Příspěvky uživatele

< návrat zpět

× Zamiř do bezpečí

Všichni tři se nakonec dostali na břeh, kde se pořádně oklepali a následně se mohli vydat do bezpečí, pravděpodobně do hor, kam se voda aspoň nějakou dobu ještě nedostane. No pokud tyhle deště budou přetrvávat ještě dlouho, zatopí to ostrovy celé a bude úplně jedno, jak moc se budou zachraňovat. Prostě vlci budou nově rybami. Anebo spíš ne, všichni by brzy zahynuli... unavili se a utopili. Kdo totiž ví, jak daleko se nacházela další pevnina? A ještě k tomu by mohla být zatopená taky... pokud nešlo o nějaký magický vliv pouze Moisgrisských ostrovů. „Tak vyražme,“ podotkla a vydali se směrem do hor už snad bez dalších komplikací. Avšak Mea následně vyslovila svou domněnku a ta nebyla vůbec od věci. „Moje magie je tu hodně slabá a ani fyzicky na tom nejsem od své přítomnosti tady moc dobře. Blbou lasici bych skoro neulovila. Něco na tom bude,“ potvrdila Mee a okem se podívala i po Corinne. Věděla o tom něco víc, než ony? Šlo snad o nějaký magický vliv? A bylo možné své schopnosti získat zpátky? Určitě ano, černobílá měla kondičku očividně dobrou, takže musela nějak své síly získat. Anebo se tu narodila. Vlčata sílila postupně, bez náhlých přídavků nebo úbytků. Stala se teď snad dospělým vlčetem?

>> jižní hory

× Pokus se plavat
× Podej pomocnou tlapku topícímu se/top se a nech zachránit

Lišky, když usoudily, že už se proti ohni vážně neubrání, tak utekly a vlčice si tedy mohly každá sníst svoji lasici. Použití magie ji nevyčerpalo tolik jako Meu, avšak byla slabá, takže se moc energie spotřebovat ani nedalo. Corinne zatím odešla taky někam a ona se tázavě podívala na Meu, čímž se jí ptala, co tam jako mělo být. Jestli ji však postřehla a odpoví ji nevěděla, protože se třetí vlčice vrátila a navrhovala postup do bezpečnější oblasti. Linnea si nebyla moc jistá, kde by to bezpečí našly. Mnoho vlků i jiných predátorů se tam začne stahovat taky. Možná nebyly lišky to jediné, co potkají. No jí do hor a aspoň se vyhnout utopení, to se asi hodilo. „Dobrá, vyražme,“ souhlasila taky a vydaly se teda směrem k horám, co se již rýsovaly mezi stromy tohoto lesíka. Ovšem jejich zvolená trasa skončila tím způsobem, že se Mea propadla do už zatopených děr a proud ji chtěl odnést pryč. „U všech...“ Skočila za ní, přece jen asi necítila zatím takovou únavu jako ona. Připlavala k ní, byť už se pomalu sunula v před a chytla ji za zátylek. Začala ji tahat zpět na pevnou zem (v rámci možností, ok), avšak přepokládala, že si dál pomáhala i sama. Protože jinak by je to mohlo stáhnout obě, oops.

× Ubraň svůj úlovek před hladovým predátorem 2/3

Lišku svým varováním ještě víc naštvala. Hlad dělal divy a tady byl jeden z nich. Hubená liška, co si dovolovala na tři vlčice, jen kvůli jejich třem lasicím. No v druhou chvíli přilezla druhá, že půjde pomoci své kamarádce nebo co. Corinne jedné z nich sešehla ohněm ocas, avšak než by se stihla bránit nebo než by ji začala bránit ta druhá, Mea vyvolala silnější vítr a ten postup lišek zpomalil, ne-li úplně zastavil. Linnea cítila, že její magie tak silná tady na ostrovech nebyla. Netušila proč, avšak neměla moc naděje, že by to Mea nebo Corinne věděly. Hlavně tu magie dvou vlčic fungovala snad normálně...její ne. I tak dokázala zažehnout aspoň párplamínků a poslala je do větru, co Mea tvořila. Takže se vlastně z větru stal vítr ohnivý a ten musel liškám aspoň trochu popálit obličeje, protože ten mírnější žár cítila i ona. No nevydržely jí ohnivé plamínky dlouho. Prvně se přeměnily na jiskry a pak zmizely úplně. I Meiin vítr už slábnul. No liškám to snad už konečně dá snad důvod je nadále neotravovat. Proti magii byla tahle zvířata tak bezmocná...Aspoň teda doufala, že taky nějakou neovládala! By byly asi bez šance. Necítila slabou jen magii, cítila se někde uvnitř sebe slabší i fyzicky. Vždycky dříve by tu lišku rozmašírovala i sama snad.

× Ubraň svůj úlovek před hladovým predátorem 1/3

Lov byl úspěšný, i když až moc těžký. Kdyby se ta lasice nezasekla v křoví, měla by smůlu. A přitom šlo o zvíře, které vždy šlo ulovit lépe? Něco jako myš, jen o něco rychlejší a hlavně větší? Zavrtěla nad tím hlavou, nemělo cenu to řešit. Ono to počasí a únava dělaly hodně. Nic zvláštního v tom být nemohlo. Avšak nepochybujme o síle ostrovů... Mea následně někam odběhla. Prvně chtěla jít za ní, avšak někdo by měl zůstat se zraněnou vlčicí a s úlovky. Nejen vlci tu určitě lovili. No to se jí potvrdilo hned, jakmile se k nim přiblížila agresivní a hladová liška. Chtěla ty lasice, chtěla se nažrat. Prostě ne! Momentálně byl vůbec zázrak, že něco našly. Nedá jejich úlovky nějaké prašivé lišce, aspoň zadarmo ne. Avšak byly tři a ona jedna a ještě k tomu celkem hubená. Pokud ji nezabijou, aspoň ji mohly odehnat. Doufala, že Corinne měla po menším odpočinku trochu nové síly. Kdo ví, čeho byla ta liška schopna a tihle tvoří většinou slabost a zranění vycítili... Linnea se jako liška a její společnice naježila a po lišce chňapla čelistmi. Ne za tím účelem, aby ji chytila, spíš aby jí ukázala, ať si dá pozor. Bylo by asi nejlepší ji jen postrašit a vyhnat. Další zranění by je brzdilo ještě víc.

× Vydej se hledat bezpečné místo 2/5
× Ulov si na horší časy


<< les u mostu

Takže vlastně tmaví vlci, ničím výjimeční. Kdo ví, kolik takových tady žilo. Mohly potkat úplně někoho jiného a myslet si cokoli. No bude si hlavně pamatovat jizvu na břiše. Tu již každý určitě neměl. Eh, byla by to blbá náhoda, hlavně v tomto počasí. No vlčice s návštěvou ovocného lesíka souhlasily a tak se tam vydaly. Mea se ptala černobílé na jméno, což by se hodilo, avšak o nutnost kdyžtak nešlo. V lesíku se i přes déšť nacházelo plno bobulek a dalšího ovoce, zvířata to pořád nedokázala obrat celé. No nechtěla tu jíst bobule, nezasytilo by je to natolik a Linnea soudila, že zasytit potřebovat budou. To už Mea zavětřila lasice a Linnein čich následoval. „Mea má pravdu, nemyslím si, že je dokážeme ulovit všechny, ale záleží, kolik jich je. No nenamáhejte se moc, je to fakt jen kdyby náhodou,“ kývla na druhou společnici a vydala se za Meou po pachu. Šlo o čtyři celkem velké kusy a přes déšť dvě (tři) vlčice ještě asi nezaregistrovaly...zobaly bobule. Kývla na Meu, obešly je každá z jedné strany a jakmile dala zrzavá pokyn, vyrazily proti nim. Lasice se rozutekly. Jedna zamířila přímo k Linnee, druhá k Mee a zbývající dvě směrem, odkud přišly. Zda ale mířily za vlčicí, co na ně čekala, netušila a ani neměla čas o tom přemýšlet. Už se hodlala za ní zakousnout, avšak mrška jí proplula těsně pod tlapkami a chystala se zmizet v křoví. Sakra, pomyslela si a lasice vážně zmizela v křoví. No ne úplně, bylo moc zarostlé a lasice se v něm zasekla. Začala zděšeně vřískat a snažila se dostat ven, ovšem bezúspěšně. Pro Linneu se stala teď až moc lehkou kořistí. Takže ji zakousla, vytáhla z křoví a z tlamy už jí viselo jen bezhybné tělíčko. Otočila se a podívala se, jak se dařilo Mee. Po lovu se vrátily zpět za třetí vlčicí, aby se podívaly, zda nějakou chytila nebo byla bezúspěšná. i když v jejím stavu by jí to nevyčítala, samy jí přece řekly, že tu měla zůstat.

× Promluv si s jiným vlkem o momentálním počasí
× Vydej se hledat bezpečné místo (1/5)

Když mluvila o těch případných barbařích, divoších a tak, zas tolik se asi nemýlila. Kdo by jen tak bezdůvodně napadl nějakou vlčici a ještě v přesile? Nebo to nebylo bezdůvodně? Hm, kdo ví, avšak proč tohle teď řešit. Těch vlků už se ptát nebude, že? Teda, ani by nemohla, už se tu určitě nenacházeli. Jako dva proti dvoum by bylo férovější, nebyla si totiž jistá, zda by černobílá byla dalšího boje schopna, ale ráda by se toho ušetřila, apoň prozatím. „Ti vlci, dokázala byste je popsat? Abychom se měly na pozoru, kdyby se tu objevili znova,“ zeptala se jí a i když něco na Meiiných slovech byla pravda, existovalo více vlků, co si o sobě mysleli leccos. Ne, fakt se toho mohli ušetřit. „Kousek odtud je takový lesík plný bobulí a dalšího ovoce. Třeba by se nějací králíci shromáždili tam, pro lehký zdroj jídla. Nějaké bychom tam mohly najít, najíst se dokonce všechny,“ navrhla a hlavou ukázala přibližný směr. Někde na louce nenajdou nic, to bylo jasný. Ovšem tam by mohly mít štěstí. „Dokážete jít ten kousek sama?“ otočila se ještě na vlčici, kdyžtak by ji podepřela, pokud by chtěla. Jí osobně by to mysl nedovolila, co neznámé? „Ten nepřetrvávají déšť začne být brzy nepříjemný, úkryt se pak bude určitě hodit. Možná v horách? Ach, snad nezačnou zase padat kroupy,“ povzdechla si, před těmi by je neochránily ani stromy. Pak se snad všechny vydaly na "cestu".

>> ovocný lesík

<< dračí průsmyk (přes luka)

„Ale hlupáků zrovna tady může být klidně více,“ podotkla směrem k Mee. Tyhle ostrovy obývali vlci různých povah a zvyků, kdo ví, mohl tu být nejeden blázen, co by se pokusil o něco takového. A kdo ví, zda by tento zásah jednoho vlka neměl vliv na celé ostrovy. Vlků, co nechtěli, nebo neuměli myslet na druhé, existovalo zase dost. Dále šly již v tichosti, které přerušoval jen neutuchající déšť a šustivý zvuk trávy, což dělaly vlčice svými kroky. Avšak konečně dorazily do lesa, kterým šla již na druhou stranu a oddychla si. Stejně jako její společnice se oklepala a rozhlédla se. Stromy je před tou nejhorší spouští chránily a tak jim nachlazení nehrozilo. A bude hrozit ještě méně, až najdou nějaký vhodný, opuštěný úkryt. Když v tom... se v jejich obzoru objevila další vlčice a mířila přímo k nim. Vypadala vyděšeně a ještě k tomu kulhala. Mea už položila zásadní otázku, a Linnea si neznámou zatím prohlédla. Rány již nebyly úplně čerstvé, takže usoudila, že se pořád zotavovala z nějakého staršího útoku. A očividně se nezbavila pořád ani šoku. Ono těžko říci, napadena mohla být včera a dokázala si to jen dobře ošetřit. „Zdravím vás také,“ utrousila pozdrav též, spíš jen ze zdvořilosti, než aby se tu chtěla hned přátelit. Byla ochotna pomoci, no nemohla hned myslet na přátelství, že? „Pokud budete chtít, jsme ochotna přiložit pomocnou tlapu. Hledáte suchý úkryt jako my? Nebo si potřebujete nalovit?“ zeptala se jí na ty nejpravděpodobnější možnosti. Všimla si pohledu Mei směřovaného k ní a ano, taky byla unavená a spíše by nasbírala síly, než aby lovila pro zraněné, avšak mohla být jako ony dvě... taky byla na ostrově nová a bez své rodiny, přátel a jakékoli podpory. Asi hlavně kvůli tomu pocítila k vlčici i menší soucit. A k tomu na ni ještě cosi/kdosi zaútočí. Ale kdo by lovil v tomto počasí? pomyslela si a vzhlédla k nebi, déšť furt neustával. Tady v lese by možná něco i našly, avšak zvěř mohla být ještě splašená kvůli kroupám, co padaly větší část dne, a bouřce, co teprve nedávno ustala.

„Holt ne každá změna v životě je dobrovolná. Dovoluji si říct, že jich je více spíš nedobrovolných,“ odpověděla jí neutrálně. No jo, kéž by si mohl každý vybrat, jak bude žít, aniž by mu do toho mělo šanci cokoli zasáhnout a mělo to jen své výhody (/drím). No život fungoval úplně jinak a kdo chtěl, přizpůsobil se v podstatě všemu. Jo, existovaly věci a situace, na které se zvyknout nedalo. Ona by si taky nezvykla žít třeba...no třeba v poušti. Bych se tam upotila k smrti, pomyslela si nad tou myšlenkou pouště. A stejně, kdo by dobrovolně v poušti žil? O pouštích teda zatím jen slyšela, ale z popisů to bylo údajně nehostinné místo plný písečných dun a bouří, jedinou záchranou pro ztraceného vlka by byla malá, skrytá oáza. Ne, tam nikdo žít prostě nemohl. „Je pravda, že nikdo bohům do hlav nevidí. A běda tomu, kdo by se o to chtěl jen pokusit,“ poznamenala nad slovy o bozích, to by se teprve pomstili a řádně...A stejně by se to nikomu nepovedlo. Proti takovým "banálním" věcem museli být stoprocentně chráněni. Kdo ví, kam jejich moc až sahala... Strávily čas v jeskyni, dokud se nesetmělo. Podle okolního ticha, co se rozhostilo (až na déšť), nebylo slyšet nic. Nad Meininými zbystřila. Měla pravdu, déšť začal pronikat do jeskyně a kdo ví, jak by to tu ráno vypadalo. V nejhlubších částech jeskyně by možná zůstalo sucho, avšak nemohly spoléhat ani na to a ani třeba na to, že pršet přestane. „Nebudeme to riskovat, půjdeme do lesa, ten nás před tím nejhorším ochrání,“ odpověděla jí s přikývnutím a vyšla ven z jeskyně do nočního deště. Teda, les je ochrání, pokud nepřijde místo krup nějaká vichřice a celý les to nevyvrátí, haha-

>> les u mostu (přes luka)

<< Irisin ráj

„Tomu neodporuji,“ řekla na to už pouze, bylo hodně věcí, co o magiích asi ani jedna nevěděla a tím pádem se pouštět do takto hlubokých diskuzí nemělo smysl. Dosáhly by maximálně toho, že by se postupně zasekávaly na tom, co neznaly. A že i o ostrovech jako celku věděly pomálu. „No kromě toho, že mluvil jakoby ho někdo trefil mezi oči, povídal cosi šílenostech ostrovů a že se tu každý chová nepříjemně jako osina v uchu. Nemůžu tvrdit, že na jeho slovech něco nebylo, ale působil, že sám nevěděl o ostrovech skoro nic,“ odpověděla jí neutrálně. Možná si hrál na chytrého, no aspoň mluvil jako totální mamlas. Hlavně pochybovala, že by tu nenašly žádné smečky, i když tu chtěl třeba každý žít na volné noze, kdo ví. „Tady se názorovými neshodami setkáme poměrně často,“ usoudila nakonec. Tady nebyli v jejích rodném domově. „Na obyčejného vlka by to bylo až moc síly, to je pravda. Ale aby se nám tohle přemítání o bozích nevymstilo. Ne vždy mají rádi, když se o nic příliš mluví,“ odpověděla jí a krátce se na ni podívala. Úvahy byly fajn, ale věřila i tomu, že dát si občas tlamu na špacír se vyplatilo více. „Anebo tu vlci byli odolnější a dlouhověcí,“ pronesla s humorem a nahodila menší úšklebek. A proč ne? Však ta magie uměla leccos. Z pláže dorazily do průsmyku, kde začaly shánět nějaký úkryt. Mea si jako první všimla nějaké skulinky a vlezla do ní. Linnea zalezla po ní. Nic lepšího by stejně nenašly a jeskyně byť byla malá, tak působila útulně a bezpečně. Důkladně se oklepala od hlavy k patě a po malé jeskyni se rozhlédla.

„I to, co se zdá bezpečné, může být nakonec zkázou. O takových portálech třeba nic nevíme. Je to očividné dílo magie. A je známo, že magie nebývá vždy stabilní,“ odpověděla jí a olízla si pysky. Na těchto ostrovech jí muselo vířit hodně. Očividně to fungovalo, jenže všeho moc škodilo. Cítila ten nával magie skoro až v kostech! Bylo to dobře, nebo špatně? To nemohla posoudit, ale jak už naznačila, vlci tu s ní museli žít už daleko předtím. No to hned neznamenalo, že se nemůže cosi pokazit třeba zítra, haha. „Určitě každý se cítí jako ztroskotanec na pustém ostrově, jakmile vyplave z moře. Hned se dá změnit názor, jakmile vlk zjistí, kolik dalších obyvatel tu žije. I když musím uznat, že moje první a snad jediné setkání proběhlo s vlkem, který neměl snad všech šest pohromadě. No zanechalo to ve mně pocity různé,“ podotkla s menším zamračením. Věděla, že tu žilo vlků plno, pachy, ať už starší nebo novější, se vznášely snad všude. Snad jejich cesta neskončí s tím, že tu žila maximálně tlupa divochů...„O místních bozích?“ mlaskla nad tou otázkou. „Je vůbec odvážné tvrdit, že tu nějací bohové přímo žijí a že ostrovy přímo pro vlky vytvořili. Ale je to snad vyšší síla, co sem vlky dovádí. A jestli to jsou bohové, nevím o nich zhola nic,“ odpověděla jí a pokrčila rameny. I kdyby z toho podivného vlka chtěla vytáhnout jakékoli informace, pochybovala, že by se jí to podařilo. „Nejlepší by bylo najít nějaký úkryt. Jeskyně v horách zní jako skvělá volba,“ souhlasila s jejím návrhem a společně se chystaly vydat zpět pláže. To však Meu zaujalo ještě něco jiného. Jména fakt precizně vyrytá do skály. „Podle tvaru to vypadá jako nějaká vzpomínková skála, pro vlky, co umřeli. Zda byli pro ostrovy jakkoli důležití anebo se sem zaznamenávala všechna úmrtí, je diskutabilní,“ poznamenala a chvíli si též skálu prohlížela. Už od pohledu to bylo vyryto fakt bezchybně. Asi ty řeči o bozích nebyly jen ledajaké fámy. Kdo jiný by věděl o veškerých úmrtích, co se tu odehrály? Mois Gris bylo rozhlehlé místo, nikdo jiný by takový přehled mít nemohl. A ještě k tomu někdo tak zručný. Déšť sílil a přidaly se k němu i kroupy. „Jdeme,“ rozkázala v podstatě druhé vlčici a rozešla se směrem k horám. Bude lepší najít skryté místo dříve, než je ještě kromě zmoknutí omlátí kroupy.

>> dračí průsmyk

Mea měla očividně velkou snahu z ostrovů odejít hned, jakmile se na ně dostala. Hm, kdyby ta možnost existovala, šla by i ona sama? „Prošla jsem jen přes most a to vůbec nepůsobilo, že mě most odvede pryč, spíš mě poslal jen na jinou část ostrovů,“ odpověděla jí, ten most byl všelicos, jen ne kouzelný. „...asi stejně jako ten portál, i když pak smysl toho portálu nechápu. Možná jen nějaké zkrácení cesty? Moisgrisská specialita? “ uvažovala nahlas. Konec konců, takový portál mohl být pořád bezpečnější než nějaká polorozpadlá lávka, ne že ne. Usoudila k tomu, že ostrovy měly určitě víc specialitek. Nad jejími dalšími slovy se zamyslela. „Pravděpodobně jsem taky musela být u vody. Každý, koho to sem odneslo, musel trávit čas u vody. Je možné, že nás sem ostrovy pozvaly a nemyslím si, že je jen tak ledajaká cesta ven. Maximálně, kdyby místní bohové chtěli,“ podotkla, asi tím chtěla cosi naznačit. Třeba, aby se už nesnažila Mea dostat pryč. Nebylo to možné, aspoň ne jen tak. Jednodušší bylo snad zůstat a smířit se se svým osudem.

Její pozornost upoutala až postava v povzdálí. Takhle z dálky nic nepoznala, no až se vlčice přiblížila a promluvila na ni, bylo jí to jasné. Zvedla se a podívala se na novou známou společnici. „Meo,“ pokývla jí na pozdrav, trochu zaražená, že jak se to stalo, že i ona skončila na ostrovech? „Na ostrovy se skoro každý dostane stejně, vyplaví ho sem moře. Vlastně si už ani pořádně nepamatuji, co se dělo předtím, než jsem skončila tady,“ odpověděla jí neutrálně. Věděla vůbec Mea, kde se nacházela? Jako Linnea taky neměla moc informací, ty neurčité informace od toho vlka na jedné nížině těsně po jejím vyplavení... no moc se tím neřídila. Kdo ví, kde jeho mysl zrovna lítala. Snad to ale nepotká časem všechny tady. Ostrovy, z kterých se jednou každý zblázní. Drím... „Co ty si pamatuješ?“ zeptala se jí ještě.

<< jížní hory

Vyznat se v horách býval občas oříšek. Vlk chtěl jen slézt dolu a jak lehce mohl narazit na slepé uličky nebo se vlastně vrátit v podstatě zpět, jen zas jinou trasou...jakoby udělala kolečko. No její povedený pokus o cestu ven z hor ji dovedl na jednu pláž. Brodila se zlatým pískem, mořský vzduch jí čechral kožíšek a Linnea si pomyslela, jaký divný pocit byl být tak blízko moře, když ji už jednou vyplavilo na ostrovech. Kdyby do něj vlezla znovu, vyplavilo by ji následně zas někde jinde? Kdo ví... Kromě hlasů racků zahlédla i pár pávů, co se promenádovali poblíž. Avšak tady? Dalo se říci na pobřeží? Ne, že by o pávech mnoho věděla, ale pro klid všech je nadále ignorovala. Bylo na každém tvorovi, kde trávil svůj čas. Jí si sami nevšímali a ani neměla tu jistotu, že by se dali lovit...že by je vůbec kdo lovil. Pískem se dobrodila až k travnaté ploše, do stínů místních palm. Ušla už pěkný kus cesty a i když se jí zatím nepoštěstilo na někoho narazit, odpočinek potřebovala. Takže si lehla pod nejbližší palmu a užívala si pozdního odpoledne.

<< mlžná džungle (přes ovocný lesík)

Džungli měla za sebou a vyměnil ji nějaký úplně jiný lesík. No kdyby tomu říkala ovocný lesík, nemýlila by se. Rostly tu doslova stromy s ovocem různého druhu. No a keře s bobulkami nebyly výjimkou. Kdyby před chvílí nejedla čerstvé maso, asi by se tu usadila a začala do sebe sypat vše možné. No ona jedla a tak neviděla důvod se živit bobulemi. Takže ho nechala ostatním zvířatům a šla dál. Šlo vidět, že zvířata toto místo prostě lákalo a občas po větvi proběhla veverka ukrást si kousek pro sebe anebo tu po zemi běhali hlodavci, kteří si šli pro novou várku bobulek. Tady by se lovilo asi dost pěkně... Jakmile opustila ovocný lesík, vešla do hor, porostlých trávou, no spíš to tu vypadalo jak kopcovité pastviny, než normální hory. Taky byly nižší, než ty naproti, na které se tak okem podívala. No zatím na své cestě nikoho nepotkala, tím pádem musela pokračovat dál. Kde se všichni schovávali?

>> Irisin ráj

<< most (přes les u mostu)

Most ji udržel jako už asi tisíc vlků před ní a tak ho přešla a skončila v nějakém lese, tentokrát v normálním plného života a ne v tom mrtvém a uschlém předtím. Pod pachy různých zvířat jí došlo, jaký vlastně měla hlad. A tak si ulovila párek nejbližších potkanů a z nich se aspoň trochu najedla. Lepší malá kořist než vyjít úplně na prázdno. Nějaké síly bude určitě potřebovat. Poté se zbavila kostí a pokračovala ve své cestě. Neměla žádný určitý cíl, to ne, spíš jen najít někoho, od koho se něco dozví anebo prostě někoho. Ne, že by potřebovala pomoc, nebo že by se bála, jenže kdo ví, jak zde osamocení vlci končili? No byla hlavně zvyklá žít ve smečce, s jinými vlky prostě. Uměla by se o sebe postarat, až by měla ale jistotu, že by ji to tu spíš nezahnalo do záhuby. Pokračovala přes džungli dál. Džungle byla jedno z těch míst, kde mohla celkem lehce přijít k úhoně, avšak... kdyby se někdo celý život jen bál, nic by z toho života neměl.

>> jižní hory (přes ovocný lesík)