Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Úcta je nosit. Zajímavé. Malá skupinka z lesa pochodovala směrem k místu míru, kde se nesmělo bojovat a kde se měli sejít s Giaelovým bratrem Thorinem. Šedému se už v mysli šířily představy o tom, jak bude druhý bratr vlastně vypadat. Ještě chvíli se snažil dostat dál v Giaelově hlavě. Když uvidí betu Giaela, pro něj neznámou vlčici, nahne ucho na stranu a zamrká. Proč ho sleduje? Také se pokusil zjistit, co má za lubem, ale nic krom jejích pocitů mu z toho nepadlo. A tak kráčel dál. Tiše přemítal o problému a občas zvědavě koukl na některého ze svých společníků.
Brzy se dostali na místo. Prohlédl si terén. Bylo to pěkné místo, klidné a tiché, jeho pozornost se však zaměřila jiným směrem, jakmile uviděl Thorina a ostatní členy výpravy, kteří byli u namodralého vlka. Zvědavě mrkl i na podivné plechové věci, které se trochu podobaly vlkům. Tak tohle byli ti jejich slavní roboti. Sleeoy zamířil k jezírku. Zase na něj šla únava a potřeboval byt čestvý. Namočil do něj hlavu a otřepal se, tlapkou si promnul oči. Pak zamířil zpět ke skupině. Sledoval možné únikové cesty a všechno, co se mohlo hodit, kdyby se něco zvrtlo. Mezitím, co šedák zkoumal okolí, černo-bílý vlk s šípy na noze začal mluvit. Sleepy se zaposlouchal do jeho slov. Připadal si jako ten, kdo vyslýchá obviněného, když tu takhle chodil a poslouchal to, co vlkům šlo od tlam. Vůbec se mu nelíbilo, že bratři se k sobě nestaví jako muž k muži, ale spíš jako buran k buranovi. Otočil se a prošel přímo mezi nimi. "Jak toto nepřátelství mezi vámi vzniklo, ale hlavně proč. A to, že máte rozdílné názory na chod světa za důvod l nepovažuji. Chci vědět, jaký incident toto vyvolal." Řekl rázně aniž by se podíval jednomu z bratrů do očí. Vmísil se tím sice Arowovi do řeči, jakmile udělal pomlku po první řeči, ale pak už byl ticho a nechal ho mluvit. Všchni tu měli stejný záměr. Tak proč to doposud nešlo? Bylo snad něco zkaženého v těch obojcích? Nějaká droga? Sleepy se zastavil před hrobem Viga a Flóry. Hleděl na něj, prohlížel si ornament na desce. O situaci se začal starat teprve když se černo-bílý vlk rozhodl zakončit svůj proslov. Otočil se k vlkům a posadil se. "Sešli jsme se zde, abychom vám pomohli s tímhle problémem. Opustili jsme rozpracované, abychom mohli být zde. A ani vaši rodiče by nebyli nadšení, kdyby vás viděli se hádat. Vemte si, že jsou tu teď s vámi. Slyší vaše hádky, vidí vaše spory a možná to i vnímají jako zbytečnost. Jako důkaz, že ve vás stále je nějaký ten kus cti a rozumu, prosím odložte staré hádky a soustřeďte se na současnost. Stavte se k tomuhle problému alespoň trochu jako muži. Neodsuzujte tenhle svět k záhubě. Věřím, že dokážete udělat kompromisy. A sundejte si prosím ty obojky, z bezpečnostních důvodů." Mluví klidně a nahlas, aby se ho snad vlci nerozhodli ignorovat. Seděl u hrobu, snad aby upozornil na to, že Thorin i Giael jsou stále z jedné rodiny. Možná byli jejich rodiče už po smrti, ale stále byli rodina, ačkoli to ani jeden neuznával.

Bez odpovědi? Takže mám pravdu, well. Na chvíli šedému stoupne ego a zvedne hlavu. Jak by taky mohl nemít pravdu? Díval se na to z té logické stránky. Teď byl přesvědčený, že tady v tom vztahu Giaela k Thorinovi bude něco jiného. A že tu bylo plno aspektů, které jejich vztah mohly ovlivňovat. Klasickou manipulaci vlk x vlk ale Sleepy už vyloučil. Teď se snažil zaměřit se na Giaelovy pocity, prozkoumat to, co se v něm pere. Necítil však teď nic zajímavého, ale přeci se nad tím pocitem zarazil. Byl si jistý, že toho vlka něco blokuje, ale nevěděl co. Proč by ji ak cítil to prázdno v jeho duši a myšlenkách?
Šel po boku velkého vlka a chvílemi motal nohami únavou, ale když nikdo nemluvil, zkoumavě zíral na Giaelův obojek. On by si něco takového nasadit nikdy nedal. Ne, kdyby mu to nějak ubližovalo. Ticho bylo po chvíli chůze přerušeno a Sleepyho uši se automaticky natočily k tomu, kdo zrovna mluvil. "To chápu. Ne na všem se lze dohodnout, ale jestliže tenhle spor trvá déle, proč ho nešlo ukončit dříve?..." Zamyslí se, poslední slova jsou tišší. Možná skrytě doufá, že dostane odpověď, ale i přesto ji od něj očekává. Poslouchá Beutyina slova a souhlesně přikývne. Sice si myslel, že z různých stylů života je složitější udělat jeden, ale zajímalo ho, jestli se o to bratři vůbec pokusili. Zajímal ho důvod těchto sporů. Normální vůdci by nebyli lehkomyslní a nevyhlásili by si navzájem válku, spokojili by se s tím, co mají a přizpůsobili podmínky tak, aby každému vyhovovalo. Proč tedy tady ne? Povzdechl si. Opět sledoval ten obojek. Nebyl třeba prokletý? "Proč je vlastně nosíte, když vás stejné výrobky vlastně spojují, a vy za každou cenu chcete být odlišní....?" Zabrblá potichu, možná spíš pro sebe. Začala se mu v mysli rodit myšlenka, kterou přerušilo to, že zakopl o své měkké tlapky a málem si pékně nabil. Zívl a dělal, že nic, přičemž zachytil pohled Giaelova zástupce a pokusil se o statečný úsměv, načež zase sebral své zodpovědné já a zaujal pozici vedle alfy. Cítil emoce, které z Jacca vyzařovaly. Připravoval se ale také psychicky na nejhorší.

Všechny odměny prosím zapsat (Sleva 20% do Svatyně, sleva 20% na odznaky, 30 KŠM). Plus získanou tlapu prosím do vody a 21% rozdělit následovně:
- 5% do síly
- 5% do vytrvalosti
- 4% do rychlosti
- 2% do obratnosti
- a 5% do schopnosti lovu.
Moc díky :3

Sleepy si dále trval na svém. Giael se zdál být zmatený a on opět cítil pocity, které se uvnitř toho nedobitného a umíněného těla mlely. Vydržel pohled do očí alfy a snažit se rozpoznat, co všechno se ve vlkovi vlastně mísí a co přesně cítí. Co když on chce být s bratrem, ale něco tomu stojí v cestě? Zamyslí se a sklopí zrak. Potřebuje odpovědi, které mu Giael svým rozhořčením moc nedává. Ještě k tomu se začne ohrazovat něčím, čím vlastně navenek přiznává, že neví. "Takže nevíš? Nevidíš ten důvod?" Opět pohlédne do očí nezelenalého a v jeho očích se třpytí nekompromisní odpověď. "Záleží na tom bytí či nebytí tohoto světa, tak to je. Když rozhodnutí hodíš za hlavu, svět bude dále takový jaký je a bude to ještě horší. Tvá 'nenávist' k bratrovi se ještě prohloubí a poženeš tím tento svět do věčné války, která jej zničí," řekne zcela klidně. To to Giaelovi nebylo jasné, že vlastně nemá na výběr? Že když se otočí k tomuto problému zády, odsoudí tím svou vlastní smečku k životu, který bude mít od vlčího daleko? Sleepy věřil slovům Beuty, že Thorin má asi větší výhody. Jestliže však byli oba dva bratři odhodlaní opět smečku spojit a nastolit řád, pořád tu zůstávala otázka: Proč to neudělali už dávno, když ani neví, proč se nenávidí? Vždycky existuje kompromis. Giael chvíli mlčel a tak šedý jen tiše čekal na jeho rozhodnutí. Podíval se na betu Jacca a prohlížel si ho. Tomu to bylo jedno? Zívl. Pak už se dočkal výsledku a k jeho štěstí se Giael podřídil faktům a realitě. Přikývl. "Díky Giaeli. Uděláme, co můžeme, abychom zakryli tu morální propast mezi tvojí smečkou a smečkou tvého bratra." Sleepy doufal, že tímto může mluvit i za Beuty a ty, co se sem přenesli s ním. Povzdechl si a pohlédl na krásku s otázkou v očích: co si vo tomhle myslíš ty? Zavrtěl hlavou a rozešel se za nima. On neznal cestu, ale ti dva již zřejmě ano.

Giaelova smečka nebyla úplně jako ovečky bez duše, vlci se uměli ozvat. Teď to ale spíše překáželo a nebylo to nutné, prostě nepodstatná slova do prázdna. Informace o Thorinovi od Beuty přijal Sleepy pokýváním hlavy s krátkým úsměvem. Zaujala ho však slova o životě smečky zelenáče a jeho bratra. Oba měli tedy svou smečku a jiný styl života, za kterým si stáli a neuznávali způsob života toho druhého. Očividné. Šlo tu tedy jen o nenávist mezi bratry. Byl opět hluboce zamyšlen a díval se do země ke svým tlapám, že si ani nevšiml, že odešel zbytek smečky a měli teď více soukromí a mohlo se řešit více. Šedému se zavíraly oči, a tak se tomu poddal a přemýšlel. Bohužel se tím zase malem dostal do spánku a probudilo ho jen to, že začal padat k zemi. Na poslední chvíli to však vytočil a překvapeně zamrkal, nevědíc, co chtěl. Zmateně se podíval na všechny přítomné a opět se mu vyjasnilo. "Nač se rozčilovat, vidíš to i sám, Giaeli, tenhle spor je... zbytečný. Ty i Thorin víte, že oba potřebujete toho druhého, nevycházíte spolu, protože neumíte spolupracovat a neumíte si odpustit rivality snad... protože se nudíte?Obojí má svoje výhody a nevýhody, ale jde to udělat i jinak. Spojte smečku a nabídněte vlkům, ať si žijou, jak chtějí, podle jejich způsobu, když chtějí lovit, ať loví. Když chtějí hodit robota, ať si honí, smečka může držet pospolu jen, když budou vlci ze smeček vás obou respektovat tu druhou smečku a její alfu. Tak v čem. Je. Sakra. Problém? Proč se nenávidíte?" Oči má šedý pevně upnuté na Giaelovi v otázce. Tahleta pravidla však platila na obou stranách a jestli tohle nepůjde... bude to muset jít jinak. Po dobrém nebo po zlém.

Ha! Alespoň pár hodících se informací. Ty ostatní už šedý přesunul do pozadí, protože nebyly podstatné. Teď bylo důležité soustředit se na cizince... tedy na cizinku. Na tu krásnou cizinku. Zdvořile přikývl, když ho oslovila a také se donutil k úsměvu, který se bohužel nemohl rovnat úsměvu té krasavice. V hlavě přemítal, jak velkou roli v tomhle příběhu vlastně hraje, když je pro samotného Giaela vítanou návštěvou. "Ano, odtamdut jsem taky. Asi jsme tu ze stejného důvodu," kývne a podívá se na zeleného. Byl na té správné straně? Neměl by první změřit situaci z obou stran? Ješté více nevěděl, ke komu patří, když zelený vyjádřil svou trochu naivní povahu. Sleepyho zajímalo jediné - jestli je Thorin stejný, nebo jestli je z úplně jiného těsta. Zatím všechno nahrávalo tomu, že Thorin je nějaký úžasný a tahle smečka oproti němu vypadá jako pytel blech. No.. někdy to tak i vypadalo, v šedákových očích si Giael zrovna nepovýšil, ale stále vyčkával a s padající hlavou nasával informace. Po chvíli popošel k vlčici. Cítil, jak v něm roste zájem o ni, ale byl teď oddán právě zdroji informací a na nic... nerozvážného nebyl čas, protože téma schůzka bratrů byla důležitá. "Řekni po pravdě, Beuty, jaký je Thorin?" Nakloní se k ní, aby to slyšela jen ona a pak udělá pár kroků zpět, aby mohl stát po boku alfy. Stojí před ním rozhodnutí, které ještě zkomplikovala slova zeleného, zároveň ale na něco odpovéděla. Zavrtěl hlavou, aby zahnal únavu, až se hříva otřásla. Pak zvedl hlavu a podíval se pevně na Giaela. "Potřebuje-li tenhle svět pomoc, má ji mít. Jestliže se však se svým znepřáteleným bratrem nesejdeš a nebudete jednat o kompromisech, jak řekla Beuty, tak ty 'legendy' vám nebudou moci pomoci." Snaží se vyznít tak, aby hovořil za obě strany. Jestliže se Giael rozhodne pro schůzku, bude to ale správné rozhodnutí? Útoči-li Thorinovi vlci a roboti na jejich revír, musí k tomu mít důvod. Proč jsou vlastně znepřátelení? Proč nedrží tlapku v tlapce? Jen kvůli tomu, že každý má jiný způsob života? Absurdní. Nervózně přešlápne na místě a dál se kochá pohledem na vlčici. Někde ji viděl... kde ale? Takovéhle chování a tělo neviděl už pěkně dlouho. Byla to snad nějaká schopnost? Bylo to možné. Proto Sleepy opatrně prohlížel jak oba hlavní společníky, tak okolí. Nebyla to nějaká lest?

"A můžeš mi alespoň říct, jak jsem se sem dostal?" Mrzoute. Frkne nad zelenáčem, kterého očividně tíží jen jeho vlastní problémy. Trošku to šedého vytočilo, ale byl naučen to nedávat najevo, a tady to stejně přebíjela viditelná únava na jeho tváři. Byl by mohl teď toho podivínského vlka opustit a nechat ho v jeho problému samotného, pak by si ale vyčítal, že neudělal nic pro ostatní a byl tu vlastně úplně pro nic za nic. Jen proto se i nadále snažil udržet s velkým vlkem tempo. V normálu by dokázal běžet hodiny bez únavy, tohle bylo však úplně jiné kafe, když byl unavený pořád. Zatímco běžel, občas hodil očkem po členech smečky, kteří vypadali jako kdyby se myli naposledy před dlouhými měsíci, hlavně kvůli neupravované srsti. To byl další důvod, proč Sleepy nechtěl zpomalovat či zastavovat, protože by jeho dokonalý kožich mohl některý z nich zacuchat. Tahle smečka vypadala zanedbaně, ale alfa i přesto schopně. Kromě očividné nenávisti k bratrovi však cítil z Giaela ještě něco dalšího - něco jako strach nebo bolest... nebo obojí? Šedý si první myslel, že je to spíš dojem nebo iluze, ale bylo to jaksi zřetelné a jasné, tu mlhavost způsobovalo něco divného neznámého. Modrýma očima si velkého vlka přeměřil a oči mu zůstaly na pohybujících se liánách na obojku. "Jak ti mám pomoct, když nevím, co jsi zač ty sám? A co je tohle?" Zeptá se pevně a ukáže na obojek. Možná za tyhle dojmy mohlo právě to, čím teď byl, to ale sám nevěděl a byl po zbytek cesty hluboce ponořen do vlastních myšlenek.
Možná bylo proběhnutí se přeci jen dobrý nápad. Vzduch Sleepyho trochu probudil, když se vynořili s lesa na louku. Byl by se zeptal, jak je ten les velký, ale držel tlamičku a snažil se nabrat síly. Jestliže se bude bojovat, hodlá se k tomu přece postavit jako chlap, ne jako rohožka. Pochyboval však o tom. Rozhlížel se kolem a pátral po néčem zajímavém, téměř hned však spatřil nějakou vlčici. Ne však ledajakou vlčici, byla krásná, tisíckrát upravenější a krásnější než tihle lesní vlci. Sleepy na ní zůstal viset pohledem a stál po boku Giaela, který na tu krasavici už útočil. Stejně tu však něco nehrálo. Něco bylo špatně nebo mu něco uniklo. Spíš to druhé. "Sleepy, jméno mé, těší mě," představí se na slova krásné vlčice a ztěží potlačí zívnutí. Stále na ní visí pohledem a prohlíží si její dokonalé tělo a barvy, vypadá trošku zaraženě, ale zároveň okouzleně. Kývl na Giaelova slova. Být opatrný. Jasně. Pak zatřepe hlavou, protože si znovu nedal pozor a padal do říše myšlenek, jak se hlava skláněla únavou. "Neznáme se? Neviděli jsme se už někdy? Nebo... nemáš náhodou dvojče? Jsi zdejší?" Zamrká okouzleně a v mysli se mu vybaví vzpomínky na výpravu s duchem z dávných dob Mois Grisu. Bylo tam s tím pár vlků a nějaké takovéhle zbarvení už viděl... Nebyl si tím však jist. Ani teď si tím nebyl jist a nevěděl, na jaké straně vlstně je, když 'zná' jen jednu stranu celé situace. Další slova vlčice však šedého zaujala ještě víc. Tohle začínalo být zajímavé. "Tak proč Thorin nepřišel sám, když je to tak důležité?" Mrkne na vlčici a zakryje si tlamu tlapou, protože opět zívl. Vlastně by mohl jen stát a čekat, ale teď už se bral jako součást příběhu, který se právě píše. Jestliže měli bratři problém, byl to teď i jeho problém a byl tu od toho, aby se pokusil ho vyřešit. Stavěl se ke svému osudu čelem.

Stalo se něco, co Sleep nečekal, odněkud přiběhl další vlk - další člen téhle smečky - s nějakou zřejmě naléhavou zprávou. Ospale natočil k příchozímu hlavu, když už si neznámý získal pozornost většiny. Kdo je tu zase? Snaha pochopit tuhle situaci byla zatím marná. Nejen, že tu byl sotva pár hodin, ale pořád vlastně o tomhle místě nevěděl lautr nic. Trochu zmateně těkal pohledem z velkého vlka na příchozího a zpět, snažíc se z jejich tváří zjistit cokoli, co by mu něco řeklo. První, co pochopil, bylo, že tahle situace je asi pro tuhle smečku naléhavá, avšak ne nevšední. Nazelenalý vlk působil na šedáčka hrdě a rozhodně - takový má rozhodně alfa být, stejně však nezabránil tomu, aby mu hlava zase klesala a vícka samovolně zavírala. Byl by se tu natáhl a opět ponořil do své říše spánku nehledě na okolnosti, byl však vyzván k následování alfy. Trochu ho nakoplo, když ho někdo postrčil kupředu, sebral ten kus chlapa, který v něm i v téhle formě byl, a následoval Giaela jak rychle to jen dokazal. "Konečně někdo, kdo umí mluvit a ví, co tu dělám!" Zaraduje se tiše netušíc, že svou myšlenku vyřkl nahlas. Běžel lesem se smečkou těžko držíc to tempo, narozdíl od ostatních vlků však nebyl téměř vúbec slyšet, jak měl měkké tlapky. Uvažoval, že on by tady asi být neměl, neměl by jít do boje, jestli se bude nějaký konat, to by si užila spíše kostička. Stejně však oddaně naslouchá slovům velkého vlka jako něžný beránek.
"Já jsem Sleepy, pravý alfo Giaeli. Je mi ctí poznat vás, vaši smečku a...," málem zakopne a spadne, na poslední chvíli to však s lehkostí vyrovná a dál unaveně kmitá tlapami, aby stačil velkému vlku. "A vaši zemi též rád poznám. Asi jsem pobral vaši situaci, ale nevím, jak by vám někdo takový, jako jsem já, mohl poskytnout mír. Nemyslím si ale, že jsem špatným vlkem - pomohu vám, jak jen bude v mych silách, jen mi řekněte víc. Víc o... o vás dvou a o tomhle území, protože já jsem tu prvně a neznám to tu. Řekněte mi... jak vám mohu pomoci a já to udělám." Krátce mrkne na zeleného s prosbou v očích. Možná je trochu natvrdlý a nevšímal si detailů, teď si však všiml obojku omotaném liánami. V hlavě si Sleep snažil srovnat věci dopořádku a moudře rozmýšlet další slova, přemýšlejíc nad účelem tohohle dění. Bylo tu něco, čeho si snad nevšiml? Něco důležitého, co nezachytil? "Jak velkym nepřítelem pro vás bratr je?" Položí otázku za běhu a opět se soustředí na své tlapky, aby se náhodou nezamotaly do sebe. Trochu váhá, neví, co říct, trapné ticho naštěstí vyruší jiní členi smečky. Nad faktem o počtu návštěvníků se Lucio pozastaví, tázavě nakloní hlavu na stranu a nechápavě zívne. "Co něco?" Zamračí se šedý a značně zmaten se začně rozhlížet po okolí. Nejvíc ho však šokuje zpráva o tom, že jejich směrem míří jen jedna vlčice a v mysli se nad tím uchechtne, není však jeho zvykem dělat ukvapené závěry a tak raději poslouchá a přemýšlí. "Jestliže vyslali jen jednu vlčici, proč by se mělo jednat o útok?" Řekne po chvíli. Stále si prohlíží členy smečky s určitou odtažitostí, zároveň se v něm však hromadila zvědavost. Konečně další dobrodrůžo!

"Ano, mluvím na tebe, bílá vlčice!" Zvýší hlas, avšak nepřišla žádná reakce, jako kdyby se ho snažili vědomě odignorovat. Ani při jeho druhém pokusu o navázání kontaktu neuspěl, a tak neměl důvod vyčítat něco Skeletě, která se šla činit. Vždyť si to zasloužili, ne? Bez odpovědi žádný bílý obláček cukrové vaty, ale rozzlobený kus šutru ve tvaru kostry. To nechcete! Právě proto Sleepy proti chování Skelety prozatím nehnul ani brvou. Akorát zívl a došel si pro polštářek, mezitím sledoval, jak podivně se ti vlci chovají. Asi byl tohle opravdu jiný svět a vlci jim tu nerozuměli, jinak si to vysvětlit neuměl. Podíval se po okolí a našel růžovou vlčici. Byl by se za ní vydal, ale to by nesměl uslyšet zvuky, které oznamují něčí příchod. Zmateně zatřásl hlavou a zamrkal, snad aby opět neupadl do spánku, a podíval se k místu, kde uslyšel neznámý hlas. Že by konečně někdo, kdo komunikuje? Vztyčil hlavu, jak jen to šlo, polštářek v tlamě, aby mohl v případě nebezpečí vzít nohy na ramena či v případě nudného či nepodstatného následujícího scénáře mohl vyhledat příjemné místo a opět si odpočinout. Nevypadalo to však ani na jednu z těhle možností. Šedý si neznámého prohlížel. Byl větší, než on a měl zajímavě zbarvenou srst, sršela z něj autorita. Zmateně nahl levé ucho na stranu v otázce. Co je zase tohle zač? Zamrká a zívne, což se pomalu stávalo automatickým. Ten cizí vlk ho zaujal, a tak přešlápl a statečně vypl hruď. On nebyl ten, který se bál na otázky pokládat odpověď! Když uviděl, že neznámý má trochu větší loveckou skupinku, podíval se na Skeletu, která byla zaneprázdněna papáním nevinné dušičky, a zpět na zeleného. "Kostičko, přestaň..." Věnoval černé pár slov, zrak však měl stále upřený na toho neznámého. Ovládla ho zvědavost a než se kdokoli nadál, měl toho dost, co říct. "Ne, neviděl. Ani my vás. Nejsme zdejší a nevíme, co tu děláme. Jen jsme polemizovali nad tím,-" opět zívne, "jak se dostaneme zpět do země Mois Gris, ze které jsme přišli. Nemáme tušení, kam nás - nebo alespoň mě - ten... portál vyhodil. Vy byste nám mohl pomoci, alfo, předpokládám?" Poslední slova už má namále, ale nezívl. Zakončil to otázkou. Nechtěl být drzý před někým, kdo vypadal na velice silného vlka, když navíc vůbec netušil, kde je a neměl tu žádnou jistotu. Jelikož opět ucítil chlad, hodil přes sebe bílou dečku, aby ho zahřála. Rozhodně by se tomu vlkovi nedokázal postavit v boji, ne s tímhle tělem. Sklonil tedy podřízeně hlavu. Nebyl si jistý, že Skeleta udělá to samé a bál se, že zase provede něco špatného, ale i přesto po ní starostlivě házel očkem. Možná by bylo lepší se teď tvářit tak, že ji totálně nezná, necht však nic uspěchat. Polštářek mu ležel u tlap a omylem na něj šlápl, když se zakolébal ze strany na stranu. Úplně mu říkal... Pojď spát!

Tak losů jsem získala za posty (všem, kdo je psali, tak velké danke!) 17. A co s nimi? Here:

- 7 losů prosím směnit na procenta - 21% - rozdělit k Lucianovi následovně: 5% do síly, 10% do vytrvalosti, 5% do lovu a 1% do obratnosti.
- zbylých 10 losů prosím směnit za tickety do loterie

//Edit

Slova o místě, kam Skeleta chtěla, zněla Sleepymu už spíše matně a nezřetelně, jak usínal. "Tak jo-o-o," zívne s naprostým nezájmem a okamžitě usne. Bohužel tak nestihne zaslechnout vyhružná slova kostičky, protože v tu chvíli už klidně spí. Kdyby je slyšel, možná by i vstal. V tomhle stavu měl hold sklony brát věci na lehkou váhu, a tak mu černá kostra s fialovým práškem přišla obyčejná jako objekt ve snu. Zapomněl na jídlo, myslí mu teď probíhaly otázky ohledně svého nového těla, schopností a tohodle jiného světa. Měl štěstí, že mohl v klidu přemýšlet alespoň ve snech, když už ne v realitě. Ve snech ho nikdo nerušil a to teď velice potřeboval. Okolí mu to ale zřejmě dopřát nechtělo. Ucítil chlad a stočil se do klubíčka, když se Kostička pokusila nakrmit z jeho sladké a na pohled nevinné dušičky. To ale k probuzení nepomohlo. Šedý se akorát ještě víc zachumlal do své bílé peřinky a když otravné společnice konečně odešly a on měl klid i zvenčí, pustil se do vrat nejhlubších snů, kde byly jeho myšlenky rozsáhlé a neomezené.
Klid ale opět neměl dlouhého trvání. Šedý se zamračil, když uslyšel dusot kopyt, který se zlověstně přibližoval. Trvalo mu, než mu došlo, že jsou to zvuky z reality a ne zvuky pocházející z jeho zasněné mysli, to už se ozvalo zadunění, jak srna dopadla na zem, což ho definitivně probudilo. Trhl sebou a otřásl se. Stále cítil chlad. Otevřel oči a uviděl vyděšenou srnu. "Kostičko? Tak tys mi přeci jen přinesla jídlo, díky!" Vůbec si nevšiml zeleného lasa, který zabránil tomu, aby ho ta čtyřnohá věc zašlapala do země. Vlastně si ani pořádně nevšiml vlka, který přišel, i když ho cítil. Jak ale měl jistě vědět, že to není další z jeho snových představ? Ponalu se vysápal na nohy a tak nějak přeslechl slova béžového vlka. Na to byl ještě příliš ve svém světě. Rozespale zívl a vydal se k ležící kořisti. Když však uviděl bílou vlčici, jak se k srnce vrhla, zastavil se. Co to mělo být? Ona ji ošetřovala? "Ty osle! Vždyť to je k hjí...jídlu!" Ohlasil naprosto zmateně. V jeho tváři byl velice dopalený výraz, vypadal však bohužel víc jako opilec než logicky myslící vlk, když se při těch slovech motal. "Jídlo! Jídlo?" Zamrká a mračí se, jakoby mu někdo prácě ukradl rybu z tlamy. No, tahle situace se k tomu docela i blížila. Otočil se a uviděl i druheho vlka. Neznal ani jednoho z nich. S uraženým výrazem si je změřil. Vždyť oni nechali tu srnu utéct! Nechali utéct jídlo! "Hej, vy dva, co jste zač?" Zavrtěl hlavou, jako kdyby chtěl setřepat poslední zbytky únavy. Bylo to docela těžké, ale už se docela držel a logické myšlení zase naskočilo. Rozešel se k těm dvěma. Nechtěl, aby odešli, byli to první a možná i poslední normální vlci, které tu zatím viděl. "Být vámi bych se co nejdříve umyl... Celkem na sebe tímhle... pachem... upozorňujete. Jste zdejší? Mohli byste nám povědět, kde se nachazíme a jak se dostaneme na Mois Gris? Možná vám za to odpustíme to jídlo," hledí na ně. Tohle byl asi nejdelší smysluplný proslov, kterého byl schopen bez známek únavy, když se ji pokoušel zahnat. Hold se snažil se sebou něco konečně dělat. Doteď spal a nechal ostatní dělat tu horší práci, teď však prahl po informacích a ztěží potlačoval únavu. Bylo to něco nového stát proti těmhle dvěma. On byl velký, krásný a načechraný, jako kdyby vylezl ze salónu, kdežto oni vypadali, jako kdyby vylezli z močálu.

Růžovka v oblečku sebou stále házela, když však přišel Sleepy, náhle to utichlo a i modrá zář zmizla. Hlavní problém tím byl tedy vyřešen! A vyřešil ho on! Byl na sebe hrdý, ale neměl to zakřikovat. Stejně se na něj zase začala sápat únava, když viděl, jak tento incident zmohl malinkou portálí vlčici. Jedno však teď viděl úplně jasně - byl hebký jak naprostý beránek a nebyla to iluze! Podíval se na Skeletu, hlava už mu zase padala k zemi a někdo mu ukradl tlapku. „Asi to bude muset počkat, pojď si dát taky šlofíka! Nebo nám můžeš jít sehnat něco k jídlu!“ Nabídl jí vesele a s posledními slovy věty už se skládal k zemi, jako kdyby ho už nikdo nemohl přesvědčit o opaku. Liboval si toho, že tahle srst byla tak hrozně příjemná, až se mu z ní chtělo spát snad pořád. Nebylo to náhodou právě tím? Protože i ta vlčice po kontaktu s tou srstí chtěla spát! Zamyslel se nad tím, to už však ležel na zemi, tlapku uvězněnou pod vlčicí, tělo položené uprostřed mýtiny aniž by si vybíral jiné místo. Hlavu měl na měkkém polštářku, který se tu díky nějaké magii objevil. Spokojeně zamlaskal a přitáhl si bílou dečku tak, aby alespoň trochu kryla i Porta-lee. Čumáček zachumlal do své beránčí hřívy, která byla snad nejdokonalejší na celém jeho těle. Tiše ležel naprosto bezzbraný a brzy se ponořil opět do svých představ o jídle... Začínal mít totiž docela hlad.

Ospalý vlk byl ještě pořád natolik zahleděný do problému, že opustil pěkný sen, že se do něj snažil znovu dostat. Pletl nohama, nedokázal tu únavu skoro vůbec ovládat, a tak se jeho velké tělo nahlo na stranu, zakopl o svoje tlapky a hlavou se bouchl do stromu. Místo hlasitého 'jau' ale bylo ticho, dokud Sleepy, opřený hlavou o strom, doslova nechrněl ve stoje a přitom nahlas chrápal. A hle! Sen se vrátil. Všude byly opět barvičky a růžových rybek bylo víc! Stál na dece z bílého hedvábí, která se vlnila, i když žádný vítr v okolí nefoukal. Běžel k šťávnatému zákusku... a uslyšel zvuky. K probuzení přispělo i to, že zadní tlapy, které mu držely zbytek těla, sjely po trávě a on si jen nabil hubu. Bylo by to i horší, kdyby nedopadl do měkkého. Když zjistil, že jeho srst je snad hedvábí a ještě víc, přitiskl čumák ke své lví hřívě a zavrtal ho tam jako holub zobák do peří. On chtěl možná spíš utéct před tím chladem, který tu byl a nepříjemně mu mrazil v nose. Byl by zase usnul, kdyby se opět neozvaly zvuky, které byly ve skutečnosti slova jedné z vlčic. Otráveně zamžoural. Už zase ho někdo vyrušil ze sna! Muselo to mít dobrý důvod! Pak si vzpoměl na to, čemu se před pár chílemi divila Skeleta. "No ano, je kosa, to asi necítíš, co," zabrblal ospale zavrtaný ve vlastním kožíšku. Když se podíval na kostřičku, bylo mu vlastně jasné, proč necítí ten chlad. Copak šutr taky něco cítí? Ztěžka se opět zvedl, no nic jednoduchého to pro něj nebylo. Vztyčit hlavu a vyndat ji tím z úžasného kožíšku se neodvážil, to by bylo víc jak moc náročné a opět by jeho citlivounký nosánek zažíval muka. Proto na růžovku s kostřičkou jen mrkl očkem. Docela nevěděl, co si má o těch dvou myslet, a proto nechal ospalost, ať si vybuduje názor sama. Očka se mu trochu otevřela, když však během chvíle viděl jen zadek té růžové, a podiveně zamrkal. Tady to bylo samé překvapení! Blbá ospalost! Já chci normálně fungovat! Zívl a ukázal okolnímu světu své zoubky, a pak se pomalu vydal na pomoc té epileptičce. "No a odkud jsi?" Zeptá se zcela vážně oči upřené na kostřičku. Samozřejmě by taky rád domů, jenže on sám nevěděl, kde jeho domov teď je. Byl to Mois Gris, nebo míst, kde se narodil? Svými problémy se teď zabývat nechtěl, a tak s klidem (a s notnou dávkou ospalosti) poslouchal kostřičku. "Hej, zrzavko? Jsi v pořádku? Vypadáš nemocně," začne sladkým tónem konejšit Porta-lee a strká do ní měkounkou tlapičkou. "Dokážeš vstát? Jak ti je?" Snažil se z ní i nadále vydolovat odpovědi a stál nad ní. Věděl, že on sám by ji asi v tomhle stavu nedokázal ani odtáhnout stranou, proto bezzbraně koukl na Skeletu. To ona tady byla ta silná, on se cítil poněkud slabě a vycucaně, jako kdyby mlel z posledního. Však to tak i vypadalo, kolem hlavy mu zářily hvězdičky a kdyby byl nepozorný, už znovu by spadl a klidně opět usl na místě.

<< Mois Gris (Oáza)

Růžovoučká rybička se vnášela ve vzduchu a všude vířilo plno barev a tisíce světélek se kolem pohybovalo jako molekuly ve vodě. Jen natáhnout tlapu a zakousnout se, jen si uždíbnout další kousek masíčka.... Nic z toho se nekonalo. Šedáček si ani neuvědomil, že ho vortex vyhodil na jiném místě, protože cestou usnul. I teď podřimoval na lesní půdě, hlavu na polštářku, který byl tak měkoučký a pohodlný! Jeden by až slintal. Přes záda měl Sleepy přehozenou teplou dečku a jen zářivý ocas čouhal do prostoru jako kouzelná hůlka. Krásný sen mu narušilo několik zvuků, které neznal, chtěl však natolik zůstat u svého snu, že jen nahlas zachrápal, aby ten zvuk přehlušil. Nepomohlo to. Je čas vstávat, ty lenochu! Šedý se musel první psychicky připravit na to, aby mohl vstát, což moc nešlo. Bylo to jako kdyby ho něco drželo ve spánku. Ospale zamručel, pohnul zadní tlapou, kterou posunul pod sebe. Tak to udělal i s druhou zadní tlapou, takže se dostal do pozice, ve které ležela už jen přední část těla. Mohlo to vypadat poměrně vtipně, vlk s zářícíoháňkou vystrkoval svou posvátnou zadnici na svět. Všechno kolem mu bylo naprosto jedno, nevěděl, co to bylo za bouchavé zvuky. Otevřel oči až když ho svědomí znovu vyzvalo, aby vstal. Viděl zářivý fialový éter a okolo něj krásnou černou kostru, nejspíš vlčí. Prázdné fialové oči - jestli se to dá tak nazvat - upírala vzhůru. "Co se děje?" Zabrblal rozespale. Momentálně nerozeznával realitu od snového světa, proto nevěděl, co si má o zajímavé živé kreatuře myslet. Nejdřív si opět zívl a rozespale zamrkal, jestli to není jen přelud, bohužel nebyl. Chvíli jen tupě zíral před sebe, nic ho nezajímalo, pak však zavládlo jeho zvídavé já. "Na co koukáš?" Řekne s dalším zívnutím a pomalu položí pravou přední tlapku před sebe. Musel se snažit, aby vůbec vstal, jelikož to bylo jako lézt z jezera z olova a ještě opilý. Když konečně položil tlapu před sebe a postavil se na ní, bylo to jako stát na špejli. Jsem ospalý nebo mě opustily síly? Mrskne ocáskem a odhodlaně se postaví na všechny čtyři, až z něj sjede bílá přikrývka na zem. V tu chvíli vlk ucítil, že je zima, nepříjemná zima která mu mrazí kůži. Trochu ho to probudí a natáhne se pro dečku, kterou si opět přetáhne přes záda jako nějaký plášť. Bylo docela těžké se udržet na nohou, hlava mu sama od sebe klesala spíš to vypadalo, že spí ve stoje, než že by byl ducha přítomný. Největší budíček, co ho více méně nahodil do provozu byl modrý záblesk a pak náraz něčeho malého a růžového. Růžovoučká rybička? Pomyslel si vesele a otevřel oči jak jen mu to ospalost dovolovala. Teprve teď si stihl uvědomit, že už není na poušti s jezerem, nýbrž v lese. "To byl sen... Kruci, jak jsem se sem dostal?" Zívne zamyšleně a mlaskne si. Spalo se mu sice jako na bavnce, ale spal by i dál. "Ú, zdravím," pozdraví vesele obě vlčice, jako kdyby si jejich existence všiml teprve teď. "To máme ale pěkné ráno, že? Trochu chladné..." Znovu líně zívne. Připadal si zdrogovaně, jako naprosto zbavený logického myšlení, ale přeci jenom zvládl udělat pár nerovných kroků ke dvoum neznámým vlčicím.

Šedák i přes únavu doširoka otevřel oči, když uviděl něco, co nikdy neviděl. Zíral dopředu jako smyslů zbavený s ušima na zátylku a na místě ztuhl jako kámen. Během sekundy všechno ztratilo logiku! Co to kruci je? Zamrkal po chvíli, jako kdyby to měl být jen přelud. Nebo vtip? Iluze? Vždyť tu ale byl sám... Byl zmatený a nevěděl co dělat, proto zavládla čirá zvědavost z něčeho nového. Napjatě zvedl velkou tlapu a udělal krok. Dva. Tři. Trhlina nic nedělala, a tak ji nebral za nebezpečnou. Podivné ale bylo, kde se nachází. Kdyby to mělo být něco normálního, tak by měla být v něčem, ne? Třeba v pískovcovité zemi. Tady ale visela ve vzduchu. Že by neviditelná stěna? Viditelný potrál? Nebo v tom mají drápy samotní bohové? Strach opadl, převládla v něm zvědavost, ale instinktivně se od té věci držel dál. Aby se ujistil, že prasklina na něj opravdu civí ze vzduchu, pomalým, téměř šnečím krokem se vydal kolem ní. Opravdu. Visela ve vzduchu bez jakéhokoli závěsu, nikde ani žádná nitka. Co Lucio nečekal bylo, že se z ničeho nic rozšířila do větších rozmérů. První udělal nejistý krok dozadu, pak se ale ptal sám sebe, proč to udělal. Z té džuzny šel příjemný pocit. Žádný strach. Něco jako účinky drogy. Naskytl se mu pohled do něčeho za hranicemi jeho chápání. Bylo to jako hledět do vesmíru, do kolosu barev, ale vesmír to nebyl. Černá díra? Taky ne. Šedý měl nutkání tam vstoupit a všechny ty barvy prozkoumat více z blízka. Udělal krok. Byl té moci plně poddán, až se mu oči samy zavíraly, opět ucítil ospalost a na nic jiného než na ten barevný svét nemyslel, až si málem nevšiml zvedajícího se větru.
Než stihl byť jen mrknout, rozletěl se tím barevným světem naprosto smyslů zbavený. Ty barvy nebyly zrovna příjemné, proto zavřel oči. Teprve když ucítil, že ta energie, která ho poháněla, na chvíli povolila, otevřel oči. Bylo to jako ve snu. Tohle, co viděl, byl ráj a Lucian jím byl naprosto ohromen. Prohlížel si tu temnotu s miliony zářících teček s otevřenou tlamou. Plul tím prostorem jako osamělý koráb. Mávl přední tlapou, jako kdyby plaval ve vodě, a vtu se svét kolem opět rozpohyboval a on byl znovu hnán kupředu, jako na vleku. Začala se mu motat hlava, obraz okolního svéta se chvílemi mlžil, ale on nic nedělal. Jen tiše zavřel oči nechal se tím proudem unášet dál, jako na peřině.

>> YALOR