Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Rybka byla zabita a šedý milovník se do ní s chutí pustil. Byla tak lahodná po tom celodením pochodu! A nebyla tak úplně malá. Možná by to chtělo ještě jednu takovou, ale pro teď to bohatě stačilo a vynahrazovala to ta lohodná chuť čerstvého rybího masa. Alespon večeři jsem nezmeškal, pomyslel si potěšeně. Být kočkou, tak by u jídla i vrněl, byl ale vlk a tak si k ní lehl a pracně obíral kostičky, jen aby dostal další masíčko. Nebyl tu nikdo, kdo by mu ji ukradl, nebyl tu nikdo, kdo by ho teď mohl vyrušit. Žádný vlk, obloha čistá a kolem padala tma. "Začíná noc," řekl tiše. Ani nevěděl, že tu myšlenku vyslovil nahlas, měl však za to, že ho nikdo nemůže vyrušit. Když dojedl, zvedl se a u vody si omyl svou tvář a zbytek těla, aby po cestě pouští nebyl od písku. Cestou se přece zpotil! Když vyšel ze své milované vody, otřepal se a zívl si. Není vhodná doba pro spánek? Mrkl párkrát a zastavil se, aby si prohlédl okolní terén. Vlastně si mohl lehnout rovnou tady, ale to by byl zase od písku. Přece tu muselo být lepší místo na spaní... třeba jeskyně!

Náraz nebyl zrovna dvakrát příjemný, ale už byl dole a vodu měl přímo před čumákem. Chvíli se mu ještě nešikovně točila hlava a i v sedě málem upadl, brzy se to však zlepšilo a mohl s klidem stát na všech čtyřech. Zvedl zadek a vesele doklusal k jezeru, kde už čekala odměna. Noc už přicházela a tak bylo šero, teplota však byla stále příjemná a teplo tu sálalo i z písku pod nohama. Voda byla na tyto podmínky ledová. Jen co se jí Lucio dotkl, překvapeně odtáhl čumák. Když se jí napil, žízeň odešla a dostavil se příjemný pocit klidu. Bylo tu ticho a mírumilovno, nebyl tu nikdo, kdo by mu rušil příjemnou chvíli. Vešel do vody, protože v něm zaznamenal pohyb. Uvědomil si tím svůj hlad a byl odhodlaný i tento pocit zahnat, takže ve vodě, která pomalu temněla, stál a číhal na jakoukoli rybičku, div že mu tlapy ke dnu nepřimrzly. A hle - ryba sebou mrskla a zkušený rybář vyrazil téměř hned. Když ucítil rybí šupiny ve své tlamě, stiskl a vyběhl ven i s úlovkem v tlamě. Gotha! Večeře je na stole.

<< Poušť
Přeci jen to byla pitná voda, kterou Lucio cítil! Zjistil to brzy. Vystoupal na písečnou dunu a hleděl pod sebe s němým úžasem. Krásné jezero. Kde se tu vzalo, jen tak uprostřed pouště? Že by dešťová louže? Ne, to asi ne. Šedý byl za tohle odpočívadlo rád, ale nespěchal. Tohle nebyla fata morgana, tohle si mohl vychutnat. A nikdo tu nebyl, jen on, pouštní zvířata a stromy. Pustil se dolů z kopce až mu písek ujížděl pod tlapkami, a nakonec spadl a kutálel se z kopce dolů jako lavina. Zavřel oči a tlamu, protože písek byl všude kolem. Byl by byl úplně v pořádku, kdyby zády nenarazil do palmy, která se mu postavila do cesty. Zlá palma! Málem mu vyrazila dech, alespoň však zastavil. Dezorientovaně se postavil na čtyři a zjistil, že se mu točí hlava. Žuchl na zadek.

<< Zlatý les

Šedý vlk opustil končiny lesa, který byl tak blízko smečky. Bylo moc brzy, ještě nebyl připravený opět vstoupit do služeb smečky. Ne, ještě si potřeboval užít té svobody, té volnosti, té... samoty a klidu. Byl poutník, byl starý a plný mnoha vzpomínek a moudrosti. Přijmul slova Barnatt a Akarua a opět se pustil svou cestou. Alespoň prozatím.
Nemusel jít dlouho a spatřil moře. Nekonečně táhnoucí se vodní plochu, jejíž voda byla slaná. Byl u zátoky, kterou již jesnou prošel. Přeplaval její kus, přímo na druhou stranu zátoky. Zatím sbohem, slaná vodo! Pomyslel si a klusal dál. Byla tu poušť, dlouhá a suchá. Slunce ru pražilo mnohem víc a Lucian zoufal, že sem vůbec vkročil, ale rozhodl se tímto protrénovat fyzičku. Opět. Dlouhé duny a nánosy písku míjel a nezastavoval se, když mu docházely síly, šel už jen krokem. Takové vedro tu bylo! Ale všechno jednou končí a Lucian už hleděl do dálky a spatřil vršky hor, ve kterých již jednou byl. Také však ucítil vodu a život. Nebylo to moře. Vydal se tím směrem.

>> Oáza

Potlačil touhu se šibalsky usmát, když Akaru vyslovil jméno té vlčice. To působilo, jako kdyby byl zamilovaný! Jo, ta černá byla kus, ale ne tak, že by z ní nespouštěl oči. Pomalu se začal znovu rozhlížet po okolí, protože tu bylo trochu víc vlků než čekal. A rozhodl se. Ne, smečkový život ještě bude muset počkat. Bude čekat, než si bude stoprocentně jistý, že tulácký život už mu víc nedá. Alespoň měl s informacemi, které od černé vlčice pochopil, šanci vyhledat tuto smečku znovu, až přijde čas na to se tam podívat. Zatím by mohla být zvědavost bez přání do smečky vstoupit drzá a nevychovaná. "Děkuji," věnoval černé pohled, pak se ovšem zase zadíval do listí zlatých stromů. Informace Luciovi k něčemu byly a bylo lepší odcházet s něčím, než bez ničeho. Jeho společníci si mohli všimnout, že jeho mysl se právě toulá ve výškách, protože se díval vzhůru na modré nebe, odkud bylo slyšet ptačí zpívání. Slyšel všechna slova, která si hnědý s černou vyměnili, ale jedno ucho měl natočené zcela jiným směrem - vzhůru. "Musím jít," řekl poněkud smutně. Ano, jeho výraz se z neutrálního změnil na smutný a zamyšlený, téměř jako mávnutím proutku. "Jistě vaši smečku jednou navštívím, Barnatt, vyřiďte to alfě, bylo mi ctí Vás poznat," pokračuje klidným hlasem. Bylo divné zmizet teď, jako kdyby se vymlouval, ale nevěděl, že bude vlčice tak ochotná na území své smečky zavést cizince. "A Akaru," obrátil se k hnědému, "snad se ještě uvidíme. Rád jsem tě znovu potkal." Věnoval jim omluvný úsměv. Připadal si tu být hrozně cizí, těm dvoum by bylo lépe, kdyby měli soukromí... A tak se pomalu obrátil na podpadku a vzdaloval se od nich, po pár krocích se rozklusal a zmizel jim z dohledu.

>> Poušť (přes mys v Tiché zátoce)

Od začátku mé existence tady jsem se účastnila už 2x, ale klidně si to zopakuju, když na mě zbude místo! Přihlašuju se za Luciana. Týmy by bylo dobré rozhodit asi spíš osobně (Aetíkem :3), aby byly trochu vyvážené.
Pokud by na mne místo nezbylo, tak bych se ráda přihlásila alespoň jako POROTCE.

Byl překvapen Akaruovými slovy, ale přijal je s úsměvem. Takže chudák slepoš zůstal někde pozadu. Nevadí, jistě se zase někdy střetnou. To by bylo nemilé, kdyby zmizel bez rozloučení a už se nikdy neukázal. Černá vlčice nevypadala nepřátelsky a zřejmě se nečekaně potkali, takže je nevyrušil. Tím líp! Alespoň prozatím nemusel zase hejbat tlapami a pokračovat v pouti. Z neznámé vlčice byla však cítit smečka a také páchla nervozita. Jak by taky ne, když se přihnal další mladík, zrovna ve chvíli, kdy se šedý posadil, aby prokázal vlčici, že nemá zlé plány. Byl mladý a zřejmě nerozvážný, což bylo patrné jak z jeho slov, tak z jeho pachu a vzhledu. "Nyní nejsme na území smečky. Cítil bych to," změřil si hocha trochu přísně, ale s vnitřním klidem. Toto téma v něm však vyvolalo otázky, o kterých se dala vést řeč. "Ale vy jste ze smečky. Je odsud její území daleko?" Položil otázku černé vlčici, která se představila pod jménem Barnatt. Ale ouha! On by málem zapomněl! "Lucio Zil Shidard, říkejte mi Lucian. Těší mne." Složil mírnou poklonu černé vlčici a po očku sledoval Akarua. Možná, že on něco o zdejších smečkách věděl. Lucio si nedělal naděje, že by mu nějak smečka v cestě hrála do karet, protože od jeho posledního členství ve smečce uběhla nesmírně dlouhá doba. Možná už netoužil se přidat do smečky, možná ano... Sám to nevěděl. Jistý si byl jedině tím, že má rád ve věcech pořádek a rád má přehled o kraji, po kterém chodí. Jestliže zde byla smečka, nejspíš by pro starého unaveného vlka bylo lepší jít dále... Nebo ne? Nebylo by lepší se zastavit a zůstat? Hlavou šedého prolétalo mnoho myšlenek, avšak nedával to najevo. Cítil se na tomhle místě nechráněně, protože si vzpomněl na Domov a na svou rodinu, kterou opustil. V tomhle světě neměl žádnou oporu ani pravého přítele, proto si připadal jako cizinec. Však v tom bylo to mistrné umění - dokázal všechny ty aktuální emoce zakrýt maskou a vypadat neutrálně, i když se v něm dusil smutek.

Tuhle akci hrozně žeru už od jejího počátku a bylo trapný, kdybych se nepřihlásila. Přihlašuji Lucia, prosím!

<< Kvetoucí louka (přes Tichou zátoku)

Překonání hor ubralo Luciovi něco na energii, navíc pachovou stopu měl. Nebyl tedy důvod spěchat. Šedý vlk pravidelným krokem minul zátoku, u které se nezapomněl napít, alespoň malinkato. Netušil, kam že to Akaru odešel, ale byl si jist, že už je blízko. Jakmile totiž vešel do pěkně vyhlížejícího lesa, jeho pach byl ostřejší a čerstvější. I přes významnost úkolu najít Akarua bylo také důležité si prohlédnout okolí. A vždyť taky není kam spěchat, ne? Ten les byl úchvatný, hlavně když z mraků vysvitlo Slunce a zasvítilo na listy zdejších stromů. Byly jako ze zlata, jakoby se chystaly dříve uvadnout, ale zároveň v sobě měly nějakou neviditelnou sílu. Že by další magie v těchto končinách? To toho nebylo dost? Lucio se pousmál a opět zapojil čichové buňky.
Hnědý vlk už byl blízko. Šedý nechtěl dělat přepadovku, zdálo se, že přepadovek za poslední dobu bylo více než dost, ale stejně se snažil našlapovat potichu, kdyby náhodou někdo v blízkosti lovil. Po pár krocích Akarua spatřil. "Á, tady jsi. Říkal jsem ti, že tě najdu. Kdes ztratil Blinda?" Usmál se přátelsky, ale ani když pátral modrýma očima, nezahlédl známého slepce. Doufal, že nejde ve špatnou chvíli. Vtom si všiml černé vlčice. Její žluté oči a černá srst jaksi zanikala v tomto kouzelném lese, nebo se to tak alespoň Luciovi zdálo. Však teď, když uviděl, že nemluví jen s Akaruem, začal se cítit trapně. Asi jim narušil pěknou chvíli. "Omlouvám se, že jsem sem tak vpadl, nevšiml jsem si vás, buďte pozdravena," pousmál se omluvně směrem k černé vlčici a na chvilinku zdvořile sklonil hlavu, jak se sluší a patří na vlčího džentlmena. "Neruším vás?" Otázal se spěšně. Možná neměl Akarua sledovat. A z tý vlčice páchla smečka. Že by byla tady někde v okolí?

// Doufám, že tu neruším, nebudu za pár dní moc aktivní, tak mě kdyžtak přeskakujte :)

<< Temný les (přes Pytias)

Přejít pohoří už bylo poněkud těžší. Lucio se snažil vybírat co nejjednodušší trasu, ale to nebylo jednoduché, protože když neznáte území, nemůžete odhadovat cestu tak dobře. Však nebyl čas váhat, pachovou stopu Lucio měl, to jediné bylo teď jeho oporou, protože zde to už neznal a už byl zase na tekutém písku. Však takový byl celý jeho život... Stejně zde však byla cesta vpřed a ta byla jasná a nesměla být zasněžená. Šedý Lucio se jako neřízený blesk prohnal po louce plné barevných květů, ani si nevšiml cizích vlků.

>> Zlatý les (přes Tichou zátoku)

<< Les u Mostu (přes Most)

Chvíle váhání nastala, když se šedý dostal k dřevěnému mostu. Chvíli jen tiše stál a nevěděl, je-li toto opravdu most, který unese jeho vlčí váhu, ale nakonec si představil lidi, jak přes podobné mosty v jeho domovině chodili, a nic se jim nestalo. Vkročil na Most a nemohl se ubránit zlému pocitu, když shlížel dolů a tam byly skály a útesy zahalené zlověstnými vlnami. Přidal trochu do kroku a brzy byl na druhé straně. A ani tě to nekouslo ty strašpytle. Zasmál se pro sebe v duchu a rozhlédl se kolem sebe. Vždyť tady už byl! Ten svět je ale malý! To byl pozitivní objev, a tak zavrtěl ocasem. Možná tohle nebylo zrovna pěkné místo, ale v duši mu tento objev ukazoval, že je zpět na pevné půdě. Mít se kam vrátit je vždy dobrá věc. Jenže všichni byli pryč... Zbyl jen Akaruův pach a toho se hodlal Lucian držet. Klusem se vydal skrz les a sledoval hnědákovu pachovou stopu.

>> Kvetoucí louka (přes Pytias)

<< Křišťálové jezero (přes Luka)

Cesta netrvala tak dlouho, jak by se zdálo. Možná za to mohla vytrvalost, i když by se to spíše dalo odhadovat na Luciovo pevné svědomí, které drží cestu k cíli osvětlenou a jasnou. Dlouhé skoky jeho trysku brzy donesly šedého přes louku až do lesa. Možná tenhle les neznal, ale jedním si byl jistý - před nějakou dobou tu byl Akaru! Přeci jen čich neselhal. Bylo načase se vydat po jeho stopách. Pokračoval klusem dál.

>> Temný les (přes Most)

<< Katabomby (přes Nerovy vodopády)

Zdravotní stav šedého vlka se o moc nezlepšoval, ale zato cítil, že se blíží k zdroji svitu. Celou cestu šel se zavřenýma očima, těžko říct, jestli to bylo tím, že byly moc unavené, nebo tím, že je prostě v té tmě nepotřeboval. Půda pod jeho tlapami byla vlhká a rozhodně ne nepříjemná, ale když po ní kráčel už déle, začínala býti otravná. A i přes Luciovu hustou srst začínala být zima. Proto bylo světlo vítané. Nadšeně otevřel oči, jakoby spatřil padající hvězdu, ale musel je zase přivřít, protože světlo dosti oslňovalo. A byl tu vodopád.
Lucio zastavil a chvíli přemýšlel, aniž by překročil stěnu tvořenou vodopádem. Byl venku. Co ho ale čekalo dál? Byl si docela jistý tím, že Akarua s Blindem už nenajde. Zase byl na život sám. Vlk samotář, Lucio Zil Shidard, toulající se krajem na svou pěst, s hlavou plnou otázek a zkušeností, které zanechaly jizvy na srdci i duši. Povzdechl si a skočil skrz vodopád.
Ještě víc světla. Vynořil se z vody přímo ven. A dost. Další kapitola je uzavřena, nová začíná. Chvíli stál, nechal ze svého těla vodu volně odkapávat, potom zvedl hlavu a hleděl do dáli. Nebyla tu jiná možnost. Byl čas se vydat dál.

>> Les u Mostu (přes Luka)

Tiše se připojil k davu a zíral do truhly, která se zjevila. Modrý šutr vypadal kouzelně - i v očích Lucianových, přesto že toho prožil dosti a start na Mois Grisu to nebyl zrovna dvakrát dobrý. Unaveně zívl. Možná byl rád, že to skončilo, možná ne, dobrodružství není nikdy dost. Zavřel oči a tiše se zdvořile rozloučil s Situsem, který se konečně představil. V duši ho chápal, vlčata byla nevyzpytatelná a šla si svou cestou. Z vlastní zkušenosti. "Žádný rodič bohužel nemůže vědět, kým se stane jeho potomek. A nemůže čekat, že bude jako on," sklonil hlavu. Za chvíli si však uvědomil, že potřebuje buď pomoct, nebo si odpočinout. Chvíli váhal, co dělat, cítil se špatně, ani netušil z jaké stránky, proto udělal pár kroků zpět a opřel se o stěnu, po které se svezl na zem. Světlo zase mizelo, takže nebylo jednoduché zjistit, že jeden člen výpravy má namále. "Doženu vás," hlesl jako odpověď a lehl si.

Netušil, jak dlouho spal, ale připadalo mu to jako věčnost. Když se probudil, bylo mu už lépe. Však kam všichni zmizeli? Bylo načase se za nimi vydat. Zvedl zadek a jen po pachu se vydal za Akaruem a Blindem.

>> Křišťálové jezero (přes Nerovy vodopády)

《Rokle

Napjatě jde dál do tmy, i když netuší, co ho čeká. Ale to nikdo ze skupiny nevěděl. "Je tohle dobej nápad?" Zabrblal si pod vousy a frkl. Nebyl srab, nezastavoval, klidně by šel i první, kdyby v cestě nestál Blind. Světlo se ztrácelo a vešli do tmy. Byl to nepříjemný pocit, až z toho vstávaly chlupy na zádech. Teď by potřeboval oporu, ale nikdo z přítomných se nezdál být zdatný v uklidňování a navíc... byli tu pořád? Lucio slyšel jen kroky. A podivné hlasy, které nemluvily vlčštinou a nervy drásající kapání vody... "Nesmíte se bát, jsou to jen iluze v našich hlavách," řekl pevně zase spíše pro sebe, ale pak zaslechl Navinův výkřik a pocítil přítomnost něčeho živého... jeho dech, jeho slizké tělo... Snad jakoby se mu zastavilo srdce, zastavil, poslouchal zvuky kolem a nejvíc ho děsilo snad to, že vidí naprostý nic. "Blbost. Něco tu je s námi," řekl hlasitě. Kde byl duch, když potřebovali alespoň jeho hlásek, když se mohli strachem pochčít? A vzapětí ucítil sílu, která ho srazila k zemi. Zatnul zuby, aby potlačil překvapený výkřik a vyděšení, ale sebral se a začal ostatní popohánět, aby nepanikařili. Měli soupeře. "Světlo, světlo, dop*dele světlo!" Zařval a hned se zvedl na nohy, neváhal a skočil na kraj místnosti ke zdi. Nic v té tmě neviděl, tak co řešit? Pokusil se cáknout do očí potvory vodu. Pokud nějaké méla...