyrovnala a kopcovitý terén plný kamínků a rostlinek, které Ladě byly docela cizí, se před ní rozevřela docela pohledná planina. Hluboký nádech, dlouhý výdech a jde se dál! Kráčela si to vpřed takovou rychlochůzí. Kdyby měla nějaký cíl, možná by kousek klusala. Ale tak tomu žel nebylo. Mohla si proto křížem krážem brouzdat krajinou a rozhlížet se po okolí. Nikdy tady nebyla a pohlížela na reliéf krajiny s otazníky v očích. Nikdy před tím neopustila rodnou zem. Teď poprvé viděla svět kolem a dýchala nový vzduch. Tlapky ji svrběly nedočkavostí z toho všeho nového. Jendou nebo dvakrát se musela otočit, aby si pořádně prohlédla stopu, kterou překročila. Fakt, že tu žili další vlci, byl zcela vzrušující a nudil ji do kroku. Tím vším nadšením byla tak u vytržení, že si vlčice málem nevšimla. Jen málem! Ale přece. Zmateně zamrkala, když jí došlo že míjí dalšího vlka. A jak na to reagovat? Nemohla své první cizince dát nějakých chabých devadesát procent! HA!
„Brej den přeju!“ hulákala na cizinku už z dálky, ocas vztyčený jako praporek vysoko nad zadek a v zelených očích hvězdičky. Srst jí hladily po zádech hřejivé paprsky a boky a nohy jí příjemným dotekem hladila vysoká tráva kolem. Příjemně voněla. Ta tráva. Ne ta vlčice. Teda ta taky. Co? Srdce jí tlouklo nadšením, že vidí novou tvář a taky jiný kožich. Vůbec si neuvědomovala, že mohli vlci kolem na sobě mít i jiné barvy než krémovou a hnědou. Zarazila se několik metrů před vlčicí, najednou zbytečně rozpačitá. „Tož brej den ještě jednou! Máme to ale hezkej den, což?“ pozdravila vesele a… čekala. Nevěděla, jak se s někým cizím pořádně začít bavit a tak doufala, že jí cizinka poskytne nějaké okno.

// lepší časy

Všechny časy byly lepší, když se jeden nemusel mrcasit někam do kopce. Ale Lada si nevybrala úplně tu nejlepší stezku a teď funěla jak bizon v létě, to jak se pokoušela vydrápat do svahu nějakého zpropadeného krpálu. Jeho jméno jí bylo docela úplně jedno. Jestli se vůbec někdo obtěžoval dávat jména horám. Doma to tak dělali, ale tady? Bylo tu docela pusto. Kdo by tu taky chtěl bejt? Tak hezky bylo a ona se tu drápala po všech čertech, protože jí přišlo jako docela fajn nápad se vydat po stopách dobrodružství.
„Ahhhhh, to byl zas tak blbej nápad,“ bručela si pod fousky (bylo to vůbec bručení pod fousky, když to hejkala na celé kolo?), kožich plný smetí a harampádí, které nabrala během svých dosavadních jarních dobrodružství mimo tyhle ostrovy. A teď? Stála, jazyk na vestě a oči zvrácené ke vzdálenému horizontu. Problémem těhle kopců byl fakt, že sotva se jeden vydrápal na zdánlivý hřeben, záhy zase zjistil, že to vůbec hřeben není a že ho čeká zase další stoupání. Párkrát sice zastavila, aby se mohla porozhlédnout po okolí a užít si malou pauzu při pěkné to scenérii, jenže to bylo docela prd platný. Pořád nebyla spokojená, protože měla ještě sousty kroků před sebou. Nemohla se dočkat, až se vše zase srovná. A ono se to naštěstí brzy stalo! No vážně! Po několika hodinách pochodování v kopcích se přeci hory rozestoupily a ukázal se jí flák země obklopený vodou. Hned se jí z kopce pochodovalo líp, když viděla přívětivější končiny!

// Ostříží zrak