Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zastříhal ušima a zamrkal. Měli by se jejich sourozenci jmenovat Podzim a Zima? Nikdy nad svými jmény neuvažovali. Ale tahle zvídaví slečna ano. Zívl si a zadíval se na vodní plochu, která se jim otevřela, aby je nalákala k sobě. "Já si nemyslím, že se jmenujeme podle ročních období, ale... ale kdo ví." Tím jen potvrdil, že skutečně netuší, proč a podle čeho se jmenují jak se jmenují. Fakt byl, že jejich sestry nesly jména, trošku odlišná. Třeba se rodiče nemohli shodnout. Jak to oni mohli vědět?
Zavrtěl hlavou a odpověděl bráškovi: "Jo, půjdeme lovit." Ale nejdříve se chtěl taky napít. Když viděl, jak si Yaro namáčí hlavu, měl nutkání mu plácnout tlapo mezi uši. Ale nestihl to. Vylétly kolem mladé jiskřičky? Nebo se mu to jenom zdálo? Možná to byly mžitky, nebo magie.
"Určitě ano a kdyby ne, chybami se naučíš, jak správně postupovat." Po vzoru bratra se vřítil do jezera. Ucítil tu svěžest vody a bylo to prima. "Není to moc hluboké, Vittani, pojď se ochladit," zavolal na mladou slečnu.
Zaplaval si a když toho měl dost, u břehu se ještě lačně napil, to stál ve vodě a chlemtal, dokud se necítil plný. Teprve potom vylezl na břeh. Otřepal ze srsti vodu: "Viděli jste nějaké ryby? Já žádné neviděl. Takže půjdeme na zajíce?"

Hraniční (přes Kvetoucí louku) >>>

"Patrně ano," souhlasně přikývl. Magie byly zcela určitě různé, stejně jako bylo i mnoho různých entit. "Nemusíš se omlouvat, bráško, ani já magii nezkoumal nějak moc do hloubky." Pravdou bylo, že ačkoliv vnímal vítr a vzduch kolem sebe, nijak víc než to, že mu naslouchal s tím nedělal a většinou se stejně musel spoléhat i na další smysly, jako sluch, zrak a další, které byly nutné pro to, aby třeba ulovil zajíce.
Otočil hlavu k mladé vlčí slečně. "Zkus naslouchat instinktům a uvidíš, co k tobě bude promlouvat," nabádal Leto k první zkušenosti s magií Vittani. Promlouvání samozřejmě nemysle tak, že by magie použila slova, ale prostě zkrátka to vlk pozná.
"Ne, ale měli jsme tři sestry." Vzpomínal béžový vlk. Pamatoval si okamžiky, kdy si ještě spolu jako vlčata hráli. Byly to krásné chvíle, ale zůstávaly z nich jenom útržky vzpomínek.
Leto naslouchal mladému jemnému hlasu vlčice a potom přikývl, že rozumí. "To je dobře, bude se ti to hodit. Myslím, že na té louce u jezera to využijeme," mrkl na svého brášku, protože tam už jednou lovili a proč to nevyužít znovu. "Tak ti pomůžeme převést tu teorii do praxe." Zazubil se na Vittani.
To už mířili přes louku k jezeru. Už nyní cítil, že na louce se pohybuje poměrně dost kořisti k lovu.

Magie byly zvláštní. Nebyl zvyklý o nich mluvit jako o něčem, co by dokonale znal, ale už se s tímto tématem setkal. Magii vnímal jako něco, co bylo součástí jeho samotného. Stejně jako když dýchal, tak cítil i magii. To znamenalo, že si její existenci neuvědomoval přímo, ale spíše ji využíval podvědomě. Teprve až když se rozdělili, zjistil, že se o magii dá hovořit. "Nejsem si jistý, jestli se dá vyjádřit správně, ale myslím si, že vítr." Asi moc nevěděl, že se jeho magii říká vzduch. Zkrátka vnímal vítr jako pohybující se entitu, která mu byla ochotna naslouchat. A nebo on naslouchal jemu?
"Oheň, to musí být zajímavé." Co mohla s ohněm dokázat. Hodně, ale neuměl si představit všechny možnosti. Zřejmě to bylo normální, když on ohněm nevládl. Když si uvědomil svou magickou dovednost, lehký vánek mu zavadil o tělo a zvedl mu chloupky jako když se zavlní zlatavé obilí ve větru letního dne.
Leto pohlédl na mladou vlčí slečnu. Nemohl tvrdit, že je pořád malé vlče, ale velká také ještě nebyla. Byla možná na prahu puberty, byla zkrátka v tom správném věku, kdy chtěla poznávat svět a hlavně sama sebe a své schopnosti. Fyzické síly, psychickou rovinu a pilovat své poznané umy. Po té přesunul pohled na brášku. "Inu, proč ne. Mohli bychom něco ulovit a napít se konečně." Měli přeci žízeň, ale z toho slaného jezera se napít nemohli.
Opět své bledě modré, téměř bílé oči upřel na mladou vlčku. "Jsem Leto a Yaro je můj bratr," osvětlil Vittani jejich vzájemný vztah. Zadíval se dolů ze svahu na louku, kde poukázala Vitt, že byla s nějakou Třezalkou. "Doporučil bych tedy to jezero a potom můžeme jít někam dál. Už jsi lovila?" zeptal se ji zvědavě. Protáhl se, otřepal a zhodnotil počasí. Horko a vedro. Na obloze sice nějaký ten mráček byl, ale rozhodně nesliboval nic, jako příjemné ochlazení. Na slunci byly dost vysoké teploty i tady v horách. Leto měl už velkou žízeň.

>>> Kvílivec (přes Kvetoucí louku)

Ve dvou se vždycky vše snášelo lépe. Tak nějak si na to zvykl i když třeba měl brášku jen jako přísedícího, i to Letovi stačilo, aby se cítil lépe nebo dokonce vyvinul mnohem více energie pro to, aby dosáhl cíle. Jednoduše nebyl samotář a tak jej bavilo všechno víc, když měl pro koho. Přikývl tedy na souhlas, až se jeho srst na krku zavlnila ve větru, jako lví hříva. Zavětřil. Pravdou bylo, že tady bylo cítit mnoho pachů a i ten vlčecí.
Zadíval se na brášku. "To mám. Myslím." odpověděl. Vždycky měl pocit, že si s větrem rozumí. někdy totiž pomyslil na to, že by ho zajímalo, jestli je třeba zajíc tím směrem a ono se pak stalo, že vítr vál, jako by z té strany na kterou pomyslel. Jako by mu šel k nosu zcela úmyslně tak, jak si Leto přál. Pokud to byla magie, pak ano měl ji.
Mouchy ho příliš neštvaly. Tedy ano, ale stačilo aby vyslal myšlenku a jemný vánek muchy odehnal. Alespoň na pár sekund, než se vrátily, aby ho znovu lechtaly na srsti. Už se zvedl, že tedy půjdou, když k nim přivanul pach vlčete.
"Cítím," byla Letova odpověď a už i dokonce nemuseli dlouho čekat, když se objevila drobná postava. Vlče bylo už větší a pohybovalo se dost dobře, takže nebylo pochyb o tom, že terén, kterým procházelo byl takový, na které bylo zvyklé od malička.
Leto stál a sledoval přibližující se malou slečnu. Zdálo se, že sebejistota z ní vyzařovala ne jen při chůzi ale ani ji nechybělo v postoji a vyjádření se. "Zdravím," odpověděl vlčici a pohledem přejel její už ne tak malé tělíčko, které by vyžadovalo extra pozornost, aby se mu něco nestalo. Zkrátka malá slečna byla už dost velká na to, aby se pohybovala poblíž území zcela bez dozoru. Po té se podíval na brášku.

Slané jezero >>>

Moře v horách - to mohlo znamenat mnoho, ale také nic zásadního. Buď oceán sahal až sem, nebo tu slanost způsobily minerály vyskytující se v podloží těch hor. Kdo ví? Třeba to byl rozmar místních bohů, ale o těch Leto nevěděl zhola nic. Zazubil se na bratra: "To i já jsem rád, že jsi takový jaký jsi." Ne, nedovedl by si ho představit jinak. A nedovedl si představit, jaký vztah by měl s ostatními sourozenci. Možná dříve, ale teď? Neměl nejmenší tušení. Byla to jejich rodina, ale tak dlouho byli odloučeni, že si Leto nedokázal představit, jak by jejich setkání proběhlo. Poznal by je? Dokázal by to po tak dlouhé době? Poznal by je vůbec?
Byla to jedna z možností. "Možná, nebo minerály v půdě. Nevím." Odpověděl na Yarovu otázku. Asi by to museli zkoumat důkladněji, jenže to by museli mít pro to motivaci. Oba došli k závěru, že zde nebude ani pití ani jídlo. Ale mohlo se zde docela dobře relaxovat. Pokud je zdroj pitné vody někde poblíž, aby se jeden nemusel trmácet kdo ví jak daleko vyprahlý žízní.
Výstup nebyl tak snadný jako sestup i když ani ten nebyl nejlehčí. Není nad plochý terén, kde jeden nemůže uklouznout a skutálet se kdo ví kam. Pozoroval Yara, s jakou energii a veselím stoupá nahoru. Někdy měl Leto pocit, že jeho brácha umí nějak lépe zpracovávat energii, protože občas působil jako kdyby měl té energie přemíru. I Leto se usadil a jazyk nechal viset z tlamy. Bylo mu po tom výstupu poněkud, horko.
Zastříhal ušima a upřel na brášku pohled, kterým dával najevo, že ho plně vnímá. "Kam? Můžeme se podívat z druhé strany nebo se vydat skrze tohle pohoří." Uvažoval nahlas.

Alatey (přes Hraniční pohoří) >>>

Zasmál se. "Nechci se tě zbavovat." ubezpečil bratříčka. Jistě, že nechtěl. "A vím, že nejsi takový, protože to nevím, jak bych ustál." Nevěděl a ani nechtěl přemýšlet o tom. Proč, když měl bratra, kterého miloval? Proč by měl přemýšlet nad něčím, co by ho třeba vytáčelo?
Poslouchal a nakonec přikývl. "Dobrá," snad měl bráška pravdu. Leto neměl důvod, proč by to měl vidět jinak. A neměl důvod nevěřit bratrovu úsudku.
Už jak se k tomu jezeru blížili, bylo na té vodě něco divného. To však ještě Leto nevěděl, co přesně. Bylo zde moc klidno, řekl by. Brzy mu však do čenichu udeřila silná vůně soli. Hned na to mu k uším přilétl hlas bratra se kterým souhlasil. "To ano. Skutečně to vypadá, jako moře. Jen trochu mrtvé." Připadalo mu, že jak kolem jezera, tak asi i uvnitř něj, moc života nebude. Zřejmě kvůli množství soli. "Ani to nezkoušej. Myslím, že není pitná, ale nechápu, jak se moře dostalo sem do hor?" Přimhouřil oči. Moře bylo docela daleko a tady bylo tolik soli, jako by se to moře vypařilo a smrsklo do jezera, ale přitom sůl zůstala z většího objemu. Bylo to divné.
"Najdeme něco jiného." Uzavřel to Leto a následoval bratra jinam.

>>> Hraniční pohoří

Přikývl chápavě. Podle odpovědi totiž poznal, že tenhle alfa bude možná skutečně dobrý. Tedy pokud mělo znamenat být dobrý, starat se o smečku. Podle Leta to byla známka toho, že je alfa schopný. Kdyby se o smečku nezajímal, nemohl by přece být alfou. To by tuhle roli musel převzít někdo jiný, kdo by byl smečku schopen vést. Tak nějak to vnímal. Alfa, který se nezajímá, smečku ztratí. Jestli byl přísný, nebo spíš otcovský, to už bylo o něčem jiném. Tak či tak, se alfa musel zajímat, jinak to nefungovalo. "Snad ano," podotkl na uzdravení oné zmíněné nemocné vlčice.
"Samozřejmě. Kdybys pořád jen vřeštěl, že se ti nelíbí tohle a kdesi cosi, asi bych se tě zbavil," zazubil se na bratra. Samozřejmě to byla trochu nadsázka, ale určitě by mu z toho lezly nervy a dost možná by byl ještě cíc nepředvídatelný, než teď. To víte, jisté vychování mu chybělo. Ale snažil se to důkladně maskovat nebo prostě se problémům postavil čelem.
"I to je možné," zareagoval na to Leto. Sice toho procestovali spoustu, ale určitě ne tolik, aby mohli soudit s naprostou jistotou. Následoval brášku a sledoval, jak se nadšeně pohybuje, jako rozjívené vlčátko. Postupem času se však ale Yaro zklidnil a bylo na něm znát, že se soustředí na terén. To dělal, konec konců i Leto. Soustředil se na cestu.
"Necítíš něco?" Zeptal se Yara, když měl dojem, že ho do nosu cvrnkl docela čerstvý pach vlčete.

>>> Slané jezero (přes Hraniční pohoří)

Nakonec si zívl a zamrkal očima, aby přivykly na denní světlo. Protáhl se a poslouchal svého brášku. Pochopil z těch slov, že nemoc, která zde vládla, postihla, patrně, celé ostrovy. "Snad ano. Jestli to ale byla nějaká velká nemoc, jsem rád, že jsi v pořádku, bráško." Pro jistotu zvedl hlavu, aby si ho prohlédl i když bylo jasné, že je Yaro zdravý, to by totiž vypadalo jinak. No, starostlivost Leta se nezapřela. Pomalu se posadil, aby se roztřepený a rozcuchaný rozhlédl po horské pěšině.
Lehce se zasmál a - někdo cizí, by možná usoudil, že - zamilovaně se na bratra podíval. Ovšem tohle byla láska rodinná. Prostě byl rád, že je ve společnosti někoho, komu mohl plně důvěřovat. "To ano, Yaro. Tobě stačí opravdu málo, což je ale ctností." Za to byl Leto rád. Nedovedl by si ani představit, kdyby se musel starat o člena rodiny, který by byl neustále nespokojený se vším. "Zvláštní to je. Možná to ale není neobvyklé a my prostě jen měli smůlu, nebo jsme se dříve nedostali dostatečně daleko, abychom na takovou smečku narazili už předtím." Taky možnost. Možná prostě teprve nyní překonali hranici, kde se vlci chovají jinak, protože podmínky k žití mají jiné, než vlci na severu...?
Leto se nad Yarovým kňournutím uchechtl. Příjemně jej to naladilo a zvedl se na všechny čtyři, přičemž se protáhl ve hřbetu a i prsty na tlapách roztáhl v protáhnutí svého těla. Mlaskl a odpověděl: "No tak pojďme." Kývl na Yara, aby jej vedl.

Střihl uchem a pak jen pootevřel oči, aby zjistil, že už je vlastně den, což poznal i díky hřejivým paprskům slunce dopadajícím na jejich kožichy. "Hm, ale jistě. To není problém." Leto neměl důvod, proč by nesouhlasil s žádostí svého bratra. Přeci jenom byl rád, že Yaro začal dospívat. Stejně jako Leto, že ano. A to ani netušil, jak moc se to u jeho brášky projevilo.
Ano, nejspíš by to tak skutečně mohlo dopadnout. Pravdou ale bylo, že Leto nechtěl, aby k takové situaci znovu došlo. Proto si usmyslel, že se pokusí brášku posílit, aby se nemusel o něj bát. Ale nejspíš se o něj bude bát vždycky. Přeci jenom si byli blízcí. Po většinu života si dělali matku otce i sourozence sami mezi sebou. Na jeho odpověď zamručel neurčitě, ale z toho zamručení bylo patrné, jak moc je teď šťastný.
Po Letově otázce následovala odpověď a Yaro jako polštářek se vysoukal zpod Letovy hlavy, která tím pádem sklouzal na tlapy Leta. Možná to udělalo i jakési žuch, ale Leto úplně ignoroval tuto skutečnost a dál spokojeně funěl v objetí svého bratra. Naslouchal mu. Takže chvíli po přidání byl na území smečky a potom se vydal, asi prozkoumávat ostrovy, jak pochopil. Zamrkal na Yara a zafuněl, aby bylo znát, že jej poslouchá.
"Nemoc?" Střihl ušima a trochu více rozlepil oči, načež si dlouze zívl, až mu jazyk vylítl z tlamy a zatočil se nakonci vzhůru. "To zní moc dobře. Skoro jako sen. Ale ty jsi tady a vypadáš šťastný, takže to musí být pravda. Jsem za to rád." O to víc měl chuť přidat se ke smečce také. Veškeré obavy se rozplynuly, jako noc před chvílí.
Po té si z jeho hlavy udělal na oplátku polštář zase jeho bráška. Leto se tiše zasmál. šimralo to, ale bylo to moc příjemné.

Přesně tohle potřeboval. Těsný kontakt se svým milovaným bratrem. Tolik ho postrádal! Nikdy dříve by si neuvědomil, jak moc mu na Yarovi záleží, až dokud je osud na nějaký čas neodloučil. Nyní už věděl, jak hodně pro něj Yaro znamená a že ho už nechce ztratit. Měl by být osudu vděčný, že mu jej opět přivedl do cesty. Nebo že osud přivedl jeho do cesty Yarovi? Tak či tak, byli opět spolu a právě v tento okamžik cítil tu nesmírnou spokojenost a pouto, které mezi bratry bylo. Vnímal je plnými doušky.
"Nevím, jestli jsem v plánovaní zrovna dobrý příklad, ale trochu přípravy nikdy neuškodí," namítl lehce Leto. Nebránil se Yarovu přesvědčení, bylo to milé, slyšet, jak moc jej bráška obdivuje. Kdyby však byl bezchybný, jistě by se nestala ta spousta událostí, které je provázely celým jejich životem. Leto si nemyslel, že by uměl plánovat příliš. I když musel uznat, že některé kroky plánoval. Třeba co se týkalo lovu. V tom měl Yaro pravdu a často si Leto promýšlel, co by mohla kořist udělat. Jak by mohla zareagovat. Možná tohle plánování úplně stačilo, aby vyvolalo u mladšího brášky dojem, že starší si opravdu plánuje každý krok.
"A já mám rád tebe. Už tě nikdy nepošlu pryč," zamručel Yarovi do kožichu. Netušil, jestli tenhle slib bude moci splnit, ale tak to v tuto chvíli cítil. Už nechtěl Yara odhánět. Ale kdyby šlo o Yarův život - opět - neměl ani ponětí, jestli by nereagoval stejně. Nechtěl na to myslet. Jen se otřásl, aby ty představy a vzpomínky odehnal a nasál Yarův pach do nosu, aby překryl všechny ty možné myšlenky, které v Letovy podněcovaly strach.
Oči ani neotevřel: "Možná trošičku, ale všechno co potřebuji mám právě tady." Nehodlal se nikam hnout. Bylo mu docela jedno, že se váleli na pěšince bůh ví jak daleko od kohokoliv ze smečky. Na drsné podmínky severu byli zvyklí oba.
"Povídej mi něco o smečce. Jaká ti přijde? Jaký je její vůdce?" Zajímal se, přičemž pořád měl položenou hlavu na té Yarově a ani ho nenapadlo se jakkoliv pohnout. Měl to být i jeho domov, dá-li osud a tak ho to zajímalo.

Však mu to Leto nevyčítal. Prostě to řekl, protože říkával, co si myslí. Jen na bratra mrkl. "Klidně by mohl, ale to nevadí." Taky se mohl pobavit pohledem na to jak malý honí většího. I když on ani Leto nebyl jeden z těch velkých vlků. "Nemůžeš přemýšlet nad vším," snažil se Yara tak nějak utěšit. Bylo to spontánní a u takový reakcí se zkrátka nepřemýšlí. "O nic nejde." Nejdůležitější bylo, že byli spolu.
Yaro se mu vysmekl, když zatřepal hlavou, Chlupy Letovi vyklouzly z tlamy, ale taky si tím napřímil ty uslintané chlupy do podoby ostnů. V Letově pohledu se objevilo pobavení, protože Yaro se stojícími, bodliny připomínajícími, chlupy mezi ušima vypadal legračně. Přinejmenším to Leta pobavilo.
"Hm?" zamručel spokojeně béžový, když zachytil Yarův hlas pronášející jeho jméno. "Jdi ty," uchechtl se a jemně do Yara drcl svou hlavou. "O mě se nemusíš bát, nedal bych jim přeci svůj zadek jen tak zadarmo." Zazubil se na brášku, který se snažil skrýt svůj pohled. Netušil proč, ale nechal to být a zaměřil se na to, co měl po tlamě nejblíže. Olízl mu znovu ty chlupy mezi ušima a tak je Yarovi připlácl jazykem zase k hlavě. Tlapkou si ho přitáhl k sobě a tak jak pořád leželi na zemi, položil si na Yara svou hlavu, jako by se měl Yaro stát pro poslední zbytek noci Letovi huňatým polštářem. Spokojeně vydechl a zavřel oči.

Právě pro ten výraz svého bratra Leto tak zbožňoval. Přeci jenom mu rozkošný výraz Yara, když se mu něco nepovedlo tak úplně podle plánu, připadal okouzlující. Nic méně, mnohem raději měl Yarův uvolněný a bezstarostný výraz, když třeba přiměl Leta ke hře. Byly to vzácné chvilky a Letovy dodávaly nesmírné vnitřní energie. Možná právě pro ten Yarův obličejíček, se Leto nakonec tvářil sám tak poblázněně, když prchal.
Stejně jako bráška i Leto se snažil popadnout dech. Nelámal si hlavu s tím, že má tlamu dokořán, vždyť to bylo takhle snazší a i jazyk dokázal ochladit rozdováděné tělo donucené ke sprintu. Cítil se v tento okamžik báječně i když byl rozpláclý na zemi. Pohlédl na brášku, který byl tímto nečekaným výpadem zaskočený a musel se tiše v duchu smát, jak rozkošně rozcuchaně vlk vedle něj vypadal. Netrvalo to však dlouho, než Yaro popadl dech a najednou se začal smát jako včle co právě udělalo náramnou srandu. Leto se však smál s Yarem.
Tu pocítil šťouchanec do čenichu a odfrkl si, jak mu Yarova tlapka dopadla tvrdě na jemnou houbu nosu. Přirozená reakce. Ale smát se nepřestával a pozoroval brášku. Pořád mu chlupy trčely na všechny strany a vypadal, jako by prošel elektrostatickým polem.
Zvedl volnou tlapku a položil ji na Yara, který se k němu přitulil. Zafuněl mu do srsti na hlavě. "Nebo jsi to ty, kdo vyhrál. Dokázal jsi mě přimět ke hře na území, kde by si kdokoliv kdo netuší, co pro tebe znamenám, mohl myslet, že tě honím za účelem ti ublížit." Uchechtl se nad tím. Ale ano i to se mohlo stát, když se tady takhle proháněli jako dva šílenci. "Ale pro tebe bych si nechal i natrhnout zadek, Yaro," ubezpečil ho a rozcuchal mu svými zuby, už tak rozčepýřené, chlupy mezi ušima.

Leto odpověděl jenom v rychlosti: "Protože ti z toho křoví trčel ocas!" Hned ale potom vyrazil kupředu do neznáma. Yaro mohl mít výhodu, pokud území už znal, mohl odhadnout, kde jaké úskalí na ně čeká. Leto tohle netušil, protože tudy nikdy neprocházel a tak se musel spoléhat jenom na své smysly. Uprostřed polojasné noci to mohlo znamenat i přehlédnutí nějaké díry, která se vydávala za kámen třeba, nebo naopak. Jejich světlé kožichy však v noci bývaly vidět jasněji než ve dne. Bílá jako by zářila. Ale díky tomu, že nebyla úplná tma, bylo vidět dostatečně na to, aby si tu honičku mohl Leto lajznout.
Slyšel za sebou bratrovy skoky. Přibližovaly se. Tím si byl jistý a tak se pokusil zrychlit, ale pravdou bylo, že únava na něm byla podepsaná natolik, že i když vypínal své svaly na maximum, o moc rychlejší nebyl. Spíše začínal zpomalovat. Nakonec udělal na brášku fintu a když už hádal, že mu bratr skoro dýchá na paty, zastavil se, obrátil a předními packami bratra objal kolem hrudi. Tím samozřejmě museli udělat kotrmelec, protože Yaro určitě nečekal něco takového a byl nejspíš v plném trysku.
Patrně se tak dostali na zem a zastavili se vedle sebe s hlínou na kožichu. Leto měl ve tváři výraz pošetilého blázna. Otevřenou tlamou se na Yara smál.

Bylo hezké, že si jeho bráška o Letovi nemyslel, že je nudný. Leto si sám uvědomoval, že se někdy k druhým chová chladně a odměřeně. Ale bylo to tím, že nerad otevíral své srdce cizím vlkům. A k tomu patřilo, že mohl působit na venek jako nudný. Jen blízcí vlci mohli nahlédnout do Letovy duše.
Nechat se strhnout hrou jeho brášky bylo pro Leta jednoduché. Možná dokonce jednodušší, než by si sám sobě kdy Leto přiznal. Rozběhl se za ním a možná díky únavě, nebyl tak rychlý, jako obvykle. Na druhou stranu, kdy naposledy běžel? Za kořistí, ano, ale to už nějaký ten den bylo. A rozhodně to nebyl uvolněný běh, jako právě nyní. Sledoval kožíšek svého bratra. V jednom okamžiku mu zmizel za zatáčkou, když obíhali skalnatý výčnělek a když ho oběhl i Leto, jeho bráška byl fuč. Zpomalil, rozhlížeje se kolem sebe, snažíc se zachytit sebemenší známku Yarovy přítomnosti. Nakonec zastavil úplně a tu si všiml ocásku, který trčel z křoví.
Leto nechtěl dát svému bratrovi najevo, že si ho všiml, a tak se stále rozhlížel, přitom se rozešel a pomalými krůčky po obloučku se přibližoval ke křovisku. Když byl dost blízko, vyrazil a pár skoky přiskočil k houští a sklonil hlavu, jako by lovil myš, zakousl se do trčící oháňky. Samozřejmě nechtěl Yarovi způsobit bolest, proto ten zákus byl jen takové chytnutí do tlamy, aby mohl brášku za ocas zatahat. "Mám tě!" zamumlal skrze chlupy. Po té však Yara pustil a otočil se, aby teď on utíkal kamsi do neznáma po území Yarovy smečky.

"Určitě ano. A možná zůstaneš i u téhle profese. Žádná není špatná. Všechny jsou potřebné." Tomuhle Leto věřil. Když byl některý člen nemocný, nebo potřeboval pomoci, či měl vlčata, byl přeci pečovatel stejně důležitý jako lovec. A i tak se ty profese tak nějak prolínaly. Jeden se nenudil. Nebo snad ano? Pravda, ve smečce byli jenom půl svého roku, ale vnímal smečku jako jeden harmonický celek. A kdyby byla některá smečka ochotná přijmout Yara už dříve, zcela určitě by už dávno ve smečce byli. Nyní se zdálo, že se jejich touha a instinkt být součástí společenství vlků naplnil. Přinejmenším Yaro uspěl. To bylo důležité.
Přikývl. "Ano, ale právě tehdy jsme ty důsledky nevnímali. Měli jsme zůstat na místě." Teď už to věděl, ale tehdy? Tehdy je bouře a nepříjemné počasí hnalo pryč do neznáma od rodiny. "Ale chápu, co mi tím chceš říci. Jen nyní mám jiný pohled, takový jako mají dospělí, a to může být pro vlčata nudné." Co neměl Leto, to měl ale jeho bráška a hravost mu rozhodně nechyběla ani tehdy ani teď. "A já děkuji tobě, že jsi mě našel." Kdyby třeba tam tudy ani nešel, mohli se klidně minout. Kde by teď Leto byl? Byl vděčný komukoliv, kdo zařídil, že se s bráškou znovu shledal.
Ani se nenadál a hravost jeho brášky se projevila, když Leta pokoušel. Leto se nechal strhnout a vyběhl za svým bráškou. Dokonce mu i na tváři povlával jakýsi úsměv. Sice nic extrémně bláznivého, ale přeci jenom se snažil Yara dohonit.