Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Hraniční pohoří (přes Prokleté jezero) portálem

Následoval tedy svou rodinu portálem do neznáma. Díky za stoický flegmatismus, protože nad tím neprojevil jedinou známku starosti, která by mohla jeho rodinu znervóznit - tvářil se, že tato situace je naprosto normální a že ji zvládnou. Své partnerce věnoval plnou důvěru, však už si zasloužila jeho srdce. Hodlal udělat vše, aby je udržel v bezpečí. Sledoval okolí, hlídal situaci, a přemýšlel, kde se to vlastně ocitli. Mraky mu po nějaké době jižním směrem odhalily známé obrysy lesů a hor, a tak si to uvědomil. Nebyli tak daleko a přesto ani vůbec blízko - v cestě ležel průliv. "Podívám se, jestli jsme sami," řekl někdy ve chvíli kdy se ujistil, že Ellie úspěšně dolovila, a tedy bude mít vlčata zase na očích. Trochu to tu prozkoumá - a kdoví, třeba najde i úkryt.
Úkryt nenašel, ale zato si kdesi níže z kopce všiml stop po vodě. Nebyla tu taková zima, jak by v horách čekal, nejspíš i vlivem inverze. Nenarazil na žádný vlčí pach, ale odhalil stopy, co se mu nelíbily, a zamířil zpět.
Rodinka jedla a on se pozdravil zamáváním zářícího ocasu. "Nuže, hoši a dcerko, už jste se najedli?" Usmál se na ně, zatímco procházel k hnědce, aby jí řekl důvěrnější věci. "Děláš dobrou práci," špitl k Ellie a věnoval jí pár drobných olíznutí na tvář, pokud ho nechala. Už normální hlasitostí dodal: "Voda ustoupila. Je možné, že jestli bude mrznout více, budeme moct přejít zpět na velký ostrov po ledu." Učit vlčata plavat v mrznoucí ledové vodě se mu totiž nechtělo a být svázán navždy na tomto odlehlém ostrově také ne, leč to mělo výhody. Vlčata byla ve věku, kdy už by se měla seznamovat nejen se světem okolo, ale i s jejími obyvateli. "V horách jsou rysi. Potkal jsem čerstvé stopy." Mohli doufat, že na větší skupinu si predátoři netroufnou, ale stejně to byl signál k ostražitosti.

<< Androme

Venku se ukázalo, jakou povahu skutečně vodní katastrofa měla. Otec vzhlédl k nebi, aby zjistil, že mračna se táhnou široko daleko a voda nepřestává téct. Chvíli nad svou rodinou držel deštník, ale pak se snažit přestal. Nechtěl plýtvat energií, která teď možná bude vzácná - a stejně se namočí, tak ať! Nebyli z cukru, aby nedokázali něco vydržet. Vlčatům jen prospěje zkouška ohněm, bude to životní lekce. Společně přežijí, pevně doufal. Následoval věrně svou ženu, ale jako otec a obránce rodiny musel poskytnout i nějaké ukonejšení. "Voda je důležitou součástí světa okolo nás, umožňuje život. Avšak když je jí příliš, může být nebezpečná. Dlouhý déšť nebo jarní tání může vést k záplavám, jak se zdá dít i teď," oznámil bez větší cenzůry. "Vodu můžeme s magiemi ovládat, ale někdy je jí příliš. A toto byste si měli pamatovat - ať jste silní jakkoli, voda vždy zvítězí. Nesnažte se ji přeprat, snažte se ji obejít nebo přechytračit." Kdoví, kolik si toho zapamatují, zda vůbec něco, ale jistě to byla důležitá lekce.
Zbytek vyprávění nechával po cestě převážně na Ellie, zatímco se sám soustředil na kontrolu okolí. V jednu chvíli pohlédl směrem, kterým věděl, že leží Alatey. Nebylo by jim nyní lépe tam, než někde, kde možná nebude úniku? Sám neměl bohužel příliš velké znalosti o geografii, a tak neodporoval a jemně popoháněl zadní voj. Váhavě kývl, když se u jezera jeho žena rozhodla pro použití magického předmětu.

>> Malé hory (portálem od Ellie) přes Prokleté jezero

x Promluv si o počasí
x Vydej se hledat bezpečné místo 1/5

Kromě Oberona a později Vespera neměl pocit, že by vlčata měla soutěživého ducha nebo nadšení do toho splnit jeho zadání. "Skoro jste ji měli- jejda!" Vlčata radši žrala a lovila sebe navzájem, zdálo se. Úsměvné. Iluze svítivé vydry na chvíli zastavila, ale pak se rozběhla dál, když se za ní pustil i šedý synek. Nenechal ji letět tak rychle, ale jistě trochu sviżněji, protože i vlčata se zdála být svižnější. "Oh?" Ohlédl se k Ellie a pak modré oči padly na vodu. Ach ano, skutečně bylo víc vody. Kdesi za jeho zády proběhla srážka a on na vlčata jen hodil starostlivý pohled, než udělal pár krůčků k vodě, která byla skutečně výše. "Nebudeme tu zůstávat. Tohle je podzemní voda, dokud bude pršet, bude se jenom zvedat." pravil vážně nahlas, ale s očima na své partnerce. Opravdu museli pryč? Na šedého přišla starost a podíval se po svých potomcích. Nemohli je vystavit riziku, ale otázka kam jít hrála v mysli i jemu, bohužel bez uspokojivé odpovědi. Když to tu zabydleli, nenapadlo ho, že by někdy mohlo pršet natolik, aby to překonalo i zvýšený terén v úkrytu. "V horách jsou jeskyně, najdeme provizorní úkryt, do kterého neteče," přikročil k Ellie. Toto vlčata slyšet nemusela. "Pak je ovšem možnost i požádat o azyl smečku." Věděl, že by to bylo rozumné, a tak partnerce dlouze pohlédl do očí. Věděl, jak moc smečky nemusí, ale tady už nemohli myslet jen na sebe. Měli rodinu. Venku budou zranitelní.
Šedý počkal na reakci hnědky a pak se otočil k vlčatům. "Vlčata, půjdeme na výlet. Pojďte za mnou a maminkou, ano?" Toto bude zkouška trpělivosti. Zářivá vydra se u toho rozletěla k východu. Tam chvíli seděla na schodech, aby označovala východ, než se ztratila ve východu a Lucian ji už mimo zorná pole nechal rozplynout. Pak sám jemně postrčil Vespera, kývl na Oberona a rozešel se ven. Prozatím jen na práh, kde všem magií zajistil dočasný deštník.

>> Hraniční pohoří

S úsměvem z upřímného štěstí sledoval, jak vlčata zkoumají podněty, co jim dává. Oberon se zdál být velmi soutěživý, s Eiger hned za ocasem, zatímco Vesper... Se zprvu držel u matky, a pak se mu nepodařilo udržet se na vlastních nohách. Hnědka už mu byla nápomocná, a tak se otec mohl soustředit na iluzi. "A jejda, utíká!" Komentoval, když vydra jen těsně proklouzla okolo Oberona. "Musíte spolupracovat, abyste ji dostali," povzbudil je hravým hlasem. Hledal v sobě to vnitřní vlče skoro přirozeně. "Hleďte, takhle!" Lucian poskočil, protože průhledná vydra letěla směrem k němu. Skočil jí do cesty a ona změnila směr. Měl tu vidinu, že tímto způsobem vlčatům předvede koncept lovu a spolupráce. Možná nevybral nejlepší zvíře na ukázku a možná byla vlčata ještě příliš mladá, aby to pochopila.
Hnědka ho oslovila, a šedý se usmál. Nelíbilo se mu, že chtěla jít lovit, to bral jako svou povinnost, ale znal ji - prospěje jí i samotný čerstvý vzduch. A co on by s vlčaty nezvládl? "Ovšem, drahá. Ale zasloužíš si odpočinek, nemám jít já?" Zeptal se a jemně jí věnoval pár olíznutí tváře. Poočku sledoval vlčata. Možná bylo načase je také vzít ven.

Jejich potomci už začali svět prozkoumávali očima, a netrvalo dlouho, než se pobrali i na výzvědy. Sledoval, jak dělají první krůčky, a zůstal stát na místě, když pochopil, že míří na ním. Za tatínkem! Na tváři si nesl klidný spokojený úsměv. "Dobrá práce, Oberone, krásně jdeš," pobízel modrookého synka, "ještě krok." Syn si kecl před něj a otec pochopil, že ho zajímá jeho lucerna. I pozornost dcery si vyžádali. Šedý se podíval na Ellie, která si konečně mohla dopřát trochu volnosti, snad pro svolení. Pak sklonil krk, jak aby si vlčata mohla prohlédnout lucernu zblízka - stejně jim nebyla nebezpečná - tak aby očichal své potomky. "To je lucerna. Svítí pomocí magie." Ne, že by si myslel, že to vlčtům příliš řekne, ale mluvit se na ně muselo, aby sama brzy začala mluvit, ne? I když zrovna tito rodiče nebyli příliš závislí na verbální komunikaci, toto byl instinkt.
A pak udělal otec krok zpátky a hlavu zase zvedl. Měl nápad, jak nakrmit zvědavost vlčat ještě více. Na moment odlepil i jednu ze svých velkých tlap, aby si ji přizvedl k hrudi - a jak udělal, z lucerny vyletělo nehmotné zvířátko podoby vydry. Vsugeroval všem v úkrytu tuto iluzi, a tak se tam s nimi nyní nacházelo i poloprůhledné, mírně zářící stvoření o velikosti klubka vlny. Zhouplo se do vzduchu, jakoby proplouvalo vodou, kousek nad úroveň vlčecích čumáků.
Otočil ucho ke své partnerce, která vyjádřila své obavy. Pousmál se nad tím. "I překážky pro ně budou brzy předmětem zvědavosti," řekl pobaveně, míříc ta slova jen Ellie. Věděl, jak neohrožená vlčata bývají, a nemohli jim bránit ve všem. Nebylo lepší, když svět prozkoumají sama, na svou kůži, než spoléhat na zábrany, rady a slova? Ovšem rozhodnutí ohledně domácí bezpečnosti nechával na své partnerce, a i jí v těch rozhodnutích hodlal podporovat. Přikývl.

"Pamatuj: Život je jako veverka v mikrovlnce. Šiř to dál."

S úsměvem pohodil ocasem, když žena souhlasila. Nečekal by od ní odpor, v této rodině byly téměř všechny nápady podporovány, ale snad hormony v něm vyvolávaly tolik emocí. Přilehl si k rodině, aby jim svým tělem dopřál ještě nějaké to teplo do chladivější noci, a dal si pozor, aby svůj kouzelný zářící ocas držel od vlčat i své partnerky dále. "Oberon. Líbí se mi," přitakal, schvalujíc jméno pro prvního synka. Znělo to šlechetně, královsky... Možná trochu jako černá perla. "Dej mi moment." Očka upřená na vlčatech ponechal asi ještě hodnou chvíli. Možná je i na chvíli zavřel, jakoby poslouchal neznámou melodii - a pak zase zamrkal do světla, které mezitím zabarvilo úkryt a snad i kožíšky vlčat samotných. Otec se natáhl po šedém kožíšku, a věnoval mu něžné olíznutí. "Synku. Tvé jméno jest Vesper." Pohlédl na Ellie, zda souhlasí, než věnoval dlouhý pohled dceře. Andromeda? Pleyade? Lete? Eirene? "Dcera budiž Eiger." Té věnoval šťouchnutí, aby získal její pozornost - i on chtěl vidět oči svých potomků. Zase zvedl hlavu, spokojen se svým výběrem. "Věřím, že nebesa požehnala těmto jménům, ale stejně pokládám za jejich svobodu si vybrat, jak se jim říká. Později, až dospějí," řekl tišeji. Pod těmito jmény je budou znát oni, a pak všichni kolem, ale konec konců, ani Lucian nebyl Lucianem od narození. "Jako mé původní jméno bylo Hurricane." Nepamatoval si, jestli tento příběh hnědce říkal, ale předpokládal, že ano.
Šedý se pomalu postavil na nohy, aby dal vlčatům více prostoru k pohybu. Dokonce udělal krok zpět a sklonil hlavu, zkoumajíc je zas a znovu.

Přilehl k Ellie a začal jí s vrtícím ocasem dávat polibky na tvář i na čelo - jak pyšný na ni byl! Už se těšil na budoucnost, která slibovala pěkný rodinný život. První krůčky těchto kuliček, jejich první úspěšný lov, první lásky... Skoro jakoby mu život proběhl před očima! I když ne ten vlastní. Jako nikdy jindy cítil ke své nové rodině každým momentem sílící pouto, a mlčky sledujíc tři vlčata si slíbil, že jim vždy bude oporou. "Dobrá práce," přitakal. Hlavní gratulace totiž patřila jí - matce jeho vlčat. Bez ní by se světa nedočkala. Nějaký ten podíl měl i on, jako otec - bez něj by vlčata přeci také nebyla - ale toho si on byl dobře vědom a s klidem sledoval své potomky.
Že jednou vlčata mít bude, to byl jeho sen. Možná už snil příliš dlouho, protože jeho tato situace nenaplňovala překvapením, jen pyšným štěstím. Sledoval vlčata i svou paní s klidnou tváří - ale usmál se, když hnědka navrhla, aby je pojmenovali. "Já a mí sourozenci jsme byli pojmenováni po gejzírech naší domoviny. Co se obrátit na to, co máme všichni společné - noční oblohu?" Vlčata se narodila v noci, to přeci nemohla být náhoda. Osud!
Lucian neměl preferenci v tom, kterého pohlaví se jeho potomci narodí, ale samozřejmě byl šťasten, že má i syny. To znamenalo, že klukovské časy zase jednou přijdou.

Ach, jak život letěl rychle - v jednu chvíli učinili zbrklé, leč dlouho ve hvězdách psané rozhodnutí, v druhé ujišťoval svou ženu, že to znamená nové cíle a začátky, v tu třetí... Odešla i se zajícem, kterého si hodlal nabídnout, jelikož pořádná sousta výživného pokrmu v záchvatu až štěněcího laškování... Jaksi vynechali. Po vyžadovaném odpočinku se zase probral, pln uvědomění, že bude přeci otcem - To je ale zodpovědnost! - a začal se činit aspoň zde, v úkrytu, aby byl pro jeho milovanou co nejútulnější. Předpokládal, že bude chtít vrhnout zde. Vytahal staré podestýlky, přinesl nové, suché a nadýchané, pak svým zářícím ocasem setřel prach a vodou nablýskal kameny, co osvětlovaly jejich Androme, jejich nejmilejší domov. Hned to tu vypadalo více k světu, že by si skoro někteří mohli říci: Lucian, tak pilná žena domácnosti! No, tím jeho snaha v rámci možností prozatím končila, jelikož pracovitý muž potřebuje svůj šlofík. Oh, to ještě netušil... Na jakou dobu mu asi bude tím nejkvalitnějším?
Hnědka se vrátila a šedý zamžoural do přítmí. Zvedl se a vydal se k ní, ještě rozespalá grimasa v tváři. Hned se ale probral, když zpozoroval její rysy, to mu totiž došlo, nač tu byla. Otevřel tlamu, aby něco pověděl, aby jí dodal odvahy, ale pak ji zase zavřel. Ellie odvahu má. Postával v ústraní, čekajíc, zda-li ho bude chtít blíže - a pakliže by chtěla, samozřejmě by přišel. Pokojně pohupoval ocasem, skrývajíc svou nervozitu. Neviděl příchod vlčat na svět poprvé, přesto ho svíraly obavy - tato přeci byla jeho a jeho milované vlčice.
Byla to tři vlčata, krásná jako jejich rodiče. Lucian se vydal blíže, aby si je s láskou, něhou a hrdostí prohlédl. "A samo Slunce sestoupilo z oblohy, aby vzdalo hold novým hvězdám..." Zamumlal konejšivě. "Jsou krásní. Hřejí a září. Jako ty." Lehl si k nim. Měl pocit, že se mu srdce taví, i slzu dojmu uronil. Pak ale zvedl zrak k Ellie, aby se dovtípil, co si přeje udělat nyní.

Když byla jeho řečnicko neřečnická otázka ponechána bez odpovědi, ztichl. Mnoho věcí mezi nimi nebylo třeba říkat nahlas, protože panovala určitá úroveň souznění, ale toto byla informace, na kterou si domýšlením odpovědět nedovedl. Pochopil však, že moment je příliš kouzelný, než aby ho narušoval. I ticho mohlo být dobrým společníkem, když probíhalo ve správné společnosti.
Rodina. Srozumění jí nedal vědět slovem, ale klidným mrknutím, jak si hleděli z očí do očí. Ellie Lucianovi byla jedinou stálou rodinou, ačkoli vědět, že někteří jeho sourozenci jsou na ostrovech téže a živi. Snad ještě stále. Ani oni v jeho srdci ale už nehráli tak velkou roli, jako hnědka. Život plynul dál, a i se stárnutím se okolo ní stále cítil mlád. Jestli to bude dostatečný pocit mládí i na zodpovědění nevyslovené otázky chceš se stát otcem?... Prvotní zaváhání bylo viditelné v jeho reakci. S bázlivě sklopenými oušky vyhledával druhé svolení, jasný signál.

Stalo se, co se stát mělo, a šedý zase zaujmul místo po boku své partnerky, hledajíc na její tváři potvrzení, že je vše v pořádku. Téměř zapomněl, že ještě stále nespořádali svou večeři.

Opouštějíc téma sousedů a smeček, jeho žena se jala provozovat magii, jakou od ní ještě neviděl. Stál klidně, prohlížejíc si ty zvláštní tvory. Vypadali jako reální, tak krásní, tak okouzlující... Nejspíš díky tomu, že něčím rezonovali i za kosmos samotný. Neodpustil si drobné ohlížení, když zaznamenal jejich doteky, ale necítil se v nebezpečí. Otevřel tlamu, hledajíc vhodná slova, kterými by to popsal, ale zase ji s němým úžasem zavřel. Sledoval hlavně co motýlci dělali, jak byli směřováni k jeho bolestmi ojíněným místům, ale musel sem tam pohlédnout i do smaragdových očí své partnerky. Způsob, kterým se zář odrážela v jejích očích byl snad ještě úchvatnější. Ta péče, odhodlání, starost - věděl, že by si nemohl přál lepší partnerku.
Soustředil se na svůj klid, ticho a příjemný pocit, kterým ona neznámá síla zahnala bolesti. Přitakal na její otázku. "Děkuji... Tož sám vesmír tě obdaroval tak šlechetnou mocí?" Promluvil tiše. Obdiv, to cítil. Rád by znal víc o této moci, jistě k ní měla zajímavý příběh. Byla ochotná ho sdílet? Pohledem přejel po místnosti. Zdála se být tmavší, teď, když mlhovina vymizela. "Téměř se mi stýská po více lucernách, co by osvětlovaly náš domov," něžně přisunul čumáček k tomu jejímu, "jako jej osvětlují tvé oči." I on vnímal cosi ve vzduchu.

Popelavá srst a kvítka mu něco říkala, ale popis nebyl dostatečně konkrétní na to, aby si spojil, že Shine vlastně už potkal. Pokojně pokýval hlavou, ukládajíc si ty informace do paměti.
Projela jím vlna lítosti z její reakce nad zprávami o smečce. V jejích očích viděl nejistotu nad svými rozhodnutími, ale nehodlala jí nehcat prostor pro domněnky. "Nemyslím si že by pro nás byli ohrožením, dokud budeme respektovat jejich soukromí." Zvláštní, že při konverzaci s Alateyskými téměř uvažoval, že by se přidal - ale znovushledání s Ellie ho akorát utvrdilo v životním stylu, který doteď vedl, a který mu vyhovoval. Tulácká svoboda, spoleh jen na své nejbližší. Na členy rodiny. Neměl problémy vložit do cizích důvěru, ale chápal, pokud to hnědka necítila stejně. "Neměl jsem jinou možnost..." Nebýt Alateyských, možná by se do Androme nedohrabal už nikdy. Horský terén nebyl snadný, a zlomená žebra i po zhojení bolela. Nebo se nezhojila dobře, a proto od nich stále pulzovala bolest?
Lehce zamával ocáskem, když se přiblížila. Sklonil hlavu, aby si viděli z očí do očí, a také aby vyjádřil svůj vděk. "Byl bych ti vděčný," sklonil hlavu. Netušil, jak vůbec mohla pomoci, ale jistě znala o léčení a vlčím těle víc, jak on. "Tam." S potlačeným zaskučením dal vědět, když se dotkla nejbolestivějšího místa na jeho boku.

Znát přátele přátel se vždycky vyplatilo. Správný partner by s nimi taky chtěl být zadobře, že? A to on chtěl, dokonce to už zkoušel s Black, ale ta očividně neměla zájem respektovat určitá pravidla a dlouho tu nebyla, necítil tu její pach. "Jak ji poznám, když ji potkám?" Usmál se zvědavě. Třeba by mohli udělat návštěvní den, párty, bál! Jenže zaprvé tušil, že by to nebyl zrovna styl zábavy, co by si jeho žena užila, zadruhé sám neměl moc koho přizvat mimo vlastní rodiny. Když je najde, co si budeme. Solfataru aspoň věděl, kde hledat - zřejmě si udělá výlet do Daénu. Achich.
Ze svého hravého polostoje se zase spustil na nohy, když hnědka opustila od hry a jala se vyjádřit svou nejistotu ohledně smečky. Nasadil vážnější výraz, na znak, že ji skutečně poslouchá. Rozhodně by nechtěl, aby ji to zbytečně stresovalo - no tak si o tom promluví, on jí řekne své a třeba dostane podrobnější vysvětlení. "Alatey. Mají území severněji v pohoří a ještě kus na sever. Uzavřenější společnost, co jsem vypozoroval... Potkal jsem jejich členy na severu při snaze zachránit vlčici odjinud. Napadly nás kosatky, v boji mi zlámaly žebra. Jejich alfa je zrzavý vlk, Einar, nabídl pomoc zraněným. Potřeboval jsem ji." Snad toto bylo dostatečné vysvětlení situace. Laskavá pomoc mu možná zachránila cestu domů... I když si moc z oné pomoci nepamatoval. I on krátce zavadil pohledem o zem, jak ho vzpomínky plíživě strašily. Žebra stále bolela. Měl přiznat i to? Zase vzhlédl, sledujíc reakci své partnerky.

Tentokrát se úkryt nezdál být jen překrásným místem, které bylo noclehárnou nejedné zbloudilé duši a panu domácímu, tentokrát tu po dlouhé době byli spolu... A domov znovu působil jako domov. Po odložení dvou úlovků byly oči šedého už jen hnědé vlčice - a čekal, jak tyto momenty prožijí. "V horách byla stopa po aktivitě půdy a skal. Možná za to může příchod jara a laviny, ale byli tam vlci, i někdo z Alatey," doplnil svou předchozí poznámku o aktivitě hor. Bylo to rušnější místo než pamatoval. Vlastně i zde v Androme ho překvapovala pachová stopa dalších vlků, ale vysvětlení se mu brzy dostalo.
Poklidně sledoval, jak se jeho partnerka jala nevšední hry, a tak i on zamával ocasem, sklonil hlavu a začal dělet krůčky bokem okolo jejich snídaně. Kroužili jako supi, a přesto věděl, že je to jen a pouze hra a láskyplné gesto, co si jako partneři mohli dovolit dělat za jakékoli situace. "Ah, jistě." Nevadilo mu, že si sem vodila společnost, ale zajímalo ho, kdo tu pobýval. "Shine?" Mírně naklonil hlavičku, snažil se vzpomenout. Určitě to už někdy slyšel, pochopil že to bude asi kamarádka Ellie, ale právě teď si nevybavoval.
Když se natáhla pro zajíce, sklonil oči na její úroveň, snad aby viděl do těch jejích a mohl ji pozorovat při krádeži. Na tváři měl jemně vyzývavý výraz, ale vrtěl ocasem. Pak znenadání poskočil a postavil se na zadní, mávajíc předníma tlapkama jako hravý gentle medvídek.

<< Temný les přes Hraniční pohoří

Na své cestě horami i s dvěma úlovky visícími z tlamy měl šanci narazit ještě na více podivných jevů. Na jednom z míst v horách cítil více pachů a vzduch tam páchl po krvi a napětí. Už jen stopově, ale přeci. Zaznamenal i praskliny v zemi, suť a nějaké další vlky. Jeden z pachů mu byl známý, patřil někomu z blízké smečky. Nezdržel se déle než na vzdálené pokukování, musel dostát svému slovu a dostavit se do Androme. Neměl teď jiného cíle, lov byl totiž úspěšný.
Klusem se dostavil až k úkrytu, a sklonil hlavu, aby se vešer na schodiště, které se svažovalo do jejich útulného brlohu. Do domova, co sdílel se svou partnerkou. Ta už tu byla, cítil to - a přesto se velmi šťastně usmál, když její ořešákovitě hnědou srst zřel znovu. Věnoval pohled interiéru. Vypadal více obývaně, než když naposledy přicházel on. Žilo to tu. A přesto to bylo místo tiché a klidné, oázou dokonalosti v nebezpečných horách. "Byly hory vždy tak živým místem?" Zeptal se řečnicky na její znalost aktivit v okolí Androme, když odložil své úlovky - zajíce a sysla. "Nabídni si," pobídl ji a sám se na chvíli zadíval na jezírko. Život plynul jako voda. Nevěděl, kam jejich cesta vedla teď, ale věděl, že udělá vše, aby to byla cesta radostná. Že měli kam se vrátit, to byl základ. Něco tu však nehrálo... Vzadu v mechu, byl to cizí pach? Velmi starý, ale přeci. "Měla jsi návštěvy?" To ho přivádělo k otázce... Kdy naposledy tu byl on?