Příspěvky uživatele

< návrat zpět

1. Predátoři - začátek
>> Echo, Raziel, Bryce + Shine (další jen zmínka) <<

Vlků přibývalo. Stála jich tu snad desítka na tomto k setkání podivném místě - důvod byl však jasný. Přišla jak dvě naprosto praštěná individua hledající nějaké stužky, tak dva podobně si vypadající vlci. Zachytil i další, vlčice, ale na ty už se nestíhal soustředit. Rozhodně nečekal, že se tu ukáže jemu dobře známá trikolórní srst jeho dřívějšího adoptivního syna. K jeho překvapení tu byl očividně s tím cizím vlkem. "Echo," stihl jen na pozdrav zavrtět ocasem, než se začaly odehrávat problémy. Tohle nebyl vhodný moment na znovushledání. Slyšel od ker naléhavé volání o pomoc a upřel tím směrem zrak. Cizí vlčice byla v nebezpečí. Bylo to kvůli těm stínům pod vodou? Najednou se zem otřásla. Tedy - ne zem, ale led. Zavrávoral, ale udržel se. V tu chvíli pocítil, jak led pod jeho těžkými tlapami praská - a pak nestačil ani pořádně popadnout dech, protože si ho vzala ledová voda.
Šok, který pádem do ledové vody zažil, byl nepříjemný. Chvíli měl pocit, že mu někdo tímhle prostředím ochromil tělo, díky pudu sebezáchovy však zjistil, že to je jenom ledová voda snažící se ho proměnit v další kostku ledu. Musí se pohybovat. Ihned začal bojovat a rychle dostal hlavu nad hladinu, kde se lapavě nadechl. Vyhledal útočiště - jedno spatřil v blízké kře, na které stál Raziel, Echo a Bryce. Urychleně k nim zamířil, zatímco poslouchal všechna naléhavá slova, která v okolí padala. Přes hlavu se mu přelila vlna, což jen prodloužilo jeho nepříjemný pobyt ve vodě, ale nepřestal zápolit. Voda byla jeho elementem a měl s ní velké spojení už od mladých let - plavat uměl velmi dobře. I přesto byla tahle voda něčím, z čeho měl respekt a nebylo to pěkné. Divoká, mořská voda. Slaná. Jakmile se dostal ke kře, vyhoupl na ni své přední tlapy. Uvědomil si, že nahoru se nevejde, a tak zadní částí těla zůstal viset ve vodě. Kam teď? Jeho lucerna a ocas svítily i pod vodou, čímž se stával jasným terčem pro to něco, čeho se obávala ta cizí vlčice. Pro to, co před tím viděl plavat ve vodě. Rozhlédl se. Nebyl jediný, kdo měl problém. Všiml si, jak černá vlčice (Shine) bojuje s vodou stejně jako on. Proč neplavala ke břehu? I vlci, kteří se nacházeli na kře, o kterou se opíral, byli v nebezpečí. Urychleně vymyslel plán. "Vemte mi lucernu z krku!" Vrhl naléhavá slova směrem k Echovi. Ve skutečnosti by mu bylo jedno, kdo z nich mu přívěšek z krku vezme. Věděl, že to, co hodlá udělat, se jim asi líbit nebude. "Dostanu vás pryč. Nechte lucernu zářit! A dobře se držte!" Zvolal instrukce dost nahlas, zatímco se snažil najít správný balanc přímo na hladině moře. Musel aspoň zkusit svůj magický přívěšek použít. Teď na něm mohl záviset jeho život, když neměl jinou možnost. Na kru s nimi nemohl a černá vlčice... Možná potřebovala jeho pomoc. Odrazil se od kry. Vzápětí se mu díky adrenalinu za velkého úsilí povedlo vyhoupnout na nestabilní hladinu moře tak, aby mu mohl dát povel - magií vyvolal vlnu, která nasměřovala kru s Razielem, Echem a Bryce směrem k stabilnějším částem pevniny. Sám se otočil a vykročil směrem k Shine. Dlouho mimo ledovou vodu však nezůstal - hned další vlna ho smetla zpátky. Tentokrát měl chvíli se pod vodou rozhlédnout.

Ta malá sešlost, co se tu pomalu tvořila, nevypadala jako něco velmi organizovaného. Jak se brzy dozvěděl, černá vlčice ověšená zajímavými přívěsky přišla kvůli svým potomkům. Ovšem si držel odstup, k matkám měl respekt, také však cítil jistou skepsi z toho, že na takovém divokém místě, očividně v blízkosti možného nebezpečí, se nacházela vlčata, ačkoli pod dohledem matky. Uvědomoval si, že ani jí nejspíše nebyla příjemná přítomnost cizích, ať už se mohli jevit jakkoli - vždyť každý rodič si měl chránit své potomky. Příchod dalšího vlčete v barvách bílé a černé zaznamenal, za to přítomnost vlka s jednou půlkou tmavší objevil přes burácení vln až později. Nevěnoval mu příliš pozornosti, jelikož vlčice ho se situací už seznámit stihla. I on tou chvílí už vlka na kře viděl. A co ten maják znamenal? První, co mu v tuto chvíli mohlo přijít na mysl bylo to, že má problémy. S neklidným mořem kolem a tmou se ani nedivil. Lucian přistoupil blíž k okraji, aby se podíval, jestli se k vlkovi nějak dokáží dostat. Podíval se přitom na svou pravou tlapu, na které seděl náramek s modrými kameny. Dokázal by s ním překonat tenhle vodní terén? Nejspíš ne - nebo minimálně nechtěl riskovat, pokud to nebylo nutné. Při svém dívání se do vody si něčeho povšiml - stíny se pohybovaly pod hladinou. Zacouval zpátky, pár metrů od kraje, do zdánlivého bezpečí. "Ve vodě něco je!" Informoval své společníky. Tou chvílí už se ke skupině přidali další dva, kteří neměli šajnu, co se děje. To ale nakonec skoro všichni - co byl příběh stojící za touto magií?

<< Nížina hojnosti přes Tundru

Šedý velikán směřoval do míst, kde - pokud si dobře pamatoval - ještě nebyl. Krajina se měnila na chladnější a chladnější, trávu vystřídal sníh. Záblesk světla takové velikosti, který před chvílí spatřil, byl nepřirozený, a mohl jen předpokládat, že nevěstí nic dobrého. Bylo třeba jeho pomoci? To hodlal zjistit. Ačkoli si už kdysi říkal, že o žádná další dobrodružství nestojí, stále měl poctivé dobré srdce, které mu říkalo, že by měl přiložit tlapku k dílu. Neběžel úplně pomalu, jelikož oželil ono rozhlížení se po krajině, které ve své flegmatické náladě obvykle provozoval. Očividně se teď ale dělo něco naléhavějšího a co si budeme, on se svým stálým seděním v domě potřeboval trochu pohybu.
Posledních pár desítek metrů už zpomalil. Na místě nebyl sám - spatřil vlků hned několik. Vysokou černou vlčici se znaky v doprovodu dvou mladých a kus dál ještě kompletně jinou osobu narezlé barvy. A! Před nimi se něco dělo. Na krách, které se v tomto bodě pevniny už nedržely... No, pohromadě. Mávnul ocasem, za kterým se zamihotala hvězdná zář jej obklopující, a přikročil blíže. "Dobrý večer. Oč se zde jedná? Nemám zdání, záblesk na nebi mě donutil ke stejné otázce," svými slovy přítomným asi příliš nepomohl, ale aspoň dal najevo, že o to má také zájem. Zachoval si i svůj zdvořilý přístup, který se do téhle situace, kde by klidně mohla hrát napínavá dramatická hudba, nejspíše naprosto nehodil. Své hvězdné oči upíral před sebe, aby zhodnotil situaci a získal nějaké informace.

<< Androme přes Hraniční pohoří

Poté, co z úkrytu vynesl veškerý odpad, tedy trávu, vlhký mech i příliš rychle rostoucí rostliny okolo jezírka, vydal se do nížiny. Bylo čas si opět naplnit břicho. Nespěchal, měl čas - a aspoň mohl sledovat oblohu, která byla poseta tisíci a tisíci hvězd. Všechny se mu odrážely v očích. Nebo ve svých modrých očích měl své vlastní? No, každopádně ho jako vždy doprovázela hvězdná záře obklopující jeho ocas a lahvička, díky které viděl, kam klade tlapky. Scházet z hor bylo přece jen stále nebezpečné - špatný krok a vlk by si zvrtnul nohu, v horším případě letěl dolů a něco si zlomil. To ve svém věku už nepotřeboval.
Jen co se dostal dolů, zavětřil po možné kořisti. Záře ho v noci prozrazovala, a tak musel být chytrý. Zachytil blízko zajíce - a jelikož neměl příliš na výběr, vydal se za ním. Díky svému přirozeně tichému kroku měl výhodu. A onu záři? Tu vykompenzoval tím, že se v mysli blízkého zvířete stal prakticky neviditelným. Pomocí magie zmátl mysl své kořisti. Brzy zjistil, že zajíci jsou tam vlastně dva - a že spolu zřejmě komunikují. Musel být obvzláště obezřetný, když už byl na dohled, ale nakonec se mu povedlo se přiblížit až na pár metrů - v tu chvíli si vybral toho většího, přestal se soustředit a vyrazil. Naprosto zaskočení zajíci neměli šanci a Lucian uspěl.
Jedl a odpočíval, poslouchajíc zvuky noci, když zachytil zvuk, který do té noci nepatřil. Otočil se k severu - a uviděl jasný sloup modrého světla. To muselo být nějaké znamení! A důležité. Měl už téměř čistý talíř, a tak poslední drobné zbytky nechal na místě a rozběhl se tím směrem.

>> Rozbitý sever přes Tundru

Že už nebyl mladý, to věděl, a nikdo mu to nemusel připomínat. Když si kdysi hledal své tulácké doupě, věděl, že v něm pravděpodobně dožije. Rozhodně ale nehodlal své doupě dávat někomu, jako byla Black. Vlčice bez špetky vychování či kázně, bez úcty ke staršímu a moudřejšímu. Co s tím on ale mohl dělat? Přístup kvůli ní rozhodně měnit nehodlal, zvlášť když ji jím vytáčel. On uměl ýt milý a velmi dobře spolupracovat, však něco o téhle zemi věděl, když tady nějakou dobu žil - však komu není rady, tomu není pomoci. Šanci jí dal a on snahu projevil. Napil se z jezírka a žil dál. "Alfa jedné ze smeček, Black. Směřuj na jih a třeba na ni narazíš, pokud tě do té doby za tvou prořízlou tlamu někdo... Nepošle do zapovězených míst." Svým způsobem jí neváhal znovu připomenout fakt, že její přístup není zrovna ten vhodný.
Mezitím, co společně dělali velké nic a vedli konverzaci, která Black značně štvala a Luciana začínala otravovat, šedý se dal do uklízení. Starý možná byl, starat se o své doupě však stále dokázal. Tmavá vlčice se co nevidět měla na odchod. "Black," zavolal ještě za ní, jako otec na svou dceru před akcí, se kterou nesouhlasí, "pokud příště nepřijdeš s lepším vychováním, nebude tě toto místo trpět za svého obyvatele." Toto byl docela jasný vzkaz. A Lucian nadále pokračoval o Androme jako o něčem živém, co mělo vlastní duši. Tak moc si tenhle úkryt zamiloval. Bohužel byl teď... Docela prázdný. Ellie ne a ne se vrátit, Solfatara ho do hor navštívit znovu nepřišla a Draconis? Toho už neviděl snad celé století. Kam tohle spělo, kam tohle spělo? Potřeboval se seznámit s dalšími a udžovat na tomto místě dobrou náladu. Než se vrátí jeho milovaná. Ona se ale nevrátí.
Jakmile vymetl vše, co vypadalo špinavě či zkaženě, rozhodl se, že to tu předělá opět do původního stavu. V ten ráj, co kterého se nastěhovali, obklopený příjemnou atmosférou. Nyní ho však tlapky uháněly pryč - stále byl srdcem tulák. Potřeboval nějakou toulku - a tak zamířil ven.

>> Nížina hojnosti přes Hraniční pohoří

Díky za kalendář! Tlapku prosím Lůcovi do snění <33

Kdyby se řídil heslem, že jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá, asi by se z téhle konverzace už dávno stala rvačka. Neměl v plánu jí nějak ukázat, že si jeho respekt zaslouží, když sama ani nedokázala v klidu konverzovat. Tedy... Ono to klidně mohlo znít, ale jejich pohledy vypovídaly o vnitřním boji. Ona nehodlala ustoupit a nadále napadala jeho stoické postavení majitele domu. Rázným způsobem, řekněme. Stejně to s ním nehlo, aspoň na povrch. Jistě že se o svou partnerku bál, ale momentálně to byla ona, kdo porušil ono neřečené pravidlo o bezemočnosti. Však ať se naváží jak chce - on zůstane takhle. Udělal, co mohl. Jestli nevěří, její věc. Nemá svou snahu jak prokázat.
"Nepotřebuji tu být, abych věděl, kdo sem přichází," odpověděl jí v klidu, "ani nejsem ten, kdo žádá informací." Narážel na to, že na rozdíl od něj vlastně nevěděla, s kým mluví. Jak si dělal svůj obrázek o úmyslech, to nebyla její věc. Black byla matoucí osoba, jejíž úmysly byly otazné, ale svůj názor už si udělal. Šedý velikán se zvedl, když laskavě odmítla jeho pomoc. "Jak si přeješ," pokrčil rameny, "mohla sis ušetřit cestu. Slušnosti občas neuškodí, dítě - naopak, ve tvém cíli ti správná slova mnohdy pomohou." Už se na ni nedíval, vydal se do jezírka. Chladivá voda obklopila jeho končetiny a po dlouhém dni je příjemně ochladila. Potřeboval odpočinek.

Postovaná 1

Přetlačovaná pokračovala. Neslyšně, ale viditelně. Ledové pohledy, stálý sebejistý postoj a ani špetka slabosti v tónu, a to u obou z nich. Sice se to neslo klidně, ale zblízka by každý poznal, že zde probíhá ostřejší výměna názorů.
Ať už měl Lucian odpovídat od srdce nebo maličko zalhat, nehodlal ustoupit. Tato žena byla sice tvrdohlavá, ale vypadalo to, že má mozek. Aspoň pro kšefty, jak odposlouchal. Jen potřebovala trochu poznat autoritu. "Už jsem ji hledal. Nyní si ale nejspíše nepřeje být nalezena." Ellie mu chyběla. Její vůně, srst, konejšivá slova... Ale pravdou bylo, že opravdu nevěděl, kde ještě hledat. Slehla se po ní zem. Byl z toho sice zoufalý, ale o to větší zodpovědnost teď cítil za jejich společný domov. Že by to zde bylo zrovna frekventované, to se říct nedalo. Sice tu poslední dobou bylo nějak rušno, ale vchod do Androme stále ležel na takovém místě, kam by se nevzdělaný nicnetušící vlk dostal leda tak zakopnutím o kořen. Nehodlal se s ní však o tomhle hádat. Když si myslela, že je to tu napaditelné, pletla se. "Tohle místo je otevřené každému poutníkovi s dobrými úmysly. Však myslet si, že je nestřežené, by byla chyba začátečníka," zareagoval na její zpochybňování jeho domova. "Zatím nejsi příliš znalá ve zdejším dění, že bádáš informacích? S věděním přichází moc, ale musíš mít to správné. Slyšel jsem o chaosu. I o další smečce. Jedna osoba, která ti může pomoct si najít cestu pralesem, stojí právě před tebou," prohlásil vážným hrdým tónem, ale postavení nezměnil. Chtěl od ní jen trochu respektu, ale zřejmě ho nedostane. Bedlivě sledoval její tělo, i když jen periferně. Byl by připravený se bránit, kdyby se rozhodla mu skočit po krku.

My taky!

Měl starosti. Doslova ho sžíraly. Byl ale dostatečně zkušený na to, aby je uměl skrýt. Na Ellie mu záleželo jako na ničem. A přece mluvila o kamarádce - a Black nevypadala, že by jí to jméno nic neříkalo. Kdo je přítel tvého přítele, ten je i tvůj přítel. Nebo tak to aspoň má fungovat, když nepřítel nepřítele... Však to znáte. Tmavá vlčice si jeho sympatie však stále nezískala. Hrál ale její hru - ve snaze ji znovu dohnat k pasivní agresi zůstával naprosto klidný a zíral na ni ledovým pohledem. I klid vás přece občas dožene k zoufalosti. Jako když je rodič natolik klidný a ochranářský, až to vlče dopálí a půjde udělat nějakou blbinu. "Pravda, má partnerka se často vrhá do nebezpečí. Není k nalezení už nějakou dobu, domů se nevrátila," souhlasil s ní. Aspoň nemohli říkat, že nemají, o čem se bavit, když měli společnou kamarádku. Ačkoli ho bolelo to říkat takhle nahlas, že jeho žena je samý průšvih, nebyl slepý, aby si nalhával opak. Udělal, co mohl. Teď jenom čekal na osud, jako vždycky. Teď si jen zachoval tu kapku lhostejnosti v hlase. Stejně na tom nesešlo, Black na tom s vědomím, kde ta hnědá průšvihářka je, očividně nebyla o nic líp.
"Pokud zde pobýváš jako přítelkyně Ellie, jsi vítána," přehodil ocas na druhou stranu, až zář jej obklopující zavlála, "pokud však hodláš využít mého území pro osobní zisk, musím být informován." Moment, kdy ukázal svou dominanci. Vyslovil to vážně a očima ještě přísněji zíral do těch jejích ze své úctyhodné výšky, kterou by kdekomu zastínil obzor. I přes význam slov, nebyla to výhružka. Spíše prosba, kterou se snažil přetransformovat do jejího jazyka. "Znám mnoho věcí, které by ti přišly k užitku. A vím, kdo je Lissandra." Informace za informací. Taková byla nabídka, pod ni nešel. Nečekal, že by teď odešla. Dal jí výzvu. Někdo, jako jsi ty, není tak hloupý, aby nabídky odmítal. V duchu se pousmál.

Podle jejího arogantního postoje nezaujatého parazita odhadoval, že nějaké "těší mě" by padlo vniveč. Rozhodl se přistoupit na její vlnu. Ne tolik, aby kvůli tomu měnil své zásady, ale aby jí byl blíž a dostal z ní nějaké informace. Zatímco se uráčila mu říct své jméno, on sklonil hlavu a ukousl si ze své večeře. Klidně by tam mohli jen vedle sebe tiše sedět a jíst. To by ale byla nuda - a on stále neměl to, co chtěl. "Lucian," řekl mezi sousty. Udělal pár kroků k vodě a sklonil hlavu, aby se napil. Když svou mokrou tlamu zvedl, posadil se k ní čelem, aby se nejúžasnější a nejjedinečnější Black necítila přehlížená. Zabodl své zraky do jejích očí, než položil otázku. To se dělá, když někoho chcete donutit něco říct. Nebo ho donutit se cítit provinile. Nebo soustředěně. Vlastně jenom tak, aby bylo jasné, že mu to není jedno. Ona sice nevypadala, že něco tají, ale čím víc si v jeho přítomnosti bude připadat nepříjemně, ať už z jakýchkoli důvodu, tím víc se toho šedý o její osobě dozví. "Black. Vy musíte být přítelkyně Ellie. Vyprávěla mi o vás," paměť tak dobrou už neměl, ale svou ženu většinou poslouchal. Možná byla shoda v jeho paměti s tímto jménem zcela náhodná, ale aspoň jí tím dá ten pocit, že on o ní ví víc, než ona o něm. Což byla pravděpodobně i pravda, vzhledem k její pasivní agresi. "Přišla jste do Androme s konkrétním přáním?" Pokračoval klidným hlasem.

Zíral na svůj odraz na průzračné hladině jezírka. Nutilo ho to přemýšlet nad svým životem. Zaslouží si být spokojený? Po tom, čím vším prošel, určitě ano. A možná i byl - měl klid, měl ticho, domov i kontakt s rodinou. Stále mu ale něco chybělo. Ta poslední věc, kterou by u sebe měl mít každý starší jedinec. Neměl by být sám. Ukousl si další sousto ze zajíce, když ho z přemýšlení vyrušila ona osoba. Tmavá vlčice si příliš servítků k tlamě nebrala. Mlčel a klidně si ji prohlížel, dokud nepolkl sousto. "No dobré ráno," řekl neutrálním tónem. Ona sice pozdrav nevyslovila, ale on si slušnost neodpustil. Ani ráno nebylo, byl večer - jen cítil potřebu ji na to nějak nenápadně upozornit, že by měla být aspoň trochu slušná, když už mu bez optání vlezla do nory. Co bylo patrné o šedákovi, byl to flegmatik. Je líně pohodil ocasem, přičemž se hvězdná záře zamihotala. Rozhodl se podělit už protože měl návštěvu a sluší se to, ale nijak nespěchal. "Komu vděčím za návštěvu?" Optal se stejně klidným hlasem a přisunul k ní půlku zajíce.

<< Temný les přes Hraniční pohoří

Než se šedý vymotal z objetí temných kmenů, Slunce už bylo relativně nízko. Na cestě domů obešel pár míst, o kterých si myslel, že by se tam mohla Ellie zdržovat. Pomalu to hledání ale vzdával. Jestli se vrátí, tak sama, bez jeho pomoci. Rozhlédl se i po potravě, ale kromě stáda kamzíků, kteří utekli ještě než se přiblížil, na mnoho nenarazil. Hory mlčely, jakoby mu něco tajily. Nebyl si jistý, jestli chce vědět, co to něco je. Nakonec se na něj přece jen usmálo štěstí - aspoň jedno malé povzbuzení v podobě malého králíka se mu dostalo k čumáku. Trpělivě počkal na správnou chvíli a brzy zvíře držel v zubech. Večeře. Bezva.
Sklonil hlavu, aby se vešel do vchodu, a seskočil ze skloněného schodiště. Místnost osvětlovalo příjemné namodralé světlo. A právě v tomhle světle si všiml další osoby, kterou přes výrazný pach jeho čerstvého úlovku neucítil. Zastavil se a chvíli neurčitě zíral, protože tuhle vlčici nepoznával. Ellie s novým kožíškem to nebyla. Možná nějaká její kamarádka, která má zprávy? Nebo prostý kolemjdoucí, který na dobře ukrytou jeskyni narazil? No, zřejmě tu ale trochu zametla. Ne, že by se tu o to nestaral, nedávno tu byl, ale ženská práce byla poznat. Stále je to tu ale moje, pomyslel si dominantně, ale přesto se rozhodl neznámou nebudit. Tiše se přesunul k jezírku, položil zajíce, napil se a pak se pustil do jídla.

Že by se mu přístup nevycválaného mladíka líbil, to se říct nedalo. Aspoň ale dostal informaci - Ellie tu není. Slehla se po ní zem. Jak se s tím měl smířit? Neměl náladu na nervy drásající konverzaci s tím nevychovancem, a tak na něj jen hodil neurčitý pohled a rozklusal se mezi stromy. Kdyby se Favori chtěl vskutku urychleně dostat ven, stačilo by ho následovat - šedý totiž cestu znal.
Zamířil zpátky domů. Měl depku, potřeboval se najíst - půjde na lov. Kam ale? Doufal, že sežene něco v horách, zbytečnou zacházku na louku neplánoval. Slunce zapadalo, brzy nastane noc. V lese byla větší tma, než okolo, a proto přidal na tempu. Brzy bude doma, v teple. A třeba se vrátí i jeho žena, jako vždycky někde po krk v dobrodružství. Musí.

>> Androme přes Hraniční pohoří

Mám 88 bodů (chyběla 2x oranžová, 1x modrá):
- 70 bodů = 3 tlapky do Iluzí Lucovi
- 18 bodů = 18 kšm

Děkujii, krásná akcička a fakt by mě zajímalo, kde byly ty poslední tři stužky, co mi chyběly.