Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sice nebyla odezva na vyzvání k zastavení cukrování těch dvou zrovna pozitivní, ale svůj účel splnila. Nebk za to mohla ta tma, že je neviděl? Každopádně tak jako tak to bylo dobře. Alespoň nemuseli ostatní snášet další nepříjemné poznámky ze strany šedého, který nad tím nevěřícně zakroutil hlavou a pokračoval v misi, jakoby se nic nestalo. Už se k tomu nehodlal vyjadřovat, pokud by ti dva zase nezačali v nesprávnou dobu.
Nevypadalo to tak. Jak říkal, měl zase pravdu a na to jen zvedl hlavu a s pozvednutým 'obočím' se podíval na Dalea a Nyc s výrazem "já to říkal", přitom jeho ego stouplo vzhůru. Pak tu byla ale další otázka - proč to bylo tak jednoduché? Dobře, museli se probojovat řadou hádanek a vypořádat se s cestou, ale i tak to teď začínalo být napínavější. Zmizly ty dlouhé omáčky v duchově proslovu, alespoň si to Lucian myslel. Díval se, jak se Nyctea s Daleem vrhají ke stromu snad rychlostí hyperaktivních vlčat, on sám ješté chvíli zůstal stát. "Kámo, bude to těžší, předpokladám. Třetí úkol bývá vždycky nejsložitéjší. A tady je hrozný vedro... Pojďme odsud vypadnout," řekl s klidem v hlase svým společníkům a rozešel se k pokladu, který zřejmě... Vězel pod kládou. A oni tam stojí a neví, co dál. To jsou tupci, usměje se pro sebe. Předníma tlapama se opře do klády a společnými silami ji odvalí. A ano! Volba byla správná a opět stojí před pokladem. Lucian se prvních pár sekund jako střelenej bez ducha dívá do truhly. Že by hlad? To víte, že jo! Urval si pro sebe obrovský kus masa, však tak velké tělo taky potřebuje živit, ne? Svůj příděl spořádal a už se tvařil jako spokojený pes. A spokojený vlk je šťastný vlk. A proto s naprostým klidem nakráčel do tunelu hned za zadkem Blinda. Hlavně už žádné pády...

>> Katabomby

Tak na Lucianův účet poprosím za tvorbu - Malíř
A nezapomenout na partnerství u Dor - Láska

Odznáčky PŘIDÁNY

<< Bašta << tunel

Padání začalo být pro Luciana opravdu nepříjemné až když si ty dvě hrdličky, Dale a Nyctea, začali v rychlosti vyznávat svou lásku. To opravdu bude muset v poslední části života poslouchat o cizím štěstí? Hrozně mu to připomělo život dříve. Život mimo Mois Gris. Však nebyl takovým vlkem, který by do minulosti hleděl dlouho a dobrovolně si promítal okamžiky z života, když to nebylo nutné. Když ucítil náraz a zjistil, že přistál do jakéhosi vlákna, otřepal se. "Teďka si lásku vyznávat nemusíte, ještě jste neumřeli. Zkuste se věnovat i situaci," procedil do tmy bez jakéhosi náznaku citů ledovým hlasem. Nebyl naštvaný ani vzteklý, ale prostě neměl rád, když si někdo vyznával lásku v jeho přítomnosti. Vyskočil na nohy a vydal se tunelem. "Je tu tma jak v řiti," utrousil poznámku. Jednou narazil do stěny, což bylo i slyšet, ale pak už se držel Blinda, který měl s tímto větší zkušenosti. Uviděl východ a s očima zavřenýma pod tím světlem vyšel ven.
Tentokrát ducha poslouchal docela rád. Hlavně zprávu, že za sedm dní vypadne, přijal s vrtěním ocasu. "Máš za co, duchu..." Nyní Lucian moc neoplýval veselou náladou a jeho tvář zůstavala kamená, ale uvnitř byl vlastně hrozně zvědav, co se bude dít dál. Už ale byli blízko cíli, to byla dobrá zpráva. Když uvidí vodu, vrhne se k ní. "Blinde, tady, kde stojím, je voda," informuje slepce a sám ponoří tlamu snad i s nosem, aby se napil. Konrčně voda, slaďoučká dobrá čistá voda! Ještě to maso by to chtělo. Poslechne si hádanku ducha a rozhlédne se po okolí. Je rozhodnut informovat o tom i slepce, když už nevidí. "Támhle je kostra něčeho velkého, támhle spadlý strom a spadlé hnízdo na zemi s vajíčky. Nic zajímavějšího tu není... A hádanka je, že poklad je pod malým zraněným chudáčkem, co je pod velkým dílem přírody. Co ten strom? Je to dílo přírody a je na zemi, ztratil kabátek. To je jasné," prohlásí sebejistě a zamíří ke stromu. Netuší, jestli to bylo správně, ale riskovat mu nevadí a v tomhle případě si byl docela jist svou odpovědí.

Dorya - vlčice s huňatým krkem a poprosila bych ještě o dlouhé nohy, vzhled i s přívěskem zachovat
Lucian - vlk s huňatým krkem

Začínalo to být zajímavější a zajímavější. Konečně nějaké opravdové vzrůšo! Už ne jen zdlouhavá chůze s několika slovy o smečce, na kterou má každý odlišný názor. Ale nebylo tohle jen na chvíli? Nemělo se tahle dobrodružná akce zase brzy změnit k nudnému? No, zatím to tak opravdu nevypadalo. Lucian si dal v hlavě dohromady tři a tři a myslel si, že hněv Thánatos vyvolala krádež jednoho z těch pokladů. Kolik jich vlastně je? A proč je ten duch navedl přímo do pasti bez patrných výčitek svědomí? Stále moc nevěděli, na jaké straně neviditelný duch stojí, avšak většina skupinky nejspíš s touto realitou byla smířena. No, alespoň jim dělal průvodce, to bylo pozitivní. Teď toho však moc pozitivního nebylo - Lucia škrtily kořeny a ani rozhlížet už se nehodlal. A zápasit s tou silou taky nemělo smysl! Byli v pěkné kaši. Vrčel a vztekle by mával ocasem, kdyby mohl. Když vyřkl svou odpověď na zelenou otázku na kořeni, tlapky byly najednou zase volné. Ale kdepak! Už neměl pevnou půdu pod nohama. "Dop*dele!" Zařval, když si to v rychlosti uvědomil. Letěl vzduchem a uši měl pevně přitisklé u zátylku. Že by strach? Napětí? Překvapení? Kdoví! Cítil tak nějak všechno. Ještě před pár sekundami byl rád, že je konečně nějaké vzrůšo, ale teď by se nejraději vrátil zpět k obyčejnému divokému životu neohroženého vlka. Místo toho se však nyní řítil dolů a pryč, jinam.

>> Záhadným tunelem v podzemí do Rokle

<< Mělká pláž

Kroky všech vlků ve skupině už nedoprovázel měkký písek, do kterého se bořily tlapky, protože ten vystřídala hebká tráva velkých travnatých plání, kde všude voněla zvěř a hojnost masa. Sbíhaly se mu sliny a už už by se rozeběhl si něco k jídlu splašit, kdyby ho nezastavil hlas. Byl překvapen, protože to vypadalo, že hlas tentokrát neposlouchá jen sebe, ale vyslechl i je. Sice by byl mnohem raději, kdyby ten hlas zmizel nadobro, ale s tím nic udělat nejspíš nemohl, takhle alespoň měli průvodce. "Takže seš duch! Proč si to neřekl hned?" Ty tupá hlavo! Švihl ocasem nastvaně, ale byl rád, že konecně zná jednu z mála odpovědí. To však nestačilo. Teprve zpráva, že nejsou v jiné dimenzi, tak ho více méně hodila do klidu. Však pořád nevěděl, co to za svět je. Zatím mu to přišlo hrozně nezajímavé, i když kožíšek z truhly tvrdil opak. Vlastně... Je zajímavé objevit se na novém světě a hned být součástí příběhu. Ale je to tak správně? Nebylo by lepší se první rozkoukat? Takhle chodí po neznámém, nemá žadnou oporu, kde by se uchytil a byl to záchytný bod. Byl rád, že dostal odpovědi. Alespoň některé. "No a ještě je tu otázka, co je tohle vůbec za svět?" Zeptal se, možná ducha, možná přítomných vlků. Připadal si v tomhle naprosto neinformovaně. To by se však nesmělo něco vstát. A naprosto ho to vytrhlo z myšlenek. Přímo ze země se vynořily dřevěné kořeny, které vůbec nevypadaly přátelsky. Past. "Co to má bejt?!" Zpanikařil Lucian na chvíli, ale pak zatřepal hlavou. V tu dobu už byli byli Navin s Blindem svázaní, kořeny svázaly i Akarua s Nyc. A teď se sápaly k němu. Obratně skákal tak, aby se jim vyhnul, snažil se přiblížit k ostatním a udělat neco s jejich vězením, ale nestihl to. Silné kořeny si ho chytly za levou zadní nohu a on sebou flákl na zem. Rychle se zase vysápal na nohy, ale to už kořeny stihly čapnout i jiné části těla, pomalu ho obmotaly. Snažil se s nimi zápasit a kousal do nich ostrými zuby, ale nebylo to nic platné. Byla to past. Thánatosina past! A není to zrovna příjemné, když se vás někdo nebo něco snaží rozdrtit nebo stáhnout pod zem. Lucian byl velice zmatený a zaskočený touto událostí, že mu to ani moc nepřemýšlelo. Jediné, co plně vnímal, byl tlak vyvíjený kořeny a nějakou otázku na jednom z nich. "Cože?" Nechápavě by zavrtěl hlavou, kdyby to šlo. Teď však viděl jen nesrozumitelný text. Cože? Co snáší včela? Všechno jakoby mu najednou vypadlo, jako kdyby mozek vypověděl funkci. "Vajíčka? Královny.. Vajíčka?" Zamumlal, však vůbec si ničím nebyl jistý. Podíval se po ostatních, jak si vedou oni. Momentálně byl sice soustředěný spíše na své problémy, ale zajímalo ho i to, jestli mají jeho společníci stejný problém.

<< Ice world

Odpočinek byl vítaný, obvzlášť teď, když se jim podařilo otevřít truhlu. Byl to onen poklad? Jen tyhle kožešiny? Ne, nebyl, protože hlas ducha si dál kecal své a byl rozhodnut vést vlky dál. Lucianovou hlavou stále vrtaly myšlenky ohledně vyplavení té truhly, kterou se jim vlastní silou vytáhnout nepodařilo. Ale to nejdůležitějsí bylo za nimi, získali jeden poklad. Kolik jich ale bylo? Byly nějaké další vůbec? Nesnažil se je teď hlas jen zavést na místo, kde by nelítostně zemřeli?
Teplá kožešina hřála šedého do zad, což bylo příjemné. Slídil po okolí, než si uvědomil, že je tu jiné počasí a vůbec... Jsou úplně jinde! Pod tlapkami cítil jemný písek, ale změnou ze sněhu na písek byl zmaten. "Jak jsme se sem dostali?" Doufal, že někdo bude znát odpověď, když ji on neznal. Díval se směrem k Blindovi, jestli on nebude znát odpověď, protože se jevil jako moudrý vlk, který byl na ostrovech dlouho. Znal to tady lépe, než mnozí... A to byl slepý! Tímto zvědavým pohledem postupně nenápadně zkontroloval všechny členy družinky, jakoby je hlídal. Jeho bystrý čich zaznamenal vůni zrovna ve chvíli, kdy se hlas opět rozmluvil. Alespoň to bylo pozitivní - že je neopustil průvodce. "Nevím, jestli má být hledání pokladů zábava, ale začíná mě to zajímat," přiblížil se k Navinovi, který očividně jevil zájem o hledání dobrodružství. Podle pokynů hlasu se klidně rozešel dopředu. Co jiného mu vlastně teď zbývalo? Písek byl sice příjemný do tlapek, ale tráva byla lepší. A právě tu matně společně se zvířecím pachem cítil. Ale co když ten pach byl jen matoucí? Nebyl to třeba pach těch kožešin? Mířil směrem k pláni.

>> Bašta

Na logické vysvětlení Lucio nečekal, to se raději statečně vrhl do spárů ledové vody. Sice to byl šok, ocitnout se v takové vodě, ale Lucianovo atletické a velké tělo jakoby bylo právě na plavání stavěno. Zápasil s proudem, zapojoval samozřejmě i ocas, jako pravá rybka. Velké tlapy se nořily hlouběji a hlouběji, protože Šedák nalezl to, co hledal. Ledová voda se k překvapení oteplila, což byla vítaná změna. Hlavou mu problesklo, jestli tu někde třeba není sopečný kráter, ale pak si uvědomil, že za to může Blind, ten béžový slepec. Dostal se až k truhle a modrýma očima vzhlédl nahoru. Rozhlédl se kolem, jakoby v okolí mělo něco číhat, ale to nejpíš bylo velmi nepravděpodobné, protože proud sice nebyl tu až tak prudký, ale znatelný ano. Pokusil se uchopit truhlu, ale bez výsledku, což ho na chvílí donutilo zpanikařit. Ale blik! Vždyť bylo naivní si myslet, že by to zvládl sám! Vypustil nahoru pár bublin a čekal. Brzy se dostavila pomoc, ale to už mu začal docházet vzduch. Snažil se jak mohl, ale ani cvičené plíce nezvládnou být ve vodě v proudu při fyzické námaze dlouho. Podíval se tedy po Daleovi a trochu smutně pokynul hlavou nahoru. Nemohli přece riskovat krk. Alespoň on nemohl riskovat ten jejich. Pomocí silných zadních noh se odrazil od dna a plul nahoru, nechávajíc se přitom unášet proudem. Tady nemělo cenu s ním zápasit, ž bylo prohráno. Ale co teď?
Vynořil se z vody a hned se znaveně sápal po sněhu ven. Nebylo to příjemné opět cítit ten chlad z venku, ale protože si krátce navykl studené vodě, nebylo to až tak nepříjemné, jako by bylo se do tohoto podnebí vynorit z výřivky. Rychle se oklepal a jeho hladká hustá srst začala automaticky schnout, voda stékala téměř sama, jako z kovu. Několikrát zakašlal, přičemž mu z tlamy vylítlo pár kapek vody z řeky. "Žiju, tak je to v pohodě. Ta truhla je tam dole a nešla vytáhnout," zklonil zklamaně hlavu a vysíleně oddychoval. Být člověk, jistě by neváhal si uvařit teplé kafe nebo čaj. Chvíli se Lucio i toužebně dívá na vodu, ale pak ucítí to, co i čenichy ostatních. Ohlédne se tím směrem a... Co nevidí! Ona truhla je venku. Běží k ní, mávajíc ocasem nadšeně ze strany na stranu, jak se raduje nad úspěchem. Kdo to ale byl, kdo vytáhl tu truhlu? "To jsem z toho jelen. Koukejte - s tím nám asi nebude zima," přehodil přes sebe jesnu kožesinu a snad ani vyčerpáním nevnímal hlas. Jen kousek popošel a lehl si do sněhu, ten chlad ignoroval. Led není dobrá věc, studí do zadku. A proto si onu kořešinu hodil pod sebe, naštěstí ho překrývala trochu i přes boky. Odpočinek. Konečně!

Sice tu padlo mnoho argumentů, které myšlenku, že poklad bude v řece, vyvracovaly, ale Lucian si šel za svým a byl pevně přesvědčený, že poklad je doopravdy v řece. Netušil, jak ho vlastně dostanou a a jakou to bude chtít oběť, ale temné myšlenky zaháněl jedině zvědavostí, co to vůbec je za poklad. Nechtěl však být zticha a pokusil se vysvětlit, proč právě řeka. "Vždyť řeka je plna vody, tekoucí vody. Sníh je sice také voda, ale zamyslete se - najdete na poušti sníh nebo led? Ne. Máte leda šanci, že natrefíte na oázu s jezerem nebo řekou. A jezero může být vyschlé kvůli teplu, i když to řeka také. Jenže v řece je proud." Pokračoval v cestě, do čela se tentokrát nahrnul Dale. Šedák ho nechal jít a znovu se vrátil k přemýšlení nad tím, jak poklad získají. Brzy došli k oné řece. Zastavil se nad proudem a zíral dolů pod hladinu, tupě přemíšlejíc o tom, jak je to hluboké. Miloval vodu, i jeho srst jí byla odolná, avšak potřeboval se ujistit, jestli je to opravdu bezpečné. Počkal, jestli něco nenavrhnou ostatní, a když se tak stalo, poslouchal. Blind podle všeho vlastnil magie, což jim mohlo právě pomoct. A Luciovi to vnuklo nápad. "Já mám magii vody,
ale netroufám si říct, že by byla nějak silná. Co ty Nycteo?" Otočil modré oči k jediné vlčici v partě a zastřihal ušima. "Blinde, Dalee, dokázali byste ohřát tu vodu tak, aby byla teplejší? Nebo pomocí ohně vyhloubit koryto, kterým by voda odtékala tak, aby tady nebyl proud?" Vyslovil nahlas svůj nápad. Schválně se obrátil i na barevného, protože elementy poznal. Opět se zadíval dolů pod hladinu a strčil do vody tlapu. Byla ledová, ale on byl přece zvyklý na různorodou vodu, ne? "Podívám se, co tam je a jestli to půjde," rozhodl a vymluvil si chuť zůstat v suchu. Opět se v něm probudila ta neustálá láska k vodě a plavání, potápění nevyjímaje. Skočil do vody a sevřel zuby, když ucítil ledovou vodu všude kolem. Ten poklad ale jistě nebude bez strážce, dávej pozor. Thánatos asi nebyla tak hloupá, nebo byla? Mohutnými záběry velkých tlap, přímo stavěných pro plavání, se dral víc do hlubin, odporujíc proudu řeky jen stěží.

Všechny ty dodatky a vlastní dojmy z tlam ostatních si Lucio vyslechl. Na Navinou otázku nahl hlavu na stranu, modrý zrak však stále upřený do bílé peřiny před sebou. Bylio to jako stát na moři, ale tohle byl ledový sníh, který o sobě opravdu dával vědět. Ne jako voda, která byla příjemná. Ne, prostě led, který studí do tlapek, i když v Luciově případě nebyl problém. Vždyť vyrůstal na severu, v sladké Americe v divočině. Byl zvyklý na zimu. Podíval se na Akarua a nenechal svou tlamu zavřenou. "Každopádně bychom si měli pospíšit s tím hledáním... Pokladu. Nechceme tady přece potkat bouři. Když máme nápovědu, budeme hledat podle ní." Byl v tomto směeu naprosto rozhodnut a tak se vydal před, nevědíc, jakým směrem se vydal. Rozhlížel se po krajině po nějakém zdroji vody nebo výstupku, ve kterém by se našla jeskyně. Vsak to už se hlas ozval znova. Tentokrát málem zareagoval podobně jako Blind, uši pevně přitiskl k hlavě na znamení podráždění, vycenil zuby, jakoby tady někde ten vlastník hlasu byl a viděl ho. Byl trochu zklamaný, že je ten hlas nenechal najít odpověd na otázku, ale byla pravda, že nechtěl už ztrácet čas přemýšlením, protože zvědavost sílila. Prospěšné ale i vražedné. Znovu si zopakoval hádankový popis místa, kde měl být ukryt poklad. Nebo jen další vodítko k hledání? Copak ten otravný hlas, ze kterého bolela hlava, nestačil? Nezastavil se, sel dál svižně dál. Potvrdily se jeho myšlenky. "Takže jeskyně ne, voda! Voda je prospěsná jako přísun tekutin, ale i vražedná, že se v ní lze utopit. A tady je řeka asi zamrzlá ne? Takže prospěšná i vražedná," potvrdil si spíš pro sebe, i když ostatní to slyšeli též. Rozběhl se pozvolným klusem za Blindem, předběhl ho a řítil se tam, kde cítil vlhkost. Dobrý čich se vždycky vyplatil a teď byla možnost ho využít. Při každém cvalovém kroku však dával pozor, aby už náhodou nebyl na ledě nebo na špatné cestě s moc hlubokým sněhem. Modré oči zkoumaly povrch a hledaly vodu a samozřejmě i poklad. To však bylo neznámé slovo, poklad mohl být cokoli. Žeby jeho milovaná partnerka? Kdepak. Neměl představu o tom, co by to mohlo být. Zlato? Šperky? Věčné bohatství? Nová magická síla? Talismany?

<< Laica mar

Lucian tentokrát se slovy Navina a vlastně i ostatních plně souhlasil. Uvažoval nad ruznými možnostmi, jak by jim ten hlas mohl bodnout kudlu do zad, třeba je nechat zabloudit a umřít hladem. Jenže přijít o dobrodružství a možná i nějaké to bohatství mu neznělo dobře. Ten hlas mohl mít přeci jen pravdu. Risk je zisk, ne? To však nikdy nemůžete předvídat. Zamračil se, když Dale konečně z dlouhého mlčení spustil, ale bohužel to byl křik a ne přátelská slova. Ten asi nemá problèm říct někomu ne, když umí takhle vyvádět kvůli bějakému pitomému hlasu, o kterém ví, že mu stejně nevěří. Pohrdavě se usmál, no nikdo z vlků to nemohl vidět, protože byl zase vepředu. Myslel si o tomhle jedno: Že to byla přehnaná reakce. Tomu vlkovi byl asi okolní svět kromě Nyctey úplně ukradený a řešil to rázně. Lucian si o něm samozřejmě hned udělal obrázek, pak však naslouchal Nyctee. "Jestli tu ten poklad doopravdy je, měli bychom se držet pohromadě. Nejspíš to mělo důvod schovat poklad na sever na místo, kde ho nikdo nenajde. Jestli ho chceme najít,
musíme spolupracovat... A uvažovat, jako Thánatos. Kam byste tady schovali poklad?" Řekl nahlas klidným, leč vážným hlasem. Nebyl to příkaz, spíše prosba, ale každý si to mohl překroutit podle toho, jak mu sloužily uši. Krajina se stala bílou a pevnou zem doopravdy vystřídala sněhová peřina. Pak se znovu ozval ten hlas. "Ve chřtánu prospěšném i vražedném skrývá se věčné bohatství," zopakoval nahlas a otočil se k ostatním, zastavil. Otevřel tlamu, aby něco řekl, ale zase ji zavřel. Prohlédl si skupinku a pak upřel svůj pohled do dáli. Všude bílo, co teď? Zamyslel se nad hádankou. Není to tlama? Ne, stejně tak to může být i jeskyně, řeka... Cítil zmatek, nejistotu. Nechtěl se ukvapovat, takové závěry by mohly být osudné. Zastříhal ušima, jako kdyby tím měl přivolat ducha, ale ten nikde, ani slůvko. Znovu se otočil k ostatním. "Asi jsme na to sami..."

<< Bad

Lucianův pohled na místo, na které se dostal, se zlepšil. Doteď to tu pokládal za mrtvou zem, to bylo však zřejmě předčasné. Však taky prošli nevábným lesem a kolem děsivého mrtvolného jezera a nebyl tu dlouho, aby dokázal soudit celé území Mois Grisu, ale mohl si o něm udělat obrázek. Proto když dorazili na rozlehlé pláně, zaradoval se. Přeci jen tohle není mrtvý svět! Řekl si v mysli, ale jeho vnějšek své potěšení nejevil. Poslouchal ostatní vlky v rozpravách a projednou byl i on ticho, avšak tvářil se zamyšeně a soustředěně. Nebylo však vidět, nad čím přemýšlí, i když si to kdekdo mohl odvodit. Vždyť tu proudila debata o smečkách. Vlastně úplně přešel Navinovo radostné provolávání náklonosti lásky, i když ho slyšel. Však vypadalo to, že všem ostatním není zrovna dvakrát do tance a nemají zájem si povídat. Čiří samotáři, kteří neumí mluvit. Pochodoval se "svou" skupinkou a čas od času se na poznámky bílo-hnědého vlka usmál nebo se zasmál nahlas, ale více ho asi zajímaly řeči slepce. O smečce. Už dlouho přemýšlel, že se do nějaké přidá, ale zkušenosti a hlasy, jako byl ten, který na ně mluvil během cesty, mu to vymlouvaly. Rozhodnutí byla někdy složitá a proto si je nechával projít hlavou, aby pak nemusel litovat svých činů. "Tuláctví má něco něco do sebe. Volnost, svobodu... Právo rozhodovat sám za sebe a celý svět pro sebe... Takže je jistá jedna smečka jo? Nevíš, jestli jsou tu další? Smečka většinou mívá i rivaly," pokrčí rameny a neubírá v tempu. Neví, jaké to je být naprosto slepý, proto se ani nenamáhá se dívat na potřeby toho béžového. "Ten hlas nás tedy navádí k pokladu, který je ukryt v ledové zemi. Ten tam tedy ukryla ta ta... Thánatos. Není to ale třeba... past?" střihl ušima a i přes pochyby v hlase kráčel dál. Nevadilo mu riskovat a teď byl zvědavý, co to vůbec je za poklad. Díval se do dáli, něco mu říkalo, že už se blíží k cíli. Ale cíl má většinou i překážky, které je třeba překonat. Nebyla snad ta vidina cíle pouhou iluzí?

>> Ice world

<< Temný les

Ticho začalo ustupovat a Lucian se mohl tiše radovat, protože tmavý les bez klidných hlasů vlků působil strašidelně a vyvolával neklid. Sice byl zvyklý na prostředí všeho druhu, ale nových věcí se trochu štítil, i když to nedával najevo. Pohledem přejel po jeho společnících a zastavil se na očividném páru, složeném z Dalea a Nyctey. Jeho pozornost si však nezískali, a tak se obrátil na hnědobílého vlka, který se zřejmě rozhodl s Luciovou osobností navázat kontakt. Obvzlášť ho zaujala slova o smečce. Vypadalo to, že tady nikdo do smečky nemá chuť jít, kromě tohohle mluvky. I on sám by přemýšlel nad smečkou, no ale první by se hodilo vědět, zda-li tu vůbec jsou smečky a zda-li jsou tu dobré podmínky k životu. Byl si jistý, že jestli jsou tyto končiny stejného rázu jako ten tmavý les, tak tady nebude dobrý život. A musel říct, že první dojem na něj z Mois Grisu nebyl zrovna kladný. Byl však fakt, že kdyby tu byl sám nebo jen s přítomností mrzoutů a uštěkanců, byl by ten první dojem ještě horší. "Někdo má o smečku zájem a někdo ne, má to své výhody i nevýhody. A kdoví, zda-li tu vůbec nějaké jsou, jsem na téhle půdě prvně a to ne víc než pár hodin," odpověděl na otázky Navina. Myslel na svůj život, na to, kolik rozdílných smeček potkal a jak byly rozdílné, a i přesto stejné. Proto ho kapitola smečky tolik zajímala.
Poslouchal jména ostatních a pečlivě si je ukládal do paměti, aby přeci jen nedošlo k volání: "hej ty!". Však trochu ho zklamalo projevování jediné vlčice, která byla zřejmě pod ochranou toho tmavě hnědého, protože ta se nepředstavila. No co, její věc, může si pro ni vymyslet přezdívku! "Takže tu smečky jsou. Ještě si tvou nabídku rozmyslím, nevím, zda-li se hodlám hned usadit, když ani nevím, kde jsem. Možná spíš tady tvému příteli by se tvá nabídka zalíbila. Potěšení na mé straně," odpověděl zdvořile slepci a jeho společníkovi. Nebylo to jenom kvůli šedákovu projevování, ale i kvůli jeho rodě, který hrdě nosil a preredstavoval se s ním. Tlapky a řeči ducha dovedly skupinku k mrtvému jezeru, což ještě utvrdilo Lucianovy myšlenky. Takže je vše tady tak mrtvé? Zeptal se pro sebe, nehodlal s vlastními pochybnostmi zatěžovat ostatní. Když však opět uslyšel hlas a došlo mu, kudy jít, neváhal a sebejistě se hrnul dopředu, aby mohl jít jako první, protože to bylo pro něj vždycky nejlepší, když mohl vidět na situaci pěkně ostře a smět tak rychle zareagovat, jak to reflexy dovolovaly. I když to tu neznal a vlastně ani nevěděl, jaký poklad to hledají, nechtěl být pozadu. Navíc, tady zřejmě nikdo nebyl vůdčí typ, a když už tu vlků bylo tolik a nebyli smečka, mohli se společně rozhodovat demokraticky. "Ví někdo, co to je za poklad? Není na té zasněžené pláni třeba nějaké... Suché či temné nenápadné místo?" Otočil se s otázkou na své společníky, tušíc odpověď. "Pojďte," dodal klidně po chvíli a opět otočil hlavu směrem, kterým měli jít. Rozklusal se dopředu, doufajíc, že ostatní udělají to samé.

>> Laica Mar

Zřejmě tu nepanovala veselá nálada, spíš to vypadalo, že jsou všichni překvapeni hlasem v hlavách. Takže toto bylo potvrzeno, vlastně i odpovědi se Lucianovým citlivým uším dostalo, ale nebyla to přímá odpověď. Chvíli se rozhlížel po okolí a nakonec se otočil směrem, kde určil sever. Stál pár metrů od ostatních, aby je všechny mohl vidět, ale zároveň i oni viděli na něj. "Říkals na sever!" Připomenul hlasu bez těla, ale spíše pro sebe. Cítil se trochu nesvůj, vůbec nevěděl, o co tu gou, ale všechen ten zmatek pečlivě zakrývala neutrální maska. Nemohl si nevšimnout, že vlci jsou rozdílní a drží se v hloučcích, to asi znamenalo, že se neznají. Stejně to ale vypadalo, že jsou ze stejného těsta. Byli přátelští, nikde žádné vrčení. A nespíš také všichni sdíleli onu nejistotu, kterou hlas v mysli šedákovi přivodil. Byl na cizí půdě. Kam se to vlastně dostal? Kde to vůbec je? To asi nebude místo, o kterém slyšel. Nebo je to ten... Vlčí ostrov? Jakže se jmenoval? Snažil se zavrtat do paměti a najít název, který mu byl před nějakou dobou sdělen, ale bez výsledku. Nespočet vzpomínek i aktuální psychické rozpoložení tomu bránily. Pokýval hlavou na pozdrav tomu, kdo se k pozdravu měl a to jedno-dvě slova mu věnoval. Však jeden z vlků se zdál býti sdílnější než ostatní, proto se k němu šedý obrátil a udělal pár kroků k němu a bledému vlku s šátkem přes oči. "Někdo na chození v nesprávnou dobu má talent. Poslyš, vy jste smečka?" Přejel pohledem i zbytek té sebranky, aby dal najevo svou otázku. Bylo hned jasné, nad čím přemýšlí, takže se mohlo zdát, že se o ty kecy, co mu zněly v hlavě, vůbec nezajímal, i když to bylo ve skutečnosti přesně naopak. Zajímalo ho nadpřirozeno odjakžila, ale věděl, že každá moc má i svou temnou stránku. Opět popoběhl na svoje místo v čele skupinky, odkud viděl na ostatní. "Tak jo, kdo z vás zná cestu na ono místo? Veďte ostatní." Zeptal se nahlas s modrýma očima upřenýma na společnících, přičemž kývl na jedinou vlčici v okolí na její otázku i důležitá slova. Když věděla, že tam něco je, asi bude i vědět, jak se tam dostat. Ačkoli byli tito vlci Lucianovi cizí, bylo mu jasné, že s nimi asi stráví nějaký čas. A to přeci potřebuje opatření!
"Mimochodem, jsem Lucio Zil Shidard, ale říkejte mi Luciane, prosím," dodal klidně, již tiššeji. Mohl asi jen doufat, že ostatní se taky představí ostatním, aby na ně v případě nouze nemusel řvát "hej ty!", protože ani on sám neměl toto oslovení rád. Jelikož byl od přírody zvídavý a nenechal si nic z okolí utéct, taky se dal tím směrem, kterým mířili ostatní. I když ono je celkem těžké se orientovat ve vám neznámé zemi bez průvodce, proto to teď, když šli ve skupině, bylo pro šedého příjemnější. Navíc to vypadalo na dobrodružství, kterým by si znovu okořenil život.

>> Bad

//Mimo území Mois Grisu

"Některé chvíle jsou těžké a my je musíme překonat i ve chvíli, kdy nemáme od smrti daleko. Čelíme všemu, co nám osud staví do cesty a děláme svět takovým, jakým je. A stejně jako přichází odliv a příliv, jako vidíme Měsíc na nebi zářit, jako slyšíme ptáky pět a lesy šumět, tak nastane i čas odchodu. Ten tvůj právě nastal. Nechť tě provází štěstí, Luciane. Budu s tebou."

Některé zlomy života bývají osudové. Nestává se často, že vás slaná voda spolkne a vezme s sebou jako své rukojmí, které buď zemře, nebo vyplave někde na břeh při přílivu. Vlčí srst prý kazí vodu, smývá se prach a nečistoty, které nechtěně kožich nese. Snad aby ryby mohly sezobat vše, čím jsou jim tito i jiní tvorové užiteční. A i šedá srst a modré oči, kterých by byla škoda, jednou ležet na břehu musí, aby mohly poznat ten svět, který se stane somove. Právě šedák, celý zmožený, těžce zvedne se, aby mohl čelit dalšímu dobrodružství, co si pro něj samotní bohové přichystali. A i přes to všechno utrpení a mnoho jizev na srdci, se nebojí zvednout hlavu a otevřít oči, nadechnout se nového života a vydat se dál.
Však Lucia k takovému činu nemusel nikdo přemlouvat. Hlava třeští, žízeň o sobě dává znát a prázdný žaludek není příjemná věc. Pomalým krokem dle instinktu se vydá tam, kde pachy sílí, nesouc si svou váhu na silných nohách osrstěných čistou lesklou šedavou srstí, která se během chvíle zbavila veškerých viditelných známek po vodě. Snad že by s takovým kabátem mohl jít eovnou na přehlídku, kdyby se náhle nezarazil nad slovy, která v mysli ozývala se, která byla tichá a pach sílila. Brzy měl tu možnost krásnýma očima spatřit první vlky na ostrově, které potkal, ale původce hlasu v mysli nikde. I přes překvapeně vztyčené uši a ocas nejistě svěšený jeho nechápavý pohled kryla nečitelná neutrální maska, přes kterou si prohlížel vlky. Vůbec nepřemýšlel nad okolním prostřesím, které bylo jaksi podivné, místo toho se soustřesil na pachy vlků. Nejsou smečka. To byla důležitá věc. Kdyby se jen tak objevil na území smečky a ani o tom nevěděl, asi by nepůsobil tak, aby někoho zaujal svými dobrými vlastnostmi. "Zdravím, vlci a vlčice," kývl na cizí vlky a nedal na sobě znát jakékoli známky emocí. Však jako ostatní mohl naslouchat hlasu a bez výsledku pátrat po jeho vlastníkovi. Snažil se ty informace pochopit, ale když na vás najednou někdo vychrlí něco o nějaké divné smečce z minulosti a temné vlčici, tak z toho asi nebudete moc moudří. "Říkáš ledová? Chceš nás nechat jít na sever? Za pokladem? K čemu bude?" Vyslal slova do vzduchu směrem od vlků, aby si snad nemysleli, že je to na ně. Vlastně ani nevěděl, jestli jsou to přátelé nebo nepřátelé, či jestli slyší ten samý hlas. Nicméně nenechal výzvu bez odpovědi a krátce se podíval na slepého vlka. Nejspíš věděl, kam jít, a tak čekal, co se stane.

//Na povolení se ještě přidávám