Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Electra
(8b)
× Projdi se po zatopeném území (1b)
× Promluv si s jiným vlkem o momentálním počasí (1b)
× Pokus se plavat (1b)
× Ulov si na horší časy (2b)
× Vydej se hledat bezpečné místo (3b)

Lilith
(10b)
× Projdi se po zatopeném území (1b)
× Promluv si s jiným vlkem o momentálním počasí (1b)
× Pokus se plavat (1b)
× Dej své alfě (nebo betě*) vědět o momentální situaci (2b)
× Ulov si na horší časy (2b)
× Vydej se hledat bezpečné místo (minimálně 5 postů) (3b)

Najdi úkryt 5/5

Samael se chtěl květinám učit. To jistě bylo rozumné a asi i správné. Avšak pro Lilith zatím kytky nepřinesly nic dobrého. Když už se k jedné dostala, málem se utopila. Nene, květiny pro ni cesta nebudou. Přenechá tento post ostatním sourozencům, ti s nimi jistě budou umět zacházet skvěle. Ona na svém postu obstará jiné záležitosti. Jaké? To zatím netušila. Určitě však nějaké budou. Jedni budou léčit, druzí budou zabíjet. A všichni ve jménu Chaosu.
Její chůze začala být loudavější a klopýtala přes každý malý kamínek. Měla pocit, že se za chviličku rozbrečí, jestli tomuto cvičení nebude brzy konec. Nikdo nic neříkal, avšak viděla na sourozencích, jak toho mají plné kecky. Stejně jako ona. Ještě jednou prosebně vrhla pohled na matku, co se rozhlížela všude možně po okolí. A opravdu. Našla jeskyni a oznámila jim to. Cíl, sláva. Dotáhla s ostatními kapybaru na určené místo, načež sebou plácla na zem. Packy ji trčely na všechny strany, jazyk nechala vypadnout z tlamy. Vypadala jako perfektní kožešina před krbem. „Uffff,“ vydechla spokojeně, když jí teplo zalilo tělo a srst byla volná od pláštěnky. „Konečně neprší,“ libovala si spokojeně v suché bezpečné jeskyni. Zatím tu byli jen oni, otec s Cainem, Astaroth a Amonem nejspíš byli na cestě. „A kdy dojdou ostatní?“ zeptala se okamžitě. „Jak nás tady najdou?“ dodala ještě možná o něco zásadnější otázku. Chtěla na ně počkat, aby se mohla pochlubit, jakou perfektní kořist ulovili. Jenže oči se jí klížily a spánek mohl velmi rychle přemoci odvážnou dušičku.

Najdi úkryt 4/5

// Zubří pláň

Zatímco Amygdala na pochvaly neslyšela, Alastor se po matčině uznání usmíval jako měsíček na hnoji. Bylo pěkné ho takhle vidět. Na tichou otázku Amygdaly, zda snad vyhrožuje, se zasmávala a mávla packou, jako by o nic nešlo. „Kázeň musí být, ne?“ dodala nevinně. Zamrkala. „Silnější, moudřejší, rychlejší, budeme prostě dokonalé alfy,“ chichotala se na Samaela. Mohla to být stejně dobře naivita jako jasný plán do budoucna.
Po úspěšném lovu táhli všichni mrtvého hlodavce. Lilith u toho obdivovala, jak je matka silná. Vždyť táhla tu druhou, ještě navíc větší, úplně sama. Zatímco ti čtyři měli co dělat, aby odtáhli tu menší. Svou matku neskrývaně obdivovala. Tedy oba své rodiče obdivovala, jenže otec svůj um často schovával za projevy laskavosti, kterých si takhle malé vlče zatím příliš nevšímalo. Byla ráda, že se jim lov povedl. „Je to mnohem zábavnější, než nějaké kytky,“ zamumlala v odpověď. Hlavně ten závěr, kdy mají tu moc vzít živému tvoru jeho budoucnost. A tu výtečnou rudou krev.
Táhli, táhli a jejich cesta za novým úkrytem stále nekončila. S přibývající vzdáleností a zvedajícím se terénem byla kapybara těžší a těžší. Zajímavé, přitom musela vážit pořád stejně, když už byla mrtvá. Lilith odhalila únavu jako pravého pachatele. Vlčice mlela z posledního. Všechno to nadšení i stres z posledních pár dnů na ni dopadlo. „Uf tham bufem?“ procedila skrz stisknuté zuby otázku.

Lov 3/3
Najdi úkryt 3/5

Matka jí odpověděla na dotazy. Hlavu jí tím zamotala ještě víc, než byla. Jestli matka musí zemřít, aby byla Artume a Dallius alfami, musí Artume a Dallius zemřít, abychom my byli alfami? dumala nad tím. Moc tomu nerozuměla, asi byla ještě příliš malá a prostoduchá. Nechala to tedy plavat a počká si, až na to opět přijde řeč až budou starší.
Čím byli starší, tím více se rozvíjely jejich povahy. Už bylo jasné, kdo z nich bude mlčenlivý pozorovatel a kdo naopak ukecaný šašek. Alastor i Samael byli značně rozjímaví a jejich diskuse byly dlouhé a chytré. Lilith se na svět koukala podstatně jednoduššíma očima. Vymýšlet další vchod pro případný únik bylo perfektní bezpečnostní opatření. Až bude vymýšlet svůj úkryt, jistě k tomu přizve Alastora jakožto architekta.
Byla ráda, jak se jejího nápadu s úkryty chopil Alastor. Naprosto s ním souhlasila, takhle nějak si to představovala. Mrkla na něj a vesele zamávala ocáskem. „Přesně, budeme mít svoje úkryty a můžeme se chodit navzájem navštěvovat,“ ňafla spokojeně.
„Stejně jednou budeme mít magie obě!“ řekla směrem k Samaelovi, který rozjímal nad tím, jak voda dokáže být silná. Přeci jen i jejich otec měl magie obě. Jednou z nich budou silné a mocné alfy. Budou spolupracovat, aby Chaos mohl vládnout celému světu. „Všichni musí dělat svou část, jinak se na ně alfy budou zlobit,“ prohlásila se smíchem. V jejích očích však podivně zajiskřilo při nevyřčené hrozbě násilím.
Podívala se na Amygdalu. Bratr ji často chválil, to bylo moc pěkné. Ona však vypadala, že ji to nikterak nedojímá. „Špeh je užitečný, zjistí spoustu věcí, co jiní ne,“ zkusila podložit Alastorova slova více praktickým významem. Amygdala se zdála být velmi zaměřená na to, co je a není. V její hlavě nejspíš neexistovalo žádné, co by kdyby. Všechno, co dělala, muselo mít účel. Pro Lil to byl trochu zvláštní pohled na svět, avšak měla svou sestru ráda a s tím se pojilo naučit se jí rozumět. Měla pocit, že posloucháním a vcítěním se do jiných, může hodně dosáhnout. A ano, potom to proti nim může obrátit. Jako správný chaosan.
Pozorovala matku, snažila se být v závěsu, rychle však přestala stíhat. Byla opravdu rychlá. Navíc tu jednu sejmula magií. Téda! Magie byly opravdu dokonalé. Lilith se rozběhla podívat na nehýbající se menší kapybaru. Její hrudník se stále zdvihal pomalu nahoru a dolů. Vlčice k ní napřed přičichla, aby si osvojila její pach a dokázala ho rozplést ze spletitého provazu vůní kolem. Teplo toho živočicha ji lákalo. Začaly se jí tvořit sliny v tlamě a ona se spokojeně olízla. Nevěděla, kam by se měla zakousnout. A i kdyby to věděla, pravděpodobně by nešla rovnou po krku. Chtěla experimentovat, zkusit kam všude jde zarýt zuby a jak tvrdý podklad je. Pro tentokrát si vybrala břicho. Malé zuby se zabořily do jemné břišní stěny. Ucítila teplou tekutinu, jak prýští z ran, co vytvořila. Rudá krev ji zaplavila tlamu i náprsenku. Užívala si toho pocitu a neměla dost. Pustila břicho až v momentě, kdy přišla matka a přikázala, aby ji odtáhli. Chopila se tedy levé zadní a čekala na sourozence, aby jí pomohli. Poté se s úlovkem a stále krvavou tlamou vydali najít si nový bezpečný úkryt, který jim rodiče slibovali.

// Sněžné tesáky

Ulov něco do zásoby 2/3
Najdi úkryt 2/5

// Tichá zátoka

Opravdu všichni budou alfami. Jejich budoucnost je rozhodně zářná. Scarovy děti jakbysmet. A co jejich děti? A děti jejich dětí? Všichni budou alfy? Zatím to pro ni byla trochu nepochopitelná mocenská hra. „Proč není Artume taky alfa?“ zeptala se na to konto matky. Přeci jen byla jejich starší sestra, „A Dallius?“ Jak do toho všeho pak zapadali jejich děti? Byla tak zmatená.
Mít úkryt u vody s sebou přinášelo jistě výhody. Voda smyje stopy a skryje pach, jistě. Na druhou stranu se teď neměly kam ukrýt. O jednom úkrytu si stále myslela svoje, ale neměla v plánu rozporovat slova své matky. Úkryty přece mohly být neudržované, jestli je někdo v mezičase bude využívat, vyženou ho až se vrátí. Možná ovšem malá holka nechápala, co je třeba dělat, aby byl domov pěkný a útulný.
Zemře. Lilith přikývla. Byl to pro ni nový koncept. Samozřejmě, jejich kořist také musí zemřít, aby ji mohli sníst. Nikdy ovšem nepřemýšlela nad vlastní smrtelností nebo skonáním jejich rodiny. Nebála se smrti, jen to pro ni bylo dost cizí. Co to vlastně znamená, když někdo zemře? Už ho nikdy neuvidí, nebude s ním moct mluvit. Prostě nebude existovat. Zůstane však ve vzpomínkách a budou o něm stále vyprávět, a tím udržovat jeho obraz. „Dobře, smrti se bát nebudu,“ ukončila své přemýšlení nad koloběhem života. Nic jiného nezbývalo.
Poslouchala, jak mají lovit a co mají udělat. Dívala se na stopy v bahně a snažila se zapamatovat jejich tvar. Na zemi jich bylo opravdu mnoho. Nějaké velké, jiné menší a pak i ty, co zanechávala její rodina. „Kapybara,“ zopakovala šeptem po matce, aby si to lépe upevnila. Nasála pachy do čumáku. Její čuch se zlepšoval s každým dnem, co byla starší. Cítila toho hodně, avšak zatím nedokázala jednotlivé pachy od sebe spolehlivě odlišit. Už znala vůni sourozenců i rodičů, některých členů Chaosu a teď se snažila zaměřit Odlehčila tlapky a sledovala dva hlodavce, co se před nimi nacházely. Zařadila se za matku a napjatě čekala, co má udělat.

Ulov něco do zásoby 1/3
Najdi úkryt 1/5

Cain odhalil možnost vlastnit více úkrytů. To byla ovšem průkopnická myšlenka. „Máš pravdu! To bychom se pak mohli schovat i tam. Bylo by fajn mít víc úkrytů, nejlíp vždy po dnu chůze jeden. Proč nemáme víc úkrytů?“ kecala a kecala.
Samael ji poučoval o rybách, protočila očima. „Vždyť já vím. Jen je to zábavná představa,“ odvětila mu se smíchem. Rybičky prohánějící se jejich domovem sem a tam. „A třeba tam pak i nějaké zůstanou, až voda opadne,“ nadhodila ještě příjemnější budoucnost. Budou mít zase úkryt, a ještě navíc s hostinou. Matka tvrdila, jak ten náš úkryt udělá táta větší. To znělo dobře, nezahazovala by však myšlenku s více rodinnými úkryty po celé zemi, to přeci mělo velký potenciál. A mohly by je propojit podzemní tunely, nechala se unášet představivostí.
Alf? To znělo skvěle. Lilith mávala ohonem jako smyslů zbavená. Chtěla být pro Chaos důležitá, přála si, aby každý v okolí znal jejich jméno a třásl se před nimi strachy. Samael konstatoval, že jsou přeci jen dvě alfy. „Tak budeme první smečka, kde nás bude sedm!“ zasmála se lehkovážně. Pak ovšem naklonila hlavu na stranu a nedalo jí to. Musela se zeptat. „A kde budeš, matko?“ nechápala, proč by měla někam odcházet a zmizet.
Voda prý byla velmi rozbouřená, to přeci jen vlčice poznala na vlastní kůži. Byla ráda, že se nikomu z nich nic nestalo a všichni svou plavací lekci zvládly bez větších problémů. Teď byl čas jít lovit zajíce. V očích jí zablýsklo, při představě rudé krve. Snažila se splnit pokyn matky a mlčela. Nedokázala však udržet své nadšení na uzdě, a tak její krok připadal spíš hopsání než chůzi. Alastor se ptal na samé důležité otázky a ona čekala na odpovědi.

// Zubří pláň

Projdi se po zatopeném území
Pokus se plavat
Dej své alfě vědět o momentální situaci

// Sněžné tesáky (přes Zubří pláň)

Tvrdit vlkům cokoliv? To zvládne. Skýtalo to neuvěřitelné možnosti. Pro někoho mohla být princezna z království Zeiss, pro jiného bába kořenářka z nory za kopcem. Zavrtěla ohonem a přikývla na znamení, že rozumí. I sourozenci z toho byli nadšení. Cain obzvlášť. Jen Amygdala vypadala nešťastná. Povzbudivě na sestru mrkla. „Stačí nebýt zlá,“ usoudila jednoduše. „Prostě jim jen na rovinu neřekneš, co chceš,“ doplnila raději, aby to sestře dostatečně objasnila. Bylo zřejmé, že sestra nebude zrovna citlivka. Moc nemluvila, ale když, dávalo to hlavu a patu. Tedy minimálně rodičům. Lilith to příliš pobrat nedokázala. Nepotřebovala rozjímat nad tím, jak se nad nimi právě nachází nimbostratus a celé ostrovy jsou v tlakové níži. Prostě pršelo hodně a dlouho, tečka.
Alastor se chytil nápadu s rituálem. Připomněl arénu a možná měl pravdu. Třeba právě aréna přivodila na celý kraj vytrvalý déšť. Než mu stihla přitakat, vrhnul se na ní a povalil ji do bláta. Smála se a odtlačila ho packami. „A co když musíme právě udělat něco opačného?“ navrhla. „Jestli to začaly boje, musíme… musíme třeba tancovat!“ a jak řekla, tak udělala. Začala se vrtět do smyšleného rytmu a pobrukovat nějaké náhodné slabiky. Ale déšť neustával, a tak jen zklamaně pokračovala v cestě.
Co se úkrytu týče, Cain měl jasno. Prostě sebereme někomu jeho úkryt. Znělo to jako dobrá možnost. „Jasně, královskou rodinu přece musí pustit každý!“ souhlasila s ním za doprovodu vrtícího ohonu. „Stejně bych ale měla náš úkryt,“ dodala tišeji. Chtěla být doma, ohřát se a užít si klidnou chvilku s rodinou. Otec ji předem varoval, že může být zničený. Alespoň lov stále platil. To bylo dobře, mladá slečna začínala být řádně hladová.
Když uviděla, jak voda pohltila téměř celou zátoku, vyschlo jí v hrdle. Bylo to opravdu děsivé. Otec šel zkontrolovat úkryt a pak i matka odešla. Copak netušila, jací její potomci jsou? Vždyť se pokaždé rozutekli do všech světových stran a pak je museli zachraňovat. A teď tomu nemělo být jinak. Lilith si s sebou celou tu cestu táhla trychtýřek, co pro ně vyčarovala Peisia. Teď, když stála na samém kraji vody, viděla sama sebe s kytkou v tlamičce. A také zahlédla ve vodě pohyb. Nějaká zmatená rybka si to plavala kolem. „V té vodě fakt něco žije, Alastore!“ vykřikla nadšeně. Při neopatrném otevření tlamy ji však spadla kytka do vody a samozřejmě se začala vzdalovat od břehu. Lil se pro ni natahovala. Chyběl ji už jen malinký kousíček, když zahučela do vody, ani nevěděla jak. Nejprve se potápěla jako kámen ke dnu, dokud neopadl prvotní šok a nedostavil se pud přežití. Nafoukla si tvářičky vzduchem a kopala, jak nejlépe to dovedla. Trvalo to nějakou dobu, než si osvojila nejefektivnější pohyby. Mám element vody, voda není můj nepřítel, opakovala si stále dokolečka v hlavě, a to ji pohánělo dál. Podařilo se ji dostat na hladinu a nadechnout se. Nakonec se i vyškrábala zpátky a oklepat se. Byla však promočená na kost. Kytka byla někde v trapu a ona byla ráda, že žije. „Blbý kytky,“ zabručela nespokojeně. Ne, léčitel z ní opravdu nebude.
Vrátila se ke své rodině a podívala se na matku. „Je tady všude samá voda. A je hrozně studená! A navíc jsou v ní nějací tvorové!“ oznamovala jí všechno, co za posledních pár minut zjistila. „Myslíš, že nám ryby vzaly úkryt?“ zeptala se, když otec konstatoval, jak to s jejich úkrytem je. Pak se její srst příjemně vysušila a bylo opět teplo. Podívala se na rodiče. „To jsi udělala ty, matko? Nebo má otec taky magii ohně?“ hvízdla nadšeně. Magie ji opravdu fascinovaly. Byla připravená jít hledat nový úkryt, teď když jí bylo zase teplo, viděla svět o hodně růžověji. Kdo vlastně potřebuje klidnou rodinnou idylku, když může s rodinou vyrazit za dobrodružstvím?

Promluv si s vlkem o počasí

Evoluce? Zakrněly, protože je nepotřebovaly? Nechápala to, myšlenka přírodního výběru mající vliv na změnu stavby těla byla zatím přespříliš komplikovaná pro malý mozeček. Pravděpodobně tomu tak bude navždy, přeci jen neměla chuť se učit takovým hloupostem. Ona se bude věnovat větším věcem: celý den si hrát a blbnout se sourozenci.
Peisia přistoupila na hru s královskou krví. Lilith vrtěla ohonem a spokojeně pokyvovala. „Správně, poddaní musí mít úctu,“ prohlásila sebevědomě. Byla to ještě pořád hra nebo se i v ní probouzela správná Chaoská nátura? Ať už na její chování má větší vliv genotyp nebo fenotyp, tohle zacházení jí dělalo dobře.
Pak jim vyčarovala kytku. Pche. Zase hloupé kytky. Lilith o ně neměla zájem, všichni kolem však vypadali přímo nadšeně, že ji vidí. Protočila očima a zabručela: „No jo, trychtýřek.“ Na to však následovalo seznámení s čajem, jehož základem byla horká voda. Voda! Vlčice přimhouřila oči a přímo ďábelsky se jí v nich blýsklo. „Doufám, že s mojí magií půjde voda vařit,“ nebyla to otázka, spíš přání. Ona si byla jistá, že k tomu jednoho dne dojde. I kdyby se měla naučit všechny magie. A najednou i ty kytky vypadaly zajímavěji, když teď viděla jejich propojení s vodou. Jakmile je Peisia popíchla proti sobě s Astaroth, neváhala. Vyplázla na sestru jazyk a rychle čapla kytku mezi zuby. Hrdě si ji odnášela od vzdalujících se daňků.
„Chápu, musíme být přátelští,“ odvětila na poučování Allavanté. „A máme teda všem tvrdit, jaká jsme dokonalá královská rodina Zeiss?“ doptala se raději. Koneckonců proč by ne, bylo to skvělé krytí. Jakmile to namluví několika vlkům, jistě se to rychle roznese. Přeci jen rodina čítající sedm vlčat se jen tak nepřehlédne.
„Vytopilo?“ zopakovala po Alduinovi s hlavičkou skloněnou na stranu. „Jak to myslíš, otče? Jakože by byl náš úkryt zničený?“ lapala po dechu. „Naše království!“ zaúpěla stále ponořená ve hře na princeznu ze země Zeiss. Nová možnost povodní ji natolik zaměstnala, až úplně zapomněla dožadovat se o lekci magie teď hned. Zvedla se a rozběhla se s ostatními. Alastor se ptal na mnohem důležitější otázky, jako kde se schováme. Měl pravdu, ten déšť byl opravdu otravný. A co hůř, skrz pavučinové pláštěnky sem tam propadla kapka až na srst, že by snad matčina magie pomalu slábla? Lilith cítila, jak jsou rodiče postupně nervóznější. Nelíbilo se jí to. Otočila se tedy na sourozence. „Co myslíte, jak dlouho ještě bude pršet? A co náš úkryt, nebude zničený? A co ten lov, můžeme vůbec jít na lov, když takhle prší? Můžeme to nějak zastavit? Magií nebo nějakým rituálem?“ vychrlila na ně svých tisíce otázek ohledně počasí. Po cestě si všímala rozlévající se kaluže vody. Skákat do každé z nich pomalu přestávalo být zábavné. Navíc jí začínala být zima od mokrých pacek. „Co budeme dělat?“ fňukla směrem k rodičům.

// Tichá zátoka (přes Zubří pláň)

K obdivování magie se přidaly i další vlčata. Cain už byl opět na svých tlapách a jal se představovat jako následník trůnu. Lilith se zahihňala. Očividně rozhodnutí učiněné na samém okraji vyhlídky, získat celý svět pro ně, bral smrtelně vážně. Jedno bylo jisté, čekala je zářná budoucnost. Astaroth se přidala ke sledování představení. Velké zklamání však nastalo, když jim Tundra odmítla vyhovět a předvést magii vody. Mladá vlčice naklonila hlavu na stranu. Může vůbec poslat k šípku budoucnost chaosu? „Hmpf,“ zabručela nespokojeně. „Příště nám to ale musíš předvést!“ vyřkla svůj rozsudek. Musela se smířit s tím, že přehlídku vodní magie jen tak neuvidí.
Matka s otcem se tvářili jako úplná neviňátka, dokonce lhali o tom, jak se jmenuje naše smečka. Zeiss? nechápala, co to je za jméno. Znělo to jako zábava. Brala to jako parádní hru, a tak neváhala a rozvíjela jejich lži. „Jsme královská rodina,“ hrdě zdvihla hlavu, „my jsme princezny a princové. Měly byste nám vykat a uklonit se.“ Vrtěla ohonem a pohledem vybízela obě sestry (Tundra a Peisia) k tomu, aby se klaněly. Teď čekala, jestli na jejich hru přistoupí nebo ne.
Pak už se všichni chystali k odchodu. To bylo asi dobře, přeci jen se vlčata pořádně rozjížděla a byla to spíš otázka času, než některé z nich prokecne něco o Chaosu nebo jejich rodině. Navíc i dvě vlčice, na něž se všechna vlčata nabalila, už chtěla jít. Astaroth žadonila o další ukázku magie. „Tobě to alespoň ukázala matka,“ utrousila jejím směrem. Sama by byla ráda za další představení, a tak se otočila na otce a matku a zakňučela: „Ukážete nám ještě něco vy?“ Čupla si na zadek v tiché výhružce „nikam nejdu, dokud neuvidím víc“.

Sledovala se zájmem Tundru a Peisiu. Tyhle dvě vlčice, tedy hlavně Peisia, se opravdu staly středem vlčecí pozornosti a zdálo se, že jim to nevadí. Naopak, mluvili s nimi jako s normálními vlky, a to se Lilith líbilo. Podle všeho měly zbarvení nějakých daňků. Stejně jako Alastor ani ona netušila, co to má být. Zvědavě naklonila hlavu a čekala na odpověď ohledně tohoto označení.
Pak už byla na řadě ukázka magie země, které se Peisia ochotně ujala. Lilith ucítila, jak se třese zem a měla co dělat, aby se jí unavené nohy nerozjely do všech čtyř světových stran a ona neskončila čumákem na zemi. „D-d-d-d-rsný!“ zuby jí drkotaly při chvějícím se podloží. A to ještě nebyl konec. Ze země se vynořil jehličnan, co narostl úplně z ničeho. Malá vlčice se nemohla ubránit a tlama se jí otevřela ve fascinovaném údivu. Borovice se stočila a roztáhla své větve přímo nad skupinku. Nadšeně vyskočila do vzduchu a smála se: „To je tak úžasné, země je tak silná!“ Doběhla ke kmenu, aby na něj položila tlapku a ujistila se, že to není jen nějaký trik. Nebyl. Kůra byla drsná a voněla smůlou. Od stromu se odrazila packami a plnou rychlostí se vrátila za Peisiou. Nemusela ji pobízet dvakrát. To už se ze země vytáhl stonek a obmotal Lilith packu. „Hihi, to šimrá,“ hihňala se. Obdivně popínavou ozdobu na noze. Nehýbala se, aby si ji omylem nepřetrhla. Bylo jasné, že se jí představení magie opravdu líbilo.
Opatrně otočila hlavu na Tundru s modrýma očima. „Mohla bys nám i ty ukázat, co může vlk dokázat s vodou?“ udělala na ní správné psí oči. „Já, Alastor i Samael bychom to chtěli umět co nejdřív,“ zdůvodnila tu nutnou potřebu vidět další představení a otočila se k bratrům, jako by ji měli podpořit a vlčici přesvědčit.

// Rokle (přes Nejvyšší horu a Červenou louku)

Šli tou stejnou cestou, kterou předtím přišli. To byla škoda, trochu to změnit by bylo určitě zábavnější. Tohle pravděpodobně byla nejkratší možná zkratka, kterou se šlo vydat. A ona chápala, že si všichni potřebují odpočinout. Matka byla sice už vyléčená, avšak určitě vyčerpaná. Otec taky vypadal, že toho má vcelku plné zuby. Amon a Cain se nechávali vést na něm a nebudeme lhát, už se museli vcelku pronést, vlčata rostla jako z vody. Samael mlčel, Amygdala zrovna tak. Alastor se zajímal o magii, kterou měli společnou. I on zkoušel křičet, poroučet a žádat, nedělo se nic. Lilith se na něj neobrátila, když se mu mistrovský kousek s vypařením tekutiny z kožichu vydařil, a tak zatím netušila, že z jejího bratra už je správný černokněžník.
Na její pokus ovládnout vodu a místo toho zprostředkování bahenní koupele, reagovala matka povzbudivě. Vlčice zamávala souhlasně ohonem a vděčně na ní kývla. Otec ji naopak ohledně síly vody úplně odignoroval. Nedalo se nic dělat, musela se spokojit s házením bahna. Doma se snad přiučí více. Souhlasila s Alastorem, že lekce v teple bude o hodně příjemnější. O poznání méně nadšeně reagovala na nepovedený pokus Astaroth. Lilith naklonila hlavu na stranu a sledovala její nazlobenou reakci. „Jsi akorát trochu flekatější,“ zhodnotila upřímně nový vzhled své sestry. Zamrkala jako úplné neviňátko. Rodiče ji nepokárali, a tak neměla žádnou potřebu se omlouvat. Koneckonců trocha bahna nezabije ani to nejukňučenější vlče z vrhu.
Pak už prošli portálem a byli v horách. I tady se to vlky hemžilo. Byl tu onen obchodník Wu, o tom jim matka před chvilkou pověděla. Nečekala, že ho potkají opravdu tak rychle. Možná se zjeví vždy tam, kde ho vlci potřebují? napadlo jí. Rozhodně by to byla dobrá obchodní strategie. Ona ovšem neměla nic, co by mu zatím mohla nabídnout. A po krátkém rozhlédnutí kolem se nezdálo, že by mohla někomu nějakou tu cennost ukrást. Škoda, tentokrát ho tedy nechá jít i se všemi vychytávkami. Krom Wua tam byly další dvě vlčice, Musely to být sestry, jejich zbarvení bylo natolik podobné! Lilith na ně fascinovaně koukala, obdobně jako jedna z nich na Alduina. Měly krátké ocásky, což náramně zaujalo Astaroth. Nezdálo se však, že by o jejich ocásky stála. Malá vlčice k nim popošla blíž a zkoumavě jim hleděla do očí. Vypískla nadšením, když si všimla barvy Peisii. Byly zelené! „Ty ovládáš zemi?“ zeptala se jí se zájmem. „Ukaž!“ dodala rozhodně. Nějaké informace pro smečku jí byly zatím ukradené. Právě teď byla hlavní atrakce jejího života magie a teď měla příležitost vidět tuhle zelenookou mistryni naživo. Usmívala se při tom jako měsíček na hnoji a čekala na představení.

// Na Vyhlídce (přes Severní hory, Ostříží zrak)

Jejich cesta pokračovala v rámci možností poklidně. Ale kolik klidu mohlo být se sedmi vlčaty. Každý z nich byl úplně jiný, a přitom měli tolik společného. Všichni byli tvrdohlaví a měli svou vlastní pravdu. Lilith se zdálo krásné, jak při pohledu na jednu věc všechny z nich napadaly jiné otázky. Rodiče řešili nějaké věci ohledně jejich starší sestry. Vnouče? Zeiss? netušila, co to znamená. Avšak než se stihla zeptat nahlas, už se řešily důležitější otázky, na něž potřebovala odpověď znát spíš.
Stočila oči na svá záda, aby si prohlédla pláštěnku z pavučiny. To bylo ale chytré použití magie! I ona by jednou takhle chtěla ovládat svůj element a všechny ostatní magie taky! Pak sledovala matku, jak vyjmenovává magie ostatních vlčat. Astaroth má oheň, Alastor vodu. Světle modré ani zelené oči nemá nikdo, to teda znamená, že všichni sourozenci se podělili jen o dva elementy. Teda krom starší sestry. A další magie tedy musí získat u tajemného Wua. Měla stejnou otázku jako Astaroth: „Kdo to je, Wua?“ Měla tolik otázek. Svět samotný byl dost složitý a teď najednou se dozví, že byl propleten magií, a tím
Matka vytvořila ohnivou kouli a spálila strom. Za to si od Lilith vysloužila obdivné: „Týjo.“ Bylo to opravdu efektní a malou vlčici píchl trn žárlivosti, že tohle neumí. Ačkoliv je otec hned ujistil, že v budoucnosti není problém ovládat oboje, neuklidnilo jí to. Chtěla to umět hned. Otočila se tedy ke svému otci. Podle všeho získala magii po něm, a tak chtěla vědět, co dovede on. „A co umí voda?“ doufala v podobně krásnou a ničivou ukázku dovedností, ne zastavení deště. „Magie jsou príma! Ale na lov se taky těšíme!“ dodala rychle, aby viděl, že má zájem o jeho znalosti. Teda pokud se netýkají kytek.
Pak se rozhodla vyzkoušet to sama. Vyběhla z bezpečí křídel do prudkého deště. Zastavila, zvedla pravou packu ze země a velice efektně s ní máchla. „Voda!“ vykřikla, aby umocnila svoje kouzlo. Ale ona nebyla žádná w.i.t.c.h., a tak se samozřejmě nestalo vůbec nic. Tedy krom toho, co bylo nevyhnutelné. Při máchnutím mokré tlapy pokryté bahnem z cesty se část odlepila od chlupů a letěla přímo na sourozence. Bahenní zábal čekal minimálně Astaroth, ale je možné, že se rozstříkne i na okolní vlky.

// Sněžné tesáky (přes Nejvyšší horu, Červenou louku)

Stála pod křídly svého otce a klepala se. Tohle počasí bylo opravdu lezavé a kapičky vody se snadno dostávaly skrz vlčecí srst. Poprvé v životě se Lilith necítila šťastná. Skoro by jí i koutky klesly, když se k ní na vzdálenost nataženého čumáku přiblížila Amygdala a sdělila jí, že domů půjdou. V modrooranžových očích se jí znovu zalesklo a slzy z tváře zmizely. Zvesela se zazubila na bílou sestru a přikývla. „Ano, půjdeme. Všichni spolu,“ vyhrkla a zamávala ohonem. Naprosto chápala, co tím sestra chtěla říct a mělo to kýžený účinek. Avšak ona nebyla tak odtažitá, a tak se místo slov díků přitulila k bílé srsti a věnovala Amygdale pořádné olíznutí mezi uši. Krom Amygdaly se ozval i Samael. Teď už znovu veselá Lil se na něj loupla očima. „Já přece nefňukám!“ hájila se, jako by snad před pár vteřinami nestékaly třpytivé slzy z jejích tváří. „Myslíš, že půjdeme jinudy, než sem?“ zeptala se ho. Naklonila hlavu na stranu. Daleká cesta ji tolik neděsila, spíše jí zajímalo, co uvidí. Jasně, bude to náročné, ale dokud jsou spolu, přece se nemůže nic stát.
Nad hlavou jim zasvištěla křídla. Stejně jako ostatní i ona zdvihla hlavu, aby zahlédla oranžovou skvrnu na obloze. Byl to vlk s křídly ptáka, obdobně jako Zeiran. Podle reakcí ostatních však bylo zřejmé, že tohle není jeden z nás. Lil sledovala jeho pohyby a jeho barvy, snažila si zapamatovat o něm co nejvíc věcí, stejně jako o ostatních vlcích, co potkala zde. Kdo ví, třeba se jí to v budoucnosti bude hodit.
Pak už byl čas jít. Otec je obdaroval úsměvem a ona mu ho opětovala. Astaroth se těšila na další lekci botaniky. Bylinky asi nebudou to pravé pro ní, ale lov? To znělo zajímavě. Zatím netušila, co to vlastně je, ale už teď chtěla vědět víc! Chtěla poznat všechno, co jí svět může nabídnout. A pak? Pak si ten svět podmaní ona. Šla po boku svých sourozenců a rodičů a už teď by ráda žila v budoucnosti, co slibovala velké věci. Všimla si, že její bílá sestra Amygdala sleduje otcovu usmívající se tvář. Viděla její hluboké soustředění a pak úplné uvolnění všech svalů. Avšak její tlama se do úsměvu neroztáhla. Lilith na ní zvesela štěkla: „Nemusíš se usmívat, já to zvládnu i za tebe.“ Culila se od ucha k uchu. Očividně všichni potomci Allavanté a Alduina byli skvělí v povzbuzování ostatních.
Dohnal je Alastor a začal od rodičů vyzvídat podrobnosti o magiích. „Jaké magie máme?“ přidala se k němu otázkami. „A k čemu nám budou? A jaké magie máte vy dva? A co naše starší sestra a bratr?“ Stále vymýšlela nové a nové otázky, asi už přišlo to období, kdy za každou zodpovězenou tázací větou budou následovat další tři otazníky.

// Rokle (přes Severní Hory, Ostříž)

Stála na kraji skály a kochala se krásou okolního světa. Někde hluboko v hlavě se ji zrodila myšlenka: Tenhle svět chci celý vlastnit. Přeci jen byla dcerou své matky a v Chaosu se i přes svou veselou náturu rozhodně neztratí. A Astaroth to viděla naprosto stejně. Lilith stále a mávala ohonem. Byla ráda, že je obklopená svou rodinou. Byla si jistá, že jim jednou svět skutečně patřit bude. Ona pro to udělá cokoliv. Cain je vyzval ke skoku, musela se tomu nápadu zasmát. Ještě víc ji pak pobavila představa sestry, kdy by této trojici měla narůst křidýlka. Byli by to takoví tři malí andílci. „Vypadá to dost vysoko,“ konstatovala jen s pohledem na slanou vodu, co dole rozrážela břeh. Nevypadalo to jako pohodlné peřiny. Možná by se vlčata raději měla zeptat otce, jak ke křídlům přišel. Astaroth navrhla shodit někoho jiného, ať víme, jestli je to bezpečné. To znělo dost nadějně! Ale koho by tak vlčata mohla nalákat na let ze skály?
No, než to mohli pořádně promyslet, už u nich stála matka a kárala je za jejich vzdálení od ostatních. To neviděla, jaká hrozná nuda tam s nimi byla? Už to bylo opravdu dlouhé na takhle mladé vlče, jen sedět a poslouchat dospělé. Žádná sranda. Ale sdělila jim i důležitou informaci, že skokem křídla nerostou. Astaroth se doptala, jak to teda vlastně s těmi křídly je. Lilith přemýšlela, jaké by to bylo mít křídla. Začínala být unavená, přeci jen už tady byli dlouho. A s rostoucí únavou ubývala její potřeba mluvit. Jen úsměv zůstával na tváři dál. Kývla souhlasně na matku, jakmile se zaměřila její pozornost na ní, a zatvářila se jako neviňátko s jasnou informací na tváři: ani ve snu by mě to nenapadlo! A vydala se tedy zpátky k vlčí sešlosti, kde Scar ostatní učil květiny. Lilith kytky nijak nezajímaly. Posadila se jen vedle nich a nechávala slova proudil skrz uši bez zastávky v mozkovně. Možná i na chvilku usnula, než začala opět vnímat.
Když se vzpamatovala, bylo všechno kolem rychlé a zmatené. Její matka krvácela, vlci se kolem ní hemžily a vlčata samozřejmě ztrácela hlavu. Lilith nevěděla, co má nedělat. Netušila, jak by mohla pomoct. Připadala si úplně malinká. Měla ses učit ty kytky, dokud jsi mohla, proletěla ji hlavou smutná myšlenka na promarněnou šanci. A opravdu, Scar jejich matce pomáhal, avšak všichni vyčkávali příchod jejich otce. Nečekanou hvězdou dne se stal bratr Alastor, ten očividně u kytek pozor dával a dokázal slunci jejich života pomoci. Pak přišel otec a převzal si jí do své péče. Mladá vlčice to jen mlčky obdivovala. Skutečně se zrzka zvedla a byla… v pořádku, asi tak jak pomlácená vlčice být může. Celé atmosféře nepřidával ani vydatný déšť.
Lilith se podívala na otce. Byl čas jít domů, společně, jako rodina. Lilith se zazubila ještě zářivěji a popošla tak, aby se mohla tisknout k ostatním. Chtěla cítit jejich blízkost, nechtěla jít na straně, kde by měla jeden bok volný a chladný. Když byla obklopená svými blízkými, dolehl na ní stres celé situace. Z očí se jí vyvalily malé lesklé slzy a koulely se přes usměvavý obličej. „Pojďme domů,“ fňukla si potichu a byla připravená zalézt do nory. Ovládnutí světa bude muset počkat.

Dospěláků, co stále přicházeli a odcházeli, jak se jim chtělo, si Lilith všímala jen málo. Užívala si blízkost svých sourozenců a laškovně na všechny cenila zuby. Alastor oplácel její útoky jedna radost, avšak nikterak bolestivě. Pak se ale odkutálel zase o kus dál a do boje se už nevrátil. Je hrozně roztěkaný, prolétla rychlá myšlenka maličkou hlavou. Začínala si všímat prohlubování povah svých sourozenců. Alastora měla ráda, vždy se přidal ke každé legraci, bylo ovšem jasné, že jeho pozornost je krátká a hodně proměnlivá, důvod toho samozřejmě Lilith neznala. Její bíla sestra Amygdala byla o poznání snadnější prokouknout. K boji se nepřidala, nejspíš v tom neviděla žádný smysl. Byla chladná a odtažitá, a přeci si byla Lilith jistá její láskou k rodině, i když to na světlém obličeji nebylo zdát. Bratr Cain, co vytrvale zápasil byl dobrák od kosti, alespoň v rodinném kruhu. A sestřička Astaroth uměla být pořádně otravná, byla to taková princeznička, ale teď se neváhala do boje pořádně pustit. Lilith chňapala, štěkala a vrtěla divoce ohonem, jak se zabrala do boje a do úvah o tom, jak má perfektní rodinu, a ještě perfektnější sourozence.
Cain utíkal na okraj vyhlídky, Astaroth ho následovala a vyzvala i malou Lil, aby běžela s nimi. Ta nepřemýšlela ani minutku. „Po-čkejte na měěě!“ vyhrkla a už si to pelášila za kutálejícími se sourozenci. Už se nemohla přidat do jejich koule chlupů, a tak se svalila na zem sama a kutálela se směrem, co oni. Zastavila teprve na kraji útesu. Postavila se tak, aby měla packy těsně na okraji pevné země a podívala se do dálky. Ranní světlo osvětlovalo rozsáhlou vodní plochu, v dálce však byla vidět ještě širší plocha země. „Vidíte to?“ houkla směrem k sourozencům. „Svět je taaaak velký,“ vydechla zasněně. Chtěla ho poznat.